45 A 46/2015 - 66

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: X. G., státní příslušník Čínské lidové republiky, bytem X, X, zastoupen JUDr. Pavlínou Vanickou, advokátkou se sídlem Slezská 1, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 – Nusle, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 8. 2015, č. j. MV-164051-3/SO-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 10. 2015 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 10. 2014, č. j. OAM-15394-10/TP-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci podle § 87k odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítá nezákonnost a nesprávnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že dne 26. 8. 2014 podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Prvostupňovým rozhodnutím byla žádost zamítnuta z důvodu nesplnění podmínky dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie (dále jen „EU“) resp. České republiky (dále jen „ČR“), neboť nežije s tímto občanem (tedy se svým synem) ve společné domácnosti. Žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Uvedla, že žalobce není rodinným příslušníkem a že směrnice o právu občanů EU a jejich rodinných příslušníků č. 2004/38/ES (dále jen „směrnice č. 2004/38/ES“) se na něj nevztahuje. Žalobce však namítá, že je otcem dítěte, které je státním občanem ČR, na základě čehož mu byl jako rodinnému příslušníkovi občana EU v březnu 2009 udělen přechodný pobyt. Je sice pravdou, že soužití ve společné domácnosti netrvalo pět let a v současné době žalobce se synem nežije, pouze jej navštěvuje a hradí výživné. Žalobce nicméně má za to, že se na něj směrnice č. 2004/38/ES vztahuje, neboť není možné, aby osoba, která přestane být formálně rodinným příslušníkem občana EU (z důvodu nesdílení společné domácnosti), neměla právo na jakoukoliv úpravu pobytu a dostala se tímto do neřešitelné situace. Žalobce odkazuje na bod č. 15 preambule směrnice č. 2004/38/ES, který v případě, že se manželé rozvedou nebo jeden z nich zemře, umožňuje občanu třetího státu pobývat dále na území státu, ačkoliv již není rodinným příslušníkem, a to výlučně na osobním základě („Rodinní příslušníci by měli mít právní záruky v případě smrti občana Unie, rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství. S ohledem na rodinný život a lidskou důstojnost v některých případech a k ochraně před zneužíváním je tedy třeba přijmout opatření, která by zajistila, aby bylo rodinným příslušníkům již pobývajícím na území hostitelského státu za těchto okolností ponecháno právo pobytu na výlučně osobním základě.“). Dále uvádí, že směrnice č. 2004/38/ES v bodu č. 6 preambule počítá s existencí osob, které nebudou spadat do okruhu rodinných příslušníků, a přesto mohou mít nárok na pobyt na území členského státu („K zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu, a aniž je dotčen zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti, by měl hostitelský členský stát postavení osob, které podle této směrnice nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají automatické právo na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, přezkoumávat v souladu s vlastními vnitrostátními předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo fyzickou závislost na občanu Unie“). Žalobce se domnívá, že vzhledem k tomu, že syna navštěvuje a hradí mu řádně výživné, měl být jeho status posuzován právě s odkazem na citovaná ustanovení. Žalobci není zřejmé, jak byla tato ustanovení dle žalované převzata do zákona o pobytu cizinců, pokud převzata byla. Dosažení daného cíle je podle žalobce možné právě výkladem § 87h odst. 1 písm. a) a následných písmen zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítá, že žalovaná učinila chybný právní závěr, pokud pro vyhovění žádosti o povolení k trvalému pobytu vyžaduje sdílení společné domácnosti s občanem EU i po pěti letech nepřetržitého pobytu. Ostatně ani v § 87i zákona o pobytu cizinců, který definuje náležitosti, jež je třeba doložit k žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, není uvedena povinnost doložit splnění podmínky společného soužití. Žadateli stačí pět let nepřetržitého pobytu na území ČR v pozici rodinného příslušníka občana EU. Dále namítá, že o statusu žalobce jako rodinného příslušníka občana EU již bylo pravomocně rozhodnuto v předchozím řízení o udělení přechodného pobytu. Z toho důvodu již neměl správní orgán tuto podmínku zkoumat, a pokud tak učinil, překročil tím meze správního uvážení, neboť ustanovení § 87h zákona o pobytu cizinců vyložil nad rámec zákona v neprospěch žalobce. Dále uvedl, že v § 87h zákona o pobytu cizinců jsou stanoveny rozdílné podmínky oproti § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců (prodloužení pobytové karty rodinného příslušníka), které výslovně stanoví, že „žadatel je povinen předložit doklad, že pobývá na území ČR společně s občanem EU“. Tato podmínka v § 87h zákona o pobytu cizinců zakotvena není. Předložení tohoto dokladu resp. zkoumání splnění této podmínky tak jde nad rámec zákona. Žalobce také poukazuje na rozdílné důvody k udělení trvalého pobytu v ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pokud by se na žalobcovu situaci písmeno a) nevztahovalo, nebyla směrnice č. 2004/38/ES do zákona o pobytu cizinců převzata a žalovaná tak měla dovodit pobytové oprávnění žalobce přímo na základě uvedené směrnice. Žalobce tedy shrnul, že napadené rozhodnutí trpí zásadními právními vadami, zejména byl chybně vyložen § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců [pozn. soudu – z obsahu žaloby a napadeného rozhodnutí je zjevné, že se jedná o zjevnou chybu v psaní a jedná se o písm. a) daného paragrafu]. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že veškeré námitky žalobce shledává nedůvodnými. Podmínky pro zamítnutí žádosti žalobce dle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců byly splněny a tento závěr byl v napadaném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 26. 8. 2014 Ministerstvu vnitra žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z žádosti plyne, že žalobce pobývá na území ČR na základě povolení k přechodnému pobytu od 23. 3. 2009 uděleného na základě statusu rodinného příslušníka občana EU. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci podle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců žádost zamítnuta. Prvostupňový orgán se zabýval otázkou, zda žalobce splňuje postavení rodinného příslušníka občana EU tak, jak jej vymezuje zákonné ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, dle něhož se rodinným příslušníkem občana EU rozumí rodič občana EU mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti. Tyto skutečnosti byly dle správního orgánu již dříve ověřovány v rámci správního řízení ve věci žádosti o trvalý pobyt č. j. OAM-26141/TP-2013 podané podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců (dále jen „předešlé správní řízení“). Tato žádost byla dne 10. 3. 2014 zamítnuta dle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nesplňoval podmínku statusu rodinného příslušníka dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. K odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí v předešlém správním řízení žalovaná dne 15. 8. 2014 odvolání zamítla a dané rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdila. Prvostupňový orgán dále ve svém rozhodnutí cituje z odůvodnění rozhodnutí žalované z předešlého správního řízení. V tomto rozhodnutí žalovaná uvedla, že za účelem zjištění splnění podmínky dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nechala provést kontrolu k ověření, zda žalobce pobývá i se svým nezletilým synem na společné adrese, přičemž bylo šetřením zjištěno, že syn žalobce na uvedené adrese nebydlí. I sám žalobce uvedl, že syn byl svěřen do péče matky a on přispívá na jeho výživu. Vzhledem k tomu, že žalobce nebydlí ve společné domácnosti se svým synem, nesplňuje tak podmínku rodinného příslušníka občana EU dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán tak v prvostupňovém rozhodnutí v tomto správním řízení dospěl, stejně jako v předešlém správním řízení, k závěru, že vzhledem ke zjištěným okolnostem, nesplňuje žalobce podmínku dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Zároveň dospěl k závěru, že ani podle jiného ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců nelze žalobce považovat za rodinného příslušníka občana EU. Správní orgán konstatoval, že žalobci byla zamítnuta žádost o prodloužení pobytové karty rodinného příslušníka občana EU, dále mu byla zamítnuta žádost o trvalý pobyt podaná podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a řízení o žádosti o trvalý pobyt podle § 68 zákona o pobytu cizinců bylo zastaveno. K dotazu žalobce o dalším možném postupu k úpravě svého pobytového statusu byl správním orgánem poučen o možnosti podat žádost o dlouhodobé vízum jako osoba třetího státu. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 31. 10. 2014 blanketní odvolání, které následně dne 14. 11. 2014 odůvodnil. Uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nesprávné. Žádost dle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a žádost dle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se svou podstatou liší v požadavcích na to, zda žadatel musí sdílet s občanem ČR společnou domácnost nebo jinak prokazovat, že je rodinným příslušníkem občana ČR. Pokud by zákon požadoval, aby po pěti letech nepřetržitého přechodného pobytu bylo prokazováno, že žadatel sdílí společnou domácnost nebo naplňuje některou z podmínek § 15a zákona o pobytu cizinců, postrádalo by ustanovení § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců smysl, jelikož by každý žadatel o trvalý pobyt musel na tento pobyt pět let čekat. Právě písmeno b) daného odstavce specifikuje, že žadatel musí být rodinným příslušníkem nejméně jeden rok, tedy sdílet společnou domácnost více než jeden rok. Žalobce má za to, že nepřetržitým pobytem po dobu pěti let na území ČR splnil také podmínku pobývat na území ČR společně s občanem ČR. Dále uvedl, že aplikace § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců je v přímém rozporu se směrnicí č. 2004/38/ES, konkrétně s čl. 15 a 17, ze kterých je zřejmé, že žalobci musí být ponecháno právo pobytu výlučně na osobním základě. Dále namítá, že správní orgán žadatele řádně nepoučil, jelikož bez bližšího poučení uvedl, že si žadatel může podat žádost o dlouhodobé vízum. Dle žalobce se tato žádost podává na zastupiteském úřadu v zemi původu, tj. Čínské lidové republice, za osobní účasti, přičemž na udělení víza není právní nárok a dle aplikační praxe vyřízení žádosti trvá tři měsíce a déle. Žádost o dlouhodobé vízum tak neřeší žadatelovu situaci a neodpovídá na otázku, jak má žadatel realizovat své právo dle směrnice č. 2004/38/ES na trvalý pobyt po pěti letech. Žalobce se dále dovolává svých práv na základě směrnice č. 2004/38/ES, která má v tomto případě aplikační přednost. Dále uvedl, že účastníkem řízení má být i nezletilý syn žalobce, neboť jeho práv se další pobyt otce na území ČR zásadně dotýká, a to s ohledem právo na osobní styk rodičů s dětmi a na soukromý a rodinný život obou. Závěrem žalobce dodal, že jeho žádost měla být posouzena s ohledem na směrnici č. 2004/38/ES, neboť nemá jinou možnost řešení své pobytové situace. Správní orgán nesprávně posoudil § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce se domnívá, že po pěti letech pobytu nemusí splňovat podmínku společného soužití v jedné domácnosti s občanem ČR. S ohledem na výše uvedené žalobce žádal, aby prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu. O odvolání žalobce rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím. V odůvodnění uvedla, že zákon o pobytu cizinců nepřiznává postavení rodinného příslušníka občana EU všem osobám, které se považují za rodinu nebo jsou příbuznými českých občanů, ale pouze těm osobám, které jsou výslovně uvedeny v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná souhlasí se závěrem prvostupňového správního orgánu, že žalobce nesplňuje podmínku pro vydání povolení k trvalému pobytu podle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Prvostupňový správní orgán vyšel při zjišťování skutečného stavu věci z šetření Policie ČR provedeného v předešlém správním řízení, v němž bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že žalobce nežije ve společné domácnosti se svým synem. Z uvedeného plyne, že žalobce nesplňuje podmínku stanovenou § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. nežije ve společné domácnosti se svým synem, nelze ho tak považovat za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu citovaného ustanovení. Námitka žalobce týkající se nesprávného posouzení podmínky sdílení společné domácnosti se synem tak není důvodná. Dále uvedla, že směrnice č. 2004/38/ES je implementována do českého právního řádu. Ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců v souladu s uvedenou směrnicí stanovuje, kdo je rodinným příslušníkem občana EU. Tato směrnice se však na žalobce nevztahuje, neboť bylo prokázáno, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU. K námitce žalobce o nemožnosti aplikace § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců z důvodu rozporu se směrnicí č. 2004/38/ES uvedl, že je nedůvodná. Pokud se jedná o námitku žalobce stran nedostatečného poučení o možnostech legalizace jeho pobytu na území správním orgánem prvního stupně, uvedl, že ani tato námitka není důvodná, neboť byl poučen, že jako občan třetího státu si může podat žádost o dlouhodobé vízum. K tomu žalovaná dodala, že prostřednictvím zastupitelského úřadu může požádat o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem podnikání, zaměstnání, případně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny se svojí manželkou. Žalobce je zastoupen právní zástupkyní, která je schopna mu poradit. Dále žalovaná uvedla, že Ministerstvo vnitra má poučovací povinnost pouze tehdy, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům účastníka potřebné. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010-76, („poučovací povinnost správních orgánů v řízeních, která vedou, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech … Do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku“) a rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2011, č. j. 4 As 23/2011-88 (…“ z ničeho neplyne, účastníku řízení právo, aby mu správní orgán poskytl předem informace o tom, jak docílit toho, aby rozhodnutí bylo pro něj příznivé…“). K námitce žalobce, že účastníkem řízení měl být i jeho nezletilý syn, uvedla, že syn žalobce nemůže být považován za účastníka řízení podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu z důvodu absence hmotněprávního nároku či poměru k věci a nemůže být považován ani za účastníka podle § 27 odst. 2 správního řádu, neboť rozhodnutím nemůže být přímo dotčen na právech a povinnostech (jeho dotčení je pouze nepřímé). V této souvislosti odkázala žalovaná na rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 2 As 77/2009. Z rodného listu nezletilého M. Č., nar. X. X. X má soud za prokázané, že žalobce je otcem nezletilého, který je dle osvědčení o státním občanství ČR ze dne 14. 5. 2007 státním občanem ČR. Při ústním jednání žalobce setrval na svém dosavadním stanovisku a své žalobní argumentaci. Svoji situaci také vysvětlil na pozadí nové právní úpravy provedené zákonem č. 314/2015 Sb. a účinné od 18. 12. 2015. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podaná oprávněnou osobou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce jako žalobní bod uvedl, že rozhodnutí trpí zásadními právními vadami, zejména chybným výkladem ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že veškeré argumenty žalobce mají dokládat chybný výklad daného ustanovení a jiné zásadní právní vady žalobce nenamítal, zabýval se soud jako žalobním bodem výkladem ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců včetně veškerých argumentů žalobce s tímto žalobním bodem souvisejících. Dle ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo vydá rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu po 5 letech jeho nepřetržitého pobytu na území. Dle ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti. Dle ustanovení § 87i odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců k žádosti o povolení k trvalému pobytu občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník předloží doklad potvrzující splnění podmínky podle § 87g odst. 1, jde-li o občana Evropské unie, nebo doklad potvrzující splnění podmínky podle § 87h odst. 1, jde-li o jeho rodinného příslušníka. Soud se nejprve zabýval námitkou o chybnosti závěru žalované, že žalobce musí sdílet společnou domácnost s občanem EU (i po pěti letech nepřetržitého pobytu na území ČR). Jak plyne z citovaného ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je Ministerstvo vnitra oprávněno vydat povolení k tomuto druhu trvalého pobytu pouze rodinnému příslušníkovi. Ustanovení § 87h zákona o pobytu cizinců se ve všech svých odstavcích týká výlučně rodinných příslušníků občanů EU, jak je výslovně v každém odstavci ke každému písmenu upravujícímu důvod vydání povolení k trvalému pobytu upraveno. Základním předpokladem udělení trvalého pobytu dle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je tedy splnění podmínky statusu rodinného příslušníka. Následně se soud zabýval tím, zda žalobce tuto podmínku splňuje. Definici pojmu „rodinný příslušník“ obsahuje § 15a zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců je transpozicí čl. 2 bodu 2 směrnice č. 2004/38/ES („rodinným příslušníkem se pro účely této směrnice rozumí: a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b)“. Z textu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců plyne, že transpozice této směrnice zde byla promítnuta do písmen a), c) a d) daného ustanovení. Pokud jde o status rodinného příslušníka dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tedy rodiče občana EU mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, není toto vymezení součástí směrnice č. 2004/38/ES, avšak bylo dovozeno rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 19. 10. 2004 ve věci C- 200/02, Zhu a Chen. V této věci se soud zabýval otázkou práva pobytu rodiče (příslušníka třetí země) nezletilého dítěte (občana EU) na území hostitelského členského státu. Konkrétně jde o případ, kdy nezletilý občan EU je závislý na výživě svého rodiče, který jej skutečně vychová. Tímto rozsudkem SDEU dospěl k závěru (bod 47 rozsudku), že “článek 18 ES a směrnice 90/364 zakládají za okolností, jaké jsou dány ve věci v původním řízení, ve prospěch státního příslušníka členského státu, který je nezletilou osobou nízkého věku, má uzavřeno příslušné zdravotní pojištění a je osobou vyživovanou rodičem, který je sám státním příslušníkem třetího státu a jehož finanční prostředky jsou dostatečné k tomu, aby se prvně jmenovaná osoba nestala zátěží pro veřejné finance hostitelského členského státu, právo pobytu na dobu neurčitou na území posledně uvedeného státu. V takovém případě umožňují tatáž ustanovení rodiči, který tohoto státního příslušníka skutečně vychovává, aby s ním pobýval v hostitelském členském státě.“ Tedy oprávnění rodiče pobývat s nezletilcem v hostitelském státě je dle rozsudku přímo odvozeno od pobytu nezletilého občana EU, a to za podmínky, že tohoto nezletilce skutečně vychovává. Tedy pobyt rodiče v hostitelském státě je účelově stanoven právě kvůli péči o nezletilého. V tomto smyslu bylo rozšíření pojmu „rodinný příslušník“ přijato do českého právního řádu novelou provedenou zákonem č. 428/2005 Sb. („rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let“), následně byly podmínky zpřísněny novelou provedenou zákonem č. 379/2007 Sb. („rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti“). Důvodová zpráva k zákonu č. 379/2007 Sb. uvádí, že zařazení tohoto ustanovení bylo reakcí na shora citovaný rozsudek SDEU, který odůvodnil právo pobytu rodinného příslušníka občana EU (konkrétně rodiče nezletilého občana EU) v situaci, kdy občan Unie je nezaopatřeným dítětem tohoto rodinného příslušníka - státního příslušníka třetího státu, který o dítě osobně pečuje, vychovává jej a vyživuje jej z vlastních finančních prostředků. Z teleologického výkladu plyne, že smyslem a účelem pobytu cizího státního příslušníka, který je rodičem občana EU mladšího 21 let, je právě péče o tohoto občana. Jak plyne z citovaného rozsudku a z důvodové zprávy k novele přijaté na základě tohoto rozsudku SDEU, bylo úmyslem zákonodárce rozšířit okruh rodinných příslušníků o rodiče, který o dítě osobně pečuje a vyživuje jej. Z toho důvodu vymezil zákonodárce podmínky přiznání statusu rodinného příslušníka, které musí být kumulativně splněny (rodičovství, nezletilý mladší 21 let, výživa nezletilého, společná domácnost). Zákon o pobytu cizinců neobsahuje legální definici pojmu „společná domácnost“. Tímto pojmem lze v souladu s rozhodovací praxí rozumět (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 Ca 275/2007 – 43, publikovaný pod č. 2257/2011 Sb. NSS, rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 Azs 49/2014 – 27) domácnost tvořenou fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Shodně vymezoval pojem „domácnost“ i § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník již tento pojem nevymezuje, avšak není důvodu se od ustáleného vnímání společné domácnosti v rozhodovací praxi soudů odchýlit, ani není důvodu vykládat tento pojem v intencích zákona o pobytu cizinců jiným způsobem, než je ustáleně vykládán v občanském právu. Žalobce nerozporuje, že se svým nezletilým synem společnou domácnost nesdílí, jak bylo potvrzeno i pobytovou kontrolou v místě bydliště žalobce. Žalobce tuto podmínku tedy nesplňuje, o svého syna osobně nepečuje (jen ho občasně navštěvuje), nesdílí s ním společnou domácnost a není tedy žádného důvodu k tomu, aby z titulu pouhého rodičovství k nezletilému byl považován za jeho rodinného příslušníka dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. K námitce žalobce, že v řízení o přechodném pobytu bylo již pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce má status rodinného příslušníka, a správní orgán tak neměl znovu tuto podmínku zkoumat, přičemž pokud tak učinil, překročil meze správního uvážení, jelikož vyložil § 87h zákona o pobytu cizinců nad rámec zákona v neprospěch žalobce, soud uvádí, že povolení k přechodnému pobytu bylo vydáno z logiky tohoto institutu jako přechodné. Řízení o povolení k trvalému pobytu je řízení novým, v jehož rámci musí být zkoumány veškeré podmínky pro udělení povolení v době rozhodování, resp. ke dni podání žádosti. Rozhodnutí o statusu rodinného příslušníka žalobce v řízení o přechodném pobytu tak netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté, jak naznačuje žalobce. Žalovaná zcela v souladu se zákonem o pobytu cizinců posuzovala podmínky pro udělení povolení k trvalému pobytu podle stavu v době řízení a nijak meze správního uvážení nepřekročila. K tvrzení žalobce, že § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců požadavek předložit doklad potvrzující, že žadatel pobývá na území ČR společně s občanem EU, na rozdíl od řízení o prodloužení pobytové karty rodinného příslušníka dle § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců nestanoví, soud uvádí, že je třeba rozlišovat mezi terminologií užitou zákonodárcem, který v § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí „ministerstvo vydá rodinnému příslušníkovi“ zatímco v § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí „žadatel je povinen předložit“. Z jazykového výkladu tedy plyne, že na rozdíl od § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který se týká „žadatele“, je na žadatele dle § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců kladen další požadavek, a to status rodinného příslušníka jako primární předpoklad. Pokud žalobce dále vyvozuje, že neobsahuje-li § 87i zákona o pobytu cizinců mezi výčtem požadovaných dokladů i potvrzení o společném soužití, je požadavek na jeho předložení požadavkem nad rámec zákona, má soud za to, že toto žalobní tvrzení je vyvráceno již tím, že samotné ustanovení § 87i zákona o pobytu cizinců se týká pouze občanů EU a jejich rodinných příslušníků, tedy splnění požadavku statusu rodinného příslušníka již plyne ze samotné uvozovací věty výčtu ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Bylo by proto zcela nadbytečné stanovit požadavek na prokázání podmínky sdílení společné domácnosti (společného soužití dle terminologie žalobce), neboť ten plyne již ze samotného pojmu rodinný příslušník. Pokud jde o rozsáhlou argumentaci žalobce ustanoveními směrnice č. 2004/38/ES, soud souhlasí se žalovanou, že žalobce nespadá do osobní působnosti této směrnice. Co se týče osobní působnosti směrnice 2004/38/ES, platí, že v případě státních občanů třetích států (států, které nejsou členskými státy EU) dopadá pouze na ty z nich, kteří doprovázejí nebo následují občana EU v hostitelském členském státě EU, tedy státě, jehož státním občanem občan EU není (srov. čl. 7 odst. 2 ve spojení s čl. 7 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 směrnice 2004/38/ES; srov. též např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2012, C-40/11 Iida, bod 51). Jen jim svědčí právo pohybu a pobytu (včetně práva na jeho zachování ve výjimečných případech) přímo ze směrnice 2004/38/ES a jen oni se mohou v případě její nedostatečné transpozice dovolávat jejího přímého účinku. To však není případ žalobce, neboť ten byl rodinným příslušníkem (otcem) státního občana ČR. Vzhledem k tomu tak směrnice 2004/38/ES na postavení žalobce přímo nedopadá a on by se nemohl jejího přímého účinku dovolávat. Z důvodu tzv. vnitrostátního dorovnání postavení státních občanů ČR a jejich rodinných příslušníků se státními občany jiných členských států a jejich rodinnými příslušníky (srov. § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců) je však třeba příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců vykládat konformně s právem EU a tato směrnice se tak za účelem dosažení jednotného výkladu a odstranění diskriminace vlastních občanů použije nepřímo (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 3. 2013, C-32/11 Allianz Hungária Zrt. a další, bod 20; usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, body 45 až 48). Ostatně nepřímý účinek unijního práva, jakožto nástroj šetrnější pro právní jistotu osob vycházejících z vnitrostátního práva, je namístě užít přednostně před variantou přímého prosazení unijního práva vnitrostátnímu právu navzdory. Uplatnění principu nepřímého účinku (povinnost eurokonformního výkladu) znamená povinnost vyložit vnitrostátní právo v co nejširší možné míře tak, aby bylo dosaženo cílů a užitečného účinku práva EU (v tomto případě směrnice). Vnitrostátní orgán je ale při tomto postupu omezen zákazem výkladu vnitrostátního práva contra legem [srov. např. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. 4. 2008, C-268/06 Impact, bod 100]. A právě proto k posuzování souladu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015, se směrnicí 2004/38/ES soud v dané věci nepřistoupil, neboť znění tohoto ustanovení a v něm obsažený kategorický požadavek na soužití ve společné domácnosti neumožňuje jinou variantu výkladu, a proto by nebylo možné od tohoto požadavku v rámci nepřímého účinku směrnice odhlédnout. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodné a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto mu nárok na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalované dle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti.

Poučení