46 Af 61/2014 - 121

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobců: a) B., s. r. o., se sídlem T., b) G. spol. s r.o., se sídlem R. P., a c) D. Cz. r., s. r. o., se sídlem P. H., všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 40, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 8. 2014, čj. 23510-3/2014-900000-304.7, ze dne 17. 7. 2014, čj. 17263-2/2014-900000-304.7, ze dne 21. 7. 2014, čj. 17263-5/2014-900000-304.7, ze dne 21. 7. 2014, čj. 17263-7/2014-900000- 304.7, ze dne 21. 7. 2014, čj. 17263-6/2014-900000-304.7, ze dne 22. 7. 2014, čj. 17263- 10/2014-900000-304.7, ze dne 22. 7. 2014, čj. 17263-9/2014-900000-304.7, a ze dne 18. 8. 2014, čj. 26345-2/2014-900000-304.7, o doměření cla, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2014 č. j. 23510-3/2014-900000-304.7, ze dne 17. 7. 2014 č. j. 17263-2/2014-900000-304.7, ze dne 21. 7. 2014 č. j. 17263-5/2014- 900000-304.7, ze dne 21. 7. 2014 č. j. 17263-7/2014-900000-304.7, ze dne 21. 7. 2014 č. j. 17263-6/2014-900000-304.7, ze dne 22. 7. 2014 č. j. 17263-10/2014-900000- 304.7, ze dne 22. 7. 2014 č. j. 17263-9/2014-900000-304.7 a ze dne 18. 8. 2014 č. j. 26345-2/2014-900000-304.7 se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku ve výši 52.459,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce JUDr. Pavla Alfery Hrdiny, advokáta.

Odůvodnění

Žalobci napadli žalobami rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta jejich odvolání a potvrzeny dodatečné platební výměry Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) [v případě žalobce b) byly některé dodatečné platební výměry částečně změněny – viz níže], kterými správce daně doměřil žalobcům podle čl. 220 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“) clo a vyměřil penále podle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů. Projednávaná věc sestává z 8 původně samostatných žalob, z nichž šest žalob žalobce a) bylo původně podáno u Městského soudu v Praze, který je postoupil z důvodu své místní nepříslušnosti zdejšímu soudu, jedna žaloba žalobce b) a jedna žaloba žalobce c) postupně spojených ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 46 Af 61/2014 usneseními č. j. 48 Af 38/2014-63, č. j. 46 Af 61/2014-59, č. j. 47 Af 4/2014-72 a č. j. 45 Af 61/2014 – 75. Pro přehlednost řízení podává soud níže přehled jednotlivých žalob. 1) Žalobce a) podal žaloby původně vedené pod následujícími spisovými značkami: a. 46 Af 61/2014 – žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2014, čj. 17263-9/2014-900000-304.7, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně: i. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167899/2013-610000-51 ii. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167896/2013-610000-51 iii. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169904/2013-610000-51 iv. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170079/2013-610000-51 v. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170125/2013-610000-51 vi. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170097/2013-610000-51 vii. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170124/2013-610000-51 viii. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170122/2013-610000-51 b. 48 Af 38/2014 – žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2014, čj. 17263-10/2014-900000-304.7, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně: i. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167939/2013-610000-51 ii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167941/2013-610000-51 iii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 169943/2013-610000-51 iv. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170078/2013-610000-51 v. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170072/2013-610000-51 vi. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170081/2013-610000-51 vii. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170085/2013-610000-51 viii. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170088/2013-610000-51 ix. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170091/2013-610000-51 x. ze dne 9. 1. 2014, č. j. 170098/2013-610000-51 xi. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 170128/2013-610000-51 xii. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 170130/2013-610000-51 xiii. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 170132/2013-610000-51 xiv. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 170135/2013-610000-51 xv. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 170137/2013-610000-51 xvi. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 174347/2013-610000-51 xvii. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 174351/2013-610000-51 xviii. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 174353/2013-610000-51 xix. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 174354/2013-610000-51 xx. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 174358/2013-610000-51 xxi. ze dne 10. 1. 2014, č. j. 174360/2013-610000-51 c. 48 Af 40/2014 – žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2014, čj. 17263-2/2014-900000-304.7, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně: i. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167895/2013-610000-51 ii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167928/2013-610000-51 iii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 169931/2013-610000-51 iv. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169948/2013-610000-51 v. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169954/2013-610000-51 vi. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169914/2013-610000-51 vii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169920/2013-610000-51 viii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169954/2013-610000-51 ix. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169963/2013-610000-51 x. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169959/2013-610000-51 xi. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169934/2013-610000-51 xii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169924/2013-610000-51 d. 48 Af 41/2014 – žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2014, čj. 17263-5/2014-900000-304.7, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně: i. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167921/2013-610000-51 ii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167923/2013-610000-51 iii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167946/2013-610000-51 iv. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167947/2013-610000-51 v. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167945/2013-610000-51 vi. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167920/2013-610000-51 vii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167933/2013-610000-51 viii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167914/2013-610000-51 ix. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169910/2013-610000-51 x. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 167949/2013-610000-51 xi. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 167953/2013-610000-51 xii. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 167952/2013-610000-51 xiii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169938/2013-610000-51 xiv. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169930/2013-610000-51 xv. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169967/2013-610000-51 xvi. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169947/2013-610000-51 xvii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169961/2013-610000-51 xviii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169951/2013-610000-51 xix. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169944/2013-610000-51 xx. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169965/2013-610000-51 xxi. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169953/2013-610000-51 xxii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169958/2013-610000-51 e. 48 Af 42/2014 – žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2014, čj. 17263-7/2014-900000-304.7, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně: i. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167847/2013-610000-51 ii. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167876/2013-610000-51 iii. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167906/2013-610000-51 iv. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167909/2013-610000-51 v. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167912/2013-610000-51 vi. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169881/2013-610000-51 vii. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169877/2013-610000-51 viii. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169971/2013-610000-51 ix. ze dne 7. 1. 2014, č. j. 169975/2013-610000-51 f. 48 Af 43/2015 – žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2014, čj. 17263-6/2014-900000-304.7, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně: i. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167903/2013-610000-51 ii. ze dne 2. 1. 2014, č. j. 167901/2013-610000-51 iii. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167937/2013-610000-51 iv. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167936/2013-610000-51 v. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167934/2013-610000-51 vi. ze dne 3. 1. 2014, č. j. 167917/2013-610000-51 vii. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169885/2013-610000-51 viii. ze dne 6. 1. 2014, č. j. 169897/2013-610000-51 ix. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170064/2013-610000-51 x. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170058/2013-610000-51 xi. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170067/2013-610000-51 xii. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170069/2013-610000-51 xiii. ze dne 8. 1. 2014, č. j. 170061/2013-610000-51. 2) Žalobce b) – nepřímý zástupce žalobce a) – podal žalobu původně vedenou pod spisovou značkou 47 Af 4/2014 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2014, čj. 23510-3/2014-900000-304.7, kterým byla: a. zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně: i. ze dne 7. 3. 2014, č. j. 41618/2014-610000-11.6 ii. ze dne 4. 3. 2014, č. j. 39221/2014-610000-11.6 iii. ze dne 4. 3. 2014, č. j. 39218/2014-610000-11.6 iv. ze dne 4. 3. 2014, č. j. 39245/2014-610000-11.6 v. ze dne 4. 3. 2014, č. j. 39259/2014-610000-11.6 vi. ze dne 4. 3. 2014, č. j. 39252/2014-610000-11.6 vii. ze dne 5. 3. 2014, č. j. 39799/2014-610000-11.6 viii. ze dne 5. 3. 2014, č. j. 39790/2014-610000-11.6 ix. ze dne 5. 3. 2014, č. j. 39802/2014-610000-11.6 x. ze dne 5. 3. 2014, č. j. 39794/2014-610000-11.6 b. změněna rozhodnutí správce daně: i. ze dne 10. 1. 2013, č. j. 39786/2014-610000-11.6 ii. ze dne 18. 2. 2013, č. j. 39789/2014-610000-11.6, tak, že z jejich výroků byl vypuštěn výraz „prázdné“. 3) Žalobce c) – nepřímý zástupce žalobce a) – podal žalobu původně vedenou pod spisovou značkou 45 Af 61/2014 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2014, čj. 26345-2/2014-900000-304.7, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správce daně ze dne 28. 3. 2014, č. j. 19236-15/2014-610000-11.2 a č. j. 19236- 16/2014-610000-11.

2. Žalobci v první řadě namítli, že předmětné zboží vykazuje takové funkční vlastnosti, které neumožňují tiskárně, pro kterou je předmětné zboží určeno, fungovat, tedy tisknout, není-li předmětné zboží do tiskárny řádně vloženo. Tyto vlastnosti předmětné zboží odlišují jak od inkoustových náplní, které vůbec elektronickým čipem vybaveny nejsou, tak od inkoustových náplní, které jsou vybaveny tzv. integrovanou tiskovou hlavou. Vedle těchto funkčních vlastností vykazuje tento druh náplně též jiné složení než ostatní druhy náplní, protože je osazen právě elektronickým čipem. Tiskárna není bez přítomnosti inkoustové náplně vybavené elektronickým čipem nejenže schopna tisku (tedy mechanické činnosti), ale není schopna ani elektronicky reagovat na příkazy z počítače. Nefunguje tedy nejen mechanicky, ale ani elektronicky. K tomu žalobci odkázali na znalecký posudek Ing. Z. S., CSc. Dle názoru žalobce vlastnosti, složení, funkce a způsob fungování předmětného zboží odůvodňují jiné sazební zařazení, než jak je provedl celní úřad a potvrdilo Generální ředitelství cel (zařazení do podpoložky KN 321590 00 90 jakožto „Tiskařské barvy, inkousty a tuše všech druhů, též koncentrované nebo tuhé: - Ostatní: - - Ostatní" se sazbou cla 6,5 %). Jako součást tiskárny a její ovládací elektroniky a vzhledem k jeho vlastnostem, složení, funkcím a způsobu fungování je dle názoru žalobce nutné zařadit předmětné zboží do podpoložky KN 844399 90 00, tedy „Tiskařské stroje a přístroje určené k tisku pomoci desek, válců a jiných tiskařských pomůcek čísla 8442; ostatní tiskárny, kopírovací stroje a telefaxové přístroje, též kombinované; jejich části, součásti a příslušenství — Části, součásti a příslušenství - Ostatní - - Ostatní" se sazbou cla 0,00 %. Žalobci zdůraznili, že na projednávanou věc nelze aplikovat rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-250/05, Turbon International GmbH proti Oberfinanzdirektion Koblenz (dále jen „rozsudek ve věci Turbon“), jelikož skutková situace posuzovaná v roce 2006 Evropským soudním dvorem byla odlišná, protože jemu předložená předběžná otázka se týkala pouze sazebního zařazení inkoustových náplní nevybavených elektronickým čipem. Rovněž uvedl, že elektronické čipy samotné, kterými je vybaveno předmětné zboží, se běžně sazebně zařazují do podpoložky KN 854231 90 00 s celní sazbou 0,00 %. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobci dále spatřují v porušení pravidel dokazování v průběhu kontroly po propuštění zboží. Uvedli, že žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdí, že při kontrole po propuštění zboží bylo zjištěno, že v případě předmětného zboží se jedná o náplně bez integrované tiskové hlavy, což žalobce nerozporuje. Avšak žalovaný z toho vyvozuje, že automaticky všechny náplně bez integrované tiskové hlavy mají pouze jedinou rozhodující a podstatnou funkci, a tou je dodání inkoustu do tiskárny, přičemž tělo náplně tvoří pouze nosič inkoustu. Taková náplň se dle žalovaného nijak bezprostředně nepodílí na procesu tisku, slouží pouze jako zásobník inkoustu. Žalobci namítli, že tato tvrzení nemají oporu ve spisovém materiálu vedeném celním úřadem ani Generálním ředitelstvím cel a v provedeném dokazování. Funkčnost předmětného zboží nebyla tímto způsobem dle názoru žalobců vůbec zkoumána a nevyplývá ani ze stanovisek k sazebnímu zařazení uvedených v prvoinstančních rozhodnutích, ani z příslušných zkoušek Celně technické laboratoře, které byly podkladem zpracovaným pro celní úřad v průběhu kontroly po propuštění zboží. Tento nedostatek má dle názoru žalobců za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Zde je nutno podotknout, že pro celní úřad v prvoinstančním rozhodnutí byla při sazebním zařazení důležitá pouze existence či neexistence integrované tiskové hlavy na předmětném zboží, což považují žalobci za příliš zjednodušující a především chybné, protože daný druh náplně vybavené elektronickým čipem má specifické vlastnosti, které by musely být zkoumány zvlášť a popsány již v prvoinstančním rozhodnutí. Žalobci dále namítli nezákonnost vyměření penále, jelikož pokud má být současně se clem vyměřena a vybrána další platba, pak to musí celní kodex výslovně stanovit. Uvedli, že v případě vyměření penále celní kodex upravuje ucelenou a úplnou úpravu důsledků porušení povinností uhradit celní dluh, jde především o čl. 232 celního kodexu. Vzhledem k tomu, že tato úprava nepřináší žádné pochybnosti o výkladu jednotlivých institutů, není namístě použití žádných vnitrostátních procesních a hmotněprávních pravidel. Tím méně pravidlo, které ukládá dlužníkovi úhradu platby, kterou celní kodex vůbec nezná. Podle názoru žalobce tedy celní kodex vylučuje aplikaci § 251 daňového řádu. Rovněž namítli, že by se v daném případě jednalo o porušení zásady ne bis in idem, a to vzhledem k souběhu penále se správním deliktem podle § 294 odst. 1 písm. e) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Dále namítli, že celní zákon použití § 251 daňového řádu vylučuje. Žalobci dále uvedli, že v případě, že by soud došel k závěru, že celní úřad nepochybil, pokud předmětné zboží podřadil pod KN, mělo být v daném případě aplikováno ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, které stanoví případy, kdy se dodatečné zaúčtování neprovede, a to tehdy, pokud částka cla dlužného na základě právních předpisů (i) nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou (ii) nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a (iii) pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisu týkajících se celního prohlášení. K první podmínce uvedli, že nezaúčtování částky způsobily samy celní orgány, jelikož Celní úřad Praha 1 v roce 2009 rozhodnutím akceptoval zařazení zboží provedené žalobcem. Toto rozhodnutí rovněž dle žalobců založilo jejich legitimní očekávání, že i v budoucnu bude rozhodováno obdobně. K druhé podmínce uvedli, že vzhledem k názoru Celního úřadu Praha 1 jednali v dobré víře v tento názor. Ke třetí podmínce uvedli, že popsali předmětné zboží např. jako „kazety do tiskáren - cartridge”, tzn. dostatečně určitým způsobem a pokud by celní úřad nepovažoval tento údaj za dostačující, mohl si od deklaranta vyžádat doplňující údaje. Podrobné údaje byly navíc uvedeny na dovozních fakturách, které měl celní úřad k dispozici. Konečně žalobci b) a c) namítli, že jim jakožto spoludlužníkům žalobce a) byl nezákonně vyměřen celní dluh, jelikož tentýž dluh již byl pravomocně vyměřen žalobci a). Z uvedených důvodů navrhli, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve svých písemných vyjádřeních k žalobám uvedl, že elektronický čip přítomný na kartuši je jen pasivním prvkem (elektronickým čipem - integrovaným elektronickým obvodem na kartuši bez samostatného napájení a jakýchkoli jiných aktivních prvků), který umožňuje aktivní tiskárně průběžně (jednostranně) získávat jeho pomocí některé informace o kartuši a její náplni. Zdůraznil, že předmětné zboží bylo vyhodnoceno jako kartuše, která se aktivně nepodílí na procesu tisku, a bylo tedy vyhodnoceno shodně, jako je tomu u kartuší bez tiskové hlavy, které byly předmětem rozsudku ESD ve věci Turbon. Dále uvedl, že stěžejní v předmětné věci je otázka sazebního zařazení předmětného zboží, která je otázkou právní, pro tuto otázku je stěžejní určení hlavní funkce předmětného zboží (rovněž otázka právní - příslušné řádně odůvodněné správní úvahy). Byla-li by na předmětném zboží přítomna integrovaná tisková hlava (skutkově vyloučeno protokoly o zkoušce CTL a mezi žalobci a žalovaným není sporné), měla by tato skutečnost přímý vliv na právní otázku určení hlavní funkce zboží - tou by byl aktivní podíl kartuše s integrovanou tiskovou hlavou na procesu tisku, šlo by o součást tiskárny ve smyslu nomenklatury 844399. Protože předmětné zboží vybaveno integrovanou tiskovou hlavou prokazatelně není, pak je jednoznačně hlavní funkcí předmětného zboží pasivní dodání inkoustu do tiskárny, jde tak o inkoust v zásobníku ve smyslu nomenklatury 321590. Vyhodnocení (určení) hlavní funkce předmětného zboží (součásti právní otázky jeho sazebního zařazení) je otázkou právní, znalecky se nezkoumá, a funkčnost předmětného zboží (jeho hlavní funkci pro účely sazebního zařazení zboží) nelze prokazovat důkazními prostředky. K otázce aplikace ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu žalovaný uvedl, že celní úřad rozhodoval na základě zavádějících údajů o zboží poskytnutých samotným deklarantem, což je seznatelné přímo z tohoto rozhodnutí (zboží bylo deklarantem popsáno jako „elektrické cartridge“, navozující dojem přítomnosti integrované elektronické tiskové hlavy). Ve vztahu k žalobám žalobce b) a c) žalovaný uvedl, že celní dluh vznikl podle čl. 201 odst. 1 písm. a) celního kodexu propuštěním zboží do režimu volného oběhu. Žalobci b) a c) vystupovali při podání celního prohlášení jako nepřímí zástupci žalobce a), což plyne mj. z uvedení kódu 3 (nepřímé zastoupení) v kolonce 14 celního prohlášení, která je určena pro údaje o zastoupení. Dle čl. 201 odst. 3 celního kodexu je dlužníkem deklarant i příjemce zboží jako zastoupená osoba, přičemž dle čl. 213 celního kodexu jsou deklarant i zastoupená osoba společnými a nerozlučnými dlužníky. Je přitom na celním orgánu, komu clo doměří, zda jen jednomu ze spoludlužníků, nebo postupně oběma spoludlužníkům v závislosti na tom, zda dojde k včasnému uhrazení celního dluhu. Zásada hospodárnosti správy cel nemůže ustoupit zájmu na řádném a včasném výběru cla. Pasivní dlužnická solidarita nevzniká rozhodnutím celního orgánu, nýbrž je založena celním kodexem. I kdyby celní orgán doměřil automaticky clo oběma spoludlužníkům, tedy v rozporu se zásadou hospodárnosti, nebylo by možné na tato rozhodnutí pohlížet jako na nezákonná. Z výše uvedených důvodů navrhl žalovaný zamítnutí žaloby. Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Na základě čl. 78 odst. 1 celního kodexu ve spojení s § 127 odst. 1 celního zákona byla dne 22. 4. 2013 kontrolní skupinou Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „kontrolní skupina") protokolem o ústním jednání pod č. SPR: NK021/13/610501 a č. j. 54721/2013-610000-51 zahájena kontrola celních prohlášení po propuštění zboží (dále jen „kontrola") u příjemce zboží (jako kontrolované osoby), jež byla posléze navazujícími protokoly celního úřadu rozšiřována se zaměřením na ověření správnosti sazebního zařazení zboží. Na základě zjištění kontrolní skupiny o dovezeném zboží a určení, o jaký druh zboží se skutečně jedná, bylo kontrolní skupinou sazební zařazení dovezeného zboží vyhodnoceno jako nesprávné. V návaznosti na změnu sazebního zařazení dovezeného zboží došlo ke změně celní sazby na 6,5 %. Následně vydal správce daně dodatečné platební výměry uvedené na str. 2 - 4 rozsudku. Ve vztahu k žalobcům b) a c) byly dodatečné platební výměry vydány poté, co Celní úřad Středočeského kraje zahájil proti nim ex offo doměřovací řízení, a to na podkladě kontrolních zjištění učiněných při kontrole provedené u žalobce a). Žalobci b) a c) byli seznámeni s těmito kontrolními zjištěními a bylo jim umožněno podat k nim vyjádření. Proti těmto dodatečným platebním výměrům podali žalobci odvolání, která žalovaný napadenými rozhodnutími zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil, pouze v případě dvou platebních výměrů proti žalobci b), uvedených na str. 4 rozsudku, změnil tyto výměry tak, že z jejich výroků vypustil výraz „prázdné“. V odůvodnění uvedl, že se v případě předmětného zboží jedná o naplněné inkoustové cartridge s elektronickým čipem bez integrované tiskové hlavy, určené pro použití do tiskáren, přičemž v případě cartridge bez integrované tiskové hlavy je při použití takové cartridge její rozhodující a podstatnou funkcí dodání inkoustu do tiskárny a odkázal na závěry ESD ve věci Turbon. Rovněž odmítl závěry znaleckého posudku pro jeho spekulativní povahu a absenci jakýchkoli důvodů ztotožňující elektronický čip (na cartridgi) se samotnou tiskovou hlavou (s vloženými cartridgemi) jako součásti tiskárny samotné. K námitce protiprávního vyměření penále žalovaný uvedl, že v souladu s obecnými zásadami, na kterých je založeno Společenství a které upravují vztahy mezi Společenstvím a členskými státy, členským státům přísluší na základě rámcové úpravy článku 10 ES (Smlouvy o založení Evropského společenství) zajistit provádění právních předpisů Společenství na svém území. V rozsahu, v němž právo Společenství včetně jeho základních zásad pro tento účel neobsahuje společná pravidla, vnitrostátní orgány budou při provádění těchto právních předpisů Společenství postupovat v souladu s procesními pravidly a hmotněprávními pravidly jednotlivých členských států. Vzhledem k tomu, že v právní úpravě Společenství neexistují ustanovení týkající se institutu penále (jakožto příslušenství cla) za dodatečné zaúčtování částky cla (podle celního kodexu - kapitola 3 Vybrání Celního dluhu oddíl 1 Zaúčtování částky cla a její sdělení dlužníkovi - žádný obdobný institut neobsahuje) na rozdíl např. od institutu úroku z prodlení v čl. 232 celního kodexu (celní kodex - kapitola 3 Vybrání Celního dluhu oddíl 2 Lhůty a postupy pro placení cla), je třeba mít za to, že tento postup (možnost autonomní úpravy penále jakožto příslušenství cla spadá do vnitrostátního právního řádu členských států. Koncepci penále ve smyslu ustanovení § 251 daňového řádu je nutné chápat jako sankci za platební „kvazidelikt" (v podstatě sankční příslušenