č. j. 64 Ad 1/2022 – 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: X., narozen dne bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2021, č. j. MPSV–2021/193888––913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobce podal dne 25. 9. 2021 u Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost o dávku pomoci v hmotné nouzi – mimořádnou okamžitou pomoc. Žadatel v žádosti označil typ mimořádné okamžité pomoci – nezbytné nebo odůvodněné náklady (předměty dlouhodobé potřeby), které shledává v nutnosti pořízení přenosného digitálního rádia. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím ze dne 15. 11. 2021, č. j. 80496/2021/CBU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl o žádosti žalobce tak, že žalobci dávku mimořádné okamžité pomoci nepřiznal, neboť neshledal digitální rádio za předmět nezbytný pro uspokojení základních životních potřeb, resp. za nezbytný předmět dlouhodobé potřeby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 22. 11. 2021 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 12. 2021, č. j. MPSV–2021/193888–913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Žalobce podal dne 31. 1. 2022 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť shledává jeho rozpor s článkem 17 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“). Dle žalobce správní orgány popřely „zrušení AM státním rozhlasem“ a příslušná zákonná ustanovení aplikovaly arogantně. Žalobce zdůraznil, že Český rozhlas přistoupil ke zmiňovanému kroku bez kompenzace pro chudobné, a to v době pandemické, ekonomické i energetické krize.

3. Dle žalobce je namístě, aby věci nepodléhající výkonu rozhodnutí dle § 322 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), byly považovány za nezbytné základní předměty dlouhodobé potřeby ve smyslu § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce přitom konstatuje, že je–li v příkladném výčtu věcí nepodléhajících výkonu rozhodnutí uvedena lednička, sporák či pračka, pak je v dané množině věcí implicitně obsaženo i malé přenosné rádio, které lze považovat za obvyklé vybavení domácnosti. Žalobce v dané souvislosti podotýká, že ze tří vyjmenovaných věcí nevlastní ani jednu. Dále žalobce vyzdvihl, že výkonu rozhodnutí nepodléhají ani jiné věci, které povinný potřebuje k uspokojování hmotných potřeb, popř. jiné věci, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům. Konstatování žalovaného, že ze spisové dokumentace nevyplývá, že by pro žalobce byl poslech rádia nezbytně nutný k hledání zaměstnání, považuje žalobce za arogantní. Žalobce se domnívá, že zmiňovaný výčet zahrnuje toliko věci postradatelné, přičemž např. lednička rovněž není nutná k zajištění si mzdy.

4. Žalobce připouští, že krok Českého rozhlasu (asi) není vážnou mimořádnou událostí, avšak poukazuje na to, že osoba postižená povodní si může za poskytnutých 50 000 Kč pořídit též rádio, o které přišla, neboť výdaje se nedokazují. Český rozhlas přitom neposkytuje kompenzace osobám, které vlastní funkční rádia, která se však v důsledku popsaného kroku stala „hluchými“. Žalobci přitom není známo, že by se digitální rádia (DAB) prodávala levněji v bazarech, naopak jde dle něho o přístroj nejméně dvakrát dražší než v případě analogového rádia. Žalobce zároveň uvedl, že se „set–top–boxy“ prodávají pouze k autorádiím, z čehož dovozuje, že byl okraden, a ještě je diskriminován oproti majitelům vozidel, což orgány hmotné nouze popírají. Žalobce přitom podotkl, že je osobou velmi chudou a plně invalidní, která informace o denní realitě čerpá právě z rozhlasového přijímače. Žalobce se dle svých slov ocitl (skoro) bez přístupu k preferovaným celoplošným stanicím veřejnoprávního Českého rozhlasu, neboť signály velmi krátkých vln jsou v Českých Budějovicích nápadně slabé. Žalobce také připustil, že rozhlasový přijímač v bytě s velkou a stabilně nastavenou anténou chytá frekvence bez velkých obtíží, avšak žalobce si takové rádio nemůže dovolit, jelikož neužívá žádný byt a nemá volně přístupnou elektřinu. Přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyřkl, že by žalobci musel stačit poslech stanice Český rozhlas Radiožurnál, i tak závěry napadeného rozhodnutí vedou v důsledku k cenzuře informací pod záminkou technického pokroku. Žalobce si posteskl, že zmiňovaná rozhlasová stanice přináší více „dryáčnické muziky“ než informací, a proto ji poslouchá nejvýše tak 20 minut denně. Žalobce přitom uvedl, že žalovaným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 – 48, č. 2904/2013 Sb. NSS, nevyložil, že by rozhlasový přijímač nebyl běžným předmětem v 21. století, ale pouze že stát má „velmi chudobnému poskytnout minimum“, což je dle žalobce i případ toho, oč bylo žádáno v tomto případě. Žalobce musí již po dlouhou dobu žít skromně a nyní by si v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí měl pořizovat rádio digitální, které je nejen dražší, ale též energeticky náročnější (jak plyne z písemné informace Českého rozhlasu). Žalobce dále uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí je nápadně shodné s rozhodnutím z ledna 2019, č. j. MPSV–2018/259244–913, týkajícím se výměny pneumatiky na jízdní kolo. Žalobce rovněž dovozuje, že správní orgány se dopouští skutkových i právních omylů, vykládají–li dlouhodobě, že mimořádná okamžitá pomoc je povahy nenárokové, přestože § 5 a § 36 zákona o pomoci v hmotné nouzi slovo nárok zahrnuje. Žalobce také uvedl, že správní orgán prvního stupně neplní svou roli odvolacího orgánu a svou rozhodovací činností nutí krást, proti čemuž má naopak preventivně působit. Žalovaný pak dle žalobce legitimizoval obstrukce činěné ze strany úřední osoby D., které shledává v tom, že byl nucen na tiskopise určeném k doložení příjmů prohlásit, už přiznanou neexistenci příjmů. Žalobce vzhledem k uvedenému konstatuje porušení § 6 odst. 2 správního řádu i zásady legitimního očekávání vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu, neboť správní orgány nepostupovaly v obdobných věcech obdobně, přičemž odkazuje na výzvu UP/89597/2021/HN. Zároveň žalobce konstatoval, že žalovaný neprovedl revizi formulářů užívaných v rámci dávkových systémů, ačkoli mu to bylo uloženo Poslaneckou sněmovnou (žalobce v dané souvislosti odkázal na sněmovní tisk 652), přičemž dále může osoby bez příjmů šikanovat formulářem k přiznání příjmů.

5. Žalobce závěrem žaloby připojil část, nazvanou „technicko – ekonomické okolnosti žaloby“, ve které polemizoval s rozhodnutím Českého rozhlasu o přechodu k digitální formě vysílání, hospodárností tohoto kroku, množstvím provozovaných stanic, výkonností vysílačů či vhodností požadované rádiové antény, kdy shledává potíže v možnosti jejího zlomení. Žalobce také namítá šíření dezinformací ze strany Českého rozhlasu. Závěrem žalobce poznamenává, že Český rozhlas v důsledku svého rozhodnutí lstivě přenáší energetické náklady na posluchače. Žalobce k žalobě rovněž připojil popis slabého výkonu některých vysílačů Českého rozhlasu.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že dávka mimořádné okamžité pomoci je dávkou nenárokovou, což plyne z § 2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nárok na dávku dle žalovaného vzniká až v návaznosti na posouzení konkrétní situace úřadem práce za využití správního uvážení. Rozhodnutí správních orgánů je dle žalovaného v souladu s odbornou literaturou a též judikaturou správních soudů, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 – 48, č. 2904/2013 Sb. NSS).

7. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Replika žalobce

8. Žalobce v replice uvedl, že se Český rozhlas svým přístupem k digitalizaci zpronevěřuje úloze veřejnoprávního média a zopakoval svá žalobní tvrzení. K replice žalobce rovněž přiložil dvě poskytnuté informace, které získal na základě své žádosti učiněné dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s., neboť pro takový postup byly v projednávané věci splněny zákonné podmínky.

10. Žaloba není důvodná.

11. Předmětem neshody mezi žalobcem a žalovaným je skutečnost, zda lze přiznat dávku mimořádné okamžité pomoci žalobci, který žádost o dávku odůvodňuje potřebou pořízení digitálního rádia. Zatímco žalobce se domnívá, že je namístě s ohledem na ústavně garantované právo na informace dávku přiznat, žalovaný uzavřel, že se u popsaného předmětu nejedná o nezbytný předmět dlouhodobé potřeby ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi.

12. Krajský soud předesílá, že dávka mimořádné okamžité pomoci, coby druh dávky pomoci v hmotné nouzi, patří v systému práva sociálního zabezpečení pod subsystém sociální pomoci, tedy poslední síť sociální ochrany, resp. záchranné sociální sítě. Účelem uvedeného subsystému sociální pomoci je pomoci osobám s nedostatečnými příjmy tyto příjmy zvýšit nad hranici hmotné nouze, a tak zabránit jejich sociálnímu vyloučení. Dávku mimořádné okamžité pomoci je možno poskytnout mj. na úhradu nákladů spojených s pořízením nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti (srov. KOLDINSKÁ, Kristina, TRÖSTER, Petr a kol. Právo sociálního zabezpečení. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 255 a násl.).

13. Dávka mimořádné okamžité pomoci dle § 2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi je tímto zákonem koncipována jako dávka nenároková. Uvedené plyne ze znění zákona, dle něhož může orgán pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby. Uvádí–li žalobce, že § 5 a § 36 zákona o pomoci v hmotné nouzi slovo nárok zahrnuje, je třeba upozornit, že dané slovo je (v § 5 odst. 2 daného zákona) vztaženo k situaci uvedené v § 2 odst. 3 uvedeného zákona, což však neodpovídá situaci v nyní projednávaném případě. Na tu naopak dopadá § 5 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, z jehož obratu „lze poskytnout“ jednoznačně plyne nenárokový charakter této dávky. Zmiňovaný závěr též odpovídá judikatuře správních soudů, dle kterých „dávka ,,mimořádné okamžité pomoci“ podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, je svou povahou nenárokovou, tzn. fakultativní“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2010, č. j. 38 Cad 39/2008 – 18, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2012, č. j. 41 A 9/2012 – 50, potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 – 48, č. 2904/2013 Sb. NSS.). Byť se situace v citovaném rozhodnutí vztahovala k § 2 odst. 5 písm. a) daného zákona, je uvedený závěr vzhledem ke znění tohoto ustanovení uplatnitelný bez dalšího pro celý odstavec 2, tedy i pro § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi.

14. Žalobce opírá své přesvědčení o důvodnosti své žádosti o článek 17 Listiny, dle kterého má každý též právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Na základě uvedeného článku Listiny však nelze shledávat naplnění požadavků pro přiznání požadované dávky dle zákonné úpravy. Žalobcem zdůrazňovaný článek Listiny ve vztahu k rozhlasovému vysílání dle krajského soudu nezakládá pozitivní závazek státu zajistit každému radiopřijímač pro nerušený příjem rádiového vysílání. Z pozitivních závazků lze z článku 17 Listiny dovodit např. povinnost veřejné moci poskytovat informace nebo zajistit institucionální záruky související s existencí médií či pluralitou mediálního prostředí (viz např. HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k čl. 17). Je přitom evidentní, že žalobcem zastávaný výklad již značně překračuje požadavky, které z daného článku Listiny plynou. Na otázky zajištění ve hmotné nouzi naopak dopadá článek 30 odst. 2 Listiny, dle něhož každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Zajištění digitálního rádia však nelze zařadit mezi zajištění základních životních podmínek a takový závěr nelze dovozovat ani ze zákonné úpravy, která zmiňovaný článek Listiny provádí na zákonné úrovni.

15. Krajský soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů, že digitální rádio nelze považovat za předmět nezbytný pro uspokojování základních životních potřeb ani za nezbytný předmět dlouhodobé potřeby. Zákon uvádí, že při doložení požadovaných skutečností ze strany žadatele lze přiznat mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby [srov. § 2 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 5 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Digitální rádio mezi takovéto nezbytné základní předměty dlouhodobé potřeby však nespadá.

16. Prostřednictvím digitálního rádia nedochází k uspokojování nezbytných základních životních potřeb, což lze demonstrovat např. porovnáním s příklady dostupnými z odborné literatury či judikatury správních soudů. Komentářová literatura uvádí, že se v případě dávky mimořádné okamžité pomoci jedná o situace, kdy „v domácnosti schází nebo se porouchá předmět, který je nezbytný pro zajištění základních životních potřeb a není nadále únosné v domácnosti fungovat bez uvedeného konkrétního předmětu. Z praxe je známo, že jde především o ledničku, pračku, postel, skříň apod.“ (BECK, Petr. Zákon o pomoci v hmotné nouzi; Zákon o životním a existenčním minimu. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Praktický komentář. ISBN 978–80–7478–977–9. komentář k § 2). Z uvedeného výčtu nelze dovozovat, že by se mezi takovéto předměty mělo řadit též digitální rádio. Přestože jde o předměty, které v zásadě zmiňuje žalobce v souvislosti s věcmi nepodléhající výkonu rozhodnutí, nelze tyto dvě kategorie zcela směšovat, neboť úprava zákona o pomoci v hmotné nouzi je na úpravě výkonu rozhodnutí dle o. s. ř. zcela nezávislá. Přesto by ani při připuštění takovéto analogie nebylo dle krajského soudu možno dovodit důvodnost žaloby v projednávané věci, neboť srovnání digitálního rádia s pračkou, lednicí či sporákem, které žalobce předkládá, je z povahy věci zcela nepřípadné. Odkaz žalobce na to, že ze zmiňovaných věcí nevlastní ani jednu, na správnosti závěru správních orgánů nemůže ničeho měnit, neboť právní úprava není nastavena tak, že by bylo možné využít žalobcem požadovanou dávku na věci dle vlastního výběru, nýbrž pouze na takové věci, které budou odpovídat zákonem stanoveným kritériím.

17. K dalším příkladům krajský soud dodává, že judikatura dále mj. dovodila, že sekačka není nezbytným předmětem dlouhodobé potřeby, jelikož nezajišťuje základní životní podmínky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 5 Ads 7/2017 – 39). V téže věci Krajský soud v Praze dovodil, že dané zákonné ustanovení míří na „to, co je nezbytné pro přežití člověka v přijatelném, ale v podstatě jen základním standardu“ (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 43 Ad 1/2016 – 48). Přestože poslech rádia z důvodu přijímání informací může být pro člověka důležitý, neshledává krajský soud digitální rádio za nijak nezbytné pro přežití člověka v požadovaném standardu, neboť neslouží k uspokojování základních životních potřeb, jak již bylo shora vysvětleno. Při promítnutí závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Ads 84/2012 – 48, č. 2904/2013 Sb. NSS, lze poznamenat, že digitální rádio nepředstavuje minimum, spíše by v daném případě šlo o životní optimum jednotlivce. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí uvádí krajský soud, že správní orgány nepopřely „zrušení AM stáním rozhlasem“, jak žalobce dovozuje. Správní orgány naopak posoudily žádost žalobce v souladu s právní úpravou. Krajský soud pak musí kategoricky odmítnout tvrzení žalobce, že by správní orgány svou rozhodovací činností nutily žalobce krást, což lze považovat za zcela neodůvodněné očerňování orgánů veřejné správy.

18. Nezákonnost napadeného rozhodnutí nelze dovozovat ani z žalobcem tvrzené nápadné shody s jiným rozhodnutím. Shodné prvky mezi některými rozhodnutími nejsou určujícím kritériem pro posouzení zákonnosti správního rozhodnutí, nezákonnost rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 1 věty první s. ř. s. může být založena pouze kvalifikovaným pochybením žalovaného při aplikaci práva, které však v posuzované věci krajský soud neshledal.

19. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, týkající se tvrzených obstrukcí správního orgánu při vyzývání k doložení příjmů žalobce. Žalobce nekonkretizoval, v čem měl spočívat odlišný přístup v obdobných věcech, zároveň nepředložil výzvu k doložení příjmů z jiného správního řízení, ve kterém mělo být dle něho postupováno odlišně. Krajský soud uvádí, že i přes zakotvení zásady legitimního očekávání v § 2 odst. 4 správního řádu nemusí odlišný přístup ve správním řízení vést bez dalšího k závěru o nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí či nutnost zrušení rozhodnutí pro vady řízení. Pro zrušení napadeného rozhodnutí je zákonem požadováno podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo–li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což z žalobcovy obecné námitky dovozovat nelze. Hovoří–li žalobce o odlišném přístupu v obdobných případech, lze zároveň upozornit, že § 2 odst. 4 správního řádu hovoří o rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů a míří tedy primárně na samotnou činnost rozhodování.

20. Pokud jde o námitku, že žalovaný dosud neprovedl revizi formulářů, lze uvést, že správnímu orgánu nepřísluší hodnotit v rámci řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí provedení opatření, které mělo být žalovanému uloženo ze strany poslanecké sněmovny. Zmiňuje–li žalobce sněmovní tisk 652, tj. návrh novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, lze v souvislosti s danou námitkou upozornit na to, že předmětný návrh zákona dosud nebyl přijat, jelikož bylo projednávání návrhu zákona přerušeno. Nelze proto dosud přihlížet ani k návrhu doprovodného usnesení, kterým je navrhováno, aby Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky požádala vládu, aby uložila ministryni práce a sociálních věcí České republiky, aby provedla revizi všech formulářů používaných v rámci žádostí o dávky státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi, na který zřejmě žalobce naráží (sněmovní tisk 652/9, s. 44, 8. volební období, 2017–2021, www.psp.cz).

21. Jde–li o část technicko – ekonomické okolnosti žaloby, konstatuje krajský soud, že není úlohou správních soudů, aby posuzovaly vhodnost přechodu k digitální formě rádiového vysílání, hospodárnost daného kroku, potřebné množství provozovaných stanic, výkonnost vysílačů, vhodnost požadované rádiové antény apod. V rámci řízení o žalobě jsou soudy ve správním soudnictví povolány toliko k posouzení zkrácení veřejných subjektivních práv žalobce úkonem správního orgánu, kterým se zakládají, mění, ruší či závazně určují jeho práva a povinnosti. Porušení těchto práv žalobce však z argumentace obsažené v této části žaloby dovozovat nelze.

22. Závěrem krajský soud s ohledem na obsah žaloby podotýká, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že by soud byl povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvracet, neboť jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013–19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; či obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50).

V. Závěr a náklady řízení

23. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.