45 A 24/2015 - 51

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph. D., a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: R. M., státní příslušník Ukrajiny, bytem x, zastoupen Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Nové Město, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Nusle, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2015, č. j. MV-74493-3/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 24. 8. 2015 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 4. 2015, č. j. OAM-1756-81/PP-2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 87b v návaznosti na ustanovení § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 23. 6. 2014 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nesouhlasí s žalovaným, že ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců předpokládá, aby k vyživování docházelo již v zemi původu. Oporu v zákoně nemá dle žalobce ani tvrzení žalovaného, že k aplikaci ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců je třeba, aby žalobce byl nezaopatřený ve smyslu ustanovení § 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce je v současnosti na matce a otčímovi závislý výživou, neboť není schopen sehnat dlouhodobé zaměstnání. Pro posouzení žádosti žalobce je podstatný pouze faktický stav, správnímu orgánu nepřísluší posuzovat, zda je vyživovací povinnost s ohledem na věk a zdravotní stav žalobce přiměřená. V řízení bylo doloženo, že žalobce je na matce a otčímovi závislý ohledně bydlení i výživy. Uvádí, že nešlo pouze o prohlášení učiněné otčímem v rámci výslechu. Pokud žalovaný odmítl zkoumat otázku společného soužití s ohledem na její irelevantnost vzhledem k neprokázání rodinné vazby, nedůvodně odmítl důkaz, ze kterého by mohly vyplynout informace prokazující faktické vyživování žalobce matkou a otčímem. Žalobce dále namítá, že závěr žalovaného, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vztah mezi žalobcem a jeho otčímem není vztahem obdobným vztahu rodinnému, je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Žalovaný odůvodnil zamítavé rozhodnutí zejména tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno, že jeho vztah s otčímem je obdobný vztahu rodinnému. Žalovaný však nespecifikuje, v čem konkrétně žalobce důkazní břemeno neunesl, jak byly vyhodnoceny důkazy a jaké skutečnosti má žalovaný za prokázané a jaké nikoli. Žalovaný se nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání. Jediný důkaz, který byl fakticky proveden, byl výslech žalobce a jeho otčíma, přičemž žalobce v rámci odvolání napadal závěry, které Ministerstvo vnitra z výslechů dovodilo. Tyto závěry žalobce uvádí včetně svých komentářů. Dle žalobce neúčast na svatbě matky a otčíma v roce 2008, tedy v době, kdy otčíma téměř neznal, nemá vypovídací hodnotu ohledně jejich vztahu v roce 2015. Též neschopnost žalobce kvalifikovat zákonné ustanovení, které se na situaci žalobce vztahuje, nevypovídá nic o povaze vztahu s otčímem, stejně jako skutečnost, že žalobce v současnosti již nestuduje. Závěr, že otčím nevěděl, zda žalovaný v České republice studoval a zda je vyučený, představuje dezinterpretaci obsahu výslechu. Je pravdou, že otec nevěděl, kde bydlí dcera žalobce a jak se jmenuje její matka, což však svědčí spíše o vztahu žalobce k matce dcery, než o jeho vztahu s otčímem. K závěru, že žalobce neprokázal, že přispívá na domácnost, uvádí, že tuto skutečnost ani příliš neprokazoval, neboť mnohem více je přispíváno matkou a otčímem žalobci. Ministerstvo vnitra nezohlednilo, že výslechem bylo prokázáno, že otčím mnoho informací o žalobci ví, bylo poukazováno jen na otázky, které nebyl schopen zodpovědět, přestože je sporné, jakou váhu tyto otázky ve vztahu k prokázání vztahu žalobce s otčímem mají. Neznalost některých informací nelze interpretovat jako důkaz nižší kvality či intenzity vztahu, ale pouze tak, že žalobce s otčímem některé otázky neřeší. Například pokud jde o dceru žalobce a její matku, žalobce je pouze navštěvuje v místě jejich bydliště, které se měnilo, případů, kdy byly na návštěvě v R., bylo méně. Studium žalobce skončilo před relativně dlouhou dobou, a je tedy pochopitelné, že otčím nevěděl, co po něm vyslýchající žádají, když dotaz časově nevymezili. Zdůrazňuje, že výslech podává poměrně autentické svědectví o soužití rodiny. Otčím uvedl řadu věcí, které by bez intenzivního soužití s žalobcem uvést nemohl. Žalovaný se těmito námitkami nezabýval a neprovedl ani žádné nové doplňující důkazy. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobce přes výzvu nedoložil žádný doklad potvrzující jeho postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Ohledně žalobních námitek dále odkázal na napadené rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 20. 1. 2011 Ministerstvu vnitra žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Usnesením Ministerstva vnitra ze dne 18. 2. 2012 bylo řízení zastaveno z důvodu, že žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 4. 2012 zrušeno a věc vrácena Ministerstvu vnitra k novému projednání. Dne 27. 5. 2014 Ministerstvo vnitra rozhodlo o zamítnutí žádosti žalobce z důvodu nesplnění podmínek ustanovení § 87b v návaznosti na § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobce podal proti rozhodnutí odvolání. Namítal, že v době podání žádosti podmínky dle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců splňoval, až v průběhu řízení přestal studovat a dovršil věk 26 let. Dále uvedl, že je vyživován manželem matky, s nímž žije ve společné domácnosti, a je mezi nimi vztah obdobný rodinnému. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 10. 2014, č. j. MV-83713-3/SO-2014, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 5. 2014 zrušil a věc vrátil Ministerstvu vnitra k novému projednání s tím, že je nutno posoudit, zda lze vztah mezi žalobcem a manželem jeho matky považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, tedy zda mezi žalobcem a manželem jeho matky existuje dlouhodobá úzká citová a jiná vazba, na jejímž základě by bylo možné vztah přirovnat ke vztahu otce a syna. Pokud by tomu tak bylo, bylo by dále nutné ověřit existenci společné domácnosti. Žádost by pak mohla být posuzována dle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Následně byl žalobce dne 6. 11. 2014 Ministerstvem vnitra vyzván, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy doložil doklad o zdravotním pojištění a doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Byl vyzván, aby definoval, dle jakého ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců se považuje za rodinného příslušníka občana Evropské unie, a aby svá tvrzení doložil relevantními důkazy. Výzva byla právnímu zástupci žalobce doručena 13. 11. 2014. Dne 2. 12. 2014 žalobce požádal o prodloužení lhůty k předložení dokladu o zdravotním pojištění s tím, že jej předloží při výslechu dne 5. 12. 2014, a o přerušení řízení do tohoto data. Dále pouze sdělil, že požadavek, aby právně kvalifikoval svá tvrzení a definoval, dle jakého ustanovení se považuje být rodinným příslušníkem občana Evropské unie, považuje za nedůvodný, neboť toto je povinností správního orgánu. Z protokolu o svědecké výpovědi V. N., manžela matky žalobce, ze dne 5. 12. 2014 vyplývá, že V. N. nevěděl, kdy se žalobce narodil, ani jaké má vzdělání, k žalobci uvedl, že na Ukrajině pracoval jako pekař, do České republiky přijel za svou matkou, od roku 2011 bydlí s ním a s jeho manželkou na adrese R., na chodu domácnosti se podílí všichni společně. Věděl, že žalobce má dceru M., jméno její matky, družky žalobce, nevěděl. Uvedl, že žalobce za nimi často jezdí. Nevěděl, kde v současnosti žijí. Na otázku, zda žalobce studuje, případně na jaké škole a v jakém ročníku, odpověděl, že toto vůbec neví, to s žalobcem neřešili. Uvedl, že žalobce nemá zaměstnání, občas chodí pomáhat. Pravidelné kapesné nedostává, ale když je třeba, dávají mu s jeho matkou peníze. S žalobcem spolu vykonávají práce kolem domu a v domě. Nemá žádné zdravotní problémy. Byli na výletě v Poděbradech, Kutné Hoře a v Praze, na klasické dovolené nebyli. Řidičský průkaz ani automobil žalobce nemá. Vztah s žalobcem označil jako „normální.“ Na otázku, kdy ho začal žalobce vnímat jako nevlastního otce, uvedl, že od počátku, co s nimi žalobce bydlí. Vlastní otec žalobci zemřel. Žalobce nebyl na svatbě své matky a jejího manžela, neboť byl na Ukrajině. Ke své osobě uvedl, že pracuje jako řidič, jezdí s nákladním autem a bagrem, má problémy s tlakem a užívá na to léky, běžný den tráví prací na zahradě a na domě. Dle protokolu o výslechu žalobce ze dne 5. 12. 2014 žalobce vypověděl, že do České republiky přijel v roce 2011, chtěl za matkou a studovat. Na otázku, zda má v České republice někoho z rodiny, vyjmenoval matku a dceru, dále družku S. I. a manžela matky. K němu uvedl, že pracuje jako bagrista, má zdravotní problémy s tlakem, v zásadě věděl jeho oblíbená jídla. Na svatbě matky a nevlastního otce nebyl, nemohl přijet. Dále vypověděl, že dříve studoval, ale nyní již nestuduje, pracuje nepravidelně brigádně, žije z podpory matky a brigád. Kapesné dostává od matky a jejího manžela. Bydlí s matkou a jejím manželem na adrese R., na chodu domácnosti se podílí všichni. Za svou dcerou a její matkou jezdí často, převážně navštěvuje on je, ale jezdily i ony za ním. Nemá auto ani řidičský průkaz. Několikrát byli s matkou a jejím manželem na výletě, například v Kutné Hoře, na dovolené nebyli, pokud jde o společné aktivity, dělají různé práce v domácnosti. Vztah s V. N. označil jako dobrý. Uvedl, že V. N. má zdravotní problémy s tlakem. K dotazu uvedl, že V. N. začal vnímat jako nevlastního otce, když přijel do České republiky a blíže ho poznal. Dne 2. 12. 2014 byla Policií České republiky provedena pobytová kontrola na hlášené adrese, kde se v tu dobu zdržovala matka žalobce, která sdělila, že žalobce je na návštěvě u své přítelkyně. Dále uvedla, že syn žije s ní a jejím manželem. Ukázala pokoj, který má žalobce k dispozici. Dne 3. 4. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, v němž je podrobně popsán průběh řízení. Ministerstvo vnitra zejména posuzovalo, zda žalobce splňuje předpoklady ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Z protokolu vyplynulo, že žadatel pracuje nepravidelně brigádně, nemá žádné zdravotní problémy, žije z podpory matky a občasných brigád. Z toho vyplývá, že není vyživován manželem matky. Z protokolů také nic nenaznačuje, že by se z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokázal o sebe sám bez osobní péče postarat, a žalobce tedy nesplňuje podmínky ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) body 2 a 3 zákona o pobytu cizinců. Dále bylo poukázáno na jednotlivá sdělení v protokolu o výslechu žalobce a protokolu o svědecké výpovědi a bylo provedeno jejich srovnání. Manžel matky nevěděl o žalobci některé základní běžné informace, které jsou v rodině známé (nezajímal se o studium žalobce, nevěděl, kde bydlí jeho dcera a partnerka, neznal jejich jména). Ministerstvo vnitra na tomto základě uzavřelo, že žalobce nedoložil žádný doklad, jímž by bylo doloženo splnění podmínky dané ustanovením § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl přitom vyzván, aby svá tvrzení doložil relevantními doklady. V této souvislosti je citován závěr rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, č. j. 9A 118/2011-39, z něhož vyplývá, že je na žalobci, aby vyvinul procesní aktivitu a aby předestřel hodnověrná tvrzení a důkazy o nich, neboť pouze z jeho tvrzení nebo prostřednictvím jím předložených důkazů a učiněných důkazních návrhů může správní orgán v řízení zjistit a ověřit splnění podmínek, které se týkají soukromého a rodinného života žadatele a osob, s nimiž má tvrzený rodinný vztah a bydlí s nimi ve společné domácnosti. Z protokolu o výslechu žalobce a protokolu o svědecké výpovědi V. N. nikterak nevyplynulo, že by jejich vztah bylo možné považovat za obdobný vztahu rodinnému, neboť z výpovědí nevyplynula dlouhodobá úzká citová vazba, kterou by bylo možné přirovnat ke vztahu mezi rodičem a dítětem. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal. Nesouhlasil se závěrem, že nesplňuje podmínky § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že měl v minulosti brigády, neznamená, že není vyživován matkou a otčímem, kteří ho vyživují společně, neboť jsou manželé a existuje mezi nimi společné jmění manželů. Dále žalobce namítal, že odůvodnění závěru o neexistenci vztahu mezi žalobcem a otčímem je nelogické. Odůvodnění obsahuje chybné smíšení skutkových zjištění a právních závěrů. Je-li argumentováno tím, že otčím o žalobci a jeho životě cosi nevěděl, nelze to interpretovat jako důkaz nižší kvality či intenzity vztahu, ale jen tak, že některé otázky spolu neřeší. Např. pokud jde o dceru a její matku, žalobce je pouze navštěvuje v místě bydliště, které se měnilo, případů, kdy byly na návštěvě v R., bylo méně, pokud jde o studium, skončilo před poměrně dlouhou dobou a je tedy pochopitelné, že otčím nevěděl, co po něm vyslýchající žádají. Otčím uvedl při výslechu řadu věcí, které by bez intenzivního soužití s žalobcem uvést nemohl. Ministerstvo vnitra nedostálo povinnosti uložené mu rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 10. 2014, dle něhož měl posoudit vztah mezi žalobcem a jeho otčímem, a jeho rozhodnutí je v tomto směru dílčím způsobem nepřezkoumatelné. Z provedených důkazů dle žalobce vyplývá, že žije s otčímem a matkou ve společné domácnosti, je jimi vyživován a s otčímem má vztah obdobný vztahu rodinnému. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odůvodnění uvedl, že z protokolů o výpovědi žalobce a jeho otčíma ohledně jejich vztahu vyplynulo, že žalobce nebyl na svatbě matky, neboť byl na Ukrajině. Na otázku, dle jakého ustanovení se cítí být rodinným příslušníkem, odkázal žalobce na svého právního zástupce. Jako důvod cesty do České republiky uvedl návštěvu matky a studium, k žádosti doložil doklad o studiu, ale nikdy nestudoval. V. N. vypověděl, že se o studium žalobce nezajímal, nevěděl, zda je vyučený, v jakém oboru a zda na území České republiky studoval. Žalobce uvedl, že má v České republice partnerku a nezletilou dceru, za nimiž často jezdí. V. N. věděl o dceři a partnerce žalobce, ale nevěděl, kde bydlí, neznal jejich jména. Žalobce uvedl, že má nepravidelný příjem z občasných brigád, na domácnost přispívá, když má možnost. Podle § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců je rodinný příslušník občana Evropské unie povinen k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu předložit doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přičemž žalovaný shodně s Ministerstvem vnitra uzavřel, že doklad osvědčující skutečnost, že žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, předložen nebyl. Dále citoval příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“). K výkladu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6A 153/2010-44, z nichž vyplývá, že vztah obdobný vztahu rodinnému musí být definován tak úzce, jako je definován vztah rodinný. Může se jednat o vztah analogický vztahu mezi rodiči a dětmi nebo prarodiči a vnuky, nikoli již mezi sourozenci, bratranci a sestřenicemi či manželem matky druha a jeho budoucí snachou, a to pokud mají mezi sebou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu. Žalobce uplatňuje postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie na základě sdílení společné domácnosti s panem V. N., manželem matky žalobce. Dále uzavřel, že vzhledem k tomu, že nebyla hodnověrně doložena a naplněna podmínka existence vztahu, který by bylo možno považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, bylo bezpředmětné se zabývat otázkou společného soužití. Bylo na žalobci, aby doložil, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, k čemuž byl v řízení vyzván a poučen, kdo může být rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu zákona o pobytu cizinců, avšak žalobce na výzvu žádný doklad nepředložil. Zdůraznil, že v řízení o žádosti cizince o udělení pobytového statusu je v zájmu žadatele, aby tvrdil a osvědčil splnění zákonných podmínek a vyvinul v tomto směru potřebnou procesní aktivitu, neboť s ohledem na ochranu základního lidského práva na respektování soukromého a rodinného života může správní orgán vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí žadatel. Iniciativa tak musí přicházet především ze strany žadatele a je pouze na něm, zda poskytne správnímu orgánu hodnověrné informace prokazující existenci trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému účastníka a občana Evropské unie. Neochota a nemožnost tvrdit splnění podmínek a prokázat jejich splnění jde za těchto okolností k tíži žadatele a vede k tomu, že žadatel se svou žádostí neuspěje. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013-41. Žalovaný dále uvedl, že odkázanost žalobce na výživu občanem Evropské unie dle § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců nebyla nijak prokázána. Aby se jednalo o vyživovanou osobu, musí stav závislosti existovat v zemi, z níž rodinný příslušník občana Evropské unie přijíždí. Nezbytnost materiální podpory může být prokázána jakýmkoli vhodným způsobem, prohlášení do protokolu však k prokázání nestačí. Dále zdůvodnil, proč v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 15a odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce sice doložil, že je synem matky, která je manželkou občana Evropské unie, avšak žalobce se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání a z protokolů o výslechu nevyplynulo, že by se nedokázal o sebe postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. K námitce žalobce ohledně dílčí nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí z důvodu, že nedostál povinnosti posoudit vztah mezi žalobcem a jeho otčímem, žalovaný uvedl, že Ministerstvo vnitra provedlo výslechy žalobce a pana V. N. za účelem zjištění, zda mezi nimi je dlouhodobá, úzká, citová a případně jinak definovaná vazba. S přihlédnutím k výpovědím dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro posouzení vztahu jako obdobného vztahu rodinnému. Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, z jakých podkladů při svém rozhodnutí vycházel, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru, že žalobce není rodinným příslušníkem pana V. N. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podaná oprávněnou osobou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. První žalobní bod se týká nesprávného výkladu ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Dle ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud je občanem Evropské unie vyživovaný. Dle čl. 2 bodu 2směrnice se rodinným příslušníkem rozumí: a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); Dle čl. 3 odst. 2 směrnice, aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob: a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně; b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. Dle článku 37 směrnice nejsou touto směrnicí dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti této směrnice. S žalobcem lze souhlasit v tom směru, že žalovaný vyložil ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců nesprávně, pokud uvedl, že jeho aplikace vyžaduje, aby stav závislosti existoval v zemi, z níž rodinný příslušník občana Evropské unie přijíždí. Není pochyb o tom, že aby určitá osoba spadala do kategorie rodinného příslušníka vyživovaného občanem Evropské unie uvedené v čl. 3 odst. 2 směrnice, musí stav závislosti existovat v zemi, z níž dotyčný rodinný příslušník přijíždí, a to alespoň v době, kdy žádá o připojení se k občanovi Unie, na něhož je odkázán výživou (viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 9. 1. 2007 ve věci C -1/05, bod 37, a dále též ze dne 5. 9. 2012 ve věci C -83/11, bod 33, rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 16. 1. 2014 ve věci C 423/12, bod 30, či Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. 7. 2009, KOM(2009) 313 v konečném znění, bod 2.1.4). Nicméně vzhledem k ustanovení čl. 37 směrnice, které umožňuje, aby vnitrostátní právní předpisy byly příznivější, není důvod pro restriktivní výklad ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, resp. pro přidání další podmínky do právní normy, aniž by tato podmínka byla vyjádřena v textu zákonného ustanovení. Nelze přehlédnout, že ani znění ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015 nebylo tímto směrem upraveno, a naopak výslovně upravuje dvě alternativy, kdy vztah závislosti zde buď je, nebo byl bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je žadatel občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt. Důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb. k tomu pak uvádí, že „s ohledem na výše citovanou judikaturu soudu musí nezbytnost materiální podpory existovat v členském státě původu nebo státě posledního pobytu těchto příbuzných v okamžiku, kdy žádají o připojení se k občanu Evropské unie, tedy bezprostředně před vstupem na území České republiky, a je na rodinném příslušníkovi, aby tuto závislost prokázal. Současně není vyloučeno, aby se rodinný příslušník stal závislým na občanu Evropské unie až na území.“ Nesprávný výklad však v daném případě neměl vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců na situaci žalobce aplikovat nelze. Návětí ustanovení totiž vyžaduje, aby občanem Evropské unie byl vyživován příbuzný občana Evropské unie. Příbuzenství je definováno ustanovením § 771 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením. Obdobně tomu bylo i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (viz ustanovení § 117 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 63 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině). Důvodová zpráva k zákonu č. 379/2007 Sb. k tomuto ustanovení [tehdy § 15a odst. 4 písm. a)] uvádí, že z citovaného ustanovení vyplývá, že zde musí existovat příbuzenský vztah s občanem Evropské unie. Nutno pak zdůraznit, že čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice neužívá pojem příbuzný, ale užívá pojem ostatní rodinní příslušníci. Členským státům pak ukládá pouze vstup zde definovaného okruhu tzv. beneficientů (ostatních rodinných příslušníků) usnadnit, nevyžaduje, aby členské státy těmto osobám zajistily stejné podmínky, jako rodinným příslušníkům definovaným v čl. 2 odst. 2 směrnice. Členským státům je přitom poskytnuta určitá míra diskrece [viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. 9. 2012 ve věci C -83/11, bod 24]. Za této situace s ohledem na požadavek jednoty právního řádu není důvodu pojmu příbuzenství užitému v ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců přikládat jiný význam, než má tento pojem v obecném právu občanském. V daném případě pak není pochyb o tom, že žalobce není s manželem matky v příbuzenském vztahu, a proto na jeho situaci ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců nedopadá. Tím nicméně žalobce není z možnosti, aby i v jeho případě byla použita ustanovení týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, vyloučen, protože na situaci, v níž se ocitl žalobce (tzn. není rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť je sice dítětem manžela občana Evropské unie, avšak dítětem starším 21 let a ani není příbuzným manžela matky), dopadá ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tím je také naplněn požadavek čl. 3 odst. 2 směrnice, který členským státům ukládá povinnosti usnadnit těmto osobám vstup a pobyt na území. Pouze na okraj pak soud konstatuje, že s žalobcem lze souhlasit v tom, že aplikace ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců nevyžaduje, aby žalobce byl nezaopatřený ve smyslu ustanovení § 15a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nicméně takovýto výklad napadené rozhodnutí neobsahuje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze dále zdůvodňoval, proč žalobce nesplňuje ani podmínky ustanovení § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti pak zmínil, že z protokolů o výslechu žalobce a manžela jeho matky nevyplynulo, že by se žalobce nedokázal o sebe postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Při posuzování naplnění podmínek ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců naopak hovořil o nutnosti doložit skutečnou závislost. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě žalobce nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, a proto soud neshledal první žalobní bod důvodným. Druhý žalobní bod se týká nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěru, že vztah mezi žalobcem a jeho otčímem není vztahem obdobným vztahu rodinnému. Žalobce také nesouhlasí s právním hodnocením uvedeného vztahu, které provedl žalovaný. Ani tento žalobní bod soud neshledal důvodným. Podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Žalovaný uvedl, jaké skutečnosti byly ohledně vztahu žalobce a pana V. N. zjištěny z protokolů o jejich výslechu. Z napadeného rozhodnutí vyplývá a žalobce nezpochybňuje, že ke kvalitě vztahu žalobce a manžela jeho matky jiné důkazy provedeny nebyly. Shodně s prvostupňovým rozhodnutím žalovaný poté uzavřel, že žalobce nepředložil doklady osvědčující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Ohledně výkladu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, a dále na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6A 153/2010-44, z jejichž citací je patrné, že vztah obdobný vztahu rodinnému musí být analogický úzce definovaným rodinným vztahům ve smyslu směrnice nebo zákona o pobytu cizinců, přičemž se musí jednat o soužití osob, které mezi sebou mají dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu. Uzavřel, že nebyla hodnověrně doložena existence vztahu mezi žalobcem a manželem jeho matky, který by bylo možné považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Tento závěr přitom s ohledem na citovanou judikaturou vytyčené požadavky na kvalitu takového vztahu logicky navazuje na zjištění učiněná z protokolů o výslechu žalobce a svědecké výpovědi V. N., z nichž nic nesvědčí o existenci úzkého citového vztahu, přičemž nezájem V. N. o studium žalobce a jeho neznalosti ve vztahu k partnerce žalobce a jeho dceři, za nimiž žalobce dle své výpovědi často jezdí, naznačují závěr spíše opačný. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobce byl k předložení dokladů vyzván a současně poučen, kdo může být rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Vysvětlil, z jakých důvodů musí při posuzování této otázky vycházet procesní aktivita ze strany žalobce, na němž je, aby poskytl správnímu orgánu hodnověrné informace prokazující existenci trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému. Poukázal na přiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013-41. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nespecifikoval, v čem konkrétně žalobce důkazní břemeno neunesl. K tomu soud konstatuje, že jestliže žalobce pouze obecně tvrdil, že mezi ním a manželem matky je vztah obdobný vztahu rodinnému, přičemž neprokazoval a především ani netvrdil konkrétní skutečnosti, které by tento závěr potvrzovaly, lze považovat obecné konstatování o nedoložení dlouhodobého úzkého citového vztahu za dostatečné, aniž by žalovaný musel uvádět, v jakém směru žalobce důkazní břemeno neunesl, neboť jak bylo správně uvedeno v napadeném rozhodnutí, záleží na žalobci, jaká tvrzení k prokázání této skutečnosti uvede a jaké důkazy k jejich prokázání navrhne. Je zřejmé, že konkrétní tvrzení a důkazy budou vždy vycházet z konkrétních okolností případu. Pokud žalobce tedy konkrétní skutečnosti svědčící o existenci dlouhodobého úzkého citového vztahu obdobného vztahu otce a syna ani netvrdil, žalovaný nemohl uvést, která tvrzení má za prokázaná a která nikoli. Z napadeného rozhodnutí je patrné, jaké pro věc významné skutečnosti měl žalovaný za prokázané na základě provedeného dokazování. Žalobce v odvolání i žalobě namítal, že nebylo zohledněno, že manžel jeho matky o něm věděl řadu věcí, které by bez intenzivního soužití nevěděl, avšak neuvedl, o jaké skutečnosti mělo jít, a jakým způsobem měly svědčit o úzkém citovém vztahu mezi žalobcem a manželem jeho matky. K námitce žalobce vznesené v odvolání, že prvostupňové rozhodnutí nerespektovalo rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2014, č. j. MV-83713-3/SO-2014, a nezabývalo se povahou vztahu mezi žalobcem a manželem jeho matky, žalovaný uvedl, že této povinnosti Ministerstvo vnitra dostálo, když při novém projednání za tímto účelem provedlo výslechy žalobce a svědka V. N. k zjištění, zda mezi nimi existuje dlouhodobá úzká citová a případně jinak definovaná vazba, a s přihlédnutím k jejich výpovědím dospělo k závěru, že podmínky pro posouzení vztahu žalobce a pana V. N. jako vztahu obdobného vztahu rodinnému nejsou splněny. Tyto závěry napadeného rozhodnutí je přitom třeba vnímat i v kontextu celého jeho textu, v němž žalovaný upozornil, že je na žalobci, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti svědčící o jeho vztahu k manželu matky. Žalovaný dále konstatoval, že z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel a na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru, že žalobce není rodinným příslušníkem V. N. Z tohoto závěru pak nepochybně také vyplývá, že žalovaný žalobcovu námitku o nelogičnosti prvostupňového rozhodnutí neshledal důvodnou, byť to explicitně neuvedl. O tom svědčí i to, že v napadeném rozhodnutí dospěl k obdobným skutkovým zjištěním a shodným závěrům jako Ministerstvo vnitra a tyto závěry, jak bylo uvedeno výše, dostatečně zdůvodnil. Jakkoli je vypořádání odvolacích námitek žalobce v napadeném rozhodnutí velmi stručné, v kontextu celého napadeného rozhodnutí, z něhož jednoznačně vyplývá důvod zamítnutí žádosti, a s ohledem na povahu odvolacích námitek, je lze považovat za dostatečné. V této souvislosti je třeba dodat, že žalobce v odvolání primárně namítal nelogičnost a nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, a žalovaný se s těmito námitkami, byť ve stručnosti, vypořádal. Bylo by formalistické žalovanému vytýkat, že nereagoval na jednotlivé v závorce uvedené komentáře žalobce, které nebyly ani prezentovány jako odvolací námitky. Žalobce navíc v těchto komentářích zejména namítal, že z určitých zjištění učiněných na základě protokolů o výslechu žalobce a V. N. nelze dovodit neexistenci vztahu obdobnému vztahu rodinnému mezi žalobcem a manželem jeho matky. Prvostupňové i napadené rozhodnutí však nejsou založeny na prokázání neexistence takového vztahu, ale neprokázání jeho existence, což z nich jednoznačně vyplývá. Žalobce však ani v těchto komentářích neuvedl žádné okolnosti, které by měly dokládat existenci vztahu obdobného vztahu rodinnému. Důkazní břemeno ohledně prokázání vztahu obdobnému vztahu rodinnému leží v řízení o povolení k přechodnému pobytu za žadateli (cizinci). Ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců použití ustanovení týkajících se rodinného příslušníka výslovně podmiňuje tím, že cizinec vztah obdobný vztahu rodinnému hodnověrným způsobem doloží. Jde o výslovně zakotvenou odchylku od obecně platící zásady materiální pravdy, podle níž je to správní orgán, kdo je povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky právních předpisů, ochrany dobré víry a oprávněných zájmů dotčených osob a s požadavkem proporcionality zásahu do těchto práv (§ 3 správního řádu). V dané věci však žalobce této povinnosti nedostál. Jak již bylo shora podrobně popsáno, sám žalobce k prokázání kvality vztahu mezi ním a manželem jeho matky žádné důkazy nepřeložil. Ani na základě skutečností zjištěných v rámci výslechů pak nelze učinit závěr o prokázání vztahu obdobného vztahu rodinnému. Výsledky jsou v tomto ohledu nepřesvědčivé. Plyne z nich sice, že se žalobce s manželem své matky znají a základní informace o sobě vědí, nicméně kvalitativně tento vztah zákonné definici neodpovídá. Aby tomu tak bylo, muselo by být prokázáno, že mezi žalobcem a manželem matky existuje plně funkční vztah otce a dospělého syna. V takovém vztahu je přitom vyloučeno, aby otec nevěděl bližší informace o partnerce svého syna, resp. o matce své vnučky a o své vnučce (tj. aby neznal jejich jména, aby nevěděl, kde bydlí a aby se s nimi vůbec nestýkal) či aby nevěděl bližší informace o vzdělání a studiu svého syna. Soud se tedy v hodnocení kvality vztahu žalobce a manžela matky, resp. v hodnocení toho, zda žalobce hodnověrným způsobem prokázal, že mezi ním a manželem jeho matky je vztah obdobný vztahu rodinnému ztotožňuje se závěry žalovaného. Ani tato žalobní námitka tudíž není důvodná. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žádný žalobní bod důvodným a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto mu nárok na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému dle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti.

Poučení