45 C 29/2024 - 72

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 91 437 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 91.437,00 Kč spolu s úrokem z prodlení ročně ve výši 14,75 % ročně z částky 91.437,00 Kč od 9.2.2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 91.437,00 Kč s příslušenstvím, představující zadostiučinění nepřiměřené délky řízení, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 9Cm 191/2014. Řízení bylo zahájeno žalobou žalobce dne 5. 11. 2014, kterou se žalobce domáhal na tehdejším žalovaném (společnosti [právnická osoba]) zaplacení 9.239.571,- Kč jako hodnoty vypořádacího podílu po zániku účasti žalobce v této společnosti. Žalobce stručně shrnul průběh řízení s tím, že strany v mezičase nalezly smír a došlo tak ke zpětvzetí žaloby a následnému pravomocnému ukončení řízení dne 10. 10. 2023. Řízení v souhrnu trvalo 8 let a 11 měsíců, a to aniž by vůbec došlo k meritornímu projednání věci. Dle žalobce se nejednalo o nijak mimořádně náročnou kauzu, neboť o základu nároku nebyl mezi stranami spor, což tehdejší žalovaný potvrdil již v rámci svého podání ze dne 15. 12. 2014. Spor plynul jen ohledně formy plnění na vypořádací podíl. Žalobce uvedl, že v řízení se vyskytla období nečinnosti, a to zejména: a) po podání žaloby dne 5. 11. 2014 musel žalobce dne 30. 3. 2015 urgovat a žádat o nařízení jednání, b) v období 11. 6. 2015 – 12. 7. 2018 bylo řízení přerušeno, avšak důvod přerušení zde dán nebyl, když řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm 302/2012 neřešilo žádné zásadní otázky mající dopad též do zdrojového řízení, c) od podnětu žalobce k pokračování v řízení ze dne 27. 4. 2018 bylo o tomto podnětu rozhodnuto až 12. 7. 2018, ač tou dobou se již jednalo o řízení, jehož délka přesahovala 4 roky, d) ze strany soudu bylo opakovaně nesprávně doručováno – nejprve nesprávně doručeno předvolání na den 6. 9. 2018, poté nesprávně doručen znalecký posudek, to vše přitom mělo dopad na délku řízení, e) o návrhu na přerušení řízení ze dne 4. 10. 2018 nebylo rozhodnuto bezodkladně, dokonce ani při jednání, ale kvůli tomuto bylo dokonce odročováno, f) další průtah lze spatřit i v období od 30. 10. 2018 do 9. 3. 2020, kdy byl pouze zadáván a zpracováván znalecký posudek z pověření soudu, g) po urgenci žalobce ze dne 14. 4. 2021 a žádosti o nařízení jednání došlo k nařízení jednání až dne 5. 5. 2023. Žalobce tak byl nesprávným úředním postupem poškozen a s ohledem na splnění všech zákonných podmínek dle zákona č. 82/1998 Sb., si jako způsobenou škodu uplatňuje nemajetkovou újmu. Sám žalobce svým chováním se na délce řízení nepodílel, na výzvy soudu vždy včas reagoval. Význam daného řízení pro žalobce přitom byl značný s ohledem na to, že věc se týkala majetkových práv, která se týkala rovněž jeho podnikání a sporů s bývalou manželkou, v jejichž důsledku tak byl žalobce omezen na možnostech zajistit své základní životní potřeby. Žalobce se s odvoláním na dobu uplynulou od vydání rozsudku Nejvyšší soudu České republiky ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 domáhal navýšení základní částky pro inflaci, vyjádřenou přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen za léta 2011 – 2022, vykázanou [právnická osoba], a to částky 27.300,- Kč za jeden rok řízení, první dva roky v poloviční výši. Celkem tak žalobce vyčíslil svůj nárok na částku 216.125,- Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované přípisem ze dne 23. 11. 2023. Žalovaná však nároku žalobce stanoviskem ze dne 29. 1. 2024 vyhověla jen zčásti, když žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 124.688,- Kč. S poskytnutým zadostiučiněním však žalobce nesouhlasil a navrhl, aby soud jeho žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala, přičemž učinila nesporným, že u ní žalobce dne 23.11.2023 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nemajetkovou újmu ve výši 91 437 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení původně vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 191/2014. Žádosti žalobce bylo částečně vyhověno co do náhrady nemajetkové újmy a žalovaná mu poskytla zadostiučinění ve výši 124 688 Kč. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v předmětném řízení konstatovat nekoncentrovaný postup soudu I. stupně. Žalobcem nebyla u procesního soudu podána ani stížnost na průtahy, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zák. č. 6/2002 Sb.). Řízení ve věci trvalo od listopadu 2014 do října 2023. Celková doba řízení činila 8 let a 11 měsíců. Délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobci tak vznikla nemajetková újma. Při stanovení výše zadostiučinění pak žalovaná v souladu s § 31a zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění vycházela zejména z délky předmětného řízení a významu předmětu řízení pro žalobce. V předmětné věci byl shledán nekoncentrovaný postup soudu I. stupně. Řízení bylo vedeno před jedním stupněm soudů, který ve věci rozhodoval jedenkrát. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní do určité míry složité. Úkolem znalce bylo určit skutečnou výši vypořádacího podílu žalobce v době zániku účasti ve společnosti, posoudit využitelnost souboru movitých věcí představujících nepeněžité plnění o ekonomicky využitelné prostředky k obdobné podnikatelské činnosti a jaká je jejich hodnota. Význam řízení pro žalobce byl shledán jako běžný. Žadatel byl v předmětném řízení žalobcem. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 9 239 571 Kč s příslušenstvím, představující hodnotu vypořádacího podílu po zániku jeho účasti ve společnosti [právnická osoba] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Žalovaná vycházela při stanovení výše odškodnění ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc řízení (modifikované za prvý rok řízení částkou o 15 000 Kč nižší). Uvedenou částku pak navýšila o celkem 5 %, přičemž základní částku nejprve snížila o 5% z důvodu složitosti řízení, naopak o zvýšila 10% za postup soudu I. [adresa]. Výsledná částka ve výši 124 688 Kč pak dle žalované odráží nejen poměry v České republice, ale také přiměřené zadostiučinění žalobci způsobené újmy, zatímco žalobcem požadovaná částka je nepřiměřená. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. V rámci koncentrační lhůty doplnil, že zvýšený význam řízení pro něj spočívá jednak v žalované částce, se kterou nemohl do skončení řízení disponovat, jednak ve skutečnosti, že vypořádací podíl ztělesňoval jeho dlouholeté úsilí o vybudování předmětné společnosti, o kterou byl následně připraven nekalou činností své bývalé manželky. Ta proti žalobci zahájila řadu šikanózních kroků, včetně ukončení pracovního poměru ve společnosti a následného využití exekučního řízení na vymožení bagatelní částky na výživném, kterou však nebyl schopen uhradit. V důsledku toho pak přišel o obchodní podíl na společnosti, přičemž mu náležel vypořádací podíl, jehož výše však byla mezi účastníky sporná.

4. Žádostí o náhradu škody ze dne 22.11.2023, adresovanou Ministerstvu spravedlnosti, žalobce předběžně uplatnil u žalované svůj nárok na zadostiučinění nepřiměřené délky řízení, vedeného pod sp.zn. 9 Cm 191/2014 u Krajského soudu v Brně, přičemž požadoval celkově částku 216.125,- Kč.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 29.1.2024 byl nárok žalobce vypořádán a žalobci byla přiznána částka 124.688,- Kč.

6. Žalobce požadoval v řízení sp.zn. 9 Cm 191/2014 u Krajského soudu v Brně žádostí ze dne 10.11.2014 o osvobození od soudního poplatku v dané věci (viz čl. 61 spisu).

7. V doplnění prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, založeného do spisu sp. zn. 9 Cm 191/2014 (na čl. 62 a 68 spisu) žalobce uváděl, že je trvale hlášen na úřední adrese u svých rodičů. U nich a u bratra našel po vypuknutí sporu se svou bývalou ženou největší oporu. Byl neplatně odvolán z funkce jednatele, vyhozen z funkce výrobního ředitele. Byl mu exekuován jeho poloviční podíl na žalované společnosti a veškerá jeho energie byla zaměřena na právní řešení eliminace z firmy. Po roce 2009 mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou vypuklo cca 15 soudních sporů, které pohltily veškerý čas i zbývající finance žalobce. Pokud jde o pracovní zařazení, žalobce uvedl, že nemá žádné příjmy ze zaměstnání, protože je přesvědčen, že je stále platně zaměstnán v žalované společnosti a že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ve věci 10 C 328/2012 uzná, že jemu adresované oznámení o neexistenci pracovně právního poměru, nepožívá právní ochrany. Žalobce zatím nesehnal žádné odpovídající uplatnění a především zaměstnavatele, který by akceptoval jeho vytížení soudními spory s bývalou manželkou. Dále uvedl, že jeho životnost byla založena v roce 1991 a byla přerušena po založení společného s.r.o. a neplynou mu z ní žádné příjmy. Rovněž nežádal o žádné příjmy, plynoucí ze sociálního zabezpečení. Dále uvedl, že má pouze příjem z pronájmu pozemku, který se nalézá pod výrobním areálem žalované společnosti, a sice 10.500,- Kč ročně, brutto s tím, že i další jeho nemovitosti jsou významně právně zatíženy. Dále uvedl, že si půjčoval peníze na živobytí a soudní spory od rodičů a bratra s tím, že nastane splatnost 15.11.2013 exekuovaného obchodního podílu. Peněz se však ani po tomto datu nedočkal. Rodiče zapůjčili žalobci v podstatě již celé své úspory, proto aktivovali zajištění vzájemné půjčky a na žalobce vedou exekuci, a to z důvodu že hrozilo, že dojde k zabavení rovněž pozemku pod výrobním areálem. Pozemky rovněž byly předmětem zajištění v rámci nevypořádaného SJM, jako zástava k firemním úvěrům, ve výši několika desítek milionů korun. Nedostavěný rodinný domek, který si bývalí manželé [jméno FO] budovali za výrobním areálem, byl bankou poslán do dražby kvůli nehrazené hypotéce. Žalobce si nehradí sociální pojištění, neboť se soudí o existenci svého pracovně právního poměru. Měsíčně hradí zdravotní pojištění 1.148,- Kč. A dále hradí výživné ve výši 5 000,- Kč měsíčně. Žalobce napadl valnou hromadu, na které bylo disponováno s jeho zexekuovaným podílem (ve věci 50 Cm 302/2012 u Krajského soudu Brno). Žalobce z důvodu nehrazení jeho mzdy a z důvodu neproplacení obchodního podílu, v současné době nedisponuje částkou, která by mu umožňovala uhradit v dané věci soudní poplatek. Žalobce pouze disponuje pohledávkou k nevypořádanému obchodnímu podílu, kterou může použít pouze vůči žalované společnosti. Viz např. kompenzační úkon uplatněný v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 9 Cm 29/2014. Pokud by ale z důvodu nemožnosti uhrazení soudního poplatku nebyl schopen projednat předmětnou žalobu, došlo by k realizaci plánu protistrany, která jej odřízla od veškerých zdrojů a tím se mu snaží znemožnit obranu jeho práv. Žalobce si proto z důvodů uvedených v žalobě, přiloženém formuláři a v tomto podání dovoluje soud zdvořile požádat o přiznání osvobození od soudních poplatků.

8. Usnesením Krajského soudu v Brně č.j. 9 Cm 191/2014 – 77 ze dne 19.1.2015 soud uvěřil žalobci a přiznal mu osvobození od placení soudních poplatků v plném rozsahu, přičemž ověřil z webových stránek katastru, že je žalobcem vlastníkem pozemků, zapsaných na LV [Anonymizováno] v obci [adresa]. Pozemky jsou zatíženy exekucí, nařízenou exekučním příkazem 160 Ex 8969/2013 k vymožení pohledávky ve výši 950 000,- Kč s příslušenstvím. Dále zjistil, že je vlastníkem osobního automobilu Peugeot 206, rok výroby 1999, v ceně 8 00,- Kč a přívěsného vozíku z roku 1995 v hodnotě 2 000,- Kč. Dále má dvě vyživovací povinnosti na syny v celkové výši 5 000,- Kč. Dluh u rodičů ve výši 950 000,- Kč a u bratra [jméno FO] 200 000,- Kč. Navrhovatel nehradí sociální pojištění. Podle svého názoru je i nadále zaměstnancem účastníka řízení a z pravidelných plateb proto odvádí pouze zdravotní pojištění ve výši 1.148,- Kč. Soud konstatoval, že požadavek uplatněný navrhovatelem, odpovídá hodnotám vykazovaným v účetní závěrce společnosti za rozhodné období, tedy rok 2012. Dále soud zjistil, že skutečnosti jsou shodné se skutkovými tvrzením navrhovatele, podanými v návrhu na osvobození od soudních poplatků. Rovněž, že účastník nemá zájem uspokojit pravděpodobný nárok navrhovatele, dobrovolným plněním v penězích, případně naturálním plněním a dluhy navrhovatele a měsíčně splatné závazky v celkové výši 6.148,- Kč přesahují měsíční příjem žalobce, ve výši 744,- Kč, z poměru celkové výše nájemného za pozemky. Soud pro účely rozhodnutí nepovažoval za významnou ani okolnost, že navrhovatel neučinil žádné kroky, nebo opatření k tomu, aby prostředky na úhradu soudního poplatku získal vlastní výdělečnou činností, bez ohledu na její povahu, neboť si uvědomuje psychické rozpoložení navrhovatele a jeho schopnost podat za tohoto stavu a v těchto časových možnostech nějaký výkon v práci, nebo při výkonu podnikatelské činnosti. Protože soud nezjistil bezpředmětnost nároku, nebo jeho svévolné uplatnění, žalobci vyhověl.

9. Usnesením Krajského soudu v Brně č.j. 9 Cm 191/2014 – 384 ze dne 19.9.2023 bylo řízení o zaplacení částky 9.239.571,- Kč s příslušenstvím, zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, pro narovnání předmětného sporu, protože žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila, soud řízení zastavil.

10. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp.zn. 9 Cm 191/2014 bylo zjištěno následující: Dne 5. 11. 2014 byla ve věci podána žaloba žalobce [jméno FO] (dále jen „žalobce“) proti žalované [právnická osoba] (dále jen „žalovaná“) o zaplacení částky 9 239 571 Kč, přičemž tato částka má představovat vypořádací podíl v souvislosti se zánikem žalobce na účasti ve společnosti žalované. Dne 10. 11. 2014 byla soudu doručena žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku. Za účelem posouzení této žádosti bylo žalobci zasláno usnesení, kterým byl vyzván k vyplnění Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, a to ve lhůtě 15 dnů. Usnesením ze dne 19. 11. 2014 byla zároveň vyzvána žalovaná k vyjádření se k žalobě. Dne 16. 12. 2014 bylo soudu doručeno vyjádření žalované ve věci. Dne 19. 12. 2014 bylo soudu doručeno Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalobce za účelem jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 19. 1. 2015 bylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků, usnesení nabylo právní moci dne 10. 2. 2015. 30.3.2015 žalobce urgoval nařízení prvního jednání. První jednání ve věci bylo nařízeno na 11. 6. 2015. Dne 20. 4. 2015 byla doručena žádost žalobce o odročení jednání, neboť ve stejný termín bylo nařízeno jednání u jiného soudu, a to ve sporu mezi týmiž účastníky. Jednání bylo odročeno na stejný den, v pozdější hodinu. Dne 24. 4. 2015 byla doručena další žádost o odročení jednání, čemuž soud nevyhověl. Dne 19. 5. 2015 byla doručena námitka žalované proti přiznání osvobození od placení soudních poplatků žalobci. Dne 9. 6. 2015 bylo doručeno vyjádření žalobce k námitkám žalované, stran přiznání osvobození od soudních poplatků. Dne 11. 6. 2015 proběhlo jednání za účasti obou účastníků. Bylo vydáno usnesení o přerušení řízení do právní moci ve věci 50 Cm 302/2012 o neplatnost usnesení valné hromady. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 8. 2015. Spis byl zapůjčen Vrchnímu soudu v Olomouci. Dne 23. 2. 2016 rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve věci 50 Cm 302/2012 usnesením č. j. 5 Cmo 221/2015-348 tak, že změnil usnesení Krajského soudu v Brně tak, že se návrh na vyslovení neplatnosti usnesení společníka v působnosti valné hromady společnosti [právnická osoba], zamítá. Dne 27. 4. 2018 byl doručen návrh na pokračování v řízení. Dne 2. 5. 2018 požádal Krajský soud v Brně o vrácení spisu od Okresního soudu ve [adresa], když tento byl zapůjčen k věci 12 C 380/2012. Spis byl vrácen dne 18. 6. 2018. Dne 12. 7. 2018 bylo vydáno usnesení o pokračování v řízení, s právní mocí dne 23. 7. 2018. Na den 6. 9. 2018 dále bylo nařízeno jednání. Za tímto účelem, byly na jednání vyžádány přílohové spisy. Dne 31. 8. 2018 byla doručena žádost žalované o odročení jednání. Jednání bylo odročeno na 18. 10. 2018. Dne 4. 9. 2018 byla doručena žádost žalobce o odročení jednání, a to pro kolizi s jednáním stejných účastníků u jiného soudu. Ze stejného důvodu byla doručena následně žádost o odročení jednání žalované. Jednání bylo odročeno na stejný den, v jiný čas. Dne 18. 10. 2018 proběhlo jednání ve věci. Poté jednání bylo odročeno na neurčito za účelem mimosoudního jednání účastníků. Usnesením ze dne 30. 10. 2018 bylo rozhodnuto k návrhu žalované o nepřerušení řízení, usnesení nabylo právní moci dne 5. 11. 2018. Následně byli oslovováni znalci k vyhotovení znaleckého posudku ([právnická osoba], [právnická osoba], [Anonymizováno] [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]). Usnesením ze dne 6. 5. 2019 byl ustanoven znalecký ústav [Anonymizováno] [právnická osoba]. k podání znaleckého posudku. Usnesením ze dne 17. 10. 2019 byla prodloužena lhůta pro vyhotovení znaleckého posudku do 31. 12. 2019, zároveň bylo rozšířeno zadání znaleckého posudku. Usnesením ze dne 17. 3. 2020 bylo rozhodnuto o odměně znalce. Zároveň byl znalecký posudek rozeslán účastníkům. Dne 20. 4. 2020 bylo doručeno stručné vyjádření žalobce ke znaleckému posudku s tím, že bližší vyjádření zašle ve lhůtě 30 dnů. Změnou rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2020 došlo ke změně v osobě soudce. Dne 25. 5. 2020 bylo doručeno vyjádření žalobce ke znaleckému posudku. Dne 2. 7. 2020 bylo doručeno vyjádření žalované ke znaleckému posudku, spolu s doplněním skutkových tvrzení. Dne 14. 4. 2021 byla doručena soudu žádost žalobce o sdělení termínu jednání. Dne 28. 2. 2022 byla vyplacena odměna znalce. Usnesením ze dne 3. 8. 2022 byli účastníci vyzvání k vyjádření se, zda navrhují další důkazní prostředky. Dne 2. 9. 2022 bylo doručeno vyjádření žalobce k výzvě soudu. Dne 6. 1. 2023 byl spis zapůjčen Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou. Spis byl vrácen 6. 2. 2023. Opatřením předsedy Krajského soudu v Brně byla věc přidělena jinému soudci, a to pro dlouhodobou pracovní neschopnost soudce (v poznámce uvedeno, již třetího soudce, rozhodujícího danou věc). Ve věci bylo nařízeno jednání na 5. 10. 2023. 22. 8. 2023 bylo doručeno sdělení žalobce o mimosoudním jednání mezi účastníky. 14. 9. 2023 bylo doručeno zpětvzetí žaloby. Usnesením ze dne 19. 9. 2023, č. j. (18) 9 Cm 191/2014-384, bylo řízení zastaveno, s právní mocí 10.10.2023.

11. Protože předmětné řízení bylo v období od 1.8.2015 do 12.7.2018 přerušeno do vyřízení věci, vedené pod sp.zn. 50 Cm 302/2012 u Krajského soudu v Brně, soud zjistil rovněž průběh daného řízení v rozhodném období a zjistil následující: Dne 9.9.2015 bylo Vrchním soudem v Olomouci nařízeno odvolací jednání na 29.10.2015, současně byl vyžádán spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, 4 P 269/2009, a předvoláni účastníci. Dne 14.10.2015 se ve věci vyjádřil právní zástupce tehdejšího žalobce, tedy současného žalobce. Jeho vyjádření bylo zasláno protistraně 15.10.2015, s výzvou k vyjádření. 19.10.2015 se ve věci vyjádřila tehdejší žalovaná a současně požádala o odročení jednání. Dne 20.10.2015 informoval soud žalovanou o neodročení odvolacího jednání, neboť neshledal pro tento postup, důvod. A přeposlal její vyjádření tehdejšímu žalobci. Dne 26.10.2015 se ve věci znovu vyjádřila tehdejší žalovaná a předložila další podklady. Dne 29.10.2015 se ve věci konalo ústní jednání před odvolacím soudem. Jednání poté, po provedeném dokazování, bylo odročeno za účelem dalšího dokazování na neurčito, za účelem připojení spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp.zn. EXE 136/2012. Soud 30.10.2015 vyžádal od Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou další spis, již uvedený a dále od Krajského soudu v Brně, obratem vyžádal spis 9 Cm 191/2014. Nato reagoval 9.11.2015 soud, že požadovaný spis bohužel nemůže být zapůjčen, neboť se nachází u Krajského soudu v Brně. Soud proto požádal Krajský soud v Brně o zapůjčení daného spisu, 9 Cm 191/2014. Nato reagoval Krajský soud v Brně 18.11.2015, že v mezidobí byl spis již vrácen Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, a rovněž ho nemůže, tedy zapůjčit. Soud tedy 10.11.2015 opětovně žádal zapůjčení spisu. Poté nařídil 31.12.2015 ústní jednání na 18.2.2016 a předvolal účastníky. Dne 24.1.2016 právní zástupce žalované žádal o nahlížení do spisu. Dne 8.2.2016 právní zástupce žalované zaslal soudu další podklady, týkající se věci 50 Cm 113/2012. Jedná se o starší, podkladové listiny. Dne 12.2.2016 předložil repliku k doplnění odvolání žalované, právní zástupce, současného žalobce. A rovněž on předložil další podklady. 12.2.2016 se znovu ve věci vyjádřil právní zástupce žalobce, opět předložil další podklady. Do spisu byly dále založeny listiny, týkající se řízení ve věci sp.zn 12 C 110/2013, vedené u Okresního soudu ve Žďáru, včetně rozhodnutí o zastavení tamního řízení pro zpětvzetí žaloby. Dne 13.2.2016 vyčíslil právní zástupce žalobce náklady odvolacího řízení. Dne 18.2.2016 se ve věci konalo ústní jednání. Následně bylo jednání odročeno na neurčito za účelem závěrečné porady senátu a rozhodnutí v neveřejném zasedání. Dne 21.2.2016 právní zástupce žalované se ve věci znovu vyjádřil a předložil další podklady. Vrchní soud v Olomouci poté rozhodl 23.2.2016 o změně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.4.2015 tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení společníka v působnosti valné hromady společnosti, zamítl. A dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 21.3.2016 bylo rozhodnutí zasláno Krajskému soudu v Brně. Ten 24.3.2016 rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci přeposlal účastníkům řízení. Dne 23.5.2016 podal žalobce proti rozhodnutí dovolání. Dne 25.5.2016 bylo dovolání žalobce zasláno druhé straně, současně byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Dne 3.6.2016 požádal žalobce o osvobození od soudního poplatku za dovolání s tím, že po roce 2009 mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou, potažmo žalovanou společností, kterou ovládla manželka, vypuklo cca 15 soudních sporů, které pohltily veškerý čas, i zbývající finance žalobce. Dále předložil vyplněné prohlášení o majetkových poměrech. A rozhodnutí, ve kterých mu byla přiznána, přiznáno osvobození od soudních poplatků, v jiných věcech. 14.6.2016 bylo rozhodnuto o osvobození žalobce od soudních poplatků, přesto byl 13.6.2016 soudní poplatek za dovolání uhrazen. Spis byl poté předložen Nejvyššímu soudu ČR 28.6.2016. Ten dovolání 21.12.2016 odmítl. Dovolací soud uvedl v závěru svého rozhodnutí, že „přestože, jak závěr o neobnovení účasti dovolatele proto, že nenahradil společnosti plnění, poskytnuté na vypořádací podíl, tak i závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace obstojí každý sám o sobě v případě jejich správnosti jako samostatný důvod, pro zamítnutí návrhu, dovolatel je nenapadá a dovolacímu přezkumu je neotevírá. Za této situace pak dovolání, není přípustné. Ani přezkoumáním otevřené otázky, ani případný závěr o nesprávnosti řešení, přijatého odvolacím soudem, by nemohl vést ke zrušení či změně napadeného rozhodnutí a neprojevil by se tak v poměrech dovolatele založených, tímto rozhodnutím. Pouze pro úplnost a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soud podotýká, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nedošlo před 25. dubnem 2012, kdy zbývající společnice přijala v působnosti valné hromady napadená rozhodnutí k obnovení účasti dovolatele, zaniklé podle § 148 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2012 v důsledku postižení jeho obchodního podílu exekučním příkazem ze dne 10.4.2012 ve společnosti jen proto, že dovolatel 16.4.2012 zaplatil k rukám exekutora 16 000,- Kč na výživné za měsíce březen a duben 2012, je v souladu s rozhodnutím R 109/2015. Dovozuje-li dovolatel opak, maje zato, že zaplatil-li dlužné výživné na nezletilé děti za měsíce březen a duben 2012 ve výši 16 tis. Kč 16. dubna 2012, zanikly účinky vydaného exekučního příkazu a došlo k obnovení jeho účasti, ve společnosti. Přehlíží, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu uhrazením částky 16 000,- Kč nebyla vymožena celá pohledávka, pro níž byla nařízena exekuce a vydán exekuční příkaz k postižení obchodního podílu. Exekuce nebyla nařízena toliko pro dlužné výživné za měsíce březen a duben 2012 a že tudíž v důsledku zaplacení částky 16 000,- Kč soudnímu exekutorovi, nedošlo k zániku účinku vydaného exekučního příkazu.“ Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo 19.1.2017 zasláno Krajskému soudu v Brně, který jej rozeslal účastníkům 24.1.2017. Poté byl spis založen na spisovnu a bylo žádáno, jenom jeho zapůjčení.

12. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č.j. 12 C 380/2012-1026 bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů a do výlučného vlastnictví tehdejší žalobkyně byly přikázány nemovité věci blíže specifikované, závazek ze společného jmění vůči společnosti [Anonymizováno]. a dále byla tehdejší žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu ze společného jmění manželů částku 7.739.396,50 Kč, dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu a náhradě nákladů řízení účastníků. V odstavci 76 soudu uvedl: „V důsledku zcela cíleného jednání žalobkyně žalovaný byl zbaven svého obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba], když jako zákonná zástupkyně tehdy ještě nezletilých dětí účastník vyvolala exekuční řízení, neboť žalovaný v důsledku ztráty zaměstnání, o nějž byl rovněž dle svého tvrzení, kterému žalobkyně neodporovala, připraven právě žalobkyní, jako jednatelkou uvedené společnosti. Skutečně tehdy neplatil řádně a včas výživné svým tehdy nezletilým synům. Jak vyplývá z ustanovení § 150 odst. 1 zákona 513/91 Sb. obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013, jestliže přešel obchodní podíl na společnost, vzniká společníku jehož účast ve společnosti zanikla, právo na vypořádací podíl. Tento podíl se určuje poměrem obchodních podílů, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného. Při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak, než převodem podílu, vzniká společníkovi právo na vypořádání, vypořádací podíl. Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu, zjištěného z mezitímní řádné, nebo mimořádné účetní závěrky, sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku, na základě posudku znalce. Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy, nebo stanov, něco jiného. Z provedeného dokazování vyplynulo, že účast žalovaného jako účastníka ve společnosti [právnická osoba] zanikla v důsledku jednání žalobkyně, která vyvolala jménem tehdy nezletilých dětí účastníků exekuční řízení, v jehož průběhu došlo k nařízení exekuce postižením obchodního podílu žalovaného v uvedené společnosti, a to dnem 16.4.2012. Tímto okamžikem žalovanému vzniklo právo na vypořádání jeho podílu ve společnosti [právnická osoba] Ovšem toto právo vzniklo žalovanému vůči společnosti [právnická osoba], právnické osobě. A žalovaný také vůči této právnické osobě, jako žalovanému, tento svůj nárok uplatnil v řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp.zn. 9 Cm 191/2014, o zaplacení částky 9.239.571,00 Kč s příslušenstvím, které ale dosud není skončeno. Uvedeným exekučním příkazem ale došlo k zániku společného jmění účastníků, proto soud nadále nakládal s obchodními podíly účastníků, jako se součástí jejich SJM, kterou je třeba vypořádat. Jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] a jak soud již uvedl shora, žalobkyně i nadále je společníkem uvedené společnosti, i když dnes již v modifikovaném rozsahu. Uvolněný obchodní podíl žalovaného v této společnosti nejprve přešel na společnost a posléze jej odkoupila žalobkyně, v důsledku čehož se stala jediným společníkem uvedené společnosti, se 100% podílem. Za této situace soud tedy již v rámci tohoto řízení o vypořádání společného jmění účastníků nemohl v souladu se stávající judikaturou přikázat obchodní podíl žalovaného ve společnosti [právnická osoba] žalobkyni, jako tomu z manželů, který je jako spolumajitel tohoto obchodního podílu společníkem společnosti [právnická osoba], ale pouze již jen zohlednit cenu obchodního podílu žalovaného ve vypořádání tohoto SJM. Jak dále vyplývá z již všeobecně známé judikatury, cena majetku pro vypořádání společného jmění manželů, stanoví: jestliže si účastníci na ocenění nedohodli, cenu obvyklou. To je cenu, kterou by bylo možno za převod majetkové hodnoty v rozhodné době a místě, dosáhnout. To platí tedy i o obchodních podílech účastníků ve společnosti [právnická osoba] Proto soud také ustanovenému znaleckému ústavu [právnická osoba]. uložil znalecký úkol, stanovit obvyklou cenu podílů účastníků ve společnosti [právnická osoba], jako kdyby i nadále byli rovnodílnými společníky této společnosti, tedy jako kdyby nedošlo k zániku účasti žalovaného na uvedené společnosti. Jak totiž vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2008, sp.zn. 22 Cdo 952/2007, pro ocenění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je třeba pro účely vypořádání v SJM, je třeba v zásadě vycházet z obvyklé tržní ceny tohoto podílu a nelze tudíž vyjít ani z vypořádacího podílu, ani z ocenění podle cenového předpisu. Ustanovený znalec proto stanovil cenu obvyklou obchodního podílu žalovaného, stejně jako žalobkyně, když jejich podíly ve společnosti byly ke dni zániku SJM stejné, tedy 50 %. Ke dni zpracování znaleckého posudku, to je ke dni 31.5.2019, ve výši 7.772.500,- Kč. S ohledem na účastníky projevenou vůli, již zadané znalecké posudky neaktualizovat, soud ani tento závěr znalce již nezadal k aktualizaci a vycházel při svém rozhodování z této ceny obchodních podílů.“ 13. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č.j. 12 C 380/2012-1041 z 29.11.2021 bylo rozhodnuto o opravě částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému, a to tak, že tato částka má správně znít 7.874.636,70 Kč.

14. Následně rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě dne 25.9.2023 pod č.j. 54 Co 37/2022 – 1108 o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením ze dne 29.11.2021 a zastavení řízení z důvodu plného zpětvzetí žalobního návrhu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a náhradě nákladů řízení České republiky. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 17.10.2023 a vykonatelnosti dne 21.10.2023.

15. Dle Výkazu zisku a ztráty společnosti [právnická osoba], ke dni 31.12.2012, činil vlastní kapitál společnosti 22.784 000,- Kč.

16. V rozsudku Okresního soudu v Uherském [adresa], č.j. 6 C 177/2020 – 61 ze dne 5. ledna 2021, nalézací soud přihlédl k valorizaci částek, které byly určeny stanoviskem Nejvyššího soudu, Cpjn 206/2010, přičemž stanovil základní částku v rozmezí 21 000,- Kč – 28 000,- Kč za rok řízení (v daném případě vycházel ze základní roční částky ve výši 25 000,- Kč za řízení, trvající 12 let a 4 měsíce.

17. V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 11 C 110/2024 – 59 ze dne 6.11.2024 soud mimo jiné přihlédl k valorizaci částek zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a vycházel z částek, navýšených o 50 %, tedy z částky 22.500,- Kč až 30 500,-Kč za jeden rok řízení.

18. Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 497/2024 – 83 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 11 C 126/2024 – 835, v němž rovněž nalézací soud přihlédl k valorizaci částek zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a vycházel z částek, navýšených o 50 %, tedy z částky 22.500,- Kč až 30 500,-Kč za jeden rok řízení, s odkazem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2025 sp.zn. 30 Cdo 2356/2024 – 72 změněn s tím, že valorizování odškodného za nepřiměřenou délku řízení není důvodné.

19. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

20. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

21. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

22. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

23. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

24. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

25. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

26. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

27. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

29. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

30. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 5.11.2014 do 10.10.2023, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, tedy celkem 8 let a 11 měsíců. Předmětem řízení bylo vypořádání podílu žalobce na společnosti [právnická osoba] V řízení se vyskytla období nečinnosti a určité nekoncentrovanosti, ve kterých soudy nepostupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost tak zcela nesměřovala k rozhodnutí ve věci samé. Soud jako neobvykle dlouhou dobu shledal 6 měsíční hledání znalce pro vyhotovení znaleckého posudku, kterému byla navíc lhůta pro vyhotovení posudku prodloužena o další 2 měsíce, další průtažný úsek byl shledán od vyjádření žalované ke znaleckému posudku 2.7.2020 do 28.2.2022, kdy byla vyplacena odměna znalci a od vrácení spisu Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou 6.2.2023 do nařízení jednání na 5.10.2023, v neposlední řadě nutno zmínit i opakované změny v rozvrhu práce, které rovněž měly vliv na délku řízení, kdy nový soudce musel věc nastudovat. Věc byla v období od 1.8.2015 do 12.7.2018 přerušena kvůli řízení ve věci sp.zn. 50 Cm 301/2012 u Krajského soudu v Brně, v němž byla řešena neplatnost usnesení valné hromady společnosti [právnická osoba] V uvedeném souvisejícím řízení přitom rozhodovaly soudy Řízení vykazovalo mírně zvýšenou náročnost zejména po stránce skutkové a právní, nikoliv však procesní. Soud musel nechat vypracovat znalecký posudek, který měl určit výši vypořádacího podílu, spis byl opakovaně zapůjčován jinému soudu a řízení samo souviselo s jiným řízením týchž účastníků. Ve věci bylo rozhodováno soudem pouze na jednom stupni soudní soustavy, v související věci sp.zn. 50 Cm 301/2012 však rozhodovaly v rozhodném období soudy na třech stupních soudní soustavy, každý z nich jednou. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce, tento se účastnil od 18. 10. 2018 do 5. 11. 2018 a od 22. 8. 2023 do 14. 9. 2023 mimosoudních jednání a byl mu dán za tímto účelem prostor, opakovaně žádal o odročení jednání (bez vlivu na délku řízení, když soud pouze posunul jednání na jinou hodinu již nařízeného dne). V související věci však rovněž žalobce žádal o odročení jednání a v neposlední řadě podal nepřípustné dovolání, čímž rozhodný úsek daného řízení prodloužil o 6 měsíců. Tento procesní postup žalobce tak rovněž přispěl k celkové době řízení.

31. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu objektivně řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Soud vzal v potaz i skutečnost, že dané řízení bylo jedním z mnoha (celkem 15 řízení), která v dané době žalobce vedl v souvislosti se spory se svou bývalou manželkou, včetně sporů o platnost pracovního poměru žalobce a vypořádání společného jmění manželů, v němž byl právě uvedený vypořádací podíl rovněž následně vypořádán (byť v o něco menší částce, než byla žalobou žalobce požadována), účastníci proto i v protrahovaném řízení mezi sebou uzavřeli dohodu a žaloba v dané věci byla vzata zpět. Nejednalo se tak o jediné řízení, které pro žalobce mělo nemalý význam z hlediska peněžitého vypořádání a získání prostředků na obživu. Soud zvážil i okolnost, že žalobce byl během daného řízení osvobozen od soudních poplatků s odvoláním na jeho finanční (a psychickou) situaci, vyvolanou právě spory s bývalou manželkou. Jakkoli tedy spory mezi oběma účastníky byly generovány jejich vzájemným vztahem, nelze rovněž přehlížet, že právě tyto spory dostaly žalobce do situace, kdy byl nucen žádat o osvobození od soudních poplatků a vypůjčovat si do svých blízkých na běžnou obživu, jak vyplynulo z jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Peněžité plnění, kterého se žalobce v daném řízení domáhal tak mohlo být s ohledem na svou výši pro žalobce poměrně významné. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud hodnotil jako mírně zvýšený.

32. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve Stanovisku by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a inflaci. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii se podává, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20.5.2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000,- Kč až 20 000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení byla nastavena výrazně výše než 45% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) s tím, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24.6.2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26.2.2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18.8.2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20.10.2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ve věci sp.zn. 30 Cdo 1624/2021, v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20), nebo rozsudcích ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno nejen ze shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu, ale rovněž např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. V této souvislosti soud doplňuje, že Nejvyšší soud se totožnou otázkou v poslední době věcně znovu zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku.

33. Soud stanovil základní částku za 8 let a 11 měsíců trvání řízení v rozsahu 15 000 Kč za rok (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši) a dospěl k základní částce ve výši 120.625,00 Kč. Od této částky odečetl -10 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, z důvodu počtu stupňů soudní soustavy soud základní částku nijak nemoderoval a dále soud ponížil základní částku o -5% z důvodu chování žalobce v průběhu řízení (resp. řízení souvisejícího). Základní částku nakonec soud navýšil o 10 % z důvodu mírně zvýšeného významu řízení pro žalobce. Celkem tedy soud základní částku ponížil o -5 % (tzn. 6 031,- Kč) a žalobci by se tak na přiměřeném zadostiučinění měla dostat částka ve výši 114.594,00 Kč. Jelikož žalovaný mimosoudně před podáním žaloby žalobci hradil částku ve výši 124 688,- Kč, hradil tak částku vyšší, než by žalobci z tohoto titulu poskytl sám soud. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

34. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, dále se připravovala na jednotlivá ústní jednání a těchto se rovněž ve dnech 21. 1. 2025, 18. 2. 2025, 27. 2. 2025 zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 7 úkonů po 300,- Kč.

Poučení