42 Az 13/2016 - 57

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: A. Z., narozen dne x, státní příslušnost Republika Kazachstán, bytem x, zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2016, čj. OAM-74/LE-LE05-P16-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudem ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Ireně Strakové, advokátce, s e přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8.340 Kč. Tato částka bude ustanovené zástupkyni vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný poukázal na to, že žalobce nebyl v zemi původu politicky činný a že nesdělil nic, z čeho by vyplývalo, že jakýmkoliv způsobem uplatňoval svá politická práva a svobody [§ 12 písm. a) zákona o azylu]. Žalovaný dále uvedl, že z výpovědi žalobce ani z jiných zdrojů nebylo zjištěno, že by žalobce byl v Republice Kazachstán (dále jen „Kazachstán“ nebo „země původu“) vystaven jakékoliv formě pronásledování, ať už z jakéhokoli azylově relevantního důvodu [§ 12 písm. b) zákona o azylu]. Žalovaným bylo objasněno, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze strany žalobce jsou problémy s bývalým manželem žalobcovy manželky ve vztahu k jejich společnému synovi. Otec syna žalobcovy manželky činil problémy a údajně jim vyhrožoval. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že se jednalo o soukromé spory týkající se odlišných názorů na výchovu, ve které hrálo roli i náboženství. Nevyplynulo však, že by se státní orgány chovaly diskriminačně či by postupovaly nepřiměřeně, ani že by se žalobce nemohl v zemi původu domáhat svých práv v případě, že by to bylo potřeba. K azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu žalovaný sdělil, že z žádných jemu dostupných informací nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce. Dále žalovaný uvedl, že v průběhu řízení nezjistil žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu vycházel žalovaný z výpovědi žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Kazachstánu. Žalovaný došel k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro doplňkovou ochranu, neboť žádnou skutečnost, kterou žalobce ve správním řízení uvedl, nebo která vyplynula ze zpráv o zemi původu, nelze charakterizovat jako vážnou újmu a podřadit ji pod některý z případů uvedených v § 14a odst. 2 zákona o azylu. K doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu žalovaný uvedl, že z žádných jemu dostupných informací nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z důvodu, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany byl porušen § 3, § 2 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 12 písm. a) a b), § 14 a § 14a zákona o azylu a dále čl. 3 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. V doplnění žaloby žalobce namítl, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, že syn jeho manželky, tedy jeho nevlastní syn, je veden k terorismu svým otcem a jeho rodinou. Žalovaný k tomuto, dle žalobce nedostatečně, uvedl, že u nezletilých synů jeho manželky nelze s ohledem na jejich nízký věk o jakémkoliv uplatňování politických práv a svobod ani hovořit. Žalobce je toho názoru, že v době, kdy jsou páchány teroristické útoky a uskutečňovány popravy nezletilými, kteří bývají radikalizováni, chce se svou současnou manželkou vlastního i nevlastního syna ochránit. Žalobce dále namítl, že měla být prošetřena a posouzena jeho aktivita spočívající v tom, že jezdil do České republiky pravidelně pracovat, a rovněž se mělo přihlédnout i ke skutečnosti, že v České republice žije žalobcova matka, tedy babička jeho synů a měly být vyžádány zprávy o jejich pověsti z místa jejich bydliště. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek žalobce. Obavy žalobce z toho, že otec jeho nevlastního syna ho vychovává k terorismu, respektive vyhrožuje bývalé manželce a žalobci únosem svého syna a fyzickým násilím, nelze považovat za azylově relevantní důvod. Žalovaný k tomuto doplnil, že země původu žalobce je hodnocena jako země, kde existuje účinná ochrana před pronásledováním či vážnou újmou ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice a žalobce k ní má přístup. Kdyby to snad neplatilo pro místo, ve kterém žije, má žalobce možnost hledat účinnou ochranu v jiné části země. Žalovaný uvedl, že svá zjištění vyvodil z objektivních a vypovídajících informačních zdrojů. Žalovaný dále uvedl, že vnímá snahu žalobce o adaptaci jeho rodiny v České republice, ale své pobytové oprávnění musí žalobce upravit v jiném právním režimu, nikoliv v rámci mezinárodní ochrany. Žalovaný dále poukázal, že obecná tvrzení žalobce, že byla porušena předmětná ustanovení právních předpisů, která nejsou doprovozena konkrétními skutečnostmi či důkazy, které by pro taková tvrzení svědčily, nemůže žalobce úspěšně namítat. Žalovaný k tomuto odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2006, čj. 7 Azs 221/2005 – 56. Závěrem žalovaný uvedl, že dodržel procesní postupy v souladu s ustálenou judikaturou, úplně a řádně zjistil skutečný stav věci a na základě něj kvalifikovaně rozhodl. Žalobce v replice tvrdil, že je sice nepochybné, že výchova syna v duchu teroristické ideologie není považována za azylově relevantní důvod, ale že je třeba si uvědomit, že se doba mění a vyvíjí. Žalobce přiložil k replice posudek třídní učitelky svého nevlastního syna, hodnocení svého zaměstnavatele a zprávu Komise pro projednávání přestupků města Sázava. Soud nařídil k projednání žaloby jednání, při němž setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích. Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal dne 22. 4. 2015 o mezinárodní ochranu. V žádosti uvedl, že do roku 2007 žil v Kazachstánu, poté mezi lety 2007 a 2012 žil střídavě v České republice a Kazachstánu. Naposledy do České republiky přicestoval letecky 18. 4. 2015 přes Kyjev společně se svou manželkou a dvěma syny, přičemž jeden je jejich společný a druhý je nevlastní. Tito zmínění rovněž požádali o mezinárodní ochranu, jejich věc byla projednávána v jiném řízení. Žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce z důvodu, že se obává o zdraví svých dětí a bojí se, že jeho i je mohou uvěznit nebo zabít. Svou zemi původu žalobce opustil, protože bývalý manžel jeho současné manželky tlačil na svého syna, aby četl korán a chodil do mešity, i když mu bylo řečeno, že syn je pokřtěný. Stále se stěhovali, aby nevěděl, kde jsou, ale bylo to marné, protože Kazachstán je muslimská země a policie je zkorumpovaná. Proto museli odjet do jiné země. Žalobce nechce, aby se jeho nevlastní syn stal teroristou. Jeho otec je navštěvoval a tlačil na syna, aby byl s ním. Syn svého otce nechtěl vídat, ale tomu nemohl žalobce zabránit. Otec přitom na svého syna nijak nepřispíval. Žalobce má kazašské státní občanství, je ruské národnosti, vyznává pravoslavné křesťanství. On ani nikdo z jeho rodiny není členem žádné politické strany či podobné organizace ani nikdy nebyl. Žalobce má středoškolské vzdělání, jeho dosavadní pracovní zařazení v zemi původu bylo montér komunikačních systémů. Když pobýval v České republice, pracoval jako řidič. Žalobce má v České republice matku, která by ho s rodinou nechala bydlet u sebe v bytě. Kdyby žalobce dostal pobytové oprávnění, začal by pracovat a žil by jako normální slušný občan. Jeho zdravotní stav je dobrý. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zjištěno, že žalobce neměl nikdy žádné potíže se státními orgány Kazachstánu ani žádný jiný důvod k odjezdu z vlasti, než uvedl ve své žádosti. Žalobce dále sdělil, že i když byl jeho nevlastní syn v Rusku u rodičů žalobcovy manželky, jeho otec ho našel. Zde by byla šance, že ho najde, menší. Žalobce dále uvedl, že v Kazachstánu i Rusku je pro něj a jeho rodinu nebezpečno. Žalobce dále uvedl, že bývalý manžel jeho manželky na ni při rozvodu křičel, ale nakonec vše proběhlo v klidu. Poslední rok už je to však zase špatné, otec vyhrožoval svému synovi, žalobcově manželce i žalobci. Vůbec nevzal na vědomí, že je syn pokřtěný, a nutil ho chodit do mešity. Žalobce přiznal, že s bývalým manželem jeho manželky udělali dohodu, že podepíše plnou moc jeho bývalé manželce pro zastupování jejich syna a oni ho na oplátku neudají za to, že má nedoplatky na daních a nebudou po něm chtít, aby platil na syna alimenty. Dne 24. 3. 2016 byl žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. Ke shromážděným podkladům pro vydání rozhodnutí sdělil, že jejich obsah je pravdivý jenom částečně. Obyvatelé Kazachstánu ruské národnosti jsou dle něj ostrakizováni a v Kazachstánu je běžné požadovat od majitelů firem výpalné ze strany místních úřadů, a to i vůči etnickým Kazachům. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky z května 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a po návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických z června 2015 o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2014, dále zprávu Freedom House – Svoboda ve světě z ledna 2015, výroční zprávu Amnesty International z února 2015, výroční zprávu Human Rights Watch z ledna 2015 a dále samotnou žádost o udělení mezinárodní ochrany a protokol o pohovoru. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé procedurální směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala. Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 22. 4. 2015, procedurální směrnice na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s. (shodně viz rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2016, čj. 2 Azs 127/2016 – 31, bod 19). K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 2 odst. 5 zákona o azylu se ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Žalobce uvedl v průběhu správního řízení jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že se bojí o život svůj a svých blízkých, protože bývalý manžel jeho současné manželky chce svého syna pro sebe a chce ho nábožensky vychovávat k terorismu. Obecné tvrzení žalobce, že v řízení byly porušeny § 3, § 2 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu, doprovázené parafrází textu těchto ustanovení zákona, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Totéž platí i o tvrzení, že byly porušeny § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu, doplněné o konstatování, že žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu, azylu z humanitárních důvodů a že mu v případě návratu hrozí vážná újma, a o tvrzení, že byl porušen čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení, doplněné o konstatování, že v případě návratu hrozí porušení uvedených ustanovení, a dále tvrzení o porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť žalobou napadené rozhodnutí není v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Na tomto právní názoru setrval rozšířený senát NSS i v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, v němž s odkazem na své předchozí, výše citované usnesení potvrdil, že náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž svá tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Není na soudu, aby nahrazoval procesní aktivitu žalobců a dohledával ve správním spisu konkrétní nezákonnosti (viz rozsudek NSS čj. 4 As 3/2008 – 78, bod 31). K žalobní námitce žalobce, že se žalovaný nevypořádal se skutečností, že syn jeho současné manželky je veden svým otcem a jeho rodinou k terorismu, soud konstatuje, že se žalovaný tímto zabýval na stranách 4 a 5 svého rozhodnutí, a to ve vztahu k možnosti udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce v doplnění žaloby cituje část odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany jeho nevlastnímu synovi, která se vztahuje k § 12 písm. a) zákona o azylu, jenž dopadá právě jen na případy pronásledování pro politickou činnost. Žalobce však v doplnění žaloby zcela pomíjí část odůvodnění rozhodnutí žalovaného, která se týká § 12 písm. b) zákona o azylu, a tedy možného udělení azylu pro pronásledování z náboženských důvodů. V souvislosti s tímto žalovaný odkázal na § 2 odst. 6 zákona o azylu a uvedl, že původcem pronásledování sice může být i soukromá osoba, avšak jen za předpokladu, že lze prokázat, že stát není schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Soud k tomuto doplňuje, že aby bylo možné ochranu ze strany státu považovat za účinnou, musí dle § 2 odst. 5 zákona o azylu stát mít účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu. Takto zajištěná ochrana nesmí být pouze přechodná a žalobce k ní musí mít přístup. Žalovaný k tomuto uvedl, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by skutečnosti ve smyslu zmíněného ustanovení naznačovaly. Dle žalovaného se jednalo o spory manželky žalobce a jejího bývalého manžela ohledně způsobu výchovy jejich společného syna s náboženským podtextem a dodal, že ze správního spisu nevyplývá, že státní orgány postupovaly vůči žalobci či jeho blízkým jakkoli nepřiměřeně či že by se žalobce nemohl v zemi původu domáhat svých práv. Dle žalovaného měl žalobce v případě, že si chtěl stěžovat na chování bývalého manžela jeho manželky, využít k ochraně právních prostředků zaručených právním řádem země původu. Žalovaný poukázal na to, že žalobce ve své vlasti nikdy neměl potíže se státními orgány, neměl tedy objektivní důvod se domnívat, že mu jimi nebude ochrana poskytnuta. Skutečnost, že si žalobce nahrál nátlak bývalého manžela své manželky na diktafon a policie na to reagovala tak, že nahrávka nic nedokazuje, nelze bez dalšího přijmout jako známku toho, že by státní orgány odmítly či nebyly schopny poskytnout adekvátní pomoc. Tyto výše uvedené skutečnosti dle žalovaného nesvědčí o trvajícím, bezprostředním a závažně život ohrožujícím pronásledování žalobce ze strany bývalého manžela jeho manželky. Soud tedy uzavírá, že žalovaný se žalobcem namítanou skutečností zabýval v tom rozsahu, v jakém je to potřebné pro účely posouzení, zda má být udělena mezinárodní ochrana. Výše uvedenou námitku žalobce by bylo možné kromě ustanovení o pronásledování vztáhnout i k § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy že v souvislosti se snahami otce žalobcova nevlastního syna o jeho výchovu v přísném náboženském duchu může dojít k hrozbě skutečného nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání s tím, že žalobce nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Výše uvedeným důvodem i ostatními důvody pro udělení doplňkové ochrany obsaženými v § 14a odst. 2 zákona o azylu se musí žalovaný zabývat vždy, když dojde k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu podle § 12 až 14 zákona o azylu. Žalovaný posuzoval situaci žalobce ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. b) na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí. Mimo jiné zmínil, že žalobce nikdy neměl žádné potíže se státními orgány v zemi původu a nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Dále ze správního spisu ani z výpovědi žalobce nelze dovodit, že by neměl možnost požádat o ochranu státní orgány či že by mu byla tato možnost odepřena. Žalovaný připustil, že ze zprávy Human Rights Watch, z výroční zprávy Amnesty International, ze zprávy Freedom House či ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických sice vyplývá, že Kazachstán nelze označit za zemi s vysokým stupněm demokracie, neboť se zde vyskytují i problematické případy v oblasti dodržování lidských práv, nicméně na základě těchto informací i ve spojení s ostatními skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu včetně samotných tvrzení žalobce nelze dojít k závěru, že jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Soud výše uvedeným úvahám žalovaného přisvědčuje a ztotožňuje se se z nich vzešlým závěrem. Z podkladových informací soud zjistil, že v Kazachstánu probíhá boj proti terorizmu a islámskému radikalizmu. Z výroční zprávy Amnesty International vyplývá, že pro místní úřady má boj proti terorismu zásadní důležitost. K lidem, na které se Výbor pro státní bezpečnost obzvlášť zaměřoval, patřili příslušníci zakázaných nebo neregistrovaných islamistických skupin a islamistických stran. Ze zprávy Freedom House vyplývá, že mj. i muslimové jsou místními úředními činiteli šikanováni. Z výroční zprávy Human Rights Watch plyne, že v červenci roku 2015 bylo v souvislosti s členstvím v zakázané náboženské organizaci Hizb ut-Tahrir odsouzeno pět mužů k trestu odnětí svobody až na sedm a půl roku. Z výše uvedených informací plyne, že veřejná moc v Kazachstánu neprosazuje ani nijak nepodporuje islámský radikalizmus. Nelze tedy dojít k závěru, že by v zemi původu byly případné sklony otce syna žalobcovy manželky vychovávat ho k radikálnímu islamismu veřejnou mocí tolerovány či snad podporovány, spíše naopak. Soud předesílá, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je postavena na tom, že mezi žalobcovou manželkou a jejím bývalým manželem existují spory týkající se výchovy a výživy jejich nezletilého syna (nevlastního žalobcova syna). Tyto spory se týkají jednak rozsahu styku s otcem, dluhu na výživném a náboženským vyznáním jejich syna, neboť každý z jeho rodičů je jiného náboženského vyznání. Součástí těchto sporů jsou různé výhrůžky, které však nebyly ze strany žalobce ani jeho manželky konkretizovány, avšak vyvolávají v nich strach. Především nechtějí, aby bývalý manžel žalobcovy manželky vychoval z jejich syna teroristu – náboženského fundamentalistu. Typově jde tedy o klasický případ, kdy původcem případného pronásledování či vážné újmy je soukromá osoba. Ústřední otázkou tedy je, zda jsou státní orgány země původu schopny a ochotny poskytnout žalobci a jeho bývalé manželce ochranu před protiprávním jednáním bývalého manžela. Žalobcova manželka neřešila své spory s bývalým manželem ohledně výchovy jejich syna a placení výživného soudní cestou. Jednou se se záznamem nátlaku ze strany bývalého manžela obrátili na policii, která však nepovažovala zaznamenaný hovor za důkaz trestného jednání. Soud považuje za významné uvést, že snad v žádné zemi neslouží policejní složky k tomu, aby zasahovaly v rodiněprávních sporech a hledaly řešení vzniklých konfliktů. Takové spory musí být právně vyřešeny orgány soudního typu, přičemž policie zpravidla následně napomáhá dodržování soudních rozhodnutí a asistuje při jejich výkonu. Spory mezi rodiči jsou často doprovázeny verbálními výhrůžkami, tu více, tu méně vážně míněnými, přitom vždy nejde o „vyhrožování“ jednáním, které je nezákonné. Postavení policejních složek při potírání trestněprávních aspektů mezi znepřátelenými rodiči tedy není jednoduché, neboť situace je mnohdy právně i skutkově nepřehledná, mnohdy důkazně podložena jen výpověďmi rodičů nebo na věci zainteresovaných příbuzných či blízkých osob. Pokud snad v jednotlivém případě policejní orgány selžou a bezdůvodně odmítnou poskytnout oprávněnému rodiči ochranu, resp. stíhat rodiče, jenž se dopustil trestného jednání, nelze to bez dalšího považovat za důkaz absence dostupnosti efektivní ochrany. Tím spíše tomu tak je v případě, kdy soudním rozhodnutím nastolený status quo ohledně výchovy nezletilého syna a rozsahu styku žalobcově manželce nevyhovuje a snaží se jej faktickými úkony, bez patřičného soudního rozhodnutí, změnit. Žalobce ve správním řízení neuvedl žádná tvrzení, a to ani dílčího charakteru, popisující byť jen jeden z incidentů, z nichž by logicky vyplýval závěr, že státní orgány nebyly schopny či ochotny poskytnout žalobci a jeho rodině ochranu před jednáním bývalého manžela žalobcovy manželky. Žalobce pouze obecně tvrdil, že jim bývalý manžel jeho manželky vyhrožoval. Žalobce z toho dovozuje, že by ho mohl bývalý manžel jeho manželky zabít, nebo uplatit policisty, aby žalobce uvěznili. Tyto spekulace žalobce ovšem nejsou podloženy žádným tvrzením, z něhož by bylo možno dovozovat, že bývalý manžel žalobcovy manželky své výhrůžky konkretizoval, tedy že jde o hrozbu skutečnou, vážnou, s potenciálně závažnými dopady na život, zdraví či důstojnost žalobce. Původ potíží žalobcovy rodiny s bývalým manželem jeho manželky tkví v úpravě rodinných vztahů ke společnému synovi žalobcovy manželky a jejího bývalého manžela. Z líčení žalobcovy manželky se zdá, že minimálně soud, na nějž se obrátila s žádostí o pomoc, jí byl nápomocen a poskytl jí právní rady jak dále postupovat. Žalobce ani jeho manželka naproti tomu neuvedli žádné tvrzení o tom, že by využili kterýkoliv z právních prostředků, který jim dává k dispozici právní řád země původu. Z jejich tvrzení nevyplývá, že by žalobcové rodině bylo vyhrožováno ublížením na zdraví či jinou závažnou újmou. Tvrzení, které uvedla v řízení o mezinárodní ochraně žalobcova manželka, svědčí pouze o tom, že její bývalý manžel se důsledně (byť třeba ne vždy v souladu s právem) domáhá svých práv plynoucích z otcovství k jeho synovi. Žalobcova manželka uvedla, že jí bývalý manžel vyhrožoval tím, že jí udělá problém, protože unesla jejich syna do Ruské federace k jejím rodičům. Dále sdělila, že když se ohradila proti tomu, že jí bývalý manžel neplatí výživné, řekl jí, že má raději mlčet. Bývalý manžel vyhrožoval, když mu žalobcova manželka bránila v tom, aby jejich syna navštěvoval. Tyto „incidenty“ jsou důsledkem rozporů mezi bývalými manželi ve věci výchovy nezletilého dítěte, které však musí žalobcova rodina, zejména pak žalobcova manželka, řešit právními prostředky, které jí ve věci výchovy a výživy nezletilého syna poskytuje právní řád země původu. O to se však žalobce ani jeho manželka nepokusili. Ochranu před kriminálním jednáním bývalého manžela pak musí žalobce vyhledat u policejních orgánů, což ovšem v dostatečné míře rovněž neučinil. Z tvrzení žalobce, že jedna nahrávka nátlaku ze strany bývalého manžela žalobcovy manželky byla policií vyhodnocena jako neprůkazná, neznamená, že by policie nebyla ochotna poskytnout žalobci ochranu. Ne každé vypjaté, nepříjemné jednání musí naplnit znaky trestného činu. Je zřejmé, že žalobcova manželka měla se svým bývalým manželem četné spory ohledně výchovy jejich syna. Tyto spory nicméně neřešila cestou práva, neobrátila se v zemi původu na příslušné orgány veřejné moci (zejména soudy). Rovněž rysem českého právního řádu je, že neshody mezi rodiči ohledně záležitosti, která je pro dítě významná (mezi to nepochybně patří i otázka náboženského vyznání), rozhodují soudy (§ 877 odst. 1 občanského zákoníku). To platí i pro spory ohledně styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče (§ 891 občanského zákoníku). Skutečnosti, pro které žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, lze tedy zobecnit tak, že mezi jeho manželkou a jejím bývalým manželem panovala řada sporů ve věci výchovy a výživy jejich společného syna (žalobcova nevlastního syna). Tyto spory ovšem žalobcova manželka neřešila dostupnými právními prostředky, namísto toho se s bývalým manželem dohodla (sic!), že se vzdá práva na výživné výměnou za to, že svolí k vycestování svého syna ze země původu. Tvrzení žalobce, že bývalý manžel jeho manželky chce z nevlastního syna vychovat teroristu, logicky nevyplývá z jeho dílčích tvrzení (ani tvrzení žalobcovy manželky) ohledně požadavků bývalého manžela žalobcovy manželky ve vztahu k výchově jejich syna. Žalobcova manželka totiž uvedla, že zpočátku bylo stanovisko jejího bývalého manželka k náboženskému vyznání jejich syna takové, že si sám v dospělosti vybere. Pak se však jeho matka přidala k nějaké muslimské sektě a začala tlačit na bývalého manžela, aby četli namaz atd. Bývalý manžel zakazoval synovi poslouchat hudbu apod. Přesvědčoval syna proti jeho matce. Vodil syna do mešity. Po návštěvě u svého otce býval syn agresivní, bil svého mladšího bratra. Matce říkal, že není pořádná matka, je blbá, nechce takovou matku. Žalobce pak uvedl, že bývalý manžel jeho manželky nutil svého syna, aby četl korán a chodil do mešity. Nebral ohled na to, že je již pokřtěný. Z těchto tvrzení žalobce a jeho manželky lze dovodit toliko to, že bývalý manžel žalobcovy manželky si přeje, aby jeho syn přijal islám, vyrůstal v této víře, proto ho vodí do mešity. Žalobce spatřuje „provinění“ bývalého manžela jeho manželky (a současně jeden z aspektů žádosti o udělení mezinárodní ochrany) v tom, že nechtěl respektovat, že nechali jeho syna pokřtít. Patrně tak učinili bez jeho souhlasu, sami tedy nerespektovali jeho právo jakožto otce nezletilého spolurozhodovat o významné záležitosti jeho syna. Soudu není zřejmé, proč by za této situace měl bývalý manžel žalobcovy manželky naopak respektovat jejich jednostranné jednání, podporovat svého syna v pravoslavné víře a zříci se snah o výchovu syna v islámské víře. Dále z tvrzení žalobce a jeho manželky lze usuzovat, že bývalý manžel žalobcovy manželky patrně poštvával svého syna proti jeho matce, nicméně důvod takového jednání není zřejmý (ostatně poštvávání dětí či jiná jejich manipulace ze strany jednoho rodiče proti druhému je jevem poměrně častým ve vztazích mezi dítětem a rodiči, kteří spolu nežijí). Z uvedených tvrzení nicméně nelze dovodit, že by bývalý manžel žalobcovy manželky vedl jejich syna k vyznávání extremistického náboženského směru, který svým náboženským učením legitimizuje terorismus. Soud tedy uzavírá, že celý žalobní bod týkající se nepříznivých vztahů mezi žalobcovou manželkou a jejím bývalým manželem je nedůvodný. K námitce žalobce, že měly být prošetřeny a posouzeny jeho aktivity v letech 2007 až 2012 a dále i skutečnost, že v České republice žije žalobcova matka, soud konstatuje, že ani jedna z těchto skutečností není relevantní ve vztahu k udělení mezinárodní ochrany, proto se jimi žalovaný ve svém rozhodnutí ani nemusel zabývat. Žalobní bod není důvodný. Žalobce přiložil ke své replice dopis třídní učitelky svého nevlastního syna směřovaný soudu, ve kterém se třídní učitelka přimlouvá za to, aby rodina mohla v České republice zůstat. Dále žalobce přiložil zprávu Komise pro projednávání přestupků města Sázava, která svědčí o tom, že žalobce, jeho manželka ani jeho matka nebyli v posledních pěti letech touto Komisí řešeni ve věci přestupku či stížnosti. Dále žalobce přiložil hodnotící zprávu od svého zaměstnavatele ze dne 27. 5. 2016, ve které je velice kladně hodnocen. Soud k tomuto považuje za nutné zdůraznit, že ani vzorové chování žalobce a jeho rodiny nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žádná z forem mezinárodní ochrany není prostředkem, jehož primárním účelem by bylo zajistit žadateli o mezinárodní ochranu oprávnění pobývat na území České republiky. Takový účel mají instituty upravené v zákoně o pobytu cizinců. Účelem zákona o azylu je poskytnout žadatelům ochranu před blíže definovanými hrozbami, s nimiž by byl spojen jejich další pobyt v zemi původu. Důsledkem udělení mezinárodní ochrany žadateli je, že tím získává současně i specifický právní titul pro pobyt na území České republiky. Mezinárodní ochrana není institutem, na který by měl žadatel nárok za to, že má dobré studijní či pracovní výsledky, že nepáchá delikty, platí daně, dobře se integruje apod. Skutečnost, že žalobce v minulosti pobýval na území České republiky za účelem výkonu práce, nezpochybňuje zákonnost rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, neboť nikterak nesouvisí s podmínkami, které musí žadatel splnit za účelem udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Okolnost, že na území České republiky pobývá žalobcova matka, je rovněž nevýznamná, ledaže by přicházelo do úvahy udělení azylu dle § 13 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany dle § 14b zákona o azylu za účelem sloučení rodiny. To však není tento případ, neboť žalobcova matka nepožívá na území České republiky ani azylu, ani doplňkové ochrany, její pobytový status je upraven v souladu se zákonem o pobytu cizinců na území České republiky. Žalobní bod není důvodný. K námitce žalobce, kterou uplatnil až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.) v replice, že žalovaný měl sám posoudit otázku naplnění předpokladů pro udělení tzv. humanitárního azylu, nikoliv odkazovat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 3 Azs 12/2003, soud uvádí, že i kdyby k ní mohl přihlédnout jako ke včasnému žalobnímu bodu, byla by nedůvodná. Odkaz žalovaného na judikaturu Nejvyšší správního soudu neznamená, že by se zřekl posouzení naplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný poukázal pouze na ustálenou, judikaturou správních soudů aprobovanou správní praxi a výklad daného ustanovení. Žalovaný se sám zabýval tím, zda žalobce splňuje podmínky § 14 zákona o azylu, což jednoznačně vyplývá z příslušné části odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Stejně tak argument, uplatněný až při jednání soudu, že žalobce má nárok na udělení humanitárního azylu, neboť má v České republice zázemí (pobývá zde jeho matka) a splňuje předpoklady pro vedení řádného života (viz obsah listin provedených soudem k důkazu), je nejen opožděný, jelikož byl nově uplatněn až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, ale rovněž nedůvodný. Skutečnost, že žalobce splňuje předpoklady pro řádnou integraci do české společnosti, není důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by bylo možné udělit mu azyl dle § 14 zákona o azylu. Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, užitého v kontextu § 14 zákona o azylu, vyplývá, že humanitární azyl dopadá toliko na závažné situace jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55, viz též usnesení NSS ze dne 8. 4. 2016, čj. 6 Azs 34/2016 – 30). Žalobce netvrdil, že by u něj byly naplněny takovéto důvody. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost. Usnesením ze dne 13. 9. 2016, čj. 42 Az 13/2016 – 30, byla žalobci ustanovena k ochraně jeho práv zástupcem advokátka JUDr. Irena Straková. Odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů soudem ustanoveného advokáta hradí podle § 35 odst. 8 věty první za středníkem s. ř. s. stát. Výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů se stanoví podle § 35 odst. 2 s. ř. s. na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Sepis repliky ze dne 25. 10. 2016 vzhledem k tomu, že tvrzení v ní obsažená mohla být uvedena již v doplnění žaloby, nepovažoval soud za účelný úkon, a tak za něj nepřiznal odměnu. Ustanovená zástupkyně tak provedla v řízení tři účelné úkony právní služby, a to převzetí zastoupení (nedílnou součástí tohoto úkonu je i nahlížení do spisu a porada s žalobcem), sepis doplnění žaloby ze dne 20. 9. 2016 a účast při jednání dne 28. 11. 2016 [§ 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu]. Vzhledem k tomu, že ustanovená advokátka byla rovněž ustanovena v jiné skutkově i právně shodné věci před zdejším soudem (sp. zn. 42 Az 12/2016), v níž jako žalobci vystupují žalobcova manželka, jejich společný syn a manželčin syn z prvního manželství a v níž zástupkyně učinila shodné úkony právní služby s totožným obsahem, uplatnil soud pro výpočet odměny vedle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 též § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Rozdělení této právní věci do dvou soudních řízení je pouze formální a vychází z toho, že žalovaný vydal dvě rozhodnutí, obsahově však zcela shodná. Odměna za jeden úkon právní služby tak činí 2.480 Kč a náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovené zástupkyni žalobce tak náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové částce 8.340 Kč.

Poučení