48 C 102/2025 - 74

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o 20 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 26 250 Kč od [datum] do [datum] do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 35 913,23 Kč k rukám zástupce žalobce, [Jméno advokáta], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] ve znění pozdějšího částečného zpětvzetí žaloby domáhal po žalované zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení vedeným posléze u [Anonymizováno] soudu v [anonymizováno] pod sp. zn. [anonymizováno] a zákonného úroku z prodlení z částky 26 250 Kč od [datum] do [datum] z titulu prodlení žalované se zaplacením náhrady škody vzniklé vynaložením nákladů na obhajobu žalobce ve výše uvedené trestní věci, která byla žalovanou zaplacena dne [datum]. Žalobce uvedl, že s ním bylo usnesením [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále také jen „rozhodnutí policejního orgánu“) zahájeno trestní stíhání pro přečin porušování domovní svobody, přečin nebezpečného vyhrožování a přečin ublížení na zdraví ve stádiu pokusu. Ve věci byla posléze podána obžaloba, které byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn. Ohledně zásahu do osobní sféry a soukromého života žalobce tvrdil, že trestní řízení představovalo citelný zásah. Dle svého tvrzení byl v souvislosti s vedením trestního řízení po dobu téměř jedenácti měsíců neustále pod tlakem trestního stíhání, čelil nejisté budoucnosti a hrozbě uložení trestněprávní sankce ve formě nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu reálně hrozil, neboť jej v obžalobě navrhovala státní zástupkyně. Dále tvrdil, že pro něj nebylo jednoduché vysvětlovat rodinným příslušníkům a přátelům, že skutek vylíčený v obžalobě nespáchal, přičemž rodina (rodiče a babička) vnímali trestní stíhání negativně, neboť věděli, že žalobci hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody. A konečně žalobce tvrdil, že v důsledku trestního stíhání přišel jednak o přítelkyni, která se s ním rozešla, jednak o práci, neboť v době trestního stíhání pracoval v zahraničí a byl nucen se účastnit úkonů v trestním řízení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne [datum] učinila nesporným, že k předběžnému projednání nároku došlo dne [datum] a že jej shledala zčásti opodstatněným, kdy žalobci přiznala náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 26 250 Kč a tuto částku dne [datum] vyplatila žalobci. U nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalovaná konstatovala porušení práva a vyslovila omluvu, aniž shledala důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu co do nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši 20 000 Kč zamítl, což odůvodnila nevěrohodností tvrzení žalobce týkající se zásahu trestního stíhání do jeho osobnostní sféry, dřívější zkušeností s trestním stíháním a odsouzením za spáchání zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví v souběhu s přečinem výtržnictví k tříletému trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 48 měsíců a rovněž dosud trvajícím dohledem, jehož podmínky žalobce plnil pouze s výhradami.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce uplatnil u žalované dva nároky v celkové výši 47 000 Kč (27 000 Kč a 20 000 Kč) dne [datum], že žalovaná nároky žalobce projednala, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum], že žalovaná konstatovala nezákonnost rozhodnutí policejního orgánu, žalobci se omluvila a na náhradě nákladů za obhajobu přiznala částku ve výši 26 250 Kč, kterou žalobci vyplatila dne [datum], a že nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím policejního orgánu neshledala důvodným. Co do otázky trestního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí policejního orgánu ([anonymizováno]), byl mezi účastníky nesporný průběh trestního řízení, ve kterém došlo k vydání výše uvedeného rozhodnutí policejního orgánu a k jeho odklizení rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [anonymizováno]- 294, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, a dále skutečnost, vedle žalobce byla v tomto řízení trestně stíhaná i jeho tehdejší přítelkyně, a že státní zástupce pro žalobce navrhoval nepodmíněný trest odnětí svobody. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že u žalobce je v evidenci rejstříku trestu zaznamenáno odsouzení za spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl žalobci uložen tříletý trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu 48 měsíců, přičemž v současné době nadále podléhá dohledu; současně bylo nesporné, ze zprávy probační a mediační služby ze dne [datum] vyplývalo, že žalobce plní povinnosti vyplývající z dohledu pouze s výhradami, neboť měl problémy s dodržováním termínů sjednaných konzultací a nedokládáním požadovaných informací. Konečně bylo mezi stranami nesporné, že byla žalobci rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [anonymizováno] coby soudu pro mládež uložena výchovná povinnost vykonat ve svém volném čase společnosti prospěšnou činnost v rozsahu 20 hodin spočívající v údržbě veřejného prostranství za jednání, které jinak naplňovalo znaky přečinu výtržnictví.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

6. Při účastnickém výslechu žalobce vypověděl, že stresující pro něj bylo zejména vědomí, že mu hrozil kriminál, neboť mu státní zástupce navrhoval nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 8 měsíců a současně i přeměna dříve uložené podmínky. Uvědomoval si, že se mu může jeho život v mladém věku změnit ze dne na den, kvůli čemuž špatně spal. Žalobce též vypověděl, že se s ním zhruba v polovině trestního stíhání v dobrém a poměrně v klidu rozešla jeho tehdejší přítelkyně, se kterou společně bydleli a která trestní stíhání a vědomí možného vězení žalobce těžce prožívala, hádali se. To žalobce přičetl na vrub též tomu, že jeho tehdejší přítelkyně byla trestně stíhaná s ním, byla to pro ni první zkušenost s trestním řízením a domníval se, že mu jej klade za vinu. Žalobce dále vypověděl, že v době trestního stíhání pracoval pro místní firmu v [Anonymizováno], od [Anonymizováno] až [Anonymizováno] [Anonymizováno] do [Anonymizováno], a kvůli dojíždění do ČR kvůli trestnímu stíhání spolupráci ukončil, protože ve firmě nebyli s jeho dojížděním spokojeni. Pokud jde o rodinu, žalobce vypověděl, že především jeho matka byla ve stresu, věděla o jeho trestní minulosti a někdy plakala; jeho babička trestní stíhání prožívala též a modlila se za něj. Jinak matka, otec i babička žalobce podporovali, nic mu nevyčítali, od účasti na jednáních je žalobce zrazoval, aby je nerozrušovalo. K plnění podmínek dohledu u probační a mediační služby žalobce vypověděl, že z [Anonymizováno] jezdil do ČR i kvůli pravidelným konzultacím, které probíhaly jednou za měsíc, dva či tři; nedodržování termínů schůzek vysvětlil žalobce tím, že buď zapomněl, nebo se spletl v datu nebo hodině, ale náhradní termín vždy dodržel.

7. Navrhovaný důkaz čestným prohlášením bývalé přítelkyně žalobce k důvodům ukončení jejich partnerského vztahu soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť neshledal důvod nevěřit účastnické výpovědi žalobce, kterou v zásadě již byly skutečnosti uváděné v čestném prohlášení prokázány.

8. Z dalších provedených důkazů soud žádné skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci nezjistil, což se z důvodu účastníky učiněných nesporných skutečností (konkrétně průběhu trestního řízení a skutečností s ním souvisejících) týká důkazu trestním spisem [Anonymizováno] soudu v [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno].

9. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Bylo prokázáno, že žalobce byl obviněn z přečinu porušování domovní svobody, přečinu nebezpečného vyhrožování a přečinu ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce trvání až 3 roky, že trestní stíhání trvalo 11 měsíců a že byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce coby obžalovaný stíhán. Dále bylo zjištěno, že žalobce byl osobou trestně stíhanou a pravomocně odsouzenou za jiný trestný čin k podmíněnému trestu odnětí svobody, ve kterém v době trestního stíhání plnil podmínky dohledu s výhradami. Pokud jde o zásahy do pracovního života, soud má za prokázané, že v době trestního stíhání žalobce pracoval v zahraničí a že toto působení ukončil v [Anonymizováno] z důvodu negativní odezvy zaměstnavatele k jeho cestám do ČR, a to částečně za trestním stíháním v dané věci (přibližně do konce [Anonymizováno]), částečně kvůli plnění podmínek dohledu uloženého v dřívějším trestním řízení. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak soud uzavírá, že má za prokázáno, že žalobce měl v průběhu trestního stíhání obavu, že by mohl být odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, že mu mohl být přeměněn dříve uložený podmíněný trest odnětí svobody, že trestní stíhání mělo vliv na rozchod s jeho bývalou přítelkyní a že jeho rodina o trestním stíhání věděla a nesla jej negativně, nicméně žalobce podporovala.

10. Z důkazů, jak byly výše uvedeny, byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Podle § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

20. V řízení bylo nesporné, že žalobce oba nároky u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

21. Co do nároku na zákonný úrok z prodlení vzniklý při tvrzeném opožděném zaplacení náhrady škody vyplývající z vynaložení nákladů na obhajobu žalobce, soud shledal tento nárok důvodným. Žalovaná náhradu ve výši 26 250 Kč dobrovolně zaplatila v průběhu řízení, konkrétně dne [datum], což potvrdila svým podáním adresovaným soudu a žalobce tento den učinil nesporným. Soud proto vycházel z právní úpravy institutu uznání dluhu, kdy zaplacení jistiny vede i k uznání existence příslušenství dluhu, tedy v projednávané věci konkrétně zákonného úroku z prodlení. Zaplacením náhrady až dne [datum] totiž žalovaná plnila až po uplynutí zákonné 6měsíční lhůty, počítané ode dne uplatnění nároku dne [datum], která tak marně uplynula dne [datum]. Žalobce nicméně požadoval zákonný úrok z prodlení až od [datum]. Soud proto tomuto žalobnímu návrhu vyhověl, s tím, že úrok z prodlení byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 12 %. Úrok se podle ustálené judikatury přiznává včetně dne, kdy došlo ke splnění (výrok I).

22. Pokud jde o druhý uplatněný nárok, předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp. zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

23. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne [datum], jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno], jímž byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

24. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

25. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena nemajetková újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17.6.2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „(…) vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.).“.

26. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, v němž bylo vydáno rozhodnutí, na nějž se v důsledku pravomocného zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné, bylo v souzeném případě do osobnostních sfér zasaženo v míře poměrně malé, a to i pokud jde o obecné dopady trestního stíhání. Soud již výše, v rámci závěrů o skutkovém stavu, uvedl, jaké zásahy má za prokázané. Na tomto místě pak soud dodává, že žalobce nemůže přičítat k tíži žalované ty dopady trestního stíhání, které na něj mělo výlučně či ve zcela převažující míře proto, že již byl v minulosti odsouzen. Pokud se tedy žalobce obával odsouzení k nepodmíněnému trestu svobody, stalo se tak s ohledem na předchozí odsouzení a s ohledem na hrozící přeměnu dosud vykonávaného podmíněného výkonu trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný. Tuto obavu nelze přičítat k tíži žalované, nýbrž na vrub trestní minulosti žalobce. Pokud by bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání jako proti dosud netrestané osobě, nepodmíněný trest odnětí svobody by mu za sbíhající trestné činy s horní hranicí trestní sazby tří let již ze zákona nehrozil. Žalobce se tedy z tohoto titulu nemůže dovolávat žádné výhody či odškodnění. Soud uvěřil žalobci, že stres spojený s trestním stíháním mohl být přinejmenším dílčí příčinnou neshod mezi partnery a mohl vést k jejich rozchodu. Současně je však třeba zohlednit, že bylo prokázáno (nespornými tvrzeními), že i [jméno FO] byla trestně stíhána, tudíž k rozchodu stejně tak mohlo přispět její trestní stíhání, které žalobci kladla za vinu, avšak trestní stíhání [jméno FO] předmětem tohoto řízení není. Z výslechu žalobce rovněž vyplynulo, že šlo o rozchod v dobrém a bez závažnějších dopadů. Pokud jde o ukončení žalobcovi výdělečné činnosti s [Anonymizováno], pak cesty do ČR lze mít za související s trestním stíhání pouze do konce [Anonymizováno], kdy došlo k jeho pravomocnému skončení. Cesty po tomto datu zcela zjevně s trestním stíháním nesouvisely. Ukončení spolupráce se žalobcem ze strany v [Anonymizováno] společnosti v [Anonymizováno] je již natolik časově vzdálené okamžiku skončení trestního stíhání, že jej nelze mít za jsoucí v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Sám žalobce navíc vypověděl, že důvodem byly i cesty do ČR z důvodů konzultací u probační a mediační služby při plnění podmínek dohledu u dříve uloženého trestu. U dopadů do rodinného života soud žádnou újmu neshledal, neboť žalobce vypověděl, že jej rodina podporovala; jakkoliv soud uvěřil tvrzení žalobce o prožívání trestního stíhání rodiči, k tomu soud konstatuje, že újma rodičů žalobce se v tomto řízení neprojednává.

27. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21.8.2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Pokud jde o délku trestního řízení, vůči tvrzení žalobce, že byl jedenáct měsíců vystaven tlaku trestního stíhání a obavám z nejisté budoucnosti, soud délku trestního stíhání hodnotil stále jako přiměřenou k povaze vyšetřované trestné činnosti i náročnosti trestního řízení vedenému souběžně proti čtyřem obviněným. Konečně ani sám žalobce nepřiměřenou délku řízení nenamítal.

29. Pokud jde o povahu trestní věci, žalobce byl stíhán za tři sbíhající se trestné činy, konkrétně přečiny porušování domovní svobody, nebezpečného vyhrožování a ublížení na zdraví, za které hrozí trest odnětí svobody až na 3 roky. Soud konstatuje, že se obecně jedná spíše o méně závažné trestné činy, které nejsou všeobecně považovány za dehonestující, neboť nemají zvlášť násilnou nebo sexuálně motivovanou povahu a ani nebyly mířeny proti mladistvým. V této souvislosti je třeba připomenout, že žalobce do trestního stíhání vstupoval již jako vícekrát odsouzený v dřívějších trestních řízeních. Nelze proto dospět k závěru, že by obvinění z těchto trestných činů, které nijak typově nevybočovaly z předchozí trestné činnosti, mohlo představovat nějakou závažnější újmu. Stejně tak ani samo trestní stíhání nebylo pro žalobce novou zkušeností, která by právě z tohoto důvodu pro něj měla být nějak zvlášť traumatizující.

30. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 9 a 26) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

31. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, dal účastníkům na srozuměnou, že mohou navrhnout případy ke srovnání a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání konaném dne [datum] sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalobce ze srovnávací judikatury navrhl případy vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 44 C 35/2020, kde bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, a 37 [právnická osoba]/2020, kde bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 20 000 Kč; žalovaná ponechala výběr srovnávací judikatury na soudu. Soud z žalobcem navrhovaných případů nicméně nevycházel, neboť šlo o trestní řízení vedená s bezúhonnými osobami, a tudíž v klíčovém referenčním kritériu nesrovnatelné, a pro porovnání proto vybral vhodnější případy vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 20/2020 a 28 C 123/2018.

32. Ve věci sp. zn. 19 C 20/2020 šlo o podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestného zákoníku. Trestní stíhání trvalo 274 dnů. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až 3 roky, zákazem činnosti anebo propadnutím věci. Šlo o osobu, která již byla v minulosti odsouzena za obdobnou trestnou činnost. Dostačující formou zadostiučinění bylo shledáno konstatování nezákonnosti rozhodnutí. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno. Ve věci sp. zn. 28 C 123/2018 šlo o podezření z přečinu přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání trvalo 2 roky. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání až 1 rok. V řízení byl shledán částečný zásah do rodinného života, neboť v souvislosti s trestním stíháním docházelo mezi žalobcem a jeho partnerkou k častějším hádkám, která vedla k odstěhování žalobce ze společné domácnosti; důvodem odstěhování nicméně byly negativní narážky a sociální izolace ze strany spoluobčanů ze stejné obce kvůli trestnímu stíhání. Žalobce nebyl bezúhonný, nýbrž byl již pravomocně odsouzen ve dvou trestních věcech. Dostačující formou zadostiučinění bylo shledáno konstatování nezákonnosti rozhodnutí. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno.

33. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání, a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že ačkoliv je uplatněný nárok žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění co do svého základu důvodný, není na místě žalobce odškodnit v penězích. Soud pro srovnání vybral případy, v nichž šlo o shodnou či obdobnou trestnou činnost, za kterou byl stíhán i žalobce. V obou případech se jednalo o osoby, které v předcházejících trestních řízeních byly pravomocně shledány vinnými ze spáchání trestného činu. Rovněž délka trestního stíhání byla obdobná, ohrožení trestní sazbou činilo srovnatelným rozpětí a ve všech případech byly shledány dopady spíše obecné, případně mírné. K dopadům do zdravotní sféry nad rámec obecného prožívání trestního stíhání ani k veřejné dehonestaci nedošlo. V obou srovnávaných případech bylo za dostačující formou zadostiučinění shledáno konstatování nezákonnosti rozhodnutí, aniž by bylo přiznáno finanční zadostiučinění. Za situace, kdy ani osobám bez trestní minulosti není přiznáváno odškodnění v případech, kdy zásahy do osobnostních sfér jsou dílčí, obecné a mírné, nebylo by v souladu s obecně přijímanou představou spravedlnosti, pokud by žalobci, který byl již vícekrát trestně stíhán a pravomocně odsouzen, mělo být poskytnuto odškodnění v peněžité podobě. Tento závěr nemůže převážit ani vedení trestního stíhání současně pro tři trestné činy s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody v délce trvání tří let.

34. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve formě omluvy a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, kterého se mu dostalo již od žalované. Proto soud v této části žalobní návrh v celém rozsahu zamítl včetně požadovaného příslušenství (výrok II.).

35. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované své nároky uplatnil dne [datum] a šestiměsíční lhůta k projednání nároku žalované uplynula dnem [datum], přičemž k projednání nároku žalobkyně, resp. k uhrazení do té doby nedošlo. K tomu došlo až stanoviskem ze dne [datum]. Z tohoto důvodu i částečné zpětvzetí žaloby v rozsahu, v jakém žalovaná plnila dne [datum] (26 250 Kč), bylo učiněno pro chování žalované a žalovaná je povinna v tomto rozsahu hradit náklady řízení. Ve zbývajícím rozsahu zpětvzetí (750 Kč) zavinil žalobce zastavení řízení a v tomto rozsahu je povinna hradit náklady řízení. Žalobce pak byl úspěšný jednak ohledně požadovaného příslušenství, které se stalo s ohledem na zpětvzetí jistiny samostatným nárokem, a to v tarifní hodnotě 457 Kč (po kapitalizaci) a jednak co do základu úspěšný i ohledně nároku na poskytnutí zadostiučinění za trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, neboť základ nároku žalovaná (ovšem až po uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání a po podání žaloby) uznala, konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci se omluvila. Toliko na úvaze soudu pak záleželo, zda žalobci náleží toliko konstatování poskytnuté (opožděně) žalovanou či zda má žalobce nárok i na odškodnění v penězích. Z tohoto důvodu i částečné zpětvzetí žaloby v rozsahu, v jakém žalovaná plnila (26 250 Kč), bylo učiněno pro chování žalované a žalovaná je povinna v tomto rozsahu hradit náklady řízení. Ve zbývajícím rozsahu zpětvzetí (750 Kč) zavinil žalobce zastavení řízení a v tomto rozsahu je povinen hradit náklady řízení. Žalobce pak byl ze shora uvedených důvodů procesně plně úspěšný ohledně nároku na odškodnění nemajetkové újmy v tarifní hodnotě 30 000 Kč (srov. § 9a odst. 2 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů /dále jen „AT“/). S ohledem na to, že procesní neúspěch žalobce (ohledně částky 750 Kč) je zjevně nepatrný, soud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení.

36. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem 4 000 Kč (2 x 2 000) a náklady právního zastoupení podle AT, spočívající v odměně advokáta za celkem osm úkonů právní služby [za převzetí věci a přípravu zastoupení včetně první porady, sepis žaloby ze dne [datum], repliku na vyjádření žalované ze dne [datum], částečné zpětvzetí žaloby ze dne [datum], porady s klientem dne [datum] a dne [datum] a účast při soudním jednání dne [datum] v trvání přes dvě hodiny podle § 11 odst. 1 písm. a), c) d) a g) AT], a to za 5 úkonů do částečného zpětvzetí žaloby ve výši a 3 380 Kč z tarifní hodnoty 57 000 Kč a za zbývající 3 úkony ve výši a 2 340 Kč z tarifní hodnoty 30 457 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 odst. 1 bod 5 a § 8 odst. 1, § 9a odst. 2 písm. b) AT 8 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 AT á 450 Kč za tytéž úkony právní služby a cestovné k soudnímu jednání konaném dne [datum] na trase [adresa] (sídlo advokáta) – [adresa] (záchytné parkoviště P+R [adresa]) a zpět (396 km), učiněné osobním automobilem VW Golf, registrační značky [SPZ], s kombinovanou spotřebou 5,9 l/100 km, palivem BA95 (na základě doloženého technického průkazu) podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., při ceně paliva 35,80 Kč/l a náhradě za použití vozidla 5,80 Kč/km, 3 133,23 Kč, dále 2 x 30 Kč za lístek na pražskou MHD, dále náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč za 8 půlhodin po 150 Kč. Platba za parkování motorového vozidla je součástí nákladů uvedených v § 13 odst. 4 advokátního tarifu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. 4 To 54/2014). Soud žalobci nepřiznal náhradu za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk a za poradu s klientem dne [datum], neboť první porada po převzetí zastoupení je jednak již zahrnuta v úkonu převzetí a přípravy zastoupení, jednak ani nedosahuje minimální požadované délky 1 hodina. Náklady žalobce činí celkem 35 913,23 Kč (4 000 + 16 900 + 7 020 + 3 600 + 60 + 3 133,23 + 1 200). O povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok III).

37. Lhůta k plnění ve výroku o věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.