44 A 24/2016 - 16

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobkyně: G. G., narozena dne x, bez státní příslušnosti, toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, zastoupena Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 2, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2016, čj. OAM-156/LE-BE02- BE02-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobkyně napadla žalobou v záhlaví označené rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), o zajištění žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců po dobu do 13. 2. 2017. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně byla rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy ze dne 19. 10. 2016 zajištěna podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem realizace správního vyhoštění, a to poté, co při provádění kontroly bylo zjištěno, že žalobkyně je vedena v evidenci nežádoucích osob od 4. 10. 2012 do 4. 10. 2017. Vedle toho bylo zjištěno, že žalobkyně byla trestním příkazem ze dne 10. 4. 2012 odsouzena pro úmyslný trestný čin krádeže k trestu odnětí svobody na 3 měsíce se zkušební dobou do 30. 7. 2013; na tento trest se uplatnila posléze vyhlášená amnestie prezidenta republiky. Dne 16. 7. 2012 byla dále odsouzena pro úmyslný trestný čin krádeže vloupáním k trestu vyhoštění na 60 měsíců a dne 28. 1. 2013 pro úmyslný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání k trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců se zkušební dobou na 24 měsíců. Dne 27. 1. 2016 byla žalobkyně odsouzena pro úmyslný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání k trestu vyhoštění v délce 12 měsíců. V důsledku odsouzení žalobkyně k prvnímu trestu vyhoštění (trestní příkaz ze dne 16. 7. 2012, jenž nabyl právní moci dne 4. 10. 2012) pozbyla žalobkyně povolení k trvalému pobytu, které jí bylo uděleno v roce 2007. Od 4. 10. 2012 tak žalobkyně pobývá na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Žalobkyně nemá na území České republiky žádnou stálou adresu pobytu, v místě hlášeného pobytu se nezdržuje, v současné době žije asi týden na Černém mostě. V České republice žije syn žalobkyně, její dvě sestry, ti mají všichni povolený trvalý pobyt na území ČR. Žalobkyně je rozvedená, nežije s občanem Evropské unie, nestará se o žádnou osobu. Finanční prostředky si obstarává na brigádách a podporuje ji rodina. Žalobkyně si je vědoma toho, že jí bylo uloženo soudní vyhoštění, ale nemá se kam vrátit, proto nevycestovala. Žalovaný tedy shrnul, že žalobkyně pobývá na území České republiky neoprávněně, z území České republiky nevycestovala, ačkoliv jí byl opakovaně udělen trest soudního vyhoštění. K vycestování neučinila žádný krok. Dne 27. 10. 2016 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedla, že se do Lotyšské republiky vrátit nemůže, protože bývalý manžel po rozvodu byt prodal, a tak se nemá kam vrátit. Nemůže se vrátit ani na Ukrajinu, neboť její rodiče zemřeli a nemá se kam vrátit. Ani v jedné zemi by nedostala důchod. Bude-li žít v České republice, bude moct zde ještě pracovat, má zde syna a sestry. Žalobkyně žádala o azyl již v minulosti, a to dne 17. 3. 2001, řízení o její žádosti bylo zastaveno. Na základě těchto zjištění žalovaný dovodil, že se lze oprávněně domnívat, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo ho pozdržet. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby podala žádost o mezinárodní ochranu dříve. Na území České republiky pobývá od roku 2000, svůj pobyt si nejprve legalizovala podáním žádosti o udělení azylu a po ukončení tohoto řízení získáním trvalého pobytu, jenž jí zanikl uložením trestu vyhoštění v roce 2012. Žalobkyně nerespektuje opakovaně uložený trest vyhoštění, z území ve stanovené lhůtě nevycestovala. O udělení mezinárodní ochrany přesto požádala až po více než 4 letech nelegálního pobytu v okamžiku, kdy byla zadržena policií, bylo jí uloženo správní vyhoštění a byla na základě zajištění umístěna do zařízení pro zajištění cizinců. O možnosti požádat o mezinárodní ochranu žalobkyně prokazatelně věděla, neboť již v minulosti podala žádost o azyl. V průběhu řízení o správním vyhoštění neuvedla žalobkyně žádnou překážku, která by bránila jejímu vycestování, tedy vyjma tvrzení, že se nemá kam vrátit. Z jednání žalobkyně je tedy patrné, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová, byla podána pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se uloženému vyhoštění. Z výpovědi žalobkyně učiněné v řízení o zajištění dle zákona o pobytu cizinců vyplynulo, že jí v souvislosti s vycestováním z území České republiky a návratem do vlasti nic nehrozí. Skutečnosti, které žalobkyně uvedla v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jí byly známy již dlouhou dobu, z čehož lze usuzovat, že žalobkyně ve skutečnosti žádné obavy z pronásledování ani vážné újmy nepociťuje. Uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu by nebylo dle žalovaného účinné, neboť žalobkyně se v minulosti vyhýbala svým povinnostem, dlouhodobě nerespektovala povinnost vycestovat z území Evropské unie. Pokud jde o dobu trvání zajištění, poukázal žalovaný na to, že žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany nebude možné zamítnout podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, což plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně totiž v žádosti uvedla, že se do Lotyšské republiky ani na Ukrajinu nemá kam vrátit, neboť tam nikoho nemá, neměla by tam kde žít a ani v jedné zemi by nepobírala důchod. Žádost proto bude třeba posuzovat ve standardním rozsahu na pozadí § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Nelze tedy předpokládat, že by rozhodnutí bylo vydáno ve lhůtě 30 dnů, jak tomu je u zamítnutí žádosti dle § 16 zákona o azylu, nýbrž ve lhůtě 90 dnů, tedy přibližně v polovině zákonem předvídané lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. Jelikož podání žaloby má téměř ve všech případech odkladný účinek, je třeba počítat též se lhůtou pro podání žaloby v délce 15 dnů spolu s průměrnou délkou doručování písemností 5 dnů. Maximální lhůta pro zajištění žalobkyně je tedy v současné době 110 dnů. I kdyby žalovaný rozhodl o žádosti o mezinárodní ochranu ve lhůtě 30 dnů dle § 16 zákona o azylu, bylo by třeba počítat se lhůtou pro podání žaloby i následným projednáváním případu u soudu, takže lhůta 110 dnů by byla přiměřená i za těchto okolností. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítla v první řadě, že stanovená délka zajištění je nezákonná, neslučitelná s čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Je-li pravdivé tvrzení žalovaného, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, pak nemůže řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu trvat podle § 27 odst. 5 zákona o azylu déle než 30 dnů. Lhůty stanovené zákonem o azylu jsou závazné a vydat rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, jsou-li splněny podmínky pro tento postup, není pouhou možností žalovaného, nýbrž povinností. Žalovaný tak mohl rozhodnout o zajištění žalobkyně nejvýše na dobu 30 dnů počínaje dnem následujícím po dni doručení napadeného rozhodnutí žalobkyni. Tomu nicméně výrok žalobou napadeného rozhodnutí neodpovídá, neboť stanoví délku zajištění až do 17. 2. 2017. Platí přitom, že rozhodnutí o zajištění se nestane nezákonným teprve uplynutím přiměřené délky zajištění, zákonnost rozhodnutí o zajištění je třeba posuzovat k okamžiku jeho vydání, a tedy posoudit, zda již potencialita zajištění po celou dobu 110 dnů není nezákonným zásahem do práv žalobkyně. Žalovaný předpokládá, že řízení o žádosti o mezinárodní ochranu bude trvat polovinu zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, tj. 90 dnů, a předpokládá, že žalobkyně podá proti rozhodnutí žalobu. Tyto úvahy jsou však pouze spekulativní a účelové s cílem stanovit trvání zajištění na co nejdelší možnou dobu, nikoliv však na dobu přiměřenou. Žalovaný navíc v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že žádost o mezinárodní ochranu může být zamítnuta dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, pak by však řízení o žádosti trvalo podstatně kratší dobu. Připouští-li tedy žalovaný využití „kratší“ alternativy, ale dobu zajištění stanoví dle „delší“ varianty, postupuje v rozporu se zákonem. Existuje-li odůvodněná možnost, že azylová procedura bude trvat kratší dobu, je žalovaný povinen rozhodnout o zajištění pouze v tomto kratším nezbytném rozsahu. Neučiní-li tak, je rozhodnutí nezákonné. Žalovanému nic nebránilo stanovit dobu zajištění podstatně kratší a v případě potřeby ji prodloužit. Žalobkyně má za to, že žalovaný výrazně překročil meze správního uvážení, kterým v otázce délky zajištění disponuje. Žalobkyně dále namítla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodávají žádné skutkové důvody, z nichž by vyplývalo důvodné podezření, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný pouze uvedl, že žalobkyně již jednou o mezinárodní ochranu požádala a pobývala na území České republiky nelegálně řadu let, z čehož dovodil, že mohla požádat o mezinárodní ochranu dříve. Žalobkyně popřela, že by žádost o udělení mezinárodní ochrany podala proto, aby se vyhnula vyhoštění. Žalobkyni totiž, jakožto osobě bez státní příslušnosti reálně vyhoštění nehrozí, o čemž svědčí opakovaně uložené tresty vyhoštění, které ale nikdy nemohly být vykonány, neboť žalobkyni žádný stát nepřijme zpět na své území. Žalobkyně se podáním žádosti snaží vyřešit svoji pobytovou situaci, a to s ohledem na svůj věk, pobyt příbuzných na území České republiky, délku jejího dosavadního pobytu na území České republiky, absenci jakýchkoliv vazeb na jiný stát. Závěr žalovaného tedy nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu a je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Další nedostatek napadeného rozhodnutí spatřuje žalobkyně v tom, že se žalovaný prakticky vůbec nezabýval možností uplatnit některou z alternativ dle § 47 zákona o azylu. Žalovaný vychází pouze z toho, že žalobkyně v minulosti nevycestovala z území České republiky, ačkoliv jí byla uložena tato povinnost. Rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní úvahu ohledně toho, proč by stanovení povinnosti osobně se hlásit na ministerstvu nemělo být dostačující k zabezpečení účasti žalobkyně v řízení o udělení mezinárodní ochrany. V případě propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců by žalobkyně měla nárok na umístění do některého z pobytových zařízení ministerstva. Rovněž v tomto aspektu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a je založeno na nesprávném právním posouzení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval důvody rozhodnutí o zajištění, které jsou obsaženy v odůvodnění tohoto rozhodnutí a které soud podrobně zrekapituloval výše. Dále poukázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013 ve věci Mehmet Arslan (C-534/11) a rozhodovací činnost Krajského soudu v Praze. Evropské právo dle žalovaného otázku zajištění cizince výslovně neupravuje a je výlučně na členských státech, aby takovou možnost samostatně upravily. Pokud jde o stanovenou délku zajištění, žalovaný má možnost správního uvážení, které v daném případě dostatečně a řádně odůvodnil. Výsledná délka zajištění počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a s navazujícími úkony. Použití zvláštních opatření by vzhledem k okolnostem případu nebylo účinné, nebo by bylo dokonce zásadně vyloučeno. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 19. 10. 2016 bylo s žalobkyní zahájeno řízení o správním vyhoštění. Téhož dne vydala Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, rozhodnutí, kterým žalobkyni zajistila na dobu 90 dnů podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. V odůvodnění rozhodnutí policie uvedla, že dne 18. 10. 2016 prováděla hlídka policie kontrolu osoby podezřelé z krádeže v obchodním centru Palladium na náměstí Republiky v Praze a vyzvala žalobkyni k prokázání totožnosti. Žalobkyně se prokázala povolením k pobytu. Lustrací bylo zjištěno, že žalobkyně se nachází v evidenci nežádoucích osob od 4. 10. 2012 do 4. 10. 2007. Následně bylo zjištěno, že žalobkyně byla čtyřikrát pravomocně odsouzena pro spáchání trestného činu, při v pořadí druhém odsouzení jí byl uložen trest vyhoštění, v důsledku čehož zanikla platnost dříve uděleného povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně do protokolu o podání vysvětlení uvedla, že se narodila na Ukrajině. V roce 1988 se vdala a pobývala spolu s manželem v Lotyšské SSR. Po rozpadu SSSR zůstala v Lotyšsku, lotyšské občanství však nenabyla, neboť se tam nenarodila. Obdržela lotyšské osobní doklady pro osoby bez státní příslušnosti. V roce 2000 se žalobkyně rozvedla a přicestovala do České republiky na základě polského víza. Následně podala opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany a v roce 2007 obdržela v České republice trvalý pobyt. Žalobkyně nemá v České republice žádnou stálou adresu, v místě hlášeného bydliště se nezdržuje, nyní asi 1 týden pobývala na Černém mostě. Na území České republiky pobývají na základě povolení k trvalému pobytu její syn a dvě sestry. Dne 27. 10. 2016 poskytla žalobkyně žalovanému údaje ke své žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedla, že je maďarské národnosti, narodila se na Ukrajině, je držitelkou lotyšského cestovního pasu. Je rozvedená. V Lotyšsku bydlela naposledy v obci R. Z Lotyšska odjela s platným cestovním pasem na platné vízum na Ukrajinu se svým synem, z Ukrajiny pak jela již bez víza přes Polsko, kde byla asi 3 dny, než získala české vízum, a pak cestovala do České republiky, kam vstoupila koncem srpna nebo počátkem září roku 2000. V březnu 2001 požádala v České republice o azyl, žádost byla odmítnuta. Zdravotní stav žalobkyně není moc dobrý, má problémy s pravou kyčlí, navštěvuje ortopeda, bere léky na bolest. Těmito problémy trpí již 16 let, operaci odmítla, i s těmito problémy však pracovala. O mezinárodní ochranu žádá proto, že nemá kam jít, nikoho už nemá, do Lotyšska se vrátit nemůže, neboť bývalý manžel prodal po rozvodu byt. Na Ukrajinu se také nemá kam vrátit, rodiče již zemřeli, nikoho tam nemá. Důchod by ani v jedné zemi nedostala. Pokud bude žít v České republice, může zde ještě pracovat. Má tu syna a dvě sestry. Dne 27. 10. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž rozhodl o zajištění žalobkyně podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na dobu do 13. 2. 2017. Předně je třeba uvést, že žalobkyně byla zajištěna z důvodu dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a to bezprostředně poté, co během trvání zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem vyhoštění požádala o udělení mezinárodní ochrany. Žalobou napadené rozhodnutí je tedy rozhodnutím o tzv. přezajištění. Podání žádosti o mezinárodní ochranu v průběhu zajištění dle zákona o pobytu cizinců není důvodem pro ukončení zajištění (§ 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), tím je nicméně vydání rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobkyně dle § 46a zákona o azylu [viz § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců]. Podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu Ministerstvo vnitra může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Účelem zajištění podle tohoto ustanovení je vytvořit podmínky pro to, aby pouze z důvodu, že cizinec podal účelovou žádost o mezinárodní ochranu, nebyla zmařena realizace vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců. Je tedy zřejmé, že takové zajištění nemá být omezeno pouze do doby provedení některých úkonů v rámci řízení o žádosti o mezinárodní ochranu (jak tomu je v případě zajištění z důvodu neznámé totožnosti žadatele nebo z důvodu ztěžování postupu v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu), nýbrž má trvat až do doby, dokud se rozhodnutí o správním vyhoštění nestane vykonatelným (§ 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Žalobkyně předně namítla, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje skutkové důvody, z nichž žalovaný dovodil, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se vyhoštění nebo ho oddálit. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že v dané věci nejde o první žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu, první žádost (tehdy ještě o azyl) podala žalobkyně v roce 2001, a zajistila si tak pobytové oprávnění na území České republiky, byť posléze bylo řízení o žádosti zastaveno a toto rozhodnutí v rámci navazujícího soudního přezkumu potvrzeno. Žalovaný z této skutečnosti dovodil, že žalobkyni je nejpozději od roku 2001 známo, že existuje institut mezinárodní ochrany (azylu), tedy nemůže se nyní dovolávat toho, že o právu podat žádost o mezinárodní ochranu dříve nevěděla. K tomu žalovaný doplnil, že skutečnosti, které žalobkyně v nynější žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, nejsou nové, žalobkyně je mohla uplatnit již před nějakou dobou (zejména v okamžiku zániku povolení k trvalému pobytu). Žalovaný dále poukázal na to, že platnost pobytového oprávnění žalobkyně zanikla již v roce 2012, 4 roky pobývala žalobkyně na území České republiky nezákonně, po celou tuto dobu žádost o mezinárodní ochranu nepodala, a to ačkoliv o existenci tohoto právního prostředku věděla (sama jej v minulosti využila) a důvody, které nyní uvádí, mohla uvést již v roce 2012. Žádost o mezinárodní ochranu podala žalobkyně až v době, kdy s ní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a kdy byla zajištěna za účelem realizace hrozícího vyhoštění. Žalovaný se zabýval i relevancí tvrzení uvedených žalobkyní v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dospěl k závěru, že žalobkyně nemá obavu z pronásledování ani vážné újmy. Napadené rozhodnutí tedy dle soudu nepostrádá skutkové důvody, na nichž je vystavěn závěr o tom, že jediným účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu je vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stran výkladu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu lze vyjít z početné judikatury Nejvyššího správního soudu, která se vztahuje k § 16 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 [nyní jde o § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu], neboť text tohoto ustanovení je shodný. Podle této judikatury lze považovat žádost za účelovou, pokud žadateli hrozí vyhoštění, mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve a z postupu žadatele je patrné, že žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Zásadním, nikoliv však výlučným, faktorem pro posouzení naplnění poslední z těchto tří podmínek je délka času, který uplynul od chvíle, kdy žadatel začal pobývat na území České republiky nelegálně, do udělení rozhodnutí o správním vyhoštění. Žádost lze považovat za účelovou jen za podmínky, že důvody uvedené v žádosti o mezinárodní ochranu nejsou relevantní z pohledu azylu pro pronásledování ani doplňkové ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 – 48). Pokud jde o zákonnost subsumpce zjištěného skutkového stavu pod § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, soud se ztotožnil s dílčím závěrem žalovaného, že žalobkyni nic nebránilo podat žádost o mezinárodní ochranu kdykoliv před zahájením řízení o vyhoštění. Žalobkyně již v minulosti neúspěšně žádala o udělení azylu, čili je seznámena s existencí práva domáhat se přiznání azylové ochrany (dle účinné právní úpravy jde o mezinárodní ochranu). V podání této žádosti žalobkyni nic nebránilo, přitom od roku 2012 si byla vědoma toho, že jí byl uložen trest vyhoštění. Rovněž skutečnosti, které žalobkyně v žádosti uvedla, jí byly známy dlouhou dobu před tím, nejde o žádné aktuální skutečnosti. Soud se rovněž ztotožnil s předběžným posouzením žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tedy že jde o žádost nedůvodnou. Žalobkyně totiž v žádosti neuvedla žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovozovat, že důvodně pociťovala strach z pronásledování nebo ze vzniku vážné újmy v zemi svého posledního trvalého bydliště před svým vstupem na území České republiky, nebo že by mohla mít opodstatněný strach z pronásledování nebo důvodnou obavu ze vzniku vážné újmy, pakliže by se vrátila do země svého posledního pobytu (tedy že by se stala uprchlicí sur place). Žalobkyně důvody žádosti založila pouze na vylíčení své současné rodinné a socio-ekonomické situace – rodinné vazby v České republice, absence jakýchkoliv příbuzenských vazeb v Lotyšsku či na Ukrajině, dlouhodobost pobytu na území České republiky, nesplnění podmínek pro hmotné zabezpečení ve stáří v Lotyšsku či na Ukrajině. Tyto skutečnosti ovšem zjevně nejsou relevantní z pohledu azylu dle § 12 zákona o azylu ani doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Na přiznání tzv. humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu pak není právní nárok. V situaci, kdy žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu až se značným časovým odstupem, v souvislosti s probíhajícím řízením o vyhoštění, neuvedla v ní žádné relevantní důvody, nadto nejde o skutečnosti nové, je správným závěr žalovaného, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Není pravda, že by se žalovaný nezabýval důvody pro udělení mezinárodní ochrany, které žalobkyně uvedla v žádosti. Žalovaný k nim přihlédl v tom směru, že nejde o skutečnosti významné z pohledu ochrany před pronásledováním z azylově relevantního důvodu a před hrozící vážnou újmou, tedy dvou pilířů mezinárodní ochrany. O účelovosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany výmluvně svědčí tvrzení obsažené na straně 5 žaloby, totiž že se žalobkyně pokouší podanou žádostí vyřešit svou pobytovou situaci, a to zejména s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a na to, že ani v jedné zemi, do které by ji zřejmě policie chtěla vyhostit, dlouhodobě nežila, nemá tam žádné sociální ani rodinné zázemí, neměla tam žádný příjem, a tudíž jí ani nevznikne nárok na důchod. Takto odkrytá motivace pro podání žádosti o mezinárodní ochranu dokládá, že jde o žádost nedůvodnou, neboť se zcela míjí s oběma formami mezinárodní ochrany. Tzv. humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu, jenž by vzhledem k šíři svého záběru mohl přicházet do úvahy, není výrazem transpozice unijního azylového práva, nýbrž jde o svébytnou vnitrostátní úpravu jdoucí nad rámec požadavků vyplývajících z unijních právních předpisů (viz odstavec 15 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU). Tzv. humanitární azyl tedy není součástí institutu mezinárodní ochrany, jak jej definují unijní právní předpisy. Zajištění žadatele o mezinárodní ochranu dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je přitom právě transpozicí unijních právních předpisů, a to čl. 26 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, jenž odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu. Podle čl. 8 odst. 3 písm. d) této směrnice může být žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn, je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a to za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Vzhledem k tomu, že § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je transpozicí unijního práva do práva vnitrostátního, je třeba dovodit, že účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu, vycházející z její zjevné nedůvodnosti a okolností, za nichž byla podána, je nutno poměřovat ve vztahu k institutu azylu pro pronásledování a doplňkové ochrany, nikoliv však již ve vztahu k tzv. humanitárnímu azylu, což je institut výlučně vnitrostátního původu. Je tomu tak i proto, že na rozdíl od precizně formulovaných podmínek pro udělení azylu a doplňkové ochrany (na tyto formy mezinárodní ochrany má přitom osoba splňující stanovené podmínky právní nárok) jsou podmínky pro přiznání tzv. humanitárního azylu zcela vágní, vymezeny toliko neurčitým právním pojmem „případ hodný zvláštního zřetele“. Důvody uplatněné v žádosti o mezinárodní ochranu lze zpravidla bez větších obtíží zhodnotit z toho pohledu, zda alespoň pojmově jsou relevantní z hlediska azylu pro pronásledování nebo doplňkové ochrany. Ve vztahu k tzv. humanitárnímu azylu je tato situace podstatně hůře predikovatelná, vzhledem k neomezené šíři tohoto institutu lze pod něj teoreticky zahrnout kteroukoliv životní situaci, která je jinak z pohledu mezinárodní ochrany zcela nerozhodná. Uplatnila-li tedy žalobkyně v žádosti o mezinárodní ochranu tvrzení, která lze vzhledem k jejich charakteru potenciálně podřadit pouze pod institut tzv. humanitárního azylu, neznamená to, že by nebylo možné takovou žádost považovat z pohledu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu za nedůvodnou. O tom, že i z pohledu vnitrostátního práva není třeba jakoukoliv žádost o mezinárodní ochranu posuzovat s ohledem na eventuální naplnění § 14 zákona o azylu (humanitární azyl), svědčí § 16 odst. 3 zákona o azylu (k tomu viz níže). Soud tedy uzavírá, že z konkrétních okolností tohoto případu je zřejmé, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany výlučně kvůli tomu, aby se vyhnula hrozícímu správnímu vyhoštění nebo ho oddálila. Žalobní bod je nedůvodný. Žalobkyně dále poukázala na to, že je nevyhostitelná z toho důvodu, že je bez státní příslušnosti, neboť i přes několikeré uložení trestu vyhoštění nedošlo k vykonání těchto trestů. Žalobkyně dovozuje svoji nevyhostitelnost z území České republiky z toho, že ačkoliv jí byl uložen trest vyhoštění, nepodařilo se ji přimět k vycestování z území České republiky. Žalobkyně i žalovaný jsou za jedno v tom, že žalobkyně pobývá na území České republiky od roku 2000, nepřetržitě, poslední 4 roky bez potřebného povolení k pobytu, žalobkyně se nepodrobila uloženému trestu vyhoštění a nevykonalo ho, z území České republiky nevycestovala. Žalobkyně netvrdila a ani ze správního spisu to nevyplývá, že by se orgány České republiky již neúspěšně pokoušely dojednat s cizím státem převzetí žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně se doposud uloženému trestu nepodrobila, je výlučně výsledkem jejího přístupu k plnění povinností uložených pravomocnými rozhodnutími orgánů veřejné moci České republiky. Bylo na žalobkyni, aby uložený trest dobrovolně vykonala a vycestovala z území České republiky, což však neučinila. Právě z tohoto důvodu byla v říjnu 2016 zajištěna orgány Policie České republiky za účelem realizace vyhoštění, neboť dobrovolné splnění této povinnosti nelze od žalobkyně očekávat. Lze proto uzavřít, že skutečnost, že žalobkyně doposud žádný z uložených trestů vyhoštění nevykonala, není výrazem (a důkazem) její nevyhostitelnosti, nýbrž nedostatku respektu k rozhodnutím orgánů veřejné moci. Žalobkyni lze sice dát za pravdu, že situace ohledně jejího státního občanství je nejasná, ostatně žalovaný s ní jedná jako s osobou bez státní příslušnosti. Byť jde v dané věci o zajištění podle § 46a zákona o azylu, tedy v souvislosti s probíhajícím řízením o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, není jeho účelem zajistit dostupnost žalobkyně pro účely tohoto řízení a umožnit ověření rozhodných skutečností, jak tomu je v případě zajištění dle § 46a odst. 1 písm. a), b) a f) zákona o azylu, nýbrž jde o zabezpečení realizace vyhoštění, které žalobkyni hrozí. Byť je tedy zajištění realizováno dle zákona o azylu (z důvodu, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany), ve skutečnosti směřuje k naplnění institutu zákona o pobytu cizinců, tj. k realizaci vyhoštění. Zákonnost rozhodnutí o zajištění je tedy třeba poměřovat z toho hlediska, zda je naplnění sledovaného účelu alespoň potenciálně možné, tj. zda bude možné žalobkyni vyhostit (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150). Pokud jde o požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí o zajištění, je třeba přihlédnout především k tomu, že žalovaný rozhoduje v časové tísni (viz § 46a odst. 4 zákona o azylu), a že konečné posouzení otázky realizovatelnosti správního vyhoštění je vyhrazeno rozhodnutí o správním vyhoštění (v rozhodnutí o zajištění jde pouze o předběžné posouzení této otázky z pohledu potenciálnosti realizace účelu sledovaného zajištěním). Pro účely rozhodnutí o zajištění není nutné postavit najisto, že vyhoštění zajišťovaného cizince bude skutečně možné (viz rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011, čj. 1 As 72/2011 – 75, bod 17). Žalobkyně sice tvrdí, že nemá žádné státní občanství, nicméně tato právní otázka bude muset být prověřena a blíže objasněna v řízení o správním vyhoštění. Je zřejmé, že žalobkyně byla státní občankou Svazu sovětských socialistických republik. Narodila se na Ukrajině, kde pobývala až do roku 1988, kdy se provdala za sovětského občana lotyšské národnosti a přestěhovala se za ním na území Lotyšské sovětské socialistické republiky. Určení, zda žalobkyně má nějaké státní občanství a kterého státu, je závislé na vyhodnocení otázky nástupnictví nově vzniklých samostatných států po zanikajícím SSSR. Jde o otázku právně i skutkově komplikovanou, kterou nelze jednoznačně posoudit ve lhůtě vyhrazené zákonem pro rozhodnutí o zajištění. Jak soud uvedl již výše, v souvislosti s předchozími tresty vyhoštění nevedly české orgány veřejné moci jednání s nástupnickými státy SSSR ve věci státního občanství žalobkyně a jejího přijetí zpět na území některého z nástupnických států. Neexistuje tedy žádný spolehlivý podklad pro učinění závěru, že žalobkyně je vskutku bez státního občanství. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2016 o zajištění žalobkyně dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců uvedla, že pro účely vyhoštění bude třeba v prvé řadě ověřit identifikační markanty v republikách bývalého SSSR. I kdyby po vyčerpání dostupných prostředků nebylo s určitostí zjištěno, zda má žalobkyně státní občanství některého z nástupnických států SSSR, a tedy je osobou bez státní příslušnosti, lze žalobkyni vyhostit do státu jejího posledního trvalého bydliště (§ 174a a § 179 zákona o pobytu cizinců; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí používá v čl. 3 odst. 3 pojem země původu). Z čl. 31 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (vyhlášena sdělením pod č. 108/2004 Sb. m. s.) vyplývá závazek smluvních států nevyhostit, s výjimkou důvodů národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, osoby bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na jejich území. Tento závazek se ovšem vztahuje pouze na osoby oprávněně se zdržující na území České republiky, nikoliv na osoby, které se zde zdržují neoprávněně, což je právě případ žalobkyně. Při posuzování zákonného účelu zajištění cizince jako osoby bez státní příslušnosti (apatridy) je pak správní orgán povinen posoudit, který stát lze považovat za stát posledního trvalého bydliště cizince, jímž se rozumí ten stát dosavadního pobytu, k němuž má osoba bez státní příslušnosti vazby trvalejší povahy (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2014, čj. 4 Azs 122/2014 – 43). Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně pobývala od roku 1988 do roku 2000 v Lotyšsku, a to spolu se svým manželem a dětmi, dokonce je držitelkou cestovního dokladu vystaveného Lotyšskem pro osoby bez státní příslušnosti. Po opuštění Lotyšska přicestovala žalobkyně přes Ukrajinu a Polsko do České republiky. Je tedy zřejmé, že právě v Lotyšsku měla žalobkyně poslední trvalé bydliště před vstupem na území České republiky. Na tom nic nemění skutečnost, že v mezidobí nastala významná změna poměrů, v důsledku níž nemá na tento stát již žádné vazby (rozvod manželství, prodej bytu, vycestování syna, jenž má lotyšské státní občanství, do České republiky). Nelze vyloučit, že Lotyšsko jakožto země posledního trvalého bydliště přijme žalobkyni zpět na své území jako osobu bez státní příslušnosti. V neposlední řadě pak nelze odhlédnout ani od toho, že dle § 121 zákona o pobytu cizinců může některý stát projevit souhlas s převzetím žalobkyně (viz čl. 3 odst. 3 odrážka třetí směrnice 2008/115/ES). Soudu nepřísluší předjímat, zda některý stát nebude ochoten žalobkyni přijmout na své území, nelze však a priori tvrdit, že vyhoštění není objektivně možné (viz rozsudek NSS čj. 1 As 72/2011 – 75, bod 18). Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by realizace vyhoštění byla v jejím případě vyloučena, a tedy zajištění nemohlo vést k dosažení sledovaného cíle. Skutečnost, že žalobkyně je patrně osobou bez státní příslušnosti (resp. že otázka její státní příslušnosti nebyla doposud řádně objasněna), není důvodem, pro který by rozhodnutí o zajištění nemohlo obstát. V řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně byla vskutku nevyhostitelná a ani v žalobě k tomu žalobkyně nenavrhla nad rámec svých spekulací žádné důkazy. Žalobní bod je nedůvodný. Žalobkyně dále namítla, že se žalovaný nezabýval možností uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu namísto zajištění. Domnívá se, že by bylo postačující uložit jí povinnost hlásit se na ministerstvu, neboť jakožto žadatelka o mezinárodní ochranu bude mít po propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců nárok na ubytování v pobytovém středisku. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně pobývala na území České republiky nelegálně, dlouhodobě nerespektovala svoji povinnost vycestovat z území Evropské unie, což svědčí o naprostém nerespektování právního řádu a jí uložených povinností. Nadto se žalobkyně podáním žádosti o mezinárodní ochranu dopustila zcela účelového jednání, které svědčí o tom, že žalobkyně využije jakékoliv možnosti, aby se vyhnula vyhoštění a mohla nadále pobývat na území České republiky. Propuštěním žalobkyně ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení. Soud má za to, že rozhodnutí žalovaného není ve vztahu k možnému využití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, jaké dva důvody ho vedly k závěru, že mírnější alternativy k zajištění podle § 47 zákona o azylu nejsou dostatečné pro naplnění účelu zajištění. Pokud jde o správnost argumentace žalovaného, má soud za určující vyjít z účelu sledovaného zajištěním. Z § 47 odst. 2 zákona o azylu vyplývá, že účelem tzv. zvláštních opatření (tedy mírnějších alternativ k zajištění) je zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Naproti tomu účel zajištění dle § 46a zákona o azylu není jednotně nikde definován a vyplývá z jednotlivých skutkových podstat uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení. Některé z těchto účelů přitom zřetelně přesahují pouhé zabezpečení účasti žadatele o mezinárodní ochranu v řízení o jeho žádosti, což je právě i případ § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Účel tohoto ustanovení, jak soud uvedl již výše, značně přesahuje samotné řízení ve věci mezinárodní ochrany a směřuje k tomu, aby cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, se nedostal podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu do faktického postavení, v němž by pro něj bylo oproti režimu dle zákona o pobytu cizinců snazší vyhnout se vyhoštění. Smyslem tohoto ustanovení je tedy znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažením takových podmínek, které žadateli umožní vyhnout se vyhoštění (typicky útěkem, přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Účelem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není zabezpečit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbyde postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (§ 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Již poměřením účelu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s účelem zvláštních opatření vyjádřeným v § 47 odst. 2 téhož zákona je zřejmé, že zvláštní opatření nejsou plnohodnotnou alternativou zajištění. Žalobkyni byl v minulosti dvakrát uložen trest vyhoštění v rámci trestního řízení (nikoliv v rámci správního vyhoštění), který dobrovolně nevykonala, z čehož plyne její pohrdavý postoj nejen k povinnostem vyplývajícím ze zákona o pobytu cizinců (tj. povinnost setrvávat na území České republiky pouze na základě platného pobytového oprávnění), nýbrž i k povinnostem explicitně a opakovaně uloženým nestranným a nezávislým orgánem moci soudní v rámci trestního řízení soudního, které je samo o sobě postupem, k jehož aktivaci dochází toliko v těch vážnějších případech. Český právní řád nezná žádné důraznější prostředky k vynucení respektu povinnosti opustit území tohoto státu. Z toho je tedy zřejmé, že v případě žalobkyně nelze účinně uplatnit zvláštní opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu (viz rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, čj. 2 Azs 122/2016 – 79, na aplikovatelnosti právního názoru NSS vysloveného v citovaném rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nic nemění, že žalobce byl v dané věci zajištěn z jiného důvodu dle § 46a zákona o azylu, neboť oba důvody jsou typově podobné, skutkový základ obou případů je v podstatných rysech shodný a rozhodujícím je výklad § 47 zákona o azylu). Obě zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu se vyznačují tím, že cizinec je ponecháván na svobodě, a ačkoliv je mu uložena povinnost zdržovat se v pobytovém středisku [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu], může pobytové středisko kdykoliv opustit. Právo opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin není nikterak administrativně omezeno, pouze opuštění pobytového střediska na dobu delší než 24 hodin podléhá povolení ministerstva (§ 82 odst. 5 zákona o azylu). V tomto režimu tedy nic cizinci nebrání, aby z pobytového střediska odešel a již se nenavrátil. Vzhledem k dosavadnímu počínání žalobkyně ovšem nelze očekávat, že žalobkyně bude v pobytovém středisku vyčkávat do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a poté dobrovolně vycestuje z území České republiky. Naopak, žalobkyně doposud činila vše proto, aby se vycestování ze země vyhnula, a nelze proto očekávat, že by tomu nyní bylo jinak (z vyjádření žalobkyně je zřejmé, že nemá v úmyslu území České republiky dobrovolně opustit, neboť dle jejího tvrzení nemá kam jinam jít). Žalobkyně, byť na území České republiky pobývá dlouhodobě, nemá žádné stálé zaměstnání (výdělek si zajišťovala pouze brigádně, legální zaměstnání nepřichází v jejím případě do úvahy) ani stálé bydliště. Pokud by se tedy vzdálila z pobytového střediska, nebylo by snadné následně ji vypátrat za účelem realizace správního vyhoštění. Podpůrně lze poukázat na rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2014, čj. 9 Azs 192/2014 – 29, podle něhož za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je proto rozhodováno o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil namísto jeho zajištění k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území dle § 123b téhož zákona. V nyní posuzované věci jsou okolnosti případu srovnatelné. Žalobkyni sice nebylo uloženo správní vyhoštění, které nerespektovala, nýbrž trest vyhoštění, který nerespektovala. Z toho důvodu byla následně žalobkyně zajištěna v režimu dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jestliže tedy pro toto předchozí zajištění žalobkyně z 19. 10. 2016 platí, že v zásadě nepřicházelo do úvahy uložení zvláštního opatření za účelem vycestování žalobkyně, mezi něž zákon o pobytu cizinců řadí povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, složení peněžních prostředků nebo povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, není žádného důvodu, proč by se situace měla změnit v důsledku „přezajištění“ žalobkyně jenom kvůli tomu, že podala účelovou žádost o mezinárodní ochranu. Účel zajištění je tentýž, zvláštní opatření stanovená zákonem o azylu se významněji neliší od zvláštních opatření za účelem vycestování dle zákona o pobytu cizinců. Je-li zajištění v zařízení pro zajištění cizinců jediným efektivním prostředkem k zajištění vycestování cizince, pak pouhé podání účelové žádosti o mezinárodní ochranu a přezajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na tom nic nemění. Soud tedy uzavírá, že závěr žalovaného, podle něhož nelze v daném případě dosáhnout účelu sledovaného § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádným ze zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, neboť dosavadní postoj žalobkyně vůči autoritativním rozhodnutím českých soudů je přezíravý, je správný. Žalobní bod je nedůvodný. Poslední žalobní bod směřuje proti zákonnosti rozhodnutí o době trvání zajištění, tedy proti vedlejšímu výroku rozhodnutí o zajištění. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu lze zajistit žadatele o mezinárodní ochranu nejdéle na dobu 120 dnů. Zákon o azylu nestanoví žádné kritérium, které by mělo být při stanovení délky zajištění zohledněno, směrnice 2013/33/EU v čl. 9 odst. 1 pouze stanoví, že zajištění může trvat pouze po co nejkratší dobu, dokud přetrvávají důvody pro zajištění. Je tedy proto třeba vycházet ze zásady, že zajištění je v souladu se zákonem pouze tehdy, je-li omezeno na dobu nezbytně nutnou. Tuto otázku je třeba posoudit ve vazbě na účel zajištění. Jelikož zajištění z důvodu dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu přesahuje rámec řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a jeho účelem je zajistit dostupnost cizince pro realizaci správního vyhoštění, které se stane vykonatelným až po skončení řízení ve věci mezinárodní ochrany, je zřejmé, že zajištění by mělo v zásadě trvat po celou dobu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Zohlednit je přitom třeba i zákony předvídanou sistaci právních účinků rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany (§ 32 odst. 2 zákona o azylu). Po tuto dobu se totiž na cizince stále hledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu [§ 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu], který má právo zdržovat se na území České republiky (čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32/EU), a rozhodnutí o správním vyhoštění nelze považovat za vykonatelné (§ 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Vedlejší výrok rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba trvání zajištění, je třeba vždy odůvodnit (viz rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013 – 42, srov. též rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011 – 79), a to ačkoliv žalovaný disponuje správním uvážením, pokud jde o stanovení doby trvání zajištění. Správní uvážení žalovaného nicméně není neomezené, musí vycházet z řádného zjištění rozhodných skutečností, nesmí vykazovat prvky svévole, diskriminace apod. Zejména však nemůže vytvářet prostor pro porušení zásady, že zajištění může trvat pouze po nezbytně dlouhou dobu, neboť jde o rozhodnutí, jímž se omezuje osobní svoboda. Stanovená délka zajištění musí být odůvodněna vždy, nikoliv pouze v případě, kdy žalovaný stanoví délka zajištění v nejvyšším možném rozsahu (tj. 120 dnů). V případě, že je stanovena doba zajištění v maximální přípustné délce, je třeba klást na odůvodnění tohoto vedlejšího výroku obzvláště důraz. Žalovaný odůvodnil dobu trvání zajištění tím, že vyšel z předpokládané délky řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a lhůty pro podání žaloby. Takový postup nepochybně odpovídá účelu, který je zajištěním dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu sledován (viz výše). Takto konstruovaná úvaha žalovaného odpovídá znění § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, tedy podmínkám vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Potřeba zajištění žalobkyně totiž vyvěrá z toho, že podání žádosti o mezinárodní ochranu ze zákona odkládá vykonatelnost rozhodnutí o vyhoštění cizince vydaného podle zákona o pobytu cizinců, a to do doby pravomocného skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, včetně uplynutí lhůty pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Teprve poté se může stát rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelným a být také skutečně vykonáno. Přístup žalovaného, jenž vázal dobu zajištění na dobu, po kterou řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany brání nabytí vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, je tedy veskrze správný a plně odpovídá sledovanému účelu zajištění [důvod dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu]. Žalovaný v prvé řadě vyšel z toho, že v dané věci lze očekávat vydání rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu ve lhůtě 90 dnů, což je polovina ze zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 27 odst. 1 zákona o azylu). Poukázal na to, že jelikož žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla i jiné důvody, byť nikoliv relevantní, než jen snahu legalizovat svůj pobytu na území České republiky, a vyhnout se tak správnímu vyhoštění, bude třeba posoudit žádost v plném rozsahu, nikoliv ji zamítnout postupem dle § 16 zákona o azylu. Žalobkyně namítla, že tato úvaha je vnitřně rozporná a nezákonná, neboť je-li žádost účelová, a proto zakládá důvod pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je povinností žalovaného rozhodnout o ní postupem dle § 16 zákona o azylu, tj. ve lhůtě nejvýše 30 dnů. K tomu soud uvádí, že z § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu nelze dovodit povinnost žalovaného, aby o každé žádosti o mezinárodní ochranu, která naplňuje uvedenou skutkovou podstatu, rozhodl v režimu § 16 zákona o azylu (tedy v tzv. zkráceném řízení). Povinnost takto postupovat nevyplývá ani z čl. 31 odst. 8 směrnice 2013/32/EU, který umožňuje, aby členské státy zavedly rychlejší řízení k rozhodnutí o zjevně nedůvodných žádostech, neukládá však, aby členské státy zajistily zrychlené projednání v každém z takových případů. Účelem § 16 odst. 1 a 2 zákona o azylu je typově vymezit takové žádosti o mezinárodní ochranu, které jsou zjevně nedůvodné, pročež lze v jejich případě přistoupit k omezenému posuzování jejich důvodnosti (§ 16 odst. 3 zákona o azylu). Konkrétně žádost dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu lze zamítnout jako zjevně nedůvodnou po prověření, že v ní uvedené skutečnosti nelze podřadit pod § 12 a § 14a zákona o azylu. Tvrzení uvedené žadatelem v takové žádosti se nepoměřuje § 13, § 14 a § 14b zákona o azylu, nezkoumá se tedy, zda nelze žadateli udělit azyl za účelem sloučení rodiny, tzv. humanitární azyl a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny. V tomto zkráceném řízení lze o žádosti rozhodnout pouze ve lhůtě dle § 27 odst. 5 zákona o azylu (30 dnů od poskytnutí údajů k žádosti). Ustanovení § 16 zákona o azylu nicméně nebrání tomu, aby žádost o udělení mezinárodní ochrany, byť splňuje charakteristiku vymezenou v § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, byla posouzena v plném rozsahu, tedy ve vztahu k § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Takové posouzení žádosti může být provedeno jak ve lhůtě do 30 dnů od sdělení údajů k žádosti, tak po uplynutí této lhůty. Argumentace žalobkyně, že žádost splňující podmínky § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí být vždy zamítnuta jako zjevně nedůvodná v tzv. zkráceném řízení ve lhůtě 30 dnů od sdělení údajů k žádosti, nemá oporu v aplikovatelných ustanoveních zákona o azylu. Závěr žalovaného, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze z důvodu, aby se vyhnula hrozícímu vyhoštění či jej oddálila, takže je naplněn důvod pro zajištění upravený v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, není v kolizi s jeho úvahou, že žádost žalobkyně bude třeba posoudit v plném rozsahu, nikoliv jen ve zkráceném řízení. Žalovaný navrhovaný procesní postup (tj. plný přezkum žádosti o mezinárodní ochranu) odůvodnil tím, že žalobkyně v žádosti neuvedla pouze to, že jediným cílem žádosti je vyhnout se správnímu vyhoštění, nýbrž uvedla i jiné skutečnosti o své rodinné a socioekonomické situaci. Jak soud uvedl již výše, tyto skutečnosti nejsou jakkoliv relevantní ve vztahu k § 12 a § 14a zákona o azylu, takže by bylo možné žádost žalobkyně zamítnout jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, nicméně nevyužití tohoto procesního postupu a podrobení žádosti posouzení v plném rozsahu ve vztahu ke všem důvodům pro udělení mezinárodní ochrany umožní posoudit podanou žádost i s ohledem na případné udělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Jde tedy o postup, který je šetrnější k právům žalobkyně, byť zdlouhavější, a pouze v jeho rámci je možné zabývat se tvrzeními žalobkyně i z toho pohledu, zda se nejedná o mimořádný případ, kdy by přicházelo v úvahu udělení tzv. humanitárního azylu, k němuž mají žalobkyní uvedené skutečnosti nejblíže. Předpokládá-li žalovaný, že vydá rozhodnutí o žádosti žalobkyně ve lhůtě 90 dnů (v této souvislosti je třeba poukázat na obtíže při určování země původu žalobkyně, což je ústřední pojem azylového práva), tedy po uplynutí poloviny ze zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, nelze jeho úvaze ničeho vytknout. Předpokládaný postup žalovaného není v rozporu se zákonem o azylu. Lhůta pro podání žaloby činí dle § 32 odst. 1 zákona o azylu 15 dnů, přičemž lhůta pro ověření, zda byla žaloba podána, činí vzhledem k obvyklé době trvání poštovní přepravy zásilek 5 dnů. Žalovaný na základě těchto skutečností dovodil, že probíhající řízení o účelové žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu přestane sistovat vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění po 110 dnech (odhlížeje od toho, zda žalobkyně žalobu skutečně podá). Soud neshledal, že by se úvahy, z nichž žalovaný vycházel, příčily procesním právním předpisům, nebo že by byly nepřiléhavé či nepřiměřené. Není pravda, jak namítla žalobkyně, že by žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že o žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne ve zrychleném režimu dle § 16 zákona o azylu. Žalovaný naopak jednoznačně deklaroval, že žádost nebude posuzovat ve zrychleném režimu, posoudí ji v plném rozsahu, což odůvodnil konkrétními skutečnostmi (viz výše). Zmínku žalovaného, že stanovená doba trvání zajištění by byla přiměřená, i kdyby bylo o žádosti rozhodnuto v režimu § 16 zákona o azylu, je třeba vnímat pouze jako úvahu subsidiární, která má zvýšit přesvědčivost rozhodnutí, pokud jde o správnost stanovené doby trvání zajištění. Žalovaný touto úvahou toliko naznačil, že i při zamítnutí žádosti dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu se sistuje vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění zhruba o 110 dnů, neboť neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu pravidelně podávají proti rozhodnutí žalovaného žalobu, s níž je ze zákona spojen odkladný účinek (lhůta 30 dnů pro rozhodnutí o žádosti + lhůta 15 dnů pro podání žaloby + lhůta 60 dnů pro rozhodnutí soudu o žalobě podané zajištěným žadatelem + lhůty pro doručení rozhodnutí žalovaného, doručení žaloby soudu, vypracování a vypravení soudního rozhodnutí). Rozhodnutí žalovaného není rozporné v tom smyslu, že by žalovaný vyjádřil v jeho odůvodnění úmysl rozhodnout o žádosti o mezinárodní ochranu ve zrychleném režimu, ovšem při stanovení doby trvání zajištění vycházel z předpokládané délky trvání řízení ve standardním režimu. Žalobkyně poukázala především na to, že úvahy žalovaného jsou pouze spekulacemi, skutečnosti, z nichž žalovaný vychází, nemusí vůbec nastat. K tomu soud uvádí, že již z povahy věci musí být jádrem odůvodnění délky doby zajištění právě kvalifikovaný odhad pravděpodobného budoucího vývoje rozhodných skutečností. Požadavek přiměřenosti stanoveného omezení osobní svobody totiž vyžaduje, aby správní orgán vážil budoucí pravděpodobný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a navazujících postupů a se znalostí věci činil kvalifikovaný odhad doby, po niž bude nezbytné žalobkyni omezit na osobní svobodě. Taková úvaha samozřejmě musí vycházet z jevů relativně pravděpodobných a nemůže byt založena na čiré spekulaci o zcela nepravděpodobných okolnostech. Východiska žalovaného však jsou založena na pravděpodobných jevech, jejichž výběr je přitom zcela logicky formován důvodem, pro který bylo přistoupeno k zajištění žalobkyně (k tomu viz výše). Žalovaný nespekuloval, že žalobkyně podá žalobu proti rozhodnutí o její žádosti, pouze zohlednil, že i po dobu běhu lhůty pro podání žaloby není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Protože tedy tyto okolnosti nejsou zcela nepravděpodobné a výpočet nezbytné doby zajištění na jejich základě nelze považovat za zjevně nelogický, soud neshledal, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí z mezí správního uvážení vybočil. Soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného i co do stanovené délky zajištění obstojí. Soud se neztotožnil se stanoviskem žalobkyně, že žalovaný měl rozhodnout o zajištění žalobkyně nejvýše na dobu 30 dnů, a pokud budou i nadále trvat důvody pro zajištění, měl poté rozhodnout o jeho prodloužení. Žalovaný stanovil dobu trvání zajištění v souladu s kvalifikovaným odhadem délky řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a navazujících skutečností (uplynutí lhůty pro podání žaloby, čas potřebný pro ověření, zda skutečně byla podána včasná žaloba). Pokud by žalovaný rozhodl o zajištění žalobkyně pouze na dobu 30 dnů, ačkoliv by již v té době bylo zřejmé, že po jejím uplynutí ještě nenastoupí účinky vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců a žalobkyně bude mít stále postavení žadatelky o mezinárodní ochranu, jednalo by se o postup zjevně neúčelný, neboť od počátku by bylo zřejmé, že kvůli naplnění účelu zajištění bude nezbytné rozhodnout o prodloužení zajištění. Správný je naopak takový postup, že soud stanoví dobu zajištění v délce, která odpovídá skutečně předpokládané době trvání účelu zajištění, a to s ohledem na skutečnosti existující v době vydání rozhodnutí. V průběhu trvání zajištění je žalovaný samozřejmě povinen reagovat na v mezidobí nastalé změny. Je třeba připomenout, že podle § 46a odst. 12 zákona o azylu musí být zajištění bez zbytečného odkladu a bez rozhodnutí ukončeno, zanikl-li důvod zajištění. Je tedy povinností žalovaného, jenž rozhodl o zajištění žalobkyně, aby neustále po celou dobu trvání zajištění prověřoval, zda stále trvají důvody pro zajištění (§ 46a odst. 9 zákona o azylu). Sama žalobkyně pak má právo požádat žalovaného, aby opětovně posoudil důvody pro zajištění. Rovněž tento žalobní bod napadající zákonnost vedlejšího výroku rozhodnutí o zajištění je tedy nedůvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že všechny žalobkyní uplatněné žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Soud rozhodl o žalobě bez jednání v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu, neboť oba účastníci souhlasili s tím, aby soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení