43 Ad 47/2014 - 107

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: M. S., bytem B., zastoupen JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Valentinská 3, Praha, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 3. 2014, čj. x/42091-EP, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16. 5. 2014 domáhá zrušení rozhodnutí žalované, označeného v záhlaví rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2014, čj. x. Posledně uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce ze dne 11. 11. 2013 o zvýšení invalidního důchodu ve výši invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně na invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Důvodem zamítnutí žádosti žalobce je skutečnost, že na základě posouzení zdravotního stavu žalobce posudkovými orgány Okresní správy sociálního zabezpečení Kladno (dále jen „OSSZ Kladno“) a žalované bylo zjištěno, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobce odpovídá, pokud jde o výslednou míru poklesu pracovní schopnosti ve výši 50 %, invaliditě II. stupně dle § 39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutím žalované ze dne 7. 3. 2013 byl žalobci snížen invalidní důchod na druhý stupeň s účinností od 19. 12. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, v nichž uvedl, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům, bylo rozhodnuto o něm bez něj. Posudková lékařka neodůvodnila, v čem spočívala změna zdravotního stavu žalobce a jak se projevila v jeho reálném životě, tj. ve faktické schopnosti pracovat. Již samotné zdravotní komplikace u něj v roce 2005 vedly ke vzniku dlouhodobých depresivních stavů, snížení stupně invalidity vyvolalo akutní nástup těžkých depresí. Příčina invalidity byla kvalifikována dle „oddílu A odst. 1 písm. c) citované vyhlášky“. Vyhláška stanoví míru poklesu pracovní schopnosti u této položky v rozmezí 50 – 60 %, navíc v případě relevantních zdravotních komplikací lze procentní míru zvýšit dle § 3 vyhlášky o 10 %. V daném případě nesporně další komplikace jsou, a sice omezená funkčnost levé ledviny, potíže s páteří, depresivní stavy. Ty však daný orgán nijak nehodnotil, ani neuvedl, proč za takové situace setrval při samé spodní hranici vyhláškou stanovené míry rozpětí. V námitkovém řízení pak posudková lékařka žalované v posudku ze dne 10. 5. 2013 ohodnotila srdeční postižení na samé horní hranici rozmezí, přičemž pro další zdravotní komplikace navýšila míru poklesu pracovní schopnosti dle § 3 vyhlášky o 10 % na výsledných 50 %. Pro celkové zhoršení zdravotního stavu požádal žalobce dne 11. 11. 2013 o změnu výše invalidního důchodu. V rámci nového zdravotního posouzení principiálně došlo ke změně kvalifikace primární příčiny oproti předchozímu stavu, nově je podřazena pod písm. c) vyhlášky, pro které je stanoveno rozmezí 50 – 60 %, přičemž bylo ohodnoceno na samé horní hranici. Podkladem bylo zjištěné výrazné zhoršení systolické funkce srdce, bylo konstatováno, že se nejedná o těžkou dysfunkci levé komory, přestože byla doporučena reoperace levé komory srdce. Už jen toto doporučení svědčí o vážném zdravotním stavu žalobce a nemožnosti jakékoliv zvýšené námahy s reálným rizikem fatálních důsledků. Pro kvalifikaci dle písm. c) je hraniční hodnotou EF 30 %, žalobce má přitom hodnotu EF nižší než 30 %. Hodnota 25 % odpovídá kvalifikaci dle písm. d) vyhlášky, pro kterou procentní ohodnocení míry poklesu pracovní schopnosti začíná na 70 %. Je tedy zřejmé, že stav žalobce je hraniční. Míru poklesu pracovní schopnosti žalobce tak je třeba hodnotit při horní hranici rozmezí dle písm. c) ve výši 60 %, k čemuž je nutno přičíst nezpochybnitelné potíže s páteří a zhoršený psychický stav a míru poklesu pracovní schopnosti zvýšit podle § 3 vyhlášky o 10 % na výsledných 70 %. Tento závěr platí tím spíše, že v horizontu 3 let je reoperace srdce nevyhnutelná, nehledě na operaci páteře a dysfunkci ledviny. Na posudku zpracovaném v námitkovém řízení je zarážející, že i při hraničních hodnotách EF byla míra poklesu pracovní schopnosti v rámci vyhláškou stanoveného rozpětí hodnocena na dolní hranici. Žalobce poukázal na absurdnost a zmatečnost závěru žalované obsaženého v napadeném rozhodnutí, že ztráta pracovní schopnosti žalobce odpovídá 50 %, což je dolní procentní hranice pro postižení středně těžké, čímž byly zohledněny i další zdravotní potíže. Správně by však měl pohyb v samotném procentním rozmezí odpovídat závažnosti primární příčiny, event. zohlednit další zdravotní komplikace. V daném případě bylo zjištěno primární zdravotní postižení dosahující horních limitních hodnot s nutností operace, navíc i další vážné zdravotní komplikace. Tento stav zajisté nemůže být logicky zhodnocen při samé spodní hranici, natož aby tím byly zohledněny i další zdravotní komplikace Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že při rozhodování ve věcech invalidního důchodu je vázána obsahem posudku lékaře OSSZ a lékaře žalované. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku ze dne 25. 2. 2014, jenž dle žalované splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti. Posudek se vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi. S ohledem na žalobní námitky žalovaná navrhla provést důkaz posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“). Při jednání, které bylo ve věci nařízeno, setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích. Poté, co soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a po vyčerpání řádných opravných prostředků, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti: Dne 5. 5. 2006 požádal žalobce u Okresní správy sociálního zabezpečení Rakovník o plný invalidní důchod. Dne 10. 1. 2006 se podrobil zjišťovací lékařské prohlídce se závěrem, že žalobce je od 9. 12. 2005 invalidní. Rozhodujícím zdravotním postižením je ischemická choroba srdeční (během roku 2005 prodělal dva infarkty myokardu), která odpovídá postižení uvedenému v kapitole IX, oddílu A, položce 1, písm. c) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. a míra poklesu pracovní schopnosti žalobce je 60 %. Vzhledem k dalšímu postižení a náročnosti povolání byla výsledná míra poklesu pracovní schopnosti zvýšena o 10 %, takže ve výsledku činí 70 %. Šlo tedy o plnou invaliditu. Kontrolní lékařská prohlídka byla provedena LPS OSSZ Rakovník dne 19. 1. 2007 se stejným závěrem jako při zjišťovací lékařské prohlídce. Při kontrolní lékařské prohlídce dne 6. 5. 2008 podřadila LPS OSSZ Kladno rozhodující zdravotní postižení žalobce (stav po operaci srdce pro recidivu infarktu, těžká dysfunkce levé komory s EF 30 %) pod kapitolu IX, oddíl A, položku 8, písm. d) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. V rámci stanoveného rozpětí 70 –80 % byla míra poklesu pracovní schopnosti stanovena na spodní hranici (tj. ve výši 70 %), neboť dle výsledku odborného vyšetření se podařilo navodit kompenzaci stavu. Výsledná míra poklesu pracovní schopnosti se dle § 6 vyhlášky nenavyšuje. Dne 6. 9. 2011 provedla LPS OSSZ Kladno další kontrolní lékařskou prohlídku žalobce, a to v jeho nepřítomnosti na základě dostačující dokumentace. Žalobce byl posouzen jako osoba samostatně výdělečně činná – prodejce. Bylo zjištěno, že trvá těžká ischemická choroba srdeční s dysfunkcí levé komory (EF 30 %), žalobce má instalovaný kardiostimulátor. Rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla podřazena pod kapitolu IX, oddíl A, položku 1, písm. d) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Míra poklesu pracovní schopnosti žalobce byla stanovena ve výši 70 %, bez dalšího navýšení dle § 3 vyhlášky. Žalobce není schopen výdělečné činnosti ani za zcela mimořádných podmínek. Dne 16. 1. 2013 byla provedena v přítomnosti žalobce další kontrolní prohlídka. Rozhodující zdravotní postižení žalobce bylo podřazeno pod kapitolu IX, oddíl A, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s výslednou mírou poklesu pracovní schopnosti ve výši 50 %, bez navýšení dle § 3 vyhlášky. Ke změně stupně invalidity došlo dne 19. 12. 2012. Na základě tohoto posudkového závěru vydala žalovaná dne 7. 3. 2013 rozhodnutí čj. x, jímž žalobci snížila od 14. 4. 2013 výši invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 3. 2013 podal žalobce námitky, v nichž uvedl, že lékařské zprávy byly hodnoceny povrchně. Namítl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z něho nelze zjistit, z jaké konkrétní lékařské zprávy vyplývá, že se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že již neodpovídá invaliditě III. stupně. Žalobce prodělal dva infarkty myokardu, byl mu voperován defibrilátor, prodělal trojnásobnou operaci ledvin. I vzhledem k jeho biologickému věku se může stav žalobce nanejvýš stabilizovat, nikoliv však zlepšit, to navíc jen díky tomu, že úzkostlivě dodržuje lékaři předepsaný režim, jako samoplátce si zajišťuje lázeňské pobyty. K námitkám byla přiložena nová zpráva z kardiologické ambulance Cardiocentrum Kladno s. r. o. ze dne 27. 3. 2013. LPS OSSZ nevzala dle žalobce v potaz množství medikamentace, včetně preparátů proti depresím. V rámci řízení o námitkách posoudila lékařská posudková služba žalované dne 10. 5. 2013 zdravotní stav žalobce, a to za účasti žalobce. Posudek LPS žalované vychází mj. z lékařské zprávy přiložené k námitkám. Z této zprávy (nově provedené ECHO kardio a EKG vyšetření) vyplývá zlepšení stavu stran výkonu levé komory srdce, kde sice přetrvává porucha kinetiky v oblasti levého septa a laterální části levé komory srdce, není ale diastolická dysfunkce a ejekční funkce frakce komory srdce je zlepšena – 45 %. Dušnost odpovídá NYHA II, což je stacionární nález, ergometrické vyšetření dokládá schopnost zátěže 150 W po dobu 6,5 minut bez projevů ischemie, bez obtíží, bez arytmie, od roku 2005 je žalobce oběhově kompenzován. Vyšetření dokládá zlepšení stavu srdce i výkonu žalobce, což je ale doloženo již k datu jednání LPS OSSZ, EF a tedy funkční zdatnost srdce se zvyšovala již při vyšetření ECHO kardio z 5. 10. 2012 a 11. 1. 2013. V průběhu invalidity žalobce se funkční stav levé komory objektivně zlepšil z 35 % na 40 %, dle vyšetření ze dne 5. 3. 2013 dokonce na 45 % (norma je 50 %). Již není přítomna diastolická dysfunkce levé komory srdce. Další nálezy jsou stacionární, porucha kinetiky při vyhovující medikaci zatím nikdy od roku 2006 po implantaci defibrilátoru nevedla k funkčně významným projevům srdeční nedostatečnosti. Stížnost žalobce na nepřítomnost jakéhokoliv zlepšení po stránce kardiologické tedy není odůvodněna. Stav je funkčně uspokojivý, bez známek srdečního selhání, bez referovaných stenokardií, dušnost je NYHA max. II. Provedené zátěžové EKG vyšetření dokládá možnost určitého fyzického zatížení. Široká medikace je nutností, při posuzování a stanovení stupně invalidity se k ní však nepřihlíží, neboť se posuzuje funkční postižení při zavedené, odpovídající a vyhovující medikaci. Páteřní potíže s nálezem foraminostenózy v oblasti L5/S1 zmíněné v kardiologické zprávě nevypovídají nic o přítomném posudkově významném funkčním postižení, stejně tak o stupni funkčního postižení nic nevypovídá doporučená rehabilitace a provedení obstřiku. Tento nález bude přesto zohledněn při navýšení o max. 10 %. Pokud jde o postižení ledvin, v předložených zprávách není referováno žádné funkčně významné postižení. Ani zaléčené deprese nepředstavují funkčně významné postižení, nebyl doložen psychiatrický nález, je uveden dobrý efekt antidepresiva. Rozhodující zdravotní postižení bylo podřazeno pod kapitolu IX, oddíl A, položku 1, písm. b) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s mírou poklesu pracovní schopnosti žalobce na horní hranici 40 %. Vzhledem k dalším zdravotním potížím žalobce (páteř, levá ledvina a deprese) byla výsledná míra poklesu pracovní schopnosti navýšena dle § 3 vyhlášky o 10 % na výsledných 50 %. Rozhodující příčinu poklesu pracovní schopnosti žalobce nelze hodnotit dle písm. c) uvedené položky, jak učinila LPS OSSZ Kladno, neboť ejekční frakce levé komory není kolem 30 %, nýbrž mezi 40 až 45 %, není přítomna dušnost NYHA III a je doložena tolerovaná zátěž 150 W a výkon MET 6,5. Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 5. 2013 zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí ze dne 7. 3. 2013, a to s poukazem na výše uvedený posudek LPS žalované. Dne 11. 11. 2013 podal žalobce žádost o změnu výše invalidního důchodu, v níž poukázal na to, že musel vyhledat odbornou pomoc psychiatra, je opět pod sedativy, v depresích. Při posledním echokardiografickém vyšetření bylo zjištěno EF 25 – 30 %. Požádal o přiznání plné invalidity III. stupně. Dne 8. 1. 2014 byl zdravotní stav žalobce posouzen LPS OSSZ Kladno. V posudku se konstatuje, že dle lékařských zpráv došlo ke zhoršení celkové systolické funkce levé komory, EF 25 - 30 %. Byly doloženy zprávy, podle nichž se žalobce dlouhodobě léčí pro depresivní poruchu středně těžkou, má vertebrogenní algický syndrom bederní páteře, zjištěna spondyloza a spondylolistéza L5/S1 a foraminostenoza vpravo. Posudkově dominantní je ischemická choroba srdeční, nejde však o těžkou systolickou a diastolickou dysfunkci levé komory, nález odpovídá rozmezí 50 až 60 %. Vzhledem k vertebrogennímu algickému syndromu a depresivní poruše byla zvolena horní hranice rozpětí. Rozhodující zdravotní postižení bylo podřazeno pod kapitolu IX, oddíl A, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s výslednou mírou poklesu pracovní schopnosti ve výši 60 %, která se již dle § 3 vyhlášky nemění. V návaznosti na to žalovaná rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, čj. x, rozhodla o žádosti o změnu výše invalidního důchodu tak, že žádost zamítla, neboť dle provedeného posouzení zdravotního stavu je žalobce nadále invalidní pro invaliditu II. stupně. Proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2014 podal žalobce námitky, v nichž poukázal na to, že po snížení stupně invalidity na invaliditu II. stupně si na novou ekonomickou situaci těžko zvykal. Když měl pocit, že se se situací již vyrovnal, přišlo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zvýšení invalidního důchodu. Žalobce dospěl do situace, že musel vyhledat odbornou pomoc psychiatra, zhoršily se též výsledky echokardiografického vyšetření, EJ je jen 25 – 30 %. Zdravotní stav žalobce se zhoršil po odborné stránce a zejména po stránce psychické, neboť se nedokáže srovnat s tím, že po 30 letech, kdy byl řádným plátcem zdravotního i sociálního pojištění, se k němu stát nyní takto zachoval. Navíc má ještě potíže s páteří, kterou mu lékaři chtějí operovat. V řízení o námitkách zpracovala LPS žalované posudek ze dne 26. 2. 2014. Podle něho je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti žalobce onemocnění srdce – ischemická choroba srdeční. Došlo k mírnému zhoršení funkce levé komory srdce, ejekční frakce je 30 %. Dále byla zjištěna foraminostenoza vpravo a spondylolistéza L5/S1, je kontrolován na psychiatrii pro depresivní poruchu, aktuálně středně těžkou. Rozhodující zdravotní postižení bylo podřazeno pod kapitolu IX, oddíl A, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Postižení je funkčně lehké až středně těžké, funkčně NYHA I-II (schopnost zátěže) odpovídá velmi lehkému poklesu výkonnosti, dle ECHO je postižení funkce srdeční levé komory středního stupně (EF 30 %). Ztráta pracovní schopnosti odpovídá 50 %, což je dolní procentní hranice pro postižení středně těžké, jsou tím zohledněny další zdravotní potíže žalobce, zejména bolesti páteře. Funkčně se nejedná o postižení těžké, neboť se nejedná o stav, kdy by žalobce nebyl schopen jakékoliv zátěže (to vyvrací NYHA I-II). Míra poklesu pracovní schopnosti se dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity nemění. Žalobou napadeným rozhodnutím zamítla žalovaná námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí ze dne 20. 1. 2014. V odůvodnění žalovaná především poukázala na výsledek posouzení zdravotního stavu žalobce ze strany LPS žalované, podle něhož dosahuje invalidita žalobce úrovně II. stupně. Soud dále provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti: Z posudku PK MPSV v Praze ze dne 25. 11. 2014, čj. 2014/4354_PH, má soud zjištěno, že pracovní schopnost žalobce byla posouzena ve vztahu k pracovní činnosti v oboru prodej a nákup (osoba samostatně výdělečně činná). Rozhodující zdravotní postižení, které má největší dopad na pracovní schopnost žalobce, bylo podřazeno pod kapitolu IX., oddíl A, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, přičemž míra poklesu pracovní schopnosti činí 60 %. Hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je srdeční postižení po prodělaném srdečním infarktu s omezením funkce levé srdeční komory. Zdravotní stav žalobce je stabilizován, žalobce je oběhově dlouhodobě kompenzován. Srdeční infarkt prodělal v únoru 2005, následně byla provedena angioplastika věnčité tepny s implantací stentu. Přesto dochází k postižení levé srdeční komory s poruchou její funkce, ejekční frakce byla v listopadu 2005 kolem 30 %, v březnu 2013 byla dle echokardiografického vyšetření zlepšena na 45 %. Zátěžový test byl negativní s mírně nižší tolerancí zátěže, toleroval 150 W, tj. 2 W/kg, 6,4 MET. Při kontrolním echokardiografickém vyšetření v září 2013 bylo zjištěno zhoršení funkce levé srdeční komory s ejekční frakcí kolem 25 – 30 %, funkce pravé srdeční komory byla dobrá. Zhruba stejná funkce levé srdeční komory byla prokázána i při vyšetření v dubnu 2014, pročež byl v červnu 2014 proveden operační zákrok – stažení levé komory v oblasti výdutě. Následně se funkce komory zlepšila, ejekční frakce je mezi 35 – 40 %, stav je stabilizovaný. Stav žalobce nelze hodnotit dle písm. d) stejné položky, protože nelze uzavřít, že by žalobce nebyl schopen jakékoliv zátěže. Dle odborných nálezů jeho stav co do funkčního omezení neodpovídal NYHA IV, nebyla přítomna porucha systolické funkce levé srdeční komory pod 25 %. Měl-li by být stav žalobce posouzen ke dni jednání posudkové komise, byl by pokles pracovní schopnosti ještě nižší, neboť po remodelačním výkonu levé srdeční komory došlo k zlepšení zdravotního stavu. Ve vztahu k předchozímu posouzení zdravotního stavu orgány lékařské posudkové služby OSSZ posudková komise uvedla, že bylo lze akceptovat na přechodnou dobu přiznání plného invalidního důchodu v roce 2006, a to s ohledem na nedořešený, nestabilizovaný zdravotní stav. Ponechání plného invalidního důchodu i v roce 2007 však považuje posudková komise za posudkový omyl, procentní míra poklesu pracovní schopnosti odpovídala jen 55 %. Tímto posudkovým omylem je zatíženo i každé další posouzení zdravotního stavu (např. v září 2011 uznána plná invalidita, ačkoliv zdravotní stav byl stabilizovaný, ejekční frakce mírně zlepšena na 35 % a funkčně hodnocen jako NYHA I-II). Další zdravotní postižení žalobce posudková komise zohlednila tím, že míru poklesu pracovní schopnosti žalobce stanovila na horní hranici procentního rozpětí stanoveného pro rozhodující zdravotní postižení s největším dopadem na pokles pracovní schopnosti žalobce (ischemická choroba srdeční). Uvedla k nim, že žalobce má dlouhodobé bolesti v oblasti bederní a křížové páteře v důsledku degenerativních změn, v minulosti měly potíže charakter až kořenového dráždění. Není dokumentována přítomnost kořenového postižení ve smyslu sníženého čití či pohybového postižení. Při jednání byla pohyblivost horních a dolních končetin normální, bez známek ochrnutí, napínací manévry byly negativní. V oblasti bederní páteře byl mírně omezený pohyb, jinak se páteř rozvíjela normálně, krční páteř byla bez omezení pohybu. Reaktivní depresivní syndrom vedl jen k malému poklesu pracovní schopnosti. Ani jedno z těchto postižení by nebylo invalidizující. Stav po operaci levé ledviny v lednu 2005 a reoperaci a stav po odnětí žlučníku byl zhojen, v pracovní schopnosti žalobce prakticky nelimitoval. Žalobce byl schopen využít dosažené kvalifikace, vykonávat administrativní činnost ve vystudovaném maturitním oboru, pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná, vše v menším rozsahu a intenzitě. Byl schopen lehčího fyzického zatížení. Naopak nebyl schopen vykonávat těžší fyzickou práci, práci nadměrně stresujícího charakteru, manipulovat s těžkými břemeny, v nepříznivých klimatických podmínkách. Z posudku PK MPSV v Plzni ze dne 30. 6. 2016, čj. 2016/748-PL, vyplývá, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je ischemická choroba srdeční, jde o středně těžké funkční postižení, které je třeba hodnotit dle kapitoly IX., oddílu A, položky 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s tím, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobce je 60 %, a to i s ohledem na implantaci defibrilátoru. Podřazení rozhodného zdravotního postižení pod položku vyhlášky o posuzování invalidity a stanovení konkrétní míry poklesu pracovní schopnosti žalobce není nad rámec právě uvedeného nijak konkretizováno. V posudku je jen ocitován text lékařské zprávy kardiologa prof. MUDr. N. ze dne 3. 6. 2016 (sic!; str. 9 posudku, pátý odstavec) a doslovně ocitována posudková kritéria pro hodnocení dle písm. c) a d) přílohy k vyhlášce (str. 10 posudku, pátý a šestý odstavec). Žádné vlastní úvahy posudková komise do svého posudku nevtělila. Pokud jde o další zdravotní postižení žalobce, posudková komise uvedla, že CT vyšetřením bederní páteře byla zjištěna foraminostenoza vpravo a spondylolistéza L5/S1, nejprve léčeno konzervativně, nyní na neurochirurgii doporučena operace bederní páteře, PRT-CT jen s krátkodobým efektem. Ve vztahu k psychiatrickému onemocnění je v posudku ocitována lékařská zpráva MUDr. S. ze dne 3. 12. 2013. Posudková komise bez bližšího odůvodnění uvedla, že vzhledem k vertebrogennímu algickému syndromu bederní páteře s nálezem indikovaným k operaci a středně těžké depresi dlouhodobě v péči psychiatra se výsledná míra poklesu pracovní schopnosti žalobce zvyšuje dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity o 10 % na výsledných 70 %. Ze záznamů o jednání posudkové komise má soud za zjištěné, že žalobce byl přítomen jednání posudkové komise, jejímž členem byl internista z Fakultní nemocnice Plzeň. Následně byl zdravotní stav žalobce konzultován s psychiatrem a neurologem, to však již v nepřítomnosti žalobce (tedy bez vyšetření z jejich strany). Posudková komise vycházela jen z lékařských zpráv, které jsou součástí spisu OSSZ nebo které předložil žalobce k jednání posudkové komise, přizvaný psychiatr a neurolog vycházeli jen z této dostupné spisové dokumentace. Za účelem odstranění rozporů mezi závěry posudkové komise MPSV v Praze a posudkové komise MPSV v Plzni soud vyžádal u posudkové komise MPSV v Praze zpracování doplňujícího posudku. Z doplňujícího posudku posudkové komise MPSV v Praze ze dne 15. 9. 2016, čj. 2016/3509-PH, soud zjistil, že posudková komise si obstarala k vypracování doplňujícího posudku zdravotní dokumentaci ošetřující psychiatryně MUDr. S., zdravotní dokumentaci ošetřující praktické lékařky MUDr. S. a zdravotní dokumentaci FN v Motole (spondylochirurgie). Pro účely zpracování posudku byl zdravotní stav žalobce konzultován s psychiatrem a neurologem (v nepřítomnosti žalobce, bez vyšetření ze strany těchto lékařů). Pokud jde o rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce, posudková komise upřesnila, že v rámci rozpětí stanoveného přílohou k vyhlášce o posuzování invalidity pro danou položku činí míra poklesu pracovní schopnosti 55 %, a to i vzhledem k profesi žalobce. Byly zhodnoceny kardiologické kontrolní nálezy, kontrolní echokardiografie, dle nichž systolická funkce levé srdeční komory kolísala, takže byla zjištěna i hodnota lepší, než by odpovídalo položce 1, písm. c), a to jak před vydáním napadeného rozhodnutí (5. 3. 2013: EF 45 %), tak po vydání rozhodnutí (3. 7. 2014: EF 35 – 40 %). Potíže popisované žalobcem při jednání 25. 11. 2014 odpovídaly funkčně NYHA III, byly ale také kolísavé, v kardiologickém nálezu ze dne 12. 9. 2013 udával potíže odpovídající maximálně NYHA II, při vyšetření kardiologem dne 3. 7. 2014 udával obtíže odpovídající NYHA II. Kardiální postižení proto nelze hodnotit na horní hranici procentního rozmezí. Defibrilátor byl žalobci implantován z důvodu prevence náhlé srdeční smrti, při kontrole funkce přístroje nebyly v paměti přístroje žádné závažné poruchy rytmu komor zaznamenány, neproběhl výboj. Samotnou preventivní přítomnost defibrilátoru nepovažuje posudková komise za důvod hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti žalobce na horní hranici stanoveného rozpětí. Z hlediska kardiálního postižení byl žalobce schopen vykonávat práci administrativního charakteru s využitím zkušeností a znalostí získaných předchozí výdělečnou činností. Pokud jde o potíže stran páteře, ze spisové dokumentace plyne, že v roce 2013 byl u žalobce přítomen přechodně radikulární syndrom L5 vpravo při CT prokázané protruzi disku L5/S1 a retrolistéze cca 6 mm. Tehdy bylo uvažováno i o operativním řešení, ovšem bylo přistoupeno ke konzervativní léčbě. Od té doby není o recidivě radikulárního syndromu v dokumentaci neurochirurga ani praktického lékaře žádný záznam, pouze je zmíněna bolest v oblasti křížové při jednání posudkové komise dne 25. 11. 2014, bez radikulárních projevů a bez výrazného omezení pohyblivosti páteře. Na počátku roku 2013 při akutní radikulární symptomatologii žalobce jistě výrazně omezovaly projevy vertebrogenního postižení, ze zdravotní dokumentace lze usuzovat na akutní zhoršení přechodného rázu, neboť následné záznamy ve zdravotnických dokumentacích již tyto potíže nezmiňují (od března 2013). Objektivně nebyly shledány známky kořenového dráždění, dynamika páteře byla mírně omezena v oblasti bederní, jinak se páteř rozvíjela normálně. Žalobce je z důvodu vertebrogenního postižení omezen pro výkon těžké fyzické práce, manipulace s těžkými břemeny, v nepříznivých klimatických podmínkách. Tyto práce však nemůže provádět již z důvodu kardiálního postižení, proto souběh postižení páteře a srdce nezvyšuje míru poklesu pracovní schopnosti. K dalšímu zdravotnímu postižení žalobce, depresi, posudková komise uvedla, že dle psychiatrické dokumentace lze usuzovat, že u žalobce jde o osobnost s emočně nestabilními rysy a sníženou tolerancí zátěže dekompenzující se pod úzkostně depresivním obrazem v souvislosti se situační zátěží. Psychiatrická léčba byla neefektivní, dávka předepsaného léku Zoloft neodpovídala závažnosti diagnostikovaného stavu. Za dobu psychiatrické péče byl i přes neadekvátní léčbu stav žalobce bez větších výkyvů. Není zřejmé, z jakého zdroje čerpala posudková komise MPSV v Plzni informace o dlouhodobé apatii, výrazné hypobulii, neboť ve zdravotnické dokumentaci vedené ošetřující psychiatryní nejsou uváděny. Rovněž zmiňovaná anhedonie je v objektivním vyšetření psychiatra popsána jen jednou a hypoprosexie vůbec. Při srdečním postižení je žalobce již limitován ve vykonávání činností spojených s dlouhodobým nadměrným stresem, neschopen nočních směn. Pro souběh srdečního postižení a úzkostně depresivních příznaků popisovaných psychiatrem zvolila posudková komise horní hranici procentního rozpětí, tj. 60 %, neboť při tomto souběhu je pokles pracovní schopnosti z důvodu nutnosti omezení duševní zátěže o něco větší, než by odpovídalo samostatně hodnocenému srdečnímu postižení. Důvod pro zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity posudková komise neshledala. Na závěr posudková komise shrnula, že bolestivý páteřní syndrom neměl na výsledné stanovení míry poklesu pracovní schopnosti žádný vliv, depresivní příznaky byly zohledněny v rámci intervalu daného položkou 1, písm. c), a to 5 %, přičemž na vlastní kardiální postižení připadlo 55 %. Žaloba není důvodná. Invalidní důchod je dávkou důchodového pojištění, která je podmíněna dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem pojištěnce (invaliditou). O invaliditu jde tehdy, jestliže v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost pojištěnce nejméně o 35 % (§ 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Podle míry poklesu pracovní schopnosti se rozlišuje invalidita prvního stupně (pokles pracovní schopnosti v rozmezí 35 až 49 %), invalidita druhého stupně (pokles o 50 až 69 %) a invalidita třetího stupně (pokles nejméně o 70 %). Při určování poklesu pracovní schopnosti se podle § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření, přičemž se bere v úvahu, zda zdravotní postižení ovlivňuje pracovní schopnost trvale, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, zda je pojištěnec schopen rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti a v neposlední řadě i schopnost využití zachované pracovní schopnosti (resp. schopnost výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek). O stabilizovaný zdravotní stav jde tehdy, jestliže se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem této činnosti, a to i za podmínky dodržování určité léčby nebo pracovních omezení. O adaptaci pojištěnce na zdravotní postižení jde pak tehdy, jestliže nabyl, popřípadě znovu nabyl schopností a dovedností, které mu spolu se zachovanými tělesnými, smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem této činnosti (§ 39 odst. 6 a 7 zákona o důchodovém pojištění). Jestliže se zjistí, že po přiznání invalidního důchodu se změnily skutečnosti rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu tak, že důchod je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, zvýší se důchod ode dne, od něhož zvýšení důchodu náleží [§ 56 odst. 1 písm. d) a b) zákona o důchodovém pojištění]. Úvodem žaloby vznáší žalobce výtky směřující proti rozhodnutí žalované o snížení invalidního důchodu (rozhodnutí ze dne 7. 3. 2013 a rozhodnutí o námitkách ze dne 23. 5. 2013). Mimo jiné těmto rozhodnutím žalované vytýká, že jsou založena na posudcích o zdravotním stavu žalobce, v nichž však není odůvodněno, v čem spočívala změna zdravotního stavu žalobce, jejímž důsledkem je snížení míry poklesu pracovní schopnosti žalobce. Dále žalovaná měla pochybit, neboť neumožnila žalobci vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Těmito skutečnostmi, které jsou koncentrovány v části II. žaloby (str. 2 a 3 žaloby), se soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí nemohl zabývat, neboť se vztahují k předchozím rozhodnutím žalované, která však nebyla napadena žalobou a nejsou předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 43 Ad 47/2014. Další námitky žalobce se již vztahují k napadenému rozhodnutí a týkají se výlučně správnosti posouzení zdravotního stavu žalobce, a to konkrétně otázky stanovení výsledné míry poklesu pracovní schopnosti žalobce. Žalobce se domnívá, že samotné postižení srdce, které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s největším funkčním dopadem na pracovní schopnost žalobce, je třeba podřadit pod písm. c) dané položky dle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity a v rámci stanoveného rozmezí 50 – 60 % hodnotit na horní hranici, tj. ve výši 60 %, neboť hodnoty výkonnosti srdce, které jsou posudkovým kritériem, jsou v žalobcově případě hraniční. Dále je třeba míru poklesu pracovní schopnosti navýšit dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity o 10 % pro další postižení žalobce, a to potíže s páteří a deprese. Soud předesílá, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou a soud si o ní nemůže učinit úsudek sám, sám zdravotní stav žalobce nepřezkoumává. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Posudková činnost předpokládá odborné lékařské znalosti a znalosti z oboru posudkového lékařství. Posudek vypracovaný PK MPSV je jedním z důkazů v soudním řízení a soud jej hodnotí podle § 77 odst. 2 s. ř. s. jako kterýkoliv důkazní prostředek. Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný a přesvědčivý [srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2003, čj. 4 Ads 13/2003 – 54, rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2013, čj. 6 Ads 158/2012 – 24, nebo rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2013, čj. 6 Ads 11/2013 – 20]. Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§ 2 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity), přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity a současně odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity (viz např. rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013 – 22). Soud si v této věci vyžádal nejprve posudek PK MPSV v Praze a posléze, v návaznosti na výhrady, které k němu uplatnil žalobce, tzv. srovnávací posudek PK MPSV v Plzni. Obě posudkové komise dospěly ke shodnému závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce s největším podílem na poklesu jeho pracovní schopnosti je ischemická choroba srdeční, kterou je třeba podřadit pod kapitolu IX., oddíl A, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Pro tuto položku se stanoví míra poklesu pracovní schopnosti v rozmezí 50 – 60 %. PK MPSV v Praze neurčila míru poklesu pro rozhodující zdravotní postižení přesným číslem v rámci daného intervalu, pouze uvedla, že výslednou míru poklesu pracovní schopnosti hodnotí na horní hranici rozpětí, tj. ve výši 60 %, po zohlednění dalších obtíží žalobce. Z toho tedy lze usuzovat, že samotná ischemická choroba srdeční nebyla hodnocena na horní hranici rozpětí. PK MPSV v Plzni stanovila míru poklesu pracovní schopnosti výlučně pro rozhodující zdravotní postižení na horní hranici rozpětí, tj. ve výši 60 %, což odůvodnila tím, že žalobce má implantovaný defibrilátor. Další postižení žalobce (spondyloza a spondylolisteza, foraminostenoza a středně těžká depresivní porucha) byla zohledněna zvýšením míry poklesu pracovní schopnosti podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity o 10 % na výsledných 70 %. Za účelem odstranění výše uvedených rozporů, které jsou určující pro posouzení žaloby, neboť právě dosažení hranice 70 % míry poklesu pracovní schopnosti zakládá invaliditu III. stupně, požádal soud PK MPSV v Praze o zpracování doplňujícího posudku s tím, že posudek má být zaměřen na odůvodnění, jakým způsobem byla při stanovení výsledné míry poklesu pracovní schopnosti žalobce zohledněna další zdravotní postižení žalobce (mimo rozhodujícího zdravotního postižení). Dále se měla posudková komise vyjádřit k závěrům PK MPSV v Plzni (k přípustnosti odstranění rozporů mezi dvěma posudky o zdravotním stavu zpracováním doplňujícího posudku viz rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2014, čj. 2 Ads 9/2014 – 99, bod 20). PK MPSV v Praze zpracovala doplňující posudek, který je třeba vnímat ve spojení s předchozím jejím posudkem jako jeden celek. Posudková komise upřesnila, že míru poklesu pracovní schopnosti žalobce pro samotné rozhodující zdravotní postižení je možné hodnotit nanejvýše 55 %. Implantace defibrilátoru, který působí preventivně a podle jehož záznamů v minulosti nikdy u žalobce nedošlo k poruše srdečního rytmu, nepředstavuje důvod pro hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti na horní hranici rozpětí. Postižení páteře nepředstavuje důvod pro zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti, neboť jeho dopad na pracovní schopnost žalobce je již pokryt dopadem rozhodujícího zdravotního postižení, tj. toto „vedlejší“ zdravotní postižení neklade žalobci žádná další omezení pracovní činnosti. Deprese pak představuje další omezení pracovní schopnosti žalobce a zvyšuje výslednou míru poklesu o 5 % na 60 %. Za této situace, kdy nedošlo k odstranění rozporů mezi posudky PK MPSV v Praze a PK MPSV v Plzni, musel soud vážit, zda alespoň jeden z posudků splňuje požadavky kladené na úplnost a přesvědčivost a v případě, kdy tyto požadavky splňují oba posudky, určit, který je třeba z objektivních důvodů upřednostnit (viz rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2010, čj. 4 Ads 167/2009 – 115). V této souvislosti považuje soud za podstatné předeslat, a to v návaznosti na vyjádření žalobce k oběma posudkům, že ani u jedné z posudkových komisí není důvodu pochybovat o její objektivitě a nestrannosti. Není sebemenšího důvodu domnívat se, jak činí žalobce, že objektivní je pouze posudek PK MPSV v Plzni, protože ta neměla žádný zájem na výsledku posouzení ani na protežování žalobce, kdežto od PK MPSV v Praze nebylo možné očekávat, že popře své předchozí závěry. Tento argument odpovídá postoji, že posudek, který podporuje zájmy žalobce, je objektivní, kdežto posudek, který žalobci neprospívá, „musela“ vydat zaujatá posudková komise. Soud vychází z toho, že zdravotní stav žalobce nebyl ani jednou v minulosti posouzen PK MPSV. Posudkové komise jsou orgány MPSV, které nejsou organizačně ani funkčně podřízeny posudkovým orgánům žalované, jsou na nich nezávislé. Žalobce neupřesnil, proč by měla mít PK MPSV v Praze zájem na tom žalobce poškodit, z obsahu spisu se žádné takové skutečnosti nepodávají. Pokud jde o doplňující posudek PK MPSV v Praze, soud jej vyžádal z toho důvodu, aby došlo k odstranění rozporů mezi posudky obou posudkových komisí, a pro případ, že k tomu nedojde, aby si PK MPSV v Praze přesvědčivým způsobem obhájila své rozdílné závěry. Ze skutečnosti, že PK MPSV v Praze i po seznámení s posudkem zpracovaným PK MPSV v Plzni setrvala na svém původním závěru, nelze dovozovat, že by nebyla nestranná. Tím spíše nikoliv v situaci, kdy PK MPSV v Praze své stanovisko řádně obhájila. Tvrzení žalobce obsažené v podání ze dne 18. 10. 2016, že se PK MPSV v Praze nachází de facto v postavení strany sporu (žalovaného), pak zjevně vychází z nepochopení role posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v soudním řízení správním ve věcech přezkumu rozhodnutí o invalidních důchodech a postupu pro odstranění rozporů mezi dvěma důkazními prostředky posuzujícími totožné odborné skutkové otázky. Obě posudkové komise, jejichž členem byl internista, přizvaly jako konzultanty lékaře z oboru neurologie a psychiatrie. Z tohoto pohledu tedy mají oba posudky shodné výchozí postavení, pokud jde o otázku přesvědčivosti jejich závěrů, neboť na formulování těchto závěrů se podíleli lékaři s totožnou specializací. Posudky obou komisí vychází z lékařských zpráv, které jsou součástí správního spisu nebo byly předloženy žalobcem při jednání posudkových komisí. PK MPSV v Praze si pro účely zpracování doplňujícího posudku vyžádala i kompletní zdravotnickou dokumentaci vedenou ošetřující praktickou lékařkou MUDr. S., ošetřující psychiatryní MUDr. S. a Fakultní nemocnicí Motol, klinikou spondylochirurgie. Na základě toho pak mohla PK MPSV v Praze lépe zasadit jednotlivá zdravotní postižení žalobce (zejména depresivní poruchu a postižení páteře) do kontextu, a to na základě informací o délce a způsobu léčby, průběhu jednotlivých vyšetření a učiněných závěrech, včetně navržené medikace. Podle obsahu kompletní zdravotnické dokumentace pak mohli jednotliví lékaři, kteří byli členy posudkových komisí (konzultanty), posoudit i správnost stanovené diagnózy, která je uvedena v lékařských zprávách, resp. její podloženost objektivním nálezem. Soud tedy v této části uzavírá, že PK MPSV v Praze tím, že si vyžádala kompletní zdravotnické dokumentace, významným způsobem napomohla tomu, aby její posudek byl co nejúplnější a aby měla oporu pro své hodnotící závěry, což výrazně zvyšuje přesvědčivost posudku. K hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti žalobce ve vztahu k rozhodujícímu zdravotnímu postižení PK MPSV v Plzni pouze ocitovala text lékařské zprávy ze dne 3. 6. 2016 prof. MUDr. N., aniž uvedla, že jde o citaci lékařské zprávy, nikoliv o vlastní závěr posudkové komise, jak by se mohlo jevit (srov. text na str. 9 posudku s textem na str. 5 posudku). Dále uvedla, že se jedná o středně těžké funkční postižení, na horní hranici taxace bylo hodnoceno s ohledem i na implantaci ICD (viz str. 10 posudku). Následuje již jen citace textu přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity [z kapitoly IX., oddílu A, položky 1, písm. c) a d)]. Posudek PK MPSV v Plzni tedy neobsahuje interpretaci výsledků jednotlivých lékařských vyšetření, byť jsou jejich závěry v posudku rekapitulovány. Absentuje v něm úvaha posudkové komise o tom, proč podřadila zjištěné zdravotní postižení právě pod stanovenou položku a proč míru poklesu pracovní schopnosti volila na horní hranici rozpětí (tato skutečnost je odůvodněna jen poukazem na to, že žalobce má implantovaný ICD, aniž by však bylo vysvětleno, jaký konkrétní dopad má tato skutečnost na pracovní schopnost žalobce). Hodnocení posudkové komise není provázáno s posudkovými kritérii, ta jsou v posudku jen ocitována, aniž by bylo na jejich podkladě dokumentováno, jak má být ischemická choroba srdeční přesně ohodnocena. Nelze akceptovat, že posudek ve svém závěru vychází z lékařské zprávy ze dne 3. 6. 2016, neboť úkolem posudkové komise bylo posoudit míru poklesu pracovní schopnosti žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 25. 3. 2014. Soud uznává, že v zásadě není důvodu pro účely posouzení této otázky striktně trvat na vyloučení všech lékařských zpráv týkajících se vyšetření provedených po datu vydání napadeného rozhodnutí. Z těchto zpráv lze totiž posoudit, jak se zdravotní stav vyvíjel v delším časovém období, a usuzovat tedy zpětně na to, jak zhodnotit stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí. PK MPSV v Plzni ovšem postavila své posouzení na tom, že jen ocitovala lékařskou zprávu ze dne 3. 6. 2016, která dokládá žalobcův zdravotní stav k tomuto datu. Nejde tedy o akceptovatelný případ, že by mladší lékařská zpráva byla využita pro zhodnocení zdravotního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Naopak, o dva roky mladší lékařský nález se podává za důkaz o zdravotním stavu ke dni 25. 3. 2014. PK MPSV v Praze k hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti žalobce pro rozhodující zdravotní postižení (ischemickou chorobu srdeční) uvedla (viz str. 4 doplňujícího posudku), že systolická funkce levé srdeční komory kolísala, byla zjištěna i hodnota lepší, než by odpovídalo položce 1, písm. c), a to jak před vydáním rozhodnutí (vyšetření ze dne 5. 3. 2013), tak po vydání rozhodnutí (vyšetření ze dne 3. 7. 2014). Hodnocení potíží popisovaných žalobcem je rovněž kolísavé, na úrovni NYHA III při jednání posudkové komise dne 25. 11. 2014, předtím však na úrovni NYHA II (vyšetření ze dne 12. 9. 2013 a 3. 7. 2014). V posudku ze dne 25. 11. 2014 pak posudková komise odůvodnila, že zdravotní stav žalobce nelze podřadit pod písm. d) dané položky, neboť nelze konstatovat, že žalobce nebyl schopen žádné zátěže, neboť jeho stav funkčně neodpovídal NYHA IV, nebyla přítomna porucha systolické funkce levé srdeční komory pod 25 %. Vzhledem k těmto hodnotám, které byly kolem rozhodného období i lepší, než by odpovídalo písm. c) dané položky, dospěla posudková komise k závěru, že rozhodující zdravotní postižení nelze hodnotit na horní hranici stanoveného rozpětí. Důvodem pro takové hodnocení není, že má žalobce implantovaný defibrilátor, jehož funkcí je detekovat a přerušit život ohrožující poruchy srdečního rytmu. Při kontrole funkce přístroje bylo v paměti přístroje zjištěno, že žádné závažné poruchy rytmu komor nenastaly. Přítomnost defibrilátoru tak je ryze preventivní, nemá vliv na míru poklesu pracovní schopnosti žalobce. Soud považuje posudek PK MPSV v Praze v této části za přesvědčivý, neboť posudková komise na konkrétních výsledcích vyšetření zdokumentovala, proč nelze míru poklesu pracovní schopnosti z důvodu rozhodujícího zdravotního postižení hodnotit na horní hranici stanoveného rozpětí, a to ani z důvodu implantovaného defibrilátoru. Posudek obsahuje srozumitelně formulované vlastní úvahy posudkové komise, které v kontextu s obsahem lékařských zpráv působí přesvědčivě. Tento posudkový závěr vychází z posudkových kritérií, jak jsou vymezeny pro kapitolu IX., oddíl A, položku 1 přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity – intenzita subjektivních potíží podle klasifikace NYHA, ejekční frakce levé komory, event. srdeční index a dopad zjištěné funkční poruchy na celkovou výkonnost. Žalobce se odvolává především na zjištění ohledně hodnoty ejekční frakce levé srdeční komory, která byla v době před vydáním napadeného rozhodnutí hodnocena v rozmezí 25 – 30 %, přičemž stav pod 25 % se dle posudkových kritérií považuje již za těžké postižení dle písm. d) dané položky přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Domnívá se proto, že by vzhledem ke zjištěné hodnotě ejekční frakce mělo být samotné srdeční onemocnění hodnoceno na horní hranici rozmezí pro písm. c) dané položky, neboť jde o hraniční hodnotu. Žalobce ovšem opomíjí, že ejekční frakce je jen jedním z vícero posudkových kritérií, přičemž v příloze k vyhlášce o posuzování invalidity je v případě dané položky uvedeno, že je třeba hodnotit vždy nejméně tři kritéria (vedle ejekční frakce jde právě o klasifikaci subjektivních potíží NYHA a dopad zjištěné funkční poruchy na celkovou výkonnost). Neexistuje tedy přímá úměra mezi zjištěnou hodnotou ejekční frakce a konkrétním ohodnocením míry poklesu pracovní schopnosti v rámci intervalu stanoveného příslušnou položkou vyhlášky o posuzování invalidity. Za pochybení PK MPSV v Praze nelze považovat, že se odvolává i na lepší výsledky kardiologických vyšetření provedených v nedávné minulosti, nevychází výlučně ze zprávy ze dne 12. 9. 2013, na jejímž základě žalobce požádal o zvýšení invalidního důchodu. Dle posudkových kritérií pro kapitolu IX. přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity by totiž mělo rozhodné období pro posouzení míry poklesu pracovní schopnosti trvat nejméně rok. Z tohoto období přitom pochází nejen zmíněná kardiologická zpráva ze dne 12. 9. 2013 dokumentující kritérium NYHA na úrovni I- II [to přitom dle posudkových kritérií odpovídá položce 1, písm. a) - b), nikoliv c)] a ejekční frakci 25 – 30 %, ale také výsledky provedeného echokardiografického vyšetření ze dne 5. 3. 2013 a ergometrie ze dne 27. 3. 2013, které dokládají jen mírně sníženou rezistenci vůči zátěži a ejekční frakci 45 % [oboje na úrovni dle položky 1, písm. b)]. PK MPSV v Praze se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádala s předchozími posudkovými závěry LPS OSSZ, které označila za posudkový omyl. Pomocí výsledků jednotlivých vyšetření dokumentovalo, proč předchozí hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti žalobce bylo nadsazené. V tomto kontextu neobstojí tvrzení žalobce, že jeho zdravotní stav z hlediska srdečního onemocnění je po celou dobu, co pobírá invalidní důchod, stejný, nezměnil se. Posudková komise konstatovala, že nejenže od přiznání invalidního důchodu došlo ke stabilizaci zdravotního stavu žalobce, což je jedním z hledisek pro určení míry poklesu pracovní schopnosti žalobce [viz § 39 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění], jednak se zlepšily jednotlivé ukazatele, jimiž se poměřuje funkční postižení srdce. Pokud jde o posouzení dalšího zdravotního postižení žalobce, a sice středně těžké depresivní poruchy, PK MPSV v Plzni měla k dispozici pouze jednotlivé lékařské zprávy předložené žalobcem (ať již ve správním řízení, nebo při jednání posudkových komisí). K tomuto zdravotnímu postižení posudková komise pouze opsala text lékařské zprávy MUDr. S. ze dne 3. 12. 2013. Dále je v posudku uveden závěr konzultace s psychiatrem, podle něhož je po prostudování dostupné dokumentace nepochybné, že v roce 2005 se změnil život žalobce a deprese, pro kterou se léčí dosud, nejen že neremituje, ale naopak je popisováno zhoršení ve smyslu apatie, výrazné hypobulie, anhedonie, hypoprosexie a celkové nevýkonnosti. Lze uvažovat i o osobnostní změně v důsledku chronické deprese a změny životní náplně. Posudková komise bez jakéhokoliv dalšího vyhodnocení intenzity daného zdravotního postižení a především jeho dopadu na pracovní schopnost žalobce uvedla, že vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu se zvyšuje míra poklesu pracovní schopnosti o 10 % (středně těžká deprese dlouhodobě v péči psychiatra, vertebrogenní algický syndrom bederní páteře). PK MPSV v Praze si vyžádala kompletní zdravotnickou dokumentaci ošetřující psychiatryně. Z ní pak ke konzultaci přizvaná psychiatryně zjistila, že žalobce byl poprvé ambulantně vyšetřen až dne 21. 5. 2013 z důvodu zhoršení psychického stavu po rozhodnutí o snížení invalidního důchodu. Stupeň deprese nebyl v objektivním nálezu nijak specifikován, bylo jen konstatováno „depresivní ladění“. Předepsaná dávka podávaného antidepresiva byla terapeuticky zcela neúčinná, rozhodně neodpovídala středně těžkému stupni deprese, který by vyžadoval dávku 200 mg Zoloftu, podáváno však bylo jen 50 mg, přechodně na dobu 2 měsíce 100 mg. Psychiatrická ambulantní péče byla ukončena v červnu 2014 beze změny diagnostického závěru a terapie, kontakt s psychiatrem ukončil sám žalobce. Nelze vyloučit, že návštěvy ambulantního specialisty byly z žalobcovy strany mimo jiné motivovány také účelově (posudková komise se ohledně této eventuality odvolala na záznam ambulantní psychiatryně, podle něhož žalobce vnímal snížení stupně invalidity jako velkou osobní křivdu). Posudková komise PK MPSV v Praze dále uvedla, že není zřejmé, z jakých podkladů čerpala PK MPSV v Plzni (poté, co byl touto posudkovou komisí přibrán psychiatr, neproběhlo již žádné jednání za účasti žalobce, ten tak nebyl komisí psychiatricky vyšetřen ani orientačně) informace o dlouhodobé apatii, výrazné hypobulii, neboť v psychiatrické dokumentaci nejsou tyto při návštěvách psychiatra uváděny. Stejně tak porucha koncentrace pozornosti není v objektivním nálezu psychiatra popsána. Posudková komise dospěla k závěru, že deprese má dopad na pracovní schopnost žalobce. Ten je limitován ve vykonávání činností spojených s dlouhodobým nadměrným stresem, s vyloučením nočních směn, již z důvodu svého srdečního postižení. Přesto je namístě navýšit míru poklesu pracovní schopnosti žalobce nad rámec míry mající původ v srdečním onemocnění o 5 %, neboť deprese vede k dalšímu poklesu pracovní schopnosti žalobce z důvodu nutnosti omezení duševní zátěže o něco větší, než by odpovídalo samostatně hodnocenému srdečnímu postižení. PK MPSV v Praze dle soudu svůj závěr o nižší závažnosti depresivní poruchy a jejím dopadu na pracovní schopnost (v souběhu se srdečním postižením) přesvědčivě obhájila. Vedle toho významným způsobem zpochybnila správnost závěrů PK MPSV v Plzni. Žalobce tvrdí, že lék Zoloft užívá v podstatě od roku 2006, na kontroly na psychiatrii se přestal dostavovat, neboť ničeho nezměnily, jen by mu byly předepisovány léky, které mu může předepsat i jiný lékař. Tato tvrzení žalobce nemění ničeho na zjištění PK MPSV v Praze, že i vzhledem k předepsanému dávkování léku a popisovanému objektivnímu stavu je vyloučeno, že by deprese byla středně těžkého stupně. Posudková komise, akceptovala, že žalobce trpí tímto onemocněním, byť jej nelze považovat za tak významné, jak bylo diagnostikováno ambulantní psychiatryní (toto posouzení přitom bylo v kompetenci posudkové komise, neboť měla k dispozici celou zdravotnickou dokumentaci ošetřující psychiatryně a jejím členem byl psychiatr). Za této situace pak nemá žádný význam posuzovat, zda žalobce docházel k psychiatrovi mimo jiné účelově, v souvislosti s žádostí o zvýšení invalidního důchodu, jak naznačila posudková komise, což žalobce popírá. Závěr posudkové komise není postaven na skutečnosti, že by žalobce psychiatrickým onemocněním vůbec netrpěl, naopak je akceptováno, že jde o další postižení žalobce (vedle ischemické choroby srdeční), které vedlo k poklesu pracovní schopnosti. Žalobce zdůraznil, že vzhledem k tomuto onemocnění nemůže vykonávat práci ve vedoucích pozicích, na plný pracovní úvazek, pod časovým tlakem nebo s důrazem na kvantitu práce. To ovšem posudková komise nepopírá, neboť v pracovní rekomandaci uvedla, že je schopen vykonávat práci odpovídající jeho kvalifikaci, ovšem jen v menším rozsahu a intenzitě, jen s lehkým fyzickým zatížením. Není schopen vykonávat práci nadměrně stresujícího charakteru. V doplňujícím posudku pak uvedla, že žalobce je neschopen noční práce a nadměrně stresující práce již pro primární zdravotní postižení (ischemickou chorobu srdeční), deprese ho však omezuje vzhledem k potřebě omezení duševní zátěže i nad tento rámec. Tato skutečnost byla zohledněna tím, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobce byla stanovena na horní hranici rozpětí daného položkou č. 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, tj. ve výši 60 %. Invalidní důchod je dávkou důchodového pojištění, jejímž účelem je právě nahradit pojištěnci výpadek příjmů, který nemůže v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu dosáhnout. Tvrdí-li tedy žalobce, že nemůže pracovat na plný úvazek (ale jen na částečný úvazek), koreluje tomuto tvrzení přiznání invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně. Ve vztahu k postižení páteře PK MPSV v Plzni uvedla, že u žalobce byla prokázána spondylolistesa se zúžením meziobratlového foramen vpravo, lze předpokládat, že tento nález způsobuje výrazné potíže při chůzi a dlouhodobém stání. Dopad tohoto postižení na pracovní schopnost žalobce nebyl blíže hodnocen, komise patrně vyšla z předpokládaných (nikoliv doložených objektivními lékařskými nálezy či vyšetřením při jednání komise) potíží žalobce. V posudku je zachyceno žalobcovo subjektivní hodnocení jeho stavu ke dni jednání posudkové komise, jemuž být přítomen (17. 6. 2016), tedy že má bolesti v křížové oblasti, bolest vyzařuje do pravé dolní končetiny. Bez bližšího odůvodnění je konstatováno, že pro další zdravotní postižení (zahrnující i depresivní onemocnění) se míra poklesu pracovní schopnosti žalobce zvyšuje dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity o 10 %. Naproti tomu PK MPSV v Praze si opatřila celou zdravotnickou dokumentaci vedenou Fakultní nemocnicí Motol (spondylochirurgie) a ošetřující praktickou lékařkou. Na tomto podkladě dospěl k závěru, že jelikož dle tam obsažených záznamů žalobce od března 2013 nepokračoval v léčbě vertebrogenních potíží, od tohoto období neurochirurga nevyhledal, lze předpokládat, že dokumentovaná akutní radikulární symptomatologie z počátku roku 2013 odezněla. Záznamy o její recidivě nejsou ve zdravotnických dokumentacích obsaženy. Při jednání posudkové komise dne 25. 11. 2014 zmiňoval žalobce subjektivně jen bolest v oblasti křížové, bez radikulárních projevů a bez výrazného omezení pohyblivosti páteře. Bolesti udával při změně poloh, vleže, při fyzické činnosti, při stoji a chůzi bolesti páteře neudával. Při jednání komise bylo rovněž provedeno základní vyšetření pohyblivosti páteře, přičemž bylo konstatováno, že úklony a rotace jsou prakticky v normě, C páteř je bez omezení pohybu, mírně je omezen pohyb v lumbální krajině, poklepově je páteř nebolestivá. Objektivně nebyly shledány ke dni vydání napadeného rozhodnutí známky kořenového dráždění, dynamika páteře byla mírně omezena jen v oblasti bederní. Z toho důvodu je žalobce omezen ve výkonu těžké fyzické práce, manipulaci s těžkými břemeny a práci v nepříznivých klimatických podmínkách. Při těchto činnostech je však omezen již rozhodujícím zdravotním postižením (srdečním postižením), takže souběh s postižením páteře nezvyšuje míru poklesu pracovní schopnosti žalobce. Žalobce k doplňujícímu posudku PK MPSV v Praze uvedl, že se na neurochirurgii dále nedostavoval, neboť řešení jeho problémů s páteří je možné jen operací, kterou však nelze provést pro jeho srdeční onemocnění. To nicméně nikterak nevyvrací závěr posudkové komise, která vedle zdravotnické dokumentace vedené klinikou spondylochirurgie Fakultní nemocnice Motol vycházela i ze záznamů ve zdravotnické dokumentaci ošetřující praktické lékařky. Z nich dle posudkové komise vyplynulo, že od března 2013 nebyl proveden jediný záznam dokumentující obtíže vyvolané postižením páteře a o jejich léčbě. Touto námitkou tak nemá soud závěr posudkové komise za vyvrácený. Tvrzení žalobce, že ho bolesti páteře samozřejmě omezují v normálních činnostech, tedy již tak nízkou možnost pracovního uplatnění zcela nesporně dále snižují (přičemž o závažnosti onemocnění svědčí, že je indikováno k operativnímu řešení), zůstalo jen v obecné rovině. PK MPSV v Praze ostatně nepopřela, že by objektivně prokázané postižení páteře (CT vyšetření) působilo žalobci potíže, nevyvracela ani žalobcův subjektivní popis obtíží, který uvedl při jednání posudkové komise. Posudková komise pouze uzavřela, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí nejsou dokumentovány známky kořenového dráždění. Konzervativní léčbou nebylo zvládnuto postižení jako takové (takto mylně interpretuje posudek žalobce), však posudková komise konstatuje, že postižení páteře bylo objektivně prokázáno komputerovou tomografií, byly nicméně touto léčbou zvládnuty projevy akutního záchvatu (kořenové dráždění). Žalobce se dovolává toliko lékařské zprávy z doby před zahájením konzervativní léčby, ovšem nepředložil žádnou lékařskou zprávu dokumentující projevy páteřního postižení po prodělání konzervativní léčby v době, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Vývoj zdravotního postižení je často dynamický, a ačkoliv začasté nelze určitým typem léčby postižení zcela vyléčit, lze nepochybně zmírnit jeho příznaky, a tedy i funkční dopad na pracovní schopnost, přičemž lékařskou zprávu z doby, kdy se postižení projevovalo akutními obtížemi, nelze považovat za důkaz o stavu daného postižení v době rozhodné (tj. po více než 1 roce). Ze základního vyšetření provedeného při jednání posudkové komise přitom vyplynulo, že omezení pohyblivosti páteře je jen mírné, a to pouze v lumbální krajině, úklony a rotace jsou prakticky v normě. Tím bylo ověřeno, že popis příznaků zdravotního postižení páteře obsažený v dřívějších lékařských zprávách z doby před březnem 2013 již není aktuální. Z posudku nelze dovodit, že by postižení páteře neomezovalo žalobce při pracovní činnosti vůbec, pouze bylo konstatováno, že v důsledku daného postižení je pracovní schopnost žalobce omezena v oblastech, pro něž je omezena již z důvodu jiného zdravotního postižení, které bylo hodnoceno jako rozhodující s největším funkčním dopadem na pracovní schopnost žalobce (srdeční onemocnění). Rovněž v tomto ohledu má soud posudek PK MPSV v Praze za přesvědčivější, neboť vychází z komplexního zhodnocení tohoto zdravotního postižení žalobce, obsahuje konkrétní úvahy o tom, jak se zdravotní postižení projevovalo ke dni vydání napadeného rozhodnutí (a to nikoliv jen na podkladě zpráv předložených žalobcem, ale též na podkladě kompletní zdravotnické dokumentace kliniky spondylochirurgie a ošetřující praktické lékařky) a jaký funkční dopad mělo na pracovní schopnost žalobce, přičemž tyto úvahy ústí v přesvědčivý závěr. Posudek PK MPSV v Plzni těchto kvalit nedosahuje. Závěry PK MPSV v Praze nejsou zpochybněny ani tvrzením žalobce, že nebyl při jednání komise lékařsky vyšetřen. Jak plyne z posudku ze dne 25. 11. 2014, byl žalobce vyzván k popisu subjektivních potíží. Dále přítomná odborná internistka provedla základní vyšetření, v jehož rámci prověřila pohyblivost žalobce, včetně jednotlivých úseků páteře (viz str. 2 – 3 posudku ze dne 25. 11. 2014). Není tedy pravda, že by žalobce nebyl při jednání posudkové komise vyšetřen. Obecně navíc platí, že při posouzení pracovní schopnosti pojištěnců se vychází primárně z lékařských zpráv a jiných záznamů (vychází se ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření, viz § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění). Podmínkou řádného posouzení zdravotního stavu není provedení lékařské prohlídky při jednání komise, při formulování posudkového závěru lze vyjít pouze z lékařských zpráv a záznamů ve zdravotnických dokumentacích, ostatně již jen proto, že se neposuzuje zdravotní stav ke dni jednání posudkové komise, nýbrž ke dni vydání rozhodnutí žalované o námitkách (mezi těmito okamžiky je mnohdy rozhodující časová prodleva). Naopak z posudku PK MPSV v Plzni vyplývá, že touto posudkovou komisí nebyl žalobce při jednání vyšetřen, posudek neobsahuje žádné objektivní údaje o aktuálním zdravotním stavu žalobce, pouze zachycuje subjektivní hodnocení udané žalobcem. Soud tedy uzavírá, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze posudek zpracovaný PK MPSV v Plzni hodnotit jako přesvědčivý, neboť posudkové závěry, k nimž tato posudková komise dospěla, nejsou jakkoliv odůvodněny, jsou pouze lakonicky konstatovány. Hodnocení závažnosti srdečního postižení žalobce je opřeno o lékařskou zprávu, která zachycuje zdravotní stav v roce 2016, ačkoliv rozhodným okamžikem je 25. 3. 2014. Takový posudek nemůže být základem pro rozhodnutí soudu. Naproti tomu posudek PK MPSV v Praze, ve znění doplňujícího posudku, lze považovat nejen za úplný (pokud jde o tento aspekt, je požadavek úplnosti posudku naplněn ve vyšší míře než v případě posudku PK MPSV v Plzni, neboť nad rámec předložených lékařských zpráv vychází i ze zdravotnických dokumentací dvou odborných ošetřujících lékařů a ošetřující praktické lékařky), nýbrž i za přesvědčivý. Tato posudková komise vtělila do svého posudku jednotlivé dílčí úvahy, které provázala na jednotlivé výsledky funkčních vyšetření (na něž současně konkrétně odkázala) a které ústí v logické závěry. Takový posudek pak pochopitelně může plně obstát jako podklad pro rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí ve věci invalidního důchodu. V situaci, kdy soud má k dispozici na jedné straně posudek, jenž není způsobilým podkladem pro posouzení žaloby, na druhé straně posudek, jenž vyhovuje požadavkům kladeným na posudky o míře poklesu pracovní schopnosti pojištěnců, v zásadě nelze hovořit o rozporu mezi oběma posudky. První z posudků je totiž nepoužitelný, takže zbývá pouze posudek jediný, o nějž může soud opřít své skutkové závěry ohledně míry poklesu pracovní schopnosti žalobce. I kdyby bylo možno vyhodnotit posudek PK MPSV v Plzni jako posudek přesvědčivý, a tudíž použitelný, je nepochybné, že z výše uvedených dílčích důvodů nemůže v porovnání s posudkem PK MPSV v Praze (ve znění doplňujícího posudku) obstát. Důvod pro doplnění dokazování zpracováním dalšího posudku u jiné posudkové komise MPSV soud neshledal, neboť považuje posudek PK MPSV v Praze za přesvědčivý, přičemž jeho závěry nebyly ani následně žalobcem relevantním způsobem zpochybněny. Soud tedy vzal za základ svého rozhodnutí posudek PK MPSV v Praze. Na jeho základě pak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované vychází ze správně zjištěného skutkového stavu a má v něm oporu. Jelikož tedy míra poklesu pracovní schopnosti žalobce činila ke dni vydání napadeného rozhodnutí 60 % (v tomto směru je třeba korigovat skutkový závěr žalované obsažený v napadeném rozhodnutí, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobce činí jen 50 %), není rozhodnutí žalované nezákonné, naopak bylo vydáno v souladu s § 56 odst. 1 písm. d) a b) a § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.), neboť neshledal ani žádné vady řízení, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci neúspěšný, procesně úspěšná žalovaná pak nemá právo na náhradu nákladů, neboť jde o věc důchodového pojištění (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).