42 Az 12/2016 - 53

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobců: a) Y. Z., narozena dne x, b) nezletilý S. Z., narozen dne x, c) nezletilý R. M., narozen dne x, všichni státní příslušnost Republika Kazachstán, bytem x, zastoupeni JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2016, čj. OAM-75/LE-LE05-P16-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudem ustanovené zástupkyni žalobců JUDr. Ireně Strakové, advokátce, s e přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 23.220 Kč. Tato částka bude ustanovené zástupkyni vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný poukázal na to, že žalobci nebyli v zemi původu politicky činní a že nesdělili nic, z čeho by vyplývalo, že jakýmkoliv způsobem uplatňovali svá politická práva a svobody [§ 12 písm. a) zákona o azylu]. Žalovaný dále uvedl, že z výpovědi žalobkyně a) ani z jiných zdrojů nebylo shledáno, že by žalobci byli v Republice Kazachstán (dále jen „Kazachstán“ nebo též „země původu“) vystaveni jakékoliv formě pronásledování, ať už z jakéhokoli azylově relevantního důvodu [§ 12 písm. b) zákona o azylu]. Žalovaný dovodil, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu jsou problémy s bývalým manželem žalobkyně a), a to ve vztahu jejího bývalého manžela k jejich společnému synovi [žalobci c)], konkrétně v otázce výchovy a platby výživného. Tyto spory jsou dle žalovaného soukromé povahy a nelze je označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Státní orgány vůči žalobkyni a) nepostupovaly jakkoli nepřiměřeně, tvrdě či diskriminačně. Žalobkyně a) se obrátila v Kazachstánu na soud a ten jí sdělil, jaký postup by byl nejvhodnější pro řešení jejích problémů s bývalým manželem ohledně výchovy společného syna. Žalobkyně a) tedy může využít právní prostředky ochrany poskytované orgány veřejné moci v Kazachstánu. Bývalý manžel žalobkyně a) dal navíc s vycestováním jejich společného syna souhlas a udělil jí k tomu plnou moc. Tyto skutečnosti dle žalovaného rozhodně nesvědčí o trvajícím, bezprostředním a závažně život ohrožujícím pronásledování žalobců. Žalovaný uzavřel, že problémy žalobkyně a) s jejím bývalým manželem rozhodně nelze považovat za projev veřejné moci ani ho veřejné moci přičítat. K azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu žalovaný sdělil, že z žádných jemu dostupných informací nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobců. Dále žalovaný uvedl, že v průběhu řízení nezjistil žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu vycházel žalovaný z výpovědi žalobkyně a) a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Kazachstánu. Žalovaný došel k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro doplňkovou ochranu, neboť žádnou skutečnost, kterou žalobkyně a) ve správním řízení uvedla, nebo která vyplynula z obsahu zpráv o zemi původu, nelze charakterizovat jako vážnou újmu a podřadit ji pod některý z případů uvedených v § 14a odst. 2 zákona o azylu. K doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu žalovaný uvedl, že z žádných jemu dostupných informací nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobců. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného z důvodu, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany byl porušen § 3, § 2 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 12 písm. a) a b), § 14 a § 14a zákona o azylu a dále čl. 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. V doplnění žaloby žalobci namítli, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, že žalobce c), syn žalobkyně a), je veden k terorismu svým biologickým otcem a jeho rodinou. Žalovaný k tomuto, dle žalobců nedostatečně, pouze uvedl, že u nezletilých synů žalobkyně a) [žalobce b) a žalobce c)] nelze s ohledem na jejich nízký věk o jakémkoliv uplatňování politických práv a svobod ani hovořit. Žalobkyně a) přitom uvedla, že v době, kdy jsou páchány teroristické útoky a uskutečňovány popravy nezletilými, kteří bývají radikalizováni, chce se svým současným manželem oba své syny ochránit. Žalobci dále namítli, že měla být prošetřena a posouzena aktivita jejího současného manžela (A. Z. – rovněž požádal o mezinárodní ochranu, vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 42 Az 13/2016), který jezdil v letech 2007 – 2012 pravidelně do České republiky pracovat, a rovněž měla být posouzena i ta skutečnost, že v České republice žije matka manžela žalobkyně a), tedy babička jejího syna [žalobce b)]. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek žalobců. Žalovaný považuje správním spisem za dostatečně prokázané, že jediným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je snaha žalobců o legalizaci jejich pobytu na území České republiky. Vyhrožování ze strany bývalého manžela žalobkyně a) nelze v této situaci považovat za azylově relevantní důvod. Namítané pochybení žalovaného spočívající v tom, že nebyla vyslechnuta matka manžela žalobkyně a) a zároveň babička žalobců b) a c) považuje žalovaný za právně irelevantní. Žalovaný dále poukázal na to, že obecná tvrzení žalobců, že byla porušena předmětná ustanovení právních předpisů, která nejsou doprovozena konkrétními skutečnostmi či důkazy, které by pro taková tvrzení svědčily, nemohou žalobci úspěšně namítat. Žalovaný k tomuto odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2006, čj. 7 Azs 221/2005 – 56. Závěrem žalovaný uvedl, že dodržel procesní postupy a pravidla formální právní logiky, úplně a řádně zjistil skutkový stav a na základě něj kvalifikovaně rozhodl. Žalobci v replice tvrdili, že je sice nepochybné, že výchova syna v duchu teroristické ideologie není považována za azylově relevantní důvod, ale je třeba si uvědomit, že se doba mění a vyvíjí. K replice žalobci přiložili posudek třídní učitelky žalobce c) a zprávu Komise pro projednávání přestupků města Sázava. Soud nařídil k projednání žaloby jednání, při němž setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích. Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně a) požádala dne 22. 4. 2015 o mezinárodní ochranu, a to jak pro sebe, tak pro své dva nezletilé syny [žalobci b) a c)]. V žádosti uvedla, že do 18. 4. 2015 žila v Kazachstánu, poté odletěla se svou rodinou přes Kyjev do Prahy. Žádost o mezinárodní ochranu podala z důvodu, že na území Kazachstánu hrozí jí a její rodině nebezpečí. Její bývalý manžel vyhrožuje, že si odveze jejich společného syna [žalobce c)], často chodil k nim domů a zakazoval synovi z náboženských důvodů poslouchat hudbu a podobně. Syn k němu nechtěl jezdit, protože byl na něho přísný. Jeho otec pohrozil, že se nikoho nebude ptát, že si ho prostě vezme a odveze. Proto se žalobkyně a) bojí o jeho život i o život ostatních členů její rodiny. Dále se bojí toho, že by její bývalý manžel unesl jejich syna a udělal z něho islámského fanatika a teroristu. Žalobkyně a) má kazašské státní občanství, je ruské národnosti, vyznává pravoslavné křesťanství. Ona ani nikdo z rodiny není členem žádné politické strany či podobné organizace a ani nikdy nebyl. Žalobkyně a) má vysokoškolské vzdělání. V České republice by se chtěla naučit česky a najít si práci. Již jednou zde byla, v roce 2010 přijela za svým současným manželem, který zde pracoval. Její zdravotní stav je dobrý. Dle protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně a) v zemi původu žádné jiné problémy neměla. Ke svému bývalému manželovi uvedla, že vodil jejich syna do mešity, ten potom bil svého mladšího bratra a žalobkyni a) říkal, že není pořádná matka a že takovou matku nechce. Rodina jejího bývalého manžela je nutí, aby syn přijal islám, nerespektují svobodu náboženství. Dále bylo zjištěno, že bývalý manžel žalobkyně a) neplatil na jejich syna alimenty. Žalobkyně a) se to bezvýsledně snažila nahlásit na policii. Její bývalý manžel prý měl oficiálně velmi malý příjem, ale ve skutečnosti měl několik aut, drahé oblečení a často jezdil do zahraničí. Alimenty tedy neplatil, ale synovi kupoval spoustu hraček. Při rozvodu se svým bývalým manželem neměla žalobkyně a) žádné námitky ohledně styku bývalého manžela s jejich synem, a tak soud pro jejich styk nestanovil žádné omezení. Když se žalobkyně a) obrátila na soud, aby toto změnila, poradili jí, aby nejdříve podala žalobu kvůli neplacení alimentů a teprve potom se snažila o úpravu styku mezi jejím bývalým manželem a jejich synem. Její bývalý manžel souhlasil s odjezdem jejich syna do zahraničí a za tímto účelem vystavil žalobkyni a) plnou moc pro jeho zastupování. Žalobkyně a) to vysvětila tím, že její bývalý manžel udělil souhlas s vycestováním syna výměnou za to, že se žalobkyně a) vzdá nároku na výživné. Dne 24. 3. 2016 byla žalobkyně a) podle § 36 odst. 3 správního řádu seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně a) k podkladům uvedla, že jejich obsah je pravdivý jenom částečně. Obyvatelé Kazachstánu ruské národnosti jsou dle ní ostrakizováni a v Kazachstánu je běžné požadovat od majitelů firem výpalné ze strany místních úřadů, což však platí i pro etnické Kazachy. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky z května 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a po návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických z června 2015 o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2014, dále zprávu Freedom House – Svoboda ve světě z ledna 2015, výroční zprávu Amnesty International z února 2015, výroční zprávu Human Rights Watch z ledna 2015 a dále samotnou žádost o udělení mezinárodní ochrany a protokol o pohovoru. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé procedurální směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 22. 4. 2015, procedurální směrnice na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. (shodně viz rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2016, čj. 2 Azs 127/2016 – 31, bod 19). K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 2 odst. 5 zákona o azylu se ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Žalobci uvedli v průběhu správního řízení jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že bývalý manžel žalobkyně a) a zároveň otec žalobce c) chce svého syna pro sebe a nábožensky ho vychovávat k terorismu, a tak hrozí nebezpečí žalobci c) a také všem dalším členům rodiny žalobkyně a). Obecné tvrzení žalobců, že v řízení byly porušeny § 3, § 2 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu, doprovázené parafrází textu těchto ustanovení zákona, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Totéž platí i o tvrzení, že byly porušeny § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu, doplněné o konstatování, že žalobci splňují podmínky pro udělení azylu, azylu z humanitárních důvodů a že jim v případě návratu hrozí vážná újma, a o tvrzení, že byl porušen čl. 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení, doplněné o konstatování, že v případě návratu hrozí porušení uvedených ustanovení, a dále tvrzení o porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť žalobou napadené rozhodnutí není v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobci jsou povinni vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči nim dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž jsou povinni ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobci odkazují na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považují žalobci za základ jimi tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Na tomto právní názoru setrval rozšířený senát NSS i v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, v němž s odkazem na své předchozí, výše citované usnesení potvrdil, že náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobců nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobci uvedli konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž svá tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírají. Není na soudu, aby nahrazoval procesní aktivitu žalobců a dohledával ve správním spisu konkrétní nezákonnosti (viz rozsudek NSS čj. 4 As 3/2008 – 78, bod 31). K žalobní námitce žalobců, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, že žalobce c), syn žalobkyně a), je veden svým otcem a jeho rodinou k terorismu, soud konstatuje, že se žalovaný tímto zabýval na straně 5 svého rozhodnutí, a to ve vztahu k možnosti udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobci v doplnění žaloby citují část odůvodnění rozhodnutí žalovaného, která se vztahuje k § 12 písm. a) zákona o azylu, jenž dopadá právě jen na případy pronásledování pro politickou činnost. Žalobci však v doplnění žaloby zcela pomíjí část odůvodnění rozhodnutí žalovaného, která se týká § 12 písm. b) zákona o azylu, a tedy možného udělení azylu pro pronásledování z náboženských důvodů. V souvislosti s tímto žalovaný odkázal na § 2 odst. 6 zákona o azylu a uvedl, že původcem pronásledování sice může být i soukromá osoba, avšak jen za předpokladu, že lze prokázat, že stát není schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Soud k tomuto doplňuje, že aby bylo možné ochranu ze strany státu považovat za účinnou, musí dle § 2 odst. 5 zákona o azylu stát mít účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu. Takto zajištěná ochrana nesmí být pouze přechodná a žalobci k ní musí mít přístup. Žalovaný k tomuto uvedl, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by skutečnosti ve smyslu zmíněného ustanovení naznačovaly. Žalovaný uvedl, že z výpovědi žalobkyně a) vyplynulo, že se jednalo o soukromé spory s otcem žalobce c) z důvodu odlišných názorů na výchovu s náboženským podtextem, a dodal, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že státní orgány země původu postupovaly vůči žalobcům jakkoli nepřiměřeně či že by se žalobci nemohli v zemi původu domáhat svých práv v případě, že by to bylo třeba. Žalovaný poukázal na tvrzení žalobkyně a), že se obrátila na soud v zemi původu a ten jí nastínil, jak vyřešit svůj konflikt s bývalým manželem, a poradil jí k tomu vhodný procesní postup. Žalovaný dále poukázal na to, že bývalý manžel žalobkyně a) jí udělil plnou moc k zastupování žalobce c). Tyto výše uvedené skutečnosti dle žalovaného nesvědčí o trvajícím, bezprostředním a závažně život ohrožujícím pronásledování žalobců ze strany bývalého manžela žalobkyně a). Soud tedy uzavírá, že žalovaný se se žalobci namítanou skutečností zabýval v tom rozsahu, v jakém je to potřebné pro účely posouzení, zda má být udělena mezinárodní ochrana. Výše uvedenou námitku žalobců by bylo možné kromě ustanovení o pronásledování vztáhnout i k § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy že v souvislosti se snahami otce žalobce c) o jeho výchovu v přísném náboženském duchu může dojít k hrozbě skutečného nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání s tím, že žalobci nemůžou nebo nejsou ochotni z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož jsou státními občany. Výše uvedeným důvodem i ostatními důvody pro udělení doplňkové ochrany obsaženými v § 14a odst. 2 zákona o azylu se musí žalovaný zabývat vždy, když dojde k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu podle § 12 až 14 zákona o azylu. Žalovaný posuzoval situaci žalobců ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. b) na straně 8 svého rozhodnutí. Zmínil, že žalobkyně a) nikdy neměla žádné potíže se státními orgány v zemi původu a nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání. Dále ze správního spisu ani z výpovědi žalobkyně a) nelze dovodit, že by neměla možnost požádat o ochranu státní orgány či že by jí byla tato možnost odepřena. Žalovaný uvedl, že ze zprávy Human Rights Watch, z výroční zprávy Amnesty International, ze zprávy Freedom House či ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických sice vyplývá, že Kazachstán nelze označit za zemi s vysokým stupněm demokracie, neboť se zde vyskytují i problematické případy v oblasti dodržování lidských práv, nicméně na základě těchto informací i ve spojení s ostatními skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu včetně samotných tvrzení žalobkyně a) nelze dojít k závěru, že jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Soud výše uvedeným úvahám žalovaného přisvědčuje a ztotožňuje se se z nich vzešlým závěrem. Z podkladových informací soud zjistil, že v Kazachstánu probíhá boj proti terorizmu a islámskému radikalizmu. Z výroční zprávy Amnesty International vyplývá, že pro místní úřady má boj proti terorismu zásadní důležitost. K lidem, na které se Výbor pro státní bezpečnost obzvlášť zaměřoval, patřili příslušníci zakázaných nebo neregistrovaných islamistických skupin a islamistických stran. Ze zprávy Freedom House vyplývá, že mj. i muslimové jsou místními úředními činiteli šikanováni. Z výroční zprávy Human Rights Watch plyne, že v červenci roku 2015 bylo v souvislosti s členstvím v zakázané náboženské organizaci Hizb ut-Tahrir odsouzeno pět mužů k trestu odnětí svobody až na sedm a půl roku. Z výše uvedených informací plyne, že veřejná moc v Kazachstánu neprosazuje ani nijak nepodporuje islámský radikalizmus. Nelze tedy dojít k závěru, že by v zemi původu byly případné sklony bývalého manžela žalobkyně a) vychovávat žalobce c) k radikálnímu islamismu veřejnou mocí tolerovány či snad podporovány, spíše naopak. Soud předesílá, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je postavena na tom, že mezi žalobkyní a) a jejím bývalým manželem existují spory týkající se výchovy a výživy jejich nezletilého syna [žalobce c)]. Tyto spory se týkají rozsahu styku s otcem, dluhu na výživném a náboženským vyznáním jejich syna, neboť každý z jeho rodičů je jiného náboženského vyznání. Součástí těchto sporů jsou různé výhrůžky, které však nebyly ze strany žalobkyně a) konkretizovány, avšak vyvolávají v ní strach. Především nechce, aby bývalý manžel vychoval z jejich syna teroristu – náboženského fundamentalistu. Typově jde tedy o klasický případ, kdy původcem případného pronásledování či vážné újmy je soukromá osoba. Ústřední otázkou tedy je, zda jsou státní orgány země původu schopny a ochotny poskytnout žalobcům ochranu před protiprávním jednáním bývalého manžela žalobkyně a). Žalobkyně a) neřešila své spory s bývalým manželem ohledně výchovy jejich syna a placení výživného soudní cestou. Jednou se spolu se svým stávajícím manželem obrátili se záznamem nátlaku ze strany bývalého manžela na policii, která však nepovažovala zaznamenaný hovor za důkaz trestného jednání. Soud považuje za významné uvést, že snad v žádné zemi neslouží policejní složky k tomu, aby zasahovaly v rodiněprávních sporech a hledaly řešení vzniklých konfliktů. Takové spory musí být právně vyřešeny orgány soudního typu, přičemž policie zpravidla následně napomáhá dodržování soudních rozhodnutí a asistuje při jejich výkonu. Spory mezi rodiči jsou často doprovázeny verbálními výhrůžkami, tu více, tu méně vážně míněnými, přitom vždy nejde o „vyhrožování“ jednáním, které je nezákonné. Postavení policejních složek při potírání trestněprávních aspektů sporů mezi znepřátelenými rodiči tedy není jednoduché, neboť situace je mnohdy právně i skutkově nepřehledná, mnohdy důkazně podložena jen výpověďmi rodičů či na věci zainteresovaných příbuzných či blízkých osob. Pokud snad v jednotlivém případě policejní orgány selžou a bezdůvodně odmítnou poskytnout oprávněnému rodiči ochranu, resp. stíhat rodiče, jenž se dopustil trestného jednání, nelze to bez dalšího považovat za důkaz absence dostupnosti efektivní ochrany. Tím spíše tomu tak je v případě, kdy soudním rozhodnutím nastolený status quo ohledně výchovy nezletilého syna a rozsahu styku žalobkyni a) nevyhovuje a snaží se jej faktickými úkony, bez patřičného soudního rozhodnutí, změnit. Žalobkyně a) ve správním řízení neuvedla žádná tvrzení, a to ani dílčího charakteru, popisující byť jen jeden z incidentů, z nichž by logicky vyplýval závěr, že státní orgány nebyly schopny či ochotny poskytnout žalobcům ochranu před jednáním bývalého manžela žalobkyně a). Naopak, z líčení žalobkyně se zdá, že minimálně soud, na nějž se obrátila s žádostí o pomoc, jí byl nápomocen a poskytl jí právní rady jak dále postupovat. Žalobkyně naproti tomu neuvedla žádné tvrzení o tom, že by využila kterýkoliv z právních prostředků, který jí dává k dispozici právní řád země původu. Z tvrzení žalobkyně a) nevyplývá, že by žalobcům bylo vyhrožováno ublížením na zdraví či jinou závažnou újmou. Tvrzení žalobkyně a) svědčí pouze o tom, že její bývalý manžel se důsledně (byť třeba ne vždy v souladu s právem) domáhá svých práv plynoucích z otcovství k nezletilému žalobci c). Žalobkyně a) uvedla, že jí bývalý manžel vyhrožoval tím, že jí udělá problém, protože unesla jejich syna do Ruské federace k jejím rodičům. Dále sdělila, že když se ohradila proti tomu, že jí bývalý manžel neplatí výživné, řekl jí, že má raději mlčet. Bývalý manžel vyhrožoval, když mu žalobkyně a) bránila v tom, aby jejich syna navštěvoval. Tyto „incidenty“ jsou důsledkem rozporů mezi bývalými manželi ve věci výchovy nezletilého dítěte, které však musí žalobkyně a) řešit právními prostředky, které jí ve věci výchovy a výživy nezletilého syna poskytuje právní řád země původu. O to se však žalobkyně a) nepokusila. Ochranu před kriminálním jednáním bývalého manžela pak musí žalobkyně a) vyhledat u policejních orgánů, což ovšem rovněž neučinila. Skutečnost, že nelze jen tak „zapsat“ jako otce nezletilého žalobce c) stávajícího manžela žalobkyně a), nelze považovat za projev pronásledování ze strany státní moci, resp. odpírání ochrany. Rovněž v České republice platí, že právní otec nezletilého dítěte nemůže být „přepsán“ dle přání matky dítěte novým otcem (k tomu viz úpravu osvojení obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména podmínky osvojení a nezbytnost souhlasu rodiče s osvojením jeho dítěte). Pokud jde o neplacení výživného, žalobkyně a) neuvedla, že by tento nárok vymáhala postupem stanoveným kazašskými právními předpisy, pouze konstatovala, že bývalý manžel výživné nehradil. Na druhou stranu se žalobkyně a) nároku na výživné dobrovolně vzdala výměnou za udělení souhlasu bývalého manžela s vycestováním jejich společného syna. Je zřejmé, že žalobkyně a) měla se svým bývalým manželem četné spory ohledně výchovy žalobce c). Tyto spory nicméně neřešila pořadem práva, neobrátila se v zemi původu na příslušné orgány veřejné moci (zejména soudy). Rovněž rysem českého právního řádu je, že neshody mezi rodiči ohledně záležitosti, která je pro dítě významná (mezi to nepochybně patří i otázka náboženského vyznání), rozhodují soudy (§ 877 odst. 1 občanského zákoníku). To platí i pro spory ohledně styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče (§ 891 občanského zákoníku). Skutečnosti, pro které žalobci podali žádost o mezinárodní ochranu, lze tedy zobecnit tak, že mezi žalobkyní a) a jejím bývalým manželem panovala řada sporů ve věci výchovy a výživy jejich společného syna [žalobce c)]. Tyto spory ovšem žalobkyně a) neřešila dostupnými právními prostředky, namísto toho se s bývalým manželem dohodla (sic!), že se vzdá práva na výživné výměnou za to, že svolí k vycestování svého syna ze země původu. Tvrzení žalobkyně a), že její bývalý manžel chce z jejich syna vychovat teroristu, logicky nevyplývá z jejích dílčích tvrzení ohledně požadavků bývalého manžela žalobkyně a) ve vztahu k výchově žalobce c). Žalobkyně totiž uvedla, že zpočátku bylo stanovisko jejího bývalého manželka k náboženskému vyznání žalobce c) takové, že si sám v dospělosti vybere. Pak se však jeho matka přidala k nějaké muslimské sektě a začala tlačit na bývalého manžela, aby četli namaz atd. Bývalý manžel zakazoval synovi poslouchat hudbu apod. Přesvědčoval syna proti žalobkyni a). Vodil syna do mešity. Po návštěvě u svého otce býval syn agresivní, bil svého mladšího bratra. Matce říkal, že není pořádná matka, je blbá, nechce takovou matku. Z těchto tvrzení lze dovodit toliko to, že bývalý manžel žalobkyně a) si přeje, aby jejich syn přijal islám, vyrůstal v této víře, proto ho vodí do mešity. Dále z toho lze usuzovat, že bývalý manžel žalobkyně a) patrně poštvával svého syna proti jeho matce, nicméně důvod takového jednání není zřejmý (ostatně poštvávání dětí či jiná jejich manipulace ze strany jednoho rodiče proti druhému je jevem poměrně častým ve vztazích mezi dítětem a rodiči, kteří spolu nežijí). Z uvedených tvrzení nicméně nelze dovodit, že by bývalý manžel žalobkyně a) vedl jejich syna k vyznávání extremistického náboženského směru, který svým náboženským učením legitimizuje terorismus. Soud tedy uzavírá, že celý žalobní bod týkající se nepříznivých vztahů mezi žalobkyní a) a jejím bývalým manželem je nedůvodný. K námitce žalobců, že měla být prošetřena a posouzena aktivita současného manžela žalobkyně a) a zároveň otce žalobce b) mezi lety 2007 až 2012 a dále i skutečnost, že v České republice žije matka současného manžela žalobkyně a), soud konstatuje, že ani jedna z těchto skutečností není relevantní ve vztahu k udělení mezinárodní ochrany, proto se jimi žalovaný ve svém rozhodnutí ani nemusel zabývat. Žalobci přiložili ke své replice dopis třídní učitelky žalobce c) směřovaný soudu, ve kterém se třídní učitelka žalobce c) přimlouvá za to, aby rodina mohla v České republice zůstat. Dále žalobci přiložili zprávu Komise pro projednávání přestupků města Sázava, která svědčí o tom, že žalobkyně a), její manžel ani jeho matka, která žije na území České republiky, nebyli v posledních pěti letech touto komisí řešeni ve věci přestupku či stížnosti. Soud k tomuto považuje za nutné zdůraznit, že ani vzorné chování žalobců a jejich rodiny nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žádná z forem mezinárodní ochrany není prostředkem, jehož primárním účelem by bylo zajistit žadateli o mezinárodní ochranu oprávnění pobývat na území České republiky. Takový účel mají instituty upravené v zákoně o pobytu cizinců. Účelem zákona o azylu je poskytnout žadatelům ochranu před blíže definovanými hrozbami, s nimiž by byl spojen jejich další pobyt v zemi původu. Důsledkem udělení mezinárodní ochrany žadateli je, že tím získává současně i specifický právní titul pro pobyt na území České republiky. Mezinárodní ochrana není institutem, na který by měl žadatel nárok za to, že má dobré studijní či pracovní výsledky, že nepáchá delikty, platí daně, dobře se integruje apod. Skutečnost, že současný manžel žalobkyně a) v minulosti pobýval na území České republiky za účelem výkonu práce, nezpochybňuje zákonnost rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, neboť nikterak nesouvisí s podmínkami, které musí žadatel splnit za účelem udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Okolnost, že na území České republiky pobývá rodinný příslušník žadatele, je rovněž nevýznamná, ledaže by přicházelo do úvahy udělení azylu dle § 13 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany dle § 14b zákona o azylu za účelem sloučení rodiny. To však není tento případ, neboť tchýně žalobkyně a) nepožívá na území České republiky ani azylu, ani doplňkové ochrany, její pobytový status je upraven v souladu se zákonem o pobytu cizinců na území České republiky. Žalobní bod není důvodný. K námitce žalobců, kterou uplatnili až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.) v replice, že žalovaný měl sám posoudit otázku naplnění předpokladů pro udělení tzv. humanitárního azylu, nikoliv odkazovat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 3 Azs 12/2003, soud uvádí, že i kdyby k ní mohl přihlédnout jako ke včasnému žalobnímu bodu, byla by nedůvodná. Odkaz žalovaného na judikaturu Nejvyššího správního soudu neznamená, že by se zřekl posouzení naplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný poukázal pouze na ustálenou, judikaturou správních soudů aprobovanou správní praxi a výklad daného ustanovení. Žalovaný se sám zabýval tím, zda žalobci splňují podmínky § 14 zákona o azylu, což jednoznačně vyplývá z příslušné části odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nebyli v řízení úspěšní, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost. Usnesením ze dne 13. 9. 2016, čj. 42 Az 12/2016 – 28, byla žalobcům ustanovena k ochraně jejich práv zástupcem advokátka JUDr. Irena Straková. Odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů soudem ustanoveného advokáta hradí podle § 35 odst. 8 věty první za středníkem s. ř. s. stát. Výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů se stanoví podle § 35 odst. 2 s. ř. s. na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Sepis repliky ze dne 25. 10. 2016 vzhledem k tomu, že tvrzení v ní obsažená mohla být uvedena již v doplnění žaloby, nepovažoval soud za účelný úkon, a tak za něj nepřiznal odměnu. Ustanovená zástupkyně tak provedla v řízení tři účelné úkony právní služby, a to převzetí zastoupení (součástí tohoto úkonu je i nahlédnutí do spisu a porada s žalobci), sepis doplnění žaloby ze dne 20. 9. 2016 a účast při jednání dne 28. 11. 2016 [§ 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby činí 7.440 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovené zástupkyni žalobců tak náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové částce 23.220 Kč.

Poučení