43 Ad 1/2016 - 48

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce Mgr. P. M., nar. x, bytem x, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2015, č. j. MPSV-UM/23993/15/9S-HMP, sp. zn. SZ/2439/2015/9S-HMP, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou osobně dne 07. 12. 2015 u Městského soudu v Praze a následně postoupenou Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2015, č. j. MPSV-UM/23993/15/9S-HMP, sp. zn. SZ/2439/2015/9S-HMP (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 26. 08. 2015, č. j. 31549/2015/AAC, a toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím úřadu práce nebyla žalobci na základě jeho žádosti ze dne 17. 12. 2014 přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi – mimořádná okamžitá pomoc z důvodu postižení vážnou mimořádnou událostí, mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje a mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nákladů spojených s nezbytnými základními předměty dlouhodobé potřeby – podle § 2 odst. 4 a odst. 5 písm. a) a b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 205/2015 Sb. (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Žalobce na úvod předeslal, že žádost o mimořádnou okamžitou pomoc poprvé podal již v roce 2008 a „v intenzivních požadavcích pokračoval“ od roku 2012 až do současnosti. Za celou dobu i přes několik podaných žádostí mu přitom nebylo ani jednou vyhověno, nicméně z důvodu průtahů v řízení bylo žalobci dvakrát přiznáno finanční odškodnění. Vůči napadenému rozhodnutí žalobce namítá, že nerespektuje zákonné předpoklady pro přiznání dávky stanovené v ustanovení § 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce uvádí, že postupoval přesně podle tohoto ustanovení a dále v souladu s konkrétními příklady uváděnými v letáku veřejné ochránkyně práv o dávkách pomoci v hmotné nouzi. Pokud jde o § 2 odst. 4 zákona zmiňující destruktivní událost, žalobce poukazuje na to, že v jím užívaném objektu v Lázních B. došlo k neřízenému úniku 520 m3 vody v důsledku prasknutí matice vodovodního vedení v hloubce cca jednoho metru pod zemí, což odpovídá vodnému asi 41.000,- Kč. Tuto situaci přitom orgán úřadu práce posoudil na místě samém. Ve vztahu k nezbytným základním předmětům dlouhodobé potřeby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) zákona jeho požadavek odpovídá přesně výčtu uváděnému ombudsmankou, tj. jde o úhradu nákladů spojených s pořízením pračky, ledničky, postele a dioptrických brýlí. Žalobce má též za to, že po odečtení nákladů na bydlení a dalších nezbytných nákladů (hygienické potřeby, oblečení a obutí, platby za vodu, telefon, poštovní poplatky, doprava, zdravotní náklady atd.) jeho příjem v souladu s § 2 odst. 2 zákona nedosahuje částky živobytí. Pokud správní orgány odkazují na jeho majetkové a sociální poměry, žalobce žádný majetek vyšší hodnoty (např. nemovitost, automobil, akcie) nevlastní. Vlastní jen přiměřené vybavení domácnosti. Po odečtení vydání ve formě poplatků a složenek od jeho příjmu v podobě starobního důchodu se dostává na hodnoty zanedbatelně nízké, nebo dokonce do záporných čísel. V závěru pak žalobce uvedl, že v případě nedostatků laického vyhotovení žaloby žádá o eventuální přidělení bezplatného advokáta. Žalovaný po rekapitulaci průběhu správního řízení připomenul, že dávka mimořádné okamžité pomoci je dávkou fakultativní, u které je na zvážení úřadu práce, zda uzná žadatele o dávku za osobu v hmotné nouzi, zda mimořádnou okamžitou pomoc přizná a v jaké výši ji stanoví. Tato dávka se váže ke konkrétní situaci spojené s výdajem, na jehož úhradu osoba mimořádnou okamžitou pomoc žádá, a poskytuje se na základě zhodnocení individuální situace a nezbytnosti či odůvodněnosti konkrétního výdaje. Výše příjmů osoby a její celkové sociální a majetkové poměry nejsou jediným, ani převažujícím aspektem pro přiznání dávky. Rovněž skutečnost, že osoba žádá o úhradu výdaje, který je v zákoně o pomoci v hmotné nouzi uveden, ještě automaticky neznamená, že dávka bude přiznána. Žalovaný potud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž jsou důvody zamítnutí odvolání potažmo nepřiznání dávky podrobně popsány. S ohledem na to navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalobce v replice prezentoval názor, že důvody jeho žádosti jsou jasně prokazatelné a že v dané věci mělo být jednáno bleskově s ohledem na zákonem předpokládanou „okamžitost“ mimořádné pomoci, první rozhodnutí však bylo vydáno až po 2 měsících (a to jen díky jeho ostrému výstupu na úřadu práce) aiv konečném důsledku byla jeho žádost zamítnuta. Dále namítl, že jeho žádost se netýkala ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, není mu tedy jasné, proč bylo vedeno řízení v otázce nezbytného jednorázového výdaje. K otázce fakultativnosti dávky, tj. podle žalobce jejího přiznání podle toho, „jak se kdo vyspal“, poukázal na odůvodnění rozhodnutí rozkladové komise žalovaného v přezkumném řízení, v němž se naopak oproti tvrzené nižší významnosti poměrů žadatele výslovně uvádí formulace „s ohledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům“ a oproti tvrzení o možnosti nepřiznat úhradu výdaje zákonem uváděného formulace „pouze rozpor s právním předpisem může být důvodem pro změnu nebo zrušení pravomocných rozhodnutí“. V průběhu jednání žalobce mj. uvedl, že se hodlá opírat v dané věci o platné zákony. V zákoně se v této souvislosti vyskytuje slovo „může“, které je nesympatické, protože na jeho základě je o jeho žádostech vždy rozhodnuto v jeho neprospěch, jako by tam bylo slovo „nemůže“. Ze strany správních orgány obou stupňů dochází v jeho věci navíc k průtahům a ani se mu nedostává odpovědí na jeho otázky, např. na podání ze dne 08. 01. 2016, jímž se dožadoval přešetření právě tohoto případu, doposud neobdržel žádnou odpověď, ač ji urgoval. V této souvislosti byl žalovaným právě odkázán na Městský soud v Praze, což se však ukázalo být nesprávným, neboť jeho žaloba musela být následně postoupena k vyřízení soudu zdejšímu. Pokud jde o objekt v Lázních B., ten byl sice v katastru zapsán na manželku, ale žalobce jej sám zakoupil i dostavoval v době trvání manželství z příjmů z jeho podnikání a pronájmu, takže ze zákona spadala do společného jmění manželů. Žalobce jej navíc nepovažuje za rekreační nemovitost, ostatně rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně byla schválena dědická dohoda mezi žalobcem a jeho synem o zřízení služebnosti doživotního užívání předmětné nemovitosti ve prospěch žalobce. Pro něj je tento objekt základem bydlení. Je-li mu vyčítáno, že mu nelze z dávek přispívat na vylepšování budovy, poukazuje na to, že je ručitelem překlenovacího úvěru jeho zemřelé manželky, a proto musí splácet měsíčně 1.480,- Kč. Pokud jde o únik vody, ten nejprve řešil na městském úřadě, později vodohospodářská společnost uzavřela vodu a on pak zjistil příčinu úniku, což vodohospodářské společnosti nahlásil a po zjištění částky k úhradě žádal o snížení úhrady. Díky tomuto úsilí mu nakonec účtovali jen vodné. Pojišťovna odmítla částku hradit. Soud by tak měl podle žalobce posoudit, kdo měl uvedenou částku zaplatit. Zaplatil ji on a úhradou této částky se dostal do finančních obtíží, a to takových, že za celý rok 2015 neměl v průměru ani jednu Kč na jídlo. Proto následně žádal úřad práce o doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí, avšak tyto žádosti byly taktéž zamítnuty. Jediné částky dostal ze dvou odškodnění za průtahy v řízení, v součtu asi 12.000,- Kč, a jen jednou mu byla poskytnuta dávka 1.300,- Kč v souvislosti s hrozícím únikem plynu v bytě v Kladně z důvodu toho, že přívod ke sporáku byl již po životnosti. I aktuálně mu vznikl problém, kdy má uhradit nedoplatek na elektřině v Lázních B. za 33.000,- Kč, na což se mu podařilo dopředu našetřit jen cca 20.000,- Kč. Je-li mu vyčítáno, že mu nelze z dávek přispívat na vylepšování budovy, poukazuje na to, že je ručitelem překlenovacího úvěru jeho zemřelé manželky, a proto musí splácet měsíčně 1.480,- Kč. Pokud jde o právní posouzení, žalobce poukazuje na to, že ve výčtu příkladů uvedených v § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi není uvedena žádná situace, která by se na jeho situaci vztahovala. Pokud jde o § 2 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, hovoří se zde o destruktivní události, přičemž dle odborné literatury se destrukcí rozumí mimo jiné porušení či zkáza. Právě k porušení a zkáze došlo u součástky k potrubí, která způsobila únik vody. Konečně pokud jde o ve věci aplikovatelný § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi, žalobce vyjádřil ochotu ustoupit od požadavku o příspěvek na lednici, protože v dané době ji nezbytně nepotřeboval. Pračka však je v současnosti stará již 15 let a mírně teče, což bylo na místě i ověřeno, a také přehřívá, v důsledku čehož opakovaně poškozuje prádlo. Pokud jde o sekačku, i zde by bylo možné od požadavku na dávku upustit, nicméně faktem zůstává, že tráva u objektu v lázních B. přerůstá a je nutné jí sekat. Pokud jde o výdaj na postele, ty nejsou výslovně v zákoně zmíněny, ale uvádí se v letáku ombudsmana, stejně jako brýle. Zde by mu postačovala úhrada samotných postelí a matrace ve výši 25.000,- Kč, na ostatních fakturovaných položkách netrvá. Konečně jde-li o brýle, o jejich úhradu žádal zdravotní pojišťovnu, avšak nebylo mu vyhověno. V optikách se též dotazoval, zda mají plně hrazené obroučky, avšak bylo mu sděleno, že takové mají jen v dětských velikostech, a jak si ověřil, ty nemůže použít. Celé věci by podle žalobce prospělo použití matematiky I. stupně základní školy, což však zjevně pracovníkům úřadu práce nejde, jinak by se nedostával do situace, kdy jeho výdaje přesahují jeho příjmy, a to do té míry, že by mu snad nestačil ani důchod v dvojnásobné výši. Žalobce se podivuje, jak je možné zamítat jeho žádost v takové situaci, kdy nemá prostředky ani na to, aby si mohl dovolit např. mít domácí zvíře, telefonovat nebo korespondovat. Nemůže na úřad zatelefonovat, zbývá mu tak jen tam osobně dojet. Nemá ani na kvalitní teplé jídlo, ani na dárky v této vánoční době. Prostředky by měl na korespondenci tak jednou ročně, ale ne v situaci, kdy se fakticky stává „továrnou na žaloby“. Pokud žalovaný vychází z toho, že žalobce prostředky má, měl by to prokázat. Tak tomu totiž není. Žalovaný se v reakci na projev žalobce v průběhu jednání omezil na konstatování, že žalobcem zmiňované podání ze dne 08. 01. 2016 není předmětem tohoto řízení a že není pravdou, že by všechny jeho požadavky byly zamítány, neboť byl několikrát odškodněn za průtahy v řízení. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 17. 12. 2014 požádal na stanoveném formuláři o mimořádnou okamžitou pomoc v předpokládané výši 100.000,- Kč z důvodu vážné mimořádné události a z důvodu nezbytných nebo odůvodněných nákladů na předměty dlouhodobé potřeby, které podrobněji popsal jako: 1) únik vody v podzemí z vodovodního zařízení, tj. více jak 500 m3, 2) úmrtí manželky (zdravotní náklady) a 3) nákup nábytku a vybavení domácnosti (pračka, lednička, sekačka na trávu). Dále uvedl, že část prostředků ve výši cca 50.000,- Kč byla investována, druhou polovinu je třeba uhradit (zejména pak únik vody za 41.000,- Kč). Zmínil, že žije sám, a k vlastním poměrům podotkl, že by si byl schopen pomoci vlastními silami za předpokladu pronájmu, avšak v této zemi zájem o bydlení a práci, jež nabízí, neexistuje. Samostatným podáním ze dne 29. 12. 2014 žalobce k nynější sociální situaci sdělil, že po vyúčtování nákladů spojených s bydlením mu zbývá na měsíc částka 838,- Kč, tedy 27,- Kč denně, a nehladoví jen díky množství potravin, jež mu zanechala manželka, a díky pomoci příbuzných. Zmínil též, že se mu nepodařilo pronajmout ani prodat objekt v Lázních B. Dalším podáním obsahujícím řadu ironických narážek z 05. 01. 2015 žalobce doplnil, že po smrti manželky se ukazuje jeho situace složitější, neboť není schopen hradit položky, které hradila ze svého příjmu, a jeho zbytná denní částka je tak ve skutečnosti záporná (-2.010,- Kč), protože od 16. 12. 2014 jeho náklady odpovídají částce 12.608,- Kč při starobním důchodu 10.598,- Kč. U ústního jednání konaného dne 14. 01. 2015 žalobce uvedl, že má pouze starobní důchod a že je od roku 2000 osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“), na živnostenský list nakupuje a prodává mapy, naposledy jich prodal za měsíc za 300,- Kč, někdy neprodá nic, někdy až za 1.000,- Kč, v každoročním daňovém přiznání je však v mínusu a činnost neukončil jen proto, že prodej map je jeho koníčkem. Nabízí také dlouhodobé ubytování v domě v Lázních B., který vystavěl a udržoval z podnikání, zatím však nemá žádného nájemníka, dům je navíc napsán na manželku a teprve bude probíhat dědické řízení. I byt v Kladně je manželky, která si vzala překlenovací úvěr ze stavebního spoření, a ten za ni musí splácet. Vdovecký důchod mu zatím nebyl přiznán. Má syna, ale ten mu nemůže pomoci, protože končí v zaměstnání. Další nejbližší příbuzná, sestra manželky, ho jen občas pozve na nějakou oslavu. Dne 14. 01. 2015 také žalobce vyplnil prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech (nic nevlastní) a doklad o výši měsíčních příjmů (starobní důchod 10.598,- Kč) a předal podrobnější rozpis výdajů za 4 týdny od 16. 12. 2014. Následujícího dne pak žalobce předložil výpis z bankovního účtu (zůstatek 1.952,- Kč, kromě drobných poplatků zaznamenává výdaj v podobě úhrady SIPO 495,- Kč a příjem 1.194,- Kč z přeplatku u finančního úřadu) a doplnil, že mapy za 300,- Kč prodal v listopadu 2014, výdělek však byl jen 40,- Kč. Dne 25. 02. 2015 proběhlo další ústní jednání, při němž žalobce sdělil, že k úniku vody došlo za vodoměrem směrem do domu v Lázních Bělohradě v listopadu 2014, ještě za života manželky († 06. 12. 2014). Dále uvedl, že dědického práva k domu se vzdá a bude respektovat vůli manželky, aby se dědicem domu stal syn. Konstatoval však, že uhradit únik vody je povinen on, neboť hradí vše. Úřad práce si dále ověřil ve výpise z katastru nemovitostí, že jako vlastník pozemků a budovy je vedena výlučně manželka žalobce. V návaznosti na to dne 26. 02. 2015 úřad práce rozhodl o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu postižení vážnou mimořádnou událostí. V odůvodnění konstatoval, že únik vody nelze hodnotit jako živelní pohromu, požár nebo jinou destruktivní událost, ekologickou nebo průmyslovou havárii ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi a že navíc žalobce není a ani nehodlá být vlastníkem dotčené nemovitosti, tudíž v této souvislosti ani nemá žádné povinnosti či závazky. Náklady spojené s úmrtím člena rodiny pak řeší dávka státní sociální podpory – pohřebné. K nákupu lednice, pračky a sekačky potom uvedl, že nepředstavují běžný a každoměsíčně se opakující náklad, jde o výdaj nadstandardní, jemuž je třeba se přizpůsobit nákupem na splátky či rozdělením nákupu do více měsíců. Navíc žalobce žije sám bez nezletilých dětí, může proto prát prádlo ručně a nakupovat každodenně, tudíž tyto spotřebiče u něj nejsou nezbytným vybavením domácnosti, nákup sekačky pak není vůbec opodstatněný. Příjem ze starobního důchodu je podle úřadu práce dostatečný ke krytí veškerých nezbytných výdajů včetně nákladů na přiměřené bydlení. Žalobce se odvolal a zpochybnil vlastnictví nemovitosti, neboť podle něj je ve společném jmění manželů a navíc mu byla manželkou k nemovitosti udělena plná moc včetně platebních povinností, kterou přiložil (plná moc obsahuje mj. i souhlas s použitím nemovitostí pro podnikání žalobce). Je také na vodohospodářské správě evidován jako plátce a hrozí mu exekucí. Příjem z finančního úřadu v listopadu byl jednorázový z nadměrného odpočtu DPH, jíž je plátcem. Žalobce také přiložil výňatek letáku veřejné ochránkyně práv s tím, že jím požadované částky odpovídají případům zde popsaným. Dále doložil faktury za 23.227,- Kč (zaplacena záloha 10.000,- Kč) a za 9.650,- Kč (uhrazeno hotově) za pořízení lůžka, pohovky, matrací a křesla s tím, že byly dodány den před smrtí manželky a že v návaznosti na výčet v písemnosti veřejné ochránkyně práv uplatňuje i tyto výdaje. Požadovanou částku 100.000,- Kč považuje za přiměřenou skutečným nákladům. Poukázal na potřebu pořízení brýlí, bot, ale i na „prošlou dobu“ plynového vedení. Na pohřebné nárok nemá, protože pohřeb nevypravil. S dalším podáním ze dne 07. 04. 2015 žalobce přiložil fakturu za vodné k objektu v Lázních B. za období od 24. 09. 2014 do 31. 03. 2015 vystavenou na jeho jméno na částku 20.704,- Kč, k níž dodal, že mu naštěstí nebylo účtováno stočné a částka je tak jen zhruba poloviční. Přiložil též doklady SIPO dokladující za únor 2015 měsíční výdaj 500,- Kč v Lázních Bělohradě a celkem 8.509,- Kč v Kladně, vklad na účet 2.000,- Kč dle žalobce „na vykrytí plateb z účtu“ a ústřižek složenky dokládající výplatu důchodu 10.791,- Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 05. 2015 odvolání vyhověl a věc vrátil úřadu práce k novému projednání s tím, že podaná žádost má nedostatky, neboť žalobce uplatnil více různých požadavků a více důvodů, které si vzájemně neodpovídají, úřad práce mu však nepomohl tyto vady žádosti odstranit tak, aby jednotlivé uváděné důvody bylo možné jednoznačně podřadit pod to které ustanovení § 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi a žádost zamítl jen s odkazem na § 2 odst. 4 zákona. Pokud by v případě úniku vody byla poškozena nemovitost, věc by se posuzovala podle § 2 odst. 4 zákona, pokud by šlo jen o úhradu vody, byla by žádost podřaditelná pod § 2 odst. 5 písm. a) zákona. Zdravotní výdaje v souvislosti s úmrtím manželky by bylo možné podřadit pod jednorázový výdaj taktéž podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona, byť to ještě neznamená, že jde o výdaj nezbytný. K příjmům žalobce pak žalovaný uvedl, že měly být posouzeny na základě dosud nepředložených daňových přiznání v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 110/2006, o životním a existenčním minimu, ve znění zákona č. 332/2014 Sb. (dále jen „zákon o životním minimu“). Nedostatečné bylo dokazování i odůvodnění zrušovaného rozhodnutí. Poté žalobce úřadu práce při ústním jednání dne 29. 06. 2015 doložil mj. daňové přiznání za rok 2013, v němž vykázal ztrátu 35.861,- Kč z prodeje map, a pojistnou smlouvu a pojistné podmínky vztahující se k budovám v Lázních B., z nichž vyplývá, že pojistka v dané souvislosti pokrývala jen škodu způsobenou působením vody na pojištěnou stavbu [bod 14 písm. j) a k) čl. 12 doplňkových pojistných podmínek pro pojištění obytných budov a souvisejících staveb]. Přitom žalobce uvedl, že nemovitost únikem vody poškozena nebyla a že na pojišťovně mu ústně sdělili, že se pojištění na únik vody nevztahuje. O dávku na pračku, ledničku, postel a dioptrické brýle žádá z důvodu jejich zastaralosti, a tím snížené funkčnosti. Pračku má žalobce v Kladně 15 let starou, funkční, ale občas teče. Ledničku má v Kladně novou zhruba dva roky, nová postel je v Kladně, v Lázních B. má postelí několik. Dioptrické brýle má stále u sebe, od lékaře má předepsány jiné, ale již uplynula lhůta k vybrání, žádal o jejich úhradu zdravotní pojišťovnu. V rámci dědického řízení zdědil dům v Bělohradě jeho syn, který jej tam nechává bydlet, má s ním přitom ústně sjednáno, že se o dům bude starat a výdaje s ním spojené hradit žalobce (stejně jako to bylo předtím sjednáno s manželkou). Byt v Kladně měl v dědictví připadnout žalobci, ale na základě dědické dohody se jeho vlastníkem stal také jeho syn. Žádné doklady k tomu však žalobce nepředložil. Požadavek na zdravotní výdaje v souvislosti s úmrtím manželky žalobce označil za omyl. K nákupu nábytku od října do listopadu 2014 žalobce uvedl, že jej celý uhradil, a to ze soukromých úspor, které měl ve výši odpovídající ceně nábytku (22.000,- Kč). Vedle toho měl ještě úspory z podnikání asi 2.000,- Kč. K dotazu úřadu práce Vodohospodářská a obchodní společnost a.s. uvedla, že smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod k objektu v Lázních B. má uzavřenu se žalobcem. Dne 21. 07. 2015 provedl dožádaný úřad práce sociální šetření v Lázních B., přičemž zjistil, že žalobce má v domě kombinovanou lednici Gorenje starou dle jeho slov asi 2 roky. Dne 31. 07. 2015 další dožádaný úřad práce provedl sociální šetření v Kladně, kde zjistil, že byt je vybaven lednicí Electrolux údajně starou zhruba 3 roky a také pračkou Candy Aquamatic s udávaným stářím 15 let, u níž nebylo prokázáno, že by byla nefunkční. Žalobce posléze také doručil sdělení České pojišťovny, že uzavřená pojistka se vztahuje na škody vyvolané únikem vody, nikoliv však na samotnou ztrátu uniklé vody. Poté úřad práce znovu rozhodnutím ze dne 26. 08. 2015 žádosti žalobce nevyhověl a rozhodl o tom, že se žalobci mimořádná okamžitá pomoc z důvodu postižení vážnou mimořádnou událostí, mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje a mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nákladů spojených s nezbytnými základními předměty dlouhodobé potřeby podle § 2 odst. 4 a odst. 5 písm. a) a b) zákona o pomoci v hmotné nouzi nepřiznává. Podle odůvodnění únik vody s ohledem na nepoškození nemovitosti hodnotil podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona jako případný nezbytný jednorázový výdaj. Byť žalobce nebyl vlastníkem domu, byl smluvní stranou smlouvy o dodávce vody. Žalobce však únik vody měl prvně řešit s vodohospodářskou společností a žádat o prominutí platby nebo o splátkový kalendář, což by vedlo k menšímu finančnímu zatížení žalobce, ten však pouze požadoval úhradu složenky po úřadu práce. Neprokázal tak žádnou osobní iniciativu a snahu o řešení vzniklé situace. Zdravotní náklady při úmrtí manželky již žalobce neuplatňuje. Pokud jde o nákup pračky, lednice a sekačky, ty úřad práce hodnotil podle § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Sociální šetření prokázalo, že žalobce vlastní pračku i ledničku o stáří 3, resp. 2 let, spotřebiče jsou funkční. Žalobce by měl navíc takové mimořádné výdaje rozložit do více období včetně eventuálního využití možnosti nákupu na splátky, aby mu zůstaly prostředky na běžné výdaje v měsíci. Sekačka pak podle úřadu nepatří mezi nezbytné předměty dlouhodobé potřeby. Pokud dále žalobce rozšířil žádost o úhradu brýlí, na zdravotní pomůcky se mimořádná okamžitá pomoc nevztahuje, jejich pořízení lze podpořit dávkami pro osoby se zdravotním postižením podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 329/2014 Sb. (dále jen „zákon č. 329/2011 Sb.“), navíc jejich pořízení si žalobce mohl hradit z pravidelně pobíraného starobního důchodu. K seznamu nákladů dokládaného doklady SIPO úřad práce uvedl, že žalobce nikdy nebyl vlastníkem nemovitostí, náklady na úhradu závazků spojených s těmito nemovitostmi tak nelze považovat za nezbytné náklady, což se týká i úvěrových závazků zemřelé manželky, závazky manželky se vypořádají v dědickém řízení. Z dávek pomoci v hmotné nouzi není možné hradit úvěry sloužící k získání či zhodnocení majetku. Celkové sociální a majetkové poměry žalobce úřad práce považoval za dostatečné ke krytí veškerých nezbytných výdajů, s ohledem na pravidelně valorizovaný starobní důchod ve výši 10.598,- Kč může žalobce realizovat uspokojení veškerých základních životních potřeb včetně přiměřeného bydlení ze svého pravidelného měsíčního příjmu. Žalobce se znovu odvolal a argumentoval tím, že dědické řízení neproběhlo v době podání žádosti, ale až v dubnu 2015, závazky za manželku přetrvávaly a přešly na něj. Nejde ani hovořit o zhodnocování majetku, ale jde o hrazení běžných plateb typu SIPO. Žalobce nehradí žádný nájem, platba SIPO je pouze za služby typu dodávky vody, elektřiny, provoz výtahu, osvětlení společných prostor apod. Pračka je stará 15 let. Pokud jde o sekačku, § 58 odst. 1 a 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obecní zřízení“) ukládá povinnost údržby pod hrozbou pokuty. Únik vody hlásil vodohospodářské společnosti, osobně jednal i s ředitelem krátce před smrtí manželky a žádal o zmírnění dopadů úniku, díky čemuž dosáhl prominutí cca 20.000,- Kč za stočné. Lednice je podle předešlého rozhodnutí žalovaného považována za běžný spotřebič v domácnosti. Žádosti o úhradu brýlí na VZP nebylo vyhověno, přitom v červenci 2015 byl při preventivní lékařské prohlídce vyzván k neprodlenému pořízení brýlí z důvodu ohrožení v souvislosti s řízením motorového vozidla. Žalobce znovu připomenul prošlou revizi plynu a nyní i komína. Podnikání žalobce není vůbec výdělečné a závěr o dobrých sociálních a majetkových poměrech je podle žalobce nepravdivý. Po redukčních opatřeních se výhled do budoucna jeví jako pozitivní, a to je důvodem pro pouze jednorázový požadavek na mimořádnou okamžitou pomoc. Výdaje žalobce v daném měsíci převyšovaly jeho příjem i bez zařazení nákladů na stravu. O uspokojení základních životních potřeb by se mohlo jednak leda tak po odpojení vody a elektřiny. Napadeným rozhodnutím ze dne 10. 11. 2015 bylo odvolání zamítnuto a došlo k potvrzení rozhodnutí úřadu práce s tím, že žalovaný se sice neztotožnil se všemi argumenty úřadu práce, nicméně po jejich korekci neshledal důvody pro zrušení prvostupňového rozhodnutí. Souhlasil, že žádost žalobce nelze posoudit podle § 2 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, protože u něj nedošlo k mimořádné události. Únik vody podle slov žalobce totiž nepoškodil budovu, nešlo o destruktivní událost a nedošlo ani k ohrožení životních podmínek žalobce, zejména když se únik vody týkal rekreační nemovitosti a žalobce mohl své životní podmínky zajistit v bytě v Kladně. Požadavek na úhradu uniklé vody lze podřadit pod § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, nárok na něj však dán není, stejně jako v případě požadavku úhrady dioptrických brýlí. Žalovaný na rozdíl od úřadu práce uzavřel, že úhrada uniklé vody není výdajem nezbytným. Účelem dávek pomoci v hmotné nouzi není hradit z nich výdaje vzniklé v souvislosti s užíváním rekreační nemovitosti, ať již jde o zajištění paliva, úhradu spotřebované elektřiny či vody (včetně uniklé), výměnu poškozeného zámku a kliky, údržbu apod. Obdobně není vhodné z prostředků vyhrazených ve státním rozpočtu pro zajištění základních životních potřeb osob v hmotné nouzi hradit ani pořízení dioptrických brýlí v návaznosti na zhoršení zraku, třebaže jejich pořízení může být subjektivně odůvodněné a dokonce i doporučené ošetřujícím lékařem. V takové situaci je na ošetřujícím lékaři, aby zvolil vhodnou zdravotní péči odpovídající zdravotnímu stavu a finančním možnostem pacienta, a pokud doporučená léčba je jedinou možnou, je na pacientovi, aby se ve spolupráci s ošetřujícím lékařem obrátil s požadavkem na výjimečnou úhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 200/2015 Sb. (dále jen „zákon o zdravotním pojištění“) na zdravotní pojišťovnu. S ohledem na oddíl C přílohy č. 3 k zákonu o zdravotním pojištění by navíc měla mít oční optika brýlovou obrubu v provedení plně hrazeném zdravotním pojištěním a brýlové čočky v základním provedení by měly být jednou za 3 roky také plně hrazeny ze zdravotního pojištění. Z prostředků mimořádné okamžité pomoci není možné přispívat ani na úhradu výživy (včetně dietního stravování) a ostatních základních osobních potřeb (obuv, ošacení, hygienické prostředky apod.), neboť k tomu slouží opakující se dávka příspěvku na živobytí, popř. dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu ohrožení osoby vážnou újmou na zdraví podle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, pokud příjem osoby nepřesahuje existenční minimum 2.200,- Kč. Dávkou mimořádné okamžité pomoci nelze hradit ani pravidelné výdaje na bydlení, neboť k tomuto účelu slouží příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory a doplatek na bydlení jako opakující se dávka pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný tak vyjádřil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 15. 05. 2013, č. j. 3 Ads 87/2012-39, (dostupný, stejně jako další citované rozsudky správních soudů, na www.nssoud.cz) názor, že požadavek žalobce na poskytnutí prostředků k úhradě pravidelných či opakovaných nákladů na bydlení se míjí s účelem zákonné úpravy mimořádné okamžité pomoci, což samo představuje důvod pro zamítnutí jeho žádosti. Žalovaný se konečně ztotožnil i s tím, že žalobci nelze poskytnout ani mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu zakoupeného nábytku a vybavení domácnosti (pračky, ledničky, sekačky) podle § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Pakliže žalobce nakoupil nábytek ze svých úspor, nelze mu posléze tento výdaj kompenzovat ze státního rozpočtu. Žalobce disponuje funkční lednicí v obou domácnostech, zakoupení další by tak bylo nedůvodné. Také pračka v bytě v Kladně je i přes svůj věk funkční, není proto důvodné poskytnutí dávky na zakoupení nové pračky. Sekačka pak není nezbytným předmětem dlouhodobé potřeby, neboť nezajišťuje žalobci základní životní podmínky, protože jen ulehčuje péči o travní porost v okolí rekreační nemovitosti. V důsledku toho není podstatný ani odkaz na § 58 obecního zřízení. Žalobce proto podle žalovaného není osobou v hmotné nouzi ve smyslu § 2 odst. 4 a odst. 5 písm. a) a b), a tudíž ani ve smyslu § 36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi, ne však z důvodu uváděného úřadem práce, že by jeho celkové sociální a majetkové poměry a příjem byly dostatečné ke krytí nezbytných výdajů. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 11. 2015. Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal v žalobou vymezeném rozsahu napadené rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Pokud jde o návrh žalobce, aby mu v případě nedostatků žaloby byl ustanoven zástupce, soud konstatuje, že podaná žaloba nemá žádné formální nedostatky, žalobce srozumitelně formuluje žalobní body včetně přiléhavé právní argumentace. Za daných okolností tak v situaci, kdy žalobce sám na zastoupení netrvá a ponechává tuto možnost na uvážení soudu, soud potřebu ustanovení právního zástupce neshledal. Podle § 1 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi tento zákon upravuje poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek 1) fyzickým osobám (dále jen "osoba"), které se nacházejí v hmotné nouzi, prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi (dále jen "dávka"). Poznámka pod čarou 1) odkazuje na čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pro případy sociálních událostí vymezených v čl. 30 odst. 1 zaručuje Listina základních práv a svobod právo na "přiměřené hmotné zabezpečení". V případě sociální události hmotné nouze ovšem zaručuje Listina pouze "pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek". Jak k pojmu základních životních podmínek v tom nejširším vymezení uvádí odborná literatura: "Jde o podmínky, které zabezpečují základní biologické, psychické a sociální potřeby osob v hmotné nouzi. Mezi biologické potřeby patří především zajištění odpovídající výživy, dodržování určitého denního režimu umožňujícího vedle aktivit i potřebný odpočinek a spánek, vhodného bydlení a v neposlední řadě i oblečení chránícího před nepříznivými vlivy okolí. Mezi psychické a sociální potřeby patří především zajištění soběstačnosti a ekonomické jistoty, zdraví (zdraví je podle Světové zdravotnické organizace považováno za stav biopsychosociální pohody), bezpečí, jistoty a lásky, uspokojení duchovní potřeby a učení. K tomu je nezbytné i zabezpečení sociální komunikace, a to nejen v úzké sociální skupině, k níž patří především rodina, ale i v širším sociálním okolí. Jde i o uspokojení estetických a kulturních zájmů a zálib." (BECK, Petr a kol. Dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením 2012. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2012). Jakkoliv je citovaný popis základních životních podmínek poměrně obsáhlý, jeho společným jmenovatelem je, že skutečně zahrnuje jen to, co je nezbytné pro přežití člověka v přijatelném, ale v podstatě jen základním standardu. Výše tohoto standardu je definována zákonem, přičemž z kvantitativního hlediska ji nejlépe přibližují ustanovení § 3 odst. 2 a § 5 zákona o životním minimu, které stanoví, že částka životního minima jednotlivce činí 3.140,- Kč měsíčně a částka existenčního minima dokonce jen 2.200,- Kč. Základní životní podmínky, k jejichž zajištění slouží ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy nepředstavují stav přiměřeného hmotného zajištění jedince, ale v zásadě jen zajištění toho, aby se člověk mohl skromně najíst, měl nějaké oblečení, měl kde přespat, dosáhl na nejnutnější lékařskou péči a v minimálním rozsahu byl schopen se spojit s blízkými a čas od času uspokojit své případné nenáročné kulturní potřeby. V tomto rozsahu odpovídajícím úvodnímu ustanovení § 1 je pak třeba i vykládat dále citovaná konkrétní ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zákon o pomoci v hmotné nouzi upravuje dva typy dávek k zajištění základních životních podmínek fyzických osob, a to dávky měsíčně se opakující (příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení) a dávky jednorázové označované souhrnně jako dávka mimořádné okamžité pomoci. Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou základními prostředky k zajištění osob nacházejících se v hmotné nouzi. Jedná se o dávky obligatorní, tedy takové, na které vzniká nárok splněním podmínek stanovených zákonem. K zajištění základních životních potřeb, nestačí-li k tomu dávky výše uvedené, lze přiznat v případě mimořádných okolností ještě další jednorázovou dávku okamžité mimořádné pomoci. Tato dávka je však fakultativní a její přiznání je ponecháno na správním uvážení příslušného správního orgánu. Nárok na ni vzniká rozhodnutím o jejím přiznání. Tato dávka má hradit výdaje "jednorázové a v podstatě nahodilé" (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 87/2012-39, ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 Ads 113/2011-46, ze dne 18. 9. 2013, č. j. 6 Ads 39/2013-29, ze dne 20. 11. 2013, č. j. 3 Ads 7/2013-31, ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 27/2014-28). Podle § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24), nebo b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle § 4 odst. 1 písm. a) částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§ 34) a služeb s bydlením bezprostředně spojených (dále jen "odůvodněné náklady na bydlení"), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Podle odst. 4 téhož ustanovení může orgán pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi považovat též osobu, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelní pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie. Podle odst. 5 písm. a) a b) citovaného ustanovení může orgán pomoci v hmotné nouzi dále za osobu v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu, nebo b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby. Podle odst. 6 téhož paragrafu může orgán pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi považovat též osobu, která v daném čase, s ohledem na neuspokojivé sociální zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůže úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena sociálním vyloučením, jestliže zejména a) je propuštěna z výkonu zabezpečovací detence, z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody, nebo b) je po ukončení léčby chorobných závislostí propuštěna ze zdravotnického zařízení poskytovatele zdravotních služeb, psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, nebo c) je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo z pěstounské péče po dosažení zletilosti, respektive v 19 letech, nebo d) nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou bez přístřeší, nebo e) je osobou, jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby. Podle § 36 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc a) osoba uvedená v § 2 odst. 3, b) osoba uvedená v § 2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi, c) osoba uvedená v § 2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi. Podle § 38 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na mimořádnou okamžitou pomoc vzniká dnem, kdy ji příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi přizná. Žalobce předně namítá, že únik vody pod objektem v Lázních B., byť sám o sobě nezpůsobil škody na budově a neomezil její obyvatelnost, měl být hodnocen podle § 2 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi. K tomu soud uvádí, že z textu zmiňovaného ustanovení vyplývá, že zákonodárce podmiňuje možnost přiznání žalobcem požadované dávky tím, že je žadatel postižen vážnou mimořádnou událostí. Tento pojem přitom zákon jednoznačně nedefinuje a jeho jednoznačný obsah neplyne ani z jiných právních předpisů. Jedná se tak o neurčitý právní pojem. „Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam neurčitého pojmu objasnit“ (viz rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004-73, publikovaný pod č. 701/2005 Sb. NSS). Žalovaný tento pojem vymezil za pomoci příkladmého výčtu stanoveného v daném ustanovení zákona tak, že by muselo jít o destruktivní událost, jejíž účinky by se musely projevit ohrožením životních podmínek žalobce. Z kontextu výkladu poskytnutého v napadeném rozhodnutí se tak jeví, že podmínky § 2 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi by v případě uplatněného úniku vody byly podle žalovaného v praxi naplněny jen v situaci, kdy by došlo k poškození obyvatelnosti nemovitosti, přičemž žalobce by neměl k dispozici jinou možnost bydlení. S tímto zužujícím výkladem se ovšem soud plně ztotožnit nemůže, neboť nelze přehlédnout, že výčet uváděný zákonodárcem „živelní pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie“ je uvozen slovem „zejména“, tj. výslovně je předpokládáno, že vážnou mimořádnou událostí mohou být i situace další, ve výčtu neuváděné. Žalovanou a posléze i žalobcem zdůrazňovaná destruktivní povaha události není společným definičním prvkem ani všech výslovně uváděných příkladů (samotná ekologická havárie nemusí mít destruktivní povahu, může spočívat i jen v prostém úniku látek ohrožujících životní prostředí). Stejně tak nemusí jít o situaci, která by nutně žadatele připravila o střechu nad hlavou. Lze si představit např. náhlou ztrátu v podstatě veškerého šatstva či potravin v důsledku vandalského (patrně trestného) činu jiné osoby, přičemž nebezpečí od této osoby již pominulo [tj. nejsou naplněny podmínky § 2 odst. 6 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Byť nepůjde o časté situace, i takové případy by podle přesvědčení soudu spadaly pod pojem vážné mimořádné události, neboť jde o situaci mimořádnou, jednorázovou a přitom vážně narušující základní životní podmínky žadatele, jež není účinně řešitelná jinými dávkami. Vážnou mimořádnou událostí podle přesvědčení soudu ovšem může v obecnosti být i nečekaně vzniklý závazek v důsledku škodné události, která náhodně postihla žadatele, avšak jen tehdy, jestliže je způsobilá vážně narušit jeho základní životní podmínky. Přitom nelze vycházet bez dalšího z toho, že takový závazek by v případě neuhrazení mohl být vymáhán exekučně. Pro takové situace jsou základní životní podmínky žadatele chráněny ustanoveními procesních předpisů stanovícími nezabavitelné částky příjmů a nezabavitelné majetkové položky (např. § 278 a § 322 občanského soudního řádu). Musí jít tedy o jiný vážný následek, který právě v popsané situaci úniku vody na měřeném úseku vodovodní přípojky představuje zejména bezprostřední hrozba přerušení dodávky vody, není-li v silách žadatele tuto situaci vyřešit jinak (např. užitím vody z vlastní studny), neboť ztráta přístupu k vodě je způsobilá vážně narušit základní životní podmínky člověka. Tyto úvahy nepřímo potvrzuje i závěr rozsudku NSS ze dne 17. 12. 2015, č. j. 7 Ads 236/2015-22, podle nějž „dávku mimořádné okamžité pomoci lze ve zcela výjimečných případech přiznat i na základě žádosti požadující uhrazení vzniklého nedoplatku na energie. Ostatně to připouští i instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 10/2013, ze které však současně vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat vedle příjmových, sociálních a majetkových poměrů žadatele i způsob vzniku nedoplatku, podíl osoby na jeho vzniku, odůvodněnost výdaje a další okolnosti dané věci. Tyto okolnosti zkoumá správní orgán v rámci správního uvážení.“ V dané věci NSS měl na mysli dávku přiznanou podle ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, nicméně podle krajského soudu může hranice mezi tímto právním titulem a potenciálním nárokem podle § 2 odst. 4 téhož zákona být poměrně úzká, neboť i odst. 4 se vztahuje na nezbytné jednorázové výdaje, ovšem podmíněné vážností a mimořádností situace, která k potřebě jejich vynaložení vznikla. Na věc samu nemá dopad ani skutečnost, že žalobce nikdy nebyl vlastníkem tohoto objektu. V tomto směru by postačovalo, že žalobce byl oprávněn v tomto objektu bydlet na základě dohody s jeho majitelem za úhradu služeb s jeho užíváním spojených a za úhradu a zajištění nezbytné správy a údržby budovy. Svůj význam má také skutečnost, že dlužníkem vodného je přímo žalobce, neboť z podkladů ve spise vyplývá, že právě on je smluvní stranou smlouvy o dodávce vody do dotčeného objektu. Dluh tedy zatěžuje přímo žalobce a je to on, kdo je povinen jej uhradit, stejně jako je tomu např. u žalobcem zmiňovaného překlenovacího úvěru jeho manželky ze stavebního spoření, je-li skutečně (jak tvrdí) jeho ručitelem a hlavní dlužník jej nesplácí (zde je ovšem zásadní skutečnost, že v rámci dědického vypořádání bylo spravedlivé požadovat, aby úvěr převzal ten, kdo se stal dědicem financované nemovitosti, tj. syn žalobce, rozhodně nelze za dané situace akceptovat případný fakt, že úvěr převzal žalobce). I přesto však v konečném důsledku soud souhlasí s tím, že v případě žalobce nebyly v souvislosti s únikem vody a jím vyvolaným dluhem ohrožujícím další dodávky vody do objektu v Lázních B. naplněny předpoklady pro poskytnutí dávky mimořádné okamžité pomoci, a to ani podle § 2 odst. 4, ani podle § 2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Jak již vyplývá z ustanovení § 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, dávky poskytované podle tohoto zákona mají za cíl zajištění základních životních podmínek člověka. Užívání rekreační nemovitosti vedle jiné nemovitosti, v níž má žadatel již základní životní podmínky zajištěny (či je v ní může mít zajištěny v celkovém úhrnu úsporněji), již přesahuje rámec základních životních podmínek. Žalobce nebyl v situaci, kdy by z vážných důvodů neměl jinou možnost, než uspokojovat své základní životní potřeby po část roku v Kladně a po zbylou část roku v Lázních B. I v případě znemožnění užívání objektu v Lázních B. by žalobce nadále mohl uspokojovat své základní životní podmínky v bytě v Kladně, neboť i ten může po dohodě s jeho vlastníkem užívat za úhradu služeb a související údržby. Proto danou mimořádnou událost nebylo možné současně označit za událost vážnou ve smyslu § 2 odst. 4 a související výdaj na úhradu uniklé vody za nezbytný ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Konečný závěr žalovaného a důraz na možnost žalobce celoročně užívat i jiný objekt k bydlení tedy byl správný. Dalším žalobním bodem žalobce namítal, že i s ohledem na stanovisko veřejné ochránkyně práv prezentované v lednu 2015 mu mělo být vyhověno v požadavku na úhradu jednorázového výdaje na pořízení pračky, ledničky, postele a dioptrických brýlí, neboť se jedná o výdaje, na něž pamatuje ustanovení § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. K tomu soud uvádí, že pokud žalobce poukazuje na informační materiál zpracovaný veřejnou ochránkyní práv, je třeba zdůraznit, že se jedná o materiál obecný, který se nezabývá konkrétně případem žalobce. Současně tento materiál neříká, že žadatel má v takových případech nárok na přiznání dávky, pouze konstatuje, že v takových případech úřad práce dávku poskytnout může, přičemž v textu není opomenuto, že se musí jednat o výdaj nezbytný. Z tohoto materiálu tedy lze dovozovat pouze závěr veřejné ochránkyně práv, že předmětem dlouhodobé potřeby, který podle okolností případu může odůvodňovat poskytnutí dávky, mohou být mj. pračka, lednice, postel či dioptrické brýle v základním provedení. Na žalovaném pak je, aby na základě podkladů a informací předložených žadatelem v souladu s požadavky § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi zvážil, zda v jeho konkrétním případě je tento výdaj nezbytný a zda s přihlédnutím k jeho příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům je poskytnutí dávky na místě, neboť žadatel sám nemá na uskutečnění tohoto výdaje dostatečné prostředky. Zde žalovaný dospěl k závěru, že žalobce má k dispozici funkční lednici i pračku, a proto výdaj na pořízení nových není nezbytný. Tento závěr je logický a zejména s přihlédnutím k účelu dávky, o níž žalovaný rozhodoval, jímž je pouze zajištění základních životních podmínek žadatele, mu nemá soud co vytknout. Ostatně skutkový stav v tomto směru žalobce nijak nezpochybňuje, sám přiznává, že lednici má. Také o funkčnosti pračky v průběhu správního řízení žádné pochybnosti nevznikly. S informací o přehřívání pračky s důsledkem v podobě znehodnocení prádla (což by mohl být relevantní argument pro nezbytnost pořízení nové pračky) poprvé žalobce přišel až v průběhu jednání před soudem, žalovaný tak ve správním řízení k této skutečnosti přihlédnout nemohl a nelze tedy v tomto směru dovozovat nezákonnost vydaného rozhodnutí. Do té doby bylo zmíněno jen to, že občas pračka mírně protéká, což lze akceptovat jako stav, který ještě podle uvážení správního orgánu nemusí nezbytně vyžadovat výměnu pračky (do úvahy by ostatně mohla přicházet jako levnější varianta i pouhá oprava pračky). Pokud jde o výdaje na pořízení postele, zde měl žalovaný za to, že s ohledem na skutečnost, že žalobce nakoupil nábytek ze svých úspor, nelze mu posléze tento výdaj kompenzovat ze státního rozpočtu. Byť je tato úvaha strohá, je její vyznění jednoznačné – žalovaný zastává názor, že k poskytování dávek mimořádné pomoci není důvodu tam, kde je žadatel schopen výdaj uhradit sám z vlastních úspor, tj. z částek, které byl schopen si odložit stranou a jimiž tedy disponoval nad rámec prostředků nezbytných pro úhradu každodenních nákladů na vlastní živobytí. Tento názor považuje soud taktéž za správný a logický, neboť reaguje na návětím § 2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi zakotvený předpoklad poskytnutí dávky jen tam, kde žadatel sám nemá k úhradě výdaje dostatečné prostředky. Ze skutečnosti, že žalobce byl schopen uhradit výdaj ze svých úspor, jednoznačně vyplývá, že pro daný výdaj ještě dostatečnými prostředky disponoval. Konečně pokud jde o požadovaný příspěvek na pořízení nových dioptrických brýlí, žalovaný žalobce odkázal na výběr nejlevnějšího, ale stále zdravotně účinného řešení a v konečném důsledku případně na postup podle § 16 zákona o zdravotním pojištění. I v této části soud s argumentací žalovaného souhlasí, byť ne zcela. Možnost úhrady dioptrických brýlí prostřednictvím dávky mimořádné okamžité pomoci podle ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi připouští rozhodovací praxe žalovaného a v návaznosti na ni i judikatura správních soudů, jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 03. 07. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012-48, č. 2904/2013 Sb. NSS. Ve zmíněném rozsudku se NSS vyjádřil i k výši možné dávky na pořízení dioptrických brýlí. Mj. se zde uvádí: „Zákon o pomoci v hmotné nouzi (…) předpokládá, že již v průběhu řízení o žádosti bude stěžovatel dokládat určitým způsobem výši jednorázového výdaje, k jehož úhradě má mimořádná okamžitá pomoc sloužit. Tento účel poskytnutí dávky je navíc zřejmý z povahy mimořádné okamžité pomoci jako dávky pomoci v hmotné nouzi (srov. dikci "nezbytného jednorázového výdaje"), která není založena na principu zajištění životního optima jednotlivce, nýbrž na poskytnutí nezbytně nutné finanční pomoci pro překonání určité tíživé sociální situace. Z toho důvodu nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by správní orgány měly při posuzování výše dávky zohledňovat i estetické a jiné aspekty vážící se k charakteru zboží či služby opatřených na základě jednorázového výdaje, neboť je skutečně pouze na stěžovateli, jaké zboží, službu či jiné plnění si svobodně vybere. Na orgánu pomoci v hmotné nouzi je, aby posoudil nezbytnou výši tohoto výdaje a v rámci své úvahy určil adekvátní výši mimořádné okamžité pomoci podle celkových sociálních a majetkových poměrů žadatele.“ Podle právní věty připojené k tomuto rozsudku „Žadateli o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje je možno na základě dostatečně odůvodněného správního uvážení přiznat dávku po zohlednění příjmů a celkových sociálních a majetkových poměrů až do výše tohoto prokázaného výdaje. Dávka tedy nemusí být přiznána vždy ve výši prokázaného výdaje, je-li zřejmé, že mohlo být sledovaného účelu dosaženo vynaložením menšího objemu finančních prostředků [§ 2 odst. 5 písm. a) a § 37 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi].“ S ohledem na citované závěry je třeba říci, že žalobce rozhodně nemá nárok na poskytnutí dávky dorovnávající příspěvek zdravotní pojišťovny až do ceny obrouček, které si sám vybere, neboť pro zajištění jeho základních životních podmínek postačují nejlevnější obroučky, které ještě dostačují k zajištění nezbytného zdravotního účinku. Zpravidla se bude jednat o obroučky v řádu několika málo stokorun, z čehož 150,- Kč činí příspěvek zdravotní pojišťovny, tj. chybějící částka není vysoká. Soud navíc připomíná, že nedostatečná funkčnost brýlí je zpravidla řešitelná vyměněním brýlových čoček, které jsou v základním provedení ze zdravotního pojištění hrazeny v plné výši. Z obsahu žádosti žalobce ani z podání učiněných v průběhu správního řízení nevyplynulo, že by bylo nezbytné vyměnit i brýlové obroučky. Vedle toho je pravdou, že podle § 16 odst. 1 zákona o zdravotním pojištění příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. Pojem zdravotní služby je v tomto ustanovení použit v širokém slova smyslu, takže zahrnuje i poskytování zdravotnických prostředků [z hlediska terminologických souvislostí viz např. § 13 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o zdravotním pojištění]. Je sice pravdou, že žalobce v řízení uváděl, že jeho snaha o získání plné úhrady od VZP vyzněla naprázdno, nicméně nebyl schopen o tomto postupu doložit žádný doklad. Pokud ovšem žalovaný uváděl, že z oddílu C přílohy č. 3 k zákonu o veřejném zdravotním pojištění vyplývá, že by oční optika měla mít k dispozici brýlové obroučky plně hrazené ze zdravotního pojištění, soud má za to, že dané ustanovení nic takového neuvádí. Soud současně nenalezl ani žádné jiné ustanovení právních předpisů, které by ukládalo povinnost očních optiků či zdravotních pojišťoven zajistit, aby byly v nabídce očního optika brýlové obruby v ceně částky poskytované z veřejného zdravotního pojištění, a ze zákona ani nevyplývá, že by samotná částka příspěvku musela odpovídat nejnižší dostupné ceně brýlových obrub na trhu. Vlastní nárok na příspěvek tedy na rozdíl od toho, co žalovaný uvádí, není sám o sobě argumentem pro neposkytnutí dávky. Zde však soud musí připomenout, že poskytnutí dávky mimořádné okamžité pomoci podléhá správnímu uvážení úřadu práce jak co do výše poskytnuté dávky, tak i co do otázky jejího samotného poskytnutí. To jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 38 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle nějž (na rozdíl od příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení) nárok na dávku mimořádné okamžité pomoci nevzniká již při naplnění podmínek stanovených zákonem, ale teprve okamžikem, kdy úřad práce takovou dávku přizná. Takové správní uvážení přitom nepředstavuje rozhodování podle toho, „jak se kdo vyspí“, jak namítá žalobce. I v případech, kdy má správní orgán zákonem ponecháno volné správní uvážení o tom, zda určité oprávnění žadateli přizná, či nikoliv, platí, že absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí přitom podléhá soudnímu přezkumu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 03. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS), a to prostřednictvím zhodnocení přijatelnosti argumentů obsažených v odůvodnění, jež je nezbytnou součástí takového správního rozhodnutí. Z hlediska kritérií zmíněných rozšířeným senátem NSS přitom rozhodnutí žalovaného nepřiznat dávku mimořádné okamžité pomoci obstojí i přes shora zmíněnou dílčí výhradu. Je totiž evidentní, že z hlediska žalobcem požadované částky 100.000,- Kč je vlastní částka připadající do úvahy na výdaj na úhradu nových dioptrických brýlí v řádu několika málo stokorun zanedbatelná. I pokud by žalobce skutečně doložil, že postup podle § 16 zákona o zdravotním pojištění u své zdravotní pojišťovny neúspěšně inicioval, bylo by možné na základě ostatních úvah žalovaným již vysloveným (byť v jiné souvislosti) dovodit, že žalobce dostatečnými prostředky na úhradu takového výdaje disponoval. Jak totiž bylo uvedeno již výše, žalobce se nemůže z hlediska systému pomoci v hmotné nouzi dovolávat toho, že hradí veškeré náklady spojené s více souběžně využitelnými nemovitostmi k bydlení. Předtím, než by úřad práce dospěl k závěru, že žalobce je osobou v hmotné nouzi, totiž bylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce omezil své výdaje tím, že se vzdá jedné z těchto nemovitostí (a tedy výdajů spojených s ní), neboť pro to, aby měl kde bydlet, mu postačí jen jedna z nich. Po odečtení takových výdajů je přitom i s přihlédnutím k výpočtům, jež žalobce v průběhu správního řízení na základě doložených dokladů prezentoval, zjevné, že jeho příjmy přesahující částku 10.000,- Kč měsíčně by byly dostatečné pro úhradu nákladů spojených např. jen s bytem v Kladně, úhradu stravy žalobce a pořízení levných brýlových obrouček s příspěvkem pojišťovny. V případě vyšších nákladů na bydlení, které by po úhradě nezbytných výdajů nezajišťovaly žalobci zachování disponibilního příjmu ve výši životního minima, by přitom žalobce mohl v součinnosti s majitelem bytu (sepsání nájemní smlouvy či smlouvy o výpůjčce s výslovným ujednáním o úhradě nákladů bytu; viz též § 15 odst. 1 větu druhou a § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi spolu např. s rozsudkem NSS ze dne 15. 05. 2013, č. j. 3 Ads 87/2012-39) souběžně žádat o nárokový doplatek na bydlení. Pokud v tomto směru žalobce namítá nesprávné posouzení jeho majetkových a sociálních poměrů, zřetelně pomíjí skutečnost, že není důvodu započítávat do jeho nákladů výdaje na vydržování dvou samostatných obytných prostor vedle sebe. Zmiňoval-li dále žalobce fakt, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobcovy sociální a majetkové poměry nejsou převažujícím kritériem při rozhodování o přiznání požadovaných dávek, zatímco v přezkumném řízení naopak bylo konstatováno, že jsou okolností, jež musí být brány v úvahu, soud v těchto závěrech nespatřuje žádný rozpor. I údajně méně významné kritérium žalobcových sociálních a majetkových poměrů muselo být žalovaným zváženo a skutečně i zváženo bylo. Navíc vyjádření žalovaného se zjevně vztahovalo ke konkrétním skutkovým okolnostem posuzované žádosti, neboť v případě žalobce byla žádost zamítnuta primárně již na základě toho, že požadované částky žalovaný nepovažoval z hlediska zachování základních životních podmínek žalobce za nezbytné, tudíž v dané situaci již nebylo potřebné se podrobněji zaobírat jeho sociálními a majetkovými poměry. To však neznamená, že by se těmito poměry žalovaný nebyl připraven zabývat tam, kde by z obecného hlediska nebylo možné daný výdaj hodnotit jako zbytný. Rozpor nelze spatřovat ani v tom, že v přezkumném řízení nedošlo ke zrušení napadeného rozhodnutí pro rozpor se zákonem, jestliže žalovaný konstatoval, že skutečnost, že požadovaný výdaj je uveden v zákoně o pomoci v hmotné nouzi, ještě neznamená povinnost dávku na jeho úhradu přiznat. Jednak je totiž třeba zvážit i další kritéria zmiňovaná zákonem (především právě nezbytnost takového výdaje v konkrétní situaci žadatele, resp. nedostatek prostředků žadatele), jednak zde vzhledem k § 38 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi zůstává vlastní správní uvážení žalovaného, který může žádost zamítnout i z důvodů v zákoně výslovně neuvedených, pokud je logicky a přesvědčivě vysvětlí a takové důvody nebudou v rozporu s ústavními principy. Argumentace v napadeném rozhodnutí tedy zákonu neodporuje. Namítá-li dále žalobce průtahy v řízení, je třeba konstatovat, že samotná délka řízení v dané situaci není schopna jakkoliv zpochybnit zákonnost a správnost samotného výroku napadeného rozhodnutí, neboť otázka vzniku nároku na přiznání požadovaných dávek žádným způsobem na délce vlastního správního řízení nezávisí. Jedná se tak o procesní vadu bez vlivu na zákonnost, která může jen založit nárok žalobce na náhradu škody, což také žalobce dle všeho využil. Také argumenty žalobce k okolnostem, jež nastaly po vydání napadeného rozhodnutí (např. otázky vypořádání jeho podání ze dne 08. 01. 2016), na zákonnost napadeného rozhodnutí již z povahy věci nemohou mít žádný vliv, ostatně podle § 75 odst. 1 s. ř. s. k nim ani soud v tomto řízení nemůže přihlížet. Soud proto s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly. Případné náklady by však tak jako tak nebyly ve smyslu § 60 odst. 2 s. ř. s. nahraditelné.

Poučení