42 C 120/2019-84

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Ivetou Cvingráfovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] na náhradu škody takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá úhrady náhrady škody ve výši 997 659,10 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala zaplacení částky 997 659,10 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované za škodu vzniklou vadnou transpozicí směrnic EHS upravujících pojištění odpovědnosti provozu motorových vozidel (dále též souhrnně„ motorové směrnice“), ve lhůtě k tomu určené a ve znění směrnicemi požadovaným do českého právního řádu. Žalobkyně uvedla, že byla na základě rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], povinna uhradit škodu poškozeným pozůstalým z dopravní nehody ze dne [datum] celkem ve výši 1 041 289,10 Kč skládající se z náhrady nemajetkové újmy a náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a České republice částku ve výši 10 000 Kč, celkem tedy částku 1 051 289,10 Kč. Výše uvedeným rozhodnutím byla pozůstalým poškozeným přiznána nemajetková újma způsobená řidičem autobusu žalobkyně, který řídil vozidlo odpovědnostně pojištěné u žalované. V autobusu cestoval syn a bratr poškozených, který při nehodě zahynul. Žalobkyně uvedla, že částku v celkové výši 1 051 289,10 Kč uhradila dne [datum], přičemž část škody jí byla uhrazena z pojištění řidiče zaměstnaného u žalobkyně a k dnešnímu dni zbývá uhradit částku 997 659,10 Kč. Žalobkyně tvrdí, že jde o odpovědnost za újmu způsobenou provozem motorového vozidla a že v důsledku vadné implementace směrnice Rady č. 72/166 EHS se nemůže domoci, aby za ni náhradu škody platil pojistitel (pojišťovna). Žalobkyně proto u žalované uplatnila nárok na náhradu škody z důvodu nesplnění povinnosti České republiky, jakožto členského státu Evropské unie, transponovat směrnice EHS upravující pojištění odpovědnosti provozu motorových vozidel ve lhůtě k tomu určené a v požadovaném znění. Dne [datum] obdržela žalobkyně odpověď žalované, ve které žalovaná nárok odmítla. Žalobkyně uvedla, že v české soudní praxi a zákonné úpravě účinné do 31. 12. 2013 bylo zapovězeno domáhat se regresního nároku případně přímo pojistného nároku z titulu nemajetkové újmy po pojistiteli v rámci pojištění odpovědnosti z provozu vozidel a občanského zákoníku. Náhrada nemajetkové újmy byla přiznávána obecnými soudy vůči škůdcům za užití ust. § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen o.z.), jak se stalo i v tomto případě, aniž by se škůdcům předmětné plnění hradilo z povinného ručení. Jelikož pojišťovna odmítla přistoupit do řízení jako vedlejší účastník s odkazem na zákonné znění a konstantní judikaturu, byla povinnost nahradit nemajetkovou újmu uložena žalobkyni. Předmětná zákonná úprava platná a účinná do 31. 12. 2013 tak byla v příkrém rozporu se směrnicí Rady 72/166 EHS ze dne 24. 4. 1972, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále též„ první směrnice“), jakož i výkladu čl. 1 prvního pododstavce třetí směrnice Rady 90/232 EHS ze dne 14. 5. 1990, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (dále též„ třetí směrnice“). Žalobkyně dále namítla, že výklad daných směrnic a povinnost jednotlivých států tyto směrnice implementovat do právního řádu tak, aby byla kryta povinným ručením i odpovědnost z titulu nemajetkové újmy, byly vysloveny v rozhodnutí ESD ve věci C -22/12, [jméno] [příjmení] vs. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Česká republika tak vadně implementovala směrnici a v českém právním řádu dle tehdy platného a účinného zákona o pojištění odpovědnosti byly kryty pojistným plněním pouze škody (v daném případě s odkazem na jednorázovou náhradu dle ust. § 444 o.z.), mimo nemajetkovou újmu, což bylo potvrzeno konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, posvěcenou stanoviskem Ústavního soudu. Takovýto stav, jenž byl v rozporu s právem EHS, byl odstraněn až přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v důsledku čehož došlo k novelizaci zákona o pojištění odpovědnosti, a proto Česká republika odpovídá pojištěnému subjektu za škodu tím vzniklou, neboť žalobce jakožto pojištěný subjekt musel vynaložit prostředky ze svých vlastních zdrojů, aniž se mohl úspěšně domáhat plnění v dané věci po pojistiteli (pojišťovně). Žalobkyně uvedla, že v předchozím řízení pod sp. zn. [spisová značka] u zdejšího soudu uplatnila nárok na náhradu škody po státu, avšak rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, č.j. 31 Cdo 1704/2016, byla změněna dosavadní konstantní judikatura, že zákon o pojištění odpovědnosti lze vyložit i tak, že pojišťovna v duchu provedeného výkladu směrnic EHS odpovídá i za zásah do práv na rodinu dle ust. § 13 o.z. Žalobkyně proto byla soudem poučena, že o náhradě škody vůči státu nelze rozhodnout, dokud nebude vyřešena otázka uplatnění nároku po pojišťovně. Žalobkyně vzala žalobu zpět a uplatnila práva po pojistiteli [právnická osoba], a to v řízení zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku. K promlčení žalobkyně namítá, že došlo k porušení povinnosti transpozice směrnic EHS do českého právního řádu, neboť Česká právní úprava umožňuje promlčení nároku pojištěného vůči pojišťovně dříve, než vznikne konstitutivní nárok poškozeného vůči pojištěnému škůdci. Vzhledem k tomu, že žalobkyni byla uložena povinnost uhradit poškozeným náhradu škody teprve rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], avšak k uplynutí lhůty stanovené v § 8 zákona o pojistné smlouvě došlo dne [datum], tedy ještě před samotným vznikem nároku na peněžité zadostiučinění za zásah do osobnostních práv poškozených. V případě, že soud nedospěje k závěru, že aktuální výklad promlčení nároku je v rozporu s motorovými směrnicemi či rozhodnutími provádějící výklad těchto směrnic, navrhla žalobkyně, aby soud jako předběžnou otázku položil otázky soudnímu dvoru EU k výkladu motorových směrnic. Žalobkyně uvedla, že provedení řádné transpozice je povinností členského státu EU, neprovedením řádné transpozice směrnic do českého právního řádu vzniká odpovědnost členského státu za způsobenou škodu jednotlivci, což je speciální typ odpovědnosti členského státu za porušení povinností uložených komunitárním právem (odkazuje přitom na rozsudek ESD ve věci Francovich).

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok považuje za neopodstatněný a v plném rozsahu jej neuznává. Žalovaná předně namítla, že argumentuje-li žalobkyně, že došlo k vadné transpozici motorových směrnic do českého právního řádu, jedná se o legislativní proces moci zákonodárné a nemůže se tak jednat o nesprávný úřední postup podle zákona o náhradě škody. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3723/2008 či sp. zn. 28 Cdo 851/2011, a dodala, že pokud se nejedná o nesprávný úřední postup, pak nemůže existovat ani příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou žalobkyně a nesprávným úředním postupem. K implementaci motorových směrnic do českého právního řádu uvedla, že tato byla provedena zákonem č. 47/2004 Sb. Česká republika se stala členským státem Evropské unie v květnu 2004. Implementace příslušných směrnic byla do zákona provedena zákonem č. 47/2004 Sb. K věcné úpravě § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. nedošlo ani se vstupem České republiky do Evropské unie, neboť ten svým obsahem plně odpovídá jak čl. 3 směrnice 72/166 EHS, tak i čl. 3 směrnice 2009/103/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (kodifikované znění), kterým bylo původní znění nahrazeno. Podstatou takto ukládané povinnosti členskému státu je přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění, aby občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí musí byt nastaveny tak, aby podle právních předpisů platných v ostatních členských státech byla zabezpečena úhrada jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví způsobené na území členských států a jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví, kterou utrpí příslušníci členských států během přímé cesty mezi dvěma územími, na něž se vztahuje Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, neexistuje-li národní kancelář pojistitelů odpovědná za území, kterým projíždějí; v tom případě je věcná škoda nebo škoda na zdraví kryta podle zákonů o povinném pojištění platných v členském státě, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště. Povinností členských států je zabezpečit úhradu jak škod na zdraví nebo usmrcením, tak i věcných škod, přičemž rozsah náhrady škody je ponechán na jednotlivých členských státech. Česká republika řádně notifikovala způsob implementace předmětné právní úpravy Evropské unie. Žalovaná dále uvedla, že nárok žalobkyně není možné uspokojit ani podle evropského práva či judikatury Evropského soudního dvora, když nejsou kumulativně splněny podmínky žalované vůči jednotlivci stanovené evropskou judikaturou, a to: 1) směrnicemi stanovená cílová norma směřuje k založení subjektivních práv jednotlivců a obsah těchto práv je ze směrnice jednoznačně seznatelný, 2) muselo by se jednat o dostatečně závažné porušení směrnice členským státem a 3) musela by existovat příčinná souvislost mezi porušením směrnice a vznikem škody. Žalovaná vyslovila názor, že s ohledem na obsah motorové směrnice není splněna již první podmínka, neboť z preambule směrnice vyplývá, že cílem směrnice je chránit práva osob poškozených, nikoli škůdců. Dále neshledala, že by došlo ke zvlášť závažnému porušení směrnice, neboť proti České republice nebylo dosud pro nesprávnou transpozici motorové směrnice zahájeno žádné řízení podle čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie. Uvedla, že platná právní úprava (zákon o odpovědnosti z provozu vozidla i příslušná ustanovení občanského zákoníku), na kterou se právní úprava § 6 odst. 2 zákona o odpovědnosti z provozu vozidla odvolávala, byla při vstupu do evropského společenství předložena Evropské komisi k posouzení jejího souladu se směrnicemi a žádné námitky nebyly vzneseny. Žalovaná v předmětné věci neshledala příčinnou souvislost mezi vznikem škody žalobkyni a první ze tří výše uvedených podmínek nezbytných pro vznik odpovědnosti žalované. Nadto rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, byla jednoznačně vyřešena otázka transpozice motorových směrnic do českého právního řádu, kdy nejvyšší soud uzavřel, že pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením je třeba zahrnout veškerou nehmotnou újmu poškozených vzniklou usmrcením blízké osoby. K námitce žalobkyně týkající se nesprávného výkladu ust. § 6 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, žalovaná uvedla, že úřad, který by měl v této otázce jménem státu jednat, je Ministerstvo spravedlnosti a navrhla přizvání Ministerstva spravedlnosti do řízení.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2019, č.j. 42 C 120/2019-21, které nabylo právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 63/2018, neboť otázka řešená v tomto řízení může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci.

4. Žalobkyně podáním ze dne [datum] doplnila žalobu s ohledem na rozhodnutí [název soudu] č.j. [číslo jednací], jenž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým zdejší soud zamítl žalobu žalobkyně proti žalované [právnická osoba] o zaplacení částky, jež je předmětem i tohoto řízení z důvodu promlčení. Žalobkyně doplnila, že na zákon a správnost implementace je nutno nahlížet i s ohledem na zcela konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací praxi Ústavního soudu, která jej dotváří svým ustáleným výkladem, a to v době, kdy mohla své právo žalobkyně uplatnit u soudu. Nebýt dřívější vadné právní úpravy, mohla žalobkyně své právo vůči pojistiteli (pojišťovně) včas úspěšně uplatnit. Žalobkyně uvedla, že se v průběhu let řídila vždy aktuální právní doktrínou, jak byla vyložena soudní mocí ČR a postupovala se znalostí aktuální judikatury, což vedlo ke skutečnosti, že nárok nebyl žalobkyni vůči pojišťovně v konečném důsledku přiznán. Vadnou transpozicí motorových směrnic a pozdním uvedením souladu české právní normy a jejího výkladu jí vznikla škoda. Povinnost eurokonformního výkladu dopadá na všechny národní orgány aplikující právo EU, tedy i na soudy. Pokud by soudy zvolily již od počátku eurokonformní výklad, nebo kdyby zákonodárce správně transponoval předmětnou směrnici, tvrzená a nárokovaná škoda by žalobkyni nevznikla. Motorové směrnice EHS zakládají povinnost pojišťovny plnit za pojištěného poškozenému v době, kdy je tomu pojištěný škůdce povinen, a proto ust. § 8 zákona o pojistné smlouvě je v zásadním rozporu se základním principem zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel i motorových směrnic a s principem práva regresu, neboť je umožněno promlčení něčeho, o čemž není mezi škůdcem a poškozeným rozhodnuto. Takovýto výklad je vadný a neudržitelný. K rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 uvedla, že rozhodnutí je v rozporu s výslovným zněním zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel a motorových směrnic, které počítají s tím, že pojišťovna musí uhradit to, co má plnit pojištěný poškozenému, či co sám již poškozenému plnil. Výklad či přímo výslovné znění zákona, které by umožnily promlčení nároku pojištěného škůdce vůči pojistiteli (pojišťovně) dříve, než je tomuto uložena povinnost cokoli hradit poškozenému, je v rozporu s pravým smyslem zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel a motorových směrnic EU, které ukládají státu přijmout takovou povinnost, aby nároky, které má poškozený za škůdcem, byly kryty pojistným plněním.

5. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto o pokračování předmětného řízení. Následně bylo řízení opětovně přerušeno, a to usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], do doby skončení řízení, v němž je řešena otázka, zda se žalobkyně plnění po pojišťovně domůže (pak by o nesprávnou implementaci směrnice a tedy ani o odpovědnost státu zjevně nemohlo jít) či nikoli (pak bude významné, z jakého důvodu byl nárok žalobkyně zamítnut).

6. Podáním soudu doručeným dne [datum] navrhla žalobkyně pokračovat v řízení, neboť již odpadl důvod přerušení. K podání žalobkyně přiložila usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 1228/22 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č.j. 23 Cdo 3388/2020-131.

7. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto o pokračování v řízení.

8. Na jednání konaném dne [datum] žalobkyně na dotaz soudu upřesnila, že podanou žalobou se domáhá náhrady škody vůči žalované spočívající ve vadné implementaci motorových směrnic do českého právního řádu a následnému nesprávnému výkladu ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, což mělo dopad i na měnící se judikaturu.

9. Žalovaná podáním ze dne [datum] doplnila své vyjádření. Uvedla, že nárok na náhradu škody, jak je žalobkyní uplatňován, nelze dovodit pro nesplnění podmínek s nimiž zákon 82/1998 Sb. spojuje vznik nároku na náhradu škody. Z rozhodnutí soudů ve věci žalobkyně proti pojistiteli (jedná se o rozsudek [název soudu] ze dne [číslo] [rok], [číslo jednací], rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]) vyplývá, že tvrzený nárok žalobkyně byl zamítnut z důvodu promlčení, neboť soudy dovodily, že žalobkyně měla možnost svůj nárok na plnění pojistného uplatnit proti pojistiteli včas, když žalobu na plnění z pojištění lze vůči pojistiteli v případě sporu ohledně nároku mezi poškozeným a pojištěným škůdcem podat ještě před rozhodnutím ve věci, nárok pojištěného je vůči pojistiteli nárokem samostatným. Žalovaná uvedla, že žalobkyně namísto podání žaloby proti pojistiteli poté, co tento odmítl vstup do řízení o náhradě nemajetkové újmy poškozeného vůči žalobkyni, vyčkávala s podáním žaloby další dva roky od vydání pravomocného rozhodnutí. Důvodem neúspěchu žalobkyně vůči pojistiteli tak bylo promlčení nároku v důsledku jeho včasného neuplatnění, žalobkyně si proto v důsledku nečinnosti újmu přivodila sama a odpovědnost za takto tvrzenou újmu nelze přenést ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na žalovanou.

10. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

11. Dne [datum] došlo k dopravní nehodě autobusu provazovaného žalobkyní, při níž byl usmrcen nezletilý. Pozůstalí (matka, otec a bratr zemřelého) žádali jednorázovou náhradu škody podle ust. § 444 o.z., která jim byla poskytnuta a pojišťovnou provozovateli autobusu (žalobkyni) nahrazena. Další náhradu požadovali pozůstalí za psychickou újmu podle ust. § 11 a § 13 o.z. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 12. 2015, č.j. 10 C 130/2015-143, byla pozůstalým přiznána na náhradě za psychickou újmu celkem částka 1 600 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno včasné odvolání a rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka], byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že pozůstalým se přiznává náhrada za psychickou újmu v celkové výši 950 000 Kč a dále je žalovaná (v tomto sporu žalobkyně) povinna uhradit každému ze tří pozůstalých náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 22 847,50 Kč a náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 7 582,20 Kč a České republice částku ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně tak celkově uhradila dne [datum] poškozeným částku 1 041 289,10 Kč a České republice částku 10 000 Kč. (rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], rozsudek [název soudu] ze dne 28. 6. 2016, č.j. [spisová značka], výpis z účtu žalobkyně u [právnická osoba] za období [datum] ze dne [datum])

