42 C 315/2022 - 59

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Petrou Sedláčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 23.416,33 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 21.445,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1.164,65 Kč, částky 806 Kč, úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 18.338,18 Kč od 25.4.2022 do 28.4.2022, úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 17.719,13 Kč od 29.4.2022 do 15.5.2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 17.719,13 Kč od 5.5.2022 do 15.5.2022, úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 17.611,13 Kč od 16.5.2022 do 17.5.2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 17.611,13 Kč od 16.5.2022 do 17.5.2022, úroku ve výši 15,90 % ročně z pohledávky 17.610,33 Kč od 18.5.2022 do 21.7.2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z pohledávky 17.610,33 Kč od 18.5.2022 do zaplacení, úroku ve výši 11,75 % ročně z pohledávky 17.610,33 Kč od 22.7.2022 do zaplacení, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 263,81 Kč za období od 22.3.2022 do 24.4.2022, úroku ve výši 18,90 % ročně z pohledávky 5.000 Kč od 25.4.2022 do 30.6.2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z pohledávky 5.000 Kč od 5.5.2022 do zaplacení, úroku ve výši 11,75 % ročně z pohledávky 5.000 KČ od 1.7.2022 do zaplacení, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 212,37 Kč za období od 1.2.2022 do 24.4.2022.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 266 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25. 7. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci částku v celkové výši 23.4169,33 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce s žalovaným uzavřel dne 14. 10. 2019 Rámcovou smlouvu, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet pod č. [č. účtu]. Současně téhož dne uzavřely strany dodatek č. [hodnota] k Rámcové smlouvě, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 5.000 Kč. Dle Dodatku č. [hodnota] k Rámcové smlouvě ze dne 1. 11. 2021 byl žalovanému poskytnut další úvěr ve výši 20.000 Kč, současně se žalovaný zavázal platit pojistné. Dne 13. 1. 2022 uzavřely strany dodatek č. [hodnota] ke smlouvě, na jejímž základě byla provedena změna výše splátky úvěru. Dne 25. 4. 2022 však došlo pro porušení smluvních povinností žalovaného k zesplatnění úvěru včetně kontokorentu. Žalobce tak touto žalobou požaduje částku 17.610,33 Kč představující nesplacenou jistinu úvěru, částku 5.000 Kč představující nesplacenou jistinu kontokorentu, částku 806 Kč představující záporný zůstatek na běžném účtu žalovaného spolu s náklady na vymáhání dluhu a dlužným pojistným, rovněž požaduje příslušenství v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení včetně částky ve výši 263,81 Kč a 212,37 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 14. 10. 2019 rámcovou smlouvu č. [hodnota], dle které byla žalovanému poskytnuta služba spočívající ve vedení běžného účtu, který byl žalovanému aktivován pod č. [č. účtu]. Dne 14. 10. 2019 uzavřeli žalobce a žalovaný dodatek č. [hodnota] k předmětné smlouvě, dle kterého byl žalovanému poskytnut kontokorent ve výši 5.000 Kč na číslo účtu [č. účtu], jak vyplývá z předmětného dodatku a formuláře pro standardní informace o kontokorentním úvěru. Úrok úvěru byl sjednán ve výši 18,90 % ročně a částka byla splatná k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce. Součástí smlouvy byly také obchodní podmínky žalobce a obchodní podmínky pro používání kontokorentu. Z obsahu dodatku vyplývá, že žalovaný se zavázal mít k datu měsíční splatnosti úroků na běžném účtu k dispozici alespoň částku na úhradě úroků kontokorentu. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu a doloženého výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaný předmětný kontokorent dne 2. 2. 2022 v celém rozsahu čerpal, avšak ničeho na něj neuhradil a ke dni 1. 3. 2022 tak porušil sjednanou povinnost, když neuhradil ani úroky kontokorentu. Současně z přehledu vyplývá, že žalovanému byl za období od 1. 3. 2022 do 25. 4. 2022 naúčtován smluvní úrok v částce 212,37 Kč. Dne 25. 4. 2022 byl proto ze strany žalobce kontokorent zesplatněn v souladu s ujednáním na straně 4 Podmínek pro používání kontokorentu, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne, kterým byl současně vyzván k dodatečné úhradě dluhu ve výši 5.212,37 Kč před podáním žaloby nejpozději do 4. 5. 2022.

5. Z dodatku č. [hodnota] k Rámcové smlouvě a formuláře pro standardní informace o úvěru vyplývá, že dne 1. 11. 2021 žalobce poskytl žalovanému úvěr v částce 20.000 Kč na účet č. [č. účtu] s tím, že žalovaný se zavázal úvěr zaplatit formou 12 pravidelných měsíčních splátek po 1.830 Kč, vždy do 22. dne v měsíci. Poskytnutí úvěru na účet žalovaného bylo doloženo výpisem z účtu ke dni 1. 11. 2021. Strany si současně ve smlouvě sjednaly pojištění schopnosti splácet, na které se zavázal žalovaný platit pojistné v částce 160 Kč měsíčně. Základní úroková sazba úvěru dosahovala 15,90 % ročně. Dle obsahu dodatku se žalovaný zavázal celkem uhradit částku 21.954,30 Kč. Z obsahu dodatku č. [hodnota] k Rámcové smlouvě soud zjistil, že dne 13. 1. 2022 si strany ujednaly změnu výše splácení úvěru tak, že nová výše pravidelné splátky dosahovala 500 Kč měsíčně, délka úvěru při takovém snížení činila 53 měsíců. Z přehledu plateb úvěru soud zjistil, že žalovaný na sjednaný úvěr celkem zaplatil 4 splátky úvěru v souhrnné výši 2.357,52 Kč, po zesplatnění úvěru uhradil celkem [hodnota] dílčích plateb v souhrnné částce 1.196,80 Kč, celkově tak uhradil částku 3.554,32 Kč. Ze splátkové kalendáře úvěru vyplývá, že žalovaný byl od 26. 1. 2022 v prodlení s hrazením splátek úvěru. Z přehledu plateb dále vyplývá, že žalovanému byl za období od 22. 12. 2021 do 25. 4. 2022 naúčtován smluvní úrok v částce 263,81 Kč. Dopisem ze dne 6. 4. 2022 byl dodatkem č. [hodnota] ke smlouvě žalovaný obeznámen o zániku pojištění z důvodu nedostatku finančních prostředků na bankovním účtu. Dne 25. 4. 2022 byl proto ze strany žalobce úvěr zesplatněn v souladu s ujednáním na straně 9 Podmínek pro používání úvěru, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne, kterým byl současně vyzván k dodatečné úhradě dluhu ve výši 19.070,94 Kč před podáním žaloby nejpozději do 4. 5. 2022. Z přehledu plateb účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu vyplývá, že banka účtuje náklady na vymáhání po částce 300 Kč. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 14. 10. 2019 do 19. 7. 2022 soud zjistil, že zůstatek na účtu č. [č. účtu] dosahoval záporné částky 806 Kč, která se skládá z 2 x účtovaných nákladů na vymáhání dluhu ve dnech 14. 3. 2022 a 4. 4. 2022 po částkách 300 Kč, dále ze záporného zůstatku 74 Kč a dlužného pojistného v částce 132 Kč.

6. Z kopie občanského průkazu žalovaného je zřejmé, že žalovaný ověřil jeho totožnost před sjednáním úvěrových smluv. Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný uvedl, že byl v době uzavírání úvěru zaměstnán na dobu neurčitou od 1. 10. 2019 s výší čistého příjmu 25.000 Kč měsíčně u zaměstnavatele [právnická osoba] se sídlem: [adresa]. V případě posuzování poměrů k druhému úvěru žalovaný uvedl, že jeho příjem u téhož zaměstnavatele již dosahuje částky 30.000 Kč měsíčně. Dále žadatel uvedl, že má středoškolské vzdělání s maturitou, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí u rodičů, kdy výše ostatních členů domácnosti dosahuje 40.000 Kč. Na výdaje na domácnost žalovaný uvedl, že vydá částku 3.000 Kč měsíčně, na léky, jídlo, dopravu částku 5.000 Kč měsíčně a na ostatní splátky částku 2.000 Kč měsíčně, celkem tedy žalobcem zohledněné výdaje dosahovaly tvrzené částky 10.000 Kč měsíčně. Z úvěrové zprávy ze dne 14. 10. 2019 se podává, že žalovaný měl k tomuto dni aktivní další splátkové a nesplátkové produkty – již 17 ukončených a k tomu 1 aktivní ze dne 24. 9. 2019 co do částky 5.090 Kč, u kterého měla nastat splatnost dne 24. 10. 2019. Nad to jsou ve výpisu evidovány další 3 žádosti žalovaného o úvěr, z čehož 2 byly odvolány a jedna odmítnuta. Dále zde byl uveden již sjednaný úvěrový rámec pro žalovaného v částce 5.000 Kč ze dne 21. 12. 2015. Z kolonky „score“ v úvěrové zprávě vyplývá, že třída rizika klienta byla hodnota písmenem E s popisem „maximální delikvence, vysoká částka překročení limitů za posledních 12 měsíců“. Současně byl soudu doložen výpis z účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 1. 8. 2021 do 31. 10. 2021 (den bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru ke dni 1. 11. 2021), z nějž soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu dosahoval v tomto období částky 84.141,97 Kč a konečný zůstatek záporné částky – 4.991,72 Kč.

7. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

8. Dle § 2662 o. z., se smlouvou o účtu ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Dle § 2665 o. z., ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkající se zaplacení jistiny úvěru.

16. Žalobce a žalovaný uzavřeli v každém případě smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 o. z. Jedná o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč a 20.000 Kč 17. Z výše citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie (srov. I např. rozsudek Soudního dvora EU o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy, tj. rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance).

18. Soud zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Soud z poskytnutých podkladů a tvrzení žalobce dospěl k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel především z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr a dále z výstupů z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta. Soudu však nebyly doloženy veškeré tvrzené výstupy o učiněné lustraci klienta s negativním výsledkem. K tomu soud dodává, že judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Tímto soud reaguje mj. na žalobní tvrzení, že žalobce užil úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru).

20. Žalobce vycházel z žádosti žalovaného, ve které uvedl, že byl v době uzavírání úvěru zaměstnán na dobu neurčitou od 1. 10. 2019 s výší čistého příjmu 25.000 Kč měsíčně, v případě posuzování poměrů k druhému úvěru žalovaný uvedl, že jeho příjem u téhož zaměstnavatele již dosahuje částky 30.000 Kč měsíčně. Dále žadatel uvedl, že má středoškolské vzdělání s maturitou, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí u rodičů, kdy výše ostatních členů domácnosti dosahuje 40.000 Kč. Na výdaje na domácnost žalovaný uvedl, že vydá celkovou částku 10.000 Kč měsíčně. Hlavním problémem je, že žalobce nijak neověřoval žalovaným tvrzené příjmy a ani výdaje. Žalovaný vůbec nedoložil věřiteli listiny prokazující vynaložené výdaje ani nikterak nestvrdil příjem spolubydlící osoby ve společné domácnosti, přestože i ten je nutný zohlednit při výpočtu obvyklých aktiv/pasiv vynakládaných měsíčně zejména právě na bydlení, domácnost a stravu. Přitom součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. To plyne i z ustálené judikatury. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015 (použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.) nebo kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či usnesení Nejvyššího soudu z 20. 9. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3180/2018: „věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

21. Dále žalobce vycházel z úvěrové zprávy ze dne 14. 10. 2019, z níž se podává, že žalovaný měl k tomuto dni aktivní další splátkové a nesplátkové produkty – již 17 ukončených a k tomu 1 aktivní ze dne 24. 9. 2019 co do částky 5.090 Kč, u kterého měla nastat splatnost dne 24. 10. 2019. Nad to jsou ve výpisu evidovány další 3 žádosti žalovaného o úvěr, z čehož 2 byly odvolány a jedna odmítnuta. Dále zde byl uveden již sjednaný úvěrový rámec pro žalovaného v částce 5.000 Kč ze dne 21. 12. 2015. Z kolonky „score“ v úvěrové zprávě vyplývá, že třída rizika klienta byla hodnota písmenem E s popisem „maximální delikvence, vysoká částka překročení limitů za posledních 12 měsíců“. Současně byl soudu doložen výpis z účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 1. 8. 2021 do 31. 10. 2021 (den bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru ke dni 1. 11. 2021), z nějž soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu dosahoval v tomto období částky 84.141,97 Kč a konečný zůstatek záporné částky – 4.991,72 Kč. Přitom má soud za to, že u klienta je podstatné ověřit osobní běžné výdaje žadatele formou výpisu z běžného účtu za delší časové období, z kterého by bylo mj. zřejmé, zda dosahuje přebytku, zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Nad to nebylo zjišťováno, zda žalovaný skutečně hradí další závazky, v jaké částce, zda žalovaný své závazky řádně a včas splácí či zda je v prodlení s placením ohledně již dosavadních úvěrů. Přitom žalobce měl k dispozici výpis z účtu žalovaného před uzavřením obou smluv o úvěru, jelikož žalovaný měl u žalobce vedený účet. Z výpisu z účtu žalobce mohl a měl dovodit, že existují pochybnosti, že žalovaný bude schopen včas a řádně splácet úvěr. K tomu soud doplňuje, že lustrací soudu v Informačním systému ISAS bylo zjištěno, že na osobu žalovaného je u zdejšího soudu vedena řada soudních řízení ve věci zaplacení dlužných částek.

22. Soud tedy dospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož má za to, že bez ověření a zjištění podrobnějších skutečností stran otázky aktiv a výdajů žadatele nemůže věřitel z těchto údajů vycházet při výpočtu volných měsíčních finančních prostředků pro účely zjištění, zda je žalovaný schopen splnit nastavené splácení úvěru. Žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrové smlouvy. Vzhledem k uvedenému lze proto uzavřít, že žalobce zjištěný stav ohledně majetkové stránky žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud tak vycházel z toho, že žalobce svoji povinnost dle § 86 zákona nesplnil. Žalobce tak měl a má právo jen na vrácení jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona. Žalobci tudíž nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy (tedy ani úroky).

23. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve vyčerpané celkové výši 25.000 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci částku 21.445,68 Kč, jelikož v mezidobí částečně plnil a zaplatil žalobci částku 3.554,32 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. Jelikož soud uzavřel, že smlouvy o úvěru byly od počátku neplatné a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylé úroky a smluvní pokutu, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřených smlouvách, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

25. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, když žalobci nepřiznal rovněž nárok na zákonné úroky z prodlení.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 33.394,21 Kč včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku v míře právě 64,22 %, a to ohledně částky 21.445,68 Kč, které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného/neúspěch žalobce je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 11.948,53 Kč v podobě nepřiznané části jistiny a kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, ohledně kterých byla žaloba zamítnuta, což představuje 35,78 %. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný ve větší míře než neúspěšný a rozdíl absolutních hodnot těchto částek rovnající se 28,44 % představuje míru, jíž by se měl žalovaný podílet na nákladech řízení žalobce. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 937 Kč, když dle obsahu žalobního návrhu další náklady nepožaduje. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 937 Kč a z toho vypočtená poměrná část ve výši 28,44 % odpovídá přiznané částce 266 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce. Žalovaný je povinen uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. l o. s. ř.)

Poučení