45 C 101/2023 - 30

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] pro zaplacení 78 397 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 78.397,00 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku, která bude specifikována v písemném vyhotovení tohoto rozsudku, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 78.397,- Kč, způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 33 C 30/2014. Uvedené řízení, v němž žalobce vystupoval na straně žalovaného, bylo zahájeno 3.12.2013 (poté, co byl vzájemný návrh ve věci vedené pod sp. zn. 33 C 96/2013 byl vyloučen k samostatnému řízení) a skončilo zastavením odvolacího řízení o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2022, č.j. 33 C 30/2014-679, a to na základě mimosoudní dohody účastníků řízení. Žalobce uvedl, že předmětem sporu bylo určení vlastnického práva k nemovitostem, jež měl žalobce získat od svého otce (který je měl získat v rámci restituce doprovázené mnohaletým soudním sporem). Žalobce byl nucen se bránit žalobě, ve které bylo tamním žalobcem tvrzeno, že není vlastníkem nemovitosti značné majetkové hodnoty. Nejistota plynoucí z vleklosti daného sporu způsobovala značnou nervozitu žalobce, kdy tento nevěděl, jak dlouho spor potrvá, s jakým výsledkem a jak velkou částku bude muset vynaložit na to, aby až do konce mohl úspěšně vést řízení. Žalobce pak samozřejmě neznal předem ani výsledek sporu, který by v případě prohry pro žalobce znamenal, že bude povinen nahradit protistraně značné náklady řízení. Dle žalobce měl soudní spor původ v restitučním sporu, resp. restituční věci, který byl nucen vést již od počátku devadesátých let otec žalobce, který jako restituent, přestože řádně uplatnil restituční nárok po rodinném příslušníkovi k nemovitosti protiprávně mu odejmuté zločinným komunistickým režimem, utrpěl újmu v důsledku chyby státu spočívající v porušení blokačního ustanovení zákona zakazujícího nakládání s majetkem dotčeným restitucí; tím de facto přišel (otec) žalobce o restituční nárok. Tedy nastal krajně nežádoucí stav, kdy minulá majetková křivda, způsobená totalitním komunistickým předchůdcem dnešního státu (žalovaného) namísto toho, aby byla odčiněna, vedla jen k soudním sporům, trvajícím v úhrnu téměř 30 let, a otec žalobce, resp. nakonec i sám žalobce, o majetek, který mu měl být dle zákona restituován, v důsledku pochybení žalovaného přišel. Žalovaný je tak současně zodpovědný za průtahy v soudním řízení v soudním sporu, který sám zapříčinil svým chybným postupem, namísto, aby přispěl k nápravě majetkové křivdy. Během celého řízení byl žalobce držen v nejistotě ohledně výsledku řízení a byl nucen po celou dobu řízení vyvíjet procesní aktivitu (bránit se proti žalobě), což pro něho představovalo jak psychickou, tak i finanční zátěž. Nelze pominout ani tu okolnost, že řízení sice bylo nakonec věcně skončeno meritorním rozhodnutím prvostupňového soudu, ale až poté co bylo zastaveno odvolací řízení ve věci odvolání proti prvostupňovému meritornímu rozhodnutí, a to na základě mimosoudní dohody účastníků řízení; tedy soudní řízení skončilo ke dni 31. 1. 2023 de facto smírným ujednáním účastníků řízení, nikoli soudním rozhodnutím (věcným) o odvolání (o němž lze pouze spekulovat kdy by nastalo nebýt mimosoudní dohody). Žalobce má za to, že takový postup soudů, které řešily relativně jednoduchý, ničím výjimečný spor 9 let, nelze akceptovat. Uzavřel, že podmínky odpovědnosti státu za výše uvedené průtahy a neúměrnou délku řízení jsou naplněny. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 17.3.2023, žalovaná však tomuto nároku žalobce pouze částečně, a to co do částky 85.750,- Kč, ve zbývající části nárok žalobce zamítla. Dle žalobce tak nebyla dostatečně odškodněna újma, která mu nepřiměřenou délkou řízení byla způsobena, když od sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 206/2010 uběhla už značná doba a je zapotřebí zohlednit i s tím související inflaci. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 17.3.2023 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 170.000,- Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 30/2014. Jeho žádost byla shledána částečně důvodnou, proto žalobci bylo přiznáno a poskytnuto zadostiučinění ve výši 85.750,- Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že celková délka řízení činila 9 let a 2 měsíce. Řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodl meritorně třikrát, odvolací soud rovněž třikrát a Nejvyšší soud jednou. Soud I. stupně způsobil roční průtah v souvislosti s nařízením prvního soudního jednání, jinak soudy postupovaly v zásadě v přiměřených lhůtách bez výrazných prodlev. Řízení bylo do určité míry složitější po skutkové i právní stránce. Předmětem žaloby bylo určení vlastnického práva k nemovitostem, důkazy byly provedeny výpověďmi svědků a řadou listin, z nichž některé musely být vyžadovány z archivů jiných institucí. Určitá právní složitost spočívala v konkurenci dvou základních práv, práva vlastnit majetek a práva na ochranu majetku. Konkrétněji se jednalo o otázku nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, k čemuž se až donedávna vyvíjela judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V daném sporu Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů s tím, že je třeba poměřovat všechny individuální okolnosti případu při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka. Význam řízení pro žalobce žalovaná hodnotila jako standartní, neboť dle předmětu řízení se nejednalo o žádné z preferovaných řízení, se kterými judikatura ESLP spojuje požadavek na rychlejší postup soudů. Celkovou délku řízení žalovaná zhodnotila jako nepřiměřenou. Žalovaná uzavřela, že výše žalobcem požadované náhrady nemajetkové újmy nepovažuje za přiměřenou, přičemž mu poskytla zadostiučinění ve výši 85.750,- Kč. K tomu dospěla ze základní částky 122 000,- Kč (tzn. 15.000,- Kč za rok řízení, za první dva roky v poloviční výši), snížené o 15% pro složitost projednávané věci a o dalších 15% s ohledem na projednávání věci na všech stupních soudní soustavy. K žalobcem navrhovanému navýšení z důvodu inflace žalovaná pokázala na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 20.10.2020, sp. zn. 30 Cdo 1318/2020), podle které na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny, ani změna životní úrovně. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby byla žaloba jako nedůvodná v plném rozsahu zamítnuta a žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Soud postupoval podle § 115a o.s.ř. a ve věci rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání souhlasili a ve věci bylo možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.

4. Žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u žalované podáním ze 17.3.2023.

5. Stanoviskem z 28.3.2023 byl nárok žalobce vypořádán a žalovaná mu na zadostiučinění nemajetkové újmy přiznala 85 750,- Kč.

6. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.3.2022 č.j. 33 C 30/2014-679 bylo žalobě [jméno FO] proti žalobci vyhověno.

7. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3.2023 č.j. 11 Co 163/2022-776 bylo odvolací řízení zastaveno, když oba účastníci mezi sebou uzavřeli mimosoudní dohodu o vypořádání sporu a proto vzali svá odvolání zpět.

8. Ze spisu sp.zn. 33 C 30/2014 Okresního soudu v Ústí nad Labem soud zjistil následující skutečnosti: Dne 11. 2. 2014 rozhodnuto usnesením č. j. 33 C 96/2013-113, tak, že se vzájemný návrh ze dne 3. 12. 2013, kterým se žalovaná [jméno FO] domáhá, aby soud určil, že je výlučnou vlastnicí domu č. p. [Anonymizováno] na stavební parcele č. [Anonymizováno] a této stavební parcely, vše v katastrálním území [adresa], vylučuje k samostatnému řízení, ve kterém bude žalovaná označována jako žalobkyně a žalobce [Jméno žalobce], nar. 19. 8. 1923, jako žalovaný. Původní žalobou se [Jméno žalobce] (dále jen „původní žalovaný“) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to budovy č. p. [Anonymizováno] na stavební parcele č. [Anonymizováno]1 a této stavební parcely, nacházejících se v katastrálním území [adresa]. [jméno FO] (dále jen „žalobkyně“). Žalobkyně s žalobou nesouhlasila a proto dne 3. 12. 2013 předložila vzájemný návrh. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 2. 2014. Usnesením ze dne 13. 2. 2014, č. j. 33 C 30/2014-60, soud připustil vstup [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce] právní moci dne 7. 3. 2014. Téhož dne byl zamítnut návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zdržet se všech dispozic s předmětným pozemkem. Usnesení nabylo právní moci dne 15. 5. 2014. Usnesením ze dne 14. 2. 20214, č. j. 33 C 30/2014-62, byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku za žalobu (vzájemný návrh) ve výši 5 000 Kč. Soudní poplatek byl uhrazen dne 18. 2. 2014. Dne 20. 2. 2014 bylo žalobkyní podáno odvolání proti usnesení ze dne 13. 2. 2014, č. j. 33 C 30/2014-61, o zamítnutí předběžného opatření. Usnesením ze dne 24. 2. 2014 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč, který uhradila dne 26. 2. 2014. Dne 12. 3. 2014 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „KSÚL“). Usnesením KSÚL ze dne 19. 3. 2014 bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí předběžného opatření. Dne 18. 6. 2014 bylo doručeno vyjádření žalovaného k žalobě. Dne 21. 8. 2014 doručena žádost Okresního soudu v Litoměřicích o sdělení stavu řízení, předmětu řízení, jeho účastníků a kopie žaloby. Urgováno dne 16. 9. 2014. Dne 5. 8. 2015 nařízeno jednání na 28. 8. 2015. Jednání proběhlo za účasti žalobkyně a zástupců obou účastníků. Dále odročeno na 6. 11. 2015. Dne 27. 8. 2015 doručeno doplnění žalobkyní. Dne 31. 8. 2015 zaslána žádost Nejvyššímu soudu o zapůjčení spisu 13 C 147/92 Okresního soudu v Ústí nad Labem. Dne 30. 11. 2015 sděleno, že požadovaný spis byl vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dne 16. 12. 2015 proběhlo další jednání ve věci, za osobní účasti obou účastníků. Na jednání vyslechnuta svědkyně, dále prováděno dokazování. Jednání poté odročeno na 23. 12. 2015. Dne 23. 12. 2015 vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Písemné vyhotovení rozsudku ze dne 23. 12. 2015, č. j. 33 C 30/2014-188, doručeno žalobkyni 30. 3. 2016, žalovanému 31. 3. 2016. Dne 6. 4. 2016 doručeno odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku. Spis předán nové soudkyni, neboť původní soudce ukončil činnost u Okresního soudu v Ostravě. Usnesením ze dne 3. 6. 2016, č. j. 33 C 30/2014-211, byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku za odvolání. Poplatek byl uhrazen dne 7. 6. 2016. Dne 15. 8. 2016 doručeno odvolání žalovanému. Dne 30. 9. 2016 bylo doručeno vyjádření žalovaného k odvolání. Spis byl dne 6. 10. 2016 předložen KSÚL s odvoláním. Dne 30. 3. 2017 doručeno podání žalovaného, kterým žádá o brzké vyřízení věci, neboť předmětem řízení je nemovitost, o kterou se jeho rodina soudí již 25 let. Na podání bylo soudem reagováno přípisem ze dne 30. 3. 2017, kterým soud sdělil, že věc bude vyřízena v druhé polovině roku 2017. Dne 30. 11. 2017 proběhlo jednání u odvolacího soudu, které bylo poté odročeno na 7. 12. 2017. Na jednání dne 7. 12. 2017 vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 12. 2015, č. j. 33 C 30/2014-188, potvrzen. Písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 11 Co 747/2016-267, bylo žalobkyni doručeno dne 12. 2. 2018, žalovanému dne 14. 2. 2018. Dne 15. 2. 2018 podáno dovolání žalobkyně. Zároveň podán návrh na nařízení předběžného opatření žalobkyní, přičemž rovněž byla složena jistina a uhrazen soudní poplatek za návrh na předběžné opatření. Usnesením ze dne 19. 2. 2018, č. j. 33 C 30/2014-284, byl návrh na nařízení předběžného opatření odmítnut, neboť jistota byla složena až den po doručení návrhu. Usnesením ze dne 19. 2. 2018 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč, přičemž poplatek byl uhrazen dne 27. 2. 2018. Dne 11. 4. 2018 bylo žalovanému doručeno usnesení, kterým byl vyzván k vyjádření se k dovolání žalobkyně. Vyjádření doručeno dne 27. 4. 2018. Dne 21. 5. 2018 spis doručen Nejvyššímu soudu s dovoláním. Dne 13. 6. 2018 vydán rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1977/2018-316, kterým byly zrušeny rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Písemné vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu doručeno žalovanému dne 30. 7. 2018, doručenka žalobkyni chybí, avšak právní moc vyznačena na 30. 7. 2018. Dne 29. 11. 2018 doložila žalobkyně k důkazu další listiny a zároveň požádala, aby soud přistoupil k projednání věci. Dne 3. 1. 2019 nařízeno jednání na 9. 4. 2019. Dne 8. 4. 2019 doručeno vyjádření žalovaného a návrh důkazů. Jednání poté odročena za účelem seznámení se žalobkyně s argumentací ze strany žalovaného, a to na 14. 6. 2019. Dne 22. 5. 2019 doručeno vyjádření žalobkyně k podání žalovaného ze dne 8. 4. 2019. Dne 31. 5. 2019 doručena replika žalovaného. Na jednání dne 14. 6. 2019 vyslechnuti svědci a dále odročeno na 23. 8. 2019. Dne 23. 6. 2019 doručeno podání žalovaného s návrhem důkazů. Dne 8. 8. 2019 doručeno vyjádření žalobkyně. Na jednání dne 23. 8. 2019 prováděno dokazování a dále odročeno za účelem vyžádání si privatizačního spisu od [Anonymizováno]. Podáním doručeným dne 25. 9. 2019 [Anonymizováno] sdělilo, že nemá požadovanou dokumentaci k dispozici. Privatizační spisy soudem vyžádány u Státního archívu v Litoměřicích. Ten soudu dne 1. 11. 2019 sdělil, že dokumenty vztahující se k činnosti privatizační komise ve věci dražby provozovny potravin v obci Chabařovice, která se uskutečnila dne 31. 5. 1991, by se měly nalézat ve fondu [adresa], archiv města Ústí nad Labem, kde soud spis vyžádal dne 1. 11. 2019. Dne 7. 11. 2019 byly soudu doručeny kopie všech listin ze spisu č. 0121411 z fondu Okresní úřad Ústí nad Labem, NAD 842. 26. 11. 2019 požádal žalovaný o zaslání dokumentů od Archivu, přičemž žádosti bylo vyhověno a dokumenty zaslány 29. 11. 2019. Dne 6. 12. 2019 proběhlo jednání, přičemž bylo odročeno na 16. 12. 2019 za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 33 C 30/2014, bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. [Anonymizováno] katastrálním území [adresa], jehož součástí je stavba – [adresa] (rodinný dům). Písemné vyhotovení rozsudku bylo žalobkyni i žalovanému doručeno dne 17. 3. 2020. Dne 25. 3. 2020 bylo žalovaným podáno odvolání. Usnesením ze dne 14. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání, který uhradil dne 20. 4. 2020. Usnesením ze dne 28. 4. 2020 byla žalobkyně vyzvána k vyjádření se k odvolání žalovaného, přičemž usnesení bylo doručeno dne 29. 4. 2020. Dne 5. 6. 2020 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Dne 25. 9. 2020 bylo KSÚL doručeno vyjádření soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] k námitce podjatosti, přičemž tato uvedla, že byla zaměstnaná v pozici advokátní koncipientky AK [tituly před jménem] [jméno FO] od září 2000 do června 2005, přičemž od května 2001 do srpna 2002 čerpala rodičovskou dovolenou a na podzim 2015 byla jmenovaná soudkyní. Poměr k označeným účastníkům řízení soudkyně neshledala, rovněž ani poměr k věci. Usnesením KSÚL ze dne 27. 10. 2020, č. j. 11 Co 114/2020-543, byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 12. 2019, č. j. 33 C 30/2014-480, a věc byla nařízena k rozhodnutí jinému soudci, než je [tituly před jménem] [jméno FO]. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 2020. Dne 4. 11. 2021 proběhlo jednání ve věci, kde byli účastníci poučeni o změně soudce. Dále odročeno za účelem doplnění tvrzení a provedení důkazů na 26. 1. 2022. Dne 2. 12. 2021 doručeno vyjádření žalobkyně k výzvě soudu. Téhož dne požádal žalovaný o prodloužení termínu k vyjádření se a označení rozhodných skutečností, a to o 15 dnů. Vyjádření žalovaného doručeno soudu dne 14. 12. 2021. Dne 20. 1. 2021 doplněno vyjádření žalovaného. Dne 26. 1. 2022 proběhlo jednání ve věci, poté odročeno na 21. 3. 2022 za účelem revize důkazů. Dne 7. 2. 2022 doručeno další vyjádření žalovaného. Dne 21. 3. 2022 proběhlo jednání ve věci, které bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 30. 3. 2022. Lhůta k vyhotovení rozsudku byla předsedou soudu prodloužena do 30. 5. 2022. Následně lhůta znovu prodloužena do 14. 6. 2022. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 33 C 30/2014-679, bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obci [adresa], jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno]. Rozsudek byl doručen oběma účastníkům dne 15. 6. 2022 a dne 1. 7. 2022 nabyl právní moci. Dne 25. 6. 2022 bylo podáno žalovaným odvolání. Odvolání bylo doručeno žalobkyni dne 4. 7. 2022 a dne 4. 8. 2022 předloženo KSÚL. Dále jednáno mezi účastníky o smíru, přičemž přípisem ze dne 1. 12. 2022 byli účastníci vyzváni ke sdělení stavu jednání o smíru. Přípisem ze dne 6. 12. 2022 žalovaný sdělil, že jednání nadále probíhá, přičemž došlo ke shodě ohledně zaplacené částky. Dne 17. 1. 2023 soudu doručena zpráva o stavu mimosoudního jednání. Dne 26. 1. 2023 doručeno soudu zpětvzetí odvolání žalovaného, když mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání. Usnesením KSÚL ze dne 31. 1. 2023, č. j. 11 Co 163/2022-776, bylo odvolací řízení zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne 6. 2. 2023.

9. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

11. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

12. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

13. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

14. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

15. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 7. 3. 2014 (kdy nabylo právní moci usnesení o připuštění vstupu žalobce do řízení na místo původního účastníka) do 6. 2. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu, tedy celkem 8 let a 10 měsíců. Předmětem řízení bylo určení vlastnictví k nemovitosti (dle vzájemného návrhu, uplatněného v jiném řízení). V řízení se až na jednu výjimku nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Výjimku tvořilo období mezi , a to s jedinou výjimkou. Řízení vykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Soud musel zajistit řadu důkazních listin z archivů různých úřadů, ve věci bylo vyslechnuto množství svědků, dvakrát bylo rozhodováno o návrzích na vydání předběžného opatření a nelze pominout ani právní složitost sporu – posouzení otázky nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti, když nabyvatel tvrdil, že nemovitost nabyl v dobré víře (byť od nevlastníka). Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech stupních soudní soustavy, kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně třikrát, rovněž soud odvolací, dále ve věci rozhodoval soud Nejvyšší (1x). Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce v daném řízení, tento se svým procesním chováním částečně (byť nepatrně) podílel na celkové době řízení (stejně jako tamní žalobkyně), když repliky k vyjádření druhé strany podávali až na základě výzvy soudu, stejně tak hradili i soudní poplatky za podání opravných prostředků. V neposlední řadě nutno poukázat na skutečnost, že oba účastníci v závěru řízení mezi sebou mimosoudně jednali a odvolací soud jim dal za tímto účelem prostor. I tato mimosoudní jednání tak přispěla k celkové době řízení. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu objektivně řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Byť žalobce tvrdil, že spor již trvá 30 let, protože se prakticky jedná o prodloužení restitučního řízení, které zahájil jeho otec, nelze s tímto názorem souhlasit. Restituční řízení je řízením dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jehož předmětem je právo restituenta (oprávněné osoby) na vydání náhradního plnění z majetku státu v případě, kdy restitutio in natura tedy návrat do původního stavu již není možný. Jedná se o řízení, v němž na straně žalobce vystupuje fyzická (či hypoteticky i právnická) osoba, na druhé stát. Z obsahu spisu však vyplývá, že předmětné řízení bylo vyloučeno jako samostatný spor z řízení sp.zn. 33 C 96/2013, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem, v němž se žalobce (resp. otec žalobce) domáhal určení vlastnictví k nemovitosti proti tehdejší žalované, která následně vznesla vzájemný návrh, jímž bylo dané řízení zahájeno. Nejedná se tak o restituční řízení a řízení tak nelze posuzovat jako řízení související. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako standardní i z hlediska subjektivního.

21. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud stanovil základní částku za 8 let a 10 měsíců trvání řízení v rozsahu 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši). Soud vyšel ze základní částky odškodnění, protože řízení netrvalo více než 10 let a dospěl k základní částce ve výši 121 250 Kč. Od této částky odečetl 20 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, dalších 20% soud odečetl s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly. Soud s ohledem na nepatrný podíl žalobce na délce řízení základní částku dále nemoderoval, stejně tak z důvodu standardního významu řízení pro žalobce. Celkem tedy soud základní částku ponížil o 40 % (tzn. 48 500,- Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat čáska ve výši 72 750,- Kč. Jelikož žalovaný mimosoudně žalobci hradil částku ve výši 85.750,- Kč, hradil tak částku vyšší. Soud proto žalobu ve výroku ad. I. zamítl.

22. Pro úplnost soud uvádí, že se neztotožnil s námitkou žalobce ohledně nutnosti valorizace přiznávaných zadostiučinění. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii se podává, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20.5.2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000,- Kč až 20 000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) s tím, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26.2.2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18.8.2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20.10.2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ve věci sp.zn. 30 Cdo 1624/202 či ve věci 30 Cdo 1624/2021.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalované písemně vyjádřila k žalobě, vyhlášení rozsudku bylo bez účasti účastníků, přísluší žalované náhrada nákladů řízení ve výši 300,- Kč.

Poučení