51 A 51/2016 - 66

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobkyně: Z.K. bytem X zastoupena obecným zmocněncem Organizací pro pomoc uprchlíků, z. s. sídlem Kovářská 4, Praha 9 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem Nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 za účasti osoby zúčastněné na řízení: J.Š. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2016, č. j. MV-104900-4/SO/sen-2016 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 14. 10. 2016, č. j. MV-104900-4/SO/sen-2016 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2016, č. j. MV-104900-4/SO/sen-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 22. 4. 2016, č. j. OAM-16565/26/PP/2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 1. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 15. 11. 2016 k poštovní přepravě žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobkyně úvodem v obecné rovině namítá porušení řady ustanovení. Žalovaný podle žalobkyně porušil § 3 a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) v souvislosti s čl. 2 až 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHSText s významem pro EHP (dále jen „směrnice“). Dále byl podle žalobkyně porušen § 4 odst. 2, § 50 odst. 4, § 51 odst. 3, § 68 odst. 3 správního řádu, stejně jako § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně je rodinnou příslušnicí manželky občana Evropské unie, § 87b téhož zákona, neboť žalobkyni mělo být uděleno příslušné pobytové oprávnění, § 174a téhož zákona, jelikož správní orgán chybně posoudil přiměřenost dopadu rozhodnutí a konečně i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť každý má právo na respektování jeho soukromého a rodinného života.

4. K okolnostem věci žalobkyně uvádí, že je jí 70 let a žije ve společné domácnosti se svojí dcerou a jejím manželem, který je občanem České republiky, a se svým 13 letým vnukem. V České republice žije i druhá dcera žalobkyně s rodinou. V zemi původu nemá žalobkyně žádné příbuzné. Žalobkyně v roce 2014 přicestovala do České republiky, neboť se sama o sebe již nemohla postarat. Výdaje na živobytí a zdravotní péči převyšovaly její příjmy, a proto byla odkázána na finanční a věcnou pomoc své dcery a svého zetě. Sama žalobkyně nebyla schopna se o sebe v domovském státě postarat. Na této situaci se nic nezměnilo. Do České republiky po poučení ze strany cizinecké policie a Ministerstva vnitra přicestovala na turistické vízum a podala žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Podle poučení policie žalobkyně prodala svůj dům v zemi původu, nemá tak zde žádné zázemí. Z uvedených důvodů není možné, aby se žalobkyně vrátila do země původu a zde vyčkala na vyřízení žádosti o povolení k trvalému pobytu coby rodinná příslušnice své dcery.

5. Žalobkyně poukazuje na znění § 87b zákona o pobytu cizinců, ve znění do 17. 12. 2015 s tím, že správní orgány měly řádně posoudit, zda je rodinnou příslušnicí občana EU ve smyslu § 15a téhož zákona, což neučinily.

6. Žalobkyně je přesvědčena, že je rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť je nezaopatřeným příbuzným ve vzestupné linii, resp. takovým příbuzným manžela občana EU, tedy matkou manželky občana EU.

7. Ve vztahu k § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců má žalobkyně za to, že je nezaopatřenou osobou podle § 15a odst. 2 písm. b) a c) téhož zákona, neboť je vyživována jak svojí dcerou – manželkou občana EU, tak i právě tímto občanem EU (zetěm), neboť jeho peníze sloužily k její výživě. Žalobkyně pro svoji nemoc a dlouhodobě nepříznivý stav není schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, což správním orgánům doložila lékařskou dokumentací a čestným prohlášení své dcery. Při osobním pohovoru žalobkyně akcentovala svůj zdravotní stav, který je špatný, občas si nemůže ani dojít nakoupit a potřebuje pomoc jiné osoby.

8. Žalobkyně namítá, že pokud neměl správní orgán tyto skutečnosti za prokázané, měl žalobkyni vyzvat k odstranění vad podání nebo k podání vysvětlení v rámci ústního pohovoru. Žalobkyně je proto přesvědčena, že byl porušen § 4 odst. 2 správního řádu, neboť nebyla řádně poučena, stejně jako § 2 odst. 4 téhož zákona, neboť nevyzvání žalobkyně bylo v rozporu s ustálenou praxí. Skutkový stav nebyl zjištěn v souladu s § 3 téhož zákona.

9. Žalobkyně rovněž odmítá, že by zneužila institut přechodného pobytu k získání pobytového oprávnění. Žalobkyně a její rodina v tomto směru postupovaly podle instrukcí cizinecké policie a Ministerstva vnitra.

10. Z uvedených důvodů je žalobkyně přesvědčena, že na ni dopadá § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

11. Žalobkyně dále poukazuje na §15a odst. 3 písm. a) bod 2 téhož zákona, který považuje za aplikovatelný na její případ. Za rodinného příslušníka občana EU je možno ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců považovat i cizinku, která je matkou manžela občana EU (vztah tchýně-zeť), prokáže-li svoji faktickou závislost na občanu EU (viz Moravec, K.: Pojem rodinný příslušník občana Evropské unie, in: Sborník z vědeckého semináře uskutečněného dne 26. 6. 2014 v Kanceláři veřejného ochránce práv, Pobyt cizinců: vybrané právní problémy II, Kancelář veřejného ochránce práv, 2015, s. 20.). Žalobkyně je přesvědčena, že prokázala svoji dlouhodobou ekonomickou závislost na svém zeťovi, občanovi EU, se kterým žije ve společné domácnosti.

12. K pojmu „nezaopatřenost“ ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců poukazuje na jeho odlišnost od pojmu „vyživovaná osoba“ jak je užíván ve směrnici, k čemuž odkazuje na shora uvedenou odbornou literaturu, podle které není pro označení osoby za vyživovanou nutno zjišťovat důvody její závislosti [viz Věc C-1/05 Jia (odst. 36) a věc C-423 Reyes (odst. 23, 28 a 33)]. Znění § 15a zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění se tak odchyluje od znění směrnice, a proto je na „vyživovanou osobu“ nespadající do kritérií „nezaopatřené osoby“ nutno aplikovat § 15a odst. 3 písm. a) téhož zákona, a to za situace, kdy není možné tuto osobu podřadit pod § 15a odst. 1 písm. d) ve spojení s § 15a odst. 2 téhož zákona z důvodu nedoložení „nezaopatřenosti“. Za příbuzné ve smyslu § 15a odst. 3 uvedeného zákona je třeba považovat nejen příbuzné neuvedené v § 15a odst. 1 téhož zákona, ale také i příbuzné v odst. 1 sice uvedené, ale nesplňující některé z dalších kvalifikačních kritérií. Ostatně tuto situaci se podle žalobkyně snaží zhojit novela zákona o pobytu cizinců, který ve znění od 18. 12. 2015 již nepoužívá pojem „nezaopatřenost“, „nýbrž je blíže pojmu „vyživované osoby“ („závislý na výživě“)“ jak užívá směrnice.

13. Žalobkyně má z uvedených důvodů za to, že správní orgány měly v případě pochybností dát žalobkyni prostor se k jejich pochybnostem vyjádřit. Jako chybné shledává žalobkyně tvrzení žalovaného na straně 5 v odst. 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že pobírá penzi, a proto není osobou nezaopatřenou. Toto tvrzení je podle žalobkyně v rozporu s obsahem správního spisu, neboť penze žalobkyně ve výši 1.700 UAH (cca 1.700 Kč) nestačí na úhradu základních potřeb žalobkyně. Žalobkyně proto namítá nesprávné zhodnocení zjištěného skutkového stavu a porušení § 3 správního řádu, když správní orgán hodnotí provedené důkazy selektivně v neprospěch žalobkyně a dospívá tak k pochybnostem o pravdivosti tvrzení žalobkyně, k čemuž však nedal žalobkyni možnost vyjádřit se.

14. Žalobkyně v tomto kontextu rovněž namítá, že žalovaný nevypořádal její námitky, které k těmto skutečnostem vznesla v podaném odvolání, v čemž shledává porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť absentuje „informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“.

15. Rozhodnutí správních orgánů je podle žalobkyně rovněž v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť kritéria uvedená v tomto ustanovení nebyla zohledněna.

16. Závěrem žalobkyně poznamenává, že byla porušena zásada rychlosti řízení a došlo k překročení zákonem stanovené lhůty k vydání rozhodnutí, neboť vydání napadeného rozhodnutí trvalo 1 rok a 5 měsíců.

17. Součástí podané žaloby byl i návrh na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. O těchto návrzích rozhodl krajský soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. 51 A 51/2016 – 20, tak, že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků nepřiznává a žádost na ustanovení zástupce se zamítá.

18. Součástí podané žaloby byl i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o kterém soud rozhodl usnesením ze dne 6. 1. 2017, č. j. 51 A 51/2016 – 35, tak, že žalobě odkladný účinek přiznal.

19. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla, aby krajský soud podanou žalobu zamítl.

20. Žalovaná konstatuje, že žalobkyně podle § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců nepředložila doklad, že je rodinným příslušníkem občana EU. Žalovaná uvádí, že vztah tchýně-zeť není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu směrnice a zákona o pobytu cizinců.

21. Žalovaná k tomuto odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 A 153/2010 – 44, který uvedl, že ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců přichází v úvahu také soužití osob vzájemně pokrevně nespřízněných, ale žijících ve vztahu dlouhodobém a mající k sobě dlouhodobou citovou a jinou vazbu. Za rodinného příslušníka ani vztah rodinný nelze považovat vztah bratra a sestry, tím měně pak vztah mezi manželem matky druha a jeho budoucí snachou. Na tomto základě žalovaná uzavírá, že ani vztah „tchýně – zeť“ nelze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému.

22. Podle žalované nesplnila žalobkyně žádnou z podmínek podle § 15a zákona o pobytu cizinců, a tudíž ji nelze považovat za rodinného příslušníka občana EU a není ani možné uplatnit hlavu IVa tohoto zákona, včetně jeho § 87b.

23. V replice k vyjádření žalované shledává žalobkyně uváděný rozsudek Městského soudu v Praze nepřiléhavým, poukazuje na skutkové rozdíly věci a zdůrazňuje, že žalobkyně především namítá, že na ni dopadá § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, stejně jako § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 téhož zákona, nikoli písm. b), na které žalovaná ve svém vyjádření naráží.

24. Ze správního spisu, který si krajský soud ve věci vyžádal, vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 24. 11. 2014 podala žalobkyně žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky jakožto rodinný příslušník občana EU. K této žádosti uvedla, že je ve starobním důchodu, jediní její příbuzní (dvě dcery) žijí na území České republiky. Pobyt v domovském státě je pro ni ze zdravotních důvodů obtížný, nedokáže se sama o sebe postarat a probíhá zde vojenský konflikt, což nesvědčí psychickému zdraví žalobkyně. Z těchto důvodů by proto chtěla dožít poblíž svých dcer. Rovněž byla předložena lékařská zpráva Nemocnice České Budějovice ze dne 30. 9. 2014 s hlavní diagnózou „M5456 Bolest dolní části zad; bederní krajina“ se závěrem, že se jedná o „iritační koř. sys L4/5 Ldx“ a lékařská zprávy ze dnů 1. 10. 2014 a 14. 10. 2014 s totožnými závěry, k čemuž je dokládána faktura za lékařské služby ve výši 6 191 Kč. Dále je založena lékařská zpráva Nemocnice České Budějovice ze dne 5. 11. 2014 konstatující primární hypertenzi a lékařská zpráva ze dne 5. 11. 2014 konstatující krátkozrakost s tím, že žalobkyně by neměla zvedat těžká břemena, zatěžovat, neboť se vyskytly příznaky trhlin a odchlípení sítnice. Doporučena je operace. Rovněž jsou zde založeny listiny týkající se rodinných vazeb žalobkyně.

25. Podle prohlášení a výpisu z evidence cizinců byla žalobkyně ubytována u J. Š. (tj. zeť žalobkyně). Podle vyjádření Policie České republiky ze dne 19. 12. 2014 bylo provedeno ověření místa pobytu žalobkyně a uvádí se, že dne 18. 12. 2014 byla žalobkyně zastižena v domě J. Š., kde pobývá i se svou dcerou v bytě o velikosti 3+kk spolu se svým vnukem. Sousedka z vedlejšího bytu bez hlubších znalostí sousedů uvedla, že žalobkyně je zde na návštěvě u své dcery.

26. Dne 18. 2. 2015 proběhl výslech žalobkyně, která popsala návštěvy dcer na území České republiky v roce 2013. Ke svému současnému ubytování uvedla, že jej platí dcera s manželem a ona pro svůj zdravotní stav nemůže dlouhodobě pracovat. Dcera žalobkyně je spolu s manželem zaměstnána. Na Ukrajině žalobkyně hradila vše ze svého důchodu. Se svým zetěm má moc dobrý vztah, v roce 2012 ji na Ukrajině navštěvoval. Na Ukrajině již nikoho nemá, její druhá dcera žije ve Zlaté Koruně. V domovském státě nemá žádný majetek. Jako hlavní důvod žádosti uvádí špatný zdravotní stav, nemůže si občas dojít ani nakoupit, potřebuje pomoc jiné rodiny a rovněž má strach z války. Náklady na pobyt na území České republiky za ni hradí dcera a zeť. Téhož dne byla vyslechnuta i dcera žalobkyně, která shodně s tvrzením žalobkyně rozvedla její zdravotní stav a nemohoucnost a stesk po rodině. Žalobkyně nemá na území České republiky příjem, důchod zde zatím nepobírá a nijak se finančně na svém pobytu nepodílí. Výše jejího důchodu v domovském státě jí stačila na základní věci, poplatky, jídlo, léky. Uvedla však, že žalobkyně se s jejím manželem seznámila až v roce 2013, kdy zde byla na návštěvě. Dům žalobkyně v domovské zemi byl prodán.

27. Výzvou ze dne 12. 10. 2015 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad žádosti, aby uvedla podle jakého ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců se považuje za rodinného příslušníka občana EU a toto své tvrzení podložila příslušnými doklady. Téhož dne bylo rovněž řízení o žádosti žalobkyně přerušeno.

28. Dne 29. 10. 2015 žalobkyně doplnila oddací list dcery, prohlášení své dcery, kupní smlouvu a ambulantní zprávu. Oddací list osvědčuje manželský vztah dcery žalobkyně a J. Šmída. Prohlášení dcery koresponduje se skutečnostmi uváděnými v žalobě. Dle předložené kupní smlouvy ze dne 10. 9. 2014 žalobkyně prodala dům, ve kterém v domovské zemi bydlela, a to za 240 541 UAH. Předložená ambulantní zpráva ze dne 20. 4. 2015 se týká hypertenze žalobkyně. Následně je rovněž založeno potvrzení o výši důchodu žalobkyně ze dne 2. 9. 2014, který činil 1 729 UAH.

29. Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2016, č. j. OAM-16565-26/PP-2014, bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobkyně pro nesplnění podmínky § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně není ve smyslu těchto ustanovení rodinnou příslušnicí občana EU v linii přímé. Ve vztahu ke splnění podmínek § 15a odst. 1 písm. d) uvedeného zákona se uvádí, že žalobkyně není v přímém příbuzenském vztahu k občanovi EU, neboť je spojena pouze pobočným příbuzenským vztahem. Rovněž je uzavíráno, že ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 téhož zákona žalobkyně nepobývala s občanem EU ve společné domácnosti, pouze jej na území České republiky navštěvovala.

30. Ohledně podmínek podle § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců se uvádí, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla občanem EU vyživována. Je poukazováno na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 9. 2012 ve věci C-83/11 ve vztahu k výkladu čl. 3 odst. 2 směrnice, ze kterého plyne, že „aby určitá osoba spadala do kategorie rodinného příslušníka „vyživovaného“ občanem EU dle čl. 3 odst. 2 směrnice, musí stav závislosti žadatele existovat v zemi, z níž přijíždí dotyčný rodinný příslušník, a to alespoň v době, kdy žádá o připojení se k občanovi unie, na něhož je odkázán výživou“. Prvostupňový správní orgán proto uzavřel, že žalobkyně svoji závislost na svém zeťovi netvrdí ani nedokládá, na území domovského státu žila ze svého starobního důchodu.

31. Z předložených ambulantních zpráv dle závěrů prvostupňového správního orgánu, neplyne nemohoucnost žalobkyně a její odkázání na péči svého zetě.

32. Prvostupňový správní orgán se rovněž zabýval možností aplikace § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, k čemuž vyložil pojem „vztah obdobný vztahu rodinnému“. Správní orgán měl za prokázané, že žalobkyně hodlá žít s občanem EU ve společné domácnosti, nicméně vztah „tchýně – zeť“ nepovažoval za vztah obdobný vztahu rodinnému, neboť se nejedná o vztah „partnerský“.

33. K otázce přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců se uvádí, že žalobkyně nikdy neměla žádný pobytový status na území České republiky a pobývala zde pouze krátkodobě a v domovském státě pobírá starobní důchod, nemá zde tedy žádné ekonomické vazby. Prodej domu ve svém domovském státě nemá podle správního orgánu žádný vliv. Skutečnost, že žalobkyně přicestovala na turistické vízum s úmyslem setrvat na území České republiky, hodnotí správní orgán jako zneužití tohoto pobytového oprávnění s tím, že žalobkyni nic nebránilo řádně požádat o jiné pobytové oprávnění skrz zastupitelský úřad. Stav žalobkyně považoval správní orgán za setrvalý bez vztahu závislosti na občanovi EU.

34. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně odvoláním ze dne 4. 5. 2016, a to námitkami korespondujícími s obsahem žaloby s důrazem na skutečnost, že žalobkyně je nezaopatřenou osobou a má zdravotní problémy a není schopna se o sebe postarat a platit za bydlení. Nynější návrat do země původu pro podání žádosti o pobytový status již není objektivně možný.

35. Napadeným rozhodnutím žalované odvolání žalobkyně zamítla a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila.

36. Žalovaná vyložila aplikované právní předpisy, na jejichž základě dospěla k závěru, že vztah „tchýně – zeť“ není rodinným vztahem zakládající postavení rodinného příslušníka občana EU, k čemuž poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 A 153/2010 – 44. Rovněž je poukázáno na § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců s tím, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně by byla nezaopatřenou osobou, neboť v domovském státě pobírá penzi, k čemuž je stejně jako v případě prvostupňového správního orgánu poukazováno na rozsudek Soudního dvora Evropské unie s tím, že v domovské zemi nebyla žalobkyně na svém zeti závislá. Ohledně zdravotního stavu žalobkyně žalovaná uvedla, že z lékařských zpráv nevyplývá závislost žalobkyně na jiné osobě. Situaci v domovské zemi žadatelky nebyla, s ohledem na zákonné důvody žádosti, posuzována.

37. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

38. Krajský soud rozhodl bez jednání.

39. Žaloba je důvodná.

40. Krajský soud předně konstatuje, že žalovaná se nevypořádala přesvědčivým způsobem s odvolacími námitkami žalobkyně, čímž zatížila své rozhodnutí závažnou vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

41. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaná poměrně rozsáhle zabývala tím, proč není možné žalobkyni považovat za oprávněnou osobu podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to i přesto, že žalobkyně naplnění předpokladů tohoto ustanovení netvrdila. Ostatně na stejné pozici žalovaná setrvala i ve vyjádření k žalobě, jak správně poukázala žalobkyně ve své replice. Žalovaná se dále zabývala tím, zda je žalobkyni možné považovat za nezaopatřenou osobu, což bylo v podaném odvolání namítáno, nicméně tak učinila zcela nedostatečným způsobem, když smísila otázku nezaopatřenosti, resp. závislosti ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) a ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 téhož zákona. Přitom se však žalovaná vůbec nezabývala tím, zda prvostupňový správní orgán řádně posoudil možnost aplikace jednotlivých kategorií oprávněných osob podle § 15a téhož zákona.

42. Žalovaná do jisté míry rezignovala na vypořádání konkrétních odvolacích námitek a přikročila pouze k parafrázování závěrů prvostupňového správního orgánu, aniž by se hlouběji zaměřila na žalobkyní poukazované údajné nesprávnosti prvostupňového správního rozhodnutí a provázala své závěry se vznesenými odvolacími námitkami.

43. I přes konstatovanou závažnou vadu napadeného rozhodnutí považuje krajský soud za nutné vypořádat se s námitkami žalobkyně vznesenými v podané žalobě, neboť opačný přístup by vedl pouze k neúčelnému prodlužování řízení před správními orgány a byl by v rozporu se samotným účelem soudní ochrany poskytované správními soudy.

44. Jádrem soudního přezkumu v této věci je posouzení aplikace § 15a zákona o pobytu cizinců na případ žalobkyně. Vedle toho žalobkyně namítá dílčí procesní pochybení správních orgánů projednávajících její žádost.

45. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami žalobkyně vůči nedostatečně zjištěnému stavu spolu s dalšími dílčími námitkami žalobkyně. Žalobkyně rovněž namítá porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť má za to, že žalovaný opomněl vypořádat vznesené odvolací námitky. Tyto námitky shledal krajský soud nedůvodnými.

46. S ohledem na skutkový stav, který vzaly správní orgány za prokázaný, a který je podle žalobkyně v rozporu s § 3 správního řádu, žalobkyně namítá, že správní orgány ji měly vyzvat k odstranění vad podání, pokud neměly její tvrzení za prokázané a měly jí poskytnout řádné poučení podle § 4 odst. 2 správního řádu.

47. Ustanovení § 3 správního řádu zakotvuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgány postupují tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jejich úkonů s požadavky uvedenými v § 2 téhož zákona. Této povinnosti správní orgány podle hodnocení krajského soudu dostály, stejně jako dostály své poučovací povinnosti podle § 4 odst. 2 téhož zákona, podle kterého jsou správní orgány povinny poskytovat osobám přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

48. Žalobkyně shledává nesprávné zjištění skutkového stavu v tom, že správní orgány nevzaly za prokázaná její tvrzení ohledně jejího nepříznivého zdravotního stavu a neschopnosti se o sebe postarat.

49. Nelze akceptovat právní názor žalobkyně, že v případě pochybností správního orgánu o skutkovém stavu je správní orgán povinen v souladu s § 2 až 4 správního řádu žalobkyni vyzvat k odstranění těchto pochybností. Žalobkyni v tomto případě tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Rozhodné skutečnosti pro posouzení daného druhu žádosti o povolení k trvalému pobytu je žalobkyně povinna nejen tvrdit, ale i osvědčit. Nesplnění této povinnosti nelze klást za vinu správním orgánům. Prvostupňový správní orgán i žalovaný vyšly při zjišťování skutkového stavu a jeho hodnocení z žádosti žalobkyně, jednotlivých listin založených ve správním spise. S touto skutečností přímo souvisí i nedůvodnost obecných námitek porušení § 50 odst. 4 a § 51 odst. 3 správního řádu.

50. Žalobkyně uvádí, že nebylo žádným způsobem přihlédnuto k listinným důkazům, aniž by uvedla, k čemu konkrétně žalovaný nepřihlédl. Žalobkyně v průběhu řízení před správními orgány předložila řadu listin tak, jak jsou zaznamenány zejména v potvrzení o doložení náležitostí ze dne 29. 10. 2015 a z potvrzení o doložení dokumentů ke spisu ze dne 9. 11. 2015. Z odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový správní orgán vyšel z dokladů, které žalobkyně předložila, provedeného výslechu žalobkyně a její dcery, listinných vyjádření a ambulantních zpráv. Žalovaný ve svém rozhodnutí navázal na zjištěný skutkový stav, který považoval za úplný. Krajskému soudu proto není známo, ke kterým listinám nemělo být dle tvrzení žalobkyně v průběhu řízení před správními orgány přihlédnuto. Má-li žalobkyně za to, že správní orgány neměly za prokázaná jednotlivá tvrzení obsažená ve vyjádření dcery žalobkyně, je nutné konstatovat, že jednotlivá tvrzení obsažená v těchto vyjádřeních nelze považovat bez dalšího automaticky za prokázaná. Tato tvrzení byla žalobkyně povinna s ohledem na břemeno důkazní prokázat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci této námitky zůstala pouze v obecné rovině, nemohl se krajský soud touto námitkou více zabývat.

51. Námitku porušení § 68 odst. 3 správního řádu, spočívající v nevypořádání odvolacích námitek, shledal krajský soud nedůvodnou. V podaném odvolání žalobkyně namítala nesprávné právní posouzení věci s tím, že prvostupňový správní orgán nesprávně aplikoval § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně se považovala za nezaopatřenou osobu, a to na základě nesprávných skutkových zjištěních. Prvostupňový správní orgán měl zcela opomenout tvrzení dcery žalobkyně, že důchod žalobkyně nedostačuje na pokrytí nákladů na bydlení apod. Rovněž bylo v obecné rovině namítáno porušení § 174a zákona o pobytu cizinců.

52. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozsáhle zabýval aplikací § 15a zákona o pobytu cizinců na případ žalobkyně, včetně posouzení závislosti osoby žalobkyně na občanovi Evropské unie. Na straně 5 odůvodnění rozhodnutí je konstatováno, že nebyla zjištěna závislost žalobkyně na občanu Evropské unie, což je zasazeno do kontextu relevantní právní úpravy a judikatury Soudního dvora EU. Jak se v podaném odvolání uvádí, ze strany dcery žalobkyně se jednalo pouze o tvrzení, že žalobkyně je existenčně závislá na občanovi Evropské unie.

53. Žalobkyně je povinna rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i osvědčit.

54. Žalobkyně a její dcera setrvávají na tvrzení, že žalobkyně není a nebyla finančně soběstačná a byla závislá na svém zeti, který žalobkyni na živobytí v zemi původu přispíval. Krajský soud má za prokázané, že žalobkyně je starobní důchodkyní s důchodem, jenž v roce 2014 činil 1 729 UAH. Otázkou finanční závislosti na svém zeti se soud věnuje níže.

55. Tvrzení žalobkyně a její dcery o finanční závislosti žalobkyně v zemi původu jsou však v přímém rozporu s jejich výpověďmi před prvostupňovým správním orgánem. Žalobkyně při výslechu dne 18. 12. 2015 na otázku správního orgánu, „Čím jste se zabývala na území Ukrajiny před tím, než jste přicestovala do ČR? Z jakých finančních prostředků jste hradila náklady na svůj pobyt na Ukrajině?“ odpověděla „vše jsem hradila z důchodu“. Žalobkyně v rámci výslechu neuvedla žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výše jejího starobního důchodu nepostačuje k zajištění jejích životních potřeb. Dcera žalobkyně při výslechu téhož dne uvedla, že důchod žalobkyni „stačil na základní věci, poplatky, jídlo, léky“.

56. V průběhu řízení před správním orgánem došlo k výrazné změně tvrzených skutečností, když dcera žalobkyně v dopisu, který správní orgán obdržel dne 29. 10. 2015, uvádí, že „ceny na Ukrajině jsou nyní natolik vysoké, že důchod nestačí ani na normální stravu, nemluvě o léčbě, placení komunálních služeb…“ V podaném odvolání žalobkyně poukazuje na tento dopis své dcery a parafrázuje, že výše starobního důchodu žalobkyni „nepostačuje na bydlení“. V podané žalobě je pak uváděno, že „výdaje žalobkyně tak dosahovaly v obvyklém měsíci přibližně 4 000 hřiven za byt, jídlo a léky (...) žalobkyně (...) byla odkázána na finanční pomoc na bydlení a jídlo z ČR od dcery a dceřina manžela p. J.Š.. Peníze žalobkyni vždy vozila jedna z dcer při osobní návštěvě, nebo je předal žalobkyni někdo z přátel při cestě na Ukrajinu.“ V podané žalobě se dále uvádí, že „v době předcházející příjezdu žalobkyně do České republiky byla žalobkyně zcela závislá na finanční podpoře dceřina manžela, neměla žádný zdroj příjmů a neměla nikoho jiného, kdo by se o ni mohl postarat.“ 57. Krajský soud shledává závažné rozpory mezi výpovědí žalobkyně a její dcery před správním orgánem ve vztahu k následně tvrzeným skutečnostem ohledně finanční situace žalobkyně v zemi původu. Dle výpovědí před správním orgánem byla žalobkyně finančně samostatná, přičemž její starobní důchod postačoval na úhradu jejího živobytí. Následná tvrzení žalobkyně jsou zcela opačné.

58. Krajský soud proto uzavírá, že skutečnost, že příjem žalobkyně z jejího starobního důchodu nestačil na pokrytí jejích nákladů na živobytí v zemi původu, nebyla před správními orgány prokázána, stejně jako nebylo prokázáno, že by od svého zetě či dcery přijímala finanční prostředky či jiné hodnoty.

59. Nově tvrzené skutečnosti ohledně výdajů žalobkyně vznesené až před správním soudem nelze zohlednit žalobkyní předpokládaným způsobem. Správní orgány při svém rozhodování vycházely ze shromážděných podkladů. Pokud žalobkyně či její dcera sdělily prvostupňovému správnímu orgánu nepřesné informace, ze kterých správní orgán vyšel, nelze tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům, ale žalobkyni.

60. Skutečnost, že žalobkyně měla dle tvrzení své dcery žít v nevyhovujících podmínkách domu v jejím vlastnictví, nebyly rovněž prokázány. Z předložené kupní smlouvy, na jejímž základě žalobkyně svůj dům prodala, se v čl. 5 podává, že kupující ověřil, že nemovitost je ve stavu zcela vhodném k jejímu účelovému užívání. Stejně tak nebyla prokázána ani faktická závislost žalobkyně na pomoci třetích osob.

61. Nad rámec věci je vhodné konstatovat, že zeť žalobkyně, občan EU, nebyl v průběhu řízení před správními orgány vyslechnut a ani se k žádosti žalobkyně jinak nevyjádřil. Výslech zetě žalobkyně, na kterém měla být žalobkyně závislá a od jehož osoby žalobkyně odvíjí oprávněnost své žádosti, se přímo nabízel, nicméně z absence jeho výpovědi nelze bez dalšího vyvozovat jakékoli závěry, ostatně ani žalobkyně sama v tomto směru žádné žalobní námitky nečiní.

62. Co se týče námitek směřujících k nesprávné aplikaci § 174a zákona o pobytu cizinců, otázkou přiměřenosti rozhodnutí se prvostupňový správní orgán zabýval na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí, a to ve vztahu k současnému zázemí žalobkyně na území domovského státu. V tomto směru neshledal krajský soud žádné pochybení, přičemž žalobkyně k této otázce zůstala pouze v obecné rovině, z tohoto důvodu se krajský soud touto námitkou nemohl více zabývat.

63. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v tomto směru plyne, že „obecně se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení. (…) Byť obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, vždy je třeba přiměřenost těchto méně závažných následků zkoumat s ohledem na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30). V rozsudku ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Az 83/2015 – 31, Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „posouzení přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele tedy má být prováděno i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti povolení přechodného pobytu, byť méně přísně než v těch rozhodnutích, kde je výslovně požadováno.“ Vedle otázky zajištění pobytu žalobkyně v domovské zemi se správní orgány z povahy věci zabývaly i ostatními skutečnostmi, které žalobkyně pravděpodobně považuje ve vztahu k tomuto ustanovení za relevantní, a to tvrzeními žalobkyně a její dcery, tj. zdravotní stav žalobkyně a zejména její existenční závislost na svém zeti, která však nebyla osvědčena. Ohledně zdravotního stavu bylo na základě předložených lékařských zpráv žalovanou konstatováno, že z těchto „lékařských zpráv nikterak nevyplývá, že by účastnice řízení potřebovala pomoc druhé osoby.“ Aniž by krajský soud zdravotní stav žalobkyně zlehčoval, žalobkyně v podané žalobě tento závěr žalovaného konkrétním objektivním způsobem nerozporuje, přičemž krajský soud sám na základě těchto lékařských zpráv neshledal zjevnou nesprávnost.

64. Vyjádření prvostupňového správního orgánu o účelovosti postupu žalobkyně, která přicestovala do ČR na základě turistického víza, nebylo nosným důvodem jeho rozhodnutí. Žalobkyně uvádí, že postupovala podle pokynů příslušných orgánů, nicméně tuto skutečnost žádným způsobem nedokládá. Správní orgán na tomto místě poukázal na řádný postup podávání žádosti o přechodný pobyt, přičemž je nezpochybnitelné, že žalobkyně zvolila jiný procesní postup. Z této skutečnosti správní orgány nevyvozovaly hlubší závěry a ani krajský soud nemá důvod tak činit.

65. Z uvedených důvodů krajský soud uzavírá, že neshledal, že by správní orgány porušily § 3, § 4 nebo § 68 odst. 3 správního řádu žalobkyní popisovaným způsobem. Skutkový stav, který vzaly správní orgány za zjištěný a který krajský soud z obsahu správního spisu ověřil, má oporu v provedeném dokazování.

66. Námitky nesprávné aplikace § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců shledal krajský soud nedůvodnými, byť považuje za zřejmé, že prvostupňový správní orgán v případě žalobkyně nesprávně posoudil dílčí předpoklad obsažený v § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

67. Podle uvedeného ustanovení platí, že rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Toto ustanovení tedy obsahuje jednak předpoklad nezaopatřenosti, jenž je definováno v § 15a odst. 2 téhož zákona, jednak předpoklad příbuzenského vztahu.

68. Správní orgány vzaly za prokázané, stejně jako krajský soud, že žalobkyně je tchýní občana EU, tzn., že dcera žalobkyně je manželkou občana EU. Z tohoto důvodu se nelze ztotožnit s hodnocením prvostupňového správního orgánu, který se na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí zabýval pouze tím, zda je žalobkyně přímým příbuzným občana EU. Prvostupňový správní orgán opomněl posoudit, zda žalobkyně není příbuzným ve vzestupné nebo sestupné linii občana EU. Takovýmto příbuzným žalobkyně bezesporu je, neboť její dcera je provdána za občana EU.

69. Tato skutečnost sama o sobě však neznamená, že na žalobkyni je možné pohlížet jako na rodinnou příslušnici občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť je zároveň nutné, aby žalobkyně byla osobou nezaopatřenou ve smyslu § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, což v jejím případě nebylo prokázáno.

70. Žalobkyně svoji nezaopatřenost opírá o posouzení § 15a odst. 2 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Podle těchto ustanovení platí, že za nezaopatřenou osobu podle § 15a odst. 1 písm. d) téhož zákona se považuje občan EU nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost.

71. V případě žalobkyně nebylo prokázáno, že se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Z předložených ambulantních zpráv a tvrzení žalobkyně neplyne, že žalobkyni by bylo možno ve vztahu k jejímu zdravotnímu stavu považovat za nezaopatřenou osobu ve smyslu tohoto ustanovení. Vedle toho je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně je již více let ekonomicky neaktivní starobní důchodkyní pobírající starobní důchod.

72. Žalobkyně nesplňuje ani podmínky nezaopatřenosti obsažené v písm. c), podle kterého platí, že nezaopatřenou osobou je osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Při výkladu pojmu „dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav“ vyšel krajský soud z § 26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který stanoví, že za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok, z čehož ostatně vyšel i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 5 Azs 224/2016 – 47.

73. Krajský soud neshledal vad v posouzení zdravotního stavu žalobkyně provedeného správními orgány a v názoru žalovaného vyjádřeného na straně 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „z předložených lékařských zpráv nikterak nevyplývá, že by účastnice řízení potřebovala pomoc druhé osoby“. Pokročilý věk žalobkyně a její zdravotní potíže s ním spojené (vysoký tlak, krátkozrakost, bolesti dolní části zad s nálezem přiměřeným věku) nelze hodnotit jako nemoc či dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Skutečnost, že žalobkyně potřebuje v některých situacích asistenci jiné osoby, např. pro odnos nákupu, nelze hodnotit jako odkázanost žalobkyně na pomoc jiné osoby a nelze ji zohlednit žalobkyní předpokládaným způsobem. Věk žalobkyně a skutečnost, že se jedná o starobní důchodkyni, samo o sobě snižuje možnost aplikace tohoto ustanovení, neboť stáří a s ním spojené projevy nelze z povahy věci považovat za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.

74. Skutečnost, že žalobkyně nesplňuje podmínky nezaopatřenosti ve smyslu § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců bez dalšího nevylučuje, aby žalobkyně spadala do kategorie oprávněných osob dle § 15a odst. 3 téhož zákona, čehož se ostatně žalobkyně rovněž domáhá. Žalobkyně namítá, že na ni dopadá § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 téhož zákona, neboť je vyživována svým zetěm – občanem EU.

75. Prvostupňový správní orgán dospěl v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 4 v předposledním odstavci k závěru, že na žalobkyni se, co se týče příbuzenského vztahu, mohou vztahovat ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, osvědčí-li, že splňuje některou z podmínek v tomto ustanovení dále uvedených. Tomuto závěru nelze nic vytknout, neboť žalobkyně v pozici tchýně občana EU opravdu splňuje podmínku příbuzenského vztahu ve smyslu návětí tohoto ustanovení, k čemuž je možno poukázat např. zejména na bod 24 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 Azs 230/2016 – 54.

76. Žalovaný se následně ve svém rozhodnutí zabýval zejména příbuzenstvím pro aplikaci § 15a odst. 3 písm. b) téhož zákona, nikoli písm. a).

77. Krajský soud se na tomto místě neztotožnil s právním názorem žalovaného, podle kterého „aby určitá osoba spadala do kategorie rodinného příslušníka „vyživovaného“ občanem Evropské unie, musí stav závislosti žadatele existovat v zemi, z níž přijíždí dotyčný rodinný příslušník“.

78. Krajský soud se ztotožňuje s výkladem předmětného ustanovené učiněným Krajským soudem v Praze v rozsudku ze dne 13. 10. 2016, č. j. 45 A 24/2015 – 51. Tento rozsudek byl následně rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 Azs 230/2016 – 54, zrušen, nicméně tak bylo učiněno ze zcela jiných důvodů.

79. Uvedený soud vyslovil, že „S žalobcem lze souhlasit v tom směru, že žalovaný vyložil ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců nesprávně, pokud uvedl, že jeho aplikace vyžaduje, aby stav závislosti existoval v zemi, z níž rodinný příslušník občana Evropské unie přijíždí. Není pochyb o tom, že aby určitá osoba spadala do kategorie rodinného příslušníka vyživovaného občanem Evropské unie uvedené v čl. 3 odst. 2 směrnice, musí stav závislosti existovat v zemi, z níž dotyčný rodinný příslušník přijíždí, a to alespoň v době, kdy žádá o připojení se k občanovi Unie, na něhož je odkázán výživou (viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 9. 1. 2007 ve věci C-1/05, bod 37, a dále též ze dne 5. 9. 2012 ve věci C-83/11, bod 33, rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 16. 1. 2014 ve věci C 423/12, bod 30, či Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. 7. 2009, KOM(2009) 313 v konečném znění, bod 2.1.4). Nicméně vzhledem k ustanovení čl. 37 směrnice, které umožňuje, aby vnitrostátní právní předpisy byly příznivější, není důvod pro restriktivní výklad ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, resp. pro přidání další podmínky do právní normy, aniž by tato podmínka byla vyjádřena v textu zákonného ustanovení. Nelze přehlédnout, že ani znění ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015 nebylo tímto směrem upraveno, a naopak výslovně upravuje dvě alternativy, kdy vztah závislosti zde buď je, nebo byl bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je žadatel občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt. Důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb. k tomu pak uvádí, že „s ohledem na výše citovanou judikaturu soudu musí nezbytnost materiální podpory existovat v členském státě původu nebo státě posledního pobytu těchto příbuzných v okamžiku, kdy žádají o připojení se k občanu Evropské unie, tedy bezprostředně před vstupem na území České republiky, a je na rodinném příslušníkovi, aby tuto závislost prokázal. Současně není vyloučeno, aby se rodinný příslušník stal závislým na občanu Evropské unie až na území.“ Krajský soud má shodně s Krajským soudem v Praze za to, že tuzemská úprava je v tomto případě pro cizince příznivější, z tohoto důvodu není nutno s ohledem na čl. 37 směrnice vykládat znění restriktivněji, ostatně jak plyne i z uvedené důvodové zprávy, úmysl zákonodárce k tomuto nesměřoval.

80. Závislost žalobkyně v zemi původu nebyla zjištěna, neboť nebylo prokázáno, že starobní důchod žalobkyně by nepostačoval k úhradě jejích životních potřeb.

81. S ohledem na učiněné závěry však správní orgány pochybily, když se nezabývaly možnou závislostí žalobkyně vzniklou po jejím příjezdu na území České republiky.

82. Pro úplnost je vhodné doplnit, že v případě akceptace posouzení věci žalovaným by se žalobkyně po jejím návratu do země původu s největší pravděpodobností okamžitě stala závislou na finanční podpoře ze strany své dcery a svého zetě. Do jisté míry umělé vyvolání tohoto stavu by bylo v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, stejně jako v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů.

83. Ze shora uvedených důvodů je nutné považovat námitky žalobkyně týkající se porušení čl. 2 až 7 směrnice a porušení § 87b zákona o pobytu cizinců částečně důvodnými. Zcela obecnou námitkou žalobkyně o porušení čl. 8 Evropská úmluvy o ochraně lidských práv se krajský soud nemohl pro její vágnost více zabývat. Ani tvrzení žalobkyně o špatné bezpečnostní situaci v domovské zemi nemá bez dalšího, s ohledem na zákonná kritéria přiznání žádaného pobytového oprávnění, hlubší vliv na právní posouzení žádosti žalobkyně, tím více, že žalobkyně i v tomto směru zůstala pouze u obecných tvrzení, aniž by svá tvrzení o špatné bezpečnostní situaci v zemi provázala s konkrétními skutečnostmi spjatými s její vlastní osobou.

84. Žalovaná v dalším řízení opětovně projedná odvolání žalobkyně, přičemž v rámci posouzení zákonnosti prvostupňového správního orgánu přihlédne i ke shora uvedeným závěrům krajského soudu. Žalovaná by se měla z úřední povinnosti zabývat i tím, zda prvostupňový správní orgán nepochybil při aplikaci § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

85. Ve vztahu k § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců se jeví jako vhodné zabývat se tím, zda závislost žalobkyně na výživě občanem EU nenastala po jejím příjezdu na území České republiky, neboť jak krajský soud shodně s Krajským soudem v Praze uvedl, i tato možnost je pro účely tohoto ustanovení relevantní. Při posouzení toho, zda je žalobkyně finančně závislá na pomoci svého zetě (je jím vyživována), nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že žalobkyně pobírá starobní důchod, ale je nutné posoudit i to, zda výše důchodu může reálně postačovat k zabezpečení životních potřeb žalobkyně, jak ostatně uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 5 Azs 224/2016 – 47, když dospěl k tomu, že „pro závěr, zda se jedná o vyživovaného cizince, je třeba posoudit veškeré individuální okolnosti daného případu, tzn. faktickou situaci stěžovatelky, zda je či není s ohledem na svou ekonomickou a sociální situaci schopna uspokojovat své základní potřeby a zda je stěžovatelce občanem Evropské unie poskytována nezbytná materiální pomoc, bez které by své základní životní potřeby nebyla schopna zajistit. (…) tj. zda je stěžovatelka fakticky závislá na materiální podpoře svého zetě (…) Teprve na základě takto provedených zjištění by bylo možné provést celkové vyhodnocení tvrzeného vztahu stěžovatelky a posouzení, zda naplňuje či nenaplňuje materiálně znaky vyživované osoby dle § 15a odst. 3 písm. a) bod 2. zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění.“ Jak plyne z citovaného, v této skutkově obdobné věci byla předmětem posouzení cizinka - tchýně občana EU pobírající starobní důchod ve výši 1 500 UAH, přičemž ani Nejvyšší správní soud v této věci neshledal, že by nebyla splněna podmínka příbuzenství ve smyslu návětí předmětného odst. 3.

86. Za účelem zjištění, zda je žalobkyně ve smyslu tohoto ustanovení závislá na občanovi EU by bylo vhodné zvážit, zda by neměl být proveden výslech zetě žalobkyně či zda by neměly být zajištěny i další důkazy, které by mohly objasnit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

87. S ohledem na konstatovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů zrušil krajský soud toto rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je v dalším řízení vázána závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora.

88. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

89. Náklady řízení v případě žalobkyně zastoupené obecným zmocněncem jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem a náklady, které důvodně vynaložila. Žalobkyně na soudních poplatcích uhradila 3 000 Kč za podanou žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, který byl přiznán. Důvodně vynaložené náklady žalobkyně netvrdí, ani nedokládá. Celkové náklady řízení proto činí 4 000 Kč.

90. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.