44 C 35/2020-112

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 12 178 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 712 Kč od 28. 7. 2020 do 15. 12. 2020, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 12 178 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 178 Kč od 28. 7. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 683 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 12. 8. 2020 na žalované domáhala zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout v souvislosti s trestním stíháním zahájeným usnesením Policie ČR ze dne 23. 1. 2019, [anonymizováno] [číslo], pro spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019, č. j. [číslo jednací], byla žalobkyně podle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla jako obžalovaná stíhána. Po zpětvzetí odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku a odmítnutí odvolání poškozených, [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení], usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2019, č. j. [číslo jednací], nabyl zprošťující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019 právní moci dne 21. 9. 2019. Konkrétně se žalobkyně domáhala náhrady škody vzniklé jí náklady vynaloženými na obhajobu v uvedené trestní věci v celkové výši 10 890 Kč včetně DPH (při odměně jejího obhájce ve výši 1 500 Kč za každý z pěti vyúčtovaných úkonů právní služby a režijním paušálu ve výši 300 Kč ke každému z těchto úkonů) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč vzniklé jí v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Z náhrady škody ve výši 10 890 Kč žalovaná dále požadovala zákonný úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 28. 7. 2020 do zaplacení. K požadované nemajetkové újmě v žalobě dále uvedla, že byla v souvislosti s vedením trestního řízení po dobu téměř 9 měsíců neustále pod tlakem trestního stíhání, hrozby uložení trestněprávní sankce či nejisté budoucnosti. V minulosti nikdy nebyla odsouzena za jakýkoliv trestný čin, a i z tohoto důvodu v průběhu trestního řízení těžce psychicky nesla skutečnost, že je stíhána pro závažný trestný čin proti lidskému zdraví. V řízení byly mimo jiné jako svědkyně slyšeny dcera a vnučka poškozeného [jméno] [příjmení], poškozené [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které jí od počátku dávaly za vinu zranění, které v důsledku svého pádu pan [jméno] [příjmení] utrpěl. Rovněž jí dávaly za vinu, že svým údajným jednáním zapříčinila jeho smrt a i z tohoto důvodu se v předmětné trestní věci vůči ní domáhaly nároku na náhradu škody ve výši 180 000 Kč pro každou z nich, což mimo jiné odůvodňovaly i psychickou újmou, která u nich vznikla v souvislosti se zraněním a úmrtím jejich otce a dědečka. Ing. [příjmení] žalobkyni v době probíhající trestního stíhání vyhledala a přišla za ní i do jejího zaměstnání, kde ji hledala a zjišťovala o ní informace. Pro žalobkyni bylo krajně nepříjemné, když se s Ing. [příjmení] v rámci svého zaměstnání osobně setkala a tato na ni před jejími kolegy začala křičet, nadávat jí a obviňovat ji ze smrti otce. S těmito nadávkami a obviněními bylo pro žalobkyni velmi obtížné a psychicky náročné se vypořádat, neboť v té době vůbec nevěděla, kdo paní [příjmení] [příjmení] je, když ji viděla poprvé v životě. Rovněž nebylo lehké vysvětlovat kolegům v práci, že nikomu těžkou újmu na zdraví či smrt svým údajným jednáním nezpůsobila. Po celý život přitom žalobkyně vedla řádný život, ke starým lidem chová úctu a s těmito se nikdy nedostala do konfliktu. Starým lidem se naopak snažila vždy pomáhat, zejména pečovala o svoji nemocnou babičku [jméno] [příjmení], o níž se po dobu jednoho roku v době její léčby s Alzheimerovou chorobou starala. Celá záležitost byla stresující nejen pro ni, ale i pro její rodinu, zejména pak pro jejího manžela pana [jméno] [příjmení], který nechtěl uvěřit a také nevěřil tomu, že by spáchala trestný čin, pro který byla stíhána, neboť věděl, že se žalobkyně ke starým lidem chová uctivě a slušně. Z uvedených důvodů představovalo trestní řízení pro žalobkyni citelný zásah do její osobní sféry a soukromého života. Žalobkyně své nároky v souladu s ust. § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), dne 27. 1. 2020 uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, které však do dne podání žaloby nevydalo jakékoliv stanovisko.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobkyně u ní dne 27. 1. 2020 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Žádost žalobkyně byla projednána dne 11. 12. 2020, když žalovaná shledala uplatněné nároky částečně důvodným a na náhradě nákladů obhajoby přiznala žalobkyni částku 8 712 Kč a za nezákonné trestní stíhání vyslovila žalobkyni omluvu a poskytla jí finanční satisfakci nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč. Vzhledem k pravomocnému zproštění obžaloby došlo podle žalované ohledně žalobkyně k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., za které lze považovat sdělení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně. Žalovaná dále učinila nesporným, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon obhajoby v předmětné věci činí podle § 10 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ vyhl. č. 177/1996 Sb.“), ve spojení s § 7 bodu 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., částku 1 500 Kč, avšak oproti rozpisu vykonaných úkonů obhajoby žalované neuhradila úkon právní služby spočívající v poradě advokáta s klientkou dne 19. 6. 2019, neboť tato byla vykonána pouhý den po převzetí věci a nelze ji proto považovat za účelnou, když převzetí věci zahrnuje úvodní poradu ve věci. Ve vztahu k požadované nemajetkové újmě pak žalovaná uvedla, že vyslovenou omluvu a přiznanou finanční kompenzaci ve výši 10 000 Kč považuje i nadále za dostačující zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy s tím, že ani v žalobě žalobkyně neuvádí takové skutečnosti, pro které by mělo být přistoupeno k navýšení peněžité satisfakce. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. V průběhu řízení vzala žalobkyně podáním ze dne 21. 12. 2020 žalobu částečně zpět, neboť žalovaná jí v rámci předběžného projednání přiznala a následně dne 15. 12. 2020 uhradila celkovou částku 18 712 Kč, a to částku 8 712 Kč jako náhradu nákladů obhajoby a částku 10 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy z nezákonného rozhodnutí. Usnesením ze dne 6. 1. 2021, č. j. 44 C 35/2020-87, které nabylo právní moci dne 26. 1. 2021, tak bylo řízení v souladu s tímto dispozitivním projevem žalobkyně podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastaveno co do částky 18 712 Kč spolu s požadovaným příslušenstvím od 16. 12. 2020 do budoucna. Předmětem řízení tak zůstal požadavek žalobkyně na náhradu nákladů obhajoby ve výši 2 178 Kč, požadavek na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 10 000 Kč, dále zákonný úrok z prodlení z (již žalovanou uhrazené) částky 8 712 Kč ode dne 28. 7. 2020 do 15. 12. 2020 a z částky 2 178 Kč ode dne 28. 7. 2020 do zaplacení.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil, že usnesením Policie ČR ze dne 23. 1. 2019 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně obviněné ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že dne 3. 7. 2018 v době kolem 12:30 hodin v Brně na ulici Nádražní ve vestibulu hlavního nádraží ČD, u vchodu do prodejny [anonymizováno], po předchozích opakovaných slovních útocích a urážkách směřujících proti její osobě a jejímu psovi od poškozeného [jméno] [příjmení], [datum narození], k tomuto přistoupila z důvodu vysvětlení předchozích slovních útoků a tohoto chytla za francouzskou hůl, kterou poškozený držel, zvedl před sebe a zamířil na ni z důvodu obavy z případného napadení, a tuto odstrčila, čímž došlo ke ztrátě rovnováhy poškozeného a jeho pádu na podlahu vestibulu, kdy následkem pádu poškozený utrpěl zlomeninu vřetenní kosti pravé horní končetiny u zápěstí s posunem a zlomeninu krčku pravé stehenní kosti s posunem a těmito zraněními byl, s ohledem na jeho věk a zdravotní stav, citelně omezen v běžném způsobu života po dobu hospitalizace, tedy cca 11 týdnů (plyne tak z usnesení Policie ČR ze dne 23. 1. 2019, [číslo jednací], na č. l. 54 – 56 spisu). Žalobkyni bylo toto usnesení doručeno dne 8. 2. 2019 (plyne tak ze stížnosti žalobkyně proti usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 57 – 58 spisu). Při hlavním líčení u Městského soudu v Brně dne 19. 6. 2019 žalobkyně jako obžalovaná při svém výslechu uvedla, že se v minulosti starala jak o svoji nemocnou prababičku, tak o svoji nemocnou babičku, k níž se nastěhovala. Dále uvedla, že o zranění pana [příjmení] se dozvěděla až zhruba měsíc po incidentu, když za ní přišly jeho dcera s vnučkou do zaměstnání. Při tomto hlavním líčení byla vyslechnuta jako svědkyně rovněž Ing. [jméno] [příjmení], dcera poškozeného pana [příjmení], která uvedla, že společně s dcerou na základě jejich vlastního šetření asi jeden měsíc po předmětném incidentu vyhledaly žalobkyni a dotazovaly se jí, zda je jí známo, co vlastně způsobila, zda kontaktovala poškozeného; avšak ta sdělila, že nikoliv a že ani nevidí důvod, proč by to měla dělat a že jednání svědkyně s dcerou vůči své osobě považuje přes čáru (plyne tak z protokolu o hlavním líčení Městského soudu v Brně v předmětné trestní věci z 19. 6. 2019). Žalobkyně dne 19. 6. 2019 svým podpisem stvrdila, že téhož dne se v době od 7:00 hod. do 8:15 hod. uskutečnila porada s jejím obhájcem, o níž výslovně požádala v souvislosti s předmětnou trestní věcí (plyne tak z potvrzení o rozmluvě ze dne 19. 6. 2019 na č. l. 10 spisu). Rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. [číslo jednací], zprostil Městský soud v Brně žalobkyni obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhána. Poškozené [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], první s částkou ve výši 420 000 Kč, druhá s částkou 180 000 Kč, a rovněž [anonymizována tři slova], s částkou 146 122 Kč, byly podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle odůvodnění rozsudku bylo v řízení vyslechnuto celkem pět svědků, byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví a přehrány kamerové záznamy z místa incidentu, avšak podstatné bylo to, že nedošlo k výslechu samotného poškozeného, který v mezidobí zemřel, přičemž nebylo možno využít jeho vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 13. 8. 2018, neboť obhajoba s takovýmto postupem nesouhlasila. Sama žalobkyně podle soudu popisovala konflikt s poškozeným rozporně, což je zřejmé z její výpovědi v hlavním líčení a dále z její výpovědi z přípravného řízení, kde popisuje více verzí pádu poškozeného k zemi, avšak podstatné bylo, že zcela popřela, že by jakkoli strčila do francouzské hole poškozeného či do jeho těla. Ve svých výpovědích žalobkyně připustila verbální konflikt s poškozeným i skutečnost, že se dostala do fyzického kontaktu s holí poškozeného. Podle soudu však nebylo možné konstatovat, že skutek, který byl žalobkyni kladen za vinu, se stal tak, jak je popsáno v podané obžalobě. Otázka příčiny pádu poškozeného k zemi tak nebyla spolehlivě objasněna. Soudu tak nezbylo, než obžalovanou předmětné obžaloby zprostit. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce a taktéž poškozené [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], avšak státní zástupce vzal své odvolání dne 15. 8. 2019 zpět, což bylo vzato na vědomí usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2019, a odvolání poškozených bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019, neboť bylo podáno osobami neoprávněnými (plyne tak z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2019, č. j. [číslo jednací] na č. l. 65 spisu a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019, č. j. [číslo jednací] na č. l. 67-68 spisu). Zprošťující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2019 nabyl právní moci dne 21. 9. 2019.

5. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobkyně podala dne 27. 1. 2020 u žalované žádost o náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 38 890 Kč. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 11. 12. 2020, když žalovaná shledala důvodným nárok na náhradu nákladů obhajoby do výše 8 712 Kč a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím přiznala žalobkyni omluvu a dále částku 10 000 Kč (plyne tak rovněž z uplatnění nároku opatřeného podacím razítkem Ministerstva spravedlnosti a stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 12. 2020).

6. Z provedených listinných důkazů soud žádné další, pro posouzení věci podstatné, skutečnosti nezjistil.

7. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Podle § 5 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

9. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

10. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

12. V daném případě skončilo trestní stíhání žalobkyně rozhodnutím o zproštění obžaloby z důvodu podle § 226 písm. a) trestního řádu a podle již ustálené judikatury se na takové rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, hledí ve smyslu odškodňovacího zákona jako na rozhodnutí nezákonné, jež zakládá nárok na náhradu škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o čemž ostatně mezi účastníky řízení nebylo sporu.

13. Pokud jde o požadovanou náhradu škody vzniklou náklady vynaloženými na obhajobu žalobkyně v uvedené trestní věci, zůstal mezi účastníky sporným pouze jeden úkon právní služby, coby řádně, ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. vyúčtovaný úkon. Konkrétně šlo o úkon spočívající v další poradě žalobkyně s jejím obhájcem přesahující 1 hodinu dne 19. 6. 2019 v době od 7:00 do 8:15 hodin ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb.

14. Za situace, kdy převzetí obhajoby žalobkyně jejím obhájcem proběhlo dne 18. 6. 2019, kdy došlo i k první poradě s žalobkyní, coby klientkou, soud shodně se žalovanou uzavírá, že další poradu hned následujícího dne 19. 6. 2019 ráno (před nařízeným hlavním líčením téhož dne) nelze považovat za účelnou, protože v mezidobí ve věci k žádné změně logicky dojít nemohlo a předmětná trestní věc ani nebyla věcí nadměrně složitou, jejíž podstatu by žalobkyně nebyla schopna dostatečně pojmout již při poradě první. Ostatně, před dalším hlavním líčením dne 23. 7. 2019 byla také dostatečnou pouze jedna jediná 70 minutová porada konaná dne 22. 7. 2019. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 920/2020, v němž Ústavní soud uzavřel, že„ navázání důvěry s klientem může být mnohdy složité, avšak z této skutečnosti nemůže plynout právo na odměnu za neomezený počet konzultací……žádný maximální počet porad s klientem není stanoven advokátním tarifem, ale je jednoznačně omezen kritériem účelnosti a poměru k složitosti posuzované věci“. Soud se pak neztotožňuje s názorem žalobkyně, že by z pohledu první porady s klientem, coby samostatného úkonu právní služby, měl být činěn rozdíl mezi obhájcem ustanoveným a obhájcem zvoleným na základě plné moci; tedy že u zvoleného advokáta ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. není první porada s klientem součástí prvního úkonu ve věci spočívajícího v převzetí obhajoby. Toto ustanovení totiž hovoří nejen o převzetí obhajoby, ale i o její přípravě, a ta by nepochybně měla zahrnovat i (první) poradu s klientem. Pokud ust. § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. první poradu s klientem u ustanoveného obhájce výslovně zmiňuje, je to zřejmě proto, že samotné ustanovení soudem (tj. procesní úkon soudu) zde první poradě ustanoveného obhájce s klientem nutně předchází. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. pak v každém případě hovoří o poradě další (nikoliv o poradě první) a evidentně tedy počítá s tím, že jak u obhájce zvoleného, tak u obhájce ustanoveného, již první porada s klientem (při převzetí a přípravě obhajoby) proběhla. Nelze navíc přehlédnout, že sám obhájce žalobkyně označil svůj první úkon právní služby ze dne 18. 6. 2019 jako převzetí a příprava obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, vč. první porady s klientem, podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.

15. Soud tedy neshledal, že by žalobkyni za tento úkon právní služby ze dne 19. 6. 2019 náležela jakákoliv další náhrada, a uzavírá, že žalovaná při vyhodnocení všech žalobkyni poskytnutých úkonů právní služby postupovala zcela správně.

16. Pokud jde o požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, zaměřil se soud na zkoumání kritérií, na něž je ve smyslu konstantní soudní judikatury nutno upřít pozornost při zkoumání intenzity takové nemajetkové újmy vzniklé poškozenému, tedy a) délku trestního stíhání, b) povahu trestního stíhání, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně.

17. V předmětném případě trestní stíhání žalobkyně trvalo od 8. 2. 2019 (kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) do 21. 9. 2019 (kdy zprošťující rozsudek Městského soudu v Brně nabyl právní moci), tj. cca po dobu 7 měsíců a 13 dnů, což při přihlédnutí k celému průběhu trestního řízení (v němž bylo vyslechnuto celkem pět svědků, byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví a získávány kamerové záznamy z místa incidentu) nelze označit za dobu nepřiměřenou.

18. Žalobkyně byla stíhána za přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a byla tak ohrožena sazbou odnětí svobody až na dvě léta, tedy trestní sazbou nižšího charakteru. S ohledem na její dosavadní bezúhonnost jí však reálně nepodmíněný trest odnětí svobody nehrozil, což podstatným způsobem snižuje intenzitu nemajetkové újmy, která žalobkyni nezákonně vedeným trestním stíháním vznikla. Tato intenzita pak jednoznačně musela být zcela minimální po 15. 8. 2019, kdy vzal státní zástupce zpět odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, resp. po 2. 9. 2019, kdy bylo toto zpětvzetí soudem vzato na vědomí.

19. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobní sféry žalobkyně, lze uzavřít, že žalobkyni jednoznačně vznikla újma ztotožnitelná již se subjektivními pocity stresu a nejistoty, což nepochybně přispělo k jejímu obecně zhoršenému psychickému stavu. Závažnější narušení zdravotního stavu žalobkyně však soud za prokázané nemá, když žalobkyně ani konkrétní skutečnosti v tomto směru netvrdila. Totéž pak platí i o dopadu trestního stíhání na rodinu žalobkyně, zejména jejího manžela. Žalobkyně také ani netvrdila, že by byl její vztah s manželem díky trestnímu stíhání nějak narušen a naopak v žalobě uvedla, že její manžel nikdy neuvěřil, že by předmětný trestný čin spáchala. Pokud pak žalobkyně uvádí, že shora jmenované příbuzné poškozeného pana [příjmení] (jeho dcera a vnučka) jí kladly za vinu jeho zranění či dokonce jeho smrt, chtěly dosáhnout náhrady škody a navštívily ji v této souvislosti i v zaměstnání, kde na ni křičely, což následně musela vysvětlovat kolegům, nemá soud za prokázanou příčinnou souvislost s předmětným trestním stíháním. Je tomu tak proto, že z protokolu o hlavním líčení Městského soudu v Brně v předmětné trestní věci ze dne 19. 6. 2019 je zřejmé, že svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], dcera poškozeného pana [příjmení], ve své výpovědi uvedla, že žalobkyni si společně s dcerou vyhledala na základě jejich vlastního šetření, a taktéž na jeho základě a vlastního výslechu osob, které byly přítomny předmětnému incidentu, se domnívaly, že žalobkyně nese vinu za smrt pana [příjmení]. Je tedy evidentní, že tato jejich iniciativa proběhla zcela nezávisle na předmětném trestním stíhání, a to dokonce před jeho zahájením, když žalobkyně a svědkyně [příjmení] [příjmení] při hlavním líčení dne 19. 6. 2019 shodně uvedly, že jejich setkání popisované žalobkyní v žalobě se uskutečnilo cca jeden měsíc po předmětném incidentu, tj. po 3. 7. 2018, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno až 23. 1. 2019. Za takové situace pak žalobkyní popisovanou iniciativu příbuzných poškozeného pana [příjmení] nelze klást k tíži státu.

20. Ve vztahu k formě požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním žalobkyně soud uvádí, že se mu s přihlédnutím ke všem shora rozvedeným okolnostem trestního stíhání jeví jako zcela dostatečná satisfakce konstatování nezákonnosti trestního stíhání ve spojení s (žalovanou již též poskytnutou) omluvou. Tento závěr odůvodňuje shora popsaná nižší (a v závěru předmětného stíhání se dále snižující) intenzita nemajetkové újmy, která dosud bezúhonné žalobkyni nezákonně vedeným trestním stíháním vznikla, přiměřená délka trestního stíhání (odpovídající průběhu trestního řízení), jistý nezanedbatelný podíl žalobkyně na předmětném incidentu (sama v trestním řízení připustila, že se s poškozeným dostala nejprve do verbálního a později i do fyzického konfliktu; nebyla tedy zcela pasivním účastníkem tohoto incidentu) a absence závažnějšího narušení osobnostní sféry žalobkyně (následky způsobené žalobkyni v její osobnostní sféře odpovídají následkům, které by byly způsobeny jakékoli jiné osobě v případě obdobného lichého obvinění).

21. Soud přitom dospěl k závěru, že uvedená forma odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Soud zde provedl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 217/2014, kde byl poškozený stíhán za totožný přečin, avšak hrozil mu trest odnětí svobody s horní hranicí až 4 let (podle druhého odstavce § 147 trestního zákoníku, tj. o 2 roky více než v této věci), trestní stíhání zde trvalo 10 měsíců a 20 dní (tedy cca o tři měsíce déle než v této věci), poškozený zde pracoval jako řidič z povolání a po dobu trestního stíhání mu hrozil trest zákazu činnosti (dopady trestního stíhání zde proto byly jednoznačně závažnější), trestní řízení pro něj bylo psychickou zátěží, vznikl mu pocit nejistoty, obavy a stresu (obdobně jako v této věci), zároveň byl poškozený bezúhonný a nebylo tak možno uvažovat o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (tj. obdobně jako v předmětné věci). Poškozenému zde byla na zadostiučinění přiznána částka 10 000 Kč, a to za shora popsané situace, kdy jeho újma oproti újmě žalobkyně byla shledána jako závažnější (zejména pro citelnější hrozící trest a obavu ze ztráty zaměstnání). Dále soud provedl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 197/2017, kde byl poškozený stíhán za totožný přečin, i zde mu hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí až 4 let (podle druhého odstavce § 147 trestního zákona), trestní stíhání zde trvalo 10 měsíců (rovněž cca o tři měsíce déle než v této věci), bylo shledáno zhoršení vztahu poškozeného s manželkou, projevily se u něj obavy z odsouzení, když stíhání považoval za nespravedlivé, což se projevilo na jeho psychice, byl podrážděný a trpěl poruchami spánku, přičemž žádné další zásahy do jeho života shledány nebyly (obdobně jako v této věci). I zde byl poškozený bezúhonný a nebylo tak možno uvažovat o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (tj. obdobně jako v předmětné věci). Za odpovídající satisfakci za nemajetkovou újmu poškozeného zde bylo shledáno konstatování porušení práva, finanční zadostiučinění poškozenému přiznáno nebylo. Byť i v této druhé srovnávané věci hrozil poškozenému potencionálně citelnější trest odnětí svobody a jeho trestní stíhání bylo o cca 3 měsíce delší, považuje soud tuto věc za srovnatelnou s věcí předmětnou, a to zejména pro obdobné zásahy do osobnostní sféry poškozených. Shodně proto soud uzavírá, že ani v předmětné věci není na místě přiznat žalobkyni zadostiučinění v penězích. Pokud tedy žalovaná za nezákonné trestní stíhání vyslovila žalobkyni omluvu a poskytla jí navíc i finanční satisfakci nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč, hradila nadstandardně.

22. Žalobkyně přitom sama žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého její újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedla.

23. Ze všech shora uvedených důvodů tak soud žalobkyni již žádnou částku nad rámec žalovanou provedeného plnění nepřiznal, avšak z žalovanou uhrazené částky na náhradě nákladů obhajoby ve výši 8 712 Kč žalobkyni přiznal požadovaný zákonný úrok z prodlení ode dne 28. 7. 2020, protože právě od tohoto dne se stát s ohledem na ust. § 15 zák. č. 82/1998 Sb., ocitl v prodlení (tj. 6 měsíců od uplatnění nároku dne 27. 1. 2020), a to do 15. 12. 2020, kdy žalovaná žalobkyni tuto částka uhradila).

24. Co do zbytku požadovaných částek v celkové výši 12 178 Kč a příslušenstvím z částky 2 178 Kč soud žalobu výrokem II. zamítl.

25. V předmětném řízení byly projednávány dva nároky žalobkyně, a to nárok na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníků je tak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a následující vyhl. č. 177/1996 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Při stanovení základu pro výpočet odměny advokáta za úkony vázané na nárok z nemajetkové újmy je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Při stanovení odměny advokáta v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, je pak třeba vyjít z tarifní hodnoty vypočítané podle § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.

26. Pokud jde o požadavek žalobkyně na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení v trestním řízení, tato v žalobě požadovala částku 10 890 Kč, z níž jí žalovanou v průběhu řízení byla uhrazena částka 8 712 Kč. Protože žalovaná úhradou této částky po zahájení soudního řízení (a také po uplynutí lhůty šesti měsíců ve smyslu § 15 zák. č 82/1998 Sb.), tedy svým chováním, způsobila, že žalobkyní důvodně podaný návrh byl vzat částečně zpět (§ 146 odst. 2 věta druhé o. s. ř.), byla žalobkyně v této části řízení úspěšná. Naopak neúspěšná zde byla ohledně částky 2 178 Kč, jež byla výrokem II. ve vztahu k náhradě nákladů spočívajících v nákladech právního zastoupení zamítnuta. Pokud jde o nárok žalobkyně na úhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním, rovněž zde žalovaná vyslovením omluvy žalobkyni za nezákonné trestní stíhání a poskytnutím finanční satisfakce ve výši 10 000 Kč po zahájení soudního řízení (a také zde po uplynutí lhůty šesti měsíců ve smyslu § 15 zák. č 82/1998 Sb.), tedy svým chováním, způsobila, že žalobkyní důvodně podaný návrh byl vzat částečně zpět (§ 146 odst. 2 věta druhé o. s. ř.). Byť ohledně tohoto nároku byla žalobkyně s ohledem na celkový výsledek řízení (zamítnutí žaloby co do zbytku požadované částky ve výši 10 000 Kč) úspěšná pouze částečně, výše plnění zde závisela na úvaze soudu a na žalobkyni je proto třeba hledět ve vztahu k tomu tomuto nároku jako na plně úspěšnou (§ 142 odst. 3 o. s. ř.).

27. Po propočtu úspěchu a neúspěchu účastníků je tak na místě, aby žalovaná žalobkyni uhradila 93 % jí v řízení účelně vynaložených nákladů (8 712 Kč + 50 000 Kč – 2 178 Kč = 56 534 Kč / 60 890 Kč x 100 = 93 %). Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně představuje odměna jejího advokáta ve výši 3 540 Kč za každý ze tří účelně vynaložených úkonů právní služby spočívajících v převzetí právního zastoupení, sepisu žaloby a sepisu částečného zpětvzetí žaloby (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – tarifní hodnota 60 890 Kč), tj. celkem odměna advokáta ve výši 10 620 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč a DPH z přiznané odměny a náhrad ve výši 2 419,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem částka 17 939,20 Kč 93 % z této částky pak představuje částka 16 683 Kč, jíž je žalovaná povinna žalobkyni na náhradě nákladů řízení uhradit. Protože po částečném zpětvzetí žaloby byla žalobkyně ve věci již převážně neúspěšná, za následující úkony právní služby (jako neúčelné) jí soud již ničeho nepřiznal.

28. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení je možno po žalobkyni spravedlivě požadovat a žalované umožní včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Místo plnění u náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zastupujícího advokáta.

Poučení