č. j. 43 A 88/2018- 114

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Jana Čížka a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobců: a) Ing. P. K., MBA, LL.M. bytem X b) Ing. D. K. bytem X c) Ing. L. M. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Janem Válkem sídlem Vítkova 247/7, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha 5 za účasti:

1. Město Dobříš sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš 2. Ing. L. K. bytem X 3. Ing. J. K. bytem X 4. R. K. bytem X 5. V. I. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Peterem Radošovským sídlem Nemocniční 758/6, Praha 9 6. T. I. bytem X zastoupena advokátem JUDr. Peterem Radošovským sídlem Nemocniční 758/6, Praha 9 7. K. B. bytem X 8. P. H. bytem X 9. Ing. J. K. bytem X 10. Ing. B. K. bytem X 11. O. K. bytem X 12. M. L. bytem X 13. J. L. bytem X 14. M. Š. bytem X 15. R. D. bytem X 16. J. L. bytem X 17. A. L. bytem X 18. J. U. bytem X 19. Mgr. L. U. bytem X 20. K. D. bytem X 21. J. K. bytem X 22. H. K. bytem X 23. MUDr. L. Š. bytem X 24. K. A. bytem X 25. K. A. bytem X osoby 7. – 25. zastoupeny advokátem Mgr. Pavlem Voskou sídlem Psárská 1347/1, Praha 4 o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2018, č. j. 074356/2018/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2018, č. j. 074356/2018/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Příbram ze dne 7. 7. 2017, č. j. MeUPB 62991/2017, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci c) na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Válka.

V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobci a) a b) se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 3. 8. 2018, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobců a), b) a c) a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 7. 2017, č. j. MeUPB 62991/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 8. 2018 (dále jen „stavební zákon“) rozhodl o dodatečném povolení staveb bytových domů č. p. X a X a řadových domů č. p. X, X, X, X, X na pozemcích parc. č. X a parc. č. st. X, X, X, X, X, X, X a X v katastrálním území a obci D. (stejně jako všechny nemovité věci uváděné dále v tomto rozsudku) [dále též „komplex“]. Žalobce c) se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., podanou dne 28. 8. 2018, domáhá rovněž zrušení napadeného rozhodnutí. Jeho žaloba byla zaevidována pod sp. zn. 54 A 97/2018.

2. Vzhledem k tomu, že obě žaloby směřují proti napadenému rozhodnutí, rozhodl soud usnesením ze dne 13. 12. 2018, č. j. 43 A 88/2018-26, o spojení řízení ke společnému projednání pod sp. zn. 43 A 88/2018.

3. Žalobci ve svých žalobách předně namítají, že žalovaný se neseznámil s poměry v místě stavby komplexu, vycházel z nesprávných skutkových závěrů a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, které dodatečně povolilo stavbu komplexu, ačkoliv nesplňuje prostorové limity zastavěnosti daného území (maximální zastavěnost území a výškový limit) podle územního plánu města Dobříš.

4. Zároveň žalobci namítají, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami. Konkrétně námitkami: (i) neuvedení výšky tzv. věže – části bytového domu č. p. X (dále jen „věž“); (ii) nepřiložení výškového zaměření staveb komplexu; (iii) „zmatečnosti“ odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ohledně podlažnosti a výšky věže z důvodu rozporu s definicemi půdorysu a výšky; (iv) zastaralosti stavební dokumentace; (v) nepředložení výpočtu souladu skutečnosti s technickou normou ČSN 73 6110 stran počtu odstavných stání; (vi) bezpečnostních rizik odstavování vozidel v ulici a na chodníku; (vii) nedodržení odstupové vzdálenosti komplexu od domu č. p. X žalobců a) a b); (viii) zpochybnění studie oslunění; (ix) provedení střechy bytového domu (zejména u domu č. p. X) komplexu; (x) neprovádění stavebního dozoru, zejména stran dostavění domu na pozemku st. p. X; (xi) problematiky udržitelného rozvoje území, vyvážení vztahu podmínek pro soudržnost společenství obyvatel daného území a koordinace veřejných i soukromých zájmů; (xii) podjatosti správního orgánu I. stupně i žalovaného; (xiii) chybnosti výpočtu zastavěnosti a dodržení příslušných koeficientů zastavěných a nezastavěných ploch; (xiii) nepravdivých tvrzení správního orgánu I. stupně stran zamezení vjezdu na veřejnosti nepřístupné zpevněné plochy v souvislosti s dopravními problémy v ulici Západní.

5. Žalobci rovněž spatřují nezákonnost napadeného rozhodnutí v následujících skutečnostech: (i) povolení stavby komplexu, který porušuje limity výškové zastavěnosti území; (ii) stavební dokumentace neodpovídá aktuálnímu stavu; (iii) nepravdivá tvrzení správního orgánu I. stupně stran zamezení vjezdu na veřejnosti nepřístupné zpevněné plochy v souvislosti s dopravními problémy v ulici Západní; (iv) nedodržení odstupové vzdálenosti komplexu od domu č. p. X žalobců a) a b); (v) neodůvodněné odchýlení se od právních názorů soudů ve věci; (vi) přenášení námitek technického charakteru do osobní roviny; (vii) zpochybnění zásahu do vlastnického práva žalobců a) a b); (viii) úmyslné průtahy v řízení před správním orgánem I. stupně i žalovaným k zajištění důvodnosti posouzení dobré víry současných vlastníků nemovitostí v komplexu; (ix) neprovádění stavebního dozoru, zejména stran dostavění domu č. p. X; (x) odmítnutí založení předchozích rozsudků a rozhodnutí do správního spisu; (xi) nesprávná aplikace závěrů veřejného ochránce práv (dále jen „VOP“); (xii) nesprávné závěry stran existence kolaudačního rozhodnutí komplexu; (xiii) podjatost správního orgánu I. stupně i žalovaného.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobám žalobců a) a b) uvedl, že k otázce plošné zastavěnosti území, k výškovým limitům zastavěnosti území, k počtu parkovacích míst, k dopravní situaci, k nedodržení odstupových vzdáleností a k nerespektování pravomocných rozsudků soudů se vyjádřil na str. 13 a 14 napadeného rozhodnutí a zde na ně odkazuje. Za nedůvodné považuje žalovaný námitky stran irelevance projektové dokumentace, vadnosti studie zastínění a nebezpečnosti provedení střech domů komplexu. Komplex je v souladu s územním plánem, úvahy žalobců a) a b) o narušení sociálního prostředí vilové čtvrti jsou vágní a nemají oporu v územním plánu. Kompromisní řešení dle nich spočívá ve vyhovění jejich požadavkům, lze tedy stěží hovořit o kompromisu. Bývalý vedoucí stavebního úřadu Městského úřadu Dobříš není zaměstnancem žalovaného a v předmětné věci v rámci žalovaného nikdy nebyl úřední osobou nebo osobou jí nadřízenou; námitka podjatosti úřední osoby žalovaného nebyla uplatněna. Správní orgán I. stupně ani žalovaný nejsou povinni kontaktovat žalobce za účelem případného vyjasnění si subjektivního náhledu žalobců na celou problematiku, tento postup by byl v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení. Nedodržení pořádkových lhůt pro vydání rozhodnutí ze strany správních orgánů je důsledkem jejich špatného personálního stavu v kombinaci s celkovou složitostí kauzy. Pokud žalobci argumentují tím, že celá kauza trvá již řadu let, pak lze konstatovat, že podstatnou část této doby se spis nacházel u soudů v důsledku opakovaného podávání správních žalob. Ve vyjádření k žalobě žalobce c) žalovaný rovněž odkázal na strany 13 a 14 napadeného rozhodnutí. U stavby na pozemku parc. č. st. X vycházel z údajů ve spise. Námitky o nebezpečném provedení střech domů považuje za nedůvodné. Odkaz na argumentaci VOP není součástí napadeného rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů proto žalovaný nepovažuje žaloby žalobců za důvodné a navrhuje, aby je soud zamítl.

7. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce c) replikou ze dne 20. 5. 2019. Vyjádření žalovaného nijak nereaguje na žalobní námitky a pouze odkazuje na prvostupňové rozhodnutí. Překročení limitů zastavěnosti žalobce c) namítal opakovaně, přičemž žalovaný se jím nijak nezabýval. Správní orgán I. stupně navíc dne 21. 3. 2019 provedl místní šetření, při němž potvrdil, že veřejně nepřístupné zpevněné plochy na pozemcích parc. č. X, X, X a X vznikly stavební činností, přičemž zasahují plochu o velikosti 227 m2, která je nicméně v prvostupňovém rozhodnutí i napadeném rozhodnutí považována za plochu nezastavěnou v rozporu s § 2 stavebního zákona. Dále poukázal na to, že míra zastavěnosti území se nadále zvyšuje, neboť dochází k další zástavbě na pozemcích parc. č. X a X. To je způsobeno tím, že není vedeno jedno řízení pro všechny stavby komplexu, neboť výše uvedená stavba zpevněných ploch je i nadále vedena samostatně. Toto řízení bylo původně vedeno Městským úřadem Dobříš, nyní je vede správní orgán I. stupně. Výše uvedené místní šetření bylo nařízeno správním orgánem I. stupně a zároveň bylo přikázáno Městskému úřadu Dobříš, aby oznámení o místním šetření bylo vyvěšeno na jeho úřední desce. Ten toto neučinil, čímž před účastníky řízení utajil konání místního šetření.

8. Ve vyjádření ze dne 14. 6. 2019 uvedly osoby zúčastněné na řízení 3. a 4., že jsou přesvědčeny o správnosti napadeného rozhodnutí i prvostupňového rozhodnutí, přičemž poukázaly na to, že bytovou jednotku č. 6 nacházející se budově č. p. X na pozemku parc. č. X koupily v dobré víře od 2. osoby zúčastněné na řízení v roce 2004, přičemž o žádných problémech se stavbou komplexu nevěděly. Mají proto za to, že vlastnické právo k uvedené nemovité věci nabyly v dobré víře. Zároveň uvedly, že litují, že se nechaly „uchlácholit“ Městským úřadem Dobříš, a neodstoupily proto od kupní smlouvy s 2. osobou zúčastněnou na řízení. Závěrem poukázaly na to, že vleklými spory dochází ke škodě na jejich majetku, neboť uvedená nemovitost je stižena právní vadou, která výrazně snižuje její hodnotu a znemožňuje s ní volně nakládat.

9. Ve vyjádření ze dne 25. 6. 2019 osoby zúčastněné na řízení 7. až 25. nejprve stručně shrnuly dosavadní vývoj věci a uvedly, že správní orgán I. stupně byl vázán právním názorem zdejšího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 12. 11. 2015, č. j. 46 A 11/2013-158, v jehož odůvodnění soud mj. závazně vytyčil směřování opakovaného stavebního řízení. Správní orgán I. stupně tak měl: (i) dostatečně vyjasnit pojmy nadzemní podlaží a podkroví s přihlédnutím k ČSN normám a prověřit, zda výškové parametry komplexu odpovídají územnímu plánu města Dobříše; (ii) prověřit dodržení koeficientů zastavěných a nezastavěných ploch, ovšem pouze ve vztahu k ploše, na níž se nachází projednávané stavby a s nimi bezprostředně související pozemky, tj. bez pozemků vztahujících se k sousední provozovně autoservisu. Osoby zúčastněné na řízení 7. až 25. mají za nepochybné, že správní orgán I. stupně se v souladu s poučením soudu otázkou věže zevrubně zabýval a s odkazem na konkrétní ustanovení územního plánu odůvodnil její povolení. Pro žalobce věž dávno překročila hranice věcného řešení otázky souladu s územním plánem. Odstranění věže je zásadním cílem, který si vytkli, a budou proto brojit proti každému rozhodnutí, jehož součástí bude její povolení. Nelze přijmout námitky žalobců ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Osoby zúčastněné na řízení 7. až 25. by jako nejhorší možnou variantu považovaly, pokud by napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí byla posuzována pouze z formálních důvodů, a proto věří, že soud řešení této otázky posune dále prezentací svého názoru k věži samotné, resp. že nedojde opět pouze k odkladu řešení otázky věže s odkazem na formální nedostatky rozhodnutí. Správní orgán I. stupně vyšel ze závazného názoru zdejšího soudu a provedl výpočty zastavěnosti bez zahrnutí ploch náležejících k sousednímu areálu autoservisu. Přestože se jedná o jednoduché součty výměr pozemků a výpočty procent, vyvstalo několik sporných podotázek. Územní plán rozlišuje zastavěné plochy a plochy zpevněné, přičemž uvádí i demonstrativní příklady zpevněných ploch a pro jednotlivé lokality stanovuje limity zvlášť pro plochy zastavěné a zpevněné. Zdejší soud v rozsudku č. j. 46 A 11/2013-158 vyložil, že ačkoliv zpevněná plocha může být stavbou ve smyslu stavebního zákona, je primárně na obci, jak si v územním plánu tyto pojmy nastaví pro účely prostorového uspořádání v jednotlivých plochách. Pokud žalobci trvají na svém výkladu, nemohou se dobrat relevantního výpočtu zastavěnosti. Osoby zúčastněné na řízení považují za nezpochybnitelné, že pro účely povolování dalších staveb je pozemek parc. č. X brán jako nezastavěný. S tímto řízením jistě souvisí též řízení o povolení stavby zpevněných ploch, které žalobci ve svých podáních zmiňují. Zcela však pomíjí skutečnost, že chodníky jimi prosazované do výpočtů zastavěnosti dle koeficientů platných pro plochu SM1 se nacházejí mimo území SM1. Není žádný důvod, pro který by měly být brány v potaz regulativy SM1 pro pozemky vně tohoto území. Ostatní zpevněné plochy, které jsou předmětem souběžného řízení, tj. pozemky parc. č. X, X a X, jsou do tabulky výpočtů zastavěnosti zahrnuty. S otázkou zastavěnosti souvisí též problematika parkovacích míst. Správní orgán I. stupně a žalovaný deklarují soulad počtu parkovacích ploch s technickou normu ČSN 73 6110. Citaci této normy a detailní výpočty, které nebyly žalobci jakkoli relevantně zpochybněny, pak obsahuje též vyjádření Ing. arch. I. K.

10. Ve vyjádření ze dne 14. 6. 2019 uvedly osoby zúčastněné na řízení 5. a 6., že žalobci ve svých žalobách pouze opakují námitky, které uvedli před správním orgánem I. stupně, přičemž žaloby jsou zahlceny osobními hodnoceními, která jsou pro věc nerozhodná. Žalobci se rovněž dopouštějí dezinterpretace závěrů rozsudku zdejšího soudu č. j. 46 A 11/2013-158. K otázce limitů zastavěnosti uvedly, že zpevněná plocha může být stavbou, nicméně územní plán Dobříše zpevněné plochy mezi zastavěné plochy nezapočítává. S tím se správní orgán I. stupně podrobně vypořádal na str. 36 prvostupňového rozhodnutí. Rovněž není zřejmé, proč by žalovaný měl provádět kontrolní výpočet nezpevněné plochy, jak požadují žalobci a) a b). K otázce výškového limitu odkázaly na závěry žalovaného i správního orgánu I. stupně v napadeném rozhodnutí, respektive v prvostupňovém rozhodnutí, s nimiž se ztotožňují. Stručné shrnutí relevantních okamžiků věci 11. Jak zdejší soud rekapituloval již ve svých rozsudcích ze dne 12. 11. 2015, č. j. 46 A 11/2013-158 a č. j. 45 A 55/2013-138, tento případ začal v roce 2003, kdy Městský úřad Dobříš v postavení stavebního úřadu vydal na žádost investora (2. osoby zúčastněné na řízení) rozhodnutí o umístění staveb dvou bytových a sedmi řadových rodinných domů (rozhodnutí ze dne 25. 8. 2003, č. j. Výst.4731/2003-Br) a posléze k nim vydal navazující stavební povolení (rozhodnutí ze dne 6. 10. 2003, č. j. Výst.6049/2003-Ko). Protože však Městský úřad Dobříš tehdy jednal v zásadě pouze s investorem výstavby, a nikoliv s ostatními účastníky, dozvěděl se žalobce c) o chystané výstavbě až v létě 2004, kdy začala její faktická realizace. V roce 2005 pak Městský úřad Dobříš vydal stavební povolení na stavbu zpevněných ploch navazujících na tento stavební komplex. Žalobce se proti všem těmto rozhodnutím nejprve neúspěšně bránil odvoláním u žalovaného, který všechna odvolání zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Dobříš potvrdil. Proto se žalobce bránil správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V mezidobí 2. osoba zúčastněná na řízení uzavírala s dalšími osobami smlouvy, na základě kterých na ně převáděla vlastnická práva k jednotlivým nemovitostem tvořícím komplex, jichž se rozhodnutí Městského úřadu Dobříš týkala. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2007, č. j. 7 Ca 232/2005- 49, zrušil všechna rozhodnutí žalovaného a zavázal správní orgány k vypořádání věcných námitek účastníků řízení. O rok později pak městský soud rozsudkem ze dne 4. 1. 2008, č. j. 7 Ca 236/2007-51, nařídil žalovanému vydat rozhodnutí zohledňující právní závěry zrušujícího rozsudku. Žalovaný poté postupně všechna vydaná rozhodnutí o umístění staveb řadových domů a na ně navazující stavební povolení zrušil, přičemž zavázal Městský úřad Dobříš vést řízení o odstranění stavby. Jelikož v této době se již jednotlivé stavby tvořící komplex (již převážně zrealizovaný) nacházely ve vlastnictví různých osob, podávaly tyto osoby samostatné žádosti o dodatečné povolení stavby.

12. Po dalším vývoji kauzy, který není pro posouzení projednávané věci stěžejní, byly nakonec v období od 30. 1. 2012 do 6. 2. 2012 podány žádosti jednotlivých vlastníků nemovitostí v rámci stavby komplexu (vyjma stavby na pozemcích parc. č. X a parc. č. X) o dodatečné povolení stavby. Na základě toho Městský úřad Dobříš přerušil svým usnesením ze dne 2. 2. 2012, č. j. MDOB 2660/2012/Koš, řízení o odstranění stavby komplexu. Následně svým rozhodnutím ze dne 27. 6. 2012, č. j. MDOB 14131/2012/Koš, dodatečně povolil stavbu komplexu. Proti tomuto rozhodnutí se žalobci odvolali. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 5. 11. 2012, č. j. 158955/2012/KUSK, odvolání zamítl. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal správní žalobu žalobce c) ke zdejšímu soudu. Ten rozsudkem č. j. 46 A 11/2013-158 rozhodnutí Městského úřadu Dobříš č. j. MDOB 14131/2012/Koš a rozhodnutí žalovaného č. j. 158955/2012/KUSK zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V rozsudku mimo jiné uvedl, že stavba komplexu musí splňovat obě podmínky výškových limitů (počet podlaží a nepřekročení výškové hladiny), že se správní orgány musí zabývat pojmy „nadzemní podlaží“ a „podkroví“ a že zpevněné plochy mohou být stavbou ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona, nicméně územní plán může obsahovat vlastní definice pojmů, jejichž pomocí bude určena míra využití území v té které ploše.

13. Žádost vlastníka o dodatečné povolení stavby na pozemcích parc. č. X a parc. č. X byla podána 18. 11. 2008. Městský úřad Dobříš následně rozhodnutím ze dne 15. 3. 2013, č. j. MDOB 6918/2013/Koš, dodatečně povolil stavbu na pozemcích parc. č. X a parc. č. X. Proti tomu podali žalobci odvolání. Žalovaný tato odvolání zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Dobříš č. j. MDOB 6918/2013/Koš potvrdil svým rozhodnutím ze dne 4. 8. 2013, č. j. 126209/2013/KUSK. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal správní žalobu žalobce c) ke zdejšímu soudu. Ten rozsudkem č. j. 45 A 55/2013-138 rozhodnutí Městského úřadu Dobříš č. j. MDOB 6918/2013/Koš a rozhodnutí žalovaného č. j. 126209/2013/KUSK zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V rozsudku soud dospěl k obdobným závěrům jako v rozsudku č. j. 46 A 11/2013-158.

14. V dalším řízení o dodatečném povolení stavby komplexu byl usnesením žalovaného ze dne 6. 2. 2017, č. j. 025993/2017/KUSK, projednáním a rozhodnutím věci pověřen správní orgán I. stupně, a to z důvodu systémové podjatosti Městského úřadu Dobříš. Správní orgán I. stupně následně vydal prvostupňové rozhodnutí. Odvolání žalobců proti němu žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

15. Rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 46 A 142/2015-113, zdejší soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2015, č. j. 143238/2015/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Dobříš ze dne 1. 6. 2015, č. j. MDOB 14405/2015/Koš, a věc vrátil k dalšímu řízení. Těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto o dodatečném povolení stavby zpevněných ploch veřejně nepřístupných (nacházejících se v bytovém domě č. p. X a na pozemcích parc. č. X, X, X a X), jež jsou příslušenstvím komplexu. V rozsudku soud uvedl, že ať již je rozhodováno o dodatečném povolení stavby celého bytového komplexu nebo jeho části, musí být zjištěno, zda jsou splněny podmínky pro dodatečné povolení stavby jako celku, tj. především zda stavba komplexu jako celek splňuje koeficient zastavitelnosti plochy stanovený územním plánem města Dobříš. Posouzení žalob soudem 16. Soud ověřil, že žaloby byly podány včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobami k tomu oprávněnými a splňují všechny formální náležitosti na ně kladené. Poté přistoupil k věcnému projednání žalob a přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem souhlasili.

17. Žaloby jsou důvodné.

18. Před věcným vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud připomíná, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ [rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78]. V souladu s tímto právním názorem postupoval zdejší soud i v projednávané věci. K nevypořádání odvolacích námitek 19. Soud předně uvádí, že požadavek, aby se správní orgán v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami, návrhy a vyjádřeními účastníka řízení, plyne z § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Pokud se správní orgán v rozhodnutí o odvolání nevypořádá s uplatněnými námitkami, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71, nebo ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45). Nedostatky odůvodnění rozhodnutí, které způsobují jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, přitom nelze zhojit uvedením chybějících náležitostí odůvodnění ve vyjádření k žalobě. Soud totiž vychází výlučně z odůvodnění rozhodnutí, které přezkoumává (rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003-58). O nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů jde tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64).

20. Naopak, pokud se správní orgán podstatou námitky zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky, o nepřezkoumatelnost rozhodnutí nejde. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat, např. tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela reagovat a neučiní tak ani implicitně (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Nelze přehlédnout, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. také rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43). Lze navíc dodat, že o nepřezkoumatelnost nejde ani tehdy, pokud je námitka, kterou správní orgán pominul, pro posouzení věci zjevně irelevantní (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2020, č. j. 1 Afs 68/2020-31).

21. Konečně je třeba také uvést, že řízení, z něhož prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí vzešla, je ovládáno zásadou jednotnosti. Tato zásada vyjadřuje, že řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu představuje jeden celek. Je proto přípustné, aby odvolací správní orgán doplnil závěry prvoinstančního rozhodnutí, pokud dospěje k závěru, že se nevypořádalo se všemi námitkami či vyjádřeními účastníků, ač tak mělo učinit. Odvolací správní orgán může nahradit část odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vlastní úvahou a korigovat dílčí argumentační nepřesnost v případě, kdy prvoinstanční rozhodnutí potvrzuje (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015-35, nebo rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29). Se zřetelem k téže zásadě je také přípustné, aby odvolací orgán pouze převzal závěry vyslovené v prvoinstančním rozhodnutí, aniž by se sám výslovně v odůvodnění rozhodnutí o řádném opravném prostředku těmito námitkami detailně zabýval. Pokud je proto z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že se žalovaný otázkou (alespoň implicitně) zabýval a ztotožnil se s názorem vysloveným v prvostupňovém rozhodnutí, jímž byla námitka žalobců vypořádána, a sám si tak odůvodnění obsažené v prvostupňovém rozhodnutí osvojil (aproboval je), pak rovněž nejde o nepřezkoumatelnost.

22. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobců a) a b), že žalovaný nevypořádal jejich odvolací námitky ohledně (i) neuvedení výšky věže a neprovedení přesného srovnání; (ii) nepřiložení výškového zaměření staveb komplexu; (iii) „zmatečnosti“ odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ohledně podlažnosti a výšky věže z důvodu rozporu s definicemi půdorysu a výšky. Žalobci a) a b) poukazují na rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2005, v němž na str. 2 uvedl, že architektonický prvek věž není součástí obytné části a je v rozporu s platnou změnou územního plánu. Obdobně žalobce c) namítá, že se žalovaný nezabýval jeho námitkami stran výškového omezení komplexu územním plánem města Dobříš.

23. Ze správního spisu plyne, že žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 proti prvostupňovému rozhodnutí na straně 8 uplatnili námitky (i) neuvedení výšky věže a neprovedení přesného srovnání a (ii) nepřiložení výškového zaměření staveb komplexu, kterým bylo znemožněno přezkoumání závěrů správního orgánu I. stupně. Žalobce c) pak ve svém odvolání uvedl obdobné námitky; namítl, že prvostupňovým rozhodnutím byl porušen limit výškové zastavěnosti území, přičemž správní orgán I. stupně pouze konstatoval, že stavba komplexu není v rozporu se stávajícím urbanistickým a architektonickým charakterem prostředí, avšak v okolí min. 200 m se žádná srovnatelně vysoká budova nenachází.

24. Těmito námitkami se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval a prvostupňové rozhodnutí tyto skutečnosti neobsahuje. Za této situace je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný s odvolacími námitkami žalobců nijak nevypořádal. Rovněž prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť neuvedení skutečností namítaných žalobci zabraňuje přezkoumatelnosti závěrů správního orgánu I. stupně stran výšky staveb komplexu a jejích dopadů. Žalobní námitka je důvodná.

25. Ze správního spisu dále vyplývá, že odvolací námitka „zmatečnosti“ prvostupňového rozhodnutí ohledně podlažnosti a výšky věže z důvodu rozporu s definicemi půdorysu a výšky byla žalobci a) a b) v jejich odvolání rovněž uplatněna.

26. Žalovaný se při vypořádání odvolacích námitek omezil na odkazy na závěry správního orgánu I. stupně. Žalobci a) a b) namítali „zmatečnost“ části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (str. 17): „Věž ve svém 5.NP vystupuje nad úroveň střechy bytových domů v minimálním půdorysu ve vztahu k půdorysu již zmíněných dvou bytových domů, potažmo ,celého komplexu dvou bytových domů a řadových rodinných domů‘ a v kontextu lokality města Dobříše, nejen ulice Západní, v níž je stavba umístěna, rozhodně nepřevyšuje značně jak půdorys stavby bytových domů a tak výšku staveb v této části města.“ 27. V citované části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je podle soudu vyjádřeno, že půdorys věže není větší než půdorys stavby bytových domů komplexu (tvoří v půdorysu jejich menší část) a zároveň není věž významně („značně“) větší než ostatní stavby v této části města Dobříš. Správní orgán I. stupně tak poměřoval půdorys a výšku věže s ostatními stavbami komplexu i stavbami na území města Dobříš. Tato část proto podle soudu není nijak matoucí, byť použití slovesa „nepřevyšují“ není ve spojení se slovem „půdorys“ nejvhodnější, nicméně podle soudu je smysl dané části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí srozumitelný. Soud má proto za to, že žalovaný tuto námitku vypořádal implicitně svým odkazem na prvostupňové rozhodnutí, se kterým napadené rozhodnutí tvoří jeden celek, neboť daná část prvostupňového rozhodnutí netrpí namítanou vadou. V této části daného žalobního bodu je proto námitka žalobců a) a b) nedůvodná.

28. Žalobci a) a b) rovněž rozporují, že ačkoliv odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkazuje na technickou normu ČSN 73 6110, tak na jejich námitku, že nebyl předložen žádný výpočet souladu skutečnosti s danou normou tak, aby mohl být případně přezkoumán, žalovaný nijak nereagoval. Poukazují zde na dokument Městského úřadu Dobříš ze dne 31. 3. 2010, č. j. MDOB/7087/2010/Koš, kde na str. 29 je faktické přiznání stavu, že počet parkovacích míst, která mají být v rámci komplexu zřízena, není dle požadavků norem dostatečný. Stejně tak žalobce c) namítá, že propočet parkovacích míst a osobních vozidel nevychází.

29. Správní orgán I. stupně na str. 22 prvostupňového rozhodnutí uvádí, že „[o]dstavná stání jsou navržena v souladu s normovými hodnotami ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací, a jsou umístěny na pozemcích vlastníků dvou bytových domů a řadových rodinných domů. […] pro bytové domy 8 odstavných stání v jednotlivých garážích domů a 3 samostatná odstavná stání na pozemcích vlastníků, je v souladu s normou ČSN 73 6110 […]. Další odstavná a parkovací stání jsou zajištěna v podélném parkovacím pruhu v ulici Čs. armády, před objekty stavby.“ Žalobci a) a b) ve svém odvolání uvedli, že výpočet počtu parkovacích a odstavných míst nebyl předložen tak, aby bylo možné jej přezkoumat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 14 uvedl, že závěry správního orgánu I. stupně považuje za správné a jeho argumentaci za dostatečnou.

30. Podle soudu z prvostupňového rozhodnutí ani napadeného rozhodnutí nevyplývá, jaké normové hodnoty má správní orgán I. stupně na mysli, jestliže odkazuje na uvedenou českou technickou normu. Na odvolací námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nereagoval a omezil se pouze na souhlas se závěry správního orgánu I. stupně. Za této situace je proto napadené rozhodnutí v dané části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Touto vadou nicméně trpí v příslušné části i prvostupňové rozhodnutí, které neuvádí konkrétní výpočet a důvody, proč správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že výše uvedené počty odstavných stání jsou s technickou normou v souladu. V rámci přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí měl již správní orgán I. stupně uvést, jaké podmínky ČSN 73 6110 stanovuje a zda předpokládaný počet parkovacích a odstavných stání tyto podmínky splňuje. Z jeho odůvodnění by tak mělo vyplývat, jak správní orgán I. stupně aplikoval podmínky stanovené ČSN 73 6110 na zjištěný skutkový stav. Tak tomu však není. Žalobní námitka je proto důvodná.

31. V následujícím žalobním bodě žalobci a) a b) namítají, že předložená studie oslunění byla zpochybněna v rámci přezkumu na „Fakultě architektury“, přičemž žalovaný se s touto námitkou nijak nevypořádal, resp. nezabýval se tím, zda studie je podle příslušných norem a s ohledem na skutečné odstupy budov v pořádku.

32. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 uvedli, že předložili odborné stanovisko ke zpochybnění studie oslunění jejich domu č. p. X, které měla zpracovat Ing. arch. A. K. Navíc podle nich i každodenní zkušenost svědčí o tom, že stavba komplexu jejich dům zastiňuje. K možnosti zastínění stavbou komplexu se žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí na str. 13, přičemž souhlasil s posouzením správního orgánu I. stupně, který uvedl, že „stavba jako celek včetně ,věže‘ nemůže negativně ovlivnit zastínění sousedních rodinných domů přes ulici Západní, vzhledem k vzdálenosti mezi stavbami a orientaci světových stran, což bylo prokázáno studií oslunění pro nejbližší rodinný dům.“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí na tuto odvolací námitku nereagoval, pouze odkázal na závěry správního orgánu I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí.

33. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nevypořádal s námitkou žalobců a) a b) stran zpochybnění zmíněné studie oslunění, je napadené rozhodnutí v dané části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobní námitka je důvodná.

34. Žalobci dále namítají, že se žalovaný nijak nezabýval jejich námitkou stran provedení střechy bytového domu komplexu, které chybí zábrany proti pádu ledu a sněhu, což následně způsobuje riziko pádu sněhu, ledu a vody z velké výšky na veřejnou komunikaci [přímo před vchodem a vjezdem do domu žalobců a) a b)].

35. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 uvedli, že „ze šikmé střechy bytového domu č. p. X padá z výše nad 3. N.P. sníh a led přímo na chodník a komunikaci přímo před vjezdem a vchodem do nemovitosti na pozemek odvolatelů č. p. X proto, že investor a stavebník porušil technická ustanovení a předpisy stavebního zákona a neinstaloval povinné zábrany proti pádu sněhu a ledu“. Žalovaný na tuto námitku v napadeném rozhodnutí nijak nereagoval. Žalobce c) ve svém odvolání ze dne 4. 8. 2017 namítl, že střecha u bytových domů je pokryta umělohmotnou folií, a její sklon tak umožňuje neřízený volný spad ledu a sněhu, protože není nijak proti pádu ošetřena.

36. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na tyto námitky nijak nereagoval. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nijak nevypořádal s námitkou žalobců stran provedení střechy bytového domu komplexu, je napadené rozhodnutí v dané části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný se totiž měl zabývat tím, zda z tohoto hlediska vyhovuje projektová dokumentace i skutečné provedení stavby a zda jsou dodrženy požadavky právních a technických předpisů na provedení staveb, a to včetně požadavku na zamezení spadu sněhu ze stavby na sousední pozemky. Žalobní námitka je důvodná.

37. Žalobci rovněž namítají, že se žalovaný nezabýval jejich námitkou, že správní orgán I. stupně na stavbě komplexu neprováděl státní stavební dozor, byť se jednalo o stavbu dlouhodobě problematickou, přičemž zejména poukazují na stavební práce na posledním řadovém domě na pozemku parc. č. st. X. K tomu soud uvádí, že ačkoliv se žalovaný nijak s uvedenými námitkami žalobců nevypořádal, nemohlo to mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Probíhající stavební činnost na některé ze staveb komplexu či výkon státního stavebního dozoru z tohoto důvodu nebyla předmětem předcházejícího řízení v projednávané věci, kterým bylo pouze posouzení podmínek pro dodatečné povolení stavby. Tato žalobní námitka proto není důvodná.

38. V dalším žalobním bodě žalobci a) a b) namítají, že se žalovaný nezabýval jejich námitkou, že se správní orgán I. stupně vůbec nevypořádal s problematikou udržitelného rozvoje území, podmínkami pro soudržnost společenství obyvatel daného území a koordinací veřejných i soukromých záměrů (tedy i komerčních) v území. Žalovaný přitom musel vědět, že narušením sociálního prostředí vilové čtvrti komerčním záměrem investora (2. osoby zúčastněné na řízení) došlo ke vzniku problémů, jež je třeba citlivým postupem správních orgánů, které se na jejich vzniku podílely, vyřešit.

39. Ačkoliv je pravdou, že se žalovaný s uvedenou námitkou žalobců a) a b) nijak nevypořádal, nemohlo to mít podle soudu na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, protože námitka se týká dodržení podmínek relevantních při územním plánování. V projednávané věci bylo předmětem předcházejícího řízení dodatečné povolení stavby komplexu, tj. územní a stavební řízení, nikoliv postup správních orgánů při územním plánování. Správní orgány v řízení o dodatečném povolení stavby posuzují její soulad s územním plánem, ale otázkami, které řeší či by měl řešit územní plán, se již nezabývají. Žalobní námitka proto není důvodná.

40. Žalobci a) a b) dále namítají, že se žalovaný nijak nevypořádal ani s jejich odvolací námitkou stran podjatosti úředních osob správního orgánu I. stupně i žalovaného. Podle žalobců a) a b) je zde z důvodu působení osoby Ing. B. Z. [bývalý vedoucí odboru výstavby Městského úřadu Dobříš] v odboru územního plánování a stavebního řádu žalovaného a jeho předchozího působení u Městského úřadu Dobříš riziko podjatosti, neboť již byla prokázána jeho osobní odpovědnost za způsobení celé kauzy.

41. Ačkoliv mohou žalobci namítat podjatost úředních osob i v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, žalobci tak v projednávané věci neučinili [takovou žalobní námitku výslovně neformuloval ani žalobce c)] a pouze namítají nevypořádání svých námitek uvedených v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. V této souvislosti je však třeba rozlišovat žalobní námitku nevypořádání námitky podjatosti směřující proti správnímu orgánu I. stupně (jeho úředním osobám) na straně jedné a proti žalovanému (jeho úředním osobám) na straně druhé.

42. Ze správního spisu plyne, že žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 namítali podjatost správního orgánu I. stupně i žalovaného, neboť Ing. B. Z. měl podle nich působit u žalovaného v odboru územního plánování a stavebního řádu a Ing. N. (referent správního orgánu I. stupně, který vypracoval a vydal prvostupňové rozhodnutí) měl od něj čerpat informace pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný na tuto námitku v napadeném rozhodnutí nijak nereagoval. Vzhledem k tomu, že žalovaný se nijak nevypořádal s námitkou žalobců a) a b) stran podjatosti úřední osoby správního orgánu I. stupně, je napadené rozhodnutí v dané části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

43. V závěru svého odvolání žalobci a) a b) shrnuli svou odvolací námitku týkající se podjatosti tím, že si nejsou jisti „zda odvolací orgán […], v jehož řadách právě zmíněný ing. Z. pracuje, je schopen v současné situaci zcela nestranně a objektivně posoudit všechny předložené námitky, připomínky a stanoviska odvolatelů.“ Podle soudu měl žalovaný vzhledem k tomu, že byla uplatněna také námitka podjatosti jeho úředních osob, předně takovou námitku vyřídit způsobem předpokládaným § 14 odst. 3 správního řádu a rozhodnout o ní ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Tuto námitku žalovaný nicméně nijak nevypořádal a ani na ni jiným způsobem nereagoval. I kdyby snad byla uplatněna opožděně, bylo na ni nezbytné věcně reagovat alespoň v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tímto se žalovaný dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Soud v této souvislosti upozorňuje na to, že žalovaný ve vyjádření k žalobám neuvedl, že Ing. B. Z. v době rozhodování o odvolání žalobců nebyl jeho zaměstnancem, ale pouze uvedl, že jím v současné době není. Navíc zde přistupuje ta okolnost, že věc byla Městskému úřadu Dobříš pro podjatost jeho úředních osob odňata. Tyto skutečnosti proto zvyšují závažnost porušení povinnosti vyřízení námitky podjatosti zákonným způsobem. Žalobní námitka je proto důvodná.

44. Žalobci a) a b) dále namítají, že odstupová vzdálenost komplexu od domu č. p. X žalobců a) a b) by měla být 11,44 m, přičemž skutečná vzdálenost činí 10,60 m. K této odvolací námitce se žalovaný nijak nevyjádřil. Pouze se omezil na údajné potvrzení odstupové vzdálenosti 13,09 m, a to nahlédnutím do informačního systému MISYS, přičemž odstupová vzdálenost prezentovaná správním orgánem I. stupně činila 13,20 m. Žalobci a) a b) také odkazují na rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2005, č. j. ÚSŘ 4558/04/KE, v němž na str. 2 uváděl, že odstupová vzdálenost mezi bytovým domem, který je součástí komplexu, a domem č. p. X činí 12,17 m.

45. V prvostupňovém rozhodnutí na str. 23 je uvedeno, že žalobce a) vznesl námitku s tím, že „odstup mezi rodinným domem a bytovým domem (vnějšími půdorysy) je mezi 9,9 m a 10,3 m.“ Na tuto námitku správní orgán I. stupně reagoval takto: „Odstup stavby bytového domu na pozemku st. p. X od rodinného domu na pozemku st. p. X je podle měření, které provedl stavební úřad Dobříš ve veřejně přístupném mapovém portálu města Dobříš (GIS) 13,20 m. Měření bylo provedeno mezi vnějšími líci obvodového zdiva obou staveb a činí 13,20 až 13,54 m. Podle vyhl.č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území § 25 odst.4, jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn. Výška hřebene stavby bytového domu na pozemku st. p. X je 11,44 m, jak je patrné ze ,zaměření výšek budov‘ vypracované firmou Hrdlička, spol. s r.o. dne 30.03.2012. Stavební úřad Příbram měřením v grafickém informačním systému MISYS získal vzdálenost 13,09 m. Požadovaný odstup staveb je tedy dodržen.“ Žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 uvedli, že opakovaně upozorňovali na to, že v původní dokumentaci je odstup stavby komplexu od jejich nemovitosti (č. p. X) větší, než je ve skutečnosti. Vzdálenost odstupu opakovaně přeměřovali s výsledkem odstupu 10,6 m. Proto namítali, že minimální odstupová vzdálenost nebyla dodržena. Žalovaný na tuto námitku v napadeném rozhodnutí reagoval na str. 14, kde zopakoval závěry správního orgánu I. stupně, s nimiž se ztotožnil.

46. Takové vypořádání odvolací námitky však soud považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný nijak nereflektoval skutečnosti uváděné žalobci a) a b), tj. že došlo k přeměření odstupové vzdálenosti s podstatně jiným výsledkem, než jaký má vyplývat z informačních systémů GIS a MISYS. Žalovaný rezignoval ve svém odůvodnění na to, aby uvedl, proč jsou vzdálenosti tvrzené správním orgánem I. stupně správné a v čem se žalobci mýlí. Nadto správní orgán I. stupně opakovaně vycházel z měření Městského úřadu Dobříš a z neaktuálních dat z roku 2012. Žalobní námitka je důvodná.

47. Žalobci a) a b) také namítají, že žalovaný se nijak nezabýval jejich námitkami stran tvrzení správního orgánu I. stupně o zamezení vjezdu na veřejnosti nepřístupné zpevněné plochy v souvislosti s dopravními problémy v ulici Západní a námitkami ohledně bezpečnostních rizik odstavování vozidel v dané ulici a na chodníku.

48. Správní orgán I. stupně na str. 16 a 17 prvostupňového rozhodnutí uvedl: „Zpevněné plochy na pozemcích X, X, X a X v katastrálním území D. byly od samého začátku stavebně povolovány samostatně. Stavební povolení je vydáváno na základě žádosti podané stavebníkem a stavební úřad je při rozhodování vázán obsahem této žádosti. Součástí žádosti o stavební povolení stavby ,dva bytové domy a sedm řadových RD včetně napojení na inženýrské sítě‘ zpevněné plochy nebyly, ačkoliv jsou umístěny v ,komplexu‘ výše uvedené stavby. [Správní orgán I. stupně] se může jen domnívat, že důvodem žádosti podané bez zpevněných ploch byla nerozhodnost původního stavebníka, zda zpevněné plochy budou veřejně nepřístupné nebo veřejně přístupné. V prvním případě tyto plochy povoluje obecný stavební úřad, ve druhém případě by zpevněné plochy byly povolovány současně s chodníkem speciálním stavebním úřadem jako dopravní stavby. Protože se stavebník rozhodl pro první variantu, tedy plochy veřejně nepřístupné, kdy je vjezd veřejnosti zamezen sklopnými sloupky, bylo povolení v kompetenci obecného stavebního úřadu.“ Žalobci ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 namítli, že tyto závěry se nezakládají na pravdě, neboť „vjezd žádnými zábranami prokazatelně zamezen není, na což odvolatelé stavební úřad opakovaně upozorňovali; nejde tedy o domnělou nerozhodnost stavebníka, ale od počátku vykonstruovaný kalkul, který byl realizován ve spolupráci se stavebním úřadem.“ 49. Žalovaný však v odůvodnění napadeného rozhodnutí na tuto odvolací námitku opět nijak nereagoval, a také proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť odvolací námitka žalobců a) a b) nebyla vypořádána. Žalobní námitka je proto v této části důvodná.

50. V odvolání žalobců a) a b) se nicméně nenachází námitky bezpečnostních rizik odstavování vozidel v ulici a na chodníku, který končí v půli ulice a nutí chodce vstupovat do vozovky. Žalobci a) a b) sice v odvolání poukazují na problém s chodníkem končícím v půli ulice, nicméně z jejich odvolání vyplývá, že se jedná pouze o kontextuální vyjádření, nikoliv o námitku proti prvostupňovému rozhodnutí. K otázce tohoto chodníku se správní orgán I. stupně vyjádřil na str. 23 prvostupňového rozhodnutí. Jelikož žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 uvedené námitky stran bezpečnostních rizik neuplatnili, nemohli proto ani očekávat jejich vypořádání žalovaným. Žalobní námitka je tak v této části nedůvodná.

51. Pouze nad rámec nezbytného odůvodnění soud uvádí, že z výše uvedeného souhrnu vypořádání jednotlivých dílčích žalobních námitek vyplývá, že žalovaný zcela rezignoval na svou povinnost řádně vypořádat odvolací námitky žalobců proti prvostupňovému rozhodnutí tak, aby to vyhovovalo požadavkům, které soud shrnul v bodech 19 až 21 tohoto rozsudku. K nedodržení limitů plošné zastavěnosti území 52. Žalobci a) a b) dále namítají, že se žalovaný neseznámil s poměry v místě stavby komplexu, neboť v napadeném rozhodnutí nezohlednil, že na pozemcích parc. č. X, X, X, X a X jsou vystavěny další stavby, jejichž plošná zastavěnost je odhadována na cca 15 až 20 m2, a dále jsou na těchto pozemcích i betonové terasy, jejichž plošná zastavěnost je ještě větší. Rovněž nezohlednil, že plocha pozemku parc. č. X je zastavěná. Ve vztahu k posouzení plošné zastavěnosti území nijak nepřezkoumal výpočet nezpevněných ploch a limitů tzv. ozeleněné plochy předložený správním orgánem I. stupně, přičemž v původní tabulce předložené správním orgánem I. stupně tento výpočet chybí. Tabulka zastavěných ploch na str. 15 prvostupňového rozhodnutí obsahuje nesprávné údaje. Na toto pochybení žalovaný nepřišel. Žalobci a) a b) zde odkazují na závěry rozsudku zdejšího soudu č. j. 46 A 142/2015-113, dle kterých pozemky parc. č. X, X, X a X a nemohou být zahrnuty do výpočtu koeficientů pro výpočet zastavěné a nezastavené (respektive ozeleněné) plochy.

53. Žalobce c) pak namítá, že správní orgán I. stupně se nezabýval tím, jak některé pozemky komplexu vznikly. V územním řízení bylo rozhodnutím Městského úřadu Dobříš ze dne 25. 8. 2003, č. j. Výst. 4731/2003-Br, rozhodnuto také o dělení pozemků parc. č. X, X, X a X. Toto rozhodnutí bylo pravomocně zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 2. 2008, č. j. 27267/2008/KUSK, sp. zn. SZ 27233/2008/KUSK ÚSŘ/Bí, a to v celém rozsahu. Ve výroku ani v odůvodnění není nic o tom, že by druhá část, tedy rozhodnutí o dělení uvedených pozemků zůstalo v platnosti. Rozdělení pozemků, kterými vznikly další pozemky, mimo jiné i pozemek parc. č. X, proto není platné a správní orgán I. stupně tuto skutečnost zcela pominul. Vycházel totiž z výpisu z katastru nemovitostí. Zápis do katastru nemovitostí byl nicméně pořízen na základě zrušeného rozhodnutí. V platnosti tak zůstávají pozemky parc. č. X, X, X a X, jejichž součástí jsou i nesprávně označené pozemky parc. č. X (chodník) a parc. č. X (chodník). Oba chodníky jsou zastavěny plnou zámkovou dlažbou, a jsou tedy stavbou podle § 2 odst. 3 stavebního zákona. Tyto chodníky byly v projednávané věci vynechány, i když několik rozsudků i rozhodnutí žalovaného neustále poukazují na to, že se musí vycházet z původních hodnot výstavby celého komplexu. A v nich byly oba pozemky, nyní chodníky, zahrnuty. Celkem jde o 378 m2 zastavěné plochy, tedy 18,68 %. Navíc pozemek parc. č. X (uváděný jako zahrada) byl v současné době zcela zastavěn žulovou dlažbou. Tím se zvyšuje zastavěnost o 4,79 %, takže hodnota výpočtu uváděná v odůvodnění napadeného rozhodnutí se zvýšila na 74,16 %; nepočítaje v to další zastavěné plochy (dle dokumentace stavby pergol, teras, příjezdových cest apod.). Ty zvyšují zastavěnost na více než 80 %. Zastavěnost je nicméně podle žalobce c) 100%. Rozhodnutím Městského úřadu Dobříš č. j. MDOB 14405/2015/Koš (zrušeným rozsudkem zdejšího soudu č. j. 46 A 142/2015-113) bylo vydáno dodatečné povolení stavby zpevněné plochy – veřejně nepřístupné, tzv. parkoviště s přístupy do obou bytových domů komplexu (zcela zastavěné betonovými dlaždicemi). Protože se jedná o zastavěnost 100%, přidělil Městský úřad Dobříš k této stavbě zahrady u rodinných domů a předzahrádky na jižní straně bytových domů. Jedná se o všechny plochy zeleně, zahrnuté do výpočtu nezastavěných ploch v tomto řízení. Protože podle rozsudku NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 3 As 18/2011-117, nebude „[t]ýž pozemek […] možno zahrnout jako nezastavěný postupně pro více dílčích staveb, není možno, aby tyto pozemky byly zahrnuly znovu do dalšího řízení, jako nezastavěné pozemky“. Tento rozsudek se dotýká rovněž stavby komplexu v navazujícím řízení dílčí stavby na pozemku parc. č. st. X. Z uvedeného vyplývá, že zastavěnost je 100%. Žalobce c) dodává, že správní orgán I. stupně převzal výpočty zastavěnosti daného území od Městského úřadu Dobříš, aniž by provedl vlastní výpočet na základě prohlídky na místě, kde by zjistil skutečný stav (nikoli stav podle katastru nemovitostí, kde jsou nesprávně uvedena čísla pozemků a nejsou zde zapsány skutečné stavby na předmětných pozemcích). Správní orgán I. stupně se navíc vůbec nezabýval otázkou pozemku parc. č. st. X, kde má být odstraněna rozestavěná stavba řadového domu. Správní orgán I. stupně převzal stanovisko Městského úřadu Dobříš a tuto plochu má za nezastavěnou. Nicméně pokud správní orgán I. stupně, jak sám uvádí, přebírá hodnoty z katastru nemovitostí, je zde přímo uvedeno zastavění 70 m2. Je proto evidentní, že si správní orgán I. stupně vybírá z důkazů vždy jen to, co mu vyhovuje, a k dalšímu nepřihlíží. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce c) uplatnil obdobné námitky již ve svém odvolání ze dne 4. 8. 2017, přičemž žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na tyto námitky nereagoval.

54. Soud v reakci na tuto žalobní námitku uvádí, že správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí neprovedl výpočet koeficientu zastavění plochy (srov. str. 15 prvostupňového rozhodnutí), pouze převzal výpočet Městského úřadu Dobříš, který se opíral o zaměření skutečného stavu dvou bytových domů a sedmi řadových domů. Dle tohoto výpočtu činí koeficient zastavění plochy komplexu při započtení zdí a schodišť 50 %. Do tohoto výpočtu nebyly započteny pozemky parc. č. X a st. X s budovou č. p. X (s provozovnou autoservisu). Do výpočtu dále nezapočítal plochu řadového domu na pozemku parc. č. X, neboť od roku 2013 probíhá exekuce na odstranění rozestavěné stavby na tomto pozemku a správní orgán I. stupně „nepředpokládá, že by následná dostavba proluky byla možná, neboť by byl dle výše uvedeného výpočtu překročen limit zastavěnosti“. Dále do výpočtu nebyly zahrnuty zpevněné plochy pozemků parc. č. X, X, X a X, které byly od samého začátku povolovány samostatně a nebyly součástí žádosti o stavební povolení stavby komplexu. Rovněž nebyl započten chodník na pozemcích parc. č. X a X, které nejsou součástí plochy SM1 podle územního plánu města Dobříš. Žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 namítali skutečnosti svědčící o tom, že limit zastavěnosti tohoto území byl překročen, neboť do výpočtu nebyla započítána plocha pozemku parc. č. st. X a plochy chodníku. Zároveň namítli, že za ozeleněné plochy lze těžko považovat parkoviště vydlážděná betonovými prefabrikáty, přičemž nelze považovat takovéto plochy za rovnocenné trávníku. S danou odvolací námitkou se žalovaný vypořádal tím, že odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, s nímž souhlasil. Žalobce c) ve svém odvolání ze dne 4. 8. 2017 uvedl k otázce limitů plošné zastavěnosti území totožné námitky jako v žalobě. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na tyto námitky nijak nereagoval.

55. Územní plán města Dobříše na str. 51 mimo jiné stanoví, že „[k]oeficient zastavění plochy (KZP) určuje maximální možný podíl zastavitelnosti. Nezahrnuje zpevněné plochy“ a že „[k]oeficient nezpevněných ploch (KNP) – je vyjádřen minimálním podílem zeleně (nezpevněné plochy) na pozemku pro individuální výstavbu nebo v jednotlivém areálu, přičemž zbytek plochy mohou tvořit stavební objekty a zpevněné plochy (parkoviště, chodníky, manipulační plochy)“. Stavba komplexu se nachází v ploše SM1 – plochy smíšené obytné – městské, pro kterou je stanoveno, že přípustný je „koeficient zastavění plochy: max. 0,5; koeficient nezpevněných ploch: min. 0,2“ (str. 40 územního plánu města Dobříš).

56. Z uvedeného podle soudu vyplývá, že správní orgán I. stupně i žalovaný se opomněli vypořádat s otázkou výpočtu koeficientu nezpevněných ploch, přičemž takové vypořádání je nezbytné k posouzení, zda stavba komplexu splňuje podmínky stanovené územním plánem města Dobříš ve vztahu k míře využití daného území, a to jak pro jednotlivé pozemky, tak pro celý komplex. Odkaz žalovaného na prvostupňové rozhodnutí směřuje pouze k výpočtu koeficientu zastavění plochy, nikoli k výpočtu koeficientu nezpevněných ploch. K výpočtu koeficientu nezpevněných ploch se nevyjadřuje ani prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný rovněž nijak nereflektoval námitku žalobců stran pozemků parc. č. X, X, X, X a X, na nichž se mají nacházet další stavby zvyšující koeficient zastavění plochy území, přičemž tyto samotné pozemky měly vzniknout na základě zrušeného rozhodnutí.

57. Posouzení výpočtu koeficientu zastavění plochy správním orgánem I. stupně je podle soudu nedostatečné hned z několika důvodů. Za prvé, správní orgán I. stupně převzal výpočet od Městského úřadu Dobříš, a to ačkoliv projednávaná věc byla tomuto úřadu odňata pro systémovou podjatost. V takovém případě je podle soudu nutné veškerá zjištění a závěry Městského úřadu Dobříš velice obezřetně posuzovat a možnost jejich využití v dalším řízení podrobně odůvodnit. Za druhé, správní orgán I. stupně nijak nereflektoval, že výpočet provedený Městským úřadem Dobříš vychází ze skutečností starších 5 let a na daných pozemcích mohlo dojít k podstatné změně okolností stran jejich zastavěnosti. Správní orgán I. stupně ani nekonstatoval, že tabulka s výpočtem odpovídá aktuálnímu stavu. V této souvislosti soud poukazuje na povinnost správních orgánů vycházet při svém rozhodování ze skutkového a právního stavu existujícího ke dni jejich rozhodování. Proto více než 5 let staré informace nelze využít k jakémukoliv posouzení věci (ani k provedení případných výpočtů koeficientu zastavění plochy či koeficientu nezpevněných ploch) podle aktuálního stavu. Za třetí, rovněž vypořádání zastavěnosti pozemku parc. č. X je mylné. Tento pozemek byl k datu vydání prvostupňového rozhodnutí zastavěný, byť na něm nestojí dokončená stavba. Skutečnost, že je nařízeno její odstranění je irelevantní pro posouzení zastavěnosti, zvlášť za situace, kdy její odstraňování probíhá bezvýsledně už od roku 2013. Rozhodný je aktuální faktický stav k okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí, nikoliv stav budoucí (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 165/2018-40). Správní orgán I. stupně proto měl v rámci výpočtu koeficientu zastavění plochy tento pozemek započíst jako plochu zastavěnou, ledaže by součástí žádosti o dodatečné povolení stavby bylo i odstranění zmíněné stavby.

58. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Městského úřadu Dobříš č. j. MDOB 14405/2015/Koš bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 142/2015-113, nelze přijmout závěry žalobce c), že tímto rozhodnutím byly příslušné nezastavěné plochy již zahrnuty do jiného řízení. Závěr z rozsudku NSS č. j. 3 As 18/2011-117 je aplikovatelný pouze v případě, že rozhodnutí správního orgánu nebylo zrušeno či jinak nezaniklo. V případě zrušení rozhodnutí Městského úřadu Dobříš č. j. MDOB 14405/2015/Koš je nutné na situaci pohlížet tak, jako by toto rozhodnutí nikdy neexistovalo, a tudíž jím zahrnuté plochy nebyly zahrnuty v projednávané věci podruhé, jak tvrdí žalobce c). Odkaz na závěry zdejšího soudu v rozsudku č. j. 46 A 142/2015- 113, dle kterého pozemky parc. č. X, X, X a X nemohou být zahrnuty do výpočtu koeficientů pro výpočet zastavěné a nezastavené (ozeleněné) plochy, je mylný. Uvedený rozsudek žádné takové závěry stran uvedených pozemků neuvádí. Uvádí však, že na stavby, které byly předmětem rozhodnutí žalovaného přezkoumávaného v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 46 A 142/2015, již žádný podíl zastavěnosti nezbyl.

59. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se s odvolacími námitkami žalobců nevypořádal. Rovněž prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť výpočet koeficientu nezpevněných ploch a podklady pro tento výpočet v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí absentují. Zároveň i výpočet koeficientu zastavění ploch je z výše uvedených důvodů nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Žalobní námitka je důvodná. K nedodržení limitů výškové zastavěnosti území 60. V další žalobním bodě žalobci a) a b) namítají, že prvostupňovým rozhodnutím byly povoleny stavby komplexu, které překračovaly limity výškové zastavěnosti území. Zejména v případě věže došlo k překročení výškových limitů stanovených územním plánem, který umožňuje maximálně dvě nadzemní podlaží a podkroví, přičemž oba bytové domy komplexu mají minimálně tři nadzemní podlaží a věž má šest nadzemních podlaží. Toto bylo doloženo žalobci a) a b) již v původním řízení znaleckým posudkem I. Grieslera. Žalovaný se závěry uvedeného znaleckého posudku nijak nezabýval, natož aby je vyvrátil. Žalobci a) a b) rovněž odkázali na fotografie mezonetového bytu ve 3. až 5. nadzemním podlaží včetně terasy v 6. nadzemním podlaží.

61. Porušení limitu výškové zastavěnosti území namítá i žalobce c). Jeden z bytových domů a nyní již tři dosud stojící řadové domy mají 3 plnohodnotná nadzemní podlaží a poslední řadový dům měl mít dokonce 4 nadzemní podlaží (nyní nařízeno odstranění stavby). Druhý z bytových domů má dokonce 5 plnohodnotných nadzemních podlaží, přičemž čtvrté a páté nadzemní podlaží slouží jako nebytový prostor (označovaný jako ateliér i jako 2+kk) – věž. V původně předložené projektové dokumentaci má tento bytový dům navíc uvedenu ještě i terasu v šestém nadzemním podlaží. Tento evidentní nesoulad s územním plánem města Dobříš vyřešil správní orgán I. stupně pouhým konstatováním, že stavba komplexu není v rozporu se stávajícím urbanistickým a architektonickým charakterem prostředí a že se jedná o ustupující podlaží. Ustupující podlaží je proto podle správního orgánu I. stupně tvořeno čtyřmi nadzemními podlažími. Správní orgán I. stupně dále při výkladu pojmů „podlaží“ a „podkroví“ postupoval svévolně a mimo platné právní předpisy a předchozí rozhodnutí správních soudů a nadřízeného správního orgánu, neboť vycházel z příspěvků na Wikipedii nebo článku České komory architektů, přičemž dospěl k závěru, že podkroví může být několikapodlažní a jakékoliv velikosti. Tím v rozporu s územním plánem povolil stavbu komplexu.

62. Správní orgán I. stupně na str. 22 prvostupňového rozhodnutí posoudil znalecký posudek č. 1033-40/04 ze dne 4. 11. 2004, zpracovaný Ing. Ivo Grieslerem, soudním znalcem z oboru stavebnictví (odvětví stavby obytné) [dále jen „znalecký posudek ze dne 4. 11. 2004“], nicméně i přes závěry v něm obsažené dovodil, že věž je v souladu s platným územním plánem města Dobříš. Žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 namítali, že se správní orgán I. stupně nevypořádal se závěry uvedeného znaleckého posudku, přičemž soud konstatuje, že na tuto odvolací námitku žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nereagoval. Argumentace žalovaného se v daném případě omezila pouze na konstatování souhlasu s posouzením věci stavby komplexu (zejména věže) správním orgánem I. stupně. V této části je podle soudu napadené rozhodnutí přezkoumatelné, neboť žalovaný odkázal na závěry správního orgánu I. stupně, který se s otázkou znaleckého posudku ze dne 4. 11. 2004 zabýval. Zda byly závěry takového posouzení správné, je věc jiná (srov. níže). Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je v tomto případě nedůvodná.

63. Soud se dále zabýval námitkou žalobců stran posouzení splnění výškových limitů v případě stavby komplexu, zejména věže. Vzhledem k tomu, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, zaměřil se soud právě na ně.

64. Územní plán města Dobříš na str. 51 stanoví: „Maximální výška zástavby je dána maximálním počtem nadzemních podlaží, event. výškou nejvyššího bodu hlavní hmoty objektu (hřebene nebo vrcholu sklonité střechy, horní hrany atiky ploché střechy, atp.) a je vztažena k nejvyššímu bodu stávajícího rostlého terénu bezprostředně souvisejícího pozemku, na kterém objekt stojí. Konkrétní územní zpřesnění maximálních výškových hladin zástavby může být provedeno v podrobnější územní dokumentaci zón (územní studie, regulační plány).“ Dále na str. 40 pro SM1 – plochy smíšené obytné – městské stanovuje podmínky prostorového uspořádání následovně: „Pro podtyp SM 1 (zahrnuje všechny návrhové plochy a některé stávající zastavěné plochy): koeficient zastavění plochy: max. 0,5 koeficient nezpevněných ploch: min. 0,2 výška zástavby: 2 nadz. podlaží + podkroví (resp. ustupující podlaží), zároveň nepřekračovat současnou výškovou hladinu objektů v daném území (funkční ploše) Pozn.: přibližně odpovídá typu OS1 z předchozí ÚPD“. Územní plán nijak nedefinuje pojmy „podkroví“ a „podlaží“.

65. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá určitá snaha se v souladu se závazným právním názorem zdejšího soudu vyjádřeným v rozsudku č. j. 46 A 11/2013-158 zabývat pojmy „podkroví“ a „podlaží“. Správní orgán I. stupně v této souvislosti odkazuje na technickou normu ČSN 734301 – Obytné budovy, Wikipedii a článek České komory architektů. Avšak činí tak bez toho, že by dospěl k jakékoliv definici, na jejímž základě by stavby komplexu posoudil.

66. Zdejší soud v rozsudku č. j. 46 A 11/2013-158 výslovně uvedl, že „limit přípustné výšky staveb, které se v dané ploše povolí, musí splňovat dvě podmínky: Za prvé mohou mít nanejvýš dvě nadzemní podlaží plus podkroví (případně ustupující podlaží) a za druhé nesmějí překročit výšku objektů v daném území již existujících. Obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně (slovo ,zároveň‘), což znamená, že bez splnění jedné z nich nelze stavbu považovat za umístěnou v souladu s cíli a úkoly územního plánování“. K takovému posouzení správní orgán I. stupně ani žalovaný nepřistoupili, a to ani ve vztahu k ostatním domům stavby komplexu. Ve vztahu k věži pak neuvádí jakýkoliv závěr o tom, kolik nadzemních podlaží věž, resp. bytový dům č. p. X, v celé své výšce má a zda je tento počet v souladu s limity vymezenými územním plánem. Správní orgán I. stupně se pouze omezil na konstatování, že „[c]elkově je dle názoru stavebního úřadu stavba ,komplexu‘ v souladu s výškovým limitem stanoveným v platném územním plánu“. Zároveň odkázal na územní plán města Dobříš oddíly Af) a Af2), z nichž citoval: „V případě již stabilizovaných ploch je možné jednotlivé hodnoty ploch posuzovat individuálně – v kontextu okolní zástavby celého bloku. V odůvodněných případech se tak umožní přiměřené dostavby i ve stávající zástavbě, kde by striktním uplatněním regulativů nemohly být splněny.“ K věži pouze uvedl, že tvoří minimální část zastavěné plochy, přičemž jako dominanta oživuje jinak monotónní vzhled ulice.

67. Soud k tomu uvádí, že v územním plánu města Dobříše na str. 51 v oddíle Af2) je v části týkající se koeficientů zastavění plochy a nezpevněných ploch uvedeno: „Hodnoty koeficientu zastavění plochy a koeficientu nezpevněných ploch by měly být splněny pro návrhové lokality (plochy změn) v rámci každého stavebního pozemku. V případě stabilizovaných ploch (pro přístavby stávajících objektů) je možné tyto hodnoty (min. podíl nezpevněných ploch a max. podíl zastavění) posuzovat individuálně – v kontextu okolní zástavby celého bloku. V odůvodněných případech se tak umožní přiměřené dostavby i ve stávající zástavbě, kde by striktním uplatněním regulativů nemohly být splněny.“ 68. Z uvedeného je podle soudu patrné, že se správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí dopustil zcela zjevně nesprávné aplikace pravidel stanovených územním plánem města Dobříš. Správní orgán I. stupně oddíl Af2) nejenže nesprávně citoval (srov. chybějící části v závorce – pro přístavby stávajících objektů; min. podíl nezpevněných ploch a max. podíl zastavění), ale provedl i nesprávný výklad dané části územního plánu města Dobříš. Tuto výjimku uplatnil v rozporu se systematikou a samotným textem územního plánu, neboť daná výjimka se jednoznačně vztahuje pouze k hodnotám koeficientů zastavění plochy a nezpevněných ploch.

69. Vedle toho se správní orgán I. stupně ani žalovaný nijak nevypořádali s otázkou jednoznačné definice „podkroví“ a „podlaží“, a tedy ani s otázkou kolik nadzemních podlaží má ta která budova stavby komplexu (včetně věže), a to zvlášť za situace, kdy ze znaleckého posudku ze dne 4. 11. 2004 vyplývá, že výška bytového domu na pozemku parc. č. X může představovat pětipodlažní budovu. Za této situace jsou proto prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

70. Zdejší soud již v rozsudku č. j. 46 A 11/2013-158 uvedl, že při určení, které části budovy se považují za nadzemní podlaží a které za podkroví, by se při povolování staveb mělo vycházet z příslušných technických norem (za situace, kdy územní plán tyto pojmy sám nedefinuje), tj. z technické normy ČSN 73 4301 – Obytné budovy. Ta ve svém bodě 3.3.2 definuje nadzemní podlaží jako „každé podlaží, které má úroveň podlahy nebo její převažující části výše nebo rovno 800 mm pod nejvyšší úrovní přilehlého upraveného terénu v pásmu širokém 5,0 m po obvodu domu“, a v bodě 3.2.5 definuje podkroví jako „přístupný vnitřní prostor nad posledním nadzemním podlažím vymezený konstrukcí krovu a dalšími stavebními konstrukcemi k účelovému využití“. Splněním posouzení uvedených podmínek a aplikací formálních pojmů na projednávanou věc byl správní orgán I. stupně zavázán právním názorem zdejšího soudu. V citovaném rozsudku zdejší soud nadto formuloval závěr, že „je zřejmé, že jednotlivé budovy dodatečně povolených staveb bytových domů i řadových rodinných mají minimálně tři úrovně podlah“ a že „dodatečně povolené stavby [...] patrně mají více než dvě nadzemní podlaží plus podkroví, případně ustupující podlaží“. K tomu soud dodává (pokud snad o tom vůbec mohly panovat rozumné pochybnosti), že pojmy „podkroví“ a „ustupující podlaží“ soud užil v jednotném čísle a stejně tak je použil územní plán města Dobříš. Nad druhým nadzemním podlažím tak může být povoleno buď jediné podkroví, nebo jediné ustupující podlaží, nikoliv hned několik. Ve světle uvedených závěrů však správní orgán I. stupně a žalovaný nepostupovali a závěry zdejšího soudu zjevně ignorovali.

71. Výslovně ve vztahu k věži zdejší soud uvádí, že z podkladů obsažených ve správním spise (nejen ze znaleckého posudku ze dne 4. 11. 2004) vyplývá, že tento prvek bytového domu č. p. X podmínku dvou nadzemních podlaží plus podkroví/ustupující podlaží nesplňuje, neboť je evidentní, že tato stavba má i třetí nadzemní podlaží, nad nímž i v případě, že by snad správní orgány přezkoumatelně vysvětlily, že má třetí nadzemní podlaží povahu podkroví či ustupujícího podlaží, již o dalších využitelných prostorech vůbec nelze za stávajícího územního plánu jakkoliv uvažovat. Je přitom bezpředmětné, zda se jedná o tzv. „ateliér“ či nebytový prostor, jaký je vztah půdorysu tohoto prvku ve vztahu k půdorysu bytového domu, popřípadě celého komplexu, nebo jaký má tento prvek vliv na okolí z hlediska urbanistického či architektonického. Zdejší soud proto dospěl k závěru, že v tomto rozsahu jsou prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí nezákonná, a to dílem pro nerespektování závazného právního názoru soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.; srov. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002-25), dílem pro jejich rozpor s územním plánem [§ 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona]. K zastaralosti stavební dokumentace 72. Žalobci a) a b) namítají, že stavební dokumentace neodpovídá aktuálnímu stavu, přičemž žalovaný se prověřením souladu této dokumentace s faktickým stavem komplexu (který je již skoro dostavěn) nezabýval, a to ani ve vztahu k námitce žalobců a) a b). Z rozdílných údajů odstupů či plošných výměr lze přitom dovodit, že skutečný stav stavby komplexu je od předložené dokumentace z roku 2003 odlišný, což může mít vliv na jeho posuzované parametry.

73. Ze správního spisu nevyplývá, že by žalobci a) a b) ve svém odvolání ze dne 9. 8. 2017 proti prvostupňovému rozhodnutí uvedenou námitku uplatnili. Vzhledem k tomu pak podle soudu nemohli ani očekávat, že se s ní žalovaný náležitě vypořádá. Nadto soud odkazuje na své závěry vyjádřené v rozsudku č. j. 45 A 55/2013-138, v němž se již s totožnou námitkou vypořádal. Projektová dokumentace je souborem schémat a výkresů technické povahy a slouží jako nezbytný podklad pro vydání rozhodnutí, souhlasů či jiných opatření vydávaných v režimu stavebního zákona (srov. § 158 odst. 2 stavebního zákona). Projektová dokumentace sama o sobě nevyvolává žádné právní následky, neboť jde o dokument stavebně technické povahy, jehož hlavním účelem je poskytnout zhotoviteli stavby relevantní informace k její faktické realizaci. Změna právních předpisů nemusí mít vliv na platnost projektové dokumentace, naopak prováděcí předpisy ke stavebnímu zákonu výslovně počítají i s použitím projektových dokumentací vypracovaných za účinnosti předchozí právní úpravy. Námitka zastaralosti stavební dokumentace je proto nedůvodná. Tím však soud nijak nepopírá, že dodatečné povolení již realizované stavby musí vycházet z projektové dokumentace skutečného provedení stavby, není-li současně povolována dílčí přestavba či odstranění takové stavby. Soulad se skutečným stavem tedy musí být zajištěn i u projektové dokumentace. K odchýlení se od závazných právních názorů soudů 74. Žalobci a) a b) rovněž namítají, že správní orgán I. stupně a žalovaný postupovali v rozporu s právními názory soudů vyslovenými v předchozích řízeních týkajících se komplexu, a to zejména ve vztahu k možnostem hájit vlastnická práva formou námitek a povaze předchozích kolaudačních rozhodnutí, která neurčují výsledek řízení o odstranění stavby, resp. řízení o dodatečném povolení stavby. Zároveň v rozporu s rozhodnutími soudů se správní orgán I. stupně a žalovaný nijak nezabývali splněním příslušné podmínky počtu podlaží komplexu. Žalobci a) a b) zde konkrétně odkazují na tato soudní rozhodnutí: (i) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007, č. j. 7 Ca 232/2005-49; (ii) rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 46/2007-89; (iii) rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ans 11/2010-193; (iv) usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 2835/10; (v) rozsudek zdejšího soudu č. j. 46 A 11/2013-158. Žalobce c) zároveň namítá, že správní orgán I. stupně odůvodnění rozsudku zdejšího soudu č. j. 46 A 11/2013-158 překrucuje. Z něj vyplývá, že zpevněná plocha může být stavbou ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona. Územní plán proto může označit některé plochy jinak, jde tedy jen o pojem, nikoli o výklad zákona. To však již správní orgán I. stupně nekomentuje, protože zpevněné plochy jsou stavbou a Městský úřad Dobříš je dokonce i označuje jako stavbu. Podle žalobce c) se správní orgán I. stupně dopustil nezákonnosti i v tom, že do zastavěnosti nepočítal některé stavby.

75. Soud předně uvádí, že tento žalobní bod je značně obecný. Žalobci a) a b) neuvádějí konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné zjistit, zda správní orgán I. stupně a žalovaný postupovali v rozporu s právními názory soudů. Žalobci a) a b) navíc ani nezmiňují konkrétní části právních názorů soudů, s nimiž má být postup správních orgánů v rozporu. To vše s výjimkou toho, že se správní orgán I. stupně a žalovaný nijak nezaobírali splněním příslušné podmínky počtu podlaží (podkroví) stavby komplexu (touto otázkou se již soud zabýval výše).

76. Žalobce c) ve své námitce správně uvádí, že zpevněné plochy mohou být stavbami ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona. Nicméně je nutné si uvědomit, že v případě výpočtu koeficientů pro využití území (zastavěných a nezastavěných ploch) je primárně na obci, jakým způsobem si ve svém územním plánu vymezí podmínky prostorového uspořádání v jednotlivých plochách (srov. právní názor zdejšího soudu uvedený v rozsudku č. j. 46 A 11/2013-158). Pokud územní plán města Dobříše stanoví, že „[k]oeficient zastavění plochy (KZP) určuje maximální možný podíl zastavitelnosti“ a „[n]ezahrnuje zpevněné plochy“, pak stavby, které představují zpevněné plochy (konkrétně a pouze parkoviště, chodníky, manipulační plochy), nelze započítat do koeficientu zastavěné plochy. Územní plán je totiž vydáván obcí, která si v něm stanoví způsob, jakým chce využívat své území a jak se chce do budoucna rozvíjet. Důvody, proč se některá obec rozhodne jít cestou přísnější regulace a jiná obec zvolí regulaci mírnější, jsou projevem politického rozhodnutí v rámci samosprávné působnosti každé obce, kterou realizuje právě přijímáním územního plánu prostřednictvím zastupitelstva jakožto vrcholného orgánu obce. Mírnější regulace se může projevit právě tím, že výpočet určitých limitů je benevolentnější. Charakter zastavěných a zpevněných ploch je navíc prostorově naprosto odlišný. Zatímco do koeficientu zastavění se započítávají zastavěné plochy staveb uplatňující se v území prostorově, zpevněné plochy jsou pouze plošné (komunikace, prostranství). Správní orgán I. stupně proto v tomto případě „nepřekrucoval“ právní názor zdejšího soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 46 A 11/2013- 158.

77. Pokud měl žalobce c) dále za to, že územní plán města Dobříše je v některé části nezákonný, měl využít možnosti soudní ochrany podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. s. ř. s., což se však nestalo. Předmětem projednávané věci je posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, a nikoliv opatření obecné povahy. K odmítnutí námitek žalobců a) a b) z důvodu jejich zástupnosti a absence zásahu do vlastnických práv 78. V dalším žalobním bodě žalobci a) a b) namítají, že správní orgán I. stupně námitky žalobců a) a b) nepovažuje za řešení technických problémů, ale za zástupný problém osobních sporů s investorem stavby komplexu, aniž by pro takové tvrzení měl jakékoliv důkazy. Námitky, že zásahem do vlastnického práva žalobců a) a b) je i skutečnost, že v blízkosti vlastnictví žalobců a) a b) je vykonáváno vlastnické právo jiného takovým způsobem, že jsou při tom „konzumovány“ veřejné statky (parkovací plochy či zeleň) v rozporu se zákonem, žalovaný nesprávně odmítl považovat za zásah do vlastnických práv žalobců a) a b). Rovněž bez důkazů se žalovaný a správní orgán I. stupně cítí být kompetentními k posuzování toho, zda estetika či urbanismus komplexu přinesl žalobcům a) a b) nové hodnoty.

79. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí na str. 41 uvedl: „Dne 05.02.2003 byla studie prezentována na jednání rady města Dobříše včetně informace o nových trendech městské architektury. V kontrastu s kladným hodnocením stavebního záměru při jeho prezentaci veřejnosti se námitky některých účastníků řízení k existenci takové stavby jeví stavebnímu úřadu nepochopitelnými a vedou k domněnce, že nejde o řešení technické stránky, ale že se jedná o zástupný problém nějakých nedorozumění či sporů s původním stavebníkem (původním vlastníkem komplexu), který je řešen prostřednictvím stavebního úřadu.“ Dále na str. 43 prvostupňového rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl: „V opakovaném řízení se stavební úřad zabýval otázkou, zda stavbou dvou bytových domů a šesti řadových rodinných domů mohou být přímo dotčena vlastnická nebo jiná práva vlastníků sousedních pozemků, zejména vlastníků pozemků přes ulici Západní a dospěl k závěru, že nedojde k zásahu do vlastnických práv. Jiná práva, týkající se zejména užívání komunikace, nebudou dotčena nad míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě.“ 80. Soud uvádí, že tato žalobní námitka žalobců a) a b) je vysoce obecná. Žalobci a) a b) neuvádí, které konkrétní námitky byly správním orgánem I. stupně odmítnuty, protože je správní orgán I. stupně považoval za zástupný osobní problém žalobců a) a b) s původním stavebníkem (2. osoba zúčastněná na řízení). Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán I. stupně neuvedl, kteří konkrétní účastníci mají mít „osobní spory“ s původním stavebníkem. Námitky žalobce a) však vypořádal. Žalobkyně b) pak námitky v řízení před správním orgánem I. stupně nepodala [podání žalobce a) ze dne 17. 4. 2016 je podepsáno pouze žalobcem a)]. Rovněž tvrzení, že žalovaný nesprávně nepovažoval za zásah do vlastnických práv žalobců a) a b) skutečnost, že v blízkosti vlastnictví žalobců a) a b) je vykonáváno vlastnické právo jiného takovým způsobem, že jsou při tom „konzumovány“ veřejné statky v rozporu se zákonem, nemá oporu ve správním spise. Žalobci a) a b) takovou konkrétní námitku v nyní projednávané věci před správním orgánem I. stupně neuplatnili. Žalobní námitka je proto nedůvodná. K průtahům řízení a dobré víře vlastníků nemovitostí tvořících komplex 81. Žalobci rovněž poukazují na průtahy v řízení jak před správním orgánem I. stupně, tak před žalovaným, přičemž toto namítali již v odvolání. Mají za to, že úmyslem žalovaného a správního orgánu I. stupně je řízení co nejvíc protahovat, aby následně mohli argumentovat tím, že pro uplynutí času již není možné vady komplexu odstranit, protože by to nebylo „morální“ a v souladu s Listinou základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Zde poukazují na to, že všichni současní vlastníci nemovitostí v komplexu věděli (nebo měli prokazatelně možnost vědět), že dané nemovitosti jsou zatíženy právními vadami, a není proto na místě operovat s institutem dobré víry, a to zejména v případě vlastníků prostor ve věži. Průtahy a případné strádání, na které tito vlastníci ve svých vyjádřeních poukazují, nezapříčinili žalobci a) a b), ale pouze správní orgány, přičemž je dáno, že tito noví vlastníci nemovitostí v komplexu museli vědět o rizicích, která jsou s právními vadami komplexu spojena, přičemž nelze žalobcům a) a b) vyčítat, že hájí svá práva. Žalobce c) dále poukazuje na to, že správní orgán I. stupně opírá prvostupňové rozhodnutí i o názor VOP, který se nicméně dotýká jiné než projednávané věci, přičemž názor VOP na projednávanou věc ignoruje. VOP v dané věci v roce 2012 shledal několik pochybení, a to u Městského úřadu Dobříš i žalovaného, nicméně těmito závěry se správní orgán I. stupně ani žalovaný nezabývali. Žalobce c) rovněž namítá, že sama existence kolaudačního rozhodnutí nebrání řízení o nařízení odstranění stavby. Kolaudační rozhodnutí se „obnoví“, bude-li stavba dodatečně povolena, a to udělením kolaudačního souhlasu, jenž nahradí původní kolaudační rozhodnutí (postup podle § 129 odst. 4 stavebního zákona), nebo pozbude zcela účinky, bude-li nařízeno odstranění stavby. To znamená, že vydaná kolaudační rozhodnutí na základě zrušených stavebních a dodatečných povolení nejsou platná.

82. K tomu soud uvádí, že správní orgán I. stupně na str. 42 prvostupňového rozhodnutí uvedl s odkazem na závěry VOP, že „§ 129 odst. 3 nového stavebního zákona však nelze aplikovat, a to ani cestou analogie, ve vztahu ke stavbám, které byly zahájeny na základě pravomocného stavebního povolení a jsou podle takového pravomocného stavebního povolení realizovány, či již zcela dokončeny, jako tomu je ve zkoumaném případě.“ Dále správní orgán I. stupně poukázal na závěry obsažené v rozhodnutích NSS a nálezu Ústavního soudu, konkrétně na: (i) rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2007, č. j. 4 As 57/2006-64; (ii) rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 As 11/2007-92; (iii) rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ans 11/2010-193, a (iv) nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 2835/10.

83. Následně správní orgán I. stupně uvedl, že dříve vydaná „kolaudační rozhodnutí jsou bez jakýchkoli právních vad a v právní moci. Stavby byly postaveny v souladu se stavebním povolením a vlastníkům vzniklo právo užívat stavby bez právních vad. Stavby jsou sice dnes posuzovány jako stavby bez stavebního povolení, ale byly realizovány v době platnosti stavebního povolení a v souladu se stavebním povolením. Nelze-li prolomit právo užívání stavby založené kolaudačním rozhodnutím, které pro uplynutí lhůt stanovených správním řádem již nelze zrušit (a připomeňme i nepřezkoumatelné usnesení o zastavení řízení o odstranění stavby), není možné nařídit její odstranění, i když stavební povolení k této stavbě bylo zrušeno. Takový postup by byl v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle níž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích určených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. [...] Dále šetřil práva nabytá v dobré víře s odkazem na § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Stavba byla zahájena na základě pravomocného stavebního povolení, převážná část stavby byla také před vydáním rozsudku soudu o zrušení stavebního povolení dokončena a zkolaudována.“ 84. Žalobci v tomto žalobním bodě uvádějí tři námitky. První námitka směřuje vůči závěrům správního orgánu I. stupně stran nemožnosti prolomení práva užívání stavby komplexu založeného kolaudačním rozhodnutím. Druhá námitka cílí proti existenci dobré víry jednotlivých vlastníků nemovitostí v komplexu. Třetí námitka napadá nevypořádání odvolacích námitek žalovaným.

85. K první námitce soud uvádí, že závěry VOP citované správním orgánem I. stupně jsou v rozporu s právním názorem NSS i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 2835/10). Odchýlit se od dosavadní judikatury NSS může soud pouze výjimečně, a to za striktních podmínek a pouze v případě, jestliže není v dané věci tímto názorem přímo vázán (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011-347). Ačkoliv správní orgány nejsou obecně vázány právními názory NSS či krajských soudů (mimo situace podle § 78 odst. 5 s. ř. s.), v případě, že tyto názory neakceptují, vystavují se riziku, že budou jejich rozhodnutí zrušena právě z důvodu, že krajské soudy jsou obecně vázány právními názory NSS, což se následně projevuje v rozhodovací praxi krajských soudů ve vztahu ke správním orgánům.

86. Závěry správního orgánu I. stupně o tom, že nařízení odstranění stavby, které svědčí kolaudační rozhodnutí, ačkoliv stavební povolení bylo zrušeno (s účinky ex tunc, tj. od počátku, jako by takové rozhodnutí ani nebylo) by bylo protiústavní, jsou liché, zvlášť když tuto situaci posuzoval sám Ústavní soud, který ji neshledal protiústavní. Správní orgán I. stupně se proto měl řídit právním názorem NSS, na který sám v prvostupňovém rozhodnutí odkazuje a částečně jej i cituje (srov. poslední odstavec na str. 42 prvostupňového rozhodnutí). Vzhledem k uvedenému je tato námitka důvodná.

87. Ke druhé námitce soud uvádí, že závěry správního orgánu I. stupně o dobré víře jednotlivých vlastníků nemovitostí byly přinejmenším předčasné. V případě, že správní orgán I. stupně byl přesvědčen o tom, že stavba komplexu splňuje veškeré zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení, neměl důvod k tomu, aby posuzoval dobrou víru jednotlivých vlastníků nemovitostí v komplexu. Z judikatury NSS vyplývá, že je obecně možné námitky existence dobré víry uplatnit v řízení o dodatečném povolení stavby, přičemž posouzení dobré víry je založeno na tom, zda ve prospěch její existence svědčila pravomocná rozhodnutí či obdobný akt orgánu veřejné moci, z nichž by ji osoby, které se dobré víry dovolávají, mohly odvozovat (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 11. 2018, č. j. 9 As 368/2017-48). Podle názoru zdejšího soudu však může mít (hypotetická) dobrá víra vlastníků nemovitostí tvořících komplex v řízení o dodatečném povolení stavby komplexu jen omezený dopad. Výslovné ustanovení, které by správním orgánům v řízení o dodatečném povolení stavby stanovilo povinnost posuzovat dobrou víru stavebníků (vlastníků nemovitostí), stavební zákon neobsahuje (jako tomu je například v případě přezkumného řízení – srov. § 94 odst. 4 správního řádu). Oporu tak poskytují „pouze“ základní zásady činnosti správních orgánů formulované na zákonné úrovni v části první správního řádu. Zde je stanovena povinnost správních orgánů šetřit práva nabytá v dobré víře (§ 2 odst. 3 správního řádu). Jako ostatní zásady či principy dopadající na rozhodování a další postupy správních orgánů však nelze ani tuto zásadu interpretovat a aplikovat izolovaně bez ohledu na ostatní zásady. Podle soudu je tak tuto zásadu třeba vykládat zejména v souvislosti se zásadou zákonnosti (§ 2 odst. 1 správního řádu). Této zásady je proto možné se v řízení o dodatečném povolení stavby dovolávat pouze v případech, jejichž řešení nepřekročilo zákonné meze veřejnoprávních pravidel pro povolování staveb. Pouze na dobré víře tak nemůže být založeno dodatečné povolení stavby, které by s těmito pravidly bylo v rozporu. Rovněž Ústavní soud (byť tyto závěry vyslovil ve věci odstranění stavby, avšak jeho závěry jsou přiměřeně použitelné i v projednávané věci) shledal nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva tehdy, kdy nejenže bylo odstranění části stavby zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele, ale zároveň ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahovalo do veřejného práva závažným způsobem ani nezasahovalo do práva jiných subjektů a nezbavovalo jiné subjekty právní ochrany (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I.ÚS 1956/19). Ústavní soud dále v citovaném nálezu uvedl, že „[n]uance bez mála dvou desítek cm oplocení zahrady rodinného domu […] nelze srovnávat s rozsáhlými tzv. černými stavbami developerů, na jejichž odstranění (na rozdíl od nyní projednávané věci) nepochybně existuje naléhavý veřejný zájem.“ Vlastníci nemovitostí tvořících komplex proto nemohou úspěšně namítat porušení zásady šetření práv nabytých v dobré víře, jestliže by posouzení, kterého se domáhají, bylo v rozporu se zákonem (tj. v projednávané věci zejména s požadavky územního plánu). Soud však na druhou stranu v obecné rovině připouští poměřování dobré víry stavebníka (vlastníka) dodatečně povolované stavby při posuzování námitek ostatních účastníků řízení o dodatečném povolení stavby týkajících se dopadů do jejich subjektivních práv. To by však platilo pouze za předpokladu, že v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí či jiný akt orgánu veřejné moci, o který se tvrzení o existenci dobré víry opírá (srov. výše uvedené závěry rozsudku NSS č. j. 9 As 368/2017-48), byla zachována elementární procesní práva všech účastníků řízení (tj. i vlastníků sousedních pozemků). Tak tomu však v projednávané věci nebylo, neboť z její historie (srov. bod 11 tohoto rozsudku) plyne, že žalobcům byla tato práva odepřena (o čemž ostatně ani není mezi stranami sporu). Posouzení existence dobré víry vlastníků nemovitostí tvořících komplex by jinak pochopitelně mělo své místo v řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem anebo v řízení o soukromoprávních nárocích vůči právnímu předchůdci, například v řízení o náhradě či odčinění způsobené újmy.

88. Přesto ve vztahu k provedenému posouzení dobré víry soud nad rámec nezbytného odůvodnění dodává, že správní orgán I. stupně vycházel ze skutkového stavu, který vyžadoval podstatné doplnění, přičemž rezignoval na to, aby svůj závěr dostatečně odůvodnil. Pouhé konstatování o zahájení stavby komplexu na základě pravomocného stavebního povolení a jejím převážném dokončení a zkolaudování před vydáním rozsudku zrušujícího dané stavební povolení je nedostatečné. Dobrou víru je nutné zkoumat u konkrétního vlastníka, a to nejen ve vztahu k objektivním skutečnostem (tj. například kdy bylo to které rozhodnutí vydáno či zrušeno, kdy byla ta která část stavby komplexu dostavěna, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy a v jakém znění, zda například v kupní smlouvě nebyli na danou situaci ohledně stavebního řízení pozdější vlastníci předchozím vlastníkem upozorněni atd.), ale i ve vztahu ke skutečnostem subjektivním (tj. kdy se ta která osoba dozvěděla nebo mohla dozvědět o právních vadách stavby komplexu anebo zda daná osoba vyvinula dostatečnou snahu k tomu, aby si zjistila veškeré dostupné informace před tím, než koupi příslušné nemovitosti stavby komplexu uskutečnila atd.). Veškeré subjektivní a velká část objektivních zde nastíněných skutečností vztahujících se k jednotlivým vlastníkům v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zcela absentují a nejsou ani součástí předloženého správního spisu. Správní orgán I. stupně proto dospěl ke skutkovému stavu, který vyžaduje podstatné doplnění, a proto nemohl dojít k závěru, že zde byla jakákoliv dobrá víra, neboť pro takové zhodnocení situace nezajistil důkazní prostředky, neprovedl dokazování, a adekvátní vyhodnocení tak ani nemohl uvést do odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.

89. K třetí námitce soud uvádí, že ze správního spisu vyplývá, že žalobci ve svých odvoláních upozorňovali na průtahy v řízení. V obou případech se však nejednalo o odvolací námitku, ale pouze o kontextuální sdělení navázané na ostatní argumentaci žalobců. Žalobci a) a b) upozorňovali na postup Městského úřadu Dobříš, nikoliv na postup správního orgánu I. stupně. Žalobce c) poukazoval i na postup správního orgánu I. stupně, ale pouze v obecné rovině, když uvedl, že správní orgán I. stupně několikrát požadoval prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí. Navíc platí, že i důvodná námitka průtahů správního řízení nemůže mít sama o sobě vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Konkrétnější argumentaci týkající se toho, že namítané průtahy předcházejícího řízení by měly mít na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, žalobci neuvádějí. Žalobní námitka je proto v této části nedůvodná. K odmítnutí založení listin do spisu 90. Žalobce c) rovněž namítá, že správní orgán I. stupně postupoval nezákonně, neboť odmítl založit předchozí rozsudky a rozhodnutí týkající se projednávané stavby komplexu do správního spisu, a to z důvodu, že tento spis byl zaslán soudu. Uvádí, že důvodem tohoto postupu bylo zajištění souladnosti rozhodování správních orgánů ve věci s předchozími závaznými právními názory správních soudů i žalovaného. Tento postup odůvodňuje rovněž závěry uvedenými v rozsudku zdejšího soudu č. j. 46 A 142/2015-113, ze kterých má vyplývat, že veškerá řízení se musí řešit současně – například stavba zpevněných ploch veřejně nepřístupných musí být jako příslušenství součástí celkového řízení ve věci stavby bytového komplexu.

91. Z prvostupňového rozhodnutí na str. 41 vyplývá, že žalobce c) dne 27. 4. 2017 doručil přehled rozsudků soudů a rozhodnutí žalovaného společně s požadavkem na zařazení spisu sp. zn. MDOB/5558/2008/VYST do spisu sp. zn. MeUPB/28513/2017/SÚÚP/PeN. K tomu správní orgán I. stupně uvedl, že tento spis se nachází u zdejšího soudu, a proto nemůže být zařazen do spisu v projednávané věci.

92. Z důvodu obecnosti žalobní námitky žalobce c) neshledal soud vliv tohoto postupu správního orgánu I. stupně na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce c) totiž neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti měly jím požadované listiny prokazovat, přičemž k předchozím závěrům soudů a žalovaného týkajícím se projednávané věci správní orgán I. stupně přihlíží bez dalšího, neboť jsou mu známy z úřední činnosti (srov. § 50 odst. 1 správního řádu). Obecný odkaz na postup dosud rozhodujících správních orgánů je nedostatečný. Správní orgán I. stupně kromě toho neodmítl založení požadovaných rozhodnutí, ale pouze spisu sp. zn. MDOB/5558/2008/VYST. Problém s dočasnou nedostupností spisu je třeba nicméně řešit tak, že si správní orgán pořídí kopie odesílaného správního spisu (jeho relevantních, tj. pro věc rozhodných částí) anebo si jeho originál (respektive jeho částí) za účelem pořízení kopií vyžádá přímo u soudu. Samotné nepřipojení správního spisu bez dalšího však nelze považovat za vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí či napadeného rozhodnutí. Námitka je nedůvodná. Závěr 93. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí jsou v podstatných částech nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a navíc zatížena vadou řízení spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem i nezákonností, zrušil soud napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.) dílem podle § 76 odst. 1 písm. a), dílem podle § 76 odst. 1 písm. c) a dílem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto řízení budou správní orgány respektovat právní názory soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

94. V dalším řízení správní orgán I. stupně provede a řádně zdokumentuje šetření na místě za účelem zjištění aktuálního stavu v území ve vztahu ke stavbě komplexu, tj. zjistí, na jakých pozemcích se nacházejí jaké stavební objekty (včetně stavebních objektů rozestavěných, např. na pozemku parc. č. X, který do výpočtu koeficientu zastavěnosti plochy správní orgán I. stupně započítá, ledaže by daná stavba byla fakticky již zcela odstraněna) a zpevněné plochy, a jakou plochu zabírají. O termínu místního šetření účastníky řízení (včetně žalobců) vyrozumí a umožní jim se jej zúčastnit. V této souvislosti poukazuje soud na rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2014, č. j. 2 As 69/2014-57, v němž NSS poukázal na povinnost správního orgánu provádět důkazy pouze za předpokladu, že poskytne účastníku řízení možnost být přítomen jejich provádění (§ 51 odst. 2 správního řádu), nebo na ústavně zaručené právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zároveň ale NSS upozornil, že „obecné principy správního řízení se samozřejmě nedají bezvýjimečně aplikovat za každé myslitelné situace. Zpravidla tedy bude na správním orgánu, aby zjistil, zda v určité situaci právní řád neupřednostňuje před jejich uplatňováním ochranu jiných právních statků. Na nyní posuzovaný úkon stavebního řízení tedy musí být nahlíženo z hlediska proporcionality zásahu do práv jiných osob, zde konkrétně osoby zúčastněné na řízení jako stavebníka a vlastníka pozemku“. Z citovaného rozhodnutí tak vyplývá, že v rámci místního šetření je možné umožnit i ostatním účastníkům vstup na pozemek, popřípadě i vstup do obydlí, a to i bez souhlasu vlastníků nemovitostí tvořících komplex, pokud by správní orgány shledaly, že je to z hlediska proporcionality zásahu do práv jiných osob nezbytně nutné ke zjištění stavu věci bez důvodných pochybností (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2019, č. j. 5 As 93/2018-32). Posouzení proporcionality zásahu do jednotlivých práv konkrétních osob a závěry z něj vyplývající, musí správní orgány jednoznačně a dostatečně odůvodnit.

95. Vzhledem k tomu, že územní plán města Dobříš zpevněné plochy (konkrétně a výlučně pouze parkoviště, chodníky a manipulační plochy) nepovažuje za stavby (ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona), tyto nebudou započteny do výpočtu koeficientu zastavěnosti plochy. Rovněž správní orgán I. stupně vezme v potaz, jakým způsobem se započítávají do koeficientu zastavěnosti zatravňovací dlaždice a lehké dřevěné terasy s roštovou konstrukcí nad propustnou (polopropustnou) zeminou (srov. poznámku na str. 51 územního plánu města Dobříš). Za této situace pak provede nový výpočet koeficientu zastavěnosti plochy. Výpočet koeficientu správní orgán I. stupně provede na základě aktuálně zjištěných skutečností. Takto provedené výpočty následně posoudí stran toho, zda jsou splněny podmínky plošné zastavěnosti stanovené územním plánem města Dobříš. Zároveň se bude zabývat otázkou, zda údaje obsažené v katastru nemovitostí reflektují skutečný stav, a to ve vztahu k námitce žalobce c) stran dělení pozemků parc. č. X, X, X a X.

96. Stejně tak se bude znovu zabývat skutkovými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku ze dne 4. 11. 2004. V případě, že bude mít za to, že tento znalecký posudek je mylný, bude na místě, aby jeho závěry vyvrátil přezkoumatelnou argumentací (tj. uvedl proč a z jakých důvodů se tento znalecký posudek podle něj mýlí či proč je nepoužitelný). V rámci zachování požadavku na přezkoumatelnost rozhodnutí se bude zabývat nejdříve vymezením příslušných pojmů „podkroví“ a „podlaží“ (k vymezení pojmů podkroví a podlaží srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2017, č. j. 46 A 23/2015-100). Jakmile jednoznačně definuje tyto pojmy, uvede jednotlivé v realitě ověřené parametry stavby komplexu (zejména stavby bytového domu č. p. X a věže) a následně posoudí, kolik plnohodnotných a kolik ustupujících podlaží, popřípadě podkroví, v návaznosti na příslušné parametry všech staveb (každou zvlášť) komplexu tyto jednotlivé stavby komplexu mají, a zda tak splňují výškové limity stanovené územním plánem města Dobříš. Výšková hladina se vztahuje pouze k ploše SM1, a nikoliv k ostatním funkčním plochám na území města Dobříše. V případě výškových limitů rovněž neplatí výjimka v možnosti posuzovat stavby individuálně. Pokud podmínky výškového limitu nejsou splněny kumulativně (což v případě věže je podle názoru soudu evidentní – srov. výše), nemůže správní orgán I. stupně stavbu dodatečně povolit, jak to učinil prvostupňovým rozhodnutím (srov. rozsudek zdejšího soudu č. j. 46 A 11/2013-158), nebude-li současně žádáno o dílčí odstranění či stavební úpravy stavby tak, aby výsledná stavba limity územního plánu splňovala. Stejně tak uvede v odůvodnění svého rozhodnutí výšku jednotlivých staveb komplexu, zejména uvede výšku věže a uvede výškové zaměření jednotlivých staveb komplexu, kterým podle prvostupňového rozhodnutí má disponovat, popřípadě zajistí nové. V případě označení určitého „podlaží“ za podkroví či ustupující podlaží popíše, z jakých konkrétních v realitě ověřených prvků toto své hodnocení dovozuje.

97. Vzhledem k nedostatkům týkajícím se posouzení počtu odstavných stání uvede správní orgán I. stupně úplnou citací relevantních částí normové hodnoty dané technické normy ČSN 73 6110 v rozhodném časovém znění, na jejichž základě dovozuje, že počet odstavných stání je dostačující. Zároveň neopomene uvést, z jakých konkrétních údajů vycházel při svých výpočtech a závěrech a jak tyto podkladové údaje zjistil.

98. Stejně tak je nutné, aby správní orgán I. stupně provedl (zajistil) nové měření odstupu mezi domem č. p. X žalobců a) a b) a stavbami komplexu, jakož i měření výšky hřebene staveb komplexu, a tyto výsledky následně znovu náležitě posoudil stran plnění podmínky odstupu od ostatních staveb v daném místě [zejména od domu č. p. X žalobců a) a b)]. Měření v systémech GIS a MISYS se totiž rozchází s měřeními žalobců a) a b), přičemž je nutné tyto vzdálenosti stanovit jednoznačně v terénu a tento rozpor odstranit, ideálně při místním šetření, k němuž budou účastníci řízení pozváni.

99. Rovněž bude na správním orgánu I. stupně, aby v dalším řízení posoudil studii oslunění (vypracovanou L. P.) stavby komplexu a okolních domů v kontrastu se zjištěními vyplývajícími z odborného stanoviska Ing. arch. A. K. V odůvodnění uvede, proč se přiklonil k tomu kterému závěru a na základě jakých skutečností považuje buď studii oslunění za správně či nesprávně zpracovanou a v čem se případně odborné stanovisko Ing. arch. A. K. v dané věcí mýlí, nebo má pravdu. Pokud by toto vyhodnocení přesahovalo odborné schopnosti jeho úředních osob, nechá správní orgán I. stupně za daným účelem zpracovat znalecký posudek.

100. Také posoudí otázku zábran na střeše stavby komplexu (zejména u domu č. p. X), tedy zda skutečně chybí a zda je zde riziko pádu ledu a sněhu ze střechy stavby komplexu. Dospěje-li následně k závěru, že tyto zábrany skutečně absentují a je zde riziko toho, že by mohla vzniknout okolojdoucím osobám [včetně žalobců a) a b)] újma právě nezabezpečením střechy proti pádu ledu a sněhu, bude (v případě hypotetického dodatečného povolení stavby) postupovat podle § 115 odst. 1 stavebního zákona stanovením příslušných podmínek tak, aby zabezpečil ochranu veřejného zájmu (tj. předcházení újmy na majetku a zdraví sousedů a okolojdoucích).

101. Protože byla uplatněna námitka podjatosti, která nebyla ani jako odvolací námitka vypořádána, bude se správní orgán I. stupně rovněž zabývat námitkami žalobců stran podjatosti Ing. P. N. postupem podle § 14 odst. 3 správního řádu, popřípadě jsou-li opožděné, v odůvodnění nového rozhodnutí. Rozhodnutí o nákladech řízení 102. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II až IV podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který byl ve věci neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům jako úspěšným ve věci soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s.

103. Náklady řízení žalobců a) a b) spočívají v náhradě soudního poplatku ve výši 3 000 Kč pro každého. Náhrada odměny advokáta jim nenáleží, neboť advokátem zastupováni nebyli. Celková výše nákladů, které každému ze žalobců a) a b) vznikly v tomto řízení, činí 3 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit zvlášť žalobci a) a žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč.

104. Náklady řízení žalobce c) spočívají v náhradě soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a v náhradě nákladů za zastupování advokátem. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby a repliky ze dne 20. 5. 2019), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], tři paušální částky ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a částka 2 142 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů, které žalobci c) vznikly v tomto řízení, činí 15 342 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupce žalobce c) [§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 64 s. ř. s.].

105. Osobám zúčastněným na řízení právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 5 s. ř. s. nepřísluší, neboť jim soud v tomto řízení neuložil žádnou povinnost. Zároveň osoby zúčastněné na řízení neuvedly žádné skutečnosti, na jejichž základě by jim bylo možné přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.