č. j. 11 A 164/2019- 50

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: P. V. H., nar. X bytem X zastoupený Mgr. Ing. Duc Duy Le, advokátem, sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.9.2019, č.j. MV-111877-5/SO-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20.9.2019, č.j. MV-111877-5/SO-2019, kterým zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 31.72019, č.j. OAM-1766-9/ZR-2019, kterým byla podle ust. § 77 odst. 1 písm. h/ zákona č. 326/1990 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu a podle ust. § 77 odst. 3 mu byla k vycestování z území stanovena lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

2. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav, navíc bylo vydáno v rozporu s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, také došlo k porušení ust. § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

3. Se žalobcem bylo zahájeno řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu, že žalobce byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře přesahující tři roky. Žalobce poukázal na to, že je sporné, zda se na žalobce vztahují ustanovení hlavy IV. zákona o pobytu cizinců, neboť je již evidentně prokázáno, že žalobce je manželem německé občanky, tudíž je rodinným příslušníkem občana EU dle ust. § 15a odst. 1 písm. a/ zákona o pobytu cizinců. Proto měl být žalobce vyrozuměn o změně právní kvalifikace vedeného řízení, a to na řízení dle § 87l odst. 1 písm. e/ zákona o pobytu cizinců, podle kterého je při řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu povinnost správního orgánu zkoumat přiměřenost rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Skutečnost, že žalobce svou změnu osobního stavu nenahlásil, nemůže nic změnit na podstatě věci, když není pravdou tvrzení žalovaného, že k přiznání práva pobytu rodinného příslušníka občana EU je nutné, aby o tomto bylo rozhodováno na základě žádosti cizince. Odkaz na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1.12.2016, č.j. 45 A 46/2015-66, považuje za chybný, neboť se jedná o odlišné řízení, které bylo zahájeno z moci úřední, podle kterého náleží těžiště důkazního břemene na straně správního orgánu. Žalobce poukazuje jednak na tuto zmíněnou skutečnost, jednak na to, že sám navrhoval provedení svého výslechu, resp. aktivně se snažil své tvrzení prokázat. Správní orgány se ale odmítly tímto zabývat s tím, že nebylo v řízení třeba zkoumat přiměřenost rozhodnutí, když žalobci nebyl přiznán status rodinného příslušníka EU, neboť žádost o přiznání takového statusu nepodal. Dle žalobce zde ale existuje objektivní skutečnost, která je zásadní, a správní orgán by se jí měl zabývat. Skutečnost, že žalobce či může být rodinným příslušníkem občana EU, sama o sobě stačí na to, aby správní orgány začaly prozkoumávat, jestli lze na žalobce hledět jako na rodinného příslušníka občana EU, a žalobce znovu jako v odvolání poukázal na to, že pokud má status cizince s povolením k trvalému pobytu, nemůže žádat o pobyt dle § 87h, nemohl si tedy podat žádost o udělení povolení k přechodnému pobytu, jak tvrdí žalovaný.

4. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že se žalobcem bylo z moci úřední zahájeno řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. h/ zákona o pobytu cizinců, neboť bylo zjištěno, a to z evidence rejstříku trestů fyzických osob a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.12.2017, sp.zn. 2 T 91/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.3.2018, sp.zn. 9 To 36/2018, že žalobce byl odsouzen pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ust. § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c/ trestního zákoníku, spáchaného ve stádiu přípravy, v jednočinném souběhu s přečinem krádeže dle ust. § 205 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Zákonná podmínka tak byla splněna. Správní orgán v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle ust. § 77 odst. 1 písm. h/ zákona o pobytu cizinců nemá a priori zákonnou povinnost posuzovat dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.11.2016, č.j. 2 Azs 147/2016-30. Komise dále doplnila, že trestnou činnost, pro níž byl cizinec odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody přesahujícímu tři roky, lze považovat za důvod nevyvolávající nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života cizince, byť tento zde má rodinné a soukromé vazby. „Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný zásad do jeho soukromého a rodinného života, resp. i rodinného života jeho manželky a dětí, považovat za nepřiměřený.“ V případě posuzovaném Nejvyšším správním soudem měl cizinec na území manželku a děti, tedy intenzívní rodinné vazby, ale i přes jejich existenci došlo ke zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu. Žalovaný tedy trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

5. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že dne 8.7.2019 bylo z moci úřední zahájeno se žalobcem řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle ust. § 77 odst. 1 písm. h/ zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu, že ministerstvo zjistilo, že žalobce byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Zákonem stanovená podmínka tedy byla splněna.

6. Dne 12.7.2019 byl žalobce poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čehož využil a dne 24.7.2019 nahlédl do spisu. K podkladům pro vydání rozhodnutí se vyjádřil na základě výzvy správního orgánu podáním ze dne 30.7.2019 a zdůraznil, že sice odsouzen byl, ale v průběhu výkonu trestu projevil značnou sebereflexi. K vytýkané trestné činnosti se doznal a s ohledem na své vzorné chování ve výkonu trestu byl dne 14.3.2019 podmíněně propuštěn, a to za souhlasu státního zástupce, pročež bylo ve věci vyhotoveno toliko zjednodušené usnesení neobsahující odůvodnění. Dále uvedl, že je cizincem dle § 15a odst. 1 písm. a/ zákona, neboť je manželem německé občanky V. B. S., nar. X. Proto dokládá německé pobytové oprávnění. Žadatel dále na území ČR realizuje vazby s otcem P. Y. H. a bratry P. T. D. a P. T. A. Proto navrhl, aby bylo pokračováno v dokazování, a to výslechem jeho osoby, neboť by rád prezentoval důvodnost zachování pobytového oprávnění, jakož i své vazby realizované na území ČR a v neposlední řadě i jeho postoj k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen. Součástí tohoto podání byl výpis z veřejné části živnostenského rejstříku, kopie německého cestovního pasu znějící na jméno žalobce.

7. Dne 31.7.2019 vydalo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutí, kterým zrušilo platnost povolení žalobce k trvalému pobytu a stanovilo lhůtu k vycestování žalobce do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Ministerstvo k zaslanému vyjádření uvedlo, že je považuje za ryze účelové a také irelevantní, neboť v daném případě nemá ministerstvo žádnou zákonnou povinnost zabývat se přiměřeností vydaného rozhodnutí. K tvrzení, že je manželem německé občanky, uvádí správní orgán, že cizinec nemá a nikdy neměl pobytové oprávnění rodinného příslušníka občana EU a nikdy si o takovéto povolení k trvalému pobytu ani nežádal. Cizinci byl dne 10.1.2007 udělen trvalý pobyt občana třetího státu – rezident. O změnu pobytu nikdy nepožádal. To, že je ženatý, do dnešního dne správnímu orgánu neoznámil a nedoložil jediný doklad o tom, že je skutečně ženatý. Kopie německého pobytového štítku a německé potvrzení, které cizinec do spisu založil, toto neprokazují. V této souvislosti odkázal na ust. § 52 správního řádu, podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. To však žalobce neučinil. Navíc znovu zdůraznil, že i kdyby byl skutečně ženatý s německou státní občankou, byla by tato skutečnost zcela irelevantní, neboť cizinec nemá a nikdy neměl pobytové oprávnění rodinného příslušníka občana EU. Podstatná není ani žalobcem tvrzená sebereflexe ve vztahu ke spáchané trestné činnosti, neboť podstatné je, že žalobce byl pravomocně odsouzen za uvedenou trestnou činnost. Z výpisu ze živnostenského rejstříku nelze dovodit, že žalobce „úspěšně“ podniká. Ohledně svého podnikání žalobce nic konkrétního nedoložil. Dále se vyjádřil k návrhu na výslech žalobce jako účastníka řízení s tím, že odkázal na ust. § 52 a uvedl, že žalobce jako účastník řízení se mohl vyjádřit jak sám, tak prostřednictvím právního zástupce, a návrh na jeho výslech považuje za absurdní, a to zejména za situace, kdy správní orgán nemá zákonnou povinnost zabývat se přiměřeností vydaného rozhodnutí. Ministerstvo považovalo za irelevantní i skutečnost, jak dlouho žije žalobce na území ČR a že zde má otce a bratry. Ministerstvo dále uvedlo, že zrušení pobytu v daném případě není v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a s Listinou základních práv a svobod. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu v Brně, a to 2 Azs 147/2016, a rozsudek ze dne 7.12.2018, č.j. 1 Azs 377/2018- 32. Odkázal také na usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 1528/17 ze dne 13.6.2017, ve kterém uvádí, že právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a při jeho hodnocení je třeba zvážit řadu faktorů. Správní orgán je v daném případě oprávněn do soukromého a rodinného života zasáhnout, jak čl. 8 EÚLP výslovně sám uvádí. Ministerstvo dále uvedlo, že při vydání rozhodnutí dbalo na zachování podmínek stanovených v ust. § 2 odst. 4 správního řádu, tedy aby vydané rozhodnutí bylo v souladu s veřejným zájmem. Rozhodně ve veřejném zájmu není, aby na území ČR pobýval cizinec s uděleným povolením k trvalému pobytu, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky za drogovou trestnou činnost. Dále se pak vyjádřil k závažnosti této trestné činnosti a v souvislosti s veřejným zájmem na zrušení trvalého pobytu žalobci rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 As 21/2008, který se zabývá otázkou střetu práva na ochranu rodinného života a veřejného zájmu na ochraně společnosti. Na podporu svých závěrů odkázal i na rozsudek SD EU ze dne 23.11.2010, C-145/09. Dodal také, že je mu znám rozsudek Ústavního soudu ČR č.j. IV. ÚS 462/03 ze dne 21.11.2003, kde bylo konstatováno, že svrchovaným právem každého suverénního státu je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na jeho území. Právo pobývat na území cizího státu však není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka – nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Tento závěr potvrdil i Ústavní soud v usnesení č.j. II. ÚS 59/06 ze dne 4.5.2006. Stejné aktuálně uvedl Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 25.4.2017, č. III. ÚS 443/17. Nedojde proto k porušení Úmluvy o lidských právech, zároveň nelze dávat naroveň soudní vyhoštění udělené v rámci trestního řízení a zrušení povolení k trvalému pobytu. Zrušení povolení k trvalému pobytu má za následek pouze odebrání nejvyššího pobytového oprávnění, které může cizinec, vyjma občanství, v ČR získat. Nad rámec pak poukázalo ministerstvo i na fakt, že účastník řízení má, jak sám uvedl, uděleno povolení k pobytu v Německu od roku 2016, proto nemusí vycestovat do země původu, může odcestovat do Německa.

8. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém argumentoval shodně jako v nyní podané žalobě.

9. O podaném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Za základ odůvodnění považoval skutečnost, že žalobce byl odsouzen za úmyslný trestný čin a naplnil tak podmínky stanovené v § 77 odst. 1 písm. h/ zákona o pobytu cizinců, když ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu by postačovalo již odsouzení žalobce k nepodmíněnému trestu přesahujícímu tři roky. Se závěry uvedenými v prvostupňovém rozhodnutí se ztotožnil a k tvrzení žalobce, že je rodinným příslušníkem občana EU zdůraznil, že k přiznání práva pobytu rodinného příslušníka občana EU pro občana třetí země je nutné, aby o tomto bylo rozhodováno na základě žádosti cizince. Nezbytnými podmínkami pro přiznání pobytového oprávnění pro cizince je jak naplnění pozitivních podmínek pro udělení daného pobytového oprávnění (tj. doložení náležitostí k žádosti ve smyslu ust. § 87b odst. 3, resp. § 87i odst. 1 zák. o pobytu cizinců), tak i neexistence negativních podmínek vedoucích k jeho nevydání (tj. důvodů pro zamítnutí žádosti ve smyslu ust. § 87e, resp. § 87k zák. o pobytu cizinců). Z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že pro přiznání práva pobytu rodinného příslušníka občana EU pro občana třetí země je nutné, aby odvolatel toto pobytové oprávnění získal ve správním řízení na základě jeho žádosti. Skutečnost, že o přiznání statusu rodinného příslušníka občana EU je rozhodováno v řízení o žádosti, vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.12.2016, č.j. 45 A 46/2015-66. Pokud tedy odvolatel chtěl, aby mu bylo přiznáno právo pobytu z titulu rodinného příslušníka občana EU, měl postupovat v intencích hlavy IVa zákona o pobytu cizinců a splnit podmínky pro jeho získání, což ale neučinil. Závěrem se pak vyjádřil k posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce s tím, že dle ust. § 77 odst. 1 písm. h/ nemá správní orgán a priori zákonnou povinnost posuzovat dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života odvolatele ve smyslu ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Přitom na stranách 8 a 9 svého rozhodnutí odkázal na rozsáhlou judikaturu. Zdůraznil, že trestnou činnost, pro níž byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody přesahující tři roky, lze považovat za důvod nevyvolávající nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života cizince, byť tento zde má rodinné a soukromé vazby. Případný zásad do rodinného života žalobce zapříčinila protizákonná činnost, které se odvolatel dopustil. Nebýt jeho jednání, ke zrušení trvalého pobytu by nedošlo. Poukázal také na to, že v době páchání trestné činnosti již byl odvolatel ženatý a měl orgány SRN vydané povolení k pobytu. Odvolatel si tedy mohl být důsledků svého jednání plně vědom. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.6.2018, sp.zn. 9 Azs 94/2018, uvedl, že vydání rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu neznamená zákaz pobytu odvolatele na území. Žalovaný pak poukázal také na to, že ministerstvo sice nehodnotilo přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života odvolatele z hlediska ust. § 174a, nicméně v souladu s mezinárodními závazky ČR se vypořádalo s otázkou případného dopadu napadeného rozhodnutí do práv zaručených čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Komise se s těmito závěry plně ztotožnila.

10. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a proto má soud za to, že i on s tímto postupem souhlasí.

11. Žalobce v podané žalobě uplatnil mj. námitku nepřezkoumatelnosti, proto se soud nejprve zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) by totiž byla vadou natolik závažnou, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a pro kterou by muselo být rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35).

12. Soud považuje za nutné zdůraznit, že žalobce tuto námitku vznesl ve velmi obecné rovině, když neuvedl žádnou argumentaci, na základě které by nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dovozoval. Soud se proto touto námitkou zabýval ve shodné obecné rovině a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve vymezil právní rámec projednávané věci a následně se vyjádřil k odvolacím námitkám žalobce. Uvedl, že žalobce naplnil podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, když byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky. Odůvodnil také, proč nelze na žalobce hledět jako na osobu s přiznaným postavením rodinného příslušníka občana Evropské unie, i to, z jakého důvodu nemá správní orgán povinnost posuzovat dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života odvolatele ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Závěrem se vypořádal i s otázkou případného dopadu napadeného rozhodnutí do práv zaručených čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

13. Na základě výše uvedeného je soud přesvědčen, že žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal odvolací námitky žalobce a vysvětlil, z jakých důvodů neshledal námitky oprávněné. Uvedené závěry jsou srozumitelné a je z nich patrné, na základě jakých úvah bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. Soud proto námitku nepřezkoumatelnosti neshledal důvodnou.

14. Žalobce podanou žalobou napadá rozhodnutí, kterým bylo pravomocně zrušeno jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců.

15. Podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

16. V projednávané věci není sporu o tom, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.12.2017, sp.zn. 2 T 91/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.3.2018, sp.zn. 9 To 36/2018, odsouzen pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ust. § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchaného ve stádiu přípravy, v jednočinném souběhu s přečinem krádeže dle ust. § 205 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.

17. Není tedy sporu ani o tom, že v důsledku pravomocného odsuzujícího rozsudku byly splněny podmínky pro použití § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Žalobce však v podané žalobě vytýká žalovanému zejména to, že nehodnotil dopady napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a tuto povinnost žalovaného dovozuje z toho, že je jako manžel německé občanky příslušníkem občana EU podle ustanovení 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a proto mělo dojít ze strany správního orgánu v průběhu řízení ke změně právní kvalifikace původního řízení na řízení dle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, podle kterého již má správní orgán povinnost prozkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

18. Pro posouzení této námitky je zásadní, že žalobci byl dne 10.1.2007 udělen trvalý pobyt občana třetího státu – rezident a že žalobce o žádné jiné pobytové oprávnění, příp. o změnu oprávnění k pobytu na území ČR nežádal. To ostatně netvrdí ani sám žalobce. Žalobce tedy nikdy nežádal a ani neobdržel pobytové oprávnění rodinného příslušníka občana EU a nelze na něj tedy jako na rodinného příslušníka občana EU nahlížet.

19. Aby mohlo být žalobci přiznáno právo pobytu z titulu rodinného příslušníka občana EU, musel by postupovat v intencích hlavy IVa zákona o pobytu cizinců a prokázat, že splnil podmínky pro získání tohoto nového statusu, což ale neučinil. Z ustanovení § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců totiž vyplývá, že ministerstvo vydá povolení k trvalému pobytu rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie pouze na jeho žádost a za splnění zde uvedených podmínek. Žalobce by tedy musel v řízení podle hlavy IVa zákona o pobytu cizinců prokázat, že je rodinným příslušníkem občana EU a že splňuje některou ze zde uvedených podmínek, což neudělal a nemůže se tedy bez dalšího v řízení o zrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona domáhat toho, že došlo ke změně jeho statusu a je nutné na něho nahlížet z hlediska jiného ustanovení. Podmínky pro přiznání práva pobytu rodinného příslušníka občana EU jsou mnohem širší, než se domnívá žalobce, a zahrnují i neexistenci důvodů pro zamítnutí žádosti, a to např. z důvodu účelového obcházení zákona o pobytu cizinců, spáchání úmyslné trestné činnosti a závažného narušování veřejného pořádku. Pro získání práva pobytu rodinného příslušníka občana EU proto nestačí, aby žalobce pouze předložil doklad o rodinné vazbě. Pokud tedy žalovaný žalobcovu argumentaci neuznal a postupoval podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona, jednal zcela v intencích zákona, neboť žalobce disponuje pouze povolením „trvalý pobyt občana třetího státu – rezident“ a pouze o zrušení tohoto povolení mohlo být napadeným rozhodnutím rozhodováno. Z uvedených důvodů proto soud neshledal důvodnou zásadní námitku žalobce, tedy, že správní orgán I. stupně měl v rámci svého řízení překvalifikovat řízení dle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců a nadále dle § 77 odst. 1 písm. h) tohoto zákona nepostupovat.

20. Z podané žaloby jednoznačně vyplývá, že se žalobce domáhá, aby bylo rozhodnuto podle jiného ustanovení zákona než podle kterého rozhodoval žalovaný, tedy podle § 87l odst. 1 písm. e), podle kterého by byl správní orgán povinen ze zákona posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Ani on sám tedy nenamítal, že měl správní orgán povinnost posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do poměrů žalobce při vydání rozhodnutí podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Soud se přesto s ohledem na zcela obecné námitky žalobce zabýval otázkou, zda bylo povinností správních orgánů se v řízení o zrušení platnosti povolení žalobce k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců přiměřeností dopadu rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců zabývat. Soudy již konstantně judikují, že povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Byť tedy zákon o pobytu cizinců v § 174a obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti, ustanovení § 77 odst. 1 citovaného zákona správním orgánům povinnost posuzovat dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života neukládá a žalovanému proto tato povinnost nevznikla.

21. Tento závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015 - 51, který v bodě [21] poznamenal, že „v případě rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zákonodárce nedal správnímu orgánu možnost správního uvážení a posouzení situace z hlediska přiměřenosti rozhodnutí. Naopak, pokud by mělo dojít k rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení, je posouzení vzhledem k přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života vyžadováno. Již z uvedeného plyne, že při naplnění kteréhokoli písmene odst. 1 jsou dány důvody pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu.“ Otázkou výkladu § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a poměřováním veřejného zájmu na ochraně před cizinci páchajícími úmyslnou trestnou činnost v ČR a základního práva cizince na rodinný život v ČR se zabýval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 4.1.2017, č.j. 9 Azs 288/2016 – 30, ve kterém uvedl, že „Ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V bodě [25] rozsudku ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, k § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců uvedl: „Z citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že zákonodárce provedenou novelou zákona o pobytu cizinců v případech závažného protiprávního jednání cizince (trestněprávního charakteru) upustil v řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu od dalšího zkoumání přiměřenosti z hlediska zásahu zrušujícího rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle nynější koncepce zákona o pobytu cizinců tak bude v případě závažné trestné činnosti cizince povolení k trvalému pobytu zrušeno bez ohledu na jeho rodinný či soukromý život.“ V rozsudku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 106/2015 – 48, Nejvyšší správní soud v bodě [22] poznamenal: „Žalovaný i městský soud případný zásah do jeho rodinného života posuzovaly, aniž by jim to § 77 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ukládal […].“ I přes tuto skutečnost se v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud k neexistenci zásahu do rodinného života tehdejšího stěžovatele vyjádřil, byť konstatoval, že hodnocení této okolnosti nebylo povinností ani žalovaného správního orgánu, ani Městského soudu v Praze.“ 22. Městský soud neshledal důvod, pro který by se měl od uvedených závěrů odchýlit, a proto se ztotožnil se závěrem žalovaného, že v daném případě může správní orgán do soukromého nebo rodinného života zasáhnout, děje-li se tak v souladu se zákonem, v tomto případě se zákonem o pobytu cizinců, správním řádem a v oblastech zájmu chráněných státem. Pokud tedy žalovaný nehodnotil dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce z hledisek uvedených v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, byl jeho postup zcela v souladu se smyslem a účelem zákona, konkrétně ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, jímž je efektivní ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost, a to ochrana formou přísnější právní úpravy, která vede ke zrušení pobytového statusu žalobce bez zkoumání přiměřenosti důsledků takového rozhodnutí.

23. Nicméně městský soud si je vědom toho, že podle nedávné judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017 – 26), je třeba i v případech rozhodnutí vydaných na základě § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zohlednit čl. 8 Úmluvy, který zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Veřejná moc totiž může do osobní sféry jednotlivce zasáhnout, pouze pokud tím sleduje legitimní cíl, a v rozsahu nezbytném a přiměřeném tomuto cíli.

24. Z napadeného rozhodnutí je ale patrné, že se ministerstvo otázkou, zda zrušením povolení k trvalému pobytu žalobce dojde k porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, podrobně zabývalo na straně 4 až 6 prvostupňového rozhodnutí, když za podstatné považovalo, že žalobci není postupem žalovaného znemožněno do budoucna pobývat na území ČR. S odkazem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv zdůraznilo, že v daném případě může správní orgán do soukromého a rodinného života žalobce zasáhnout, neboť se tak děje v souladu se zákonem. Tyto závěry pak potvrdil žalovaný v napadeném rozhodnutí.

25. Ani městský soud porovnáním zájmu žalobce na zachování rodinného života v současné podobě s kolidujícím veřejným zájmem nedospěl k závěru, že by bylo možné zájem žalobce upřednostnit. Žalobce si měl a mohl být při páchání uvedeného přečinu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo cizince na jeho území pobývat a cizinec tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat. Soud proto ani tuto námitku žalobce neshledal důvodnou. Soud v předmětné věci připouští, že zrušení povolení k trvalému pobytu, respektive s tím související povinnost žalobce opustit území, může negativně zasáhnout do jeho rodinného života, což ostatně připouští i žalovaný, avšak za stěžejní soud, stejně jako žalovaný, považuje odsouzení žalobce pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ust. § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchaného ve stádiu přípravy, v jednočinném souběhu s přečinem krádeže dle ust. § 205 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. V případě žalobce jako pachatele uvedené úmyslné trestné činnosti, by byl další jeho pobyt na území České republiky v rozporu s důležitým veřejným zájmem na ochraně obyvatelstva před trestnou činností, jehož ochrana je zajištěna právě prostřednictvím § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, a kterému musí zájem žalobce i jeho rodiny na zachování stávající podoby jejich soukromého a rodinného života ustoupit.

26. Soud považuje na tomto místě za vhodné konstatovat, že žalobou napadeným rozhodnutím není žalobce zbaven možnosti realizovat rodinný život. V úvahu přichází jak varianta praktického odloučení žalobce od manželky a dalších členů rodiny, tak i možnost přestěhování rodiny do země původu žalobce, event. do země původu manželky. Z tvrzení žalobce přitom nelze dovodit žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly nemožnosti realizovat rodinný život v zemi původu žalobce, případně v zemi původu jeho manželky. Žalobce ohledně svého rodinného života neuvedl žádné okolnosti, které by svědčily o výjimečném a již nepřiměřeném zásahu do jeho rodinného života v případě ukončení trvalého pobytu v České republice. Jak soud již výše uvedl, s ohledem na závažnost trestné činnosti, které se žalobce na území České republiky dopustil (v podrobnostech viz výše), městský soud znovu závěrem zdůrazňuje, že žádný z důvodů uváděných žalobcem není natolik podstatný, aby převážil zájem společnosti na ochraně ohroženého veřejného zájmu a odůvodnil tak přehodnocení závěrů žalovaného ohledně zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele. Městský soud proto shledává zásah do rodinného a soukromého života žalobce přiměřeným, se závěry žalovaného se ztotožnil a námitku žalobce týkající se přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života proto soud neshledal důvodnou.

27. Městský soud v Praze po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

28. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní orgán, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.