12. Dne [datum] uplatnila žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody způsobenou řádným neimplementováním motorových směrnic Evropského společenství dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalovaná žádosti žalobkyně přípisem ze dne [datum] nevyhověla. Uvedla, že na uvedenou situaci zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nelze aplikovat pro nesplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu. V případě legislativního procesu při výkonu moci zákonodárné se nemůže jednat o nesprávný úřední postup ani o nezákonné rozhodnutí. Případy odpovědnosti státu jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než odpovědnost za nemajetkovou újmu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dále uvedla, že Česká republika se nedopustila porušení komunitárního práva, ust. § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve znění ke vzniku škodné události, tj. k [datum], plně odpovídalo jak čl. 3 směrnice 72/166 EHS, tak čl. 3 směrnice 2009/103/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění. Nelze tak namítat neprovedení řádné transpozice motorových směrnic do českého právního řádu. Dále uvedla, že výklad pojmu škoda na zdraví byl podán Soudním dvorem až citovaným rozsudkem ze dne [datum] (věc C -22/12, [příjmení] [příjmení] vs. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), do té doby se jednalo o pojem nejasný. Transpozice první a třetí směrnice v zákoně o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla tak odpovídala textu uvedených směrnic. Účelem směrnic je zejména chránit oprávněné zájmy osob, které se mohly stát obětmi nehod, ne těch, kteří škodu způsobili. Podáním ze dne [datum] s ohledem na opakovanou žádost žalobkyně o poskytnutí zadostiučinění žalovaná doplnila své vyjádření ze dne [datum] tak, že v oblasti pojištění z provozu motorových vozidel došlo k řádné transpozic motorových směrnic a v této souvislosti odkázala na odůvodnění rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Dále uvedla, že z odůvodnění rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], že se žalobkyně mohla svého nároku vůči pojistiteli úspěšně domáhat před soudem, což včas neučinila a došlo k promlčení nároku. Škoda uplatňovaná žalobkyní tak vznikla v důsledku promlčení (nečinnosti žalobkyně), nikoli jednáním státu, a proto žalovaná setrvává na stanovisku, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (vyjádření žalované k žádosti o náhradu škody ze dne [datum], vyjádření žalované k žádosti o náhradu škody ze dne [datum])

13. Dne [datum] byla rozsudkem [název soudu], č.j. [číslo jednací] zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala po žalované [právnická osoba] uhrazení částky ve výši 997 659,10 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení, z důvodu promlčení nároku. Žalobkyně nárokovala po žalované úhradu totožného nároku jako v tomto řízení, neboť u ní měla v rozhodné době sjednáno povinné pojištění, čímž jí vznikl nárok na zaplacení pojistného plnění odpovídající její splněné povinnosti poškozeným dle rozsudku [název soudu] ve znění rozsudku [název soudu]. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém bylo rozhodnuto [název soudu] dne [datum] tak, že rozsudek soudu prvního stupně, co do zamítnutí žaloby potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že došlo k uplatnění promlčeného nároku a námitka promlčení je důvodná. K rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, uvedl, že se jedná o změnu judikaturního výkladu, neznamená to však, že by žalobkyně nemohla uplatnit nárok vůči pojistiteli, aby plnil za pojištěného škůdce, včas a být s ním úspěšná, tak jako jiný žalobce v řízení, z něhož vzešlo výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že totéž platí o (ne) podřaditelnosti nároků plynoucích z ust. § 13 o.z. pod pojem náhrady škody podle ust. § 6 zákona o povinném ručení. Proti rozhodnutí [název soudu] podala žalobkyně včasné dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č.j. 23 Cdo 3388/2020-131, odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně ohledně možnosti promlčení práva pojištěného vůči pojistiteli dříve, než vůbec může vzniknout nárok na peněžité plnění poškozeného vůči pojištěnému škůdci, a počátku běhu promlčecí doby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu napadla žalobkyně ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS1228/22, odmítl, když napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyla porušena základní práva žalobkyně. (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č.j. 23 Cdo 3388/2020-131, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn.

III. ÚS1228/22)

14. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedená shodná a nesporná tvrzení stran a listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené.

15. Po právní stránce posoudil soud danou věc následujícím způsobem:

16. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdškZ“, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 téhož ustanovení stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) OdškZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

18. Podle ust. § 5 OdškZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Podle ust. § 6 odst. 1 OdškZ ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Podle odst. 2 téhož ustanovení je úřadem podle odstavce 1 a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu. Podle odst. 3 téhož ustanovení není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí. Podle odst. 6 téhož ustanovení úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

20. Podle ust. § 13 odst. 1 OdškZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

21. Podle ust. § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 14 odst. 1 se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

22. Podle ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

23. Podle ust. § 3028 odst. 2 NOZ není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

24. Podle ust. § 3028 odst. 3 NOZ není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

25. Podle ust. § 3079 odst. 1 NOZ právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

26. Podle ust. § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o.z.“) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

27. Podle ust. § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 téhož ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odst. 3 téhož ustanovení výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

28. Podle ust. § 444 odst. 3 o.z. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.

29. Jestliže se jednorázová náhrada ve smyslu citovaného ustanovení § 444 odst. 3 s.o.z. v určitém konkrétním případě, s ohledem ke všem okolnostem konkrétního případu, nejeví jako dostatečná satisfakce za zásah do osobnostní sféry pozůstalého nastalý v důsledku ztráty blízké osoby, pak již konstantní judikatura dospěla k závěru, že pozůstalý poškozený je oprávněn domáhat se náhrady nemajetkové újmy v rámci ochrany osobnosti podle § 11 an. s.o.z.

30. Podle ust. § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku (s odkazem na ust. § 442 a násl. obč. zák.) poškozenému a) způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. Podle odst. 3 téhož ustanovení se škoda podle odstavce 2 písm. a) až c) hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě.

31. Soud na tomto místě konstatuje, že byla splněna podmínka předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu a žaloba byla podána u soudu včas.

32. Vzhledem k tomu, že skutkový stav věci byl mezi účastníky nesporný, bylo předmětem řízení především právní posouzení nároku žalobkyně na náhradu tvrzené škody. Podstatou sporu je právní hodnocení otázky, zda do právního řádu ČR v době vzniku škodní události byly řádně implementovány tzv. motorové směrnice EHS a ES a zda žalobkyně, která měla pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel a které vznikla škoda, může náhradu nad rámec vyplývající z ust. § 444 odst. 3 o.z. požadovat přímo na pojistiteli (pojišťovně), tj. zda ust. § 6 zák. č. 168/1999 Sb. je kryta v plném rozsahu vzniklá újma či nikoli. Pro případ, že směrnice řádně implementovány nebyly, byla předmětem právního posouzení otázka odpovědnosti státu za škodu vyplývající z nesprávné implementace komunitárního práva do vnitrostátních předpisů, to vše v období předcházejícím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014.

33. V obecné rovině lze uvažovat o vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou pozdní, či nedostatečnou implementací Směrnic Evropské unie do českého právního řádu. Za situace, kdy zákon výslovně s tímto typem odpovědnosti nepočítá, je na soudní moci, aby v každém daném případě přistoupila k aplikaci správného řešení s tím, že v úvahu přichází řada variant od odpovědnosti státu za pozdní nebo neúplné transponování právních aktů Evropských společenství po odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, přičemž nelze vyloučit ani aplikaci norem Evropského práva tak, jak jsou produktem judikaturní normotvorby Soudního dvora Evropské unie. V úvahu přichází též aplikace zákona č. 82/1998 Sb.; v každém takovém, konkrétním případě však musí být splněny podmínky zakotvené v tomto zákoně pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Musí jít o dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům, jednotlivci musí vzniknout škoda, podřaditelná pod zmíněné judikaturní definice, a škoda musí být ve vztahu příčinné souvislosti k protiprávnosti. Jedním z typických případů je absence přijetí právní úpravy, která by byla mohla zaručit jistá práva, přičemž újma vznikla právě v důsledku neexistence prostředku ochrany. (viz Vojtek, P. Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, s.r.o., 2012, s. 36 až str. 39). Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3556/2007 uvedl, že:„ Otázkou vztahu komunitárního práva a odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, ze kterého vyplývá, že případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního práva jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu za porušení komunitárního práva (nejčastěji jako důsledek vadně či nevčasně implementované směrnice do národního právního řádu) není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, roč. 2008). Ostatně Evropský soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce má pravomoc vykládat komunitární (nikoliv vnitrostátní) právo, a to za podmínky, že tento výklad je zcela zásadní pro vyřešení daného sporu před národním soudem, což ovšem není tento případ.“ 34. Soud nejprve s ohledem na námitku žalované, že není ve věci pasivně legitimovaná, neboť žalobkyně mimo jiné namítá nesprávný výklad zákonného ustanovení, což není v gesci žalované, zkoumal, zda je žalovaná ve věci pasivně legitimovaná či zda by mělo být jednáno s jinou státní složkou. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně uplatňuje jeden nárok na náhradu škody (založen na vícero důvodech) z oblasti pojišťovnictví – nesprávná transpozice motorových směrnic do českého právního řádu, která spadá pod Ministerstvo financí, a proto je žalovaná ve věci pasivně legitimovaná a soud s ní nadále jednal.

35. Soud se dále zabýval výkladem tzv.„ motorových směrnic“ (směrnice Rady ze dne 24. 4. 1972, 72/166 EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění /dále jen„ 1. motorová směrnice“ /; směrnice Rady ze dne 30. 12. 1983, 84/5 EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel /dále jen„ 2. motorová směrnice“ /; směrnice Rady ze dne 14. 5. 1990 90/232 EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel /dále jen„ 3. motorová směrnice“ /; směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 5. 2000, 2000 /26/, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel /dále jen 4. motorová směrnice“ /; a směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. 5. 2005, 2005 /14/, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel /dále jen„ 5. motorová směrnice“ /), jak byl podán v rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C -22/12, [jméno] [příjmení] vs. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a to ve vztahu k úpravě dané zákonem č. 168/1999 Sb. ve spojení s občanským zákoníkem, vše ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013.

36. Soud předně konstatuje, že primárním účelem vyplývajícím z preambule motorových směrnic je chránit zájmy osob, které se mohou stát obětmi nehod způsobených motorovými vozidly, případně pozůstalých po této oběti, nikoli těch, kteří škodnou událost způsobili. V rozsudku Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [jméno] [příjmení] vs. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] soud dospěl k závěru, že motorové směrnice„ …musí být vykládány v tom smyslu, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pokrývá i náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravních nehodách, tedy že mezi škody, které se musí z povinného ručení nahradit v souladu s uvedenými směrnicemi patří i nemajetková újma, pokud je možno náhradu této újmy požadovat podle vnitrostátního práva.“ Výklad motorových směrnic, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel pokrývá i náhradu škody nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravních nehodách, když tuto náhradu lze požadovat dle právní úpravy platné do 31. 12. 2013 (viz § 11 a 13 o.z.), je třeba uvažovat i při interpretaci ust. § 6 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Pojistitel (pojišťovna) tak nese odpovědnost z titulu povinného pojištění i za nemajetkovou újmu, jinak řečeno, povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve smyslu ust. § 6 OdškZ ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 pokrývá rovněž náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravních nehodách, opírající se o ust. § 11 a § 13 o.z.

37. Podstatná je tedy skutečnost, že ust. § 6 OdškZ ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 ve spojení s ust. § 11 a § 13 o.z., přestože judikaturní praxe byla jiná, nevylučoval možnost uplatnění nároku na náhradu škody pojistníka vůči pojistiteli. Podání žaloby pojistníka proti pojistiteli (pojišťovně), jenž s ohledem na judikaturní praxi odmítl vstoupit do řízení před soudem prvního stupně ve věci poškozených proti žalované (v této věci žalobkyně) tak nebyl zapovězen. Přestože pojistitel dle tehdejšího judikaturního výkladu neměl povinnost v rozhodné době vstoupit do řízení mezi škůdcem (pojistníkem) a poškozenými a náhradu nemajetkové újmy za pojistníka poskytnout, jednalo se toliko o judikaturní výklad, jenž byl prolomen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016. Žalobkyni tedy již v průběhu řízení před Okresním soudem v Náchodě, kde byl veden spor mezi poškozenými pozůstalými a žalobkyní v pozici žalované a do kterého odmítl pojistitel ([právnická osoba]) vstoupit, ničeho nebránilo požadovat nárok na náhradu škody po pojistiteli (pojišťovně) samostatnou žalobou, jak ostatně bylo interpretováno v souvisejícím řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 63/2018, a proto v daném případě nemůže jít o nedostatečnou transpozici motorových směrnic do českého právního řádu a dále tak odpovědnosti státu za škodu, kterou tvrdí žalobkyně.

38. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 k otázce, zda pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcením podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla lze podřadit náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 obč. zák., v rozsudku dovozuje, že„ při teleologickém výkladu § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti je nezbytné vycházet z nevyvratitelné právní domněnky, že cílem tohoto ustanovení byla plná implementace předmětných směrnic, tj. že úmyslem zákonodárce bylo, aby veškerá občanskoprávní odpovědnost pojištěného z provozu motorových vozidel za škodu na zdraví ve smyslu čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice a čl. 1 třetí směrnice byla kryta povinným pojištěním. Pojem "škodu na zdraví a usmrcením" je tudíž třeba s použitím tohoto teleologického argumentu vyložit tak, že zahrnuje veškerou nehmotnou újmu poškozených vzniklou usmrcením blízké osoby, a to jak jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3, tak přiměřené zadostiučiní přiznané na základě § 11 a 13 obč. zák., které je přiznáváno poškozené osobě pozůstalé po oběti dopravní nehody podle občanského zákoníku. (…) Při posouzení, jakou výkladovou možnost pojmu "škoda na zdraví a usmrcení" pro účely zákona o pojištění odpovědnosti použít, tj. zda výklad s použitím poznámky pod čarou, nebo bez jejího použití, je rozhodující skutečnost, že při použití poznámky pod čarou by byla aplikována pravidla, která jsou v rozporu se směrnicemi. Vzhledem k tomu, že výklad bez použití poznámky pod čarou, opřený o teleologický výklad § 6 zákona o pojištění odpovědnosti, je v souladu s unijním právem, je povinností vnitrostátního soudu použít tento výklad. Takový výklad není contra legem ani neporušuje obecné právní zásady.“ Závěrem soud shrnuje:„ … výklad § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti zastávaný českými soudy, dle kterého pojistitel není povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozených přiznanou na základě § 13 odst. 1 a 2 obč. zák., není v souladu s unijním právem a vnitrostátní soud by měl při aplikaci tohoto ustanovení přistoupit k jeho výkladu s použitím doktríny nepřímého účinku první, druhé a třetí směrnice, které harmonizují právní úpravy členských států v rozsahu povinného krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.“ V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, jakkoli bylo nové a zcela změnilo dosavadní judikaturní výklad, nelze konstatovat, že se jedná o nesprávný úřední postup při implementaci. Skutečnost, že ust. § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nezahrnuje výslovně i náhradu škody podle ust. § 11 a 13 o.z., neznamená, že tuto vylučuje; v takovém případě je třeba judikaturního výkladu, jak bylo učiněno např. v přelomovém rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, ale i v rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [jméno] [příjmení] vs. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], v němž byl jasně vymezen pojem„ škoda na zdraví“, kdy pod tento pojem spadá jakákoli újma, pokud na spor použitelné vnitrostátní právo upravuje nárok na její náhradu z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného, která vychází ze zásahu do osobní integrity, jež zahrnuje jak fyzické tak psychické utrpení. V případě změny judikaturního výkladu tak došlo k jednoznačnému vyřešení otázky ohledně transpozice motorových směrnic do českého právního řádu a byly odstraněny výkladové nejasnosti. Vtělení motorových směrnic do českého právního řádu tak bylo učiněno řádně a pouhou změnou judikaturního výkladu se nelze domáhat náhrady škody dle zákona 82/1998 Sb., stejně jako legislativní činnost státu není nesprávným úředním postupem, tudíž nemůže založit nárok na náhradu škody dle ust. § 13 zákona o odpovědnosti státu. Odpovědnost státu za porušení komunitárního práva (nejčastěji jako důsledek vadně či nevčasně implementované směrnice do národního právního řádu) není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (viz. komentář k publikaci Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, autor Vojtek, P., Komentář, vydání třetí, nakladatelství C.H.Beck, s.r.o., rok 2012, str. 36 až 39, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). V případě legislativního procesu moci zákonodárné se nemůže jednat o nesprávný úřední postup podle zákona č. 89/1998 Sb., neboť normotvorná činnost nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3723/2008 nebo sp. zn. 30 Cdo 3598/2014)

39. Soud dále uvádí, že v době od vzniku škodní události, tj. od [datum] do rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 24. 10. 2013, ve věci C -22/12, [jméno] [příjmení] vs. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], nebylo jasně vymezeno, co je míněno pod pojmem„ škoda na zdraví“, a proto nelze státu přičítat k tíži, že odpovědnost za vznik nemajetkové újmy v souladu s ust. § 13 o.z. dle judikaturního výkladu nesl výlučně škůdce. Motorové směrnice proto byly do právního řádu České republiky v rozhodné době implementovány správně a stát tak nemůže nést odpovědnost za žalobkyní tvrzenou škodu. Po vydání rozhodnutí ve věci C -22/12, kterým byl mimo jiné vyjasněn pojem„ škoda na zdraví“, se mohla žalobkyně důvodně domáhat nároku na náhradu škody po pojistiteli (pojišťovně), což neučila. Skutečnost, že nárok u pojišťovny učinila žalobkyně teprve na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, nadto téměř o rok později od jeho vydání, dne 30. 8. 2018, nelze přičítat k tíži státu, neboť ten vzniklou škodu žalobkyni nijak nezpůsobil.

40. Soud se s ohledem na uvedené neztotožňuje s argumentací žalobkyně, že nedošlo k řádné implementaci směrnic do české právní úpravy v tom smyslu, že by vylučovala právo žalobkyně žádat po pojistiteli nárok na vzniklou škodu z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Podat žalobu na plnění z pojištění lze v případě sporu ohledně nároku mezi poškozeným a pojištěným škůdcem ještě před rozhodnutím ve věci učiněným, neboť nárok pojištěného je vůči pojistiteli nárokem samostatným. Podrobnější odůvodnění lze vyčíst z rozhodnutí v související věci pod sp. zn. 31 C 63/2018, ve které jak soud prvního stupně, tak soud odvolací a dovolací dospěly k závěru, že žalobkyně mohla od vzniku škodné události do promlčení nároku po pojistiteli (pojišťovně) úspěšně nárokovat náhradu škody. Co se týče otázky promlčení, soudy dospěly k závěru, že promlčení nároku není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně měla dostatek času (4 roky od škodné události) k uplatnění svého nároku vůči pojišťovně, tedy zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla s ohledem na výklad pojmu“ škoda na zdraví“, jenž byl vyjasněn v rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -22/12, nezapovídal nárok pojistníka na uhrazení vzniklé škody (poskytnuté peněžité plnění poškozeným opírající se o ust. § 11 a § 13 o.z.) po pojistiteli. Skutečnost, že žalobkyně podala žalobu na náhradu škody vůči pojistiteli (pojišťovně) teprve dne [datum], přestože, bez ohledu na přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, již rozhodnutím Soudního dvora EU ve věci C -22/12 byl dne 24. 10. 2013 vymezen rozsah pojmu„ škoda na zdraví“ a žalobkyně se tak mohla bez ohledu na dosavadní judikaturní výklad domáhat náhrady škody po pojistiteli, lze přičítat pouze k tíži žalobkyně, nikoli státu.

41. Soud má z provedeného dokazování a s ohledem na uvedené za to, že ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a zákona o pojistné smlouvě, to vše k datu dopravní nehody, tedy k [datum], byla v souladu s motorovými směrnicemi. Porušení právních předpisů zakládajících nesprávný úřední postup nelze v posuzovaném případě dovodit.

42. Soud nadto uvádí, že v případě dovození odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. musí být kumulativně splněny tři podmínky, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním státu a vzniklou škodou. Soud má v daném případě s ohledem na výše uvedené za prokázané, že nedošlo k nezákonnému rozhodnutí ani nesprávnému úřednímu postupu, zákonodárce řádně implementoval motorové směrnice do českého právního řádu, když poškozeným byla nahrazena vzniklá škoda, jak dle ust. § 444 o.z., tak i ust. § 11 a 13 o.z., což je primárním cílem motorových směrnic, a žalobkyni ničeho nebránilo domáhat se včas po pojistiteli náhrady škody – uhrazení zaplacené částky poškozeným. Soud je toho názoru, že škoda, jež je žalobkyní nárokována, nevznikla zaviněním státu, nýbrž nečinností žalobkyně, která podala žalobu vůči pojistiteli až po promlčení nároku, a proto nelze shledat příčinnou souvislost mezi jednáním státu a vzniklou škodou žalobkyně.

43. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyní tvrzená odpovědnost státu za škodu by nebyla dána ani v případě neúplné či nesprávné implementace motorových směrnic do právních předpisů České republiky. Jak bylo uvedeno výše, český právní řád nemá zvláštní zákon, který by upravoval odpovědnost státu v takovémto případě, když zákon č. 82/1998 Sb. nelze použít, pokud právo Evropské Unie nestanoví jinak. Implementaci evropských norem dle ustálené judikatury nelze považovat za úřední postup, nýbrž se jedná o výkon zákonodárné pravomoci státu, neboť případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního práva jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20.8.2012, sp.zn. 28 Cdo 2927/2010, vyslovil, že„ evropské nařízení, které výslovně počítá s možností vnitrostátní implementace, si zachovává přímý účinek. Proto ani případné pochybení členského státu při implementaci neomezuje nastoupení přímého účinku evropského nařízení. V případě neexistence adekvátní úpravy odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k porušení unijního práva, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury Soudního dvora a vnitrostátní zákon č. 82/1998 Sb. se použije pouze potud, pokud právo Evropské unie (včetně judikatury Soudního dvora) nestanoví jinak“. Současně v tomto rozhodnutí vymezil tři kumulativní podmínky, jejichž současné splnění je nezbytným předpokladem pro závěr, že došlo k porušení unijního práva a je dána odpovědnost státu za škodu vzniklou v důsledku tohoto porušení. První podmínkou je, že směrnicemi stanovená cílová norma směřuje k založení subjektivních práv jednotlivců a obsah těchto práv je ve směrnici jednoznačně určitelný. Druhou podmínku pak je, že se jedná o dostatečně závažné porušení směrnice členským státem a třetí podmínkou je existence příčinné souvislost mezi porušením směrnice a vznikem škody.

44. Jak soud po provedeném dokazování zjistil, již první podmínka nebyla splněna, neboť výklad pojmu„ škoda na zdraví“ byl do vydání rozhodnutí ve věci C -22/12 nejasný. Transpozice předmětných směrnic tak v uvedené době odpovídala jejich textu. Nová právní úprava občanského práva (zákon č. 89/2012 Sb.) účinná od 1. 4. 2014 reagovala na dané rozhodnutí a výklad pojmu zpřesnila. V době vydání rozhodnutí nebyl nárok žalobkyně vůči pojišťovně dosud promlčen, a přestože judikaturní výklad zastával stanovisko, že pojistitel není povinen za škůdce hradit nárok z ochrany osobnosti (soukromí a rodinný život), již zde existoval rozsudek ve věci C -22/12 a žalobkyně mohla své právo s ohledem na dané rozhodnutí včas uplatnit a stejně jako žalobce ve věci sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 dosáhnout průlomového rozhodnutí. Tvrzenou škodu žalobkyně proto nelze s ohledem na uvedené přičítat k tíži státu a obcházet tímto institut promlčení v související věci 31 C 63/2018, kdy nárok žalobkyně vůči pojistiteli nebyl uspokojen pouze z důvodu jeho promlčení, přičemž bylo soudy konstatováno, že vznesená námitka promlčení pojistitelem není v rozporu s dobrými mravy. (srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2019, č.j. 31 C 63/2018-47, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č.j. 23 Co 51/2020-96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č.j. 23 Cdo 3388/2020-131).

45. Soud nedospěl ani ke splnění druhé podmínky, že nedostatečnou implementací motorových směrnic došlo k natolik vážnému porušení těchto směrnic, aby byla dána odpovědnost státu za vzniklou škodu. Občanský zákoník platný do 31. 12. 2013 odškodnění nemajetkové újmy v případě úmrtí v zákoně vyjmenovaným osobám přiznal, a toto odškodnění bylo kryto pojištěním dle ust. § 6 odst. 1 písm. a) OdškZ. Pozůstalé osoby tak nebyly vyloučeny z uplatnění tohoto nároku po škůdci či po jeho pojistiteli a škůdce se v případě pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel mohl domáhat úhrady po pojistiteli, minimálně co se týče náhrady škody dle ust. § 444 o.z. Avšak ani nárok úhrady vzniklé škody žalobkyně po pojistiteli (pojišťovně) vycházející z ust. § 11 a § 13 o.z. ve spojení s ust. § 6 odst. 1 písm. a) OdškZ, nebyl pro žalobkyni zapovězen. V případě uplatnění nároku se jednalo o judikaturní výklad, zda bude žalobkyni nárok přiznán či nikoli, a proto, jak již bylo uvedeno výše, mohla se žalobkyně po pojistiteli úspěšně domáhat uspokojení svého nároku. Nadto soud uvádí, že cílem preambule motorových směrnic je zejména ochrana poškozených, nikoli škůdců, což implementací směrnic bylo plně splněno. Třetí podmínka existence příčinné souvislosti rovněž nemohla být splněna, a to s ohledem na nesplnění předchozích dvou podmínek mezi nimiž má být příčinná souvislost.

46. S ohledem na vše shora uvedené soud rozhodl tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.

47. Závěrem soud uvádí, že žalobkyně žádala o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, soud jejímu požadavku nevyhověl, neboť předložené otázky nebyly v řízení relevantní a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU není povinností, ale je ponecháno na jeho úvaze. (Ne) důvodnost předložení totožných otázek již předestřel Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2022, č.j. 23 Cdo 3388/2020, jenž uvedl, že stanovení pravidel pro promlčení nároků z odpovědnosti z provozu motorových vozidel nespadá do působnosti žádné ze směrnic, na které odkazovala žalobkyně, a proto jsou otázky týkající se promlčení nároku i nadále ponechány vnitrostátní úpravě členských států a výklad unijního práva nemůže být významný pro posouzení této věci. Nadto soud uvádí, že skutkově obdobná věc týkající se moznosti promlčení nároku z pojistné události již byla judikaturně řešena Nejvyšším soudem (rozhodnutí ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016) i Ústavním soudem (rozhodnutí ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 4056/17).

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 800 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o.s.ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 800 Kč představující 300 Kč za každý z šesti úkonů (vyjádření žalované ve věci ze dne [datum], příprava na jednání /konané dne [datum], účast na jednání dne [datum], doplnění vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum] a účast při vyhlášení rozsudku dne [datum]) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Co se týče úkonu„ příprava na jednání konané dne [datum]“, za který žalovaná též žádala paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč, neshledal soud tento požadavek důvodným. Při respektování rovného postavení účastníků a se zohledněním geneze předmětné právní úpravy je namístě úkon„ příprava účasti na jednání“ dle vyhl. č. 254/2015 Sb. vykládat ve světle úkonů podle § 11 advokátního tarifu„ Příprava účasti na jednání“ je takto svého druhu ekvivalent přípravy zastoupení (tedy přípravy na věc jako celek), jak je součástí úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Náhrada nákladů za přípravu na jednání ve smyslu přípravy na věc byla žalované přiznána, a to jako příprava na jednání /konané dne [datum], a proto není důvodu další úkon příprava na jednání přiznávat.

49. Uloženou povinnost je žalobkyně povinna splnit ve lhůtě, které byla určena podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení