43 C 316/2025 - 85

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena [Jméno Zástupce], [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozen [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 31 376 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 376 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 31 376 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,50 % ročně, s úrokem z částky 30 276 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení ve výši 18,90 % ročně, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 53 702,24 Kč od 3. 4. 2007 do 25. 7. 2025, kapitalizovaný úrok ve výši 113 494,36 Kč od 3. 4. 2007 do 25. 7. 2025, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 19. 8. 2025, který byl následně převeden do rejstříku C dne 16. 10. 2025, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 376 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o kreditní kartě ze dne 22. 12. 2005, č. [hodnota], uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. a žalovaným. Právní předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy poskytla žalovanému revolvingový úvěr ve formě úvěrového limitu v částce 30 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr poprvé čerpal dne 1. 1. 2006 ve výši 30 000 Kč, kdy od tohoto dne byla právní předchůdkyně oprávněna účtovat žalovanému úrok z úvěru z čerpané částky. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni čerpané prostředky společně s úrokem vrátit a to ve formě měsíčních splátek ve výši 1/10 vyčerpané jistiny. Žalovaný se však následně dostal s placením splátek do prodlení, v důsledku čehož právní předchůdkyně od smlouvy o kreditní kartě dne 8. 6. 2006 odstoupila.

2. Právní předchůdkyně následně dne 12. 6. 2006 vystavila zesplatňující dopis. Žalovanému byla dlužná částka vyčíslena ke dni 2. 4. 2007 ve výši 30 276 Kč jistiny a 1 100 Kč na poplatcích spolu dalším příslušenstvím. Právní předchůdkyně uplatnila pohledávku za žalovaným v rozhodčím řízení v souladu s rozhodčí doložkou obsaženou v podmínkách právní předchůdkyně. V rozhodčím řízení byl vydán dne 21. 8. 2007 rozhodčí nález, sp. zn. [Anonymizováno], rozhodcem [jméno FO]. Jelikož žalovaný následně povinnost mu uloženou rozhodčím nálezem nesplnil, bylo ve věci pohledávky za žalovaným zahájeno exekuční řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], Exekutorský úřad Praha – východ. Žalobkyně následně dne 7. 8. 2025 souhlasila se zastavením předmětné exekuce. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, bylo dovozeno, že ve věci není dána překážka věci rozhodnuté, pokud byl o věci vydán rozhodčí nález v návaznosti na nedostatek pravomoci rozhodce. Dluh ze smlouvy v nárokované výši nebyl žalovaným uhrazen, a to ani na základě předžalobní výzvy.

3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 10. 11. 2025 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem určené lhůtě dne 25. 11. 2025.

4. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

5. Ve věci bylo nařízeno jednání na 18. 12. 2025, na které se dostavila žalobkyně, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalovaného.

6. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu uvedla, že žaloba je podávána z titulu smlouvy o kreditní kartě, tedy úvěru dle spotřebitelské smlouvě ze dne 22. 12. 2005 uzavřené mezi právní předchůdkyní a žalovaným na úvěrový limit 30 000 Kč, kdy pro nehrazení žalovaným je nárokována jistina včetně úhrad pojištění, poplatků spojených zejména s upomínáním. Žalobkyně není schopna doložit, zda měl žalovaný u poskytovatele veden běžný účet, popř. jakou dobu před kreditní kartou, co se týká prověřování poměrů, pak odkazuje žalobkyně na podklady předložené k důkazu čl. 65, k tomu dále odkazuje na 32 Cdo 513/2010 a 33 Cdo 201/2018 k tomu, že u smluv před zákonem 145/2010 nebylo ze zákona nutno zkoumat úvěruschopnost.

7. Následně bylo u jednání soudem dáno poučení, že s ohledem na povahu spotřebitelských úvěrů, konstantní judikaturu vrcholných soudů, k předběžnému posouzení věci, že co do procesní roviny ve věcech spotřebitelských úvěrů v podstatě nepřichází v úvahu rozhodování rozsudkem pro zmeškání, judikatura NS dosud není ujednocena v otázce, zda lze v těchto věcech vůbec vydávat EPR. Současně bez ohledu na datum uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle konstantní judikatury ÚS je i u úvěrů z doby před přijetím zákona 145/2010 nutno zkoumat obecné poměry žalovaného coby žadatele, tedy jeho základní, osobní, majetkové, příjmové poměry. Jedná se o kritérium slabší než požadavek úvěruschopnosti, avšak judikatura ÚS, i z důvodu veřejného pořádku trvá na přezkumu i v těchto věcech, ostatně již prvotní zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2001 měla být tato problematika upravena, v návaznosti na přístupová jednání a sjednocování právního řádu s požadavky práva EU, avšak pochybením zákonodárce se tak nestalo. K tomu dáno poučení, že v projednávané věci byly poměry žalovaného zkoumány zcela dostatečně, i pokud nebylo doplněno, zda měl žalovaný u poskytovatele veden běžný účet.

8. K jádru projednávané věci dáno poučení o předběžném právním hodnocení, že soud neshledává pochybnosti o platnosti smlouvy včetně posouzení poměrů žalovaného včetně úrokové sazby 18,9 %, která v podstatě nepřekračuje (tj. více než 2,5x) běžné úrokové sazby bankovních produktů z té doby.

9. Následně bylo dáno poučení, že soud nicméně musí učinit jádrem posouzení otázku nároku na příslušenství za dobu od zesplatnění do předžalobní výzvy, a to z důvodu vývoje právní úpravy, zlomů v judikatuře, následného zpětného právního hodnocení činnosti při vydávání rozhodčích nálezů v těchto věcech, to vše ve světle obecných principů občanského práva podle § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 občanského zákoníku, navazující § 2 o.s.ř., tedy požadavky na výklad zákona v souladu s hodnotami, na kterých stojí občanský zákoník i demokratický právní stát, zejména požadavek poctivosti, souladu s dobrými mravy, požadavek na ochranu právem chráněných zájmů. Dáno poučení, že pro případ procesní reakce na poučení soudu spočívající v částečném zpětvzetí žaloby by soud s ohledem na překotný vývoj právní úpravy a judikatury neshledával procesní zavinění za částečné zpětvzetí u žádného z účastníků.

10. PZ žalobkyně u jednání dne 18. 12. 2025 s ohledem na poučení soudu žádá o odročení jednání o několik týdnů tak, aby mohla znovu uvážit veškeré okolnosti věci, poskytnout soudu erudovanější argumentaci včetně případného porovnání rozhodovací praxe či judikatury vrcholných soudů k otázce příslušenství za dobu, kdy byla nejasná aplikace zákona a požadavky judikatury. V daném případě příslušenství za dobu do předžalobní výzvy, tj. od 3. 4. 2007 do 25. 7. 2025, a to i ve světle nákladů řízení dle poučení soudem.

11. Následně bylo jednání odročeno na 29. 1. 2026. Žalobkyně podáním ze dne 16. 1. 2026 omluvila svoji neúčast u jednání, současně vyslovila souhlas s projednáním věci v nepřítomnosti, současně setrvala na návrhu, aby bylo žalobě vyhověno v celém rozsahu, ergo včetně příslušenství kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 3. 4. 2007 do 25. 7. 2025.

12. Soud dále vyšel z listinných důkazů smluvní dokumentací, bilancí, rozhodčím nálezem, exekuční dokumentací, postoupením pohledávky, předžalobní výzvou a posouzením poměrů žalovaného.

13. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

14. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

15. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

16. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

17. Soud prvně podotýká, že ve věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to s odkazem na usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, dle kterého pokud byl ve věci vydán rozhodčí nález, přičemž pravomoc daného rozhodce nebyla řádně dána, nemůže být dána ani překážka věci pravomocně rozhodnuté.

18. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně, která své pohledávky následně podle § 1879 nového občanského zákoníku platně postoupila na žalobkyni, což bylo prokázáno dokumentací k postoupeným pohledávkám, na jejichž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 nového občanského zákoníku aktivní procesní legitimace, a žalovaným, je platně uzavřena.

19. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že právní předchůdkyně ke dni uzavření smlouvy o kreditní kartě neměla povinnost zkoumat majetkové poměry žalovaného. Soud s touto argumentací žalobkyně však musí nesouhlasit, přičemž si v této věci dovoluje odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, viz nálezy I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12 a III. ÚS 4129/18, v rámci kterých Ústavní soud dospěl k závěru, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem poskytující úvěry spotřebitelům, které zjevně zasahují do právní i osobní sféry svých klientů, a to za použití formulářových smluv, u nichž nemá spotřebitel jako slabší strana reálnou možnost ovlivnit jejich obsah. Tyto smlouvy pak z pravidla obsahují nepřiměřené smluvní pokuty. Ústavní soud dále došel k závěru, že pro rozhodnutí, zda je smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je nutné zkoumat okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena. V souladu s uvedenou judikaturou je tak zcela na místě zkoumat poměry žalovaného k okamžiku uzavření smlouvy. Úvěrující subjekt tak neměl ani před účinností prvního zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb.) bez jakéhokoliv zkoumání majetkové situace spotřebitele přistoupit k poskytnutí úvěru.

20. Pro úplnost je dále nutné doplnit, že dle Ústavního soudu povinnost zkoumat poměry úvěrovaného má dopad nejen co do vztahu úvěrujícího a úvěrovaného, ale má taktéž celospolečenský přesah, a to s ohledem na možné předlužení a insolvenční řízení úvěrovaných. Soudy by proto měly vždy zkoumat, zda k okamžiku poskytnutí úvěru bylo reálné jeho splacení, a to bez ohledu na to, zda je požadavek zkoumání úvěruschopnosti v zákoně výslovně uveden či nikoliv. Judikaturu Ústavního soudu lze tak shrnout, že poskytnutí úvěru osobě (spotřebiteli), u které není řádně zkoumáno, zda bude schopna poskytnutý úvěr splácet, je v rozporu s dobrými mravy a z tohoto důvodu je pak uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná. Právní předchůdkyně tak byla povinna zkoumat poměry žalovaného, ačkoliv tato povinnost nebyla k okamžiku uzavření smlouvy výslovně zakotvena právním řádem, ale s ohledem na ochranu spotřebitele jako slabší strany byla dovozena judikaturou vyšších soudů.

21. Žalobkyně, ačkoliv tvrdila, že povinnost zkoumat majetkové poměry nebyla v době uzavření smlouvy o kreditní kartě dána, přesto uvedla, že právní předchůdkyně zkoumala majetkové poměry žalovaného, přičemž k tomuto doložila potvrzení o výši pracovního příjmu a výpis z vnitřních zdrojů právní předchůdkyně a do úvěrových registr, přičemž u žalovaného nebyly uvedeny žádné záznamy. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně v přiměřené míře, tedy v míře odpovídajíc ustálené judikatuře Ústavního soudu, ve věci spotřebitelských smluv uzavřených před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, zkoumala před uzavřením smlouvy poměry žalovaného. Soud pouze pro úplnost doplňuje, že kritérium stanovené judikaturou Ústavního soudu je slabší než kritérium zkoumání úvěruschopnosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ústavní soud v této věci trvá na přezkumu i z důvodu veřejného pořádku, ostatně již prvotní zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2001 měl tuto problematiku upravit, v návaznosti na přístupová jednání a sjednocování právního řádu s požadavky Evropské unie, avšak pochybením zákonodárce se tak nestalo.

22. Právní předchůdkyně ověřovala poměry žalovaného ve vztahu k výše uvedené judikatuře dostatečně, a to i za případu, kdy žalobkyní nebylo doplněno, zda měl žalovaný u poskytovatele veden běžný účet. Právní předchůdkyně ověřila, že žalovaný nemá v rámci interního systému právní předchůdkyně a dalších úvěrových registrů veden záznamy negativního charakteru. Právní předchůdkyně dále ověřila výši příjmu žalovaného, kdy ověřila výši jeho čistého příjmu ze zaměstnání. Dále bylo právní předchůdkyní ověřeno, že žalovaný má jednu vyživovací povinnost 23. Soud uzavírá, že v době, kdy byla předmětná smlouva uzavírána, zákon sice neobsahoval zvláštní úpravu povinného posouzení úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí spotřebitelského úvěru, to však neznamená, že soud může ve věcech tohoto druhu rezignovat na svoji úlohu přezkoumat soulad nároku, který je u soudu uplatňován, se zákonem, s požadavky na ochranu dobrých mravů podle tehdy platného práva, s ústavním pořádkem České republiky. Soud je i v těchto věcech povinen ověřit, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. I smlouvy z této doby je třeba přezkoumávat prizmatem základních standardů ochrany spotřebitele, tj. zda poskytovatel úvěru dostál elementární povinnosti reflektovat celkovou osobní, příjmovou, majetkovou situaci žadatele o úvěr, přičemž soud v této věci dospěl k nevyhnutelnému závěru, že právní předchůdkyně splnila veškeré požadavky, aby bylo možné konstatovat, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet, kdy zároveň úroková sazba ve výši 18,9 % ročně podstatně nepřekračuje běžné úrokové sazby bankovních produktů z doby uzavření smlouvy o kreditní kartě.

24. K tomu soud dále ověřil, že poskytnutý úvěr byl původně zatížen smluvní úrokovou sazbou ve výši 18,90 % p.a., což je úroková sazba, která odpovídala úrokové míře obvyklé v době uzavření smlouvy, tedy úrokové míře v době sjednání obvyklé, stanovené zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), když z podkladů obecně dostupných na webových stránkách České národní banky se podává, že obvyklá úroková míra u obdobného produktu v relevantním období činila 20,16 %.

25. Smluvní úrok nelze poměřovat ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, který se dle přechodných ustanovení novely č. 186/2020 použije tehdy, dostal-li se dlužník do prodlení po dni nabytí účinnosti novely, i když smlouva byla uzavřena před nabytím její účinnosti, což odpovídá projednávanému případu, když novela nabyla účinnosti dne 24. 4. 2020, žalovaný se však dostal do prodlení před účinností novely.

26. Soud tak co do první roviny věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru není neplatná z důvodu absentujícího přezkumu základních poměrů žadatele umožňujících poskytnutí úvěru, též obstojí pohledem konstantní judikatury k přípustné výši smluvně-úrokového zatížení žadatele.

27. Soud však musel učinit jádrem posouzení otázku nároku na příslušenství za dobu od zesplatnění do předžalobní výzvy, a to s ohledem na vývoj právní úpravy, zlomů v judikatuře, následného zpětného právního hodnocení činnosti při vydávání rozhodčích nálezů ve věcech obdobných projednávané věci, to vše ve světle obecných principů občanského práva podle § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 občanského zákoníku, navazující na § 2 o. s. ř., tedy požadavky na výklad zákona v souladu s hodnotami, na kterých stojí občanský zákoník i demokratický právní stát, zejména požadavek poctivosti, souladu s dobrými mravy a požadavek na ochranu právem chráněných zájmů.

28. Soud v této věci zdůrazňuje, že ve věci pohledávky za žalovaným byl původně vydán na základě rozhodčí doložky obsažené v podmínkách právní předchůdkyně rozhodčí nález. Rozhodčí doložka obsažená v čl. 7.13 podmínek právní předchůdkyně je typickým případem neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, jak je chápána judikaturou vyšších soudů, k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, 21 Cdo 174/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, 31 Cdo 1945/2010, ve kterém bylo dovozeno, že „…pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů.“ Takto vydaný rozhodčí nález pak nemůže být způsobilým exekučním titulem 29. I přes výše uvedenou judikaturu bylo exekuční řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] zastaveno až v návaznosti na souhlas žalobkyně se zastavení ze dne 7. 8. 2025. Tedy daná exekuce byla vedena pro nezpůsobilý exekuční titul celkem 18 let, z toho přinejmenším 11 let od ustálení judikatury vyšších soudů v dané věci. Právní předchůdkyně, respektive žalobkyně si tak musely být převážnou dobu vědomy, že vedou vůči žalovanému exekuční řízení z nezpůsobilého exekučního titulu, tedy způsob, jakým byla pohledávka vymáhána, byl po danou dobu zjevně v rozporu se zákonem.

30. Soud tak s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že přiznat nárok na příslušenství za celou dobu od zesplatnění úvěru, tj. i za dobu od 3. 4. 2007 do 25. 7. 2025, v daném případě v kapitalizované výši 167 196,60 Kč vůči jistině nároku ve výši 31 376 Kč, při vědomí shora uvedeného procesního vývoje věci na pozadí vývoje judikatury, by byl soudem aprobovaný postup, jsoucí ve zjevném rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., tehdy účinného občanského zákoníku, rovněž s obecnými zásadami, na kterých stojí zákon č. 89/2012 Sb., tzv. nový občanský zákoník.

31. Je třeba zejména zohlednit ustanovení § 2 odst. 1 nového občanského zákoníku jako obecnou právní zásadu prozařující i do posouzení věcí, které jinak podléhají zákonu ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., neboť bez ohledu na právě aplikovaná ustanovení norem zákonného práva nutno postupovat, a tato ustanovení interpretovat a aplikovat souladně s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem České republiky coby demokratického právního státu, přičemž ve věcech nároků s dotčením právního rámce ochrany spotřebitele sehrává esenciální roli též korektiv veřejného pořádku (zwingende öffentliche Ordnung, ordre public), jak opakovaně akcentováno judikaturou Ústavního soudu.

32. Žalobkyně tak nemůže získávat značný prospěch ze způsobu vymáhání pohledávky, který byl zjevně v rozporu se zákonem. Nelze opomenout ani, že jistina pohledávky včetně smluvních poplatků je vyčíslena na částku 31 376 Kč, přičemž příslušenství za období od 3. 4. 2007 do 25. 7. 2025 dosahuje kapitalizované částky 167 196, 60 Kč, tedy více jak 5x převyšující částku jistiny.

33. Soud zde zdůrazňuje, že v rozporu s dobrými mravy není samotná částka příslušenství, ale částka příslušenství ve spojení se způsobem, jakým byla pohledávka dříve vymáhána, zejména v souvislosti s dlouholetým, turbulentním, místy překotným až nepředvídatelným vývojem právního rámce a judikatury k přípustnosti rozhodčích nálezů ve spotřebitelských věcech, který nelze klást k tíži žalovaného, a za tuto dobu k tíži žalovanému, navíc coby spotřebiteli, uložit k úhradě nabíhající příslušenství pohledávky, nota bene pokud sama žalobkyně nepřistoupila bezodkladně po finálním ustálení zákonného rámce a judikatury k vymáhání nároku, nýbrž s vymáháním dluhu vyčkávala de facto po dobu dalších 10 let.

34. Soud v dané věci nemůže ustoupit ze své pozice ochrany dobrých mravů a veřejného pořádku, včetně ochrany spotřebitele. Soud v daném způsobu uplatnění nároku na příslušenství za dobu předcházející předžalobní výzvě shledává nejen rozpor s dobrými mravy, ale také zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany dle § 8 občanského zákoníku.

35. V projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdkyně s žalovaným platně uzavřela smlouvu o kreditní kartě. Výpisem z účtu ke kreditní kartě a bilancí bylo prokázáno, že žalovaný čerpal a právní předchůdkyni, resp. žalobkyni, nevrátil jistinu ve výši 30 276 Kč a poplatky ve výši 1 100 Kč, tj. celkem žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 376 Kč. Ohledně příslušenství se žalobkyně oprávněně domáhá příslušenství nabíhajícího od 26. 7. 2025, jak nárokováno žalobkyní v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 16. 7. 2025, jejíž odeslání dne 16. 7. 2025 žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem, založeným na čl. 36 spisu.

36. Výrokem I. proto bylo žalovanému ze smlouvy o kreditní kartě uloženo uhradit žalobkyni částku 31 376 Kč, spolu se smluvním úrokem ve výši 18,90 % ročně z částky 30 276 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 31 376 Kč ve výši 11,50 % ročně od 26. 7. 2025 do zaplacení, přičemž žalobkyni svědčí nárok podle § 1970 občanského zákoníku na úrok z prodlení v zákonné výši, a to v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 16. 7. 2025.

37. K tomu soud dodává, že nárokování příslušenství za dobu od prokazatelné předžalobní výzvy, tj. ode dne, kdy žalovaný mohl a měl seznat své povinnosti z úvěrové smlouvy, nyní vymáhané již v souladu se zákonem a ustáleným výkladem soudů, je zcela přiměřené a zákonu odpovídající, na rozdíl od mezidobí předcházejících 18 let, 3 měsíců a 22 dnů, jak uvedeno výše.

38. K tomu soud pro úplnost dodává, že na doručování výzvy lze vztáhnout ustanovení § 573 občanského zákoníku za situace, kdy žalobkyně prokazatelně odeslala oznámení o postoupení pohledávky spolu s výzvou k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou sám žalovaný sdělil žalobkyni. Pokud snad se žalovaný na adrese, kterou sdělila žalobkyni, následně nezdržoval, popř. jinak zmařil doručení, a písemnost se tak na této adrese fakticky nemohl dostat do jeho dispozice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Na žalobkyni nelze žádat, aby pátrala po místě skutečného pobytu žalovaného a prokazovala, že písemnost byla žalovanému skutečně doručena. Ba naopak, pokud žalovaný zmařil doručení tím, že znemožnil doručení zásilky na adresu, kterou předtím sám žalobkyni sdělil, platí podle § 570 odst. 1 za středníkem občanského zákoníku, že zásilka řádně došla.

39. Výrokem II. soud žalobu co do zbývající části příslušenství zamítl.

40. Vzhledem k tomu, že ve věci byl – při zohlednění jistiny a příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve vyhovující oproti zamítavé části rozsudku – převážně úspěšný žalovaný, měl by žalovaný podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil k uplatnění svého práva, a to ve výši podle poměru úspěšnosti. Jelikož ale žalovaný žádné prokazatelné důvodné náklady řízení nevznikly, bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

Poučení