46 A 90/2017 - 35

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Olgy Stránské a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobce: D. M., bytem X, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2017, č. j. 038431/2017/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2017, č. j. 038431/2017/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Ú. (dále jen „stavební úřad“) ze dne 8. 8. 2016, č. j. MEUV 10323/2016 STU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo zastaveno řízení o dělení pozemků parc. č. X a X v k. ú. Ú. u P. v obci Ú.

2. Žalobce namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že návrh na dělení pozemků nesplňuje požadavky dle § 22 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), aniž se vypořádal s námitkou žalobce ze dne 26. 9. 2013, že účelová komunikace na předmětných pozemcích není veřejně přístupná, a proto na ni uvedené ustanovení nedopadá. Uvádí, že v řízení navíc doložil, že navrhované oddělení nezhoršuje stávající stav dopravní obslužnosti. Vytýká žalovanému, že napadeným rozhodnutím zasáhl do vlastnického práva žalobce nad rámec zákona v rozsahu větším než nezbytném, čímž porušil ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

3. Žalobce dále namítá, že žalovaný v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu nedostatečně zjistil stav věci, neboť se nezabýval možnou šířkou komunikace na předmětných pozemcích s ohledem na tvar pozemků a pevné překážky na nich, ačkoli žalobce v řízení na tyto skutečnosti opakovaně poukazoval. Vzhledem k tomuto stavu část pozemků navržených k oddělení nemohla být nikdy využívána jako komunikace.

4. Žalobce též vytýká žalovanému, že opakovaně nedodržel zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o odvolání, čímž porušil ustanovení § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu.

5. Žalobce dále namítá, že se žalovaný v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu řádně nevypořádal s jeho odvolací námitkou ohledně nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí a porušení § 68 odst. 3 správního řádu.

6. Žalobce odmítá tvrzení žalovaného, že nedoplnil žádost o navrhované využití oddělených částí pozemků, neboť v podání ze dne 10. 10. 2013 bylo navrženo nové využití oddělených částí pozemků jako zahrada. K důkazu označil podání ze dne 10. 10. 2013 a sdělení ze dne 16. 11. 2015, v němž reagoval na výzvu stavebního úřadu ze dne 13. 11. 2015 k doplnění žádosti o povolení dělení pozemků.

7. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Uvádí, že sdělení ze dne 16. 11. 2015, jímž měl žalobce reagovat na výzvu k doplnění podkladů ze dne 13. 11. 2015 a které označil k důkazu, žalovaný při rozhodování o odvolání ve spise nenašel. Jelikož žalobce doručení tohoto podání nedokládá, žalovaný vychází z toho, že žádost nebyla požadovaným způsobem doplněna a věc rozhodl správně. Předkládá též výtisk obrazovky s výpisem z podacího deníku stavebního úřadu z daného období. Dále uvádí, že v projednávané věci není rozhodné, zda se jedná o komunikaci účelovou, nebo místní. Podstatné je, aby oddělené pozemky byly přístupné z veřejné, popřípadě účelové komunikace, a aby nevznikaly pozemky bez přístupu. Žalobci bylo umožněno, aby svou žádost o dělení pozemků rozšířil o možnost změny způsobu využití tak, aby mohly být sloučeny k sousedním parcelám (zahradám), avšak žalobce této možnosti nevyužil.

8. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvádí, že dne 10. 10. 2013 předal stavebnímu úřadu plánky s vyznačením nového druhu pozemku (zahrada) na oddělovaných částech pozemků. V reakci na výzvu ze dne 9. 11. 2015 podal stavebnímu úřadu dne 16. 11. 2015 stížnost spolu s vyjádřením, v němž upozornil na to, že požadované uvedení změny druhu pozemku na oddělených částech doplnil dne 10. 10. 2013. Dopis stejného znění předal rovněž žalovanému. Žalobce poukazuje na to, že na stížnost reagoval stavební úřad dopisem ze dne 16. 12. 2015. Žalobce poté podal žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti, na niž žalovaný odpověděl dopisem ze dne 22. 2. 2016. Uvádí, že na podání ze dne 16. 11. 2015 upozorňoval též v podaném odvolání, v němž namítal, že se stavební úřad nevypořádal s jeho návrhy a námitkami odůvodněnými v odpovědi na výzvu ze dne 16. 11. 2015. K výpisu z podacího deníku stavebního úřadu, který žalovaný předložil, žalobce uvádí, že jde o podání zaznamenané na čtvrtém řádku s datem podání 18. 11. 2015 sp. zn. MEUV 12934/2015. Upozorňuje, že dopis ze dne 16. 11. 2015 s potvrzením data podání je založen ve správním spise. Žalovaný musel být o dopisu žalobce informován, a pokud ho od stavebního úřadu neobdržel, měl si jej před vydáním rozhodnutí vyžádat. Nesouhlasí s tím, že by nevyužil možnosti rozšíření žádosti o možnost změny způsobu využití pozemků tak, aby následně mohly být oddělené části sloučeny k sousedním parcelám, neboť v podání ze dne 10. 10. 2013 navrhl využití nově oddělených částí jako zahrada. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

10. Soud o věci rozhodl bez jednání, neboť žalobce s projednáním věci bez jednání vyslovil souhlas a žalovaný na výzvu soudu nesdělil, že by s tímto postupem nesouhlasil, a má se tedy za to, že s ním souhlasí (§ 51 odst. 1 s. ř. s.); nadto soud dospěl k závěru, že je na místě postup podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 11. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 16. 3. 2012 podali žalobce a M. M. žádost o povolení oddělení části pozemků parc. č. X a X v k. ú. Ú. u P. Stavební úřad 12. 7. 2012 rozhodl o dělení pozemků, pro něž stanovil podmínky. K odvolání žadatelů žalovaný rozhodnutí dne 1. 1. 2013 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Mimo jiné konstatoval, že záměr navrhuje oddělení částí pozemků z komunikace, která dle snímku katastrální mapy splňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace, za účelem změny využití bez uvedení výsledného cíle. Podkladem pro rozhodnutí proto musí být též stanovisko města Ú. jako příslušného silničního správního orgánu, které uložil stavebnímu úřadu opatřit. K námitce žadatelů proti podmínce spočívající v zachování stávajícího využití oddělovaných pozemků z důvodu zajištění přístupu na pozemky parc. č. X a X poukázal na § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., jehož smyslem je zajištění přístupnosti každého pozemku bez ohledu na vlastnictví. Upozornil, že dle mapových podkladů již nyní není pozemek parc. č. X napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci a je v zájmu žadatelů hledat řešení, které požadavkům tohoto ustanovení vyhoví, např. současným dělením a scelováním pozemků.

12. V podání ze dne 26. 9. 2013 žadatelé uvedli, že účelová komunikace na pozemcích není veřejně přístupná. V podání ze dne 10. 10. 2013 doplnili, že hodlají převést vlastnictví převážné části pozemků s tím, že si hodlají ponechat malou část k využití jako zahradu. Navrhují, aby pro případ převodu vlastnictví nově oddělených pozemků X a X byl zajištěn přístup k pozemkům parc. č. X, X a X zřízením věcného břemene na odděleném pozemku parc. č. X ve prospěch těchto pozemků. Přiložili plánky s vyznačením změny druhu pozemku na oddělovaných částech pozemků na zahradu a s návrhem věcných břemen. Stavební úřad výzvou ze dne 24. 10. 2013 bez konkrétního odůvodnění vyzval žadatele, aby uvedli žádost do souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb. Dopisem ze dne 2. 12. 2013 žadatelé stavební úřad požádali o vyjádření, zda doplnění ze dne 10. 10. 2013 považuje za nedostatečné a v čem případnou nedostatečnost spatřuje.

13. Dne 6. 10. 2014 stavební úřad znovu rozhodl o dělení pozemků, pro které současně stanovil podmínky. Rozhodnutí bylo znovu k odvolání žadatelů zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 2. 2015 pro rozpor s § 68 správního řádu (nepřezkoumatelnost) a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání. Žalovaný vytkl stavebnímu úřadu, že neposoudil soulad záměru s územně plánovací dokumentací, výrok neobsahoval údaje podle § 12 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění účinném do 28. 3. 2015 (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), a to druh pozemků, jichž se dělení týká, a určení nových hranic s vyznačenými přístupy z veřejně přístupné pozemní komunikace ke každému pozemku. Stavební úřad sice odkázal na připojený návrh, avšak jeho grafická část nebyla k rozhodnutí připojena. Dále vytkl stavebnímu úřadu, že nehodnotil, zda všechny dotčené pozemky budou mít přístup z veřejně přístupné komunikace. Konstatoval, že v případě pozemku parc. č. X by byla podmínka splněna, pouze pokud by se sloučil s oddělovanou částí pozemku, a připomněl, že slučovat lze pouze pozemky téhož druhu. K námitce žadatelů proti podmínce spočívající v zachování stávajícího využití oddělovaných pozemků stejně jako v předchozím rozhodnutí poukázal na požadavek § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a konstatoval, že dle mapových podkladů není v případě pozemku parc. č. X podmínka dopravního napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci splněna, a je v zájmu žalobce hledat řešení, které požadavku vyhoví, např. současným dělením a scelováním pozemků. Uložil stavebnímu úřadu, aby žádost znovu posoudil, zjistil skutečný stav věci a po novém projednání vydal rozhodnutí v souladu s platnou legislativou, uvedl všechny podklady pro rozhodnutí, jejich zhodnocení a úvahy o všech námitkách uplatněných v průběhu řízení.

14. Dne 18. 8. 2015 žalovaný v rámci opatření proti nečinnosti uložil stavebnímu úřadu rozhodnout ve věci dělení pozemků do 30 dnů od doručení přípisu, který byl doručen stavebnímu úřadu následujícího dne.

15. Stavební úřad výzvou ze dne 9. 11. 2015 doručenou žalobci 13. 11. 2015 vyzval s odkazem na § 87 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“; viz čl. II bod 14 zákona č. 350/2012 Sb.) žadatele, aby do 5. 1. 2016 předloženou žádost doplnili o návrh dělení splňující požadavky § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a o změnu druhu oddělené části pozemku s tím, že nelze sloučit pozemky různého druhu. Ve výzvě pouze odkázal na právní názor žalovaného v rozhodnutí ze dne 18. 2. 2015 a poučil žalobce, že nebudou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, bude řízení zastaveno dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.

16. Žalobce reagoval na výzvu podáním podaným u stavebního úřadu dne 16. 11. 2015 označeným jako stížnost ve věci dělení pozemků a reakce na výzvu stavebního úřadu k doplnění žádosti ze dne 16. 3. 2012 o dělení pozemků. K výzvě uvedl, že ji považuje za nedůvodný průtah v řízení. Upozornil, že již při jednání dne 7. 10. 2013 byli žadatelé vyzváni, aby uvedli žádost do souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb. a uvedli změnu druhu pozemku, na což reagovali podáním ze dne 10. 10. 2013, v němž vysvětlili své záměry, navrhli opatření k zajištění přístupnosti pozemků a uvedli změnu druhu oddělených částí pozemků. Stavební úřad znovu vydal shodnou výzvu dne 24. 10. 2013, přičemž na dotaz žadatelů, zda pokládá vyjádření za nedostatečné, nereagoval a rozhodl o dělení pozemků. Žalobce uvedl, že hranice jsou navrženy tak, aby nezhoršily stávající stav dopravní obslužnosti (za pevnými nadzemními objekty – kiosek s kabelovou skříní a stožáry nadzemního vedení). Namítá, že oddělené části pozemků jako komunikace nikdy nesloužily, poukázal na vzrostlé stromy a svažitý terén a s odkazem na § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. zdůraznil potřebu posuzovat konkrétní podmínky daného případu. Uvedl, že navržené řešení považuje za souladné s vyhláškou č. 501/2006 Sb. a stavební úřad mu nesdělil, jakým způsobem by navržené řešení mělo stávající stav zhoršovat.

17. Stavební úřad odpověděl na podání žalobce dopisem ze dne 16. 12. 2015, v němž popsal průběh řízení a citoval rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2015. Zdůraznil citaci, že je v zájmu žadatele hledat řešení, které vyhoví požadavkům vyhlášky č. 501/2006 Sb., např. současným dělením a scelováním pozemků s tím, že předložený návrh uvedenému nevyhovuje. Uvedl, že jelikož je právním názorem žalovaného vázán, vyzval žalobce, aby uvedl návrh do souladu s § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Průtahy odůvodnil nemocí pracovnice stavebního úřadu.

18. Žalobce podáním doručeným žalovanému 22. 12. 2015 požádal o přešetření vyřízení stížnosti. Žalovaný 22. 2. 2016 znovu přijal opatření proti nečinnosti a uložil stavebnímu úřadu rozhodnout ve věci dělení pozemků do 30 dnů od doručení přípisu, který byl doručen stavebnímu úřadu 25. 2. 2015. Konstatoval, že podání ze dne 16. 11. 2015 nebylo dle obsahu stížností a nemělo být jako stížnost vyřizováno.

19. Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu územní řízení zahájené 16. 3. 2012 na základě žádosti žalobce o dělení pozemků zastavil. V odůvodnění pouze uvedl, že dle rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2015 vyzval žalobce k doplnění žádosti a žalobce vady žádosti, které brání pokračování v řízení, neodstranil.

20. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce 15. 8. 2016 odvolání, v němž namítal porušení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce reagoval na výzvu ze dne 9. 11. 2015 v odpovědi ze dne 16. 11. 2015, avšak stavební úřad se s jeho námitkami nevypořádal. O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, v němž žalovaný konstatoval, že návrh dělení pozemků nesplňuje požadavky § 20 odst. 3 a § 22 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť je navrženo dělení pozemků, které plní funkci pozemní komunikace, tak, že po oddělení dvou částí bude průjezdná šířka pouze čtyři metry, což neodpovídá požadavkům této vyhlášky a dostatečným způsobem neumožňuje průjezd obslužných vozidel (popelářů, hasičů apod.), ani zimní údržbu. Dále konstatoval, že v žádosti nebylo uvedeno, jak by mělo být s oddělenými pozemky naloženo. Správní orgány předpokládaly, že by měly být připojeny k sousedním zahradám, a proto požadovaly rozšíření žádosti o změnu druhu oddělených částí na druh zahrada, aby bylo možné je sloučit. Žádost nebyla požadovaným ani jiným způsobem doplněna. Žalovaný aproboval zastavení řízení, neboť žalobce přes výzvu nedoplnil řádné podklady pro dělení pozemků. Posouzení žalobních bodů 21. Soud se nejprve zabýval žalobní námitkou týkající se nevypořádání odvolacích námitek.

22. Podle § 68 odst. 1 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Podle odst. 3 téhož ustanovení se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

23. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu potom plyne, že „[f]unkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109).“ Obdobně z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Může to však způsobit i nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84).

24. Soud se ztotožňuje s žalobcem, že žalovaný se s jeho odvolacími námitkami nevypořádal. Žalovaný nevysvětlil, zda považuje prvostupňové rozhodnutí za dostatečně odůvodněné, pokud jde o vypořádání námitek žalobce uplatněných v podání ze dne 16. 11. 2015 (a předchozích podáních, na něž poukazovalo), a ani sám v rámci zásady jednotnosti správního řízení nedoplnil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tak, aby se s těmito námitkami vypořádal a vysvětlil, jaké konkrétní vady měla podaná žádost o dělení pozemků, jejíž náležitosti byly stanoveny v § 86 stavebního zákona a v § 6 a příloze č. 7 vyhlášky č. 503/2006 Sb., doplněná podáním ze dne 10. 10. 2013 a jakým způsobem bránily případné vady pokračování řízení a vydání meritorního rozhodnutí za situace, kdy stavební úřad opakovaně o této žádosti věcně rozhodoval, přičemž ani druhé zrušující rozhodnutí žalovaného, na které výzva stavebního úřadu odkazovala, žádné konkrétní vady žádosti, jež by bránily věcnému projednání, neuvádělo (např. že by v situačním výkresu nebyl vyznačen přístup z veřejně přístupné pozemní komunikace ke každému pozemku). Dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu lze řízení zastavit v případě, kdy vady žádosti brání správnímu orgánu žádost věcně posoudit, tedy v případě žádosti o dělení pozemků zejména posoudit soulad záměru žadatele s § 90 stavebního zákona (a prováděcími právními předpisy, na které ustanovení odkazuje, tedy včetně souladu s § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb.). Pokud vady žádosti nebrání jejímu věcnému posouzení a stavební úřad dojde k závěru, že záměr není v souladu s požadavky uvedenými v § 90 (nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy), stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne dle § 90 odst. 2 stavebního zákona. Závěr o nesouladu záměru s ustanovením § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. představuje věcné posouzení žádosti, a nikoli důvod zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.

25. Pokud žalovaný ve vyjádření uvádí, že podání ze dne 16. 11. 2015, jímž žalobce reagoval na výzvu ze dne 9. 11. 2015, nenalezl ve spise, který mu byl předložen stavebním úřadem, a vyjadřuje pochybnost o tom, zda bylo skutečně podáno, soud konstatuje, že kopie tohoto podání s vyznačeným podacím razítkem s datem 16. 11. 2015 je založena ve správním spise, který byl předložen soudu, přičemž i další listiny ve správním spise založené (dopis stavebního úřadu ze dne 16. 12. 2015 a opatření žalovaného ze dne 22. 2. 2016) dokládají, že žalobce na výzvu stavebního úřadu ze dne 9. 11. 2015 reagoval, a bylo proto povinností stavebního úřadu, respektive žalovaného, se se všemi námitkami žalobce, včetně odkazu na podání ze dne 10. 10. 2013, v němž žalobce vyznačil záměr změnit druh pozemku na oddělovaných částech, vypořádat.

26. Jelikož žalovaný nedostál povinnosti vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí se všemi námitkami žalobce, je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Námitka žalobce je tedy důvodná.

27. Soud souhlasí s žalobcem, že žalovaný se rovněž nevypořádal s jeho námitkami, že účelová komunikace na předmětných pozemcích není veřejně přístupná, navrhované oddělení nezhoršuje stávající stav dopravní obslužnosti a že oddělované části nemohly být využívány jako komunikace. Není přitom na místě, aby soud v tomto řízení činil úvahy, které prioritně náleží učinit správnímu orgánu. To by bylo v rozporu s principem přezkumu správního rozhodnutí, který je založen na tom, že je to vždy správní orgán, který k věci jako první zaujme své stanovisko. Jak bylo již výše uvedeno, posouzení záměru s požadavky § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. [§ 90 písm. c) stavebního zákona] je věcným posouzením žádosti. Pokud žalovaný dospěl k závěru o nesouladu záměru s těmito hledisky a současně svým výrokem potvrdil prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné.

28. K namítaným průtahům v řízení v podobě porušení lhůt pro rozhodnutí o odvolání (porušení § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu) soud uvádí, že důvodnost žaloby může mít za následek pouze vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001-51, publ. pod č. 23/2003 Sb. NSS, ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001-30, publ. pod č. 494/2005 Sb. NSS, ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011-101, či ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 As 376/2017-22). Průtahy v řízení samy o sobě nemohou mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002-41, v němž se konstatuje, že „průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost správního orgánu. Procesní ochrana proti této nečinnosti musí směřovat k jejímu ukončení, tj. k tomu, aby správní orgán ve věci jednal a rozhodl. Průtahy v řízení nemají zpravidla vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí. Z těchto důvodů nelze rozhodnutí správního orgánu zrušit pouze pro průtahy v řízení.“ Ačkoli nelze vyloučit situaci, kdy průtahy v řízení budou v kombinaci s dalšími okolnostmi nastalými v průběhu správního řízení představovat porušení procesních předpisů, které by mohlo způsobit nezákonnost správního rozhodnutí a vést k jeho zrušení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013-69), žalobce takové skutečnosti netvrdil. Tyto námitky proto soud neshledal důvodnými. Závěr 29. Soud s ohledem na výše uvedené žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. z důvodu, že nemá oporu ve spise, a podle ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný se bude zabývat tím, zda má žádost o dělení pozemků vady, případně jaké, zda takové vady brání jejímu věcnému projednání [tedy řádnému posouzení souladu záměru s hledisky uvedenými v § 90 písm. a) až e) stavebního zákona] a zda byl žalobce dostatečně určitě vyzván k jejich odstranění. Pokud shledá, že důvody pro zastavení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu jsou dány, své rozhodnutí odůvodní v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu a vypořádá se se všemi námitkami žalobce, a to zejména s námitkami relevantními z hlediska rozhodnutí o zastavení řízení. V případě, že shledá žádost věcně projednatelnou, bude se v návaznosti na konkrétní okolnosti dané věci zabývat všemi návrhy a námitkami účastníků a jejich vyjádřeními k podkladům rozhodnutí. Soud s ohledem na dosavadní průběh řízení upozorňuje, že odvolací řízení tvoří s prvoinstančním řízením jeden celek a vady prvostupňového řízení i rozhodnutí lze odstranit v řízení odvolacím. Vysloveným právním názorem jsou správní orgány v dalším řízení vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a má tedy právo na náhradu nákladů řízení. Náklady jsou tvořeny náhradou zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Žalobce žádné další náklady nevyčíslil. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen žalobci uhradit ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

Poučení