44 Co 182/2021-300

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; Statutární město Brno, IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: ; [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 291 958 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11.5.2021, č. j. 44 C 91/2016-256 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. a) potvrzuje v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 145 979 Kč s příslušenstvím b) mění v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 145 979 Kč s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení každý částku ve výši 1 785,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného se povinnost k náhradě nákladů řízení státu v podobě odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně neukládá.

V. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek za žalobu ve výši 7 295 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně odškodnění újmy na zdraví, kterou utrpěla dne 1. 12. 2014 v 11:30 hodin pádem na zledovatělém a neposypaném chodníku před domem v [obec], [ulice a číslo]. Dle znaleckého posudku požadovala na odškodnění bolestného částku 85 435 Kč a na odškodnění ztížení společenského uplatnění částku 206 523 Kč.

2. Soud prvního stupně původně rozsudkem ze dne 5.11.2019, č.j. 44 C 91/2016-172 (dále jen„ původní rozsudek“), žalobě zcela vyhověl s odkazem na ust. § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 (který dle názoru soudu překonal dřívější judikaturu Nejvyššího soudu), když učinil závěr, že chodník, kde žalobkyně upadla, nebyl daného dne vůbec posypán, byl namrzlý souvislou vrstvou ledu a žalovaný tak nedodržel svou povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců, přičemž žalobkyně ke vzniku újmy nikterak nepřispěla. Co se týče výše náhrady újmy, soud prvního stupně vyšel při jejím stanovení ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., MHA, jímž byla ohodnocena bolestným ve výši celkem 340 bodů, s hodnotou jednoho bodu u bolesti vytrpěné v roce 2014 podle metodiky ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2014, sp. zn. Cpjn 14/2014 (dále jen: metodika), v částce 251,28 Kč, tj. po zaokrouhlení 85 435 Kč. Odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně v důsledku trvalých následků úrazu pak činí dle znalce a metodiky 2,34 % ze 400- průměrné hrubé měsíční nominální mzdy přepočtené na počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok 2016 odpovídající částce 27 589 Kč, kdy celková částka 258 233,04 Kč, po snížení o 20 % z důvodu věku žalobkyně, odpovídá částce 206 586 Kč. Jelikož žalobkyně požadovala za ztížení společenského uplatnění nižší částku 206 523 Kč, byla jí kromě náhrady bolestného na odškodnění ztížení společenského uplatnění přiznána pouze tato (nižší) žalovaná částka.

3. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 7.10.2020 původní rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 7.10.2020, č.j. 44 Co 82/2020-211, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud s ohledem na závěry aktuální judikatury (kromě citovaného nálezu Ústavního soudu zejména rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 25 Cdo 3594/2013, 25 Cdo 564/2016 a 25 Cdo 1481/2017) dospěl k závěru, že v daném případě příčinou škody na zdraví žalobkyně nebyla závada ve schůdnosti komunikace tak, jak ji definuje § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., tj. nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, když v řízení vyšlo najevo, že v době pádu byl chodník po celém povrchu zledovatělý a neposypaný, tj. celkově obtížně schůdný. Ve smyslu uvedené judikatury je však nutno zabývat se i tím, zda nejsou dány předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu vlastníka komunikace, tedy zda žalovaný neporušil své povinnosti, zejména povinnost odstranit, či zmírnit závady ve schůdnosti tak, jak mu ukládá § 27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. s tím, že podrobnosti stanoví vyhláška č. 104/1997 Sb. Učinil-li soud prvního stupně závěr, že žalovaný nedodržel svou povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců, když chodník nebyl posypán ani jednou a byl namrzlý souvislou vrstvou ledu, učinil tak za situace, kdy mu zejména není znám obsah plánu zimní údržby žalovaného v dané lokalitě, včetně časových lhůt k provádění údržby konkrétních ulic a svědkyně nebyly dotázány k situaci provádění údržby v průběhu celého dne. Bez těchto základních informací nelze dovodit, že žalovaný nesplnil svou povinnost zmírnit závadu ve schůdnosti, vznikající povětrnostními vlivy (průběžné mrznoucí mrholení) a že v důsledku porušení této povinnosti je dán předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu dle § 2910 občanského zákoníku. Stejně tak odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nebylo podrobněji zjišťováno a vyhodnoceno, zda žalobkyně dostatečně dodržela prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám ve smyslu § 2009 občanského zákoníku, tedy zda žalobkyně se chovala tak, aby svému úrazu předešla, či nakolik ke svému úrazu a vzniku újmy přispěla. Jelikož posouzení daného případu z pohledu vzniku odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku je novým náhledem na právní kvalifikaci uplatněného nároku ze strany soudu, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení poskytl účastníkům možnost doplnění, jak skutkových tvrzení, tak důkazních návrhů, provedl i důkazy, jejichž potřeba vyjde v řízení najevo a poté o věci opětovně rozhodl.

4. Nyní napadeným rozsudkem ze dne 11.5.2021 soud prvního stupně žalobkyni opětovně vyhověl v celém rozsahu tím, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 291 958 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil samostatnými výroky povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II. a III.), žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil samostatnými výroky zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 3 570,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky IV. a V.), žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil rovným dílem nahradit České republice - Městskému soudu v Brně náklady řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobkyně (výrok VI.) a žalovanému pak povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 14 598 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.).

5. Dospěl k závěru, že žalovaný v celém rozsahu odpovídá za vzniklou újmu na zdraví žalobkyně a že žalobkyně má nárok na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, které si v řízení uplatnila, když byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. Opětovně uzavřel, že byl prokázán žalovanou tvrzený skutkový děj, že dne 1.12.2014 kolem 11:30 hodin uklouzla a upadla na chodníku ve vlastnictví žalovaného, neboť tento nebyl do té doby ani jednou posypán a byl namrzlý souvislou vrstvou ledu. Konkrétně k pádu došlo na obrubníku na rozhraní chodníku vedoucího před domy [ulice a číslo], 12 a 14, [obec], a tzv. spojovacího chodníku, přičemž k tomuto obrubníku se žalobkyně přesunula z toho důvodu, že se jí v tomto místě zdál chodník pro chůzi vhodnější – méně zledovatělý a více vyšlapaný.

6. Po doplnění dokazování v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu přehodnotil svůj předchozí závěr k povaze odpovědnosti žalovaného za vzniklou újmu, že příčinou újmy na zdraví žalobkyně byla závada ve schůdnosti komunikace podle § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích spočívající v nepředvídatelné změně ve schůdnosti, a namísto toho za stejného skutkového závěru ohledně stavu chodníku v době pádu dovodil předpoklady odpovědnosti žalovaného z titulu obecné odpovědnosti za škodu vlastníka komunikace podle § 2910 občanského zákoníku. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 pak vyhodnotil porušení povinnosti na straně žalovaného při péči o stav předmětné komunikace jako porušení generální prevence podle § 2900 o. z. či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu. Zavinění na straně žalovaného vyhodnotil jako nedbalostní podle § 2911 o. z.

7. Zjistil, že plán zimní údržby nebyl pro danou lokalitu zpracován a že existovala vyhláška statutárního města Brna č. 16/1998, o schůdnosti místních komunikací, ve znění nařízení města Brna č. 29/2005 a č. 14/2009 upravující povinnost k zahájení zmírňování závad ve schůdnosti a sjízdnosti ve lhůtě 20 hodin. Taktéž bylo zjištěno, že provádění údržby předmětného chodníku na ulici [ulice] není na základě smlouvy dílo mezi žalovaným a [právnická osoba] [obec], spol. s. r. o. smluvně zajištěno.

8. Podle soudu prvního stupně lze s ohledem na obsah deníků zimní údržby z inkriminovaného a předchozího dne předpokládat, že žalobkyně upadla maximálně 18 hodin od vzniku závady ve schůdnosti. K porušení ustanovení citované vyhlášky žalovaným sice nedošlo, avšak s přihlédnutím k délce stanovené lhůty, která je velmi benevolentní a tedy nepřiměřeně dlouhá a neodpovídající povinnosti žalovaného řádně zajišťovat údržbu chodníků ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k porušení povinnosti generální prevence. Soud na základě výpovědi žalobkyně a svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které shledal věrohodnými, dospěl k závěru, že v době pádu žalobkyně kolem 11:30 hodin chodníky v dané lokalitě posypány ani jednou nebyly. Výpovědi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří měli v dané lokalitě na starosti provádění údržby komunikací, neshledal soud prvního stupně dostatečně průkaznými, neboť přes obecné konstatování, že po třech hodinách byla provedena údržba hlavních chodníků, se ke konkrétnímu dni ani jeden z nich nebyl schopen vyjádřit. Jestliže námraza na chodníku vznikala v průběhu předchozí noci a bylo zjištěno, že údržba byla započata ve 4:00 hodin ráno, nelze pochopit, že předmětný chodník nebyl ani jednou posypán v době pádu žalobkyně v 11:30 hodin.

9. Soud prvního stupně naproti tomu na straně žalobkyně neshledal jakýkoliv podíl na vzniklé újmě ve smyslu § 2918 o. z., když žalobkyně nikam nespěchala, šla pomalu a opatrně, měla zimní obuv, nebyla nijak pohybově omezena, pohybové schopnosti odpovídaly jejímu věku a do cíle své cesty (samoobsluha) šla nejpřímější cestou. Ostatní alternativní cesty po ulici [ulice] či [ulice] nelze považovat za bezpečnější ani rovnocenné. V účelu cesty spočívajícím v nákupu mléka v samoobsluze neshledal nic, co by bylo třeba klást žalobkyni k tíži. Argumentaci žalovaného, že žalobkyně za daného počasí neměla vůbec vycházet ven, označil za absurdní, neboť žalobkyně by si po celý den nemohla nakoupit potraviny a nelze pominout, že vycházela na nákup v době, kdy již měly být chodníky posypány.

10. Proti tomuto rozsudku podali žalovaný i vedlejší účastník včasné a přípustné odvolání.

11. Žalovaný v obsáhlém odvolání namítal, že soud prvního stupně: -) dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním zejména ohledně stavu a způsobu provádění zimní údržby v době úrazu, pokud vyjádřil závěr, že údržba nebyla provedena vůbec, kdy dle žalovaného podle deníku zimní údržby měla být v době úrazu pravděpodobně provedena údržba již dvakrát a v inkriminovaný den byl kalamitní stav počasí, neumožňující provádět běžnou zimní údržbu, což dokládají výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] -) dospěl k nesprávným závěrům ohledně schopnosti pohybu poškozené na zledovatělém povrchu, volby trasy, jejímu obutí a jejímu úsudku o stavu chodníku, -) se nevypořádal se skutečností, že žalobkyně upadla při našlapování na zledovatělý obrubník, jehož údržba se na rozdíl od hlavního tělesa chodníku neprovádí -) se nevypořádal řádně se všemi v řízení provedenými důkazy (písemná vyjádření svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) -) se sice správně částečně vyvaroval vadného posouzení věci jako případu závady ve schůdnosti chodníku, jehož údržba nebyla vůbec prováděna ve smyslu ust. § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., avšak přešel do jiného chybného posouzení věci, dospěl-li k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu podle kritérií vzniku obecné odpovědnosti vlastníka komunikace podle § 2910 o. z. -) neshledal spoluodpovědnost na straně žalobkyně jako chodkyně z titulu dodržení prevenční povinnosti ze strany chodce, které se musí projevit ve snížení, či dokonce vyloučení povinnosti žalovaného k náhradě škody, -) rozhodnutí nereflektuje aktuální judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou žalovaný v odvolání podrobně cituje. S ohledem na nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení věci navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně zamítnutím žaloby.

12. Vedlejší účastník v podaném odvolání soudu prvního stupně rovněž vytýkal nesprávná skutková zjištění, přičemž zcela odkázal na podrobné námitky učiněné v tomto směru v odvolání žalovaného. Nad rámec nich uvedl, že vycházet ven z bytu v době, kdy počasí v České republice hraničí s extrémními klimatickými podmínkami a představuje pro chodce vysoké riziko pádu na zledovatělé komunikaci, není rozumné a nesvědčí o dostatečném dodržení prevenční povinnosti žalobkyně, zvolila-li snad nejhorší cestu do cíle chůzí přes namrzlý obrubník. Dále vytkl soudu prvního stupně, že opětovně při aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, řešící prevenční povinnosti chodce a povinnosti škůdce podle zákona č. 13/1997 Sb., kdy při náležitém přihlédnutí k odůvodnění tohoto judikátu (zejm. bodu 39 odůvodnění), by žalovaného nemohl shledat odpovědným za vzniklou újmu. Navrhl proto změnu napadeného rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá.

13. Žalobkyně ve vyjádření k odvoláním uvedla, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že žalovaný v dané době neměl žádný plán zimní údržby, natož aby byl zpracován časový harmonogram údržby. Dále vyšlo najevo, že ulice [ulice] nebyla zahrnuta ani ve smlouvě uzavřené se [právnická osoba], která v lokalitě řešila údržbu. Již tato zjištění zakládají porušení právní povinnosti žalovaným. K povinnosti vlastníků komunikace přijmout dostatečná opatření k údržbě komunikací se opakovaně vyjadřoval i Ústavní soud, který přijatá opatření bere jako jednu z podmínek pro přiznání odpovědnosti za újmu a přímo na vlastníky klade, aby na údržbu nerezignovali, ale toto minimálně přijetím nějakých pravidel řešili, žalovaný však žádné opatření nepřijal. Úsek pro zahájení prací pro zmínění závady ve schůdnosti v délce 20 hodin je nepřiměřeně dlouhý a nemůže žalovaného vyvinit. Není též definováno, co je touto aktivitou myšleno. Ohledně volby jiné trasy byla výslechem jednatele společnosti [příjmení], který v lokalitě provádí údržbu, nastíněna možnost pohybu žalobkyně po jiné trase v prostoru silniční komunikace, což však z důvodu bezpečnosti chodce při možném kontaktu s vozidly nelze připustit. Pokud jde o obutí žalobkyně, bylo prokázáno, že žalobkyně použila vhodnou obuv. Nelze též akceptovat názor, že žalobkyně měla v inkriminovaný den zůstat raději doma. Žalobkyně volila pozdější denní dobu, kdy předpokládala dostatek času k provedení údržby. Nešlo u ní o zbytnou cestu, když si chtěla zakoupit potraviny. Žalovaný se snaží celou vinu shodit na žalobkyni, kdy účelově prezentuje, že žalobkyně upadla na obrubníku, přičemž k pádu došlo v místě spojnice hlavního a spojovacího chodníku. S ohledem na uvedené navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

14. Odvolací soud po zjištění, že podaná odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka byla podána včas a že jsou přípustná, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i dle ust. § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že obě podaná odvolání jsou částečně důvodná.

15. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně po opětovném projednání věci po předchozím zrušení původního rozsudku postupoval v mezích závazného právního názoru odvolacího soudu z jeho předchozího zrušujícího rozhodnutí ve vztahu k náležitému zjištění skutkového stavu pro účely posouzení odpovědnosti žalovaného za uplatněnou náhradu újmy na zdraví žalobkyně v režimu obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně lze tedy považovat za dostatečný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí, zejména ve vztahu k závěru, že dne 1.12.2014 do inkriminované doby v 11:30 hodin, kdy žalobkyně uklouzla na předmětném chodníku, tento nebyl posypán ani jednou či jinak ošetřen a nebyla zde tedy provedena předepsaná údržba k odstranění závady ve schůdnosti. Za dostatečná lze považovat také zjištění ohledně popisu průběhu nehodového děje, alternativních tras, obutí žalobkyně a ohledně zjištění neexistence plánu zimní údržby v dané lokalitě. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč považuje za věrohodnou skutkovou verzi o zcela neošetřeném stavu komunikace ke dni úrazu žalobkyně, podávající se z výpovědi svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jež koresponduje s výpovědí žalobkyně, a proč nevzal v potaz výpovědi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří nebyli schopni k údržbě předmětné komunikaci v inkriminované době poskytnout žádné konkrétní informace. Odvolací soud má tedy za to, že skutkové závěry soudu prvního stupně plně obstojí a nelze u nich spatřovat extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Dílčí odvolací námitky vznesené žalovaným a vedlejším účastníkem k rozdílnostem v provedených důkazech - písemná vyjádření svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] oproti výpovědím před soudem - nepovažuje odvolací soud za způsobilé tyto závěry zvrátit. Také hodnocení výpovědí svědků [příjmení] a [příjmení] ve vztahu k provádění údržby komunikací a kalamitnímu stavu, jsou z hlediska hodnocení situace na ulici [ulice] bezvýznamné, když uvedení svědci se pouze vyjadřovali ke kalamitnímu stavu v daný den v celé městské části [obec] [část obce], aniž by k situaci na ulici [ulice] poskytli jakékoli informace, protože se v této konkrétní lokalitě v inkriminovaný den vůbec nepohybovali.

16. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalovaného lze dovodit předpoklady obecné odpovědnosti za újmu na zdraví žalobkyně v režimu § 2910 o. z., kdy lze souhlasit s tím, že v době kolem 11: 30 hodin dopoledne, kdy se žalobkyně vydala na cestu, již bylo možné očekávat ošetření chodníku posypem. Lze též souhlasit s názorem, že lhůta pro zahájení zmírnění neschůdnosti v délce 20 hodin stanovená vlastní vyhláškou žalovaného, je ve vztahu k judikaturou dovozenému požadavku na provádění údržby komunikací tak, aby byly bezpečně schůdné, nepřiměřeně dlouhá. Nelze též pominout, že žalovaný pro danou lokalitu neměl zpracován plán zimní údržby a předmětná ulice nebyla ani zahrnuta ve smlouvě mezi žalovaným a společností, která zajišťovala údržbu komunikací v dané lokalitě. V této sovusislosti je třeba připomenout úvahu uvedenou v odůvodnění rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, podle níž z hlediska znaku protiprávnosti by mělo být předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob.

17. Podle názoru odvolacího soudu lze tudíž s přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem na straně žalovaného vlastníka komunikace dovodit porušení prevenční povinnosti a jeho odpovědnost za vzniklou újmu na zdraví ve smyslu § 2910 a § 2900 o. z., a to v režimu nedbalostního zavinění podle § 2911 o. z. Na straně žalovaného lze tedy jednoznačně spatřovat porušení právní povinnosti v tom, že v době uklouznutí žalobkyně nebyl chodník nijak ošetřen zimní údržbou, která měla probíhat inkriminovaného dne. Uvedený závěr platí i tehdy, bylo-li zjištěno, že předmětný den panovala nepříznivá povětrnostní situace komplikující žalovanému značně zimní údržbu. S přihlédnutím k denní době, kdy se žalobkyně vydala na cestu, mohla totiž již rozumně očekávat, že alespoň základní průběžné denní ošetření neschůdnosti chodníku bude provedeno, bez ohledu na skutečnost, zda toto ošetření již v daném okamžiku umožňovalo bezpečný pohyb osob pro nepříznivou (kalamitní) klimatickou situaci způsobující opětovné namrzání v krátké době. To ovšem nebyl, na rozdíl od případu řešeného ve výše citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, kdy bylo zjištěno, že probíhala zimní údržba v přiměřených lhůtách, nyní posuzovaný případ. Potud se tedy odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně shoduje.

18. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil též spoluúčast žalobkyně na vzniku škody ve smyslu § 2918 o. z., a to s ohledem na prokázaný účel cesty žalobkyně, kterým byl nákup v samoobsluze, kdy si zde chtěla zakoupit mléko a také s ohledem na porušení preventivního principu k předcházení újmy podle § 2900 o. z. na straně žalobkyně.

19. Posouzením nezbytnosti účelu cesty žalobkyně s ohledem na nepříznivou povětrnostní situaci, která předmětný den panovala, se soud prvního stupně dostatečně nezabýval. Uvedl sice, že považuje za absurdní připuštění argumentace žalovaného, že žalobkyně za daného počasí neměla vůbec vycházet ven, což by vedlo k tomu, že by si žalobkyně nemohla za celý den nakoupit potraviny, když dle svědkyně [jméno] [příjmení] byly chodníky zledovatělé i v 17:15 hodin, tento závěr je však nesprávný z hlediska konkrétně zjištěného účelu cesty žalobkyně a dalších okolností případu.

20. Nákup mléka nelze považovat podle názoru odvolacího soudu za nezbytný účel cesty, který by byl dán objektivní naléhavou potřebou. Žalobkyně, viděla-li, již po vynesení odpadků do kontejnerového stání, že chodník je obtížně schůdný pro zledovatělost, měla se (než by riskovala při svém vyšším věku a tělesné konstituci pád na cestě tím, že se snažila zledovatělé místo obejít po neošetřeném obrubníku) raději vrátit zpět domů po již bezpečně absolvované trase a s požadavkem na obstarání nákupu se místo toho mohla následně obrátit na svoji dceru [jméno] [příjmení], s níž sdílí společnou domácnost a která se měla odpoledne vracet domů, jak bylo zjištěno z výpovědi této svědkyně (při jednání dne 4.4.2019, č. l. 127, uvedla návrat domů v 17:15 hodin).

21. Jiná situace by např. byla v případě, kdyby bylo zjištěno, že žalobkyně byla v nouzové situaci, kdy by musela jít nezbytně nutně v inkriminovaný den a čas na předem sjednanou návštěvu u lékaře, případně by musela z akutních zdravotních důvodů lékaře vyhledat, musela si jít pro léky do lékárny, které nezbytně potřebovala pro zabezpečení svých životních potřeb apod., současně za situace, kdy by žila ve své domácnosti sama a neměla nikoho, na koho by se pro účely zabezpečení svých potřeb mohla obrátit s žádostí o pomoc. To však zjevně nebyl nyní posuzovaný případ, kdy se žalobkyně rozhodla vydat (pouze) na nákup potraviny, který mohla bez obtíží (byť o několik hodin později) zajistit jiná osoba. Na straně žalobkyně tak lze dovodit nedostatek obezřetnosti z hlediska průměrně rozumného jedince k předcházení vzniku újem (§ 2900 o. z.), jestliže se za tohoto stavu přesto rozhodla vydat na riskantní cestu po zledovatělé komunikaci na nákup, který si mohla obstarat i jiným způsobem a nelze ji považovat za nezbytně nutnou pro zajištění jejích základních životních potřeb bez možnosti náhradního řešení.

22. Na základě uvedených úvah proto odvolací soud považuje za spravedlivé na straně žalobkyně spatřovat předpoklady pro spoluúčast na vzniklé škodě ve smyslu § 2918 o. z. S přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu pak dovodil míru spoluúčasti žalobkyně na vzniklé škodě v rozsahu 50 %, kterou považuje za přiměřenou i ve vztahu ke zjištěným okolnostem porušení právní povinnosti na straně žalovaného. Pokud jde o výši nároku žalobkyně na náhradu újmy, tato nebyla v řízení sporná.

23. Na základě uvedených úvah proto odvolací soud, aniž považoval za potřebné se vypořádávat se všemi odvolacími námitkami žalovaného a vedlejšího účastníka, přikročil ke změně napadeného rozhodnutí ve výroku I. tak, že v rozsahu poloviny nároku žalobkyně, tj. v částce 145 979 Kč s příslušenstvím shledal žalobu úspěšnou a ve zbývajícím rozsahu pak pro spoluzavinění žalobkyně shledal žalobu nedůvodnou. Odvolací soud proto napadený rozsudek v rozsahu poloviny uplatněného nároku s příslušenstvím ve smyslu § 219 o. s. ř. částečně potvrdil a ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) částečně změnil zamítnutím žaloby v rozsahu zbývající poloviny nároku s příslušenstvím (výrok I.).

24. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně pak má ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. za následek i nové rozhodnutí v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

25. Jelikož ve vztahu mezi účastníky je procesní úspěch a neúspěch rovnocenný, žádnému z účastníků nebyla ve smyslu § 224 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. za oba stupně přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.).

26. Pokud jde o náklady státu (§ 224 o. s. ř. ve spojení s § 148 o. s. ř.), žalobkyně je osvobozena od soudních poplatků a má ustanoveného zástupce z důvodu osvobození od soudních poplatků, odvolacím soudem byla tudíž uložena povinnost žalovanému a vedlejšímu účastníku, tj. každému z těchto účastníků, zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně s ohledem na procesní výsledek řízení čtvrtina nákladů za znalečné a svědečné částkou 1 785,25 Kč (výroky III.).

27. Ohledně náhrady nákladů státu za zastoupení žalobkyně ustanoveným zástupcem Mgr. [příjmení], bylo podle § 224 o. s. ř. ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnuto s ohledem na rovnocenný procesní úspěch a neúspěch tak, že žalovanému a vedlejšímu účastníku se povinnost k náhradě těchto nákladů státu neukládá (výrok IV.).

28. Pokud jde o soudní poplatek za žalobu, tento byl ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích uložen žalovanému a vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně ve výši jedné poloviny z částky 14 458 Kč (výše stanovena podle položky 1 bod 1. písm. b/ zákona o soudních poplatcích), tj. částkou 7 295 Kč, kdy tito účastníci byli procesně úspěšní z jedné poloviny a kdy žalobkyně je od placení soudního poplatku ze zákona (§ 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích) osvobozena (výrok V.).