45 C 29/2021 - 150

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: JUDr. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D. sídlem Italská 27, 120 00 Praha 2 proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 377 301,49 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 61.593,00 Kč spolu s 8.25 % úrokem z prodlení ročně z částky 61.593,00 Kč od 8.2.2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 154.500,00 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 154.500,00 Kč od 8.2.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám žalované částku 3263,22 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení škody ve výši 377 301, 49 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky v souvislosti s proplacením léčivého přípravku [Anonymizováno] dle ustanovení § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 48/1997 Sb.“). Žalobce jako pojištěnec VZP byl dne 19.5.2016 vyšetřen na CT plic a bylo u něj zjištěno několik nádorových ložisek v pravé plíci. Ošetřující lékařka žalobce požádala VZP o schválení léčby žalobce léčivým přípravkem [Anonymizováno], která však dle revizní lékařky VZP v první linii nebyla možná, protože existuje léčba ve formě tablet. Žádost byla vzata zpět a od června 2016 byla žalobci aplikována léčba tabletami [Anonymizováno], která však přestala po 15 měsících účinkovat, což vyústilo v zákrok na gama noži k odstranění vícečetných metastáz na mozku dne 4.10.2017. Následná léčba přípravkem [Anonymizováno], kterou žalobce očekával, však nebyla revizní lékařkou VZP aplikována, protože již oproti dřívějšímu stavu měla být hrazena pouze v první linii, zatímco žalobce již byl léčen v linii druhé. Státní úřad pro kontrolu léčiv v mezidobí dne 26.11.2016 rozhodl o výši úhrady LP [Anonymizováno] pro léčbu v první linii, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13.12.2016, a změna stanoviska VZP tuto skutečnost zjevně odrážela. Uvedený postup VZP měl pro žalobce velmi negativní a tíživé dopady, když se negativně odrazil na zdravotním stavu žalobce v podobě progrese zhoubného melanomu. V návaznosti na operaci na gama noži i stanovisko VZP žalobce dne 19.10.2017 podal prostřednictvím své ošetřující lékařky žádost o schválení léčby LP [Anonymizováno] (s obdobnými účinky jako [Anonymizováno]) podle § 16 zák. č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, doloženou žádostí žalobce z 16. 10. 2017, lékařskými zprávami a dalšími podklady a současně mu ošetřující lékařka začala lék [Anonymizováno] aplikovat s ohledem na riziko z prodlení v podobě další progrese melanomu. Žalobce si tuto léčbu musel začít hradit ze svého, přičemž vynaložil v období od 26.10.2017-9.9.2019 celkem 1.195.736,15 Kč. O žádosti žalobce byla VZP v souladu s § 71 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (s.ř.) povinna rozhodnout bez zbytečného odkladu nejpozději do 19. 11. 2017, a to zejména s ohledem na zdravotní stav žalobce. Přitom měla žádosti vyhovět a zajistit proplácení léčby [Anonymizováno] žalobci z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Této povinnosti však nedostála. Žalobce teprve 6. 12. 2017 obdržel rozhodnutí VZP ze dne 1. 12. 2017 sp. zn. [Anonymizováno] jímž VZP žádost o úhradu zamítla. Proti prvnímu prvostupňovému rozhodnutí žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podal dne 13. 12. 2017 odvolání, které bylo VZP doručeno téhož dne a 14. 12. 2017 přeposláno k vyjádření pověřeným osobám z Ústředí VZP. Od tohoto dne tak počala běžet lhůta pro rozhodnutí. VZP přitom byla povinna rozhodnout o prvním odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději pak v 30denní lhůtě (§ 90 odst. 6 ve spojení s § 88 a § 71 s.ř. VZP), tedy do 14. 1. 2018. Žalobce obdržel rozhodnutí VZP o prvním odvolání, datované dnem 19. 1. 2018, sp. zn. [Anonymizováno], teprve 5. 2. 2018. Navíc VZP v rozporu se správním řádem zaslala rozhodnutí o prvním odvolání přímo žalobci a nikoli jeho právnímu zástupci, kterému formálně doručeno nebylo, ačkoli VZP o právním zastoupení žalobce dobře věděla (odvolání proti prvnímu prvostupňovému rozhodnutí bylo sepsáno právním zástupcem žalobce a VZP spolu s ním obdržela i plnou moc). Žalobce podal proti rozhodnutí o prvním odvolání i prvostupňovému rozhodnutí správní žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. [Anonymizováno] který byl VZP doručen 21. 6. 2019 a z něhož jasně vyplývá, že postup VZP byl protiprávní a VZP měla žádosti o úhradu vyhovět. VZP proti rozsudku správního soudu podala kasační stížnost, která však neměla odkladný účinek a neměla tak vliv na povinnost VZP rozsudek správního soudu respektovat. VZP rozsudek správního soudu ostentativně nerespektovala a namísto toho, aby vyhověla žádosti o úhradu bezodkladně po jeho doručení, k čemuž byla povinna, vydala dne 9. 7. 2019 usnesení č. j. [Anonymizováno], které bylo téhož dne doručeno žalobci a jímž: (i) přerušila řízení o žádosti o úhradu a (ii) vyzvala žalobce k odstranění údajných (neexistujících) vad žádosti ve lhůtě do 15. 8. 2019. Žalobce dodal VZP požadované doklady dne 8. 8. 2019 spolu s vyjádřením k usnesení o přerušení. Následně paní MUDr. [jméno FO] z VZP (Regionální pobočka [adresa]) odeslala dne 12. 8. 2019 Ústředí VZP prosbu o posouzení žádosti o úhradu v návaznosti na rozsudek správního soudu. Žádost o úhradu opětovně posoudil MUDr. [jméno FO] z Ústředí VZP (MUDr. [jméno FO]), který své zamítavé stanovisko shrnul ve svém e-mailu ze dne 6. 9. 2019, adresovaném paní MUDr. [jméno FO]. VZP následně dne 23. 9. 2019 vydala rozhodnutí sp. zn. [Anonymizováno] (druhé prvostupňové rozhodnutí), jímž žádost o úhradu v naprostém rozporu s rozsudkem správního soudu opětovně zamítla a proti němuž podal žalobce dne 8. 10. 2019 odvolání (druhé odvolání). Druhé odvolání bylo VZP doručeno 8. 10. 2019 a přeposláno k vyjádření týmž osobám z Ústředí VZP dne 9. 10. 2019. Od tohoto dne tak počala běžet 30denní lhůta pro rozhodnutí o odvolání ve smyslu § 90 odst. 6 ve spojení s § 88 a § 71 odst. 3 písm. a) s.ř. VZP tak byla povinna o druhém odvolání rozhodnout nejpozději do 8. 11. 2019. Z důvodu nečinnosti VZP žalobce vydání rozhodnutí o druhém odvolání u VZP urgoval nejprve 10. 12. 2019. VZP žalobci teprve po obdržení zmíněné urgence dne 10. 12. 2019 zaslala vyrozumění s informací o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a možnosti se s nimi seznámit, které bylo žalobci doručeno 11. 12. 2019 a na něž navázalo nahlédnutí do spisu ze strany právního zástupce žalobce dne 12. 12. 2019 a jeho vyjádření z 16. 12. 2019. Dne 23. 1. 2020 byl žalobci i VZP doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2020, č. j. [Anonymizováno], jímž NSS kasační stížnost VZP proti rozsudku správního soudu zamítl. Z rozsudku NSS jsou dobře seznatelné jak rozsah pochybení a protiprávnost postupu VZP, tak důvodnost žádosti o úhradu. V návaznosti na doručení rozsudku NSS žalobce u VZP opětovně urgoval vydání rozhodnutí o druhém odvolání podáním ze dne 23. 1. 2020. VZP nakonec o druhém odvolání rozhodla rozhodnutím ze dne 7. 2. 2020, č. j. [Anonymizováno], jímž druhé prvostupňové rozhodnutí změnila tak, že se přiznává úhrada 16 balení léčivého přípravku [Anonymizováno] 50 mg - kód [Anonymizováno] z prostředků veřejného zdravotního pojištění. VZP tak přes jasný rozsudek správního soudu i rozsudek NSS ani v rozhodnutí o druhém odvolání nerozhodla o žádosti o úhradu v celém jejím rozsahu, ale pouze v malé části, konkrétně v části 16 balení LP [Anonymizováno], a to navíc pro futuro, tj. v rozsahu dosud nespotřebovaných dávek, které žalobce dosud neuhradil (a dost možná s ohledem na prozatímní ukončení léčby ani hradit nebude). VZP nijak nerozhodla o žádosti o úhradu v rozsahu léčby LP [Anonymizováno] od jejího počátku (říjen 2017) do jejího prozatímního ukončení (září 2019), kterou musel v důsledku jejího protiprávního postupu hradit žalobce. VZP tak nevyčerpala předmět správního řízení. V návaznosti na doručení rozhodnutí o druhém odvolání žalobce VZP dne [právnická osoba]. 2020 požádal o proplacení částek, které za léčbu LP [Anonymizováno] musel dosud uhradit v důsledku protiprávního jednání VZP. VZP následně informovala žalobce o tom, že částky, které žalobce uhradil FNKV, VZP (znovu) uhradí FNKV, která tyto částky následně proplatí žalobci na jeho žádost z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Přestože tento uvažovaný postup byl zjevně neoprávněný a neúčelný a z pohledu žalobce vedl jen k dalšímu zdržení, VZP jej s FNKV řešila a požádala FNKV o součinnost. Následně VZP informovala žalobce, že částky, které žalobce uhradil za LP [Anonymizováno], nebude proplácet FNKV (neboť to údajně z důvodu uzavření účetnictví za předchozí roky není možné), ale proplatí je přímo žalobci, pokud s ní uzavře formální dohodu, kterou bude VZP archivovat jako doklad o úhradě. S tím žalobce souhlasil za podmínky, že dohoda neomezí žádná jeho práva a bude skutečně pouze formálním dokladem o provedení platby. V návaznosti na další diskuzi žalobce a VZP potvrdila VZP tuto skutečnost vyjádřením ze dne 9. 4. 2020. Žalobce předpokládal, že bezodkladně po vystavení daného vyjádření dojde k podpisu avizované dohody a proplacení dlužných částek ze strany VZP. VZP jej však informovala, že musí nejprve dořešit interní oprávnění příslušnou dohodu podepsat, což bylo pro žalobce značně překvapivé s ohledem na to, že podpis dohody byl požadavkem VZP. Předmětná dohoda byla nakonec podepsána až dne 29. 4. 2020 a na jejím základě VZP uhradila žalobci dlužnou částku 1.195.735,- Kč dne 11. 5.2020. V důsledku jednání VZP tak vznikla žalobci škoda, kterou představují jednak náklady na právní zastoupení ve výši 16.093,- Kč za 9 úkonů po 1 000,- Kč, 2 úkony po 500,- Kč, 11xrežijních paušálů po 300,- Kč a 21% DPH (převzetí věci, odvolání proti prvnímu prvostupňovému rozhodnutí, podání VZP - vyjádření k přerušení řízení, odvolání proti druhému prvostupňovému rozhodnutí, podání VZP – urgence rozhodnutí, prostudování spisu u VZP, podání VZP v návaznosti na nahlédnutí do spisu, podání VZP – opětovná urgence rozhodnutí, podání VZP - žádost o úhradu, revize dohody mezi žalobcem a VZP a jednání s protistranou - podpis dohody mezi žalobcem a VZP) ve správním řízení, jednak ušlý zisk z důvodu nemožnosti využít investičním způsobem prostředky, které musel hradit FNKV v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí VZP, přičemž tyto vyčíslil v podobě úroků v závislosti na jednotlivé platby za lék [Anonymizováno] ve výši 161.208,49 Kč a dále nárokoval i nemajetkovou újmu ve výši 200.000,- Kč za nepřiměřeně dlouhé řízení o žádosti žalobce před VZP. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě citované škody dne 7.8.2020, žalovaná však žádosti žalobce do podání žaloby nevyhověla. S ohledem na to žalobce požadoval, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že u ní žalobce uplatnil nárok na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. dne 7. 8. 2020, tento posoudila a dopisem č. j. [Anonymizováno] ze dne 4. 2. 2021 uplatněný nárok žalobce odmítla. V této souvislosti především vznesla námitku nedostatku své pasivní věcné legitimace, protože VZP ČR nevykonává státní moc, ale veřejnou moc, což je však pojem širší, zahrnující i samosprávu (např. profesní komory). Za výkon celé veřejné moci však stát neodpovídá, protože není správou státní. V této souvislosti odkázala zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 75/93, I. ÚS 41/98 a IV. ÚS 3638/15. Při rozhodování dle ust. § 16 zákona č. 48/1997 Sb. nevykonává VZP ČR státní správu, ale decentralizovanou veřejnou správu. Výrazem decentralizované správy je též to, že Ministerstvo zdravotnictví, resp. jiný orgán státu, nemá dle současného právního stavu pravomoc, jakkoliv revidovat rozhodnutí VZP ČR přijaté na základě § 16 zákona č. 48/1997 Sb. Toto rozhodování probíhá zcela mimo ingerenci státu a jeho organizačních složek. V předmětné věci tak není dána odpovědnost státu, ale VZP ČR. Souhlas o úhradě podané dle § 16 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. se váže na rozhodnutí revizního lékaře zdravotní pojišťovny, přičemž Ministerstvo zdravotnictví nestanoví žádným zákonným předpisem bližší podmínky a kritéria, která musí být pro vyhovění žádosti splněna. Jedná se tak o odborné posouzení žádosti v plné gesci zdravotní pojišťovny, kdy nedochází k výkonu státní správy, a to ani v přenesené působnosti. Z opatrnosti dále žalovaná namítla, že jednání směřující k vydání později soudem zrušených rozhodnutí VZP ČR nebylo v příčinné souvislosti se vznikem jakékoliv škody, resp. újmy, žalobce. Žalovaná odkazuje na ust. § 16 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., který stanoví, že „s výjimkou případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, je poskytnutí zdravotních služeb podle předchozího odstavce vázáno na předchozí souhlas revizního lékaře“. Tuto právní normu je podle názoru žalované třeba vykládat tak, že rozhodnutí zdravotní pojišťovny je předpokladem pro vznik práva na mimořádnou úhradu pouze tehdy, nehrozí-li nebezpečí z prodlení se zahájením požadované léčby. Dojde-li k situaci hrozícího nebezpečí z prodlení, vznikne nárok na mimořádnou úhradu již existencí takového zdravotního stavu pojištěnce, který vyžaduje bezodkladné zahájení léčby. Přijetí závěru o existenci stavu hrozícího nebezpečí z prodlení je na poskytovateli zdravotních služeb. Skutečnost, že žalobce zahájil léčbu léčivým přípravkem [Anonymizováno] s ohledem na riziko z prodlení, je výslovně zmíněna v bodě 8. žaloby. VZP ČR nebyla však o zahájení léčby dopředu informována, v žádosti o mimořádnou úhradu ze dne 16. 10. 2017 tato informace uvedena není. V doložené zprávě ošetřující lékařky ani v žádosti o úhradu léčivého přípravku ze dne 16. 10. 2017 není zmínka o tom, že by se jednalo o nebezpečí z prodlení. Z doložených podkladů žalobcem vyplývá, že k první úhradě léčivého přípravku [Anonymizováno] došlo dne 26. 10. 2017, tedy 7 dní od podání žádosti o mimořádnou úhradu (k podání žádosti došlo dne 19. 10. 2017). Pokud poskytovatel zdravotních služeb poskytující zdravotní péči žalobci vyhodnotil jeho zdravotní stav tak, že je žalobci nezbytné nasadit léčbu léčivým přípravkem [Anonymizováno], neboť jde o jedinou možnost léčby pro žalobce ve výjimečné situaci s hrozícím rizikem z prodlení, tak neměl s ohledem na shora uvedené ustanovení občanského zákoníku požadovat po žalobci přímou platbu, ale vykázat úhradu léčivého přípravku k úhradě VZP ČR, jelikož dle § 16 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. není poskytnutí mimořádných zdravotních služeb vázáno na posudek revizního lékaře pojišťovny. Byť by tento postup neodklidil spornou otázku existence nároku na mimořádnou úhradu, došlo by však k jejímu přenesení do úrovně vztahu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a VZP ČR, aniž by jí byl přímo zatížen žalobce. Pokud by snad podmínky pro vznik nároku na poskytnutí zdravotních služeb žalobci bez rozhodnutí zdravotní pojišťovny splněny nebyly a zahájení léčby bylo možné odložit, tak by náklady vzniklé žalobci ve spojení s platbou léčivého přípravku nebylo možné kvalifikovat jako škodu, neboť by šlo o nikoliv nutně vynaložené náklady. Jednání VZP ČR spojené s rozhodovací činností o nároku žalobce na mimořádnou úhradu léčivého prostředku nemohlo vést ke vzniku jakékoliv škody, resp. újmy žalobce. Pokud poskytovatel zdravotních služeb vyhodnotil, že jsou splněny podmínky pro vznik nároku žalobce dle § 16 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., neměl po žalobci vyžadovat přímou platbu za poskytnutí zdravotních služeb. Nedošlo by tak ke vzniku nákladů tvrzených Pojištěncem v žalobě, ani k event. vzniku údajné nemajetkové újmy. Žalovaná má tedy za to, že eventuální újma žalobce nevnikla v důsledku rozhodovací činnosti VZP ČR. Pokud jde o žalobcem požadovanou náhradu nákladů řízení, tyto musejí být vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Nepostačuje, pokud byly vynaloženy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím. V této souvislosti žalovaná rozebrala jednotlivé žalobcem deklarované úkony právní služby v žalobě s tím, že konkrétní úkony buď nejsou úkony ve věci samé, které by žalobce vynaložil v rámci řízení u VZP ČR v přímé souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo nejsou jako úkony advokátním tarifem honorovány. Pokud jde o požadovanou náhradu škody v podobě ušlého zisku, resp. zákonných úroků z prodlení za období ode dne provedení určité úhrady léčivého přípravku do dne zaplacení částky VZP ČR, který by žalobce realizoval ze svých prostředků, nemusel-li by je vynaložit na svou léčbu, odkázala žalovaná na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, podle které musí být jednak škoda skutečná, nikoliv hypotetická, jednak odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by úroky přinesly při obvyklém způsobu hospodaření a který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, je dán mimo jiné pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Co se týče nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč, která žalobci vznikla v důsledku nesprávného postupu VZP ČR a jejích nezákonných rozhodnutí, zejména pak v důsledku porušení povinnosti VZP ČR vyhovět žádosti o úhradu v zákonem stanovené lhůtě, žalovaná uplatnila ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy námitku promlčení. Tvrdí-li žalobce, že ke vzniku nemajetkové újmy došlo v souvislosti s nezákonným rozhodnutím VZP ČR, žalovaná uvádí, že rozhodnutí VZP ČR byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [Anonymizováno] ze dne 22.5.2019. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 7.8.2020, tedy více než po roce od nezákonného rozhodnutí VZP ČR. Z žaloby dále vyplývá, že žalobce nemajetkovou újmu spatřuje v tom, že byl v důsledku protiprávního postupu VZP ČR postaven před rozhodnutí, zda akceptovat neefektivní léčbu, kterou by mu VZP ČR uhradila z prostředků veřejného zdravotního pojištění, anebo na léčbu vynaložit své vlastní úspory. Tvrzená nemajetková újma tak žalobci vznikla již v říjnu 2017. Žalobce zahájil léčbu léčivým přípravkem [Anonymizováno] s ohledem na riziko z prodlení, přičemž to byl poskytovatel zdravotních služeb poskytující zdravotní péči žalobci, který vyhodnotil jeho zdravotní stav tak, že je žalobci nezbytné nasadit léčbu léčivým přípravkem [Anonymizováno] a požadoval po něm úhradu, ačkoliv v případě nároku na poskytnutí lékařské péče dle § 16 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. není potřeba posudku revizního lékaře a poskytovatel zdravotních služeb neměl po žalobci vyžadovat přímou platbu za poskytnutí zdravotních služeb. S ohledem na to není dána příčinná souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím, případně nesprávným úředním postupem. Pokud jde o žalobcem uvedený odkaz na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), žalovaná konstatovala, že dle jejího názoru se čl. 6 Úmluvy na rozhodování VZP ČR podle zákona č. 48/1997 Sb., konkrétně na rozhodování i úhradě zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění, neaplikuje, jelikož se jedná o řízení, ve kterém není rozhodováno o občanském právu nebo závazku, které by mělo soukromoprávní charakter. V případě žalobce nepostačuje pouze konstatování vzniku nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ale žalobce musí vznik takové škody v souvislosti s namítaným nesprávným úředním postupem prokázat. Žalovaná je toho názoru, že žalobci nemajetková újma nevznikla. Pro případ, že by soud byl opačného názoru, žalovaná požadovanou náhradu škody za nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč označila za neadekvátně vysokou, přičemž stručně rozebrala specifika daného řízení s tím, že nepovažuje délku daného řízení za nepřiměřenou, když jednak nelze odhlédnout od skutečnosti, že cca. 13 měsíců probíhalo soudní řízení před Městským soudem v Praze, jehož délku VZP ČR nemohla nijak ovlivnit, jednak žalobce ukončil léčbu léčivým přípravkem [Anonymizováno] v září 2019, přičemž převážná část léčby, tj. úhrada léčivého přípravku žalobcem, probíhala právě v období, kdy bylo vedeno řízení před Městským soudem v Praze. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. Soud ve věci již jednou rozhodl, když rozsudkem č.j. 45 C 29/2021 v plném rozsahu žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu rozsudkem č. j. 91 Co 321/2022- 96 ze dne 14.12.2022 v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 161 208,49 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 8. 2. 2021 do zaplacení, potvrdil, ve zbývající v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 216 093 Kč s příslušenstvím a co do výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu nalézacímu k dalšímu řízení.

4. Uplatněním nároku na náhradu újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí ze dne 7.8.2020 se žalobce domáhal předběžného projednání nároku, obsahově totožného se žalobou. Dle dodejky datové zprávy byla žádost o předběžné projednání nároku žalobce doručena do datové schránky žalované 7.8.2020. Dle dodejky byla zpráva doručena téhož dne žalované.

5. Sdělením ze dne 4.9.2020 byl právní zástupce žalobce informován, že Ministerstvo zdravotnictví obdrželo 10.7.2020 jeho žádost.

6. Stanoviskem ve věci uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ze dne 4.2.2021 byl nárok žalobce vypořádán a žalovaná vznesla námitku nedostatku své pasivní legitimace.

7. Ze zprávy z ambulantního vyšetření ze dne 3.10.2017 vyplývá, že 3.10.2017 byla ukončena léčba žalobce Tafiniarem pro progresi v mozku a dále byla podána žádost o úhradu protilátky [Anonymizováno] ve II. léčebné linii.

8. Žádostí o poskytnutí léčivého přípravku [Anonymizováno] (event. [Anonymizováno]) ze dne 16.10.2017, zaslanou Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se žalobce domáhal přiznání náhrady za poskytnutí léčivého přípravku [Anonymizováno] (event. [Anonymizováno]).

9. Dle nedatovaného vyjádření [podezřelý výraz], se lékařka vyjadřuje k tomu, že žalobce byl léčen preparátem [Anonymizováno] od 24.10.2017, každé tři týdny s tím, že léčba je plánovaná do progrese onemocnění či nepřijatelné toxicity, a dále se vyjadřovala ke snášenlivosti dané léčby ve vztahu k žalobci jako pacientovi s odkazem na aktuální lékařskou zprávu.

10. Dle žádanky o schválení (povolení) výkonu – léčiva ze dne 19.10.2017, resp. ze dne 11.10.2017, [podezřelý výraz] žádala o schválení léčby preparátem [Anonymizováno] u pacienta s generalizovaným maligním melanomem po selhání terapie [Anonymizováno]. Součástí žádanky bylo i razítko o doručení žádanky téhož dne reviznímu lékaři.

11. Rozhodnutím Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 1.12.2017 bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti pojištěnce (žalobce) ze dne 11.10.2017, sp.zn. [Anonymizováno]. Dle podacího archu ze dne 4.12.2017 byla žalobci zasílána zásilka pod podacím číslem [Anonymizováno], a sice Všeobecnou zdravotní pojišťovnou.

12. Proti uvedenému rozhodnutí VZP sp.zn. [Anonymizováno] brojil žalobce jako pojištěnec odvoláním ze dne 13.12.2017.

13. Rozhodnutím o odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Regionální pobočky [adresa], pobočky pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, ze dne 19.1.2018 bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí VZP ČR, Regionální pobočky VZP ČR [adresa], pobočky pro hlavním město Prahu a Středočeský kraj, odboru zdravotní péče, oddělení kontroly a revize zdravotní péče, ze dne 1.12.2017 č.j. [Anonymizováno], zamítnuto a výše uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno.

14. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [Anonymizováno] ze dne 22.5.2019 bylo rozhodnutí žalované, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, ze dne 19.1.2018 sp.zn. [Anonymizováno], a ze dne 1.12.2017 sp.zn. [Anonymizováno], zrušena a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že „žalovaná se ani v žalobou napadeném ani v prvostupňovém rozhodnutí dostatečně nezabývala první z podmínek úhrady nehrazené zdravotní péče a to výjimečností případu žalobce, když ……….výjimečnost případu vyvozuje jen a pouze z nemožnosti využít alternativu léčby hrazenou ze systému veřejného zdravotního pojištění. ………… Tento pojem je pojmem širším než, aby se vztahoval výlučně ke zdravotnímu stavu pojištěnce. Může zahrnovat např. věk, okolnosti léčby nebo i postoj žalované k léčbě pojištěnce. Jinými slovy, i když by se prokazatelně jednalo u konkrétního pacienta o jedinou možnou léčbu a nebyla by splněna podmínka výjimečnosti, nebylo by možné úhradu poskytnout.“ V této souvislosti odkázal na svou judikaturu (např. rozsudky ze dne 10. 1. 2018, č.j. [Anonymizováno], ze dne 22. 5. 2018, č. j. [Anonymizováno] či ze dne 6. 6. 2018, č. j. [Anonymizováno]). Konstatoval, že takových pacientů, jako je žalobce tj. pacientů v druhé linii léčby, kterým tedy nemůže být hrazen dle podmínek stanovených SÚKL léčivý přípravek [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno], je více, nesplňují-li však podmínku výjimečnosti, nemůže jim být úhrada přiznána. V tomto případě lze „výjimečnost shledat v postupu léčby žalobce z důvodu na straně žalované, kdy v první linii mu byl lékařem doporučený lék ([Anonymizováno]), který je v první linii v současnosti hrazen (viz zpráva SÚKL), odmítnut z důvodu, ž e v první linii jej žalovaná nehradí ani ve výjimečných případech, běžně jej však hradí v dalších liniích léčby, a žalobce tak byl léčen sice hrazeným, ale nikoliv tak účinným lékem, a v druhé linii mu tento nebo obdobný lék ([Anonymizováno]) byl opět odmítnut z důvodu, že tento lék již sice hrazen je, ale pouze v první linii. Dle názoru soudu se tak žalobce může cítit oprávněně postupem žalované poškozen, v čemž lze spatřovat výjimečnost případu. Zcela jistě nelze po žalobci požadovat, aby se nechal opětovně léčit lékem, o kterém jeho ošetřující lékařka není přesvědčena, že je lékem účinným, ačkoliv to požaduje shora citované stanovisko MZ (a poskytnutí této nehrazené zdravotní péče se navrhuje poté, co bylo zjištěno, že zdravotní péče hrazená ze zdravotního pojištění nevedla ke zlepšení zdravotního stavu, nebo způsobovala zdravotní komplikace, které zdravotní stav pacienta zhoršovaly). V podstatě se dá říct, že žalovaná po žalobci opětovně chce, aby na sobě nejdříve vyzkoušel hrazený lék, jehož účinnost však dle jeho lékařky není srovnatelná, a to za situace, kdy již jednou taková léčba selhala.“ Soud uzavřel, že žalovaná překročila meze správního uvážení, pokud v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí došla k závěru, že se nejedná o jedinou možnost z hlediska zdravotního stavu žalobce a žalobce tak nesplňuje kritérium výjimečnosti. Pokud jde o druhou podmínku, tedy zda poskytnutí zdravotních služeb je jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce, soud dovodil, že žalovanou hrazený lék [Anonymizováno] nemá stejný žádoucí účinek jako požadovaný lék, a že [Anonymizováno] je tedy jedinou možností léčby ve smyslu ust. § 16 zákona a že závěry Ministerstva zdravotnictví ohledně posouzení zda se jedná o 15. „jedinou možnou léčbu“ uvedené v jeho stanovisku k výkladu pojmu „výjimečný případ“ ……….. „nelze v případě onemocnění, u kterého čas hraje důležitou roli, zcela aplikovat. Určitě je však namístě, pokud se jedná o onemocnění, která sama o sobě nevedou k smrti pacienta, způsobují však pacientovi ať už větší nebo menší diskomfort nebo handicap jako např. bolest zad, dermatologické potíže, alergie a tak dále. Jak již bylo uvedené výše, nelze po žalobci požadovat, aby na sobě opět vyzkoušel žalovanou navrhovanou léčbu (LP [Anonymizováno]), kterou jeho lékařka nepovažuje za stejně účinnou, s vědomím, že až ta selže a on bude ještě na živu, bude mu možná hrazen jím požadovaný lék.“ ………. To by ostatně „odůvodňoval i současný zdravotní stav žalobce, který účinnost léčby požadovaným léčivým přípravkem zřejmě potvrzuje, a který žalovaná při svém novém rozhodování o žádosti vezme v úvahu tak, jako všechny shora uvedené okolnosti případu. Soud souhlasí se žalovanou, že tato nemůže být vázána názorem ošetřujícího lékaře ohledně toho, který léčivý přípravek splňuje podmínky pro úhradu z veřejného zdravotního pojištění, ale pouze za předpokladu, že je v řízení jednoznačně prokázán opak, což se v tomto případě nestalo. Soud má tedy za to, že žalovaná by měla [právnická osoba] vycházet z doporučení ošetřujícího lékaře pojištěnce, který je schopen tuto otázku posoudit z titulu své odbornosti a s ohledem na zdravotní stav pojištěnce, který je mu detailně znám. Až následně, pokud z podkladů, které má žalovaná povinnost opatřit tak, aby zjistila všechny podstatné okolnosti k ochraně veřejného zájmu, jednoznačně vyplývá opak, může dojít k závěru, že pojištěnec nesplňuje druhou podmínku uvedenou v ust. § 16 zákona. ….To se v tomto případě nestalo. Žalovaná neobstarala všechny dostupné podklady rozhodné pro toto řízení a vycházela pouze z lékařské zprávy a z klinické studie, kterou založil do spisu žalobce, kterou však interpretovala v rozporu s jí dostupnými podklady (rozhodnutí SÚKL) v neprospěch žalobce.“ 16. Usnesením Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Regionální pobočka [adresa], pobočka pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, čj. [Anonymizováno], ze dne 9.7.2019 byl žalobce, prostřednictvím svého právního zástupce vyzván k odstranění vad žádosti ve lhůtě do 15.8.2019, a řízení o žádosti o úhradě zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění, ze dne 19.10.2017, bylo přerušeno.

17. Ve vyjádření pojištěnce k usnesení Všeobecné zdravotní pojišťovny, čj. [Anonymizováno] ze dne 9.7.2019, datovaném 8.8.2019, se žalobce vyjadřoval k rozhodnutí VZP, a to prostřednictvím svého právního zástupce, přičemž žádal, aby pojišťovna o žádosti rozhodla v co nejkratší lhůtě a vyhověla žádosti.

18. Dle zprávy z Dermatovenerologické kliniky [podezřelý výraz] ze dne 6.8.2019 probíhala u žalobce terapie preparátem [Anonymizováno] 200 mg á 3 týdny i.v. Pacient je samoplátce, preparát si hradí z vlastních zdrojů. Léčba ve II. linii nebyla na § 16 schválena zdravotní pojišťovnou. Pacient byl obeznámen s doporučenou terapií, se kterou souhlasí. Také byl poučen o povaze onemocnění, prognóze možnostech léčby a způsobech ošetřování, nežádoucích účincích léčby a o následných kontrolách s tím, že opouští kliniku ve stabilizovaném stavu.

19. Rozhodnutím Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 23.9.2019 pod sp.zn. [Anonymizováno] byla zamítnuta žádost pojištěnce o úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění podaná 11.10.2017, prostřednictvím poskytovatele zdravotních služeb. VZP uvedla, že „nadále správní orgán trvá na tom, že u pojištěnce probíhala léčba standardně, léčivým přípravkem, který byl v době, kdy se stanovovala léčba pojištěnce, přípravkem hrazeným z p. v. z. p., a který představoval standard léčby tohoto onemocnění. Skutečnost, že pacient již pro 1. linii léčby požadoval LP nehrazený a nebylo mu ze strany pojišťovny vyhověno, nyní požadoval pro 2. linii léčby jiný nehrazený LP a opět mu nebylo vyhověno, přičemž zároveň v období léčby tohoto pojištěnce došlo ke změně úhrad na základě rozhodnutí SÚKL, nepovažujeme za výjimečnou. V období, kdy onemocněl posuzovaný pojištěnec, onemocněli i jiní pojištěnci stejným onemocněním, následně jim byla poskytnuta stejná léčba v 1. linii. Odlišnost lze shledat pouze v tom, že pojištěnec žádal o LP standardně nehrazený do 1. i 2. linie léčby a poté, co mu pojišťovna pro tuto léčbu neschválila úhradu, rozhodl se ji hradit z vlastních zdrojů. Jiní pojištěnci, z hlediska zdravotního stavu srovnatelní s tímto pojištěncem, kteří byli léčeni stejně v 1. linii, jsou i v 2. linii léčby léčeni standardními hrazenými LP, které tento pojištěnec označuje za neúčinné a odmítá je. …………Fakt, že si pojištěnec ze svých zdrojů hradí léčbu pembrolizumabem, a tato je dosud účinná, v žádném případě není výjimečnou situací s ohledem na zdravotní stav pojištěnce, ale je výjimečnou okolností tím, že si pojištěnec tuto nákladnou léčbu po takto dlouhou dobu může dovolit hradit ze svých prostředků, takovou možnost naprostá většina jiných pojištěnců ve stejné klinické situaci nemá a pokud by pojišťovna na základě této skutečnosti rozhodla kladně o úhradě pembrolizumabu v tomto případě, pak by jednala diskriminačně vůči pojištěncům, kteří si nemohou náklady na léčbu pembrolizumabem uhradit ze svých prostředků. Jinými slovy: Úhradu LP [Anonymizováno] nelze, při nesplnění podmínek, přiznat pouze na základě toho, že léčivý přípravek v případě pojištěnce, který si ho hradí ze svých prostředků, účinkuje.“ VZP uzavřela, „že není splněna ani druhá podmínka pro mimořádnou úhradu LP [Anonymizováno] z prostředků veřejného zdravotního pojištění dle § 16 ZVZP a to jediná možnost z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“ 20. Urgencí žádosti pojištěnce ze dne 10.12.2019, adresovanou Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se žalobce domáhal poskytnutí léčivého přípravku [Anonymizováno] u VZP.

21. Ve vyjádření a námitce podjatosti ze dne 16.12.2019 se žalobce vyjadřoval k postupu Všeobecné zdravotní pojišťovny po zrušení původních rozhodnutí o jeho žádosti soudem a současně vznesl námitku podjatosti MUDr. [jméno FO] a ostatních osob, podílejících se na vydání rozhodnutí o jeho žádosti v prvním i druhém stupni. Žádal, aby VZP k jejich stanovisku v řízení o odvolání, nepřihlížela. Dále upozornil na nedodržování zákonných lhůt, co se týče dané žádosti, nekompletnost spisu a celkovou výjimečnost daného případu. Rovněž upozornil na rozporuplnost tvrzení VZP co do alternativ léčby s tím, že daná věc, resp. daná léčba přípravky [Anonymizováno], je jedinou alternativou oproti léčbě dabrafenibem.

22. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. [Anonymizováno] ze dne 21.1.2020 byla kasační stížnost žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.5.2019, č.j. [Anonymizováno], zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

23. Urgencí ze dne 23.1.2020 se žalobce domáhal respektování rozhodnutí správních soudů a aby VZP zohlednila rozsudek NSS při svém rozhodnutí o odvolání a aby odvoláním napadené rozhodnutí změnila tak, že žádosti se vyhovuje, a sice neprodleně.

24. Rozhodnutím o odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 7.2.2020 proti rozhodnutí ze dne 23.9.2019 pod č.j. [Anonymizováno], kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o úhradě zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění, bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že byla přiznána žalobci úhrada 16 balení léčivého přípravku [Anonymizováno] 50 mg – kód [Anonymizováno] z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

25. Další žádostí o úhradu dosavadní léčby ze dne [právnická osoba].2020 se žalobce domáhal u Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR prostřednictvím svého právního zástupce úhrady léčby v celkové výši 1.195.736,15 Kč.

26. Vyjádřením k úhradě léčivého přípravku [Anonymizováno] ze dne 9.4.2020 se Všeobecná zdravotní pojišťovna vyjádřila k žádosti žalobce ve věci úhrady léčivého přípravku [Anonymizováno], o kterou žádal s tím, že VZP ČR nebude hradit léčbu klienta prostřednictvím léčivého přípravku [Anonymizováno] [podezřelý výraz], jak bylo původně zvažováno, nicméně je připravena uhradit tuto částku přímo klientovi, na léčbu tímto léčivým přípravkem, kterou od října 2017 hradil ze svých prostředků. Úhrada bude realizována po podpisu stručné dohody, uzavřené za tímto účelem mezi VZP ČR a klientem, a to za splnění dvou předpokladů, a sice že bude doloženo, že byly splněny podmínky pro léčbu klienta léčivým přípravkem [Anonymizováno] v předmětném období, a dále, že budou doloženy originály dokladů o úhradě léčivého přípravku [Anonymizováno] ze strany klienta.

27. Dle dohody o narovnání, uzavřené mezi Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR a žalobcem dne 29.4.2020, se pojišťovna zavázala uhradit žalobci částku 1.195.735,00 Kč na léčbu produktem [Anonymizováno] do deseti dnů od podpisu dohody na jím specifikovaný bankovní účet.

28. Fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 1.2.2024, s datem splatnosti 10.2.2024 vyúčtoval JUDr. [jméno FO], PhD., žalobci své právní služby dle připojeného rozpisu, a to v celkové výši 16 093,- Kč. Seznam jednotlivých úkonů provedených právním zástupcem žalobce shoduje s výčtem úkonů, uplatněných jako náhrada škody žalobou.

29. Dle potvrzení příchozí transakce úhradě na účet č. [č. účtu], vedeného u [právnická osoba], ve prospěch [jméno FO], zaslal [Jméno zainteresované osoby 0/0] částku ve výši 16.093,00 Kč, s datem zaúčtování 1.2.2024.

30. V e-mailové korespondenci mezi právním zástupem žalobce a Mgr. [jméno FO] v zastoupení žalované ve dnech 9.4.2020 až 23.4.2020 bylo následně upřesněno znění dohody o narovnání mezi účastníky.

31. Revizní lékařka MUDr. [jméno FO] žádala e-maily ze dne 12.8.2019, 9.8.2019 a ze dne 6.9.2019 od VZP stanovisko v dané věci. VZP prostřednictvím svého zaměstnance dne 6.9.2019 shrnula průběh řízení o žádosti včetně léčby žalobce a shrnula své stanovisko, totožné s vyjádřením v rozhodnutí VZP ze dne 23.9.2019 (odst. 16 rozsudku).

32. E-mailem ze dne 24.10.2017 žádala MUDr. [jméno FO] o posouzení žádosti žalobce u VZP.

33. Odpovědí z 14.11.2017, adresovanou MUDr. [jméno FO], VZP shrnula své stanovisko v dané věci.

34. E-mailovou korespondencí z 11.1.2018, 22.12.2017, 21.12.2017, 14.11.2017 a 14.12.2017 byla žádost revizní lékařky přeposílána mezi jednotlivými odbory VZP k doplnění stanoviska.

35. Z e-mailu ze dne 16.11.2017, zaslaného MUDr. [jméno FO] adresátovi VZP, soud nezjistil ničeho podstatného.

36. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9.2.2022, č.j. [Anonymizováno] bylo rozhodnuto o zamítnutí nároku žalobkyně z titulu náhrady nemajetkové újmy, způsobené nezákonným rozhodnutím Všeobecné zdravotní pojišťovny, přičemž soud prvního stupně dovodil, že při rozhodování podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. ve znění do 31. 12. 2021 není VZP vykonavatelem státní moci, resp. osobou vykonávající státní správu, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou takovým nezákonným rozhodnutím VZP tudíž nelze dovodit a Česká republika nebyla v daném řízení pasivně legitimována.

37. Jako nadbytečné soud neprováděl další lékařské zprávy ze dne 26.9.2017, ze dne 4.10.2017, 27.11.2017, 5.10.2017, 1.2.2018, 1.3.2018, 12.6.2018, 19.6.2018, 20.9.2018, 4.10.2018, 31.1.2019, 11.2.2019, 6.5.2019, 20.5.2019, protože tyto se týkají konkrétního zdravotního stavu žalobce, který byl konstatován již v prováděné lékařské zprávě a pro konkrétní rozhodnutí nemají význam, když zdravotní stav žalobce nebyl ze strany žalované zpochybňován. Soud dále neprováděl studii KEYNOTE-006, jednak proto, že tato studie již nemá pro posouzení dané věci žádnou relevanci, jednak proto, že byla předložena pouze v angličtině. Jako nadbytečné soud neprováděl listiny, týkající se proplacení přípravku [Anonymizováno] ze strany žalobce u jednotlivých lékáren (převážně lékárny [podezřelý výraz]), fakturu [podezřelý výraz], vystavenou žalobci jako odběrateli za léčivý přípravek [Anonymizováno], dodací list ze dne 24.10.2017 a další listiny, prokazující proplacení přípravku [Anonymizováno] ze strany žalobce prostřednictvím bankovního ústavu, protože otázka proplacení léčivého přípravku ze strany žalobce nebyla mezi účastníky sporná. Soud dále nehodnotil v řízení provedené důkazy doručenkami k jednotlivým listinám, když doručení těchto listin nebylo ze strany účastníků zpochybňováno.

38. Dle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně, pojišťovna je právnickou osobou, v právních vztazích vystupuje svým jménem, může nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

39. Dle § 1 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné. Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

40. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

41. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

42. Dle ust. § 4 odst. 1 a 2 ODŠZ se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

43. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

44. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

45. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

46. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

47. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

48. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

49. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

50. Dle § 30 ODŠZ náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč.

51. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

52. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

53. Byť je z úřední činnosti soudu známo, že ve srovnávaném případě č.j. 46 C 51/2021 – 136 odvolací soud dne 1.9.2022 rozsudkem č. j. 70 Co 239/2022- 162 původní zamítavé rozhodnutí soudu nalézacího potvrdil, v daném případě naopak odvolací soud věc vrátil zdejšímu soudu zpět s odůvodněním, že žalovaná v daném případě pasivně legitimována je. Soud je přitom rozhodnutím v této věci vázán a musí tak vycházet ze závazného právního názoru nadřízeného soudu.

54. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žádosti o proplacení léčivého přípravku tj. od 16.10.2017 do 29.4.2020, kdy byla uzavřena dohoda o narovnání vztahů mezi účastníky a nejistota ohledně vyřízení jeho žádosti skončila, tedy celkem 2 roky a 11 měsíců. Předmětem řízení bylo vypořádání žádosti žalobce o proplacení léčivého přípravku [Anonymizováno], který byl jako účinný lék na onemocnění žalobce doporučen lékařem a spor obou účastníků, nakolik jsou plněny podmínky pro přiznání proplacení tohoto přípravku. Byť se v řízení nevyskytly průtahy, správní orgán postupoval v pravidelných, přiměřených lhůtách, přesto postupoval v rozporu se závazným právním názorem správního soudu, který žalované uložil znovu posoudit podmínky pro posouzení žádosti žalobce, přičemž výslovně uvedl, že dosavadní posouzení těchto podmínek ze strany žalované bylo nesprávné. Řízení vykazovalo mírně zvýšenou náročnost zejména po stránce právní i procesní. Ve věci bylo rozhodováno správním orgánem na dvou stupních, každý z nich rozhodoval ve věci 2x, dále rozhodovaly správní soudy na dvou stupních soudní soustavy, každý 1x. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce, tento se na délce řízení nepodílel, když pouze využíval zákonné opravné prostředky. Co se týče významu předmětu řízení, jednalo se o spor, týkající se zdraví a de facto i života žalobce, tedy o spor s typově zvýšeným významem pro žalobce, obdobně jako např. spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení či trestní věci. Žalobce během své léčby (již tak zatížen obavami o její úspěšnost, což by ostatně stejně prožíval i kdokoliv jiný) řešil, zda má být léčen z veřejně hrazených prostředků, které v jeho případě nezaznamenali velkou úspěšnost či si léčbu v první řadě hradit sám a následně požadovat její náhradu, musel prokazovat oprávněnost svého požadavku a účinnost léčby v jejím vlastním průběhu. To vše bylo umocněno ještě okolností, že v důsledku změny klasifikace jednotlivých léčivých přípravků došlo u žalobce nejprve k odepření lékařem doporučené léčby z důvodu, že ještě není ve stadiu léčby, která je tímto přípravkem hrazena, následně mu však znovu byl totožný přípravek odepřen s tím, že se sice již dostal do uvedeného stadia, avšak pro změnu léčivý přípravek je přiznáván pacientům ve stadiu předešlém. To vše muselo na žalobce působit až obstrukčním dojmem, navíc ze zištných důvodů na straně zdravotní pojišťovny, která měla dbát jeho zdraví. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako velmi vysoký.

55. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu a významu daného řízení pro žalobce, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud stanovil základní částku za 2 let a 11 měsíců trvání řízení v rozsahu 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši) a dospěl k základní částce ve výši 16 250 Kč. Od této částky odečetl 10 % z důvodu právní i procesní složitosti věci. Naopak pro počet stupňů správních orgánů, které ve věci rozhodovaly a který byl způsoben výhradně postupem těchto orgánů, když žalobce za účelem nápravy původního nesprávného rozhodnutí musel podávat opravné prostředky dále soud navýšil základní částku o 50 % . Soud neshledal důvod moderovat základní částku pro chování žalobce v průběhu řízení. Základní částku nakonec soud navýšil o 50 % z důvodu velmi vysokého významu řízení pro žalobce. Celkem tedy soud základní částku navýšil o 90 % (tzn. 14 625,- Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 30 875,- Kč. Soud proto žalobě ve výroku ad. I. vyhověl, včetně úroku z prodlení z přiznané částky a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou výrokem ad. II. rozsudku zamítl.

56. Pokud jde o žalobcem uplatněné náklady, spojené s právním zastoupením v průběhu řízení o žádosti, které žalobce vyčíslil v rozsahu celkem 16.093,- Kč za 9 úkonů po 1 000,- Kč, 2 úkony po 500,- Kč, 11xrežijních paušálů po 300,- Kč a 21% DPH (převzetí věci, odvolání proti prvnímu prvostupňovému rozhodnutí, podání VZP - vyjádření k přerušení řízení, odvolání proti druhému prvostupňovému rozhodnutí, podání VZP – urgence rozhodnutí, prostudování spisu u VZP, podání VZP v návaznosti na nahlédnutí do spisu, podání VZP – opětovná urgence rozhodnutí, podání VZP - žádost o úhradu, revize dohody mezi žalobcem a VZP a jednání s protistranou - podpis dohody mezi žalobcem a VZP), nelze než konstatovat, že právní zastoupení bylo v zásadě vynaloženo účelně, když vedlo k vyřízení žádosti a dohodě o narovnání mezi účastníky. Pokud jde o dvě urgence, realizované ve dnech 10.12.2019 a 23.1.2020, které žalobce vyúčtoval po 500,- Kč + režijní paušál po 300,- Kč a 21% DPH, soud dospěl k závěru, že i v případě těchto urgencí žalobce své prostředky, které vynaložil na právní zastoupení v daném řízení a které mu byly právním zástupcem řádně vyúčtovány, vynaložil rovněž účelně, když právě v důsledku jednotlivých úkonů právního zástupce žalobce došlo nakonec k uzavření dohody o narovnání. Byť mezi jednotlivými úkony, které advokátní tarif honoruje, nejsou urgence výslovně uvedeny, soud tyto úkony hodnotil podle ust. § 11 odst. 3 advokátního tarifu jako úkony svou povahou blížící se úkonům v poloviční sazbě. Soud proto žalobě i v tomto směru ve výroku ad. I. vyhověl, včetně úroku z prodlení z přiznané částky.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3263,22 Kč, přičemž tato částka představuje 60,43 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,22 % a úspěchu žalobce v rozsahu 19,79 %). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 5 400 Kč představující 300 Kč za každý z osmnácti úkonů (vyjádření k žalobě, replika k vyjádření žalobce, vyjádření k odvolání, vyjádření z 27.7.2023, vyjádření na výzvu soudu 18.9.2023, doplnění vyjádření z 13.11.2023, 4x příprava na ústní jednání a 4x účast na jednání v dnech 17.5.2022, 14.12.2022, 19.1.2024 a 13.2.2024 dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení