50 A 12/2016 - 51

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobce A. O., státní příslušnost Ukrajina, bytem M., V. 7, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, čj. MV-53923-6/SO-2016, takto:

Výrok

I) Žaloba se zamítá. II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 25. 5. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, čj. MV-53923-6/SO-2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 2. 2016, čj. OAM-3404-42/PP-2015, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU na území České republiky (dále též „žádost“) dle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce namítá, že mu svědčí postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž sdílí společnou domácnost se svým otcem, občanem České republiky (dále též „ČR“). Žalobce rozporuje právní názor správního orgánu, který odmítá přiznat žalobci postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie (dále též „EU“) dle shora uvedeného ustanovení, neboť se jedná o otce a syna, tj. vztah rodinný, nikoli vztah obdobný. Žalobce je přesvědčen, že je nutné posuzovat podmínky naplnění pojmu rodinný příslušník občana Evropské unie dle zákona o pobytu cizinců, který je definuje značně úzce. Vztah žalobce a jeho otce je dle obecných kritérií vztahem rodinným, nikoli však dle zákona o pobytu cizinců. Z tohoto důvodu měl být žalobce posuzován dle shora uvedeného ustanovení. Opačný postup je v rozporu se zájmy žalobce, zásadami správního řízení i se zjištěným obsahem právní normy. Žalobce shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalovaný zamítl žádost z důvodu, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU a současně uvedl, že žalobce má se svým otcem vztah rodinný a nelze jej podřadit pod § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, resp. že vztah rodinný nemůže být zároveň vztahem obdobným rodinnému. Z toho žalobce dovozuje kolizi výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním a požaduje vydání povolení k přechodnému pobytu. Žalobce namítá, že není vyloučeno posouzení věci dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť vztah příbuzenský dle § 772 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „občanský zákoník“) nelze považovat za vztah rodinný ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Nelze-li potomka zařadit do žádné kategorie vztahu ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, může usilovat o povolení k přechodnému pobytu s odkazem na vztah obdobný vztahu rodinnému. Žalobce namítá porušení principů dobré správy, zejména § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řádu (dále též „správní řád“), resp. porušení zásady přiměřenosti, neboť rozhodnutí správních orgánů není přiměřené zásahu do soukromého a rodinného života a odporuje mezinárodněprávním závazkům České republiky. Postup správních orgánů je nezákonný a napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce uvádí, že otázku vztahu obdobného vztahu rodinnému je třeba posuzovat materiálně a nikoli formálně a odkazuje na „rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2013, čj. 5 Ca 266/2009 – 35-37“ a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, čj. 3 Azs 211/2014-34. Žalobce poukazuje na skutečnost, že též směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států v čl. 2 odst. 2 definuje rodinného příslušníka velmi úzce, resp. žalobce do žádné ze zde uvedených kategorií nespadá, což nevylučuje, aby byl posouzen jako osoba mající s občanem EU vztah obdobný, přičemž pokrevní příbuzenství je zde zcela bez významu. Rozhodnutí obou správních orgánů jsou v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, neboť v mnoha identických věcech rozhodovaly tyto správní orgány odlišně, než v projednávané věci, aniž by se od doby vydání níže uvedených rozhodnutí změnila příslušná ustanovení zákona či judikatura. K tomu žalobce odkazuje na rozhodnutí vedená u tohoto správního orgánu pod čj. MV-77522-1/OAM 2012, resp. OAM-1835/PP-2011 a čj. MV-82454-1/OAM- 2012. Stejný názor jako žalobce zastával ve své předchozí aplikační praxi též žalovaný, o čemž svědčí zrušení shora uvedených rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, resp. rozhodnutí žalovaného v právní věci vedené pod čj. MV-74595-4/SO-2012. V souvislosti se shora uvedenými rozhodnutími žádá žalobce soud pro prokázání svých tvrzení o předložení shora uvedených spisů žalovaným. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Současně po žalovaném požaduje náhradu nákladů řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě shrnula dosavadní průběh řízení a poukázala na to, že v podaném odvolání bylo postavení rodinného příslušníka občana EU uplatňováno z titulu, že žalobce je synem občana České republiky (dále též „ČR“). Žalobce nedoložil ani neprokázal, že by byl závislý na péči svého otce. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce hodlá žít ve společné domácnosti se svým otcem a matkou, k čemuž žalovaná uvádí, že žalobce již před příjezdem do ČR byl a stále je členem své plně existující rodiny (manželka a syn). Žalovaná odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 4. 2006 ve věci Y. J. proti Migrationsverket, C-1/05. K žalobním námitkám žalovaná uvádí, že v řízení nebylo náležitě doloženo, že by byl žalobce odkázán například na péči svého otce, přičemž v jeho vlastním zájmu bylo tvrdit a osvědčit splnění zákonných podmínek. Vztah otec-syn, resp. rodič-prarodič je jednoznačně vztahem rodinným a nelze jej posuzovat podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Vztah nemůže být zároveň rodinným a obdobným rodinnému. Nejedná se ani o příbuzenský vztah neuvedený v odst. 1 citovaného ustanovení ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Zákonodárce neměl v úmyslu rozšiřovat v § 15a odst. 3 písm. zákona o pobytu cizinců okruh oprávněných osob o příbuzné nesplňující kritéria dle odst. 1 citovaného ustanovení. Žalobce nesplnil žádnou z podmínek uvedených v § 15a zákona o pobytu cizinců, správní orgán nebyl oprávněn posuzovat žádost žalobce dle § 87b zákona o pobytu cizinců, čímž byl dán důvod pro zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 v návaznosti na § 15a zákona o pobytu cizinců. Ohledně dalších námitek žalovaná odkazuje na své rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016, čj. MV-53923-6/SO-2016 (rozhodnutí o odvolání žalobce). Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti. Dne 5. 3. 2015 byla Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“), podána žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V tiskopisu žádosti, rubrice účel pobytu na území, vyznačil žalobce „sloučení s rodinným příslušníkem občana EU, 15a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.“. Žádost doplnil ve správním spise založenými dokumenty. Plnou mocí ze dne 4. 3. 2015 zmocnil žalobce k zastupování ve všech právních věcech Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta v Praze 1, Opletalova 25. Z protokolu o výslechu žalobce ve věci řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu ze dne 14. 4. 2015, čj. OAM 3404-15/PP-2015 vyplývá, že žalobce žádal o posuzování žádosti dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tento návrh zástupce žalobce rozšířil přípisem ze dne 27. 4. 2014, kterým požádal o posuzování žádosti dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ve správním spise je dále založen protokol o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 1. 6. 2015, čj. OAM-3404-24/PP- 2015 a vyjádření účastníka řízení k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 9. 6. 2015, kterým žalobce prostřednictvím svého právního zástupce formuloval své přesvědčení o oprávněnosti podané žádosti. Rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, kterým byla žádost zamítnuta, bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 24. 6. 2015, téhož dne bylo toto rozhodnutí doručeno oběma účastníků řízení, tj. žalobci a jeho otci A. O. Proti tomuto rozhodnutí bylo právním zástupcem žalobce dne 3. 7. 2015 podáno blanketní odvolání, na výzvu prvostupňového správního orgánu doplněné dne 10. 7. 2015. Druhostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015, čj. MV-121971-5/SO-2015 rozhodnutí napadené odvoláním zrušil a vrátil prvostupňovému správnímu orgánu k novému projednání, rozhodnutí napadené odvoláním postrádalo výzvu dle § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“) a poučení dle § 15a zákona o pobytu cizinců. Usnesením ze dne 2. 11. 2015 bylo prvostupňovým správním orgánem řízení správní přerušeno na dobu 30 dnů od jeho doručení žalobci, čímž mu byla poskytnuta lhůta k odstranění vad žádosti uvedených v připojené výzvě k odstranění vad žádosti. Právní zástupce žalobce na výzvu reagoval vyjádřením účastníka řízení, jehož přílohou byly: 6x fotografie s popisem, příjmové daňové doklady o vstupu do bazénu, příjmové a daňové doklady o nákupech. Dne 10. 12. 2015 vydal prvostupňový správní orgán vyrozumění o pokračování v řízení doručené žalobci 14. 12. 2015. Dne 12. 1. 2016 byla právnímu zástupci žalobce doručena výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, k němuž se dne 21. 1. 2016 dostavila zmocněnkyně žalobce. Dne 8. 2. 2016 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno vyjádření účastníka řízení, jehož přílohou byly: doklad o zaplacení školní jídelny pro syna žalobce, 6x rodinná fotografie, potvrzení ředitelky školy ze dne 25. 6. 2015, kopie vstupenky na plavecký bazén zdarma pro syna žalobce za dobré studijní výsledky, školní vysvědčení syna žalobce a 9x daňový doklad. Dne 26. 1. 2016 vydal druhostupňový správní orgán na základě podání právního zástupce žalobce opatření proti nečinnosti, jímž uložil prvostupňovému správnímu orgánu povinnost vydat do 30 dnů od jeho doručení meritorní rozhodnutí. Prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 17. 2. 2016, čj. OAM-3404-42/PP- 2015 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky zamítl pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť žadatel není rodinným příslušníkem občana EU a ustanovení zákona o pobytu cizinců, týkající se rodinných příslušníků občana EU, na něj nelze, ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců vztáhnout. Rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 18. 2. 2016, účastníkovi řízení, otci žalobce A. O., dne 22. 2. 2016. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno právním zástupcem žalobce dne 24. 2. 2016 blanketní odvolání, doplněné na výzvu prvostupňového správního orgánu podáním ze dne 8. 3. 2016. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a odvolání žalobce zamítnuto, neboť žalobce nenaplnil žádnou z podmínek uvedených v § 15a zákona o pobytu cizinců, tudíž ho nelze považovat za rodinného příslušníka občana EU, resp. nelze aplikovat hlavu IVa zákona o pobytu cizinců. Správní orgán tedy nebyl oprávněn posuzovat žádost žalobce a byl dán důvod pro zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobních bodů dle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žaloba není důvodná. Nedůvodnou shledal krajský soud námitku, že žalobci svědčí postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie primárně dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když sdílí společnou domácnost se svým otcem, občanem České republiky. Podle § 87b zákona o pobytu cizinců, „rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b), doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou. Ministerstvo vydá rodinnému příslušníkovi povolení k přechodnému pobytu formou pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie“. Ustanovení § 87a odst. 2 pak obsahuje výčet dokumentů, které je povinen k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinný příslušník předložit, tj. cestovní doklad, fotografie, doklad o zdravotním pojištění (to neplatí, je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost), doklad o zajištění ubytování na území a doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou. Ve smyslu ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana EU pro účely tohoto zákona rozumí jeho „a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie“. Dle odst. 2 citovaného ustanovení „za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) se považuje občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost“. Ze spisového materiálu je zřejmé, že na projednávanou věc nelze aplikovat žádné ze shora uvedených ustanovení, neboť žalobce splňuje pouze podmínku přímého příbuzenství, nikoli však nezaopatřenosti. Dle odst. 3 citovaného ustanovení se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně „použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo 3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti“. Ustanovení shora citovaného zákona „týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky“. Pojem příbuzný není v zákoně o pobytu cizinců definován. Soud tedy vycházel z vymezení příbuzenství dle § 771 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „občanský zákoník“), který je definuje jako vztah založený na pokrevním poutu nebo vzniklý osvojením a rozlišuje osoby příbuzné v linii přímé (pochází-li jedna od druhé), resp. osoby příbuzné ve vedlejší linii (mající společného předka). Soud má za prokázané, že žalobce není rodinným příslušníkem podle § 15 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců rozšířil zákonodárce kategorii rodinných příslušníků občana EU v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o „oprávněné osoby“, které s ním žily ve společné domácnosti, jsou odkázané na jeho výživu či osobní péči ze zdravotních důvodů, resp. o osoby mající s ním trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žijící s ním ve společné domácnosti. Soud posuzoval, zda toto ustanovení dopadá na projednávanou věc. Žalobce pojí s jeho otcem příbuzenský vztah neuvedený v odst. 1, tudíž soud posuzoval, zda se na něj vztahuje ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) citovaného zákona a dospěl k závěru, že nikoli. Ze spisového materiálu je zřejmé, žalobce nežil s otcem (občanem ČR) ve společné domácnosti v zemi jeho původu nebo v jiné zemi, není jím vyživovaný, resp. netvrdil to, ani neosvědčil (současně by stav závislosti žalobce musel existovat již v zemi, z níž přijížděl, a to alespoň v době, kdy žádal o připojení k občanu EU, na něhož by byl odkázán výživou). Žalobce netvrdil ani neosvědčil, že by jeho zdravotní stav byl nějakým způsobem nepříznivý, natož aby se o sebe nedokázal postarat bez osobní péče svého otce. Ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) byl žalobce povinen prokázat nejen existenci příbuzenského vztahu k občanu EU, ale také splnění některé z podmínek uvedených v bodech 1-3 tohoto ustanovení, což žalobce neučinil, resp. sám uvedl, že splňuje podmínky uvedené v § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Soud se stejně jako správní orgány zabýval možností, zda žalobce může být považován za rodinného příslušníka dle § 15a odst. 3 písm. b). Toto ustanovení může být na cizince vztaženo, je-li prokázáno, že žije s občanem EU ve společné domácnosti a má k němu vztah obdobný vztahu rodinnému. Současně je nutné, aby se jednalo o vztah trvalý, přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Zákon o pobytu cizinců přitom sám nedefinuje vztah rodinný ani vztah obdobný vztahu rodinnému. Za vztah rodinný je třeba považovat vztah mezi rodinnými příslušníky. Ten je vymezen v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a vychází z čl. 2 odst. 2 směrnice č. 2004/38/ES, dle které se rozumí „rodinným příslušníkem: a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b)“. Pro účely zákona o pobytu cizinců je tedy vztahem rodinným vztah vymezený v § 15 a odst. 1 tohoto zákona, přičemž vztahem obdobným vztahu rodinnému vztah analogický, resp. shodný. Článek 3 odst. 2 shora citované směrnice stanovuje, že členské státy usnadňují v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob: a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně; b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah“. Do okruhu oprávněných osob se dle čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice řadí osoby mající řádně doložený partnerský vztah. Ten lze považovat za vztah obdobný vztahu mezi manžely, resp. registrovanými partnery. Soud k tomu odkazuje na porovnání časových verzí § 15a odst. 3 písm. b)., tj. k době podání žádosti („Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti“) a verze účinné od 18. 12. 2015 („Za rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu“). Již z verze účinné k době podání žádosti je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu rozšiřovat okruh oprávněných osob o další příbuzné nesplňující kritéria § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Odstavec 3 písm. b) citovaného ustanovení dopadal primárně na ty osoby, které s občanem EU nemají vztah rodinný (tj. otec a syn), ale vztah obdobný vztahu rodinnému (např. druh a družka). Tento závěr soud podporují také shora uvedené znění časové verze tohoto ustanovení k 18. 12. 2015. Ze spisu vyplývá, že žalobce byl již před příjezdem do ČR členem své plně existující rodiny, čítající ještě manželku a nezletilého syna. Dlouhodobé vízum, o něž žalobce požádal na konci roku 2014, mu bylo zamítnuto z obavy, že jej žalobce zneužije k jinému účelu. Žalobce ve svém domovském státě, kde strávil dosavadní život, podnikal a jeho manželka pracovala jako účetní, později byla v domácnosti, syn zde nastoupil ke školní docházce. Žalobce, stejně jako členové jeho rodiny, neměl žádným způsobem upraven pobyt v ČR, vyjma víza. Své rodiče, pobývající v ČR, žalobce za posledních 8 let navštívil pouze dvakrát na základě krátkodobého víza, žalobcův otec jej na Ukrajině navštívil jednou. Soud souhlasí, že vztah otec-syn je vztahem rodinným, nelze však jednoznačně vyloučit posouzení dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Soud sice považuje úmysl zákonodárce ze znění shora citované směrnice i příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců za zřejmý a nezpochybnitelný, nicméně připouští v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu aplikaci § 15a odst. 3 písm. b) též na jiné osoby než např. druh/družka, ovšem pouze ve zcela výjimečných a opodstatněných případech. Pojem rodinný příslušník občana EU je nutné posuzovat ve smyslu zákona o pobytu cizinců, který tento pojem definuje, a to přesně a nezpochybnitelně. Úmysl zákonodárce je zřejmý – stanovit, kdo je rodinným příslušníkem. Zákonodárce neměl v úmyslu v § 15a odst. 3 citovaného zákona rozšiřovat okruh oprávněných osob o příbuzné nesplňující kritéria stanovená odstavcem 1 citovaného ustanovení. Žalobce dále nesplňuje podmínku uvedenou v § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců, neboť je pravděpodobné, že ve státě, jehož je občanem, nežil v době bezprostředně předcházející žádosti o připojení se k občanu EU se svým otcem ve společné domácnosti (otci žalobce bylo uděleno státní občanství ČR roku 2009). Žalobce netvrdil a neosvědčil ani splnění bodů 2 a 3 tohoto ustanovení. Žalobce žádal o povolení k přechodnému pobytu dle §15a odst. 3 písm. b) citovaného zákona. K tomu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, čj. 5 As 6/2010-63: „Vztah obdobný vztahu rodinnému [§ 15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců] musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je citovaný zákon v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES vymezuje. Za vztah rodinný je považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti… Je proto nutno zabývat se nejen tím, zda cizinec žije ve společné domácnosti s občanem Evropské unie, ale také tím, zda lze vztah mezi nimi považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Lze v této souvislosti proto akceptovat názor stěžovatele stran posuzování takovýchto vztahů (obdobných vztahům rodinným), existují-li mezi určitými osobami, které mezi sebou mají určitou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu, přitom takové vztahy lze přirovnat ke vztahu např. rodiče - děti, prarodiče – vnuci“. Soud posuzoval projednávanou věc v souladu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, přičemž vzal v potaz veškeré skutečnosti vyplývající ze správního spisu, zejména pak věk žalobce, existenci jeho plnohodnotné rodiny (manželka, syn), ekonomické poměry žalobce a jeho zázemí v zemi trvalého pobytu, jeho zdravotní stav, frekvenci návštěv v ČR a další okolnosti. Jelikož byla shora citovaná směrnice implementována do českého právního řádu zákonem o pobytu cizinců, jsou správní orgány i soud povinni jej vykládat v intencích evropského předpisu, což platí i pro §15a odst. 3 písm. b). Dle čl. 37 citované směrnice nejsou dotčeny předpisy členských států, které jsou pro jednotlivce příznivější. V souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu krajský soud připouští, že znění §15a odst. 3 písm. b) účinné v době podání žádosti lze interpretovat šířeji, než čl. 3 bod 1. písm. b) citované směrnice. Soud zastává názor, že i přesto je nutné zohlednit nejen poměry žalobce, ale též úmysl zákonodárce evropské i vnitrostátní legislativy. Je tedy nutné posuzovat vztah obdobný vztahu rodinnému stejně striktně, jako je posuzován vztah rodinný, resp. musí se jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky vymezené stejně úzce, jako jsou vymezeny vztahy v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Soud nezpochybňuje, že vztah mezi synem a otcem náleží k bazálním rodinným vztahům, což však automaticky nezakládá předpoklad trvalosti takového vztahu či existenci dlouhodobé, úzké, citové, popř. jinak definované vazby. Z nízké frekvence návštěv žalobce s otcem ani ze spisu nelze jednoznačně dovodit, že vztah žalobce s jeho otcem splňuje uvedená kritéria definovaná v zákoně a skutečnost, že žalobce žil ve společné domácnosti s otcem až po příjezdu do ČR a současně nedoložil, že by tomu tak bylo i v zemi trvalého pobytu v době bezprostředně předcházející příchodu do ČR, resp. v době, kdy jeho otec pobýval na Ukrajině, zavdává důvod k pochybnostem, zda toto sdílení společné domácnosti nebylo pouze účelovým krokem. Tento závěr podporuje též skutečnost, že žalobce dříve žádal o dlouhodobé vízum, a to ze zcela jiných důvodů, než sloučení rodiny. Lze tedy konstatovat, že stěžovatel sice žil během pobytu v ČR ve společné domácnosti s občanem EU, nikoli však dříve v zemi svého trvalého pobytu, současně přesvědčivě nedoložil existenci trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému. K tomu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2015, čj. 4 Azs 151/2015 – 35 „Je třeba upozornit na to, že samotnému pojmu společné domácnosti je inherentní určitá „trvalost“ takového soužití (viz Eliáš, K.: Domácnost, in: Ad notam, č. 3/2007, str. 70). Pokud vykládané ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona přidává k této základní „trvalosti“ obsažené v pojmu společná domácnost požadavek trvalosti vztahu mezi cizincem a občanem EU, pak tomu nelze rozumět jinak, než že se jedná o požadavek určité kvalifikované trvalosti“. Dle § 87b zákona o pobytu cizinců byl žalobce povinen předložit mj. doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana EU, a to ve smyslu § 15a citovaného zákona. Ze spisového materiálu a právní úpravy účinné v době podání žádosti dospěl krajský soud k závěru, že žalobce tak neučinil, zákonná podmínka tedy nebyla splněna. Shora citované právní předpisy jednoznačně stanovují, kdo je rodinným příslušníkem občana EU. V žalované věci je toto postavení uplatňováno z titulu, že žalobce je synem občana ČR. Tuto skutečnost správní orgány v řízení nezpochybňovaly a nečiní tak ani soud, který si je vědom, že žalobce je v přímé pokrevní linii s občanem EU (descendent), současně však nesplňuje další zákonné podmínky stanovené § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť je starší 21 let (resp. ve věku 37 let), zaopatřený (žalobce není mladším 26 let a nepřipravuje se na budoucí povolání či mu není znemožněno vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, resp. toto netvrdil ani neosvědčil). K žádosti o povolení k přechodnému pobytu nebyly předloženy všechny zákonem stanovené náležitosti, a to ani po výzvě prvostupňového správního orgánu k odstranění vad podání, jejímž prostřednictvím byl žalobce poučen, koho lze s odkazem na § 15a zákona o pobytu cizinců považovat za rodinného příslušníka občana EU. Na základě této výzvy sice žalobce předložil správnímu orgánu doplňující dokumenty (rodinné fotografie, příjmové daňové doklady o vstupu do bazénu a o nákupech), další dokumenty připojil k vyjádření účastníka řízení k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 2. 2016 (doklad o zaplacení školní jídelny pro syna žalobce, 6x rodinná fotografie, potvrzení ředitelky školy ze dne 25. 6. 2015, kopie vstupenky na plavecký bazén zdarma pro syna žalobce za dobré studijní výsledky, školní vysvědčení syna žalobce a 9x daňový doklad), nicméně žádný z dokumentů neosvědčuje, že žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Z tohoto důvodu žalobci nemohlo být povolení k přechodnému pobytu vydáno. Pouhá skutečnost, že žalobce chce žít ve společné domácnosti se svým otcem, který je občanem ČR, jej a priori neopravňuje k získání přechodného pobytu na území ČR a správní orgán bez splnění dalších zákonných podmínek není povinen ani oprávněn toto povolení vydat. Soud uzavírá, že žalobce nenaplnil žádnou z podmínek uvedených v § 15a zákona o pobytu cizinců, nelze jej považovat za rodinného příslušníka občana EU, čímž byl dán důvod pro zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 v návaznosti na § 15a zákona o pobytu cizinců. Soud se neztotožňuje s právním názorem žalobce, že správní orgány postupovaly v rozporu se zásadami správního řízení a současně odmítá žalobcův subjektivní postoj k pravidlům formální logiky, resp. k logickému výkladu práva (a minori ad maius) aplikovaného na projednávanou věc, který shledává mylným, neboť je to zřejmě žalobce a nikoli správní orgán, kdo nesprávně vyložil příslušné ustanovení zákona. Stejně nepřiléhavý a s projednávanou věcí nesouvisející je teoretický příklad, který žalobce v souvislosti s touto námitkou v žalobě uvedl. Žalobcovu dedukci o posouzení tohoto případu správním orgánem považuje soud za chybnou a současně spekulativní, neboť nelze takovýmto způsobem předjímat rozhodování správních orgánů. Soud neshledal žádná věcná ani procení pochybení v postupu správních orgánů, porušení zásad správního řízení ani rozpor se zjištěným obsahem právní normy. Zcela nedůvodná je rovněž námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro kolizi výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že výrok tohoto rozhodnutí je zcela v souladu s jeho odůvodněním. Druhostupňový správní orgán výrokem odvolání zamítl a v odůvodnění konstatoval, že žalobce je sice ke svému otci (občanu ČR) ve vztahu rodinném, nicméně není jeho rodinným příslušníkem ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Žalovaný podal vyčerpávající výklad, kdo a za jakých okolností může být ve smyslu citovaného zákona rodinným příslušníkem a následně správně, podrobně a srozumitelně odůvodnil neudělení přechodného pobytu žalobci. Soud je povinen, stejně jako správní orgány, respektovat znění zákona a rozhodovat v souladu s ním. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce odmítá akceptovat platnou právní úpravu (resp. úpravu účinnou k době podání žádosti), která automaticky nepřiznává nárok na přechodný pobyt každému příbuznému občana ČR, a to ani v případě, kdy se jedná o syna. Zákon jasně stanovuje nutnost splnění dalších podmínek, které však v projednávané věci prokazatelně splněny nebyly. Krajský soud se ztotožnil s právním názorem žalovaného a odmítá požadavek žalobce posoudit projednávanou věc dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce již dříve usiloval o legalizaci svého pobytu na území ČR, když usiloval o získání pobytového oprávnění typu dlouhodobého víza nad 90 dnů za účelem podnikání (dále též „vízum“), které mu však dne 29. 10. 2014 nebylo uděleno. Žalobce ještě v září 2014 při pohovoru na Velvyslanectví ČR v Kyjevě prezentoval jako účel pobytu na území ČR skutečnost, že na Ukrajině ve svém podnikání nevidí další perspektivu a v ČR má trvalý pobyt jeho otec. Správní orgán však dospěl k závěru, že „deklarovaný účel pobytu působí nevěrohodně a založení živnosti je ryze účelovým aktem s cílem získat možnost užívat výhod, které poskytuje dlouhodobé vízum a existuje reálný předpoklad zneužití dlouhodobého víza k jinému než deklarovanému účelu“ (Informace o neudělení dlouhodobého víza ze dne 29. 10. 2014, čj. OAM-10461-8/DV-2014). K tomu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, čj. 2 Azs 216/2004 – 60: „Žadatel o udělení azylu zjevně patří do mocné skupiny osob toužících pobývat v České republice z víceméně soukromých pohnutek, spadajících svojí podstatou do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto zákona, a proto se uchylujících do režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Vzniklá disparita mezi těmito zákony v otázce přístupnosti pro jednotlivé cizince vyvolává nevhodnou nerovnováhu ve struktuře cizinců, kteří se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují, neúměrně zatěžující azylové řízení“. Žalobce podal žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU až poté, kdy byla zamítnuta jeho žádost o udělení víza. Jelikož však nesplnil „relativně tvrdší podmínky“ zákona o pobytu cizinců, byla žádost zamítnuta. Soud s odkazem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobci nemůže být udělen přechodný pobyt dle 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Námitka porušení principů dobré správy, resp. porušení zásady přiměřenosti není opodstatněná, a to z následujících důvodů. Žalobce tvrdí, že se správní orgány nezabývaly zásahem rozhodnutí do soukromého a rodinného života, čímž postupovaly v rozporu s mezinárodněprávními závazky ČR, resp. s § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce však dále neuvádí, jaké úvahy ho k tomuto závěru vedly, v čem konkrétně spatřuje tvrzený rozpor, resp. jaké mezinárodněprávními závazky ČR měly být porušeny. Své tvrzení tedy nijak neosvědčil a nedoložil. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce a konstatuje, že se prvostupňový správní orgán obšírně zabýval posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců (viz str. 8-9 rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 2. 2016, čj. OAM-3404-42/PP-2015). Soudu tak není zřejmé, v čem spatřuje žalobce nezákonnost postupu správního orgánu. Soud se neztotožnil s námitkou, že napadené rozhodnutí nesplňuje náležitosti § 68 odst. 3 správního řádu a shledal jej přezkoumatelným. Na podporu svých tvrzení žalobce pouze opakovaně uvádí, že pokud zákon sám definuje rodinné příslušníky, je nutné umožnit jiným osobám být posouzeny jako osoby, které mají vztah takovému vztahu obdobný (§ 15a odst. 3 písm. b)) a posuzovat otázku vztahu obdobného vztahu rodinnému materiálně. Z podání žalobce vyplývá, že se cítí být poškozen zákonným postupem správních orgánů a správnou aplikací zákonných ustanovení na posuzovanou věc. Touha syna pobývat s otcem v zemi, v níž může požívat mnoha výhod, je lidsky pochopitelná, pokud však pro pobyt není legální zákonný důvod, nelze jej přiznat. K rozhodnutím, na něž žalobce odkazuje, uvádí soud následující. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2013, čj. 5 Ca 266/2009-35-37 se soudu nepodařilo dohledat, nemůže se k němu tudíž vyjádřit. Soud je obeznámen s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, čj. 3 Azs 211/2014-34, to však dopadá na projednávanou věc pouze rámcově. Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda lze postupovat dle §15a odst. 3 písm. b) v případě, kdy nezletilá žalobkyně byla polorodou sestrou občanky ČR a na území ČR pobývala od svého narození, aniž byl její pobyt jakkoli řešen. V projednávané věci však soud posuzuje zcela jiný skutkový stav, citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto nelze jednoznačně vztáhnout na projednávanou věc a není tedy zcela přiléhavé. K žalobcem citované směrnici se soud již shora vyjádřil. K námitce, že správní orgány a priory vyloučily možnost, že by vztah obdobný vztahu rodinnému mezi žalobcem a jeho otcem mohl vůbec existovat, soud uvádí, že správní orgány tak neučinily bez dalšího, ale že obšírně a srozumitelně odůvodnily svůj postoj s odkazem na vnitrostátní i unijní legislativu a příslušnou judikaturu, přičemž zohlednily věk žalobce, jeho zdravotní stav, společenské a kulturní vazby navázané na území. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce poukazující na rozpor rozhodnutí správních orgánů obou stupňů s § 2 odst. 4 správního řádu. Soud si je vědom zásady legitimního očekávání, která ukládá správnímu orgánu brát na zřetel, aby při rozhodování skutkově shodných anebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, čímž jsou vytvářeny předpoklady pro předvídatelnost činnosti veřejné správy. Zároveň je třeba respektovat zásadu individuálního posouzení každé věci, neboť zdůrazňuje význam zvláštních (individuálních) okolností každého případu. Soud nemá důvodné pochybnosti o konzistentnosti rozhodovací praxe dotčených správních orgánů. Žalobce uvádí jako příklad právně a skutkově shodné věci rozhodnutí žalovaného, čj. MV-74595-4/SO-2012, kdy žalovaný přiznal přechodný pobyt na základě vztahu prarodič a vnuk/vnučka. Soud není obeznámen s podrobnostmi případu a odkazuje na rozhodnutí žalovaného, kde jsou okolnosti tohoto případu stručně objasněny. Žalovaný zde rozhodoval ve věci žadatelky, která byla babičkou nepřetržitě se starající o tři nezletilé vnuky, občany ČR. Soud odmítá námitku žalobce a vylučuje, že by se jednalo o identickou právní otázku. Soud není vázán rozhodnutími správních orgánů a na základě shora uvedeného odmítl provedení navrženého důkazu vyžádáním v žalobě specifikovaných správních spisů. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci nařízeno jednání na 14. 9. 2016. Soud se v dané věci ztotožnil se závěry správních orgánů a uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné. Správní orgány postupovaly v mezích své pravomoci a působnosti. Krajský soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své administrativní činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.

Poučení