44 A 11/2017 - 27

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobkyně: N. M., státní příslušnice Ukrajiny, t. č. bytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2017, č. j. OAM-22/LE-BE02-BE02-PS-2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Praze dne 4. 4. 2017, podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců. Doba zajištění byla ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovena do 3. 6. 2017. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 23. 2. 2017. Žalobkyně namítá porušení § 2, § 3 a § 68 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále tvrdí, že žalovaný porušil § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, pokud rozhodl o jejím zajištění, místo aby jí uložil zvláštní opatření. Žalobkyně poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 44 A 26/2016 – 20, z něhož vyplývá, že účelem zvláštních opatření ve věci mezinárodní ochrany je zabezpečení účasti žadatele v řízení ve věcech mezinárodní ochrany, nikoli zabezpečení realizace jeho vyhoštění po zamítnutí jeho žádosti. Dále z citovaného rozsudku plyne, že motivace žalobkyně k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemá žádný vztah k tomu, zda je nutné ji zajistit. Žalobkyně poukazuje na to, že i z další judikatury, mj. i zdejšího soudu, jednoznačně vyplývá přednost aplikace zvláštního opatření před zajištěním. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný svůj závěr o neúčinnosti uložení zvláštních opatření náležitě neodůvodnil, pokud v napadeném rozhodnutí pouze stručně poukázal na pobytovou historii a předchozí jednání žalobkyně. Žalovaný sice obsáhle pojednal účelovost podání žádosti ze strany žalobkyně, avšak nevyjádřil se k žádnému zvláštnímu opatření a neuvedl důvody, pro něž každé z nich nelze uložit. Tím, že žalovaný neuvedl jedinou okolnost, proč by v případě žalobkyně nebylo užití některého ze zvláštních opatření účinné (např. povinnost hlásit se osobně na ministerstvu či povinnost zdržovat se v pobytovém středisku) a takové okolnosti ani nevyplývají ze správního spisu, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Dále žalobkyně namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil délku zajištění. Zajistit žadatele je přípustné pouze na dobu nezbytnou ve vztahu ke sledovanému cíli. Žalovaný však ve svém odůvodnění nevztahuje své rozhodnutí k přiměřenosti, nýbrž k maximální zákonné době zajištění. Stanovená dálka zajištění (110 dní) je nepřiměřená, stanovená účelově a mechanicky (žalobce shodnou lhůtu stanoví v naprosté většině případů). Žalovanému nic nebránilo stanovit kratší dobu zajištění a v případě potřeby ji prodloužit (např. nemusel v rámci svých úvah předjímat, že žalobkyně podá proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany žalobu a s ohledem na to prodloužit délku zajištění, když výsledek řízení o mezinárodní ochraně není jistý). Žalovaný tedy překročil meze správního uvážení. Závěrem žalobkyně poukazuje na závažnost institutu zajištění: vzhledem k tomu, že bylo v důsledku napadeného rozhodnutí zasaženo do její osobní svobody, měl se správní orgán tím spíše podrobně věnovat odůvodnění, namísto – nepřezkoumatelného – stručného konstatování o neúčinnosti zvláštních opatření. Žalobkyně proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popírá důvodnost žalobních bodů a domnívá se, že postupoval zcela v souladu s právními předpisy, přičemž odkazuje na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu. Judikatura, na níž žalobkyně odkazuje, se týká případů skutkově i právně odlišných [žadatelů zajištěných podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu], na což žalobkyně sama poukázala. Žalobkyně v žalobě neuvedla žádné důvody, které by oprávněnost jejího zajištění vyvracely: nijak nepopírá svůj dlouhodobý nelegální pobyt, prokazování se padělanými doklady či nevycestování po skončení platnosti víza. Přitom právě tyto důvody vedly žalovaného k závěru o neúčinnosti uložení zvláštních opatření. Dále se v řízení jednoznačně prokázalo, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podala žalobkyně účelově, s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění a dosáhnout propuštění ze zajištění. Žalovaný dále ve stručnosti rekapituluje pobytovou historii žalobkyně, okolnosti podání žádosti o mezinárodní ochranu a její obsah. Žalovaný uzavírá, že postupoval v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, Nejvyššího správního soudu a zdejšího soudu, na kterou odkazuje, a že své rozhodnutí řádně odůvodnil. Co se týká délky zajištění, uvádí žalovaný, že uplatnil správní uvážení, přičemž se pohyboval v mezích zákonných podmínek a nijak nevybočil ze své obvyklé rozhodovací praxe v obdobných případech. Žalovaný navrhuje podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Žalobkyně byla v rámci pobytové kontroly dne 10. 2. 2017 kontrolována policií, přičemž se prokázala rumunským cestovním dokladem znějícím na její jméno. Poté, co policie zjistila, že jde o padělek dokladu, předložila žalobkyně na výzvu ukrajinský cestovní doklad, který obsahoval maďarské vízum platné do 29. 7. 2016. S žalobkyní bylo proto téhož dne zahájeno řízení o správním vyhoštění, v rámci něhož žalobkyně týž den do protokolu uvedla, že jí falešný cestovní doklad obstaral její druh. Dne 11. 2. 2017 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně, přičemž doba, po níž žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena na dobu 3 let. Téhož dne bylo vydáno rozhodnutí o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění. Dne 13. 2. 2017 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová. Dne 20. 3. 2017 byl s žalobkyní proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v rámci něhož žalobkyně mj. uvedla, že v různých členských státech Evropské unie (včetně České republiky) již několikrát pobývala za účelem zaměstnání. Naposledy do České republiky přicestovala přes Maďarsko na krátkodobé maďarské vízum. Ač má ukrajinský cestovní doklad, po svém přicestování do České republiky si opatřila falešný rumunský cestovní doklad, který užívala pro účely zaměstnání a jednou (po svém zadržení) se jím prokázala policii. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (byla podána prostřednictvím žalovaného, k poštovní přepravě byla předána dne 27. 3. 2017), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochranu podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Obecné tvrzení žalobkyně, že byly v řízení porušeny § 2, § 3 a § 68 odst. 2 správního řádu, nepovažuje soud za samostatné žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená obecná tvrzení žalobkyně nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobkyně uvedla konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Žalobkyně posléze konkrétně namítá, že v jejím případě měla být užita zvláštní opatření a že žalovaný řádně neodůvodnil, proč k jejich aplikaci nepřistoupil, jak mu to ukládá § 68 odst. 3 správního řádu. V první řadě se tedy soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže z jeho odůvodnění, a to ani v kontextu s obsahem správního spisu, nelze seznat důvody, proč správní orgán určitým způsobem. Takovou vadou však zjevně napadené rozhodnutí netrpí. Soud v prvé řadě podotýká, že při hodnocení otázky přezkoumatelnosti je třeba rozhodnutí vnímat jako celek. V dané věci proto nelze z kontextu vytrhnout krátkou část odstavce na straně 4 napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný došel k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření, a domnívat se, že se pouze zde se nachází celé zdůvodnění názoru žalovaného. Není na místě po žalovaném požadovat, aby v části rozhodnutí, která obsahuje právní hodnocení, znovu opakoval to, co již bylo v obsáhle řečeno v předcházející části rozhodnutí, která obsahuje rekapitulaci skutkových zjištění. Z pohledu přezkoumatelnosti rozhodnutí plně obstojí již jen kratší shrnutí zjištěných skutečností (případně obstojí i jen odkaz na jejich rekapitulaci provedenou výše v rozhodnutí) a jejich právní zhodnocení. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že jej k úvaze o neúčinnosti zvláštních opatření vedlo několik důvodů, a sice skutečnost, že žalobkyně nerespektovala svou zákonnou povinnost vycestovat z území České republiky po skončení platnosti víza, že na území České republiky setrvala, aniž by projevila snahu si zde svůj pobyt legalizovat, že se vědomě prokazovala padělanými doklady jako pravými a že propuštěním žalobkyně by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Takové odůvodnění je odůvodnění srozumitelné a přezkoumatelné. Zda tyto důvody věcně obstojí, je již otázkou jejich navazujícího věcného posouzení. Důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, který byl v této podobě do zákona o azylu vložen novelou č. 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015, je zřetelnou reakcí na čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Podle tohoto ustanovení může být žadatel zajištěn, je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle návratové směrnice nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Pokud jde o správnost argumentace žalovaného, má soud za určující vyjít z účelu sledovaného zajištěním v dané konkrétní věci. Tím je omezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci. Souvislost zajištění žadatele s předchozím řízením o správním vyhoštění je zde zjevná, resp. je i zákonem o azylu (přijímací směrnicí) předpokládaná. Žadatel je totiž v režimu zákona o azylu zajišťován poté, co byl již zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění („žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců“), a to proto, že pokračování zajištění je objektivně nutné, neboť žádost o udělení mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem výkon rozhodnutí o správním vyhoštění pozdržet nebo zmařit. S ohledem na tuto návaznost zajištění podle zákona o azylu na zajištění za účelem správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že i účel obou zajištění je týž. Z § 47 odst. 2 zákona o azylu vyplývá, že účelem tzv. zvláštních opatření (tedy mírnějších alternativ k zajištění) je zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Naproti tomu účel zajištění dle § 46a zákona o azylu není jednotně nikde definován a vyplývá z jednotlivých skutkových podstat uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení. Některé z těchto účelů přitom zřetelně přesahují pouhé zabezpečení účasti žadatele o mezinárodní ochranu v řízení o jeho žádosti, což je právě i případ § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Účel tohoto ustanovení, jak již bylo shora naznačeno, značně přesahuje samotné řízení ve věci mezinárodní ochrany a směřuje k tomu, aby cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, se nedostal podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu do faktického postavení, v němž by pro něj bylo oproti režimu dle zákona o pobytu cizinců snazší vyhnout se vyhoštění. Smyslem tohoto ustanovení je tedy znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažením takových podmínek, které žadateli umožní vyhnout se vyhoštění (typicky útěkem, přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Účelem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není zabezpečit účast žadatele v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž zabezpečit jeho dostupnost pro policejní složky fakticky vykonávající rozhodnutí o vyhoštění pro dobu, kdy žadatel pozbyde postavení žadatele o mezinárodní ochranu a budou splněny podmínky vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění (§ 119 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Tímto způsobem soud účel zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vyložil soud již v několika svých rozhodnutích (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, č. j. 44 A 21/2016 – 25, ze dne 7. 12. 2016, č. j. 44 A 24/2016 – 16, ze dne 21. 12. 2016, č. j. 44 A 28/2016 – 15, ze dne 28. 12. 2016, č. j. 44 A 31/2016-19, rozsudek ze dne 22. 2. 2017, č. j. 44 A 2/2017 – 21, rozsudek ze dne 7. 3. 2017, č. j. 44 A 3/2017 – 17). Soud si je současně vědom, že v jedné jiné věci (konkrétně v rozsudku ze dne 5. 12. 2016, č. j. 44 A 26/2016 – 20), na kterou žalobkyně odkazuje, byl vysloven částečně odlišný právní názor, který je ale založen pouze na jazykovém výkladu dotčených ustanovení zákona o azylu [zejména § 47 odst. 2 zákona o azylu ve spojení s návětím § 46 odst. 1 zákona o azylu] a nerozlišuje mezi účelem zvláštních opatření a účelem samotného zajištění podle jednotlivých skutkových podstat § 46a odst. 1 zákona o azylu. Uvedený rozsudek také pomíjí shora vyložené souvislosti zajištění podle zákona o azylu se zajištěním podle zákona o pobytu cizinců, které má soud za podstatné, proto se soud přiklonil ke své judikatuře tyto souvislosti zohledňující. Nadto lze poznamenat, že i za akceptace východisek uvedených v rozsudku ze dne 5. 12. 2016, č. j. 44 A 26/2016 – 20, dospěl soud v jiném rozsudku (rozsudek ze dne 30. 12. 2016, č. j. 44 A 29/2016 – 18) k závěru, že prokazování se padělaným dokladem v předchozím řízení o přechodném pobytu znamená vědomé uvádění správního orgánu v omyl a maření řádného průběhu řízení, z čehož pro soud vyplynuly důvodné obavy, že by žalobkyně mohla mařit i řízení ve věci mezinárodní ochrany způsobem, který není eliminovatelný pomocí zvláštních opatření; usoudil tedy na neúčinnost zvláštních opatření. V souzené věci je již poměřením účelu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s účelem zvláštních opatření vyjádřeným v § 47 odst. 2 téhož zákona zřejmé, že zvláštní opatření nejsou plnohodnotnou alternativou zajištění. Žalobkyně si totiž nechala obstarat padělaný cestovní doklad a minimálně jednou se jím prokázala, což je popsáno na stranách 1 a 2 napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že se žalobkyně – byť i jen jedenkrát – prokázala příslušníkům Policie České republiky padělaným dokladem, aby jim zabránila zjistit, že zde pobývá nelegálně, je jednoznačným dokladem jejího pohrdavého postoje k státním orgánům České republiky a je velmi závažným prohřeškem proti veřejnému pořádku. Tento závěr vyplývá v první řadě ze skutečnosti, že jde o jednání v České republice trestné (padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečin, pro které ostatně bylo – jak soud zjistil ze správního spisu – s žalobkyní zahájeno trestní řízení). V druhé řadě pak lze závažnost tohoto jednání ilustrovat i na pozadí zákona o azylu. Zákon o azylu obecně počítá se situací, že žadatel o mezinárodní ochranu doklady vůbec nemá (neboť si je při útěku ze své vlasti nestihne vzít, případně o ně na útěku přijde apod.), přičemž tuto skutečnost samu o sobě zákon o azylu nijak nesankcionuje. Tomu odpovídá i soudní judikatura, kdy lze odkázat například na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie v případě Mahdi (C - 146/14), ve kterém Soudní dvůr v bodě 73 konstatoval, že pouhá skutečnost, že cizinec nemá doklad totožnosti, nemůže být důvodem k jeho zajištění. Soud si je přitom vědom skutečnosti, že v citované věci se nejednalo o žadatele o azyl, nýbrž o nelegálně pobývajícího cizince; nicméně tím spíše je třeba pomocí argumentu a maiori ad minus dospět k závěru, že lze týž závěr aplikovat na žadatele o mezinárodní ochranu, který má ve srovnání s nelegálně pobývajícím cizincem ve všech ohledech privilegovanější postavení. Jestliže se ale žadatel aktivně prokazuje padělanými doklady, jde o situaci jinou: podle § 73 odst. 3 písm. b) zákona o azylu takové jednání představuje (ve spojení se skutečností, že současně není známa žadatelova totožnost) samostatný důvod k nepovolení vstupu na území České republiky žadateli, který podal žádost o mezinárodní ochranu na mezinárodním letišti. Obdobně podle § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu takové jednání představuje (ve spojení se skutečností, že současně není známa žadatelova totožnost) samostatný důvod pro zajištění žadatele, který podal žádost o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců. Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněná zvláštní opatření (povinnost zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo se osobně hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené), je vždy vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření. To však v dané věci nelze očekávat. Soud má ze správního spisu za prokázané, že se žalobkyně úmyslně (ve zlé víře) snažila oklamat státní orgány, což svědčí o pramalém respektu k právním předpisům a o nulové snaze se stáními orgány spolupracovat. S ohledem na to nelze považovat za pravděpodobné, že tentokrát by žalobkyně své povinnosti plynoucí z řízení o mezinárodní ochraně a své další povinnosti, které by jí vznikly v případě negativního výsledku tohoto řízení, zodpovědně plnila. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku je spojeno s tím, že a ačkoliv je cizinci tato povinnost [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu], může cizinec pobytové středisko kdykoliv opustit. Právo opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin není nikterak administrativně omezeno, pouze opuštění pobytového střediska na dobu delší než 24 hodin podléhá povolení ministerstva (§ 82 odst. 5 zákona o azylu). V tomto režimu tedy nic cizinci nebrání, aby z pobytového střediska odešel a již se nenavrátil. Vzhledem k dosavadnímu počínání žalobkyně ovšem očekávat, že žalobkyně bude v pobytovém středisku vyčkávat do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a poté dobrovolně vycestuje z území České republiky. Soud uzavírá, že skutečnost, že se žalobkyně prokazovala padělanými doklady, obstojí sama o sobě k odůvodnění neúčinnosti zvláštních opatření. Dalšími důvody, které žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí (tedy dlouhodobý nelegální pobyt a nevycestování z území České republiky po skončení platnosti víza), se soud proto dále pro nadbytečnost nezabýval. Žalovaný tedy nepochybil ani po věcné stránce, dospěl-li k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření. Co se týče námitky, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neprošel jednotlivé druhy zvláštních opatření, soud uvádí, že takový postup by byl zcela zbytečný v situaci, kdy žalovaný dospěl k – správnému a adekvátně odůvodněnému – závěru, že se zřetelem k předchozímu jednání žalobkyně by bylo neúčinné aplikovat jakékoli zvláštní opatření. Požadavek řádného odůvodněného rozhodnutí, jak jej stanoví § 68 odst. 3 správního řádu, má za cíl to, aby bylo pro adresáty rozhodnutí srozumitelné, proč správní orgán rozhodl tak, jak rozhodl. Toto ustanovení však rozhodně nelze vykládat tak, že by žalovanému stanovilo povinnost čistě pro forma vypořádat jednotlivá zvláštní opatření v situaci, kdy je již zjevné, že žádné z nich nemůže být aplikováno. Tuto námitku tedy soud považuje za nedůvodnou. Žalobkyně také napadá délku stanoveného zajištění (110 dní), neboť žalovaný neodůvodnil, na základě kterých individuálních okolností délku zajištění stanovil na horní hranici zákonem stanovené maximální doby. Určení konkrétní délky povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podléhá správnímu uvážení žalovaného. To však musí být z odůvodnění rozhodnutí vždy seznatelné a v soudním přezkumu obstojí jen tehdy, pokud má oporu v konkrétních a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. V tomto bodě nelze přisvědčit žalobkyni, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně popsal úvahu, jíž dospěl k určení doby zajištění, přičemž vzal v potaz jak lhůty pro vydání rozhodnutí v řízení o mezinárodní ochraně stanovené zákonem o azylu a lhůty stanovené soudním řádem správním pro podání žaloby, tak i poznatky ze správní praxe v podobě odhadu, jak dlouho bude s ohledem na konkrétní okolnosti v daném případě řízení o mezinárodní ochraně trvat. Konkrétně žalovaný předpokládá délku trvání řízení ve věci mezinárodní ochrany (90 dnů), dobu potřebnou pro případné podání správní žaloby (15 dnů) a přiměřenou dobu pro doručování (5 dnů). Podle názoru soudu je správní uvážení žalovaného o délce trvání zajištění řádně odůvodněné, a tedy přezkoumatelné. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že žalovaný provedl pouze kvalifikovaný odhad a předvídaná délka trvání zajištění se tak může zkrátit či prodloužit v závislosti na různých faktorech, které ovlivňují průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany. Co se týče otázky přiměřenosti délky trvání zajištění, s ohledem na délku jednotlivých fází řízení zmiňovaných rovněž v rozhodnutí žalovaného, považuje soud délku 110 dní v případě žalobkyně za přiměřenou. Skutečnost, že žalovaný rozhoduje v obdobných případech obdobně, mu nelze klást k tíži, neboť jde o jednu ze základních zásad činnosti správních orgánu, stanovenou v § 2 odst. 4 správního řádu. Ani skutečnost, že žalovaný v obdobných případech stanoví zajištění ve zcela shodně délce, nepovažuje soud za problematickou, neboť standardní odhadovaná délka trvání řízení o mezinárodní ochraně by měla být v obdobných případech shodná. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nevznikly.

Poučení