44 A 28/2016 - 15

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobkyně: N. P., státní příslušnost Ukrajina, naposledy pobytem Zařízení pro zajištění cizinců X. , , zastoupené Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2016, čj. OAM- 95/LE-BE03-BE04-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou dne 8. 9. 2016 k žalovanému a předloženou žalovaným zdejšímu soudu dne 13. 12. 2016 se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 46a odst. 1 písm. e) č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajistil žalobkyni v zařízení pro zajištění cizinců (dále též „ZZC“) a ve smyslu § 46a odst. 5 téhož zákona stanovil dobu trvání zajištění do 22. 11. 2016. Žalobkyně předně upozornila na to, že uplatnění institutu povinnosti setrvat v ZZC je vázáno na splnění několika zákonných podmínek. V daném případě je to prokázání splnění podmínky, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření, a že žadatel podal žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V dané věci však tyto podmínky nebyly naplněny. K první podmínce týkající se účinného uplatnění zvláštních opatření žalobkyně uvedla, že žalovaný vůbec nezvažoval alternativy k povinnosti setrvat v ZZC v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, např. možnost přemístění do otevřeného pobytového střediska nebo hlášeného místa pobytu. Mimo to žalobkyně uváděla, že pobývá ve společné domácnosti s přítelem, který je státním příslušníkem ČR, avšak žalovaný se s touto skutečností v souvislosti s využitím alternativ k zajištění vůbec nevypořádal, pouze zrekapituloval pobytovou historii žalobkyně a konstatoval, že v jejím případě nemohou být účinně uplatněny mírnější donucovací opaření, aniž by svou úvahu podpořil dostatečnou argumentací. Podle žalobkyně samotný neoprávněný pobyt nemůže být bez dalšího považován za hlavní argument, který by odůvodnil její izolaci od společnosti. Mimo to je opatření spočívající ve zbavení osobní svobody na 110 dní nepřiměřené účelu, který sleduje. Podle žalobkyně tak žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobkyně dodala, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zmiňuje jenom skutečnosti svědčící v její neprospěch a pomíjí, že pobývala na území ČR jistý čas legálně, má zde vztah s občanem ČR, je zcela integrovaná do společnosti a hovoří českým jazykem. Nadto své závěry staví pouze na zjištěních policie v řízení o správním vyhoštění a zajištění, které ale plní jiný účel než omezení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaný v řízení o povinnosti setrvat v ZZC žalobkyni ani nevyslechl. Žalobkyně dodala, že při stanovení délky zajištění žalovaný postupoval paušálně bez ohledu na individuální okolnosti případu. Neuvedl ani, na základě jakých podkladů bude rozhodovat v téměř maximální možné době, kterou lze využít. Ke druhé podmínce (existence oprávněných důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění) žalobkyně namítla, že žalovaný překročil meze správního uvážení. V napadeném rozhodnutí dovozuje existenci takových oprávněných důvodů, na základě nichž žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, opírá pouze o informace ze spisové dokumentace Policie ČR a vychází tak jen z důvodů, na základě nichž byla žalobkyně zajištěna za účelem správního vyhoštění. Žalovaný svou argumentaci opírá pouze o to, že se žalobkyně na území ČR zdržuje již několik let, v průběhu kterých o mezinárodní ochranu nezažádala. Uvedené okolnosti však nemohou být samy o sobě považovány za dostatečný důvod k domněnce, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Napadené rozhodnutí nezohledňuje individuální okolnosti jejího života a její celkovou životní situaci, kdy v zemi původů nemá nikoho a v ČR pobývá ve společné domácnosti s přítelem, který je občanem ČR. I v tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobkyně v této souvislosti poukázala též na bod 6 Preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ ES ze dne 16. 12. 2008 (dále jen „návratová směrnice“), podle které mají členské státy zohlednit i jiné skutečnosti, než je neoprávněný pobyt cizince, což se však v napadeném rozhodnutí nestalo. Žalobkyně současně poukázala na mezinárodní závazky ČR v oblasti zbavení osobní svobody žadatelů o mezinárodní ochranu [zejm. čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; a směrnice UNHCR o zajištění] a v návaznosti na odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (zejm. rozsudek ve věci Rashed proto České republice) zopakovala, že žalovaný se dostatečným způsobem nevěnoval hodnocení, zda jsou skutečně splněny zákonné předpoklady pro vydání napadeného rozhodnutí, neposuzoval alternativy k zajištění ani nevzal v potaz společenské vazby žalobkyně na ČR a zpřetrhání veškerých vazeb se zemí původu. Povinnost setrvat v ZZC uložená žalobkyni je přitom i v rozporu s uvedenými mezinárodními závazky ČR. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že mu daná žaloba byla doručena dne 8. 9. 2016, avšak vlivem administrativního pochybení došlo k zařazení této žaloby do spisu, aniž by žaloba byla předána k vyřízení příslušnému pracovišti žalovaného a v návaznosti na to předložena k rozhodnutí soudu. Žalovaný dodal, že dané řízení považuje v současné době za bezpředmětné, neboť zajištění žalobkyně trvalo do 22. 11. 2016, přičemž žalobkyně již ZZC svévolně opustila. V současnosti tak již není na svobodě žádným způsobem omezována. Žalovaný označil omezení žalobkyně za legitimní, neboť k němu došlo za situace, kdy svým jednáním porušovala právní předpisy ČR i EU, opakovaně, svévolně a vědomě neoprávněně pobývala na území ČR bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu a současně mařila výkon jí uloženého správního vyhoštění, tedy nerespektovala povinnost vycestovat a nadále zde pobývala. Žalobkyně je také vedena jako nežádoucí cizinec v systému ENO. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobkyně zde nemá žádný majetek, nemá zde vybudováno žádné zázemí, nemá zdravotní pojištění a z ČR v době platnosti svého výjezdního příkazu (od 13. 4. 2016 do 25. 4. 2016) podle svých slov nevycestovala proto, že celý měsíc pila alkohol a neměla čas, aby si vyřídila nový cestovní doklad. Soud ze správního spisu ověřil, že žalobkyně v lednu roku 2007 přicestovala autobusem přes Polsko na území ČR, přičemž měla platné pracovní vízum (vydané v prosinci roku 2006). Toto vízum si dle svých slov opakovaně prodlužovala až do roku 2012, kdy jí byl vydán výjezdní příkaz. V době platnosti výjezdního příkazu měla žalobkyně podat žádost o sloučení rodiny s jejím tehdejším druhem. Žalobkyně dle svých vyjádření následně neměla žádné informace o tomto řízení až do domovní kontroly v lednu 2015, kdy jí Policie ČR sdělila, že její žádost byla zamítnuta a že na území ČR pobývá nelegálně. Žalobkyni byl vydán výjezdní příkaz a bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Žalobkyně dne 3. 4. 2015 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnila obavou z bývalého druha, od kterého utekla do ČR a špatnou politickou situací na Ukrajině. Uvedla také, že má na Ukrajině pouze syna a bratra žijící v Ternopilu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015, čj. OAM-341/ZA-ZA14-ZA02-2016, žalobkyni neudělil azyl ani doplňkovou ochranu. Dne 1. 8. 2016 předala hlídka městské policie žalobkyni, která neměla příslušný doklad, Policii ČR, která zjistila, že žalobkyně je od 26. 4. 2016 vedena v systému ENO jako nežádoucí osoba. Žalobkyně do protokolu o podání vysvětlení uvedla, že nepracuje a jako bezdomovkyně žije se svým přítelem R. B.. Dále uvedla, že věděla, že jí bylo vydáno správní vyhoštění, ale nerozuměla tomu. Zároveň doplnila, že v době platnosti výjezdního příkazu od 13. 4. 2016 do 25. 4. 2016 neměla čas vyřizovat si nový cestovní doklad, protože celý měsíc pila alkohol. Nemá žádné finanční prostředky ani majetek. Na základě toho pak Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, rozhodlo podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobkyně na dobu 90 dnů za účelem vyhoštění. Dne 4. 8. 2016 pak žalobkyně v ZZC požádala o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 8. 8. 2016 k této žádosti uvedla, že na území ČR přicestovala v únoru 2007 autobusem přes Polsko na základě platného pracovního víza, které si následně prodlužovala po dobu šesti let. Následně obdržela výjezdní vízum a požádala o pobyt za účelem sloučení rodiny. Při kontrole na ubytovně po půl roce zjistila, že její žádost byla zamítnuta a obdržela další výjezdní vízum, přičemž v dubnu roku 2015 požádala o udělení mezinárodní ochrany. Dne 29. 9. 2016 žalobkyně při seznámení se s podklady rozhodnutí doplnila, že byla ve své vlasti nucena k účasti v prezidentských volbách a volbě konkrétního kandidáta, a že se obává, že při návratu do vlasti to bude stejné. Dne 8. 8. 2016 pak žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým podle § 46a odst. 1 písm. e) o azylu zajistil žalobkyni v ZZC a ve smyslu § 46a odst. 5 téhož zákona stanovil dobu trvání zajištění do 22. 11. 2016. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016, čj. OAM-95/LE-BE03-BE04-2016, podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil řízení o druhé žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně uvedla totožné důvody odchodu ze své vlasti i neochoty se do vlasti vrátit jako v její první žádosti. Krajský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 120 dnů. Žalobkyně v nyní projednávané věci předně namítá, že žalovaný v jejím případě neposuzoval možnost uplatnění zvláštních opatření. Zvláštním opatřením se dle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Podle odst. 2 téhož ustanovení může ministerstvo rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. K uvedené námitce je nutno předně konstatovat, že ze žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný možnost uplatnění zvláštních opatření zvažoval. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně nerespektovala svoji povinnost vycestovat z ČR, a to ani poté, co jí bylo uloženo správní vyhoštění. S odkazem na to žalovaný dospěl k závěru, že uplatnění zvláštního opatření by v dané věci nebylo účinné. V této souvislosti také poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Azs 192/2014-29 s tím, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření na místo zajištění. V návaznosti na nastíněný rozsah odůvodnění předně nelze rozhodnutí žalovaného považovat v tomto ohledu za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný zcela jednoznačně označil důvod, který jej vedl k závěru, že uplatnění zvláštního opatření v dané věci nebylo na místě. To, že žalovaný v souvislosti se svojí úvahou o možnosti uplatnění zvláštního opatření výslovně zmínil pouze nevycestování žalobkyně navzdory uloženému správnímu vyhoštění, a naopak výslovně nehodnotil význam jiných okolností (tvrzení, že žalobkyně pobývá ve společné domácnosti s přítelem – občanem ČR), neznamená, že by rozhodnutí mohlo být považováno na nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tato skutečnost může mít případně za následek nižší přesvědčivost přijatého závěru, a to ani ne ve všech situacích, protože mohou nastat případy, kdy jedna ze zvažovaných skutečností je sama o sobě tak závažná, že již bez dalšího jednoznačně vylučuje možnost uplatnění zvláštních opatření. Za takovou skutečnost žalovaný považoval právě to, že žalobkyně i přes uložené správní vyhoštění nevycestovala z území ČR, přičemž tento názor podpořil zmíněným odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ze shora označeného rozsudku pak zmiňovaný závěr skutečně vyplývá, byl ovšem vysloven v situaci, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci zajištění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž výslovně uvedl, že „za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je tak dán důvod zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil k uložení zvláštního opatření“. V nyní posuzované věci jsou okolnosti případu srovnatelné, neboť žalobkyni bylo uloženo správní vyhoštění, které nerespektovala, a proto byla následně zajištěna v režimu dle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Jestliže tedy pro toto předchozí zajištění žalobkyně platí, že v zásadě nepřicházelo do úvahy uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (mezi něž zákon o pobytu cizinců řadí povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, složení peněžních prostředků nebo povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené), není žádného důvodu, proč by se situace měla změnit v důsledku „přezajištění“ žalobkyně jenom kvůli tomu, že podala účelovou žádost o mezinárodní ochranu. Účel zajištění je tentýž, zvláštní opatření stanovená zákonem o azylu se významněji neliší od zvláštních opatření za účelem vycestování dle zákona o pobytu cizinců. Je-li zajištění v zařízení pro zajištění cizinců jediným efektivním prostředkem k zajištění vycestování cizince, pak pouhé podání účelové žádosti o mezinárodní ochranu a přezajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na tom nic nemůže změnit. K tomu lze ještě dodat, že v projednávané věci žalovaný žalobkyni zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podala v ZZC a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobkyně mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Tento důvod zajištění, který byl v této podobě do zákona o azylu vložen novelou č. 314/2015 Sb. (s účinností od 18. 12. 2015), je zřetelnou reakcí na čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, podle něhož může být žadatel zajištěn, je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle návratové směrnice nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Účelem tohoto důvodu umožňujícího zajištění žadatele je omezit zneužívání řízení o mezinárodní ochraně pro nelegální migraci. Souvislost zajištění žadatele s předchozím řízením o správním vyhoštění je zde zjevná, resp. je i zákonem o azylu (přijímací směrnicí) předpokládaná. Žadatel je totiž v režimu zákona o azylu zajišťován poté, co byl již zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění, a to proto, že pokračování zajištění je objektivně nutné, neboť žádost o udělení mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem výkon rozhodnutí o správním vyhoštění pozdržet nebo zmařit. Za takových okolností je třeba podmínky pro zajištění, a to včetně podmínky týkající se možnosti uložení zvláštního opatření, zkoumat zejména na pozadí skutečností zjištěných ohledně dosavadního postoje žadatele k pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění. V dané věci tak bylo možno vycházet z chování žalobkyně, která v minulosti nerespektovala pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění. Vznikla proto důvodná obava, že se žalobkyně ani nyní nepodrobí povinnostem plynoucím ze správního rozhodnutí o vyhoštění. Takové jednání proto odůvodňovalo použití opatření, které efektivně znemožní další vyhýbání se realizaci správního vyhoštění. Skutečnosti, na které žalobkyně poukazuje (že na území ČR pobývala určitou dobu legálně, hovoří česky, sdílí společnou domácnost s přítelem - občanem ČR), nemohou být za dané situace určující, a to právě s ohledem na shora popsaný účel zajištění a na zjištění ohledně pobytové historie žalobkyně. K výše uvedenému lze dodat, že soud nespatřuje pochybení ani v žalobkyní zmíněném postupu žalovaného, který vycházel z informací zjištěných v předchozím řízení. Tento závěr k předchozí právní úpravě zaujal i Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 3 Azs 24/2013-42, přičemž jej lze plně aplikovat i v nyní souzené věci. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „[p]řevzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění do rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, včetně posouzení otázky, zda cizinec nespadá do chráněné skupiny osob, na které nelze tuto povinnost aplikovat.“ S ohledem na obsah správního spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí je možno dospět k závěru, že na podkladě skutkových zjištění učiněných žalovaným lze posoudit naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a to jak zpochybňované podmínky týkající se možnosti uplatnění zvláštních opatření, tak podmínky týkající se existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. V dané věci je třeba současně poukázat na skutečnost, že kromě skutečností zjištěných od Policie ČR vycházel žalovaný také z údajů poskytnutých žalobkyní k žádosti o mezinárodní ochranu dne. Soud se dále neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že žalovaný pochybil při posouzení podmínky existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost byla v zařízení pro zajištění cizinců podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohla být podána dříve. Žalovaný v tomto ohledu svůj závěr postavil na tom, že žalobkyně v ČR pobývá od roku 2007, z toho od roku 2012 opakovaně nelegálně, a již dvakrát obdržela správní vyhoštění. Po zamítnutí žaloby proti rozhodnutí o neudělení azylu nevycestovala ve stanovené lhůtě ani jinak nelegalizovala svůj pobyt a v rámci řízení o správním vyhoštění (a o zajištění dle zákona o pobytu cizinců) uvedla, že jí není znám důvod, který by jí znemožňoval vycestovat z území ČR. Tyto poznatky dle soudu zcela odůvodňují závěr, že žalobkyně především mohla o mezinárodní ochranu požádat dříve. Řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochranu bylo ukončeno rozhodnutím o zastavení řízení, přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že žalobě podané proti tomuto rozhodnutí nebyl přiznán odkladný účinek (viz usnesením zdejšího soudu čj. 46 Az 18/2016-19). Žalobkyně současně neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu, že důvod, pro který podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, je novou skutečností. Zjištěnými poznatky je tak možno mít za odůvodněný i závěr, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Z výše uvedeného pak lze dovodit, že žalovaný nerezignoval na zohlednění individuálních okolností života žalobkyně a závěr o naplnění podmínek pro zajištění nebyl postaven výlučně na neoprávněném pobytu žalobkyně. Na okraj soud poznamenává, že odkaz na návratovou směrnici je v dané věci nepřiléhavý, neboť žalobkyně nebyla žalobou napadeným rozhodnutím zajištěna v režimu zákona o pobytu cizinců, ale v režimu zákona o azylu. Pokud pak jde o namítanou délku stanoveného zajištění, k tomu je nutno uvést, že určení konkrétní délky povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podléhá správnímu uvážení žalovaného, které však musí být z odůvodnění rozhodnutí vždy seznatelné a v soudním přezkumu obstojí jen tehdy, pokud má oporu v konkrétních a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí. V daném případě žalovaný rozhodl o povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 110 dnů. Vycházel přitom z předpokládané délky řízení ve věci mezinárodní ochrany (90 dní), připočetl dobu potřebnou pro případné podání žaloby (15 dní) a přiměřenou dobu potřebnou pro doručování v soudním řízení (5 dní). Žalovaný tudíž důvody, proč zvolil právě 110 dnů zajištění, jasně vysvětlil. Pokud žalovaný kalkuloval s 90 dny pro správní řízení, kalkuloval s přibližně polovinou lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (viz § 27 odst. 1 zákona o azylu). Žalobkyně se tedy mýlí, pokud 90 dnů považuje za téměř maximální možnou dobu. Současně nelze přehlédnout, že jde toliko o kvalifikovaný odhad, který nebude nikdy přesný. V době vydání napadeného rozhodnutí (tj. zpravidla po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a poskytnutí údajů k podané žádosti, avšak ještě před uskutečněním pohovoru se žadatelem ve smyslu § 23 zákona o azylu), není totiž nikdy zřejmé, zda žadatel důvody pro udělení mezinárodní ochrany v rámci pohovoru nedoplní o důvody další, které si vyžádají rozsáhlejší a tedy i časově náročnější shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Soud tedy uzavírá, že rozhodnutí žalovaného i co do délky zajištění obstojí a námitka žalobkyně tak není důvodná. Závěrem soud konstatuje, že je nesporné, že zajištění cizince je v obecné rovině zásahem do jeho osobní svobody [čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod]. V dané věci však má soud zajištění žalobkyně za legitimní s tím, že rozhodnutí žalovaného alespoň v základní míře dostálo veškerým kritériím, která žalobkyně v žalobě zmiňuje, neboť k zajištění bylo v dané věci přistoupeno po posouzení jeho nezbytnosti s ohledem na konkrétní okolnosti, žalovaný vysvětlil, proč stanovil dobu zajištění, přičemž byla zvážena i možnost využití méně invazivních nebo donucovacích prostředků. Zajištění žalobkyně není ani v rozporu se Směrnicí UNHCR o zajištění. Žalobkyně nebyla zajištěna jen proto, že na území ČR pobývá nelegálně. Zváženy byly i ty okolnosti, které žalobkyně v žalobě zmiňuje, přičemž soud vysvětlil, proč negativní okolnosti v daném případě musely převážit nad okolnostmi dalšími. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Soud rozhodl o žalobě bez jednání v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu, neboť účastníci shodně souhlasili s tím, aby soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.