43 C 130/2024 - 52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] doručovací adresa [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] jednající [Jméno žalované], IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 360 299 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 360 299 Kč s úroky z prodlení z částky 360 299 Kč ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 7. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 9. 2024 domáhal po žalované zaplacení částky 360 299 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Řízení bylo zahájeno návrhem, který podal otec žalobce ([tituly za jménem] [jméno FO], narozený [datum], zemřelý [datum]) u [Anonymizováno] 4. 6. 2013. Celé soudní řízení tedy trvalo 10,5 let. Za utrpěnou nemajetkovou újmu žádá žalobce přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť se domnívá, že samotné konstatování porušení práva není dostačující. Žalobce žádal o přiměřené zadostiučinění ve výši 400 000 Kč, tj. za první 2 roky trvání řízení 2 x 10 000 Kč = 20 000 Kč a následných 9 let řízení 9 x 20 000 Kč = 180 000 Kč, to vše zvýšeno o 100%. Žalobce poukázal na skutečnost, že výše zadostiučinění v nominální hodnotě by měla korespondovat s reálnou „hodnotou“ peněz, které jsou v současné době výrazně znehodnocovány inflací. Přiměřené zadostiučinění v korunách v době úhrady by tedy mělo býti dále zvýšeno o vysokou inflaci tak, aby byla zachována reálná částka zadostiučinění. Reálná hodnota peněz se (vlivem inflace podle ČSÚ) snížila od dubna 2011 (čas, kdy bylo vydáno sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR) do července 2023 o 60% (výpočet podle ČSU indexu únor_2024 : duben_2011, tedy 150,6/94,2 = 1,61). Tedy zadostiučinění vyjádřené v penězích by se za rok mělo pohybovat v rozmezí mezi 24 000 až 32 000 Kč tak, aby bylo reálně srovnatelné s rokem 2011. Žalobci je známo, že ještě v roce 2021 soudy částku odškodnění za jeden rok soudního řízení ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč považovaly za přiměřenou a předchozí inflaci „nebraly v potaz“, nicméně pádivá vysoká inflace posledních let by podle názoru žalobce měla být aktuálně vzata v úvahu a předchozí judikatura ohledně inflace tak nelze dle žalobce využít. Reálné snižování odškodnění (kvůli růstu cenové hladiny) určitě nebylo záměrem zákonodárce ani navazující/sjednocující judikatury. Z výše uvedených důvodů, by se roční zadostiučinění vyjádřené v penězích mělo v době podání této žaloby pohybovat mezi 30 000 až 40 000 Kč (navýšení o 100% jako ostatní transfery obyvatelstvu), resp. mezi 24 000 až 32 000 Kč (inflace v ČR). Žalobce jako další okolnosti pro navýšení zadostiučinění uvádí, že zdravotní stav právního předchůdce žalobkyně byl již v době podání návrhu velmi vážný (otci žalobce byly přiznány výhody III. stupně – průkaz ZTP/P od září 2011). Dle názoru žalobce měl soud postupovat v případě této žaloby přednostně – tedy v nejkratším možném termínu. Toto přednostní vyřízení je dle žalobce zcela jistě v souladu s rozsudkem senátu druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76) a též např. i v rozsudku ESLP ze dne 13. 7. 1983, ve věci Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku, stížnost č. 8737/79, odst.

29. V případě dočasné přetíženosti je možné přednostně vyřizovat případy podle stupně naléhavosti a důležitosti. Vysoký věk právního předchůdce žalobce byl soudu během celého řízení znám. Soud však k vysokému věku právního předchůdce žalobce vůbec nepřihlédl a soudní řízení naopak zcela bezdůvodně protahoval. Složitost případu po skutkové stránce byla jednoduchá. Jednalo se o obvyklé řízení, které se u soudu vyskytuje opakovaně, počet účastníků nebyl velký, v řízení se nevyskytl žádný zahraniční prvek, nebylo třeba vyhotovit znalecké posudky, soud nemusel zkoumat jako důkazy žádné historické dokumenty, atd. V této souvislosti žalobce vůbec nerozumí tvrzení žalované ve stanovisku, že věc vykazovala zvýšenou míru procesní složitosti. Soud za období 10,5 let učinil pouze několik jednoduchých rutinních procesních úkonů, k meritu věci se za celou dobu nedostal. Soud byl po dlouhou dobu bezdůvodně nečinný. Žalobce se na průtazích v řízení nijak nepodílel. Veškeré průtahy v soudním řízení jsou přičitatelné pouze žalované. To konstatoval během řízení [Anonymizováno] dne 13. června 2016 při jednom z úředních pingpongů (číslo listu 87, poslední věta): „Nesprávným postupem tak dochází k neodůvodněnému prodloužení řízení a zvýšení jeho nákladů.“ Nelze souhlasit s odškodněním, jehož se dostalo žalobci žalovanou ve výši 39 701 Kč, toto považuje žalobce za zjevně nedostatečné. Touto žalobou se tak domáhá doplatku vypočteného zadostiučinění.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil dne 3. 4. 2024 nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 400 000 Kč, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. Žádosti žalobce bylo částečně vyhověno a bylo mu poskytnuto přiměřené zadostiučinění ve výši 39 701 Kč. Celková délka řízení činila dle žalované 10 let a 6 měsíců, v řízení bylo opakovaně rozhodováno soudy I. a II. stupně. Žalobce vstoupil společně se svou matkou do řízení jako procesní nástupce původního žalobce. Z tohoto důvodu je dle žalované třeba zvlášť posoudit část řízení, kdy v řízení vystupoval pouze původní žalobce a část, kdy do řízení vstoupil žalobce jako procesní nástupce původního žalobce. Délku řízení v období, kdy v předmětném řízení vystupoval procesní předchůdce žalobce je nutno dle žalované vymezit od ode dne podání žaloby dne 4. 6. 2013 do nabytí právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví dne 2. 7. 2018. V tomto období bylo řízení do jisté míry procesně složité, neboť původní žalobce žádal na počátku řízení o osvobození od placení soudních poplatků, soud byl nucen zkoumat jeho osobní, výdělkové a majetkové poměry, opakovaně vyzýval žalovaného k vyjádření k žalobě, musel rozhodovat o námitce podjatosti žalobce. V důsledku úmrtí původního žalobce bylo nutno vyčkat pravomocného skončení dědického řízení. Následně bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude nadále pokračováno se žalobcem a matkou žalobce, [tituly před jménem] [jméno FO]. Význam předmětu řízení pro žalobce byl v této části zhodnocen jako zvýšený, neboť původnímu žalobci bylo v době zahájení řízení 77 let. Předmětem řízení byla žaloba na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, přičemž tento samotný předmět řízení žalovaná zhodnotila jako standardní. Soud činil dle žalované v daném období jednotlivé procesní úkony pravidelně v přiměřených lhůtách, pouze dne 31. 7. 2017 soud I. stupně nesprávně rozhodl o procesním nástupnictví, nicméně toto bylo následně napraveno v rámci odvolacího řízení. Druhou fázi řízení je pak dle žalované třeba vymezit od ode dne následujícího po nabytí právní moci usnesení o procesním nástupnictví do pravomocného skončení věci dne 28. 12. 2023. Od listopadu 2018 účastníci mimosoudně jednali, na jejich návrh bylo řízení opakovaně přerušeno dle § 110 o. s. ř. Dne 2. 8. 2023 došlo ke zpětvzetí žaloby, přičemž dne 28. 12. 2023 bylo řízení pravomocně zastaveno. V daném období nedocházelo dle žalované k neodůvodněným průtahům na straně soudu. Význam předmětu řízení pro žalobce byl v této části zhodnocen zcela standardně. Žalobce nebyl a není osobou vysokého věku ani neuvedl další skutečnosti, jež by odůvodňovaly zvýšenou intenzitu významu předmětu řízení pro jeho osobu. Naproti tomu je třeba dle žalované zohlednit tzv. sdílenou újmu účastníků, neboť v uvedeném období vystupoval v předmětném řízení žalobce společně se svou matkou, způsobenou nemajetkovou újmu tedy sdíleli společně jako rodinní příslušníci. Po zhodnocení všech okolností případu, s ohledem na relevantní judikaturu dospěla žalovaná k závěru, že žalobce má nárok na zadostiučinění v celkové výši 39 701 Kč (z toho 31 034 Kč za období od 4. 6. 2013 do 2. 7. 2018 a 8 667 Kč za období od 3. 7. 2018 do 28. 12. 2023). Při stanovení výše zadostiučinění za 1. fázi řízení dospěla žalovaná nejprve k základní částce 65 333 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 16 000 Kč, neboť celková délka řízení přesáhla délku 10ti let, přičemž za první dva roky řízení náleží částka o polovinu nižší. Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na procesní složitost řízení za uvedené období o 15% a dále byla základní částka navýšena o 10% z důvodu vysokého věku původního žalobce. Základní částka za zmíněné období byla žalovanou ponížena o 5%, výsledná částka pak byla dále snížena na polovinu, neboť žalobce vstoupil do řízení jako jeden ze dvou dědiců, přičemž přiznaná částka by v součtu neměla dle žalované převyšovat částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Výsledná výše zadostiučinění za 1. fázi řízení tak činí dle žalované 31 034 Kč. Při stanovení výše zadostiučinění za 2. fázi řízení dospěla žalovaná nejprve k základní částce 86 667 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 16 000 Kč, neboť celková délka řízení přesáhla délku 10ti let. Tato základní částka pak byla snížena o 80% z důvodu, že od vstupu žalobce a jeho matky do řízení účastníci pouze mimosoudně jednali, řízení bylo opakovaně na jejich žádost přerušováno, zároveň probíhala mediace, soud se pouze opakovaně dotazoval na stav řízení, na žádost obou procesních stran nejednal. Dále byla základní částka snížena dle žalované o 10% s ohledem na sdílenou újmu. Výsledná výše zadostiučinění za 2. fázi řízení tak činí dle žalované 8 667 Kč.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

4. Ze spisu [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] bylo zjištěno následující: Dne 4. 6. 2013 byl [Anonymizováno] doručen návrh právního předchůdce žalobce na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady spol. [právnická osoba], a to společně s návrhem na osvobození od placení soudních poplatků. Dne 6. 6. 2013 byl žalobci doručen formulář. Právní předchůdce žalobce jej zaslal zpět soudu dne 4. 7. 2013. Usnesením ze dne 13. 8. 2013, č. j. [Anonymizováno], nebylo právnímu předchůdci žalobce osvobození přiznáno. Proti rozhodnutí podal právní předchůdce žalobce dne 9. 9. 2013 odvolání. Dne 17. 9. 2013 byla věc předložena odvolacímu soudu. Usnesením [Anonymizováno] ze dne 17. 12. 2013, č. j. [Anonymizováno] bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že právnímu předchůdci žalobce bylo přiznáno osvobození v rozsahu 50%. Dne 10. 3. 2014 byl právní předchůdce žalobce vyzván k úhradě sníženého soudního poplatku. Dne 14. 3. 2013 byl soudní poplatek zaplacen. Dne 6. 5. 2014 došlo soudu oznámení žalovaného o právním zastoupení. Dne 2. 6. 2014 byla soudu doručena žádost žalovaného o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě. Dne 24. 6. 2014 byl žalovaný soudem urgován. Dne 2. 7. 2014 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného. Usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. [Anonymizováno], bylo rozhodnuto o přerušení řízení do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [Anonymizováno]. Proti rozhodnutí podal právní předchůdce žalobce odvolání dne 29. 4. 2015. Usnesením [Anonymizováno] ze dne 2. 12. 2015, č. j. [Anonymizováno], bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že se řízení nepřerušuje. Dne 9. 3. 2016 bylo nařízeno jednání na 25. 5. 2016. Dne 13. 5. 2016 byla soudu doručena právním předchůdcem žalobce námitka podjatosti projednávající soudkyně. Z důvodu řešení námitky podjatosti bylo nařízené jednání zrušeno. Dne 17. 5. 2016 byla věc předložena [Anonymizováno]. Usnesením odvolacího soudu ze dne 1. 8. 2016, č. j. [Anonymizováno] bylo rozhodnuto, že projednávající soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci. Dne 12. 10. 2016 bylo nařízeno jednání na 14. 12. 2016. Dne 2. 11. 2016 došla soudu informace o úmrtí právního předchůdce žalobce se žádostí o přerušení řízení. Usnesením ze dne 10. 11. 2016 bylo řízení přerušeno do skončení dědického řízení vedeného u [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Dědické řízení bylo pravomocně skončeno dne 4. 5. 2017. Dne 3. 7. 2017 byl soudu doručen návrh žalovaného na pokračování v řízení. Usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j.[Anonymizováno][Anonymizováno], bylo rozhodnuto o pokračování v řízení se žalobcem. Proti rozhodnutí podal žalobce dne 17. 8. 2017 odvolání. Usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. [Anonymizováno], bylo rozhodnuto tak, že v řízení bude na straně žaloby pokračováno se žalobcem a [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum]. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 7. 2018. Dne 22. 8. 2018 byli žalobci vyzváni k vyjádření, zda na podané žalobě trvají. Dne 27. 9. 2018 bylo nařízeno jednání na 7. 11. 2018. K návrhu účastníků bylo řízení dle § 110 o. s. ř. přerušeno z důvodu jednání o finančním narovnání. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 11. 2018. Dne 5. 11. 2019 došel soudu návrh žalobců na pokračování v řízení. Usnesením ze dne 6. 11. 2019 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 11. 2019. Dne 13. 12. 2019 bylo nařízeno jednání na 22. 1. 2020. Jednání proběhlo a bylo odročeno na 17. 6. 2020 na návrh účastníků k možnému smírnému řešení sporu. Na jednání dne 17. 6. 2020 účastníci opět navrhli přerušit řízení dle § 110 o. s. ř.. Soud jejich návrhu vyhověl. Rozhodnutí o přerušení řízení nabylo právní moci dne 3. 7. 2020. Dne 10. 6. 2021 byl soudu doručen návrh žalobců na pokračování v řízení. Usnesením ze dne 14. 6. 2021, č. j. [Anonymizováno], bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 6. 2021. Dne 1. 7. 2021 byli žalobci vyzváni k upřesnění žalobního návrhu, to učinili dne 19. 7. 2021. Dne 6. 9. 2021 bylo nařízeno jednání na 3. 11. 2021. Jednání bylo konáno, účastníci navrhli mediaci. Řízení bylo přerušeno na dobu 3 měsíců. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 11. 2021. Dne 18. 3. 2022 byli účastníci vyzváni ke sdělení výsledku mediačního řízení. Účastníci dne 4. 8. 2022 sdělili, že mediace stále probíhá. Dne 15. 11. 2022 bylo nařízeno jednání na 26. 1. 2023. Jednání bylo zrušeno pro zdravotní indispozici soudce. Dne 20. 3. 2023 byla soudu doručena další žádost o přerušení řízení dle § 110 o. s. ř. z důvodu mimosoudního jednání. Usnesením ze dne 24. 3. 2023, č. j. [Anonymizováno], bylo řízení k návrhu účastníků přerušeno dle ust. § 110 o. s. ř.. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 4. 2023. Dne 2. 8. 2023 bylo soudu doručeno zpětvzetí žaloby. Usnesením ze dne 9. 10. 2023, č. j. [Anonymizováno], bylo řízení zastaveno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 12. 2023.

5. Z přípisu žalobce ze dne 28. 2. 2024 adresovaného žalované bylo zjištěno, že žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na zaplacení částky 400 000 z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] z důvodu nepřiměřené délky řízení.

6. Ze stanoviska [Anonymizováno] ze dne 8. 8. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná žalobci přiznala odškodnění ve výši 39 701 Kč, jelikož celková délka řízení byla vyhodnocena jako nepřiměřená.

7. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů:

8. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným předním postupem (dále jen „zákon“) odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 zákona odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

10. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle § 31a odst. 1 zákona se podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Na základě zjištěného skutkového státu a s přihlédnutím ke shora uvedené právní úpravě nalézací soud posuzoval, zda byly v případě žalobou uplatněného nároku naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu, a to existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, vznik nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy.

14. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

15. Kritéria § 31a odst. 3 zákona se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

16. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud prvního stupně posuzoval, zda-li v řízení vedeném [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Při posuzování přiměřenosti délky řízení soud vycházel z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito kritérii jsou: a) složitost případu, b) chování poškozeného, c) postup příslušných orgánů, d) význam předmětu řízení pro poškozeného. Nalézací soud shodně s účastníky dospěl k závěru o nepřiměřenosti celkové délky namítaného řízení, když celková délka řízení byla 10 let a 6 měsíců, v řízení bylo opakovaně rozhodováno jak soudem nalézacím, tak i soudem odvolacím. V první fázi posuzovaného řízení byly průtahy zejména od 2. 7. 2014 do 8. 4. 2015, kdy neučinil soud ve věci žádné úkony. Následně došlo k dalším prodlevám zapříčiněným nekoncentrovaností úkonů, např. samotné rozeslání rozhodnutí odvolacího soudu a nařízení jednání až po třech měsících na termín za další dva měsíce. Postup soudů v této první fázi již vede soud prvního stupně k závěru o nesprávném úředním postupu. Za první fází řízení nalézací soud shodně se žalovanou považuje období řízení, ve kterém na straně žalobce vystupoval pouze právní předchůdce žalobce, tedy od dne podání žaloby dne 4. 6. 2013 do nabytí právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví dne 2. 7. 2018. Jak je shora uvedeno, v tomto období lze shledat průtahy v řízení, avšak samotné řízení bylo nepochybně procesně složitější, když právní předchůdce žalobce žádal o osvobození od placení soudních poplatků, soud byl nucen zkoumat jeho osobní, výdělkové a majetkové poměry, opakovaně vyzýval žalovaného k vyjádření k žalobě, rozhodoval o námitce podjatosti právního předchůdce žalobce, kvůli čemuž zrušil jednání, a v důsledku úmrtí právního předchůdce žalobce bylo nutno vyčkat pravomocného skončení dědického řízení vedeného u [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Vzhledem k blízkým rodinným vazbám žalobce a jeho právního předchůdce je možné význam této fáze řízení hodnotit jako pro oba obecně srovnatelný. Samotný význam předmětu řízení pro žalobce, jako parametr dle ust. § 31a odst. 3 zákona, soud v této části zhodnotil jako zvýšený, neboť právnímu předchůdci žalobce bylo v době zahájení řízení 77 let. Právní předchůdce žalobce tedy již v době podání žaloby dosáhl vysokého věku. Předmět řízení, kterým bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, hodnotí soud jako standardní, když dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva se nejedná o presumované řízení, jimiž jsou zejména řízení trestní, pracovněprávní, opatrovnická, řízení ve věcech osobního stavu nebo řízení ve věcech náhrady škody na životě či na zdraví. Žalovaná není odpovědná za jednání třetích osob spojených s podnikem, jak se mylně domnívá žalobce. Druhá fáze posuzovaného řízení započala pravomocným rozhodnutím o právním nástupnictví žalobce, tj. ode dne 3. 7. 2018 a skončila pravomocným skončení věci dne 28. 12. 2023. Toto období lze charakterizovat jako období mimosoudních jednání účastníků. Od listopadu 2018 účastníci mimosoudně jednali, na jejich návrh bylo řízení přerušeno dle § 110 o. s. ř. od 24. 11. 2018 do 8. 11. 2019, k jejich návrhu bylo řízení přerušeno dle § 110 o. s. ř. od 3. 7. 2020 do 16. 6. 2021. Dále bylo řízení přerušeno z důvodu mediace od 27. 11. 2021 na 3 měsíce. Následně se soud opakovaně dotazoval účastníků na stav jejich mimosoudního jednání. Poté bylo řízení k návrhu účastníků opět přerušeno od 14. 4. 2023, dne 2. 8. 2023, kdy došlo ke zpětvzetí žaloby, přičemž dne 28. 12. 2023 bylo řízení pravomocně zastaveno. V tomto období již nelze shledat průtahy či období nečinnosti. Celková délka řízení byla však vzhledem k délce první fáze nepřiměřená. S ohledem na svůj závěr o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přistoupil soud k odškodnění v penězích. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění postupoval soud v intencích stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 a relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, ze které stanovisko vychází. Nalézací soud shodně se žalovanou dospěl k závěru o rozdílném posouzení výše zadostiučinění ve vztahu k oběma fázím posuzovaného řízení. Ve vztahu k období od 4. 6. 2013 do 2. 7. 2018 dospěl nalézací soud k základní částce 65 333 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží žalobci částka 16 000 Kč, neboť celková délka řízení přesáhla již délku 10ti let s tím, že za první dva roky řízení náleží žalobci částka o polovinu nižší. S ohledem na procesní složitost první fáze řízení snížil soud základní částku o 15%, když bylo v této fázi řízení rozhodováno o osvobození od soudních poplatků, o námitce podjatosti, o procesním nástupnictví. Soud prvního stupně současně základní částku navýšil o 10% z důvodu vysokého věku právního předchůdce žalobce. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které náleží jednomu z procesních nástupců původního účastníka (§ 107 odst. 2 a 3 o. s. ř.), je na místě nejprve určit zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž se sám účastnil. Tuto částku je poté třeba vydělit počtem dědiců původního účastníka, kteří do řízení nastoupili na jeho místo, a to z toho důvodu, aby částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nepřevyšovala částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Za další část řízení, od smrti původního účastníka až do konce řízení, náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3945/2014). Výsledná výše zadostiučinění za první fázi řízení tak činí 31 034 Kč. Při stanovení výše zadostiučinění za druhou fázi posuzovaného řízení od 3. 7. 2018 do 28. 12. 2023 dospěl nalézací soud k základní částce 86 667 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží žalobci částka 16 000 Kč, neboť celková délka řízení přesáhla délku 10ti let. Tato základní částka pak byla snížena o 80% z důvodu, že od vstupu žalobce a jeho matky do posuzovaného řízení účastníci pouze mimosoudně jednali, řízení bylo opakovaně na jejich žádost přerušováno, zároveň probíhala mediace, soud se pouze opakovaně dotazoval na stav mimosoudních jednání, na žádost obou procesních stran nejednal. Dále soud stejně jako žalovaná základní částku snížil o 10% s ohledem na sdílenou újmu, když se jednalo o blízký příbuzenský vztah, oba nástupci byli zastoupeni jedním advokátem, činili společná podání a společně přistoupili na ukončení řízení zpětvzetím žaloby. Základní částka tak byla celkem ponížena o 90%. Výsledná výše zadostiučinění za druhou fázi řízení tak činí 8 667 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedené částky (31 034 Kč, 8 667 Kč) již byly ze strany žalované žalobci vyplaceny v rámci mimosoudního projednání nároku, soud ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Pokud jde o námitku ekonomického ukazatele, který by měl být dle žalobce zohledněn při stanovení základní částky odškodnění, pak tuto námitku posoudil nalézací soud jako nedůvodnou, neboť standardní soudní praxe se od uvedených částek neodchyluje ani v současnosti, přičemž je současně třeba v dané souvislosti odkázat i na závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, dle kterých je při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku s tím, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění pak nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Ani eventuální námitka příměru k růstu průměrné mzdy tak není relevantní. Soud uvádí, že se jedná také o jeden ze statistických údajů. Obecně lze uvést, že by mohl být vybrán jakýkoliv jiný ukazatel, který odráží ekonomické poměry v zemi, a který se přirozeným vývojem mění. Na základě jednoho statistického údaje nelze automaticky dovozovat, že by měl soud přistoupit k zvyšování základních částek za nepřiměřenou délku soudních řízení, jak požaduje žalobce. Pakliže je jako ekonomický údaj zvolena např. inflace, o níž se Nejvyšší soud již vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018 tak, že jen na základě inflace, ke které prokazatelně od doby vydání Stanoviska došlo, nelze uvažovat o tom, že by došlo ke změně právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem. Uvedené rozmezí je pouze orientační, a byť se jedná o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, jak bylo uváděno shora. Zároveň je nutné konstatovat, že odškodnění nemajetkové újmy ze strany Evropského soudu pro lidská práva je v řádech stále shodné s původním stanoviskem Nevyššího soudu ČR Cpjn 206/2010. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá tak vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobci, když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení žalované spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 2x 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření k žalobě a účast na jednání dne 17. 1. 2025. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.

Poučení