46 A 23/2015 - 100

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Ing. T. P. a b) Ing. I. P., oba bytem X, zastoupeni Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem U Průhonu 32, Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. L. P., bytem X, zastoupen Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem Politických vězňů 8, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. SZ 162592/2014/KUSK REG/Št, č. j. 006939/2015/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. SZ 162592/2014/KUSK REG/Št, č. j. 006939/2015/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu v Řevnicích ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 2514/2014, č. j. 4050/2014/SU/Sa, se zrušují a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení v částce 12.547 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Daniela Thelena, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. SZ 162592/2014/KUSK REG/Št, č. j. 006939/2015/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Řevnicích (dále jen „městský úřad“) ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 2514/2014, č. j. 4050/2014/SU/Sa, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím městského úřadu byla Mgr. L. P. dodatečně povolena změna stavby „RD, parkovací stání pro osobní vůz, domovní část elektrické a vodovodní přípojky, žumpa a dešťová kanalizace se vsakovací jímkou“ na pozemku parc. č. x v katastrálním území L. u D. v obci L. Žalobci navrhli, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014. Podle žalobců je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nevypořádal s klíčovou argumentací žalobců jakožto odvolatelů ohledně počtu podlaží stavby a z toho plynoucího rozporu stavby s územním plánem. Napadené rozhodnutí je podle žalobců dále nezákonné, neboť jím bylo potvrzeno rozhodnutí městského úřadu (o dodatečném povolení změny stavby), které stavební zákon vůbec nezná, a tedy jde o rozhodnutí zmatečné (nicotné). Již v řízení před městským úřadem žalobci namítali „zmatečnost“ a zjevnou nepřípustnost žádosti, o této námitce vůbec nebylo rozhodnuto. Žádost o „dodatečné povolení změny stavby před dokončením“ stavební zákon nezná. Tato žádost je proto žádostí zmatečnou a zjevně nepřípustnou a městský úřad měl řízení podle § 45 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zastavit, neboť žádost postrádala předepsané náležitosti, a měl pomoci nedostatky odstranit. Městský úřad nepostupoval ani jedním z popsaných způsobů, žádost projednal a s námitkou žalobců se nevypořádal ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Městský úřad dokonce ve věci vydal „zmatečné“ rozhodnutí, když v jeho výroku uvedl, že dodatečně povoluje změnu stavby před dokončením. Stavební zákon zná buď rozhodnutí o změně stavby před dokončením, nebo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Toto pochybení žalovaný nenapravil, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení o dodatečném povolení stavby je jen její část, která byla realizována od vydaného stavebního povolení odchylně nebo nad jeho rámec. Žalobci nesouhlasí se závěrem, že řízení o dodatečném povolení změny stavby před dokončením je výstižným označením procesního režimu podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Žalovaný rozhodl nezákonně, když označil námitky žalobců za nedůvodné. Rozhodnutí městského úřadu bylo s ohledem na vnitřní rozpornost výroku nicotným rozhodnutím. Zásadní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí městského úřadu spatřují žalobci v tom, že městský úřad porušil § 90 ve spojení s § 129 odst. 2 a 3 písm. a) stavebního zákona, neboť stavbu povolil, přestože je v rozporu s územním plánem. Tuto nezákonnost žalovaný nijak nenapravil, ačkoliv byl dán důvod pro zrušení rozhodnutí městského úřadu podle § 90 odst. 1 správního řádu. V územním plánu je závazně stanovena výšková regulace zástavby a koeficient zastavění pozemku, přičemž pro kód plochy BR je stanovena maximální výška stavby jako „1 + P“, tj. jedno podlaží plus podkroví dle technické normy ČSN 73 4301 Obytné budovy z roku 1987 (dále jen „technická norma z r. 1987“). Odkazem na technickou normu z r. 1987 se tato stala ve vztahu k výkladu územního plánu závaznou. K uvedenému žalobci dále dodávají, že naopak u kódu plochy OS (smíšené území obytné a občanské vybavenosti) regulativy stanoví výšku stavby „2“, tj. dvě podlaží, a u kódu plochy BV (obytné území venkovského charakteru) výšku stavby „2 + P“, tj. dvě podlaží a podkroví. Z výše uvedeného je patrno, že obec L. v regulativech možné „podlažnosti“ rodinných domů rozlišuje domy se dvěma nadzemními podlažími, domy se dvěma nadzemními podlažími a podkrovím a konečně domy s jedním nadzemním podlažím a podkrovím. Toto členění musí odrážet nějaký konstrukční rozdíl, který je v tomto konkrétním případě dán mj. požadavkem konstrukce krovu, který tvoří roviny šikmých střech ve sklonu minimálně 17,6 %. Z regulativů tedy plyne, že v ploše označené BR nelze realizovat domy s plochou střechou, neboť požadavkem je výška stavby jedno podlaží plus podkroví. Mgr. L. P. (dále jen „stavebník“) již v roce 2005 v předložené projektové dokumentaci vymezil stavbu tak, že se jedná o stavbu rodinného domu o dvou nadzemních podlažích. Stavebník vymezil stavbu jako stavbu o dvou podlažích i v aktualizované projektové dokumentaci. V půdorysech prvního a druhého nadzemního podlaží (příloha č. 11) je uvedeno „přízemí – 1. NP“ a „2. NP“ a u tabulky místností „1. nadzemní podlaží“ a „2. nadzemní podlaží“. Jak stavebník, tak městský úřad od počátku stavbu považovali za stavbu o dvou nadzemních podlažích, nikoliv za stavbu zahrnující jedno nadzemní podlaží a podkroví. Změna názoru stavebníka a městského úřadu měla za cíl eliminovat námitku žalobců poukazující na rozpor stavby s územním plánem. Argumentace stavebníka a městského úřadu však byla v rozporu s normami včetně technické normy z r. 1987, s konstantním výkladem pojmů podlaží a podkroví i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Pojem podkroví definuje technická norma z r. 1987 a norma ČSN ISO 6707-1. Technická norma z r. 1987 definuje pojem podkroví jako přístupný vnitřní prostor nad nadzemním podlažím vymezený konstrukcí krovu a dalšími stavebními konstrukcemi, určený k účelovému využití. Dále definuje též pojem podlaží, kterým se rozumí část budovy vymezená dvěma nejblíže nad sebou následujícími vodorovnými vztažnými rovinami podle ČSN 73 0005. Norma ČSN ISO 6707-1 pak podkroví definuje jako místnost nalézající se převážně v prostoru pod sklonitou střechou. Na základě výše uvedených norem definovalo pojem podkroví též Ministerstvo pro místní rozvoj ve stanovisku z roku 2013, podle kterého je podkroví ohraničený vnitřní prostor nad posledním nadzemním podlažím nacházející se převážně v prostoru pod šikmou střechou (střecha s min. sklonem 10°, tj. cca 17,6 %) a určený k účelovému využití. Stavebníkem a městským úřadem citované stanovisko České komory architektů k výkladu pojmu podkroví sice uvádí, že tento pojem není stavebním zákonem ani prováděcími vyhláškami definován, avšak ve vztahu ke střešní konstrukci konstatuje, že funkcionalistické stavby, resp. stavby využívající pro bytové účely ustupujících podlaží (z daňových a technických důvodů nepřesahujících 80 % užitné plochy úplného nadzemního podlaží), nad kterými je ustupující podlaží konstruováno, nutno chápat jako zvláštní případ střešní konstrukce. I podle tohoto stanoviska lze za zvláštní případ střešní konstrukce považovat ustupující podlaží nepřesahující 80 % užitné plochy úplného nadzemního podlaží. Naopak z obecné definice i ustáleného výkladu pojmu krov jednoznačně plyne, že krov nikdy nemůže tvořit plochá betonová stropní deska tloušťky 20 cm. Konečně z § 104 odst. 1 písm. a) stavebního zákona plyne, že zákon důsledně rozlišuje pojem podlaží a podkroví, tj. že podlaží nemůže být podkrovím a naopak. Podle žalobců má předmětná stavba dvě půdorysně i hmotově zcela identická nadzemní podlaží, nikoli jedno nadzemní podlaží a podkroví. Opačný závěr by znamenal, že jakékoli poslední nadzemní podlaží by bez ohledu na jeho půdorys, hmotu a konstrukci střechy bylo současně podkrovím, a úplně by popřel smysl rozdělení maximální „podlažnosti“ staveb v regulativech. Posledním nadzemním podlažím stavby není její první nadzemní podlaží, nýbrž druhé nadzemní podlaží, které má zcela identickou užitnou plochu jako první nadzemní podlaží. Stavba stavebníka ve skutečnosti žádné podkroví nemá; má pouze první a druhé nadzemní podlaží. Technická norma z r. 1987 je v daném případě pro výklad pojmů podkroví a podlaží závazná, neboť územní plán (regulativy) na ni výslovně odkazuje. Rozhodnutí městského úřadu v podobě dodatečného povolení stavby bylo tedy vydáno v rozporu s § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Žalovaný pak toto rozhodnutí potvrdil, přičemž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobců. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu věci uvedl, že rozhodnutí městského úřadu ze dne 11. 7. 2005 nabylo právní moci 10. 8. 2005. Podle § 67 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, stavební povolení pozbylo platnost, jestliže stavba nebyla zahájena do dvou let ode dne, kdy nabylo právní moci, pokud stavební úřad v odůvodněných případech nestanovil pro zahájení stavby delší lhůtu. Dne 13. 10. 2005 byla provedena na pozemku stavebníka vodovodní přípojka a osazena vodoměrná šachta. V uvedené lhůtě tak stavba byla zahájena a rozhodnutí ze dne 11. 7. 2005 nepozbylo platnosti a je stále platné a účinné. Žalovaný nesouhlasil, že městský úřad zaměňoval řízení o dodatečném povolení stavby s řízením o změně stavby před dokončením a postupoval tak v rozporu s právními předpisy. V případě, kdy stavebník realizuje bez povolení celou stavbu, je předmětem řízení o dodatečném povolení celá tato stavba. Naproti tomu v případě, kdy je realizována bez povolení pouze část stavby, je předmětem řízení o dodatečném povolení stavby jen její část, a to ta část, která byla realizována od vydaného stavebního povolení odchylně nebo nad jeho rámec. Bylo-li řízení označeno jako řízení o dodatečném povolení změny stavby před dokončením, jde o výstižné označení toho, že se jedná o dodatečné posouzení změn provedených (či prováděných) oproti vydanému stavebnímu povolení. Procesní režim takového řízení spadá pod § 129 stavebního zákona. Předmětem posuzování ze strany městského úřadu je výsledný (stavebníkem požadovaný) stav a je nerozhodné, zda jde pouze o úpravu povolené stavby, nebo stavbu novou. Podle žalovaného jsou dle územního plánu obce Lety pozemky dotčené stavbou zařazeny ve funkčním využití BR – smíšené území obytné a rekreační funkce a dle písm. b) bodu 1 je přípustné v území umísťovat rodinné domy izolované. Stavba splňuje podmínku funkčního využití, protože se jedná o stavbu rodinného domu. V oddílu 5 v bodě 1 je stanovena výšková regulace a koeficient zastavění pozemku. Pro plochy zařazené ve funkčním využití BR je stanoven max. koeficient zastavění 40 % a max. „podlažnost“, resp. výška 1 + P. Pod čarou ve vysvětlivkách je uvedeno, že P = podkroví podle technické normy z r. 1987. Žalovaný poukázal na § 43 a § 61 stavebního zákona s tím, že územnímu plánu nepřísluší stanovovat sklony a tvary střech, neboť ty stanovuje regulační plán. Vzhledem k tomu, že územní plán nemůže stanovovat sklon a tvary střech, je regulativ podlažnosti splněn, protože předmětná stavba obsahuje 2 nadzemní podlaží. Předmětná stavba splňuje také regulativ zastavění. K výzvě soudu mu stavebník sdělil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, zároveň požádal o náhradu nákladů řízení. Stavebník nesouhlasí s tvrzením, že se žalovaný nezabýval námitkou žalobců stran nesprávného nadepsání žádosti stavebníkem. Tato námitka dle stavebníka není podle § 114 odst. 1 stavebního zákona námitkou oprávněnou a nemělo k ní být přihlíženo. Stavebník nesouhlasí, že se technická norma z r. 1987 stala závaznou součástí územního plánu, neboť poznámka pod čarou netvoří normativní závaznou část právního předpisu, kterým je obecně závazná vyhláška obce L. Ani technická norma z r. 1987 nedefinuje podkroví takovým způsobem, aby stavba stavebníka nesplňovala definici podkroví či požadavek územního plánu obce Lety jednoho nadzemního podlaží a podkroví. Technická norma z r. 1987 nevylučuje stavební konstrukci podkroví, jak je realizováno stavebníkem, neboť obrázek v ní uvedený označuje pojmem podkroví obytný prostor obdélníkového tvaru, tvarově totožný se stavbou osoby zúčastněné na řízení. Žádný právní pojem podkroví nedefinuje. Stavební záměr stavebníka proto není v rozporu s územně plánovací dokumentací. Stejně tak stavebník nesouhlasí s názorem, že krov nemůže tvořit plochá betonová deska, a není důvod, proč by nemohl být tvořen různými konstrukčními materiály (dřevem, ocelí, kompozitními materiály, železobetonovými předpjatými prvky). Dále stavebník odkázal na stanovisko České komory architektů k pojmu „podkroví“, které podle něj nevylučuje konstrukci podkroví, jak je jím realizováno. Městským úřadem byla zavedena konstantní rozhodovací praxe, že v předmětné ploše označené územním plánem jako BR – smíšené území obytné a rekreační funkce jsou standardně povolovány a stavěny stavby se zcela stejným konstrukčním řešením, jako je u stavby realizované stavebníkem; mají první nadzemní podlaží a dále podkroví formou obytných prostor pod plochou střechou, přičemž podkroví má stejné rozměry jako první podlaží. Tyto stavby konkrétně označil a přiložil jejich nákresy. Bylo by nežádoucí, aby v projednávané věci rozhodoval městský úřad jinak než v mnoha předchozích případech. Stavebník upozornil na existenci svého legitimního očekávání. V dosavadním řízení nebylo prokázáno, že by stavebníkova stavba jakýmkoli způsobem zasahovala do vlastnických práv žalobců k jejich pozemkům a jejich stavbě. Několik občanskoprávních námitek účastníků se ukázalo jako zcela neopodstatněných a žalobci v žalobě na nich již dále netrvají, přičemž setrvávají pouze na všeobecných veřejnoprávních výhradách proti napadenému rozhodnutí. Na vyjádření žalovaného a stavebníka reagovali žalobci replikou, ve které setrvali na svých stanoviscích obsažených v žalobě. Trvají tak na svém závěru o závaznosti regulativů obsažených v územním plánu, který je podle nich třeba vykládat podle jeho smyslu a nikoli jen jazykově. V reakci na toto vyjádření dále uvedli, že stavba neměla být povolena a stavebník nemohl mít legitimní očekávání. V reakci na repliku žalobců zaslal soudu své vyjádření i stavebník, který uvedl, že tato replika obsahuje v rozporu s koncentrační zásadou nové skutečnosti, které nebyly obsaženy v žalobních bodech, a nelze k nim přihlížet. Jedná se o jejich reakci na tvrzení stavebníka ohledně existence jeho legitimního očekávání. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podána osobami oprávněnými a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že podaná žaloba je důvodná. Soud rozhodl bez jednání, neboť žalobce, ani žalovaný nevyjádřili s takovým projednáním věci nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Ze správního spisu vyplývají mimo jiné následující skutečnosti. Městský úřad rozhodnutím ze dne 11. 7. 2005 povolil stavebníkovi stavbu „RD, parkovacího stání pro osobní vůz, domovní části elektrické a vodovodní přípojky, žumpy a dešťové kanalizace se vsakovací jímkou“ na pozemku parc. č. x v katastrálním území L. u D. v obci L.. Stavba měla být podle tohoto rozhodnutí tvořena rodinným domem skládajícím se z I. a II. nadzemního podlaží, zpevněným parkovacím stáním, domovní částí vodovodní přípojky, žumpou, dešťovou kanalizací se vsakovací jímkou a domovní částí elektrické přípojky. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 8. 2005 a stavba měla být dokončena do dvou let od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2014 městský úřad rozhodl o změně rozhodnutí o umístění stavby a povolil změnu stavby před jejím dokončením. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, ve kterém mimo jiné namítali, že byli jako účastníci městským úřadem opomenuti. Usnesením ze dne 20. 5. 2014 městský úřad rozhodl, že žalobci jsou účastníky tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že stavebník v mezidobí započal stavební práce v souladu s rozhodnutím ze dne 13. 1. 2014, zahájil na základě oznámení o zahájení řízení ze dne 28. 5. 2014 městský úřad řízení o odstranění stavby, neboť se jednalo o stavbu prováděnou v rozporu s pravomocným rozhodnutím ze dne 11. 7. 2005. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 3. 7. 2014 rozhodnutí městského úřadu ze dne 13. 1. 2014 k odvolání žalobců zrušil a řízení zastavil. Dne 16. 6. 2014 podal stavebník žádost o dodatečné povolení stavby, načež městský úřad usnesením ze dne 4. 8. 2014 řízení o odstranění stavby přerušil. Opatřením ze dne 21. 8. 2014 městský úřad oznámil zahájení řízení ostatním účastníkům a nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 23. 9. 2014. Žalobci podáním doručeným městskému úřadu dne 22. 9. 2014 navrhli zastavení řízení o žádosti stavebníka, eventuálně zamítnutí této žádosti. Žalobci podali námitky jak během ústního jednání, tak písemně. V uvedených podáních předně namítali „zmatečnost“ a zjevnou nepřípustnost žádosti stavebníka a provedení stavby v rozporu s platným územním rozhodnutím. Kromě tohoto v nich namítali rozpor projektové dokumentace s územním plánem, rozpor s vydaným územním rozhodnutím, nedodržení vzdálenosti od komunikace, nedodržení domovní přímky a zastínění své fotovoltaické elektrárny. Městský úřad svým rozhodnutím ze dne 7. 10. 2014 stavbu stavebníka povolil. V jeho odůvodnění k námitkám žalobců mimo jiné uvedl, že městský úřad vedl řízení o dodatečném povolení stavby s tím, že stavbou je změna stavby před dokončením, neboť pro stavbu bylo ve sloučeném územním a stavebním řízení vydáno pravomocné stavební povolení ze dne 11. 7. 2005 a stavba byla umístěna v rozporu s tímto rozhodnutím. Dle platného územního plánu se stavba nachází v zóně BR – smíšené území obytné a rekreační funkce. Pro tuto zónu je stanoven koeficient zastavění maximálně 40 %, maximální „podlažnost“ (výška) „1 + P“. Pojem podkroví není jednoznačně vymezen stavebním zákonem ani prováděcími vyhláškami s celostátní působností. Podle definice obsažené v technické normě z r. 1987 se může podkroví nacházet pod plochou střechou jako v případě stavby stavebníka. Dle stanoviska České komory architektů není jasně definováno, co vše lze rozumět krovem a krovovou konstrukcí; krovem může být cokoliv včetně pultové střechy nebo střechy s nulovým sklonem; pro výklad pojmu podkroví nutno vycházet z funkčních, provozních, technických a uživatelských požadavků a podmínek. Územním plánem nemůže být regulován tvar střechy, požadavek „1 + P“ lze chápat jako výškovou regulaci. Výška stavby stavebníka nepřevyšuje okolní zástavbu a plocha zastavěná stavbou činí 29,72 %. Dle územního plánu se jedná o zastavěné území, a nelze tedy předpokládat, že bude zachován výhled ze sousedních staveb a pozemků všemi směry v plném rozsahu. Podle městského úřadu je tak stavba stavebníka v souladu s územně plánovací dokumentací. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání. V něm mimo jiné namítali jak „zmatečnost“ žádosti stavebníka s tím, že se městský úřad s touto námitkou vypořádal nedostatečně, tak rozpor rozhodnutí městského úřadu s územním plánem. Obsahově se tyto námitky v podstatě kryjí s jejich žalobními body. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014 potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný mimo jiné uvedl, že městský úřad, nevyhoví-li žádosti o dodatečné povolení změny stavby před dokončením, může stavebníka nutit k tomu, aby stavbu realizoval podle povolení ze dne 11. 7. 2005, avšak nemůže nařídit, aby stavbu nerealizoval, či dokonce aby stavební pozemek uvedl do původního stavu. Žalovaný nesouhlasil, že by městský úřad zaměňoval řízení o dodatečném povolení stavby s řízením o změně stavby před dokončením. Pokud je realizována bez povolení celá stavba, je předmětem řízení o dodatečném povolení celá stavba. Pokud je realizována bez povolení pouze část stavby, je předmětem řízení o dodatečném povolení stavby opět jen její část, a to ta, která byla realizována od vydaného povolení odchylně nebo nad jeho rámec. Pokud bylo řízení označeno jako „řízení o dodatečném povolení změny stavby před dokončením“, jde o výstižné označení, že se jedná o dodatečné posouzení změn provedených oproti vydanému stavebnímu povolení. Procesní režim spadá pod § 129 stavebního zákona. Stavebník správně požádal o dodatečné povolení jen změn provedených nad rámec vydaného povolení a pouze o těchto změnách městský úřad rozhodoval. K námitce žalobců stran rozporu stavby s územním plánem žalovaný uvedl, že nesouhlasí s žalobci, že ve funkční ploše BR nelze umísťovat stavby s plochou střechou. S odkazem na § 43 a § 61 stavebního zákona uvedl, že územnímu plánu nepřísluší stanovovat sklony a tvary střech, neboť ty stanovuje regulační plán. Regulativ „podlažnosti“ je splněn, neboť stavba stavebníka obsahuje 2 nadzemní podlaží. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, pokud stavba nebyla dodatečně povolena. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona lze stavbu uvedenou v § 129 odst. 1 písm. b) dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území; b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje; c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Bude-li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení. Soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť důvodnost takové námitky by bránila jeho věcnému přezkumu. Dospěl přitom k závěru, že tato námitka je nedůvodná. Žalobci spatřují nepřezkoumatelnost v tom, že se žalovaný nevypořádal s klíčovou argumentací ohledně počtu podlaží stavby a jejím rozporem s územním plánem. Je sice pravdou, že se žalovaný s touto odvolací námitkou mohl vypořádat důkladněji a podrobněji. Na druhou stranu však z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně plyne, že podle žalovaného je tvar a sklon střechy ve vztahu k regulativům obsaženým v územním plánu nerozhodný, neboť ten může stanovit pouze požadavky na počet podlaží a výšku stavby. Ačkoliv žalovaný mohl podrobněji uvést, proč považuje námitky žalobců za nesprávné, není možné považovat napadené rozhodnutí z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. Navíc přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je třeba posuzovat rovněž ve vztahu k rozhodnutí městského úřadu. Proto soud napadené rozhodnutí neshledává jako nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění (byť v tomto rozsahu stručného) jsou jeho důvody patrné. Jen pro úplnost soud dodává, že jak s námitkou žalobců, tak z námitkou tvrzené „zmatečnosti“ žádosti i rozhodnutí městského úřadu se žalovaný musel s ohledem na povahu odvolacího řízení zabývat, a soud tak nemůže souhlasit se stavebníkem, že námitky stran náležitostí jeho žádosti a povahy a vad rozhodnutí městského úřadu byly v odvolacím řízení nepřípustné. Jako nedůvodnou shledal soud rovněž žalobní námitku stran tvrzené „zmatečnosti“ žádosti stavebníka a z toho vyplývající nicotnosti rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014. Z judikatury vyplývá, že „nicotností (nulitou) je stiženo takové správní rozhodnutí, které v důsledku závažné vady (vad) vůbec není správním aktem, ale je paaktem, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74). Důvody nicotnosti demonstrativně uvádí § 77 odst. 1 a 2 správního řádu, podle kterého je důvodem nicotnosti absolutní věcná nepříslušnost (ledaže by rozhodnutí vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu) a dále vady, které rozhodnutí činí vnitřně rozporným, právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo jiné vady, pro něž nelze předmětný úkon vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Žádost stavebníka byla podána na formuláři nadepsaném „žádost o dodatečné povolení stavby“, kdy byl nadpis doplněn a zní „žádost o dodatečné povolení změny stavby před dokončením“. Z tohoto vycházel městský úřad, jehož rozhodnutí ze dne 7. 10. 2014 je nadepsáno jako „rozhodnutí“, „dodatečné povolení stavby“ a výrok formulován tak, že městský úřad dodatečně povolil změnu stavby před jejím dokončením. Žalobci namítají, že takový institut stavební zákon vůbec nezná, a proto takto městský úřad nemohl vůbec rozhodnout. Míří tedy na důvod nicotnosti spočívající v nedostatku právního podkladu (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 5/2010 – 74). Zdejší soud se v souladu s názorem žalovaného nedomnívá, že by rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014 bylo z tohoto důvodu nicotné. Soud zároveň neshledal existenci jakéhokoliv jiného důvodu nicotnosti (např. vnitřní rozpornosti). Z výroku tohoto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se jedná o rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vydané v režimu § 129 odst. 3 stavebního zákona. Toto ustanovení společně s dalšími tvoří právní základ rozhodnutí městského úřadu. Formulaci žádosti stavebníka, jakož i výroku rozhodnutí městského úřadu, tedy že se jedná o dodatečné povolení stavby před dokončením, je třeba chápat v tom smyslu, že předmětem řízení jsou změny stavby oproti platnému stavebnímu povolení z roku 2005, přičemž dodatečné povolení se má vztahovat i na ty části „změněné“ stavby, které ještě nebyly provedeny (stavba je nedokončená). Z judikatury soudů ve správním soudnictví vyplývá vzájemný vztah institutů upravených v § 118, § 121 a § 129 stavebního zákona. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 7 As 17/2010 – 101, lze postup podle § 118 stavebního zákona použít pouze tak, že je nejprve získáno povolení ke změně stavby před jejím dokončením a teprve pak je změna stavby skutečně provedena. Provede-li se však změna stavby bez toho, aby k ní před jejím skutečným provedením bylo získáno povolení, lze ji v závislosti na její povaze a rozsahu legalizovat toliko postupem podle § 121 stavebního zákona, jde-li o nepodstatnou odchylku oproti vydanému stavebnímu povolení (je předložena dokumentace skutečného provedení stavby spolu s oznámením o užívání stavby), anebo dodatečným povolením stavby postupem podle § 129 stavebního zákona, jde-li o podstatnější změnu. Stavebník požádal o změnu stavby před dokončením podle § 118 stavebního zákona a tato mu byla rozhodnutím ze dne 13. 1. 2014 povolena. Byť toto rozhodnutí bylo následně k odvolání žalobců zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 7. 2014, s ohledem na (domnělou) právní moc rozhodnutí městského úřadu ze dne 13. 1. 2014 stavebník oprávnění z něj vyplývající začal realizovat. Vzhledem k tomu pak již nemohl žádat o změnu stavby před dokončením v režimu § 118 stavebního zákona, což bylo vyjádřeno i v rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, jímž bylo řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením zastaveno. S ohledem na povahu a rozsáhlost realizovaných a požadovaných změn a již zahájené řízení o odstranění stavby mu nezbylo než podat žádost v režimu § 129 stavebního zákona. Zdejší soud tak nemá pochybnosti o tom, že právě toto ustanovení představuje právní základ rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014 a že toto rozhodnutí je svou povahou rozhodnutím o dodatečném povolení stavby. Skutečnost, že stavebník požádal o dodatečné povolení změny stavby před jejím dokončením, není vzhledem k uvedenému sledu událostí v rámci jednotlivých postupů před městským úřadem nijak překvapivá, avšak na závěru, že se jednalo o žádost o dodatečné povolení stavby podle § 129 stavebního zákona, to ničeho změnit nemohlo. Jednoznačně pak z tohoto důvodu nelze považovat žádost stavebníka za „zmatečnou“. Zdejší soud připomíná, že podání se ve správním řízení posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno (§ 37 odst. 1 správního řádu). Nicotnost rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014, ale ani nezákonnost zdejší soud z důvodu, že městský úřad formuloval výrok svého rozhodnutí tak, že povolil změnu stavby před jejím dokončením, neshledal. Prostřednictvím tohoto druhu povolení lze totiž povolit jak stavbu provedenou, tak teprve prováděnou, čili nedokončenou [srov. § 129 odst. 3 ve spojení s odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Zároveň tím může být vyjádřeno, jak uvádí žalovaný, že se nejedná o dodatečné povolení stavby, která je prováděná bez úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, nýbrž že se jedná o stavbu, která je prováděna v rozporu s takovým již účinným úkonem (v projednávané věci tedy v rozporu s rozhodnutím městského úřadu ze dne 11. 7. 2005). Formulace výroku tak v tomto ohledu žádný problém nečiní. Podle zdejšího soudu je vzhledem k uvedenému vztahu řízení o žádosti podle § 118 a řízení o žádosti podle § 129 odst. 3 odkaz na § 118 stavebního zákona ve výroku rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014 nadbytečný, neboť v rámci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby podle § 129 stavebního zákona mohou být povoleny i ty části stavby, které ještě realizovány nebyly a na které by jinak mířilo ustanovení § 118 stavebního zákona. Na druhou stranu uvedení tohoto odkazu ve výrokové části rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014 nezpůsobuje ani nezákonnost, ani nicotnost tohoto rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí městského úřadu (str. 3) i žalovaného (str. 4) je zřejmé, že žádost stavebníka posuzovali postupem dle § 129 odst. 3 stavebního zákona (a vzhledem k podmínkám tam upraveným pro dodatečné povolení stavby). Jako důvodnou však zdejší soud shledal námitku stran rozporu rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014 s územním plánem a z toho vyplývající nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Územní plán obce L. byl schválen ve formě obecně závazné vyhlášky č. 1/2001 a byl změněn obecně závaznými vyhláškami č. 2/2003 a č. 1/2004. Ze správního spisu vyplývá, že stavba stavebníka se nachází v polyfunkční ploše označené jako BR – smíšené území obytné a rekreační funkce. Prostorovou regulaci v obci L. upravují regulativy využití území obce L., které tvoří přílohu uvedeného územního plánu. Výšková regulace předmětného území BR je upravena v díle 5, oddíle 5, odst. 1, třetím řádku tabulky těchto regulativů tak, že maximální „podlažnost, resp. výška stavby“ činí „1 + P“. Za písmenem P je na prvním řádku uvedené tabulky odkaz č. 13 na poznámku pod čarou. V poznámce pod čarou č. 13 je uvedeno: „P = podkroví dle čl. 7 ČSN 73 4301 Obytné budovy“. V projednávané věci je sporné, zda je v případě stavby stavebníka uvedená výšková regulace splněna. V technické zprávě Ing. arch. T. P. ze dne 28. 7. 2014 ke stavbě stavebníka se uvádí, že „[s]třecha je řešena jako plochá ze železobetonových stropních panelů a spádových beton[ů] z lehčeného betonu.“ Tomu pak odpovídají rovněž výkresy tvořící další část projektové dokumentace (např. část D.1.1.b.). Ostatně, že v projednávané věci jde o stavbu s plochou střechou, není ani mezi stranami sporné. Spornou je otázka, zdali prostor pod touto plochou střechou umístěný nad prvním nadzemním podlažím stavby stavebníka je možné považovat za podkroví, a zdali tedy stavba stavebníka splňuje požadavky uvedené výškové regulace stanovené územním plánem. Soud na jednu stranu souhlasí se stavebníkem v tom, že podle ustálené judikatury nemá poznámka pod čarou v právním předpise normativní hodnotu. Na druhou stranu však text uvedený v poznámce pod čarou č. 13 nemá povahu toho, co se z hlediska legislativní techniky jako poznámka pod čarou označuje a co právě normativní hodnotu dle judikatury nemá. Pojem poznámky pod čarou vymezují Legislativní pravidla vlády (usnesení vlády č. 188 ze dne 19. 3. 1998, ve znění pozdějších předpisů), podle kterých poznámka pod čarou obsahuje citaci právního předpisu, na který se v právním předpisu odkazuje, anebo citaci pouze určitého ustanovení právního předpisu, na který se v právním předpisu odkazuje; text za označením poznámky pod čarou začíná paragrafovou značkou nebo velkým počátečním písmenem a končí tečkou (čl. 47). Toto vymezení text v poznámce pod čarou č. 13 jednoznačně nesplňuje. V tomto případě se jedná o výkladové (či přesněji definiční) ustanovení, které zastupitelstvo obce L. umístilo do poznámky pod čarou (což je jen otázka strukturování dokumentu, která nemůže mít dopad na právní závaznost textu). Pokud by totiž soud akceptoval zpochybnění poznámky pod čarou č. 13 pro výklad (definici) výškové regulace, zpochybnil by tím zároveň závěr, že písmeno „P“ označuje podkroví a nikoliv třeba parcelu, podzemí (podzemní podlaží), půdu apod. O závěru, že se jedná o podkroví, však nepochybuje žádná ze stran, mezi kterými v tomto není sporu, a nepochybuje o tom ani soud. Že ale písmeno „P“ skutečně označuje podkroví, vyplývá právě z poznámky pod čarou č.

13. Zde však není uvedeno, že se jedná o podkroví obecně, nýbrž že jde o podkroví ve smyslu technické normy z r. 1987. Není přitom vyloučeno, aby územní plán pro své vlastní účely definoval pojmy, které používá, a to i odkazem na dokumenty obecně právně nezávazné, přičemž takto vytvořené definice jsou pro účely územního plánu závazné (a tím zprostředkovaně i jinak nezávazné dokumenty zahrnuté do definic). Soud však na tomto místě zdůrazňuje, že k totožnému závěru by dospěl bez ohledu na závěr o normativní povaze textu obsaženého v poznámce pod čarou č. 13, neboť v takovém případě by musel přistoupit k dalším metodám výkladu, a to včetně výkladu teleologického. Obsah regulativů využití území obce L. přitom nenechávají soud na pochybách, že úmyslem zastupitelstva obce bylo pod písmenem „P“ rozumět podkroví ve smyslu technické normy z r. 1987. Z těchto důvodů je třeba výškovou regulaci „1 + P“ chápat tak, že územní plán umožňuje v předmětném území umísťovat stavby, které mají maximálně jedno nadzemní podlaží a jedno podkroví, přičemž podkroví je třeba vykládat ve smyslu technické normy z r. 1987. Navíc i z dřívější rozhodovací činnosti zdejšího soudu vyplývá, že pojmy „nadzemní podlaží“ a „podkroví“ nejsou ve stavebním zákoně, ani v jeho prováděcích předpisech výslovně definovány a že i v případě, kdy územní plán obce sám vlastní definici těchto pojmů neobsahuje (což však není tento případ), by se při povolování staveb mělo vycházet z příslušných technických norem, včetně technické normy z r. 1987 (srov. rozsudek ze dne 12. 11. 2015, č. j. 46 A 11/2013 – 158; obdobně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2013, č. j. 30 A 129/2011 – 183). Podle technické normy z r. 1987, která je součástí správního spisu, se rozumí podlažím „část budovy vymezená dvěma nejblíže nad sebou následujícími vodorovnými vztažnými rovinami podle ČSN 73 0005“ a podkrovím pak „přístupný prostor nad nadzemním podlažím vymezený konstrukcí krovu a dalšími stavebními konstrukcemi, určený k účelovému využití“. Podle této technické normy se dále rozlišují nadzemní a podzemní podlaží s tím, že „[p]očet podlaží obytné budovy nebo její části se stanoví počtem nadzemních podlaží bez ohledu na jejich účelovou funkci. Do tohoto počtu se nezahrnují, ale uvádí se jmenovitě: a) podkroví…“. Součástí spisu je rovněž stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, které je ústředním orgánem státní správy na úseku územního plánování a stavebního řádu, z roku 2013, ve kterém tento správní úřad dospívá k závěru, že „[p]odkroví je ohraničený vnitřní prostor nad posledním nadzemním podlažím nalézající se převážně v prostoru pod šikmou střechou (střecha s min. sklonem 10° tj. cca 17,6 %) a určený k účelovému využití“. Nelze souhlasit se žalovaným, který ze závěru, že v územním plánu nelze stanovovat sklony a tvary střech, dovozuje, že je v projednávaném případě požadavek výškové regulace splněn, neboť stavba stavebníka má dvě nadzemní podlaží. Žalovaný tedy regulativ „1+P“ obsažený v územním plánu asimiluje s regulativem „2“, neboť „P“ podle něho znamená jen to, že domy mohou mít druhé nadzemní podlaží. V prvé řadě je třeba odmítnout, že by omezením přípustnosti druhého nadzemního podlaží na „pouhé“ podkroví byl stanoven požadavek na sklon a tvar střechy. V dané ploše je nepochybně možné umístit stavby se střechou libovolného sklonu a tvaru. Je dokonce přípustné umístit v ní stavbu s plochou střechou, pakliže se bude jednat o stavbu pouze jednopodlažní. Přípustné jsou samozřejmě i všechny další tvary střech, tj. střecha sedlová, valbová, polovalbová, mansardová, stanová, pultová ad., a to s jakýmkoliv sklonem (pokud se bude ještě stále jednat o podkroví). Regulativ obsažený v územním plánu pouze zakazuje, aby v případě, že má mít stavba druhé nadzemní podlaží, se jednalo o plnohodnotné nadzemní podlaží. Druhé nadzemní podlaží je přípustné vybudovat pouze jako podkroví, které samo o sobě může mít nesčetně podob. Daný regulativ jednoznačně souvisí s výškovou regulací staveb, přičemž regulace tohoto aspektu nepochybně patří do územního plánu. Jde totiž o určení, kolik nadzemních podlaží může mít stavba v dané ploše a zda nejvyšší přípustné podlaží může mít povahu plnohodnotného nadzemního podlaží, nebo toliko podkroví. Rozdíl mezi plnohodnotným nadzemním podlažím a podkrovím totiž souvisí s výškou stavby (byť nikoliv s absolutní výškou, ale pouze s výškovým ohraničením stavby). Při zachování totožné absolutní výšky se liší výškové ohraničení stavby, která má plnohodnotné druhé nadzemní podlaží, a stavby, která má druhé nadzemní podlaží toliko v podobě podkroví, neboť takové stavby mají odlišný vertikální rozměr bokorysů (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5 As 13/2011 – 102, a ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 54/2016 – 45). Soud si je vědom variability jednotlivých stavebních řešení, která musí být při výkladu pojmu „podkroví“ zohledňována. Z rozhodovací činnosti správních soudů vyplývá, že příklad podkroví zobrazený ve stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj, na které odkazují žalobci, nelze považovat za jediný možný. Nelze totiž „odhlížet od skutečnosti, že ve stavební praxi dochází k řadě variabilních řešení a k různému způsobu tvarování a polohování jak vikýřů, tak i samotných střech, a tedy s ohledem na různorodost stavební praxe nelze striktně vycházet pouze z jediného možného znázornění, zachyceného v předmětném stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj. Tak jako existuje mnoho tvarů střech, existuje i mnoho způsobů tvarování vikýřů (štítový, pultový, sedlový atd.), jejich stříšek, včetně polohování vikýřů vzhledem k obvodovému zdivu.“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2016, č. j. 30 A 61/2014 – 119). V projednávané věci je však zřejmé, jak správně uvádí žalobci, že územní plán jednoznačně rozlišuje mezi nadzemním podlažím a podkrovím, když v díle 5, oddíle 5, odst. 1, třináctém řádku tabulky výše citovaných regulativů pro území OS 5 (smíšené území obytné a vybavenosti) stanoví územní plán maximální výšku „3NP, příp. 2 + P“. Z toho podle soudu vyplývá jednoznačný závěr, že podkrovím z hlediska pravidel stanovených územním plánem nemůže být něco, co ve výsledku dle svých parametrů bude odpovídat nadzemnímu podlaží. Takový závěr by byl ve zjevném rozporu s úmyslem zastupitelstva obce, které v územním plánu tyto dva pojmy zjevně kvalitativně rozlišuje. Jinými slovy i výše zmíněná variabilita má své hranice, které znemožňují ztotožňovat podkroví a nadzemní podlaží. K takovému nesprávnému ztotožňování však v rámci postupu městského úřadu a žalovaného došlo. Jestliže proto vnitřní prostor sporného podlaží není ani zčásti vymezen konstrukcí krovu šikmé střechy, nemůže se podle názoru tohoto soudu jednat o podkroví. Jestliže stavebník ve vyjádření uvedl, že obrázek uvedený v technické normě z r. 1987 označuje pojmem podkroví obytný prostor obdélníkového tvaru, tvarově totožný s jeho stavbou, nelze s touto interpretací souhlasit. Je pravdou, že tento obrázek kromě střechy šikmé (typicky sedlové, valbové či stanové) umožňuje (alternativně – viz přerušovanou přímku) provedení střechy s mírným či takřka nulovým sklonem a že právě tento prostor je označen jako podkroví, nicméně stavebník zde odhlíží od zásadní skutečnosti, a sice že tento prvek je umožněn pouze v rozsahu části stavby (konkrétně na obrázku je zachycen řez podkrovím v místě vikýře), nikoliv v celé rozloze střechy. Umožňuje tak např. právě vložení vikýře v kombinaci se střechou pultovou či jiným druhem šikmé střechy. V takovém případě je však předmětný prostor – podkroví stále tvořen zčásti konstrukcí krovu se šikmou střechou a je projevem výše uvedené variability stavebních řešení. Vzhledem k uvedenému proto prostor nad prvním nadzemním podlažím stavby stavebníka umístěný v celém rozsahu pod plochou střechou, jehož podoba vyplývá ze správního spisu, nelze považovat za podkroví. Soud souhlasí se žalovaným, že předmětem správního řízení o žádosti stavebníka o dodatečné povolení je stavba nebo ty její části, v případě kterých se stavebník odchyluje od původního povolení ze dne 11. 7. 2005. To však na druhou stranu podle soudu neznamená, že jsou v rámci řízení o dodatečném povolení stavby sanovány ty (potenciální) nezákonnosti, které jsou pokryty původním rozhodnutím městského úřadu ze dne 11. 7. 2005. Toto rozhodnutí je sice pravomocné a účinné a stavebník mohl oprávnění, která mu toto rozhodnutí přiznává realizovat bez ohledu na to, zdali toto rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, či nikoli. Na toto rozhodnutí je třeba v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů a právní jistoty hledět jako na zákonné, neboť (eventuální) nezákonnost nebyla v příslušných lhůtách oprávněnými osobami namítána nebo příslušnými orgány shledána a odstraněna. Stavebník se však tím, že vybočil z mezí oprávnění přiznaných mu tímto rozhodnutím, sám vystavil tomu, že jeho stavba bude nově posuzována z hlediska všech zákonných požadavků, tedy včetně souladu dodatečně povolované stavby jako celku s územněplánovací dokumentací (územním plánem obce Lety), a to v souladu s jednoznačným ustanovením § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Bylo proto třeba zkoumat i splnění podmínek výškové regulace. Tyto přitom – vzhledem k výše uvedenému – splněny nebyly. Pokud by však stavebník realizoval stavbu v souladu s rozhodnutím městského úřadu ze dne 11. 7. 2005, nebylo by možno proti tomu v současné době ničeho namítat, neboť by tím jen realizoval právo nabyté v dobré víře. Této ochrany nicméně požívá pouze právo nabyté z uvedeného rozhodnutí a nelze se jí dovolávat v případě změny stavby. Soud nesouhlasí se závěrem stavebníka, že má s ohledem na „stavebně-správní praxi“ a postup městského úřadu ústavně garantované právo legitimního očekávání, tedy v podstatě právo na povolení stavby se dvěma nadzemními podlažími a plochou střechou v případě, kdy výšková regulace v územním plánu stanoví pravidlo „1 + P“. Pokud městský úřad i v jiných případech, než je případ stavebníka (rozhodnutí městského úřadu ze dne 11. 7. 2005), povolil stavby s plochou střechou, které nevyhovují výše uvedeným požadavkům výškové regulace staveb stanovené územním plánem, není tento postup městského úřadu způsobilý založit legitimní očekávání kohokoliv, tedy ani stavebníka. Pokud zmíněné stavby, tak jak stavba, která je předmětem projednávaného sporu, požadavkům výškové regulace nevyhovují, jsou v rozporu s územním plánem a jako takové odporují stavebnímu zákonu. Existence takových potenciálně nezákonných rozhodnutí (jejich přezkum není předmětem projednávané věci a vztahuje se na ně, jsou-li v právní moci, presumpce správnosti správních aktů), by bylo nezbytné posoudit jako nezákonnou praxi městského úřadu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že se účastník řízení „nepochybně před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem. To znamená, že se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi, i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem, ale může se domáhat pouze, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán.“ (rozsudek ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015 – 35). Vzhledem k výše uvedenému proto v projednávané věci námitka zásahu do legitimního očekávání stavebníka je nepřípadná, neboť žádné jeho legitimní očekávání v jím tvrzeném rozsahu vzniknout z povahy věci nemohlo. Soud na tomto místě dodává, že otázku existence či neexistence legitimního očekávání stavebníka v řízení nastolil ve svém vyjádření stavebník sám, a soud se jí proto musel zabývat (viz rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2016, čj. 1 As 231/2015 – 43). K této námitce samozřejmě měli právo se vyjádřit i účastníci řízení (žalobci i žalovaný) a soud jim realizaci tohoto práva byl povinen umožnit. Pokud tohoto práva žalobci využili, nelze pochopitelně k jejich argumentaci nepřihlížet pro stavebníkem tvrzenou koncentraci řízení. Koncentrace řízení se týká pouze vznášení nových žalobních bodů (§ 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Žalobci nicméně v replice žádný nový žalobní bod nevznesli, netvrdí, že by rozhodnutí žalovaného mělo být nezákonné z důvodu porušení legitimního očekávání stavebníka (taková námitka by jim z hlediska věcné legitimace nepříslušela a ostatně by byla v protikladu s jejich zájmy v daném řízení). Žalobci pouze v rámci naplňování zásady kontradiktornosti soudního řízení vyjádřili k argumentaci uplatněné stavebníkem své stanovisko. Na taková vyjádření zásada koncentrace řízení nedopadá. Vzhledem k výše uvedenému proto soud dospěl k závěru, že předmětná stavba stavebníka je v rozporu s výškovou regulací obsaženou v územním plánu obce Lety, a rozhodnutí městského úřadu ze dne 7. 10. 2014 bylo vydáno v rozporu s § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Žalovaný proto pochybil, když napadeným rozhodnutím odvolání žalobců podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. Pokud jde o věcnou legitimaci žalobců, která byla stavebníkem v jeho vyjádření k žalobě rovněž zpochybněna, neboť uvedl, že jeho stavba vůbec nezasahuje do práv žalobců k jejich pozemkům a stavbě, dospěl soud k závěru, že žalobci jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni. Z rozhodnutí městského úřadu a světelně technického posudku zpracovaného v červnu 2014 doc. K., o nějž se rozhodnutí opírá, plyne, že dodatečně povolená stavba zastíní fotovoltaické panely nacházející se na pozemku žalobců u rodinného domu a rovněž tak pozemek samotný. Z pohledu věcné legitimace není rozhodné, zda jde o takové zastínění, které jsou žalobci povinni vzhledem k marginálnosti tohoto jevu a jeho přiměřenosti s ohledem na místní poměry snášet. Žalobci jsou totiž povinni snášet toliko takový zásah do svého vlastnického práva v důsledku realizace stavby na sousedním pozemku, která je do území umísťována (resp. dodatečně povolována) v souladu s právními předpisy. Nejsou naopak povinni snášet zásah do svého vlastnického práva, který má původ ve stavbě, jež nesplňuje podmínky pro umístění do daného území. V dané věci je navíc přímá souvislost mezi výškou stavby (druhé nadzemní podlaží vs. podkroví), což je právě regulativ nerespektovaný, a mírou zásahu do vlastnického práva žalobců (zastínění). Žalobci tedy byli objektivně nezákonným rozhodnutím žalovaného zkráceni na svém vlastnickém právu, přísluší jim tedy věcná legitimace. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná, a proto zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost. Jelikož tento důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného se vztahuje i na rozhodnutí městského úřadu, zrušil soud i toto rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V něm jsou správní orgány vázány právním názorem soudu, tedy že stavbu stavebníka nelze dodatečně povolit pro rozpor stavby s územním plánem. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci byli naproti tomu plně úspěšní, náleží jim proto náhrada nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení žalobců spočívají v zaplaceném soudním poplatku po 3.000 Kč (v souhrnu za oba 6.000 Kč) a náhrada nákladů na zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Zástupce žalobců provedl v souvislosti s tímto řízením tři úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis repliky ze dne 21. 10. 2016. Odměna za jeden úkon právní služby činí 4.960 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu], výše odměny tak je celkem 14.880 Kč. Vedle odměny přísluší zástupci žalobců rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 900 Kč. Jelikož je zástupce žalobců plátcem DPH, je součástí nákladů účastníků i náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je jejich zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. 21 % z částky 15.780 Kč, tedy 3.314 Kč (po zaokrouhlení nahoru dle § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Na každého z žalobců připadá jedna polovina nákladů na zastoupení advokátem, tj. 9.547 Kč. Náklady každého z žalobců tak celkem činí 12.547 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku [§ 160 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], a to k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Osoba zúčastněná na řízení má dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by mohl přiznat osobě zúčastněné na řízení náhradu dalších nákladů řízení, soud neshledal, a to i vzhledem k tomu, že stavebník uplatňoval v tomto řízení shodný zájem jako procesně neúspěšný žalovaný.