30 Cdo 3300/2025-273

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení 216 093 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 29/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 91 Co 171/2024-195, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 91 Co 171/2024-195, ve výroku I a II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 91 Co 167, 168/2025-257, ve výroku III o nákladech řízení, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se po žalované v řízení původně domáhal zaplacení částky 377 301,49 Kč s příslušenstvím, která sestávala a) z částky 161 208,49 Kč připadající na ušlý zisk z částek, které žalobce vynaložil na nákup léčivého přípravku, a to za dobu, po kterou s těmito prostředky nemohl nakládat, b) z částky 200 000 Kč odpovídající odškodnění nemajetkové újmy, jež byla žalobci způsobena v řízení o jeho žádosti o proplacení zmíněného léčivého přípravku z prostředků veřejného zdravotního pojištění porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě (dále též jen „řízení o žalobcově žádosti“ nebo „posuzované řízení“), a c) z částky 16 093 Kč, na kterou žalobce vyčíslil náhradu nákladů svého právního zastoupení v uvedeném řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o žalobě poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 45 C 29/2021-67, kterým ji zcela zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimovaná. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 91 Co 321/2022-96, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pouze ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně nároku ad a), neboť uzavřel, že požadovaný úrok z prodlení skutečnou škodu ani ušlý zisk nepředstavuje, ve zbývajícím rozsahu dopadajícím na nároky ad b) a ad c) však tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když při řešení otázky pasívní věcné legitimace žalované dospěl k závěru opačnému. Předmětem dalšího řízení tedy zůstaly pouze nároky vyčíslené na částky 200 000 Kč a 16 093 Kč.

3. Soud prvního stupně poté svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 45 C 29/2021-150, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 61 593 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), ve zbývající částce 154 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 2. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

4. Na podkladě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce žádostí o poskytnutí léčivého přípravku ze dne 16. 10. 2017 požadoval vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen „VZP“) úhradu přípravku Keytruda (eventuálně Opdivo) z prostředků veřejného zdravotního pojištění. VZP však svým rozhodnutím ze dne 1. 12. 2017, č. j. VZP-17-04010331-A46G, tuto jeho žádost zamítla. Toto rozhodnutí žalobce napadl dne 13. 12. 2017 odvoláním, načež VZP rozhodnutím ze dne 19. 1. 2018, č. j. VZP-18-00307913-S463, napadené rozhodnutí potvrdila a odvolání zamítla. Proti oběma těmto rozhodnutím proto žalobce podal správní žalobu k Městskému soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 8 Ad 6/2018-85, zrušil s tím, že se VZP ani v jednom z těchto rozhodnutí dostatečně nezabývala podmínkou přiznání požadované úhrady spočívající ve výjimečnosti žalobcova případu, když současně dovodil, že příslušný léčivý přípravek představuje pro žalobce jedinou možnost léčby. Kasační stížnost, kterou VZP brojila proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze, Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 5 Ads 228/2019-81. Ještě předtím však VZP svým v pořadí druhým prvostupňovým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2019, č. j. VZP-19-03642210-A46G, žalobcovu žádost opět zamítla s odůvodněním, že zákonné podmínky nutné pro úhradu dotčeného léčivého přípravku z prostředků veřejného zdravotního pojištění splněny nebyly. Rovněž i toto rozhodnutí žalobce napadl odvoláním, o němž VZP rozhodla po žalobcových urgencích ze dne 10. 12. 2019 a 23. 1. 2020, a to rozhodnutím ze dne 7. 2. 2020, č. j. VZP-20-00628518-A45B, kterým napadené rozhodnutí změnila tak, že žalobci přiznala úhradu 16 ks balení předmětného léčivého přípravku. Žádostí ze dne 12. 2. 2020 se pak žalobce domáhal proplacení částky 1 195 736,15 Kč, kterou již za dobu své léčby od října 2017 za léčivý přípravek Keytruda zaplatil, načež mu VZP dne 9. 4. 2020 sdělila, že k proplacení této částky dojde po uzavření dohody mezi žalobcem a VZP. Tato dohoda, v níž se VZP zavázala uvedenou částku žalobci proplatit, byla uzavřena dne 29. 4. 2020. K požadovaným nákladům právního zastoupení soud prvního stupně uvedl, že se v žalobě vyčíslená částka shoduje s tím, co bylo žalobci jeho právním zástupcem účtováno a co žalobce tomuto právnímu zástupci zaplatil.

5. Nárok na zaplacení částky 377 301,49 Kč s příslušenstvím žalobce u žalované předběžně uplatnil žádostí, jež byla dodána do její datové schránky dne 7. 8. 2020. Žalovaná však svým stanoviskem ze dne 4. 2. 2021 žalobcovy požadavky odmítla.

6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že řízení o žalobcově žádosti, které trvalo od 16. 10. 2017 do 29. 4. 2020, kdy byla mezi žalobcem a VZP uzavřena dohoda (tedy dle soudu prvního stupně „dva roky a jedenáct měsíců“), bylo nepřiměřeně dlouhé, pročež došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž vedl ke vzniku žalobcovy nemajetkové újmy, kterou je namístě odškodnit v penězích. Soud prvního stupně přitom zohlednil, že v řízení sice nedošlo k průtahům, když správní orgán postupoval vždy v přiměřených lhůtách, jednou však tento orgán rozhodl v rozporu se závazným právním názorem správního soudu. Zároveň toto řízení vykazovalo „mírně zvýšenou náročnost zejména po stránce právní i procesní“. Správní orgány v řízení rozhodovaly dvakrát ve dvou instancích, přičemž jedenkrát ve dvou instancích rozhodovaly též správní soudy. Žalobce k celkové délce řízení nijak nepřispěl. Význam předmětu řízení pro žalobce soud prvního stupně označil za velmi vysoký, neboť se toto řízení týkalo žalobcova zdraví a života.

7. Při stanovení výše odškodnění soud prvního stupně vyšel ze základní částky ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále za každý další rok tohoto řízení, čímž dospěl k částce 16 250 Kč. Za pomoci kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk poté tuto částku navýšil o celkových 90 %, když z důvodu právní a procesní složitosti řízení tuto částku snížil o 10 %, načež s poukazem na postup orgánů veřejné moci ji navýšil o 50 % a o stejný procentní podíl ji dále navýšil též z důvodu velmi vysokého významu předmětu řízení pro žalobce. Výsledkem tohoto postupu soudu prvního stupně byla částka 30 875 Kč, ohledně níž tento soud žalobě vyhověl, což platí i o částce 16 093 Kč požadované z titulu náhrady nákladů právního zastoupení. Rozdíl mezi součtem obou těchto položek a částkou 61 593 Kč uvedenou ve vyhovujícím výroku svého rozsudku soud prvního stupně nevysvětlil.

8. K odvolání obou procesních stran poté odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve vyhovujícím výroku tento rozsudek částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 45 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž ve zbývající části tohoto výroku týkající se částky 16 093 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

9. Odvolací soud nejprve napadený rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný, neboť součet částek 30 875 Kč a 16 093 Kč, které prvostupňový soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí zhodnotil jako důvodně požadované, nekoresponduje s výší částky, ohledně níž poté žalobě vyhověl, pročež z tohoto rozsudku nelze zjistit, jak soud prvního stupně výslednou částku stanovil. Po částečném zopakování dokazování nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč lze meritorně rozhodnout. Ze zopakovaných důkazů přitom zjistil, že žalobce žádostí podanou prostřednictvím poskytovatele zdravotních služeb v říjnu 2017 požádal VZP o úhradu 16 ks balení léčivého přípravku Keytruda z prostředků veřejného zdravotního pojištění, přičemž odvolacím rozhodnutím VZP ze dne 7. 2. 2020 byla úhrada v tomto rozsahu žalobci přiznána s tím, že pro schválení případných úhrad nad rámec uvedeného množství balení je třeba podat další (dodatečnou) žádost. Toto rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky právního zástupce žalobce dne 7. 2. 2020 a téhož dne též nabylo právní moci. V návaznosti na toto zjištění odvolací soud uzavřel, že celková délka řízení o žalobcově žádosti činila 2 roky a 4 měsíce, neboť toto řízení zmíněného dne 7. 2. 2020 skončilo. V tento den totiž nabylo právní moci poslední rozhodnutí, které bylo v posuzovaném řízení vydáno a jímž byl celý předmět žalobcovy žádosti z října 2017 současně vyčerpán. S později uzavřenou dohodou mezi žalobcem a VZP oproti tomu okamžik skončení předmětného řízení spojovat nelze, neboť tato dohoda se již předmětu původní žádosti netýkala, nýbrž představovala vstřícný krok ze strany VZP řešící větší počet balení léčivého přípravku, než o jaké žalobce původně žádal. Nárok na zaplacení částek, které jsou předmětem tohoto řízení, žalobce u žalované předběžně uplatnil prostřednictvím svého právního zástupce, a to datovou zprávou, jež byla do datové schránky žalované dodána dne 7. 8. 2020 v 15,43 hodin s tím, že k jejímu doručení žalované mělo dojít dne 10. 8. 2020 v 6,59 hodin.

10. S ohledem na námitku promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalovaná v řízení vznesla, se odvolací soud poté zabýval její důvodností, načež dospěl k závěru, že je tento nárok promlčen. Skončilo-li posuzované řízení dne 7. 2. 2020, poslední den subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk totiž připadl na pátek 7. 8. 2020, dokdy však žalobce předmětný nárok u žalované předběžně neuplatnil (čímž by v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk docílil pozastavení běhu uvedené promlčecí lhůty). K předběžnému uplatnění nároku u žalované totiž nedošlo v den dodání příslušného podání žalobcova právního zástupce do datové schránky žalované, nýbrž až dne 10. 8. 2020, kdy se žalovaná do své datové schránky přihlásila, což odvolací soud dovodil na podkladě znění § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Ve vztahu k uvedenému nároku proto odvolací soud podanou žalobu zhodnotil jako zcela nedůvodnou. Již zmíněnou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí pak odvolací soud odůvodnil zrušení tohoto rozsudku v části týkající se zbývajícího nároku na náhradu nákladů právního zastoupení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. V záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích I a II, napadl žalobce dovoláním.

12. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud pochybil při stanovení okamžiku doručení předběžného uplatnění žalobou vzneseného nároku ve smyslu § 14 OdpŠk do datové schránky žalované, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3325/2013, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3643/11, a ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3518/11, pokud tento okamžik spojil až s datem 10. 8. 2020, kdy se do datové schránky Ministerstva zdravotnictví přihlásila osoba k tomu oprávněná, a nikoli již s datem 7. 8. 2020, kdy byla žalobcova žádost do této datové schránky dodána. Toto pochybení se následně promítlo do závěru odvolacího soudu o promlčení žalobcova nároku na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, který je tak rovněž nesprávný. Uplatnil-li totiž žalobce svůj nárok u žalované dne 7. 8. 2020, přičemž žalobu ve věci podal dne 4. 2. 2021, tj. stejného dne, v jakém žalovaná jeho právnímu zástupci sdělila své odmítavé stanovisko ke vznesenému požadavku, pak v případě, že posuzované řízení skončilo dne 7. 2. 2020, k marnému uplynutí subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty nedošlo.

13. Dále dovolatel zpochybnil i správnost určení okamžiku konce posuzovaného řízení a tím i správnost vymezení jeho délky, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že konec řízení spojil s okamžikem doručení rozhodnutí ze dne 7. 2. 2020 jeho právnímu zástupci a nikoli až s datem 11. 5. 2020, kdy VZP žalobci náklady vynaložené na jeho léčbu zaplatila, čímž byl ekonomický účel jeho původní žádosti naplněn, nebo alespoň s datem 29. 4. 2020, kdy žalobce s VZP uzavřel příslušnou dohodu. Pro tento závěr svědčí též skutečnost, že uzavřením zmíněné dohody VZP podmiňovala též proplacení rozhodnutím přiznané úhrady 16 ks balení léčivého přípravku. Tato otázka dle žalobcova názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, přičemž odvolací soud se při jejím řešení měl odchýlit od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Robins proti Spojenému království ze dne 23. 9. 1997, stížnost č. 22410/93. Postup odvolacího soudu v řízení nadto žalobce zhodnotil jako přepjatě formalistický.

14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích změnil tak, že jeho žalobě co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím vyhoví, nebo aby jej v těchto výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, popř. zamítnutí. V této souvislosti se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o promlčení žalobcova nároku, který je nárokem soukromoprávním a uplatněným vůči státu jako právnické osobě, pročež k doručení žádosti, jejímž prostřednictvím žalobce tento nárok u žalované předběžně uplatnil, došlo až přihlášením k tomu oprávněné osoby do datové schránky orgánu státu, do níž byla tato žádost dodána. Žalobcův výklad vedoucí k určení jiného data doručení je oproti tomu vůči státu diskriminující, neboť jej ve srovnání s jinými právnickými či fyzickými osobami znevýhodňuje, a nadto neodpovídá ani principu jednotnosti právního řádu. Správně pak odvolací soud stanovil též počátek běhu promlčecí lhůty, spojil-li jej se dnem 7. 2. 2020, v němž bylo posuzované řízení skončeno.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Otázka stanovení okamžiku konce posuzovaného řízení přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Zpochybnění právního posouzení této otázky odvolacím soudem žalobce odůvodňuje tvrzením, že jeho žádost směřovala k uhrazení nákladů celé jeho léčby, a rozhodnutí ze dne 7. 2. 2020 se tak týkalo pouze části jejího předmětu, a dále tvrzením, že uzavřením vzájemné dohody VZP podmiňovala též proplacení rozhodnutím přiznané náhrady 16 ks balení léčivého přípravku. Svou dovolací argumentaci k této otázce tak zakládá na odlišném skutkovém základě, než z jakého při svém rozhodování vyšel odvolací soud, který po částečně zopakovaném dokazování dospěl k závěru, že rozhodnutím ze dne 7. 2. 2020 byl vyčerpán celý předmět původní žalobcovy žádosti, načež uzavření dohody o narovnání nebylo podmínkou pro vyplacení přiznané náhrady, nýbrž bylo vstřícným krokem ze strany VZP směřujícím k proplacení dalších nákladů jdoucích nad rámec zmíněné žádosti. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, a žalobce tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

21. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce určení okamžiku, v němž došlo k předběžnému uplatnění žalobcova nároku u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk, učinil-li tak žalobce prostřednictvím datové schránky žalované. Tato otázka totiž v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

22. Dovolání je důvodné.

23. Podle § 6 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (odstavec 1). Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odstave 2). Došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení (odstavec 3). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2 nebo 3, jedná za stát Ministerstvo financí (odstavec 4).

24. Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

25. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).

26. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

27. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

28. Podle § 6 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZEÚ“), ve znění účinném do 31. 12. 2022, datovou schránku orgánu veřejné moci zřídí ministerstvo bezplatně orgánu veřejné moci, a to bezodkladně po jeho vzniku a v případě, že orgán veřejné moci vzniká zápisem do evidence podle jiného právního předpisu, bezodkladně po jeho zápisu do rejstříku orgánů veřejné moci a soukromoprávních uživatelů údajů (odstavec 1). Orgánu veřejné moci se zřizuje pouze datová schránka orgánu veřejné moci (odstavec 5).

29. Podle § 17 ZEÚ umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí (odstavec 1). Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (odstavec 3). Nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení (odstavec 4).

30. Podle § 18 odst. 1 ZEÚ fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky.

31. Podle § 18a ZEÚ, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ministerstvo umožní na žádost fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby do datové schránky této osoby (odstavec 1). Dokument dodaný podle odstavce 1 je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu (odstavec 2).

32. Posledně citované ustanovení § 18a ZEÚ bylo s účinností od 1. 1. 2022 doplněno o nově znějící odstavec 3, podle kterého nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 2 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty.

33. Při stanovení okamžiku doručení žalobcovy žádosti o předběžné projednání jeho nároku do datové schránky žalované vyšel odvolací soud z výše citovaného § 17 odst. 3 ZEÚ, v návaznosti na což uzavřel, že tento okamžik připadl na den, kdy se do datové schránky žalované přihlásila osoba, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. V této souvislosti však přehlédl, že uvedené ustanovení na situaci, při níž je do datové schránky orgánu veřejné moci doručováno podání fyzické osoby, popř. podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby, nedopadá. Z jazykového znění § 17 ZEÚ, jakož i z jeho označení „Doručování dokumentů orgánů veřejné moci prostřednictvím datové schránky“, je totiž nepochybné, že se toto ustanovení uplatní v případech, kdy je prostřednictvím datové schránky doručován dokument pocházející od orgánu veřejné moci, který směřuje do datové schránky jiného orgánu veřejné moci nebo do zpřístupněné datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby či právnické osoby [shodně viz též BAMBUŠKOVÁ, V. a kol. Zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů – judikatorní komentář. 2. vydání. Ostrava: CODEXIS publishing, 2025. Komentář k § 17, s. 53–54 (online databáze)]. V nyní posuzovaném případě však tato situace nenastala, bylo-li k předběžnému uplatnění nároku využito datové schránky žalobcova právního zástupce, z níž příslušná datová zpráva směřovala do datové schránky orgánu veřejné moci ve smyslu výše citovaného § 6 odst. 1 ZEÚ. Aplikace § 17 odst. 3 ZEÚ je tudíž vyloučena.

34. Ustanovení § 18 odst. 1 ZEÚ, které se týká doručování dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob do datové schránky orgánů veřejné moci a je označeno nadpisem „Provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci prostřednictvím datové schránky“, žádnou úpravu okamžiku doručení dokumentu neobsahuje. Mezi prvními na tuto skutečnost upozornila judikatura Nejvyššího správního soudu, která v návaznosti na to dovodila, že v tomto případě k doručení dochází v okamžiku, v němž byl dokument do datové schránky orgánu veřejné moci dodán. Poukázat lze v této souvislosti na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 Afs 28/2010, publikované pod č. 2131/2010 Sb. NSS, v němž tento soud mj. konstatoval, že „… není přijatelné, aby orgán veřejné moci (zde soud) vlastním postupem (zejména svým pasivním přístupem či nečinností – nepřihlášením oprávněné osoby do datové schránky) určil okamžik, kdy mu bude podání účastníka řízení předáno, tedy kdy z procesněprávního hlediska vyvolá účastníkem zamýšlené důsledky. To vše navíc v situaci, kdy podání účastníka je dodáno do datové schránky orgánu veřejné moci, a tedy se objektivně a fakticky nachází v jeho dispoziční sféře“. Tento závěr poté Nejvyšší správní soud zopakoval též v rozsudku ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 9 As 369/2017, a ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 9 As 179/2018. Stejný závěr dopadající na určení okamžiku doručení podání účastníka řízení do datové schránky soudu a spojený tak s okamžikem jeho dodání do této datové schránky plyne ze žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3325/2013, uveřejněného pod č. 98/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z bodu 16 odůvodnění stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod č. 1/2017 téže sbírky, nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3518/11.

35. Konstrukce vedoucí k určení okamžiku doručení předběžného uplatnění do datové schránky žalované, kterou zvolil odvolací soud, by tedy mohla být odůvodněna jedině aplikací výše citovaného § 18a odst. 2 ZEÚ, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. ustanovení, které dopadá na případy doručování dokumentů z datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby do datové schránky jiné takovéto osoby, přičemž je označeno nadpisem „Dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob“. Možnost aplikace tohoto ustanovení (které stanoví okamžik doručení dokumentu doručovaného v rámci režimu tzv. soukromoprávní komunikace – viz BAMBUŠKOVÁ, V. a kol. Op. cit., s. 63) při doručování datové zprávy do datové schránky orgánu veřejné moci, a to v případech, v nichž se doručovaná písemnost týká právního vztahu, v němž stát nezaujímá vrchnostenské postavení (nevykonává veřejnou moc), nýbrž v něm figuruje jako právnická osoba (§ 21 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přitom zmiňuje jak část odborné literatury (viz např. MERKUNOVÁ, O., KILIES, P. Datové schránky a soukromoprávní úkony orgánu veřejné moci. Právní rozhledy, 2010, č. 16, s. 588-593, dále JURČÍK, R. Datové schránky. In: JURČÍK, R. Veřejné zakázky a koncese. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 676, nebo JAREŠ, A. Soukromoprávní doručování datovými schránkami a teorie dojití. Obchodněprávní revue, 2022, č. 2, s. 91-96), tak ji v minulosti naznačila (obiter dictum) i judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3036/12, bod 9 odůvodnění).

36. Stran povahy nároku vycházejícího ze zákona č. 82/1998 Sb. je judikatura dovolacího soudu ustálena v závěru, že se jedná o nárok soukromoprávní, byť má většinou základ v právu veřejném, pročež o něm rozhodují soudy v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, uveřejněný pod č. 60/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Povinnost tzv. předběžného projednání tohoto nároku, jež byla do zmíněného zákona převzata ze zákona č. 58/1969 Sb. a po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. se vztahuje na všechny tímto zákonem upravené nároky směřující vůči státu, přitom sleduje, aby úřad uvedený v § 6 OdpŠk daný nárok posoudil a v případě jeho opodstatněnosti jej (zcela nebo zčásti) uspokojil, čímž má být předcházeno zbytečným soudním sporům. Předběžné projednání nároku u příslušného orgánu tak slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného dobrovolného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího prostřednictvím k tomu povolané organizační složky státu. Aplikace správního řádu na tento postup je vyloučena, neboť jeho účelem nebylo přenesení kompetence rozhodnout o daném nároku na správní orgány. Úřad vymezený v § 6 OdpŠk sice v rámci předběžného projednání nároku jedná jako státní orgán jménem státu, nevystupuje zde však jako orgán veřejné moci, neboť nevydává žádné právní akty, prostřednictvím kterých by závazně a vynutitelně ze své státně mocenské (vrchnostenské) pozice určoval práva a povinnosti jiných subjektů. Namísto toho postupuje zcela neformálně, a předmětný postup má tak spíše podobu „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem (vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, uveřejněný pod č. 51/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 521/23, jakož i v něm uvedenou prejudikaturu).

37. Z pohledu těchto judikatorních závěrů by se tak mohlo zdát, že pro účely doručení požadavku na předběžné projednání nároku vycházejícího z § 14 OdpŠk do datové schránky příslušného úřadu by se měl uplatnit právě žalovanou prosazovaný režim upravený v § 18a odst. 2 ZEÚ, který ve znění účinném v době realizace tohoto doručení, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2021, spojoval toto doručení výhradně až s okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila osoba, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Z níže uvedených důvodů však Nejvyšší soud dospěl k rozhodnutí, že takovýto závěr přijmout nelze.

38. Především nelze opomenout, že celá právní úprava postupu směřujícího k náhradě škody (újmy) v režimu zákona č. 82/1998 Sb., tedy i úprava zmíněného předběžného projednání nároku poškozeného, směřuje k nápravě újem způsobených poškozenému pochybením orgánů veřejné moci při výkonu jejich vrchnostenské pravomoci, jehož je tento postup (byť směřuje k uspokojení nároku soukromoprávní povahy) přímým a bezprostředním dozvukem. Právo na náhradu škody způsobené poškozenému nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem je přitom ústavně garantováno jako právo základní, jak plyne z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., který upravuje podrobnosti a podmínky, za nichž lze toto základní právo realizovat (viz čl. 36 odst. 4 Listiny), je proto nezbytné postupovat tak, aby fakticky nedocházelo k jeho vyprázdnění. Aplikací zmíněné zákonné normy tudíž nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k tomu, aby byl rozsah základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny omezen, nýbrž je třeba interpretovat ji způsobem, který poškozeným umožní jejich nárok na náhradu újmy mající svůj původ v selhání orgánů veřejné moci reálně uplatnit (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, nebo ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 424/25).

39. Ve světle těchto závěrů proto není nepodstatné připomenout, že se s institutem předběžného projednání nároku ve smyslu § 14 OdpŠk pojí (vedle jeho výše podané charakteristiky) též podmínka pro uplatnění nároku poškozeného u soudu, neboť poškozený se může v souladu s odstavcem 3 zmíněného ustanovení se svým nárokem obrátit na soud pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne, kdy svůj nárok u příslušného úřadu předběžně uplatnil, nebyl tento nárok plně uspokojen, pročež nevyužití tohoto institutu má dle ustálené judikatury za následek vznik odstranitelného nedostatku podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Ostatně existence této podmínky vedla ESLP a poté i Nejvyšší soud v minulosti k tomu, že při posuzování přiměřenosti délky soudního řízení, jehož předmětem je nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené délkou řízení o nároku vycházejícího ze zákona č. 82/1998 Sb., který bylo nezbytné před zahájením soudního řízení předběžně uplatnit u příslušného úřadu, se doba tohoto předběžného projednání do celkové délky řízení (maximálně však v rozsahu šesti měsíců) započítává (srov. rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017).

40. Institut předběžného projednání nároku pak nepředstavuje jen výhodu pro poškozeného spočívající v tom, že příslušné náhrady vzniklé újmy může dosáhnout bez nutnosti vedení soudního řízení, ale přínosnou roli nepochybně sehrává i pro stát, když oddaluje okamžik splatnosti jeho závazku k zaplacení finančních náhrad, které jím způsobenou újmu poškozené osobě reparují (k tomu viz výše citovaný § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 895/2023, a v něm uvedenou prejudikaturu). Vzhledem k tomu, že zákon předběžné projednání svěřuje ministerstvům a jiným ústředním orgánům státní správy, tedy orgánům zpravidla odlišným od těch, které vydaly nezákonné rozhodnutí nebo se dopustily nesprávného úředního postupu, nelze též nezmínit, že tento institut přispívá rovněž k pro stát výhodnému sjednocování aplikace právní úpravy jeho odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1233/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 2532/23).

41. Vlastní okamžik, v němž byl příslušný nárok na náhradu újmy u úřadu uvedeného v § 6 OdpŠk předběžně uplatněn, pak představuje velmi významnou skutečnost při posuzování otázky promlčení tohoto nároku, neboť v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba ode dne předběžného uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců, neběží. Obzvlášť zásadní je přitom uvedený okamžik u nároků na náhradu nemajetkové újmy (což je i případ nyní vedeného řízení), které se podle § 32 odst. 3 OdpŠk promlčují v šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtě, tedy ve lhůtě, pro jejíž krátkou (byť nikoliv protiústavní) délku Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentoval nezbytnost citlivého přístupu při hledání spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv poškozeného a právní jistotou státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1534/23, a ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 424/25).

42. Zmíněné úzké sepětí předběžně uplatněného nároku na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci s jeho veřejnoprávním pozadím, ústavněprávní garance bránící omezení práva poškozených na tuto náhradu, i popsaný význam předběžného uplatnění tohoto nároku pro průběh i výsledek navazujícího soudního řízení, vede Nejvyšší soud k závěru, že nelze připustit, aby v případě, využije-li poškozený k předběžnému uplatnění svého nároku datové schránky příslušného úřadu, stát okamžik doručení tohoto návrhu sám po jeho dodání do této datové schránky jakkoliv oddaloval, a to prostřednictvím toho, kdy se k tomu oprávněná osoba do dotčené datové schránky přihlásí (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 – tedy i v době, kdy žalobce u žalované svůj nárok předběžně uplatnil – nadto zcela neomezeně, a s účinností od 1. 1. 2022 pak maximálně o 10 dnů). I přes shora popsaný soukromoprávní charakter předběžného projednání dotčeného nároku je tak namístě uzavřít, že k doručení návrhu, jímž poškozený svůj nárok na náhradu škody podle § 14 OdpŠk předběžně uplatnil u příslušného úřadu, dochází okamžikem jeho dodání do datové schránky tohoto úřadu, a to v režimu doručování do datové schránky orgánů veřejné moci upraveného v § 18 odst. 1 ZEÚ a upřesněného navazující rozhodovací praxí.

43. K obdobnému řešení, a to v souvislosti s doručováním tzv. námitek dle § 110 a § 111 dnes již neúčinného zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do 30. 9. 2016 (dále též jen „ZVZ“), ostatně již v minulosti přistoupila také judikatura Nejvyššího správního soudu, přičemž se konkrétně jednalo o otázku doručení námitek dodavatele do datové schránky zadavatele veřejné zakázky, které bylo dle uvedeného zákona podmínkou pro následné vedení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Tato judikatura považuje zadávání veřejných zakázek za civilní (soukromoprávní) kontraktační proces, který není výkonem veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 As 249/2014, jehož závěry, byť již v podmínkách současné právní úpravy obsažené v zákoně č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, převzal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1051/2022) s tím, že uvedené námitky, jejichž vyřizování probíhá neformální cestou a dává zadavateli možnost přezkoumat a přehodnotit svůj dosavadní postup v zadávacím řízení bez vydání autoritativního aktu veřejné moci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 Afs 5/2013), jsou „jakousi ‚předehrou‘ před samotným – ryze veřejnoprávním – přezkoumáním postupu zadavatele“ Úřadem na ochranu hospodářské soutěže (viz již dříve zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 9 As 369/2017). Dle závěrů této judikatury se pro popsanou úzkou souvislost těchto námitek s následným správním řízením uplatnil při jejich doručování zadavateli § 18 ZEÚ, pročež k jejich doručení docházelo již jejich dodáním do jeho datové schránky (viz rovněž již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 9 As 179/2018). Tímto zadavatelem přitom nemusel být jen orgán státu, nýbrž i územně samosprávný celek nebo (při splnění zákonem daných podmínek) i jiná právnická či fyzická osoba, která nebyla součástí státní (veřejné) správy (srov. § 2 odst. 2, 3 a 6 uvedeného zákona a dále JURČÍK, R. Zákon o veřejných zakázkách: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 33). Ke stejnému závěru pak Nejvyšší správní soud dospěl i ve vztahu k určení okamžiku, v němž docházelo ke splnění povinnosti dodavatele doručit stejnopis návrhu adresovaného Úřadu na ochranu hospodářské soutěže zadavateli ve smyslu § 114 odst. 4 téhož zákona, stalo-li se tak prostřednictvím zadavatelovy datové schránky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 1 Afs 57/2013). Aniž by se v podmínkách dnes účinného zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, na popsaném charakteru námitek cokoliv změnilo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 7 As 304/2024, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze 4. 11. 2016, sp. zn. 62 Af 52/2016, publikovaný pod č. 3532/2017 Sb. NSS), popsanou rozhodovací praxi týkající se komunikace mezi zadavatelem a dodavatelem realizované prostřednictvím datové schránky nakonec zákonodárce promítl do znění § 211 odst. 9 věty první tohoto zákona.

44. Okamžik předběžného uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět tvrzeným nesprávným úředním postupem, tedy v nyní řešeném případě připadl na den dodání příslušného návrhu do datové schránky žalované, k němuž dle zjištění odvolacího soudu došlo dne 7. 8. 2020. Vztáhl-li tedy odvolací soud počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty na den 7. 2. 2020, tato lhůta do okamžiku předběžného uplatnění nároku u žalované neuplynula, neboť v poslední den této lhůty došlo v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk ke stavění jejího běhu. Bylo-li současně zjištěno, že žalobce svou žalobu podal k soudu v den, v němž mu bylo doručeno sdělení žalované o výsledku předběžného projednání, pak tato lhůta neuplynula ani do okamžiku zahájení tohoto řízení (k tomu v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1839/2024). Závěr odvolacího soudu o promlčení předmětného žalobcova nároku je tudíž nesprávný.

45. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu však za situace, kdy odvolací soud meritorně přezkoumal tu část rozhodnutí soudu prvního stupně, jež ve skutečnosti nebyla postižena nepřezkoumatelností, nýbrž jen zjevnou početní chybou, dovolací soud neshledal.

46. Vzhledem k uvedenému závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I a II zrušil, přičemž současně s tím zrušil postupem podle § 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. též na napadeném rozsudku závislé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, jež bylo vtěleno do výroku III jeho rozsudku ze dne 24. 9. 2025, č. j. 91 Co 167, 168/2024-257 (v jehož vydání vyústilo v mezidobí skončené řízení o zbývajícím žalobcově požadavku na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 16 093 Kč s příslušenstvím). V uvedeném rozsahu pak byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

47. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.

48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: