44 A 26/2016 - 20

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobkyně: N. Ch., nar. X, státní příslušnost Ukrajina, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, zastoupenou Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2016, č. j. OAM-150/LE-BE02-BE02-PS-2016, o zajištění, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2016, č. j. OAM-150/LE-BE02-BE02-PS- 2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím žalovaného a doručenou zdejšímu soudu dne 25. 11. 2016 domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým jí byla ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců v Bělá- Jezová až do 5. 2. 2017. Žalobkyně namítla, že uplatnění institutu povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců je vázáno na splnění několika zákonných podmínek. V daném případě je to prokázání splnění podmínky, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření a žadatel by musel podat žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobkyně je však přesvědčena, že v tomto případě žalovaný pochybil v obou směrech. Pokud jde o podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření, namítla, že žalovaný vůbec nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC Bělá-Jezová v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, např. možnost přemístění do otevřeného pobytového střediska nebo hlášení místa pobytu. Žalovaný pouze uvádí, že vzhledem k pobytové historii žalobkyně by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. V případě žalobkyně se žalovaný zabýval použitím mírnějších opatření stručně a pouze ve dvou odstavcích, ve kterých jenom rekapituluje pobytovou historii žalobkyně a konstatuje, že v jejím případě nemohou být účinně uplatněny mírnější donucovací opaření, aniž by svou úvahu podpořil dostatečnou argumentací, proč by k naplnění účelu zajištění nepostačovalo užití zvláštních opatření. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že jelikož napadeným rozhodnutím dochází ke zbavení svobody ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, je i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nezbytné, aby takové rozhodnutí správní orgán řádně odůvodnil a důkladně se zabýval individuálními okolnostmi případu, což se však v projednávané věci nestalo. Pokud se jedná o podmínku druhou, tedy existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, domnívá se žalobkyně, že zde ze strany správního orgánu došlo k překročení mezí správního uvážení. V napadeném rozhodnutí žalovaný svou argumentaci opírá pouze o tvrzení, že žalobkyně již několikrát o mezinárodní ochranu požádala. Žalobkyně se domnívá, že výše uvedené okolnosti nemohou být samy o sobě považovány za dostatečný důvod k domněnce, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalobkyně navíc dodává, že v napadaném rozhodnutí nebyly zohledněny individuální okolnosti jejího života a její celková životní situace, konkrétně že v zemi původu nemá žádnou rodinu ani majetek. Rovněž je důležité poukázat na skutečnost, že správní orgán posuzuje podanou žádost jako zjevně účelovou, přitom žalobkyně uvádí, že měla problémy vzhledem ke svému polovičnímu ruskému původu. Rovněž byla obětí psychického nátlaku a pronásledování. Podle slov rodiny se na ni dotazovaly jisté osoby, které ji zcela úmyslně napadaly, protože je napůl Ruska. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný nedostatečně zhodnotil její individuální situaci a překročil meze správního uvážení, když nesprávně posoudil účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Vzhledem k vyostřené situaci na Ukrajině pociťuje žalobkyně odůvodněnou obavu a strach o svůj život. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný při stanovení délky zajištění postupuje paušálně bez ohledu na individuální okolnosti případu. Předpokládá, že bude rozhodnuto v maximálních možných lhůtách. Uvedenou argumentací používá téměř v každém rozhodnutí. Zároveň poukázala na to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporným a porušujícím její právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný v jedné části svého rozhodnutí (v části o zákonném důvodu pro uložení povinnosti setrvat v zařízení) tvrdí, že podala svou žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, avšak v jiné jeho části (v části o odůvodnění doby trvání zajištění), naopak tvrdí, že žádost nebude zamítnuta jako zjevně nedůvodná, a je nezbytné posuzovat standardně případné naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný tedy v napadeném rozhodnutí přistupuje k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu zcela dle libovůle, a to vždy s přihlédnutím k tomu, jak je to pro žalovaného výhodné. Žalobkyně uvedla, že pokud žalovaný trvá na důvodu jejího zajištění podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, měl by tuto skutečnost zohlednit i ve správní úvaze o předpokládané době nezbytného setrvání v zařízení reflektujíc 30denní lhůtu na vydání rozhodnutí podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona o azylu. Přesto, při určení délky setrvání žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců, žalovaný v odůvodnění uložené doby trvání zajištění uvádí, že na žádost se nebude aplikovat ustanovení § 16 zákona o azylu a lze předpokládat, že bude rozhodnuto ve lhůtě 90 dní. Rovněž namítla, že žalovaný zcela automaticky předpokládá, že v řízení o mezinárodní ochraně dojde k vydání negativního rozhodnutí, a z toho důvodu připočítává k době zajištění dalších 15 dní na podání případné žaloby společně s pětidenní průměrnou lhůtou na doručování dokumentů. Proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou a účelovou. Obsah žaloby v mnoha svých částech působí jako kompilát univerzálních formulářových tvrzení vhodných pro každou žalobu s konkrétními skutkovými tvrzeními, která jsou však mnohdy s těmito univerzálními tvrzeními v rozporu. Dále uvedl, že si je žalobkyně po celou dobu pobytu na území České republiky (již od roku 2001) vědoma skutečnosti, že je zde nelegálně. Je si vědoma i toho, že byla vydána správní rozhodnutí, jimiž byla z území České republiky vyhoštěna, a tato rozhodnutí vědomě nerespektovala. Pokud jde o její tvrzení, že se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezabýval možností uložit zvláštní opatření, resp., že vůbec nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC Bělá, např. možnost přemístění do otevřeného pobytového střediska nebo hlášeného místa pobytu, pak se mýlí. Žalovaný na stranách 3 a 4 podrobně vysvětlil, proč není možné zvláštní opatření v případě žalobkyně uplatnit, a to zejména proto, že cílem žalobkyně není získání ochrany před pronásledováním, resp. vážnou újmou, ale snaha vyhnout se zajištění a vyhoštění. Propuštěním žalobkyně ze zajištění by byl, stejně jako v minulosti, ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobkyně svědčí nejen její dlouhodobé naprosté nerespektování právního řádu i jí uložených povinností (již od roku 2001, tj. 15 let), ale také její zcela účelové jednání. Rovněž uvedl, že pokud jde o souběžně podanou žádost o mezinárodní ochranu zmiňovanou v žalobě i napadeném rozhodnutí, tato žádost je již druhá v pořadí. Přitom obě žádosti byly podány teprve v okamžiku, kdy byla žalobkyně zajištěna a reálně hrozilo její vycestování z České republiky. Její první žádost o udělení mezinárodní ochrany byla rozhodnutím čj. OAM-127/LE-BE02-ZA14-2013 ze dne 15. srpna 2013 podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná. To ostatně potvrdil i krajský soud, na který se žalobkyně obrátila se žalobou proti tomuto rozhodnutí, když žalobu zamítl. Stejně účelově postupuje žalobkyně i nyní, kdy teprve po svém zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců podala žádost o mezinárodní ochranu, přestože jí nic nebránilo v tom, aby ji podala kdykoliv dříve. Dále zdůraznil, že je třeba, aby si žalobkyně pozorněji přečetla ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) a ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Z jejích znění je zřejmé pouze to, že „jako zjevně nedůvodná bude zamítnuta pouze taková žádost, ve které žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu“. Pokud takové skutečnosti, byť smyšlené, uvádí, je třeba jeho žádost meritorně posoudit bez ohledu na to, s jakým cílem byla podána, tedy i pokud byla podána s cílem vyhnout se vyhoštění. Je tedy zřejmé, že motiv podání žádosti a její obsah není možné stavět proti sobě, neboť nejde o logické varianty. Proto není možné hovořit o tom, že by rozhodnutí žalovaného bylo v této části vnitřně rozporné. Konečně uvedl, že v napadeném rozhodnutí na stranách 4 a 5 podrobně vyčíslil jednotlivé součásti celkově vypočtené doby s řádným odůvodněním, proč lhůtu stanovuje právě v příslušné délce. Přitom tato správní úvaha se nikterak neliší od obdobných případů a není tak výrazem jakékoliv libovůle správního orgánu ve vztahu k žalobkyni. Pokud žalobkyně vyvozuje, že správní orgán zcela automaticky předpokládá, že vydá negativní rozhodnutí, neboť do délky zajištění byla započítána doba 15 dnů na podání žaloby, pak opět činí demagogickou úvahu. Podle ustanovení § 32 zákona o azylu lze proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany podat žalobu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Citované ustanovení nerozlišuje mezi "zamítavým" či "kladným" rozhodnutím. Proto navrhl zamítnutí žaloby. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně byla rozhodnutím Policie České republiky, č. j. KRPA-430278-14/ČJ-2016-000022, ze dne 15. 10. 2016, zajištěna podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců"), a umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová za účelem realizace správního vyhoštění. Následnou lustrací v evidencích policie ČR bylo zjištěno, že je vedena v evidenci nežádoucích osob ode dne 26. 8. 2013 do dne 25. 2. 2019. Do protokolu o podání vysvětlení v rámci správního řízení o zajištění dne 15. 10. 2016 žalobkyně mimo jiné sdělila, že v ČR žije již více než 10 let, přicestovala na platné vízum, po jehož uplynutí zde zůstala neoprávněně. Z tohoto důvodu byla v roce 2001 vyhoštěna, ale z území ČR nevycestovala a dál zde pobývala nelegálně. Poté byla v roce 2013 opět vyhoštěna na dobu 3 let, též nevycestovala, ale po zajištění policií požádala o mezinárodní ochranu. Poté co jí byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta, podávala prostřednictvím advokáta odvolání, ale jak soudní řízení skončilo, neví. Když jí nebyl prodloužen průkaz žadatele, ani nevěděla, že má vycestovat. Navíc po operaci kyčle nemohla chodit, proto zůstala v Praze u přítele, který ji živil. Zdravotní ani sociální pojištění sjednáno nemá. Finanční prostředky si obstarává příležitostnými brigádami. Cestovní pas jí byl odcizen, ale tuto skutečnost nikde nehlásila ani si nový doklad dosud nevyřídila. Domnívala se, že zákaz pobytu jí byl již ukončen, o skutečnosti, že tomu tak není, a zákaz pobytu jí platí do roku 2019, se dověděla až nyní. Dále uvedla, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie a ani s takovou osobou nesdílí společnou domácnost. Je vdaná, na Ukrajině má děti a dům. Rovněž uvedla, že asi před 14 dny vycestovala na Ukrajinu, kde se zdržela asi dva dny a opět se vrátila do ČR. Cesta proběhla bez kontroly a bez problémů. V současné době nemá na vycestování ani kauci finanční prostředky. Pokud vycestuje, vyřídí si nový doklad a opět se vrátí na území ČR. Dne 18. 10. 2016 podala výše jmenovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že se na Ukrajinu bojí vrátit, protože je napůl Ruska a z toho důvodu by byla ohrožena Banderovci, kteří chtějí čistou národnost Ukrajinců. Mohli by ji zabít a někde zakopat. Nikdo by ji ani nehledal. Dále sdělila, že již nemá ani sílu se s někým hádat. Dne 20. 10. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým uložil žalobkyni povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělá-Jezová až do 5. 2. 2017. V odůvodnění uvedl, že v případě žalobkyně se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. K uvedenému závěru dospěl správní orgán na základě skutečností, že žalobkyně pobývá na území ČR již od roku 2001, od téhož roku zde pobývá nelegálně, navíc obdržela opakovaně správní vyhoštění. Toto rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektovala a ve vymezené lhůtě nevycestovala. Žádost o mezinárodní ochranu podala teprve tehdy, když se stal reálným výkon uloženého vyhoštění díky jejímu zajištění Policií ČR. Z toho je zřejmé, že ač pobývala na území ČR, žádost o udělení mezinárodní ochrany podala teprve po svém zajištění Policií ČR a její jednání je tedy naprosto účelové. V rámci správního řízení o vyhoštění, resp. o zajištění dle zákona o pobytu cizinců, neuvedla žádný důvod, který by jí znemožňoval vycestovat z území ČR, což je v rozporu se skutečnostmi, které uvádí ve své žádosti o mezinárodní ochranu. Jmenovitě uvedla strach z Banderovců, kteří by ji mohli v případě návratu na Ukrajinu zabít, protože je napůl Ruska. Do policejního protokolu se navíc ani v náznaku nezmínila o skutečnostech, které ji následně vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Naopak uvedla, že na Ukrajinu před 14 dny bez problémů vycestovala a poté se opět bez problémů do ČR vrátila, aniž by zmínila nějaké problémy během svého pobytu na Ukrajině. Její žádost je tak zjevně účelová. Dále žalovaný uvedl, že propuštěním žalobkyně ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. V průběhu řízení o zajištění bylo též jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně vyhýbala svým povinnostem, když dlouhodobě nerespektovala svou povinnost vycestovat z území EU. Z tohoto důvodu by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo dle názoru správního orgánu účinné. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě jmenované svědčí nejen její naprosté nerespektování správního řádu i uložených povinností, ale také její zcela účelové jednání. Je tedy zřejmé, že v jejím případě nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné. K otázce délky zajištění uvedl, že třebaže považuje podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenované za účelové, s ohledem na znění zákona o azylu nebude na žádost o udělení mezinárodní ochrany možné aplikovat ustanovení § 16 zákona o azylu, týkající se žádostí zjevně nedůvodných, konkrétně § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Dle tohoto zákonného ustanovení totiž lze zamítnout žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou jedině v případě, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Dle ustálené judikatury krajských soudů i NSS by mohla být žádost zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu výhradně tehdy, pokud žadatel jako jediný důvod své žádosti uvedl právě snahu vyhnout se realizaci vyhoštění, vydání nebo předání či je zdržet. Vzhledem k tomu, že žalobkyně jako důvody své žádosti o mezinárodní ochranu uvádí obavy z Banderovců, kteří by ji mohli ohrozit na životě, bude nezbytné posuzovat standardně případné naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a i § 14b zákona o azylu. Z tohoto důvodu ani nelze předpokládat vydání rozhodnutí ve lhůtě 30 dní určené pro zrychlené řízení dle § 16 zákona o azylu. Zároveň však lze v případě jmenované předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dní, tedy přibližně v polovině standardní zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, že případná podaná žaloba proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany má téměř ve všech případech ze zákona odkladný účinek, je správní orgán povinen při stanovení maximální lhůty zajištění prodloužit tuto dobu o dalších 15 dní na podání případné žaloby. Společně s pětidenní průměrnou lhůtou na doručování dokumentů v rámci soudního řízení pak činí celková maximální lhůta pro zajištění výše jmenované v současné době 110 dnů. Soud po zjištění, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel se skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání. Úvodem soud pokládá za nezbytné vyjádřit se k formě vyjádření žalovaného, která je značně odlišná od obvyklých vyjádření správních orgánů včetně žalovaného samotného. Žalovaný se ve svém vyjádření neomezil na skutkovou a právní argumentaci podporující jeho rozhodnutí, ale rovněž opakovaně „snižoval“ žalobkyni (resp. jejího právního zástupce) a útočil na ni. Soud je toho názoru, že formulace typu „Obsah žaloby v mnoha svých částech působí jako kompilát univerzálních formulářových tvrzení vhodných pro každou žalobu“ nebo dokonce „je třeba, aby si žalobkyně pozorněji přečetla ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) a ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu“, do vyjádření žalovaného správního orgánu k žalobě nepatří. Nejenom, že tato vyjádření pokládá soud za neslučitelná se základní etikou (nejen) právní argumentace (druhý citovaný příklad je typickou argumentací ad hominem zpochybňující osobní kompetence žalobkyně), ale navíc jsou v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, který zakotvuje povinnost správních orgánů chovat se k dotčeným osobám zdvořile. Soud proto doporučuje žalovanému, aby se pro příště zdržel obdobných komentářů na adresu účastníků či jejich právních zástupců a omezil se na racionální skutkovou a právní argumentaci. Podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro zajištění podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je nutné kumulativní splnění následujících podmínek: 1) nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření 2) podání žádosti o mezinárodní ochranu v ZZC 3) „účelovost žádosti“ Soud se nejprve zaměřil na první z podmínek – nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření. Úvodem soud poznamenává, že pojem „účinné uplatnění“ zvláštních opatření je nutno chápat jako stav, kdy je zvláštní opatření schopno plnit svůj účel. Pro výklad první podmínky je tak nutno v prvé řadě vymezit účel zvláštních opatření. Úloha soudu je zjednodušena tím, že tento účel vymezil sám zákonodárce v ustanovení § 47 odst. 2 zákona o azylu, kde uvedl, že „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany (zvýrazněno soudem)“. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že účelem zvláštních opatření je zajistit zdárný průběh řízení tím, že se zabezpečí účast žadatele. Pro úplnost soud dodává, že „řízení ve věci mezinárodní ochrany“ je definováno v § 2 odst. 1 písm. c) zákona o azylu jako „řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany“, přičemž je nepochybné, že rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany je toto řízení ukončeno. Soud tak shrnuje, že k zajištění cizince je možné přistoupit pouze tehdy, pokud nelze jeho účast v řízení zabezpečit pomocí zvláštních opatření. Soud si je přitom vědom toho, že tento výklad vyvolává pochybnosti o praktičnosti a smysluplnosti takové právní úpravy [např. lze pochybovat o tom, jaký má zabezpečení účasti v řízení vztah k důvodu pro zajištění z důvodu nebezpečnosti pro bezpečnost státu či veřejný pořádek podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu], nicméně ani tento důsledek nemůže nic změnit na jednoznačnosti textu zákona, kterým zákonodárce učinil neúčinnost zvláštních opatření (tedy neschopnost plnit jejich výslovně stanovený účel) nutnou podmínkou pro zajištění. Navíc lze v této souvislosti poukázat na to, že právě vzhledem k absenci logické vazby mezi zabezpečením účasti v řízení a např. nebezpečím pro veřejný pořádek, by se jiným výkladem (který by podmínku neúčinnosti zvláštního opatření vztahoval přímo k jednotlivým důvodům pro zajištění) stala podmínka neúčinnosti zvláštního opatření částečně nadbytečná. Jelikož např. zvláštní opatření nemůže ze své povahy odstranit nebezpečí žadatele pro veřejný pořádek, byla by podmínka jeho neúčinnosti v případech podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu splněna vždy a byla by proto nadbytečná. Proto by takový výklad byl v rozporu s interpretační zásadou nevytváření nepoužitelných ustanovení [srovnej WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. Studie (Auditorium), str. 80]. Poté, co dospěl k výše uvedeným závěrům, se soud zabýval tím, zda bylo v řízení zjištěno, že uložení zvláštních opatření by nebylo dostatečným prostředkem k zajištění účasti žalobkyně v probíhajícím řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnoval rozsáhle zdůvodnění svého názoru, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobkyní podána účelově, nicméně přesvědčivé odůvodnění, proč pokládá v jejím případě zvláštní opatření za neúčinná (a proč by jejím propuštěním ze ZZC byl, jak tvrdí, ohrožen průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany), zde soud nevidí. Žalovaný na podporu svého závěru předkládá v podstatě dva důvody – účelovost žádosti o mezinárodní ochranu a dlouholetý nelegální pobyt žalobkyně spojený s dvojím nerespektováním správního vyhoštění. Pokud jde o první důvod, pak soud konstatuje, že mezi účelovostí žaloby a neúčinností zvláštních opatření nevidí žádnou souvislost. Motivace k podání žádosti o mezinárodní ochranu totiž nemá prima facie žádný vztah k tomu, zda je nutné žalobkyni zajistit, aby byla zabezpečena její účast v řízení. Soud nevylučuje, že v konkrétních případech by takový vztah přesto mohl být, nicméně v projednávané věci žalovaný žádný takový vztah neprokázal. Pokud jde o druhý důvod, pak soud rovněž nevidí souvislost mezi nelegálním pobytem žalobkyně, nerespektováním správního vyhoštění a neúčinností zvláštního opatření. Má-li žalovaný na mysli, že z jejího nerespektování právního řádu lze dovodit, že nebude respektovat ani své povinnosti jakožto účastníka řízení ve věci mezinárodní ochrany, pak soud pokládá takovou argumentaci za nepřesvědčivou. Žalobkyně totiž jednoznačně projevila svůj zájem zůstat v ČR a nespolupráce se správním orgánem v řízení ve věci mezinárodní ochrany (např. nedostavení se k pohovoru) by tak nebyla v jejím zájmu. Pokud se žalovaný obává, že by žalobkyně neopustila území ČR ani po případném zamítnutí její žádosti o mezinárodní ochranu, pak musí soud konstatovat, že tato otázka již leží mimo zákonem vymezený účel zvláštních opatření. Soud zde opakuje, že tímto účelem je “zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany” a nikoliv „zabezpečení realizace vyhoštění žadatele po zamítnutí jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany“. Soud tak shrnuje, že v projednávané nebyla splněna první podmínka pro zajištění, a sice neúčinnost zvláštních opatření. Vzhledem k tomu se soud již nezabýval argumentací žalobkyně směřující proti vyhodnocení její žádosti o mezinárodní ochranu jako účelové ani námitkami zpochybňujícími délku zajištění. Napadené rozhodnutí tedy v rámci soudního přezkumu neobstálo. Soud je proto jako nezákonné podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný ve věci neměl úspěch a žalobkyni, které by jako úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nevznikly.

Poučení