51 A 49/2017 - 57

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: nezletilý I. O. narozen X, státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupen advokátem Mgr. Markem Čechovským sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2017, č. j. MV-47574-4/SO-2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2017, č. j. MV-47574-4/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 2. 2017, č. j. OAM-3407-25/PP-2015, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to pro nesplnění podmínky podle § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana EU a ustanovení tohoto zákona týkající se rodinných příslušníků občana EU na něj nelze ve smyslu § 15a téhož zákona vztáhnout.

2. Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce správní žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 6. 2017. Součástí podané žaloby byl i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o kterém bylo kladně rozhodnuto usnesením ze dne 13. 7. 2017, č. j. 51 A 49/2017 – 36.

3. K věci samotné žalobce uvádí, že sdílí společnou domácnost se svým dědem, který je státním občanem České republiky. Žalobce je proto přesvědčen, že mu svědčí postavení rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

4. Žalobce nesouhlasí s názorem správních orgánů, že vzhledem k tomu, že mezi jím a jeho dědem je rodinný vztah, nemůže být jejich vztah posouzen jako vztah obdobný rodinnému podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce nepovažuje za správné směšování příbuzenského vztahu podle § 772 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) a příbuzenských vztahů definovaných v § 15a zákona o pobytu cizinců. I přes toto posouzení správní orgány uvádí, že žalobce nesplňuje podmínky § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce je přesvědčen, že tvrdí-li žalovaná, že mezi žalobcem a jeho dědem existuje rodinný vztah, měl na něj být aplikován § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. In favorem libertati žalobce uvádí, že je nutné vycházet z fakticity vztahu žalobce s jeho dědem, zároveň upozorňuje na to, že v zákoně o pobytu cizinců není jiného ustanovení než § 15a odst. 3 písm. b), na jehož základě by biologický vnuk (žalobce) sdílející společnou domácnost s občanem ČR (dědem) mohl pobytový status získat.

5. Ve shodě s uvedeným považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť žalovaná dospěla k závěru, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU, současně však konstatoval, že „má-li žalobce vztah se svým dědečkem, jedná se z principu o vztah rodinný, a tudíž je vyloučeno, aby byl podřaditelný pod kategorii § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“ Žalobce je přesvědčen, že výrok rozhodnutí je v rozporu s uvedeným, neboť považuje-li žalovaná žalobce za rodinného příslušníka občana EU, mělo mu být pobytové oprávnění uděleno.

6. Žalobce je přesvědčen, že pokud nesplňuje vymezení rodinného příslušníka dle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je možné posoudit jeho vztah jako obdobný vztahu rodinnému, a to i tehdy, je-li takovýto vztah odvozen od prarodiče.

7. Žalobce namítá porušení principů dobré správy, zásady přiměřenosti zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu a § 68 odst. 3 téhož zákona. Správní orgány se podle názoru žalobce nepřezkoumatelným způsobem vypořádaly s přiměřeností dopadu jejich rozhodnutí do práv žalobce na soukromý a rodinný život. Žalobce je rovněž přesvědčen, že správní orgány dostatečným způsobem nereflektovaly fakticitu vztahu žalobce k jeho prarodiči a pouze a priori odmítají, že by mezi nimi panoval vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu zákona o pobytu cizinců, k čemuž žalobce poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2013, č. j. 5 Ca 266/2009 – 35. s tím, že je nutné posoudit vztah jednotlivých osob po materiální stránce, nikoli formálně.

8. Nepřiměřenost napadeného rozhodnutí shledává žalobce i ve vztahu k § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť na území České republiky setrvává se svojí celou rodinou, je zde plně integrován a dochází zde do školy. Argumentaci žalované o povinné školní docházce i na území domovského státu považuje žalobce za absurdní. Žalobce odmítá argumentaci žalované ohledně zamítnutí žádosti své matky o přechodný pobyt, neboť řízení o její žádosti nebylo doposud pravomocně skončeno. Stejně tak i hodnocení četnosti jeho návštěv u prarodičů na území České republiky neshledává žalobce důvodnou, neboť s prarodiči má pevné vazby. Žalobce odmítá i argumentaci žalované ohledně možnosti podat si žádost o jiný druh pobytového oprávnění, přičemž tvrzení, že do jeho soukromého a osobního života může být zasaženo až rozhodnutím o správním vyhoštění, považuje za zcela absurdní a v rozporu s postojem Nejvyššího správního soudu.

9. Vycestování do země původu a podání žádosti přes systém Visapoint považuje žalobce za nepřiměřené, mj. pro známé problémy tohoto systému. Takovýto postup by vedl k několika měsíčnímu či dokonce několika letému odloučení od jeho rodiny.

10. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 57 A 6/2016 – 81, žalobce namítá nedostatečné hodnocení přiměřenosti napadeného rozhodnutí, neboť správní orgány blíže nezjišťovaly skutkové okolnosti pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí na žalobcův případ. Stejně tak žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016 – 33, podle kterého měly správní orgány posoudit dopad svých rozhodnutí nejen ve vztahu k žalobci, ale i vůči jeho rodinným příslušníkům a své závěry měly správní orgány poměřit s veřejným zájmem, což neučinily.

11. Žalobce dále namítá porušení zásady legitimního očekávání, neboť žalovaná v minulosti ve skutkově identických případech rozhodovala odlišným způsobem, k čemuž odkazuje na rozhodnutí č. j. MV-76938-5/SO/sen-2013 a rozhodnutí č. j. MV-58797-5/SO/sen-2013. Opisy těchto rozhodnutí žalobce připojil k podané žalobě. Žalobce poukazuje na to, že v těchto věcech se žalovaná při posuzování vztahu vnuk-prarodič omezila pouze na konstatování tohoto příbuzenského vztahu a nevyžadovala splnění žádné další podmínky. Žalobce si přitom není vědom žádné změny legislativy či judikaturního posunu.

12. Žalobce má za to, že žalovaná svojí argumentací ve vztahu k novelizovanému znění § 15 a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců překročila svoji pravomoc a porušila § 2 odst. 2 správního řádu, když argumentovala tím, že toto ustanovení se vztahuje pouze na partnerské vztahy, přičemž praxe správních orgánů i soudů připouštěla v rámci tohoto ustanovení i jiné než partnerské vztahy.

13. Žalobce dále namítá porušení zásady materiální pravdy a vyšetřovací zásady, když mu žalovaná dává k tíži, že sám neprokázal podřaditelnost svého případu pod § 15 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Pokud měly správní orgány důvodné pochybnosti o naplnění podmínek tohoto ustanovení, měly žalobce vyzvat k součinnosti či jej vyslechnout, nikoli založit své rozhodnutí na neúplných zjištěních a domněnkách.

14. Závěrem žalobce trvá na vznesené námitce porušení Úmluvy o právech dítěte, kterou žalovaná ve svém rozhodnutí nevypořádala. Odůvodnění žalované, že pokud nedojde k porušení českého zákona, nemůže dojít ani k porušení této úmluvy, je dle názoru žalobce nelogické a nesmyslné.

15. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě neshledala námitky žalobce důvodnými a plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

16. Ze správního spisu pro projednávanou věc vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Dne 5. 3. 2015 obdržel prvostupňový správní orgán žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení s rodinným příslušníkem, občanem EU podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Součástí žádosti byly i povinné přílohy včetně potvrzení o zajištění ubytování u A. O. (děd žalobce) a jeho čestné prohlášení o poskytnutí hmotného zabezpečení po celou dobu pobytu žalobce na zemí ČR.

17. Ve správním spise je rovněž založeno potvrzení o zřízení povolení k inkasu vůči ZŠ J. A. Komenského, sídlem nám. J. A. Komenského 387, Blatná za účelem zajištění školních obědů žalobce a rozhodnutí této školy ze dne 10. 3. 2015 o přijetí žalobce k základnímu vzdělání.

18. Ve správním spise je dále založena kopie protokolů o výslechu rodinných příslušníků žalobce v rámci jiných řízení o udělení pobytového statusu. Z protokolu ze dne 14. 4. 2015, o výslechu děda žalobce, se ve vztahu k žalobci podává, že žalobce byl v ČR na návštěvě od roku 2007 celkem třikrát, v roce 2010 asi jeden měsíc, potom v roce 2011 a v roce 2012 byl děd na návštěvě za žalobcem a jeho otcem na Ukrajině. Žalobce spolu s rodiči bydleli na území ČR u něho. Otec žalobce poskytl dědu cca 1 000 EUR na úhradu nákladů, přičemž děd hradil náklady na bydlení. Otec žalobce se na hrazení nákladů bydlení jinak nepodílel. Otec žalobce neměl na území ČR žádný příjem. Matka žalobce pečovala o domácnost. Děd se v roce 2013 zúčastnil oslav narozenin žalobce a zůstal na Ukrajině asi 10 dní. Otec žalobce nemá na Ukrajině jiné rodinné či osobní vazby, matka žalobce zde má rodiče, prarodiče a syna. Téhož dne proběl rovněž výslech otce žalobce v rámci jeho vlastní žádosti o pobytové oprávnění. Otec žalobce uvedl, že děd hradí jejich náklady na bydlení, bylo mu na to dáno po příjezdu 1 000 EUR a on s nimi následně hospodařil. Otec žalobce ani matka žalobce nebyli na území ČR ekonomicky aktivní. Děd žalobce byl na Ukrajině v roce 2013 asi 10 dní. Otec žalobce má na Ukrajině tetu, se kterou se však nestýká. Z téhož dne je založen i protokol o výslechu I. A., matky žalobce, v rámci její vlastní žádosti o pobytové oprávnění. Ta ve vztahu k žalobci uvedla obdobné skutečnosti jako její manžel (otec žalobce). Dále uvedla, že nevlastní bratr žalobce byl studentem prvního ročníku univerzity v Charkově. Matka žalobce k otázce správního orgánu, podle jakého ustanovení má být posuzována žádost žalobce, uvedla, že podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

19. Dle sdělení ze dne 27. 4. 2015 je žalobce přesvědčen, že splňuje podmínky § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť má s občanem EU trvalý vztah, obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.

20. Ve vyjádření ze dne 9. 6. 2015 žalobce opakovaně poukázal na to, že sdílí společnou domácnost s občanem EU, se kterým byl v minulosti pravidelně v kontaktu, a na území ČR vykonává povinnou školní docházku. V rámci přípisu ze dne 11. 8. 2015 žalobce poukázal na své aktivity a plnou integraci do společnosti. Žalobce má výborný prospěch, je začleněn do kolektivu a plynule hovoří českým jazykem. Děd jej podporuje a pomáhá rodičům s vyživovací povinností a hradí jeho potřeby. K tomuto je doložena řada fotografií, potvrzení základní školy o výborných školních výsledcích s tím, že další změny by měly na vývoj žalobce negativní vliv. Doloženo je rovněž vysvědčení žalobce z první třídy s výborným prospěchem s vyznamenáním.

21. Výzvou ze dne 13. 2. 2017 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí.

22. Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2017 prvostupňový správní orgán rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce. Správní orgán shrnul zjištěný skutkový stav a relevantní právní úpravu. Správní orgán vzal za prokázané, že žalobce je vnukem A. O., občana EU, z čehož měl za splněnou podmínku přímého příbuzenství tak, jak ji požaduje § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

23. Podmínku nezaopatřenosti ve smyslu § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jenž musí být splněna kumulativně spolu s příbuzenským vztahem, neměl správní orgán za splněnou, neboť žalobce je sice nezaopatřenou osobou, ale není občanem EU vyživován, což správní orgán dovodil z prohlášení žalobce učiněných prostřednictví svých zákonných zástupců a svého právního zástupce. Správní orgán v kontextu rozsudku soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2012, ve věci C-83/11 a č. l. 3 odst. 2 Směrnice č. 2004/38/ES uzavřel, že závislost žalobce, jeho vyživovanost občanem EU, nebyla tvrzena ani doložena, a to jak ve vztahu existence závislosti žalobce v zemi původu, tak na území České republiky. Matka i otec žalobce byli na území domovského státu ekonomicky činní a o žalobce se starali. Dle závěrů správního orgánu žalobce žije ve společné domácnosti se svými rodiči a občanem EU, který jej však vyživuje pouze částečně. Občan EU – děd žalobce se na jeho výživě pouze spolupodílí. Z těchto důvodů správní orgán rozhodl, že žalobce není rodinným příslušníkem ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť jej nelze z povahy věci považovat ani za rodinného příslušníka podle písm. a) až c) tohoto ustanovení.

24. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje ani podmínky podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť není občanem EU vyživován, jak vyžaduje písm. a) tohoto ustanovení. Ve vztahu k písm. b) správní orgán uvedl, že žalobce nemá s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému při společném soužití v jedné domácnosti. Správní orgán vyložil pojem „rodinný vztah“ s odkazem na § 15a odst. 1 téhož zákona, jenž vychází z čl. 3 odst. 2 Směrnice č. 2004/38/ES. Správní orgán vyložil, že vztahem obdobným rodinnému je vztah partnerský, vztah druha a družky apod. Vzhledem k tomu, že žalobce je již začleněn do jiné funkční existující domácnosti se svými rodiči, nelze jeho vztah k občanovi EU označit jako vztah obdobný rodinnému vztahu. Jejich vztah nelze přirovnávat ke vztahu mezi partnery a ani rodičem a dítětem a nejedná se ani o vztah obdobný podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť není naplněna podmínka faktické závislosti.

25. Správní orgán dále posoudil své rozhodnutí jako přiměřené podle § 174a zákona o pobytu cizinců. V rámci odůvodnění se správní orgán vyslovil i k existenci rodinných vazeb žalobce na území domovského státu s tím, že zde žije bratr žalobce a jeho příbuzní z matčiny strany. Plnění povinné školní docházky nepovažoval správní orgán za důkaz plné integrace žalobce, neboť žalobce má právní povinnost se výuky účastnit. Správní orgán dále uvedl, že ve svém rozhodnutí neshledává zásahu do práv žalobce, neboť žalobce na základě jeho rozhodnutí bezprostředně nevede k nutnosti opustit území České republiky s tím, že žalobce jako cizinec nemá právní nárok pobývat na území České republiky, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, „č. j. Azs 43/2003“, a Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. III ÚS 260/04, či v usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I ÚS 38/04. Dále je konstatováno, že žalobce žil až do roku 2015 ve svém domovském státě a chodil zde i do školy. Rovněž je z úřední činnosti konstatováno, že rodiče žalobce nemají na území ČR upraven pobyt, vyjma víza, na které do ČR přicestovali. Při posuzování přiměřenosti správní orgán vycházel z provedených výslechů.

26. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil odvoláním, ve kterém namítal rozpor s celou řadou ustanovení správního řádu, nesprávné posouzení vztahu žalobce k občanovi EU, vybočení z rozhodovací praxe, nesprávné posouzení nezaopatřenosti žalobce, porušení č. l. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, porušení § 174a zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí žalobce namítl nesprávné posouzení otázek souvisejících se školní docházkou žalobce a jeho integrace, vazeb žalobce na území domovského státu, nesprávnost odkazu na řízení o žádosti o pobytový status otce a matky žalobce, zpřetrhání vazeb na území ČR, otázku možnosti žádat o nový pobytový status a nefunkčnost systému Visapoint, k čemuž dodal, že rozhodnutí obsahuje pouze omezenou úvahu o přiměřenosti jeho dopadů.

27. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. Žalovaná neshledala vad na závěru správního orgánu, že na případ žalobce nelze aplikovat § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť má za to, že pojem „vztah obdobný vztahu rodinnému“ je nutno vykládat v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. b) Směrnice 2004/38/ES (partnerské vztahy apod.), k čemuž poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 – 63. Žalobcem odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014 – 34, považuje žalovaná za exces, k čemuž dospěl i tentýž soud ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016 – 47. S odkazem na další rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 – 63, a ze dne 15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016 – 39, žalovaná uzavřela, že vztah žalobce s jeho dědem není vztahem obdobným rodinnému, neboť jím nejsou nahrazované nefunkční či neexistující rodinné vazby.

28. Ohledně vyživování žalobce dědem žalovaná dospěla k závěru, že závislost žalobce nebyla v průběhu řízení tvrzena, když sám žalobce v průběhu řízení uvedl, že se považuje za rodinného příslušníka podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná akceptovala posouzení prvostupňového správního orgánu, že ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-83/11 je Směrnicí č. 2004/38/ES vyžadována závislost cizince již na území domovského státu. Na území domovského státu se o žalobce starali jeho rodiče, kteří jej i vyživovali. Tato situace se po příchodu podstatněji nezměnila, a to i přesto, že na péči o žalobce se začal spolupodílet i jeho děd.

29. Žalovaná odmítla, že by mohla být porušena zásada legitimního očekávání žalobce, neboť jím uváděná věc č. j. MV-74595-4/SO-2012 má odlišný skutkový základ. V této věci se babička sama nepřetržitě starala o své tři nezletilé vnuky.

30. Žalovaná byla rovněž přesvědčena o dostatečnosti posouzení zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, a to zejména s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 83/2015 – 31.

31. Žalovaná neshledala ani porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, k čemuž uvedla, že zájmem nezletilého dítěte jistě není měnit své životní návyky apod., nicméně byla přesvědčena o zákonnosti svého postupu, a proto uvedla, že „jestliže nebyly porušeny právní předpisy České republiky, není možné se důvodně domnívat, že by mělo v daném případě dojít k porušení mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky“. K tomuto žalovaná poukázala na to, že hlavním zájmem dítěte je, aby vyrůstalo se svými rodiči, přičemž otci žalobce bylo pravomocně zamítnuto vydání povolení k přechodnému pobytu (včetně zamítnuté kasační stížnosti), v případě matky se jednalo zatím o nepravomocné rozhodnutí. Žalovaná rovněž konstatovala někdejší život žalobce v domovském státě s tím, že žalobce zde má příbuzné a již v minulosti zde plnil povinnou školní docházku.

32. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

33. Krajský soud rozhodl při jednání konaném dne 23. 5. 2017. Žalovaný se z účasti na tomto jednání řádně omluvil. U jednání přítomný zástupce žalobce setrval na závěrech učiněných v žalobě a shodně s žalobním petitem navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení.

34. Žaloba není důvodná.

35. Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobce vznesl v návaznosti na nesprávnou aplikaci § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce rovněž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů pro nevypořádání jeho námitky porušení Úmluvy o právech dítěte a dále pro nevypořádání odvolacích námitek ve vztahu k porušení § 174a téhož zákona.

36. Obecně je možné konstatovat, že nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, pokud z něho nelze zjistit, o čem bylo rozhodnuto, jak bylo rozhodnuto a proč bylo rozhodnuto tak, jak bylo, přičemž je rozlišována nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

37. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v právní větě svého rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ 38. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů nastává v situaci, kdy se správní orgán nevypořádá se všemi námitkami účastníka řízení, své rozhodnutí neodůvodní nebo jej odůvodní pouze zcela nedostatečným způsobem. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 4. 2013, č. j. 1 As 158/2012 - 63 shrnul, že z „ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71).“ 39. Žalobcem popisovaná vada nepřezkoumatelnosti ve vztahu k aplikaci § 15a zákona o pobytu cizinců nebyla krajským soudem shledána, neboť žalobce svojí námitku opírá toliko o nesouhlas s právním názorem žalovaného. Z obou správních rozhodnutí je zřejmé, jakým způsobem správní orgány postupovaly při aplikaci tohoto ustanovení a z jakého důvodu dospěly k závěru, že na žalobce nelze toto ustanovení aplikovat.

40. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako z prvostupňového správního rozhodnutí, je přezkoumatelným způsobem zřejmé, z jakých skutkových závěrů bylo vycházeno, jak byly zjištěné skutečnosti hodnoceny, jakými úvahami byly správní orgány vedeny, jak a proč byly konkrétní právní předpisy aplikovány, stejně jako je zřejmé, jak byly vypořádány námitky žalobce vznesené v průběhu řízení.

41. Obdobné závěry pak platí i pro způsob, jakým se žalovaná vypořádala s námitkou porušení Úmluvy o právech dítěte. Je možné přisvědčit žalobci, že argumentace dodržením vnitrostátní právní úpravy nemusí znamenat, že by nebyly porušeny závazky České republiky plynoucí z mezinárodních smluv. Taková argumentace by sama o sobě nemohla bez dalšího obstát. Žalovaná však tuto argumentaci použila pouze podpůrně. Žalovaná uvedla, že nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení vnitrostátního práva, z čehož učinila závěr, že nelze důvodně předpokládat, že by byly porušeny mezinárodní závazky České republiky, s nimiž je vnitrostátní úprava v souladu. Jádro hodnocení žalované se přitom nacházelo v posouzení zájmů nezletilého žalobce tak, jak jej žalovaná uvádí v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoli v prostém konstatování dodržení vnitrostátních předpisů.

42. Žalobce rovněž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v části posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Žalovaná podle názoru žalobce nevypořádala jím vznesené námitky, jimiž napadl dílčí pochybení prvostupňového správního orgánu při posouzení přiměřenosti rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Tyto své dílčí poznatky žalobce zopakoval i v podané žalobě. Žalovaná výslovně nereagovala na jednotlivé dílčí výtky žalobce, což však nelze bez dalšího vnímat jako vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná vznesené námitky žalobce odmítla s odkazem na relevantní judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30, a rozsudek téhož soudu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 83/2015 – 31, podle kterého „posouzení přiměřenosti z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žadatele (…) má být prováděno i v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti povolení přechodného pobytu, byť méně přísně než v těch rozhodnutích, kde je výslovně požadováno“. S odkazem na tuto judikaturu žalovaná rozvedla argumentaci prvostupňového správního orgánu, aniž by reagovala na jednotlivé dílčí výtky žalobce. Vzhledem k charakteru výtek žalobce, které mají ve své podstatě pouze vnést do argumentace prvostupňového správního orgánu pochybnosti o účelnosti a správnosti užité argumentace, neshledává krajský soud v postupu žalované žádné pochybení.

43. Správní orgány, stejně jako soudy, nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní (odvolací) argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). Jak uvedl Ústavní soud, „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 – 108). Smyslem žalobcem uváděných námitek bylo poukázat na to, že žalobce na území ČR chodí do školy a má zde vytvořeny sociální vazby. Těmito skutečnostmi se správní orgány zabývaly. Žalovaná nereagovala na dílčí námitky žalobce k provedenému posouzení přiměřenosti rozhodnutí, avšak s ohledem na shora uvedené a charakter vznesených námitek tato skutečnost nezpůsobuje nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí.

44. Vzhledem k tomu, že krajský soud neshledal žalobcem popisovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, stejně jako neshledal jiných vad, pro které by nemohl přezkum napadeného rozhodnutí provést, přistoupil krajský soud k přezkumu napadeného rozhodnutí v žalobcem vymezeném rozsahu.

45. Úvodem krajský soud konstatuje, že na základě skutečností obsažených ve správním spise a napadeném rozhodnutí považuje za prokázané, žalobce je vnukem občana EU, tj. příbuzným občana EU ve vzestupné linii.

46. Za účelem vypořádání hlavní námitky žalobce vztahující se k nesprávné aplikaci § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců se krajský soud musel nejprve vypořádat s tím, zda na žalobce může být nahlíženo jako na rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, který v jeho případě přichází rovněž v úvahu, a na který bylo v průběhu správního řízení rovněž poukazováno. Žalobce ve vztahu k možné aplikaci tohoto ustanovení namítl, že správní orgány měly v rámci vyšetřovací zásady samy zkoumat, zda žalobce naplňuje předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení, nikoli mu dávat k tíži, že sám žalobce neprokázal naplnění podmínek tohoto ustanovení.

47. Podle uvedeného ustanovení se rodinným příslušníkem EU rozumí jeho nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takovýto příbuzný občana EU. V odst. 2 pak zákon definuje nezaopatřenou osobu tak, že za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) se považuje občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který: a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost.

48. V případě žalobce je možné uvažovat o aplikaci § 15a odst. 2 písm. a) uvedeného zákona, neboť žalobce je nezletilou osobou plnící povinnou školní docházku, tedy osobou, která se nejdéle do věku 26 let soustavně připravuje na budoucí povolání. Kumulativně s tím však musí být splněna podmínka stanovená v návětí tohoto odstavce, a to vyživovanost žalobce občanem EU. Právě tato podmínka nebyla v řízení před správními orgány osvědčena.

49. Tím, zda je žalobce občanem EU vyživován, se prvostupňový správní orgán zabýval na straně 6 svého rozhodnutí. Krajský soud na rozdíl od správních orgánů nepovažuje za důležité, zda závislost žalobce existovala již v zemi původu (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2018, č. j. 51 A 51/2016 – 66), což však správní orgány ve výsledku nepovažovaly za nosný základ svého posouzení.

50. V rámci posouzení závislosti žalobce na výživě ze strany jeho děda správní orgány konstatovaly podobu soužití žalobce s jeho rodiči na území domovského státu a následně zkoumaly i to, na kom je žalobce závislý při svém pobytu na území České republiky.

51. V tomto směru bylo na základě provedených výslechů konstatováno, že žalobce žil a stále žije ve společné domácnosti se svými rodiči, kteří jej vyživují a děd žalobce se v dané době na jeho výživě pouze spolupodílí. Rovněž bylo poukázáno na to, že matka žalobce je na území České republiky ekonomicky činná, což bylo správnímu orgánu známo z jeho vlastní úřední činnosti (č. j. OAM-3406/PP-2015). Krajský soud proto neshledává v posouzení správních orgánů žádných vad, neboť je zřejmé, že žalobce byl svými rodiči v zemi původu vyživován v souladu s jejich rodičovskou povinností a tento stav nedoznal výraznější změny po příchodu na území České republiky. Otec žalobce sice není na území České republiky ekonomický činný, to však neznamená, že by i přesto neplnil své vyživovací povinnosti vůči žalobci. Nelze přehlédnout, že právě otec žalobce předal dědu žalobce po jejich příjezdu 1 000 EUR na náhradu nákladů jejich pobytu.

52. Žalovaná na straně 7 svého rozhodnutí k tomuto dodává, že „je evidentní, že po příjezdu na území se děda odvolatele začal v určité míře o svého vnuka pečovat a i mu částečně zajišťovat výživu (např. právě placením obědů ve školní jídelně), nicméně (…) výživa a další péče po vstupu na území nepřešla na dědu odvolatele a zůstala především záležitostí rodičů odvolatele“. Tyto závěry shledává krajský soud plně v souladu se skutečnostmi zjištěnými ze správního spisu. Rodičům žalobce náleží vyživovací povinnost vůči žalobci v rámci jejich rodičovské odpovědnosti. Je zřejmé, že rodiče žalobce své rodičovské povinnosti plní, ostatně ani z tvrzení žalobce neplyne, že by byl svými rodiči v jakémkoli směru zanedbáván. Na základě tvrzení žalobce a zjištěných skutečností nelze dospět k závěru, že žalobce by byl existenčně závislý na svém dědu, či že by vztah s jeho dědem funkčně nahrazoval vztah žalobce s jeho rodiči.

53. Z provedených výslechů a podkladů dodaných žalobcem vyplývá, že děd žalobce uhradil jeho náklady na stravování ve školní jídelně. Tato skutečnost sama o sobě však nedokládá, že žalobce by byl svým dědem vyživován ve smyslu uvedených ustanovení. Potřeby žalobce jsou jistě širší než oběd ve školní kuchyni. Není ani vyloučeno, že tak neučinil v rámci dispozice s prostředky, které mu svěřil otec žalobce. Rovněž skutečnost, že žalobce sdílí se svým dědem společnou domácnost, nemůže bez dalšího vést k závěru, že žalobce by byl na svém dědu existenčně závislý. Krajský soud se proto ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že o žalobce je pečováno ze strany jeho rodičů, přičemž žalobcův děd se na zajišťování potřeb žalobce podílí pouze dílčím způsobem. Skutečnost, že děd žalobce projevuje zájem o svého vnuka nelze posoudit způsobem, jakým se žalobce domáhá.

54. S ohledem na shora uvedené se krajský soud neztotožňuje s názorem žalobce, že by v tomto směru byla porušena zásada materiální pravdy. Žalobce, ač k tomu povinen, neprokázal závislost na výživě občanem EU. Skutečnost, že žalobce nesouhlasí s posouzením shromážděných podkladů nelze zaměňovat s nedostatečným zjištěním skutkového stavu. Povinností žalobce je v řízení o žádosti rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, ale i osvědčit, jak plyne i z obecné úpravy správního řízení obsažené v § 52 správního řádu, podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení.

55. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány se nedopustily pochybení, když uzavřely, že na žalobce se nevztahuje § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Tato skutečnost však neznamená, že na žalobce by nemohla dopadat náhradní kategorie dle odst. 3 tohoto ustanovení, čehož se ostatně žalobce v rámci své žádosti primárně domáhal.

56. Podle uvedeného ustanovení se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.

57. V § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců rozšířil zákonodárce kategorii rodinných příslušníků občana EU v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o „oprávněné osoby“, které s ním žily ve společné domácnosti, jsou odkázané na jeho výživu či osobní péči ze zdravotních důvodů, resp. o osoby mající s ním trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žijící s ním ve společné domácnosti. Soud posuzoval, zda toto ustanovení dopadá na projednávanou věc. S ohledem na shora uvedené nebylo možné na žalobce nahlížet jako na rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) téhož zákona, proto bylo přikročeno k posouzení, zda se na žalobce vztahuje ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) téhož zákona.

58. Toto ustanovení může být na cizince vztaženo, je-li prokázáno, že žije s občanem EU ve společné domácnosti a má k němu vztah obdobný vztahu rodinnému. Současně je nutné, aby se jednalo o vztah trvalý, přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Zákon o pobytu cizinců přitom sám nedefinuje vztah rodinný ani vztah obdobný vztahu rodinnému. Za vztah rodinný je třeba považovat vztah mezi rodinnými příslušníky. Ten je vymezen v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a vychází z čl. 2 odst. 2 směrnice č. 2004/38/ES, dle kterého se rozumí „rodinným příslušníkem: a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b)“. Pro účely zákona o pobytu cizinců je tedy vztahem rodinným vztah vymezený v § 15 a odst. 1 tohoto zákona, přičemž vztahem obdobným vztahu rodinnému vztah analogický. Článek 3 odst. 2 shora citované směrnice stanovuje, že členské státy usnadňují v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob: a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně; b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah“. Do okruhu oprávněných osob se dle čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice řadí osoby mající řádně doložený partnerský vztah. Ten lze považovat za vztah obdobný vztahu mezi manžely, resp. registrovanými partnery. Soud k tomu odkazuje na porovnání časových verzí § 15a odst. 3 písm. b)., tj. k době podání žádosti („Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti“) a verze účinné od 18. 12. 2015 („Za rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu“). Již z verze účinné k době podání žádosti je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu rozšiřovat okruh oprávněných osob o další příbuzné nesplňující kritéria § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Odstavec 3 písm. b) citovaného ustanovení dopadal primárně na ty osoby, které s občanem EU nemají vztah rodinný (tj. otec a syn), ale vztah obdobný vztahu rodinnému (např. druh a družka). Tento závěr soudu podporují také shora uvedené znění časové verze tohoto ustanovení k 18. 12. 2015. K totožnému závěru dospěl krajský soud již v rozsudku ze dne 14. 9. 2016, č. j. 50 A 12/2016 – 51 ve věci otce žalobce.

59. Na základě uvedeného je proto nutno dojít k závěru, že § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze na žalobce vztáhnout, neboť mezi žalobcem a jeho dědem neexistuje vztah obdobný rodinnému, ale přímo vztah rodinný. Úvahy žalobce o nutnosti podřazení vztahu vnuk – děd do kategorie osob podle uvedeného odstavce čistě proto, že zde není jiné kategorie, jsou zcela neopodstatněné. Je pouze na vůli zákonodárce, jakým způsobem jednotlivé kategorie osob upraví.

60. K tomu, zda lze vztah vnuk – prarodič považovat za vztah rodinný, se ostatně vyslovil i Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 – 63, publ. pod č. 2094/2010 Sb. NSS, uvedl, že „vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Lze v této souvislosti proto akceptovat názor stěžovatele stran posuzování takovýchto vztahů (obdobných vztahům rodinným), existují-li mezi určitými osobami, které mezi sebou mají určitou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu, přitom takové vztahy lze přirovnat ke vztahu např. rodiče – děti, prarodiče – vnuci.“ 61. Krajský soud je přesvědčen o správnosti závěrů správních orgánů, které se podrobně zabývaly charakterem vztahu žalobce s jeho dědem v souladu s žalobcem odkazovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2013, č. j. 5 Ca 266/2009 – 35, neboť zkoumaly faktickou podobu soužití žalobce, jeho děda a jeho rodičů.

62. Krajský soud se rovněž neztotožňuje s tím, že by žalovaná při výkladu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců překročila své oprávnění ve smyslu § 2 odst. 2 správního řádu. Žalovaná provedla výklad předmětného ustanovení za užití zcela běžných výkladových metod, přičemž v rámci svého výkladu poukázala i na nové znění předmětného ustanovení. Tzv. teleologický výklad, tj. výklad zkoumající úmysl zákonodárce, je běžnou výkladovou metodou, ke které se uchýlil i sám krajský soud. V tomto postupu nelze shledávat jakýchkoli vad.

63. Ani námitku porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k předmětnému ustanovení neshledal krajský soud důvodnou. Žalobce k prokázání svých tvrzení předložil soudu dvě rozhodnutí žalované, ze kterých má být zřejmé, že žalovaná v minulosti bez dalšího v případě vnuků a prarodičů posuzovala toliko podmínku sdílení společné domácnosti podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V průběhu řízení před žalovanou poukázal žalobce na odlišné rozhodnutí žalované, ke kterému žalovaná uvedla, že v dané věci se jednalo o babičku starající se o své tři vnuky, tedy situaci zcela odlišnou.

64. Žalobcem uváděná rozhodnutí shledává krajský soud nepřiléhavými, neboť mají zcela odlišný skutkový základ. V případě rozhodnutí ze dne 20. 9. 2013, č. j. MV-58797-5/SO/sen-2013, se žadatelka (ročník 1958) dovolávala postavení osoby podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců na základě toho, že sdílela společnou domácnost s občany EU, a to svým tchánem, vnukem a eventuálně i dcerou, jenž měla přislíbeno udělení občanství. V případě druhého rozhodnutí se jednalo o žadatelku (ročník 1951), jež byla matkou, babičkou a tchýní občanů EU, přičemž prvostupňovému správnímu orgánu bylo uloženo, aby opětovně posoudil, zda žadatelka je rodinnou příslušnicí občana EU.

65. Vzhledem k tomu, že předložená rozhodnutí jsou založena na zcela odlišném skutkovém stavu než v nyní přezkoumávané věci, nepřistoupil krajský soud pro nadbytečnost k provedení dokazování těmito rozhodnutími, neboť na první pohled je zřejmé, že tato rozhodnutí nemohou žádným způsobem doložit žalobcem tvrzené narušení jeho legitimního očekávání. S ohledem na uvedené se krajský soud nemohl námitkou žalobce hlouběji zabývat.

66. Z uvedených důvodů krajský soud neshledal námitku nesprávné aplikace § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců důvodnou.

67. Závěrečnou námitkou žalobce brojí proti nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, porušení § 174a zákona o pobytu cizinců. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou.

68. Prvostupňový správní orgán na straně 8 a 9 svého rozhodnutí přihlédl ke skutečnosti, že žalobce má na území domovského státu příbuzné, svého bratra, strávil zde většinu svého života a docházel zde rovněž do školy. Tuto argumentaci žalovaná v rámci napadeného rozhodnutí rozšířila a jejím závěrům nelze nic vyčítat.

69. Žalobce po žalovaném požadoval detailní vypořádání se s řadou dílčích aspektů, k čemuž pouze obecným způsobem rozporoval závěry prvostupňového správního orgánu. Rozsah a podobu posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců shledává krajský soud s ohledem na citovanou judikaturu v bodech 42 a 43 tohoto rozsudku za dostačující.

70. Podstatná část námitky žalobce je tvořena odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 57 A 6/2016 – 81, se kterým se zdejší krajský soud ztotožňuje, nicméně v rámci projednávané věci neshledal vad, na které žalobce cílí.

71. Domnívá-li se žalobce, že správní orgány měly přikročit k výslechu nezletilého žalobce, považuje krajský soud jeho výslech za účelem zjištění přiměřenosti dopadu rozhodnutí nadbytečným. V rámci řízení byly užity výpovědi rodičů žalobce a jeho děda, kteří se zcela dostatečným způsobem vyjádřili k podstatným aspektům věci. Rodiče žalobce, jeho zákonní zástupci, stejně jako děd žalobce, disponují dostatečnými znalostmi pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Shromážděné podklady poskytují ucelený přehled o soukromém a rodinném životě žalobce, a to jak na území ČR, tak na území domovského státu.

72. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016 – 33, shledává krajský soud nepřiléhavý nyní přezkoumávané věci, neboť se váže k postupu správních orgánů před nabytím účinnosti § 174a zákona o pobytu cizinců a týká se zrušení pobytového oprávnění, tedy zásahu mnohem intenzivnějšího než zamítnutí žádosti o přechodný pobyt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012 – 39). Ve vztahu k žalobcem dovozovaným skutečnostem krajský soud konstatuje, že správní orgány zkoumaly dopad rozhodnutí jak vůči žalobci, tak i ve vztahu k jeho rodičům, a to v návaznosti na jejich vlastní řízení o žádosti o přechodný pobyt.

73. S ohledem na to, že žalobci nebylo přiznáno pobytové oprávnění jím požadovaného druhu, neshledává krajský soud nemístnou ani argumentaci správních orgánů o tom, že žalobce si může podat žádost o jiný pobytový status. Argumentaci problémy se systémem Visapoint a možnosti žalobce podat novou žádost o udělení pobytového statusu shledává krajský soud nedůvodnou. K samotnému podání žádosti a systému Visapoint poukazuje krajský soud pro úplnost na rozsudek Nejvyššího správného soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 3 Azs 237/2016 – 37, a rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, jež se vypořádávají s nefunkčností tohoto systému a možností podat žádost lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase. Nadto je možné, aby žalobce svoji žádost spojil s žádostí o upuštění od osobního podání žádosti. Argumentaci žalobce ve vztahu k eventualitě podání nové žádosti o udělení pobytového statusu shledává krajský soud nepřípadnou, neboť se jedná pouze o spekulace či obavy žalobce, které nelze z povahy věci více zohlednit. Připuštění takovéto argumentace by vedlo k absurdním závěrům a naprosté rezignaci na posuzování zákonných kritérií pro udělení pobytového statusu, a to ve vztahu ke všem přezkoumávaným rozhodnutím.

74. Co se týče školní docházky žalobce, je zřejmé, že žalobce cílí zejména na utvořené sociální vazby, nicméně vazby obdobného charakteru měl jistě žalobce vytvořené i ve své škole v domovském státě. Ohledně četnosti návštěv žalobce se svým dědem je nutné konstatovat, že prvostupňový správní orgán tuto dílčí otázku zmiňuje, nicméně podoba vztahu žalobce s jeho dědem není jakkoli v kontextu těchto skutečností zpochybňována.

75. Nelze zpochybnit, že odchod žalobce ze školy a jeho návrat do země původu může mít na žalobce negativní dopad. S ohledem na veškeré skutečnosti, které správní orgány popsaly, nelze mít za to, že žalobce by osvědčil nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Jeví se jako vhodné podotknout, že pokud žalobce rezignuje na svoji situaci a bude-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, jehož výsledek by mohl citelným způsobem zasáhnout do rodinných a sociálních vazeb žalobce, bude rozhodnutí správních orgánů spočívat na detailním posouzení přiměřenosti rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců.

76. V samém závěru žaloby v rámci námitky nevypořádání námitky porušení Úmluvy o právech dítěte žalobce uvedl, že na vznesené námitce trvá. S ohledem na obecnost této námitky se jí krajský soud nemohl více zabývat, neboť jak je shora uvedeno, otázkou zájmu dítěte se žalovaná v rámci svého rozhodnutí zabývala. Žalobce nyní závěry žalované blíže nerozporuje a zaměřuje se pouze na část argumentace žalované a zbytek zcela přehlíží. Krajský soud dodává, že žalobní bod formulovaný pouhým odkazem na odvolání nelze považovat za řádně uplatněnou žalobní námitkou, neboť tato musí být přímo koncentrována v samotné žalobě (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 2 Afs 26/2005; ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012 – 22; a ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 As 117/2011 – 223). Z těchto důvodů se krajský soud touto námitkou více nezabýval.

77. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

78. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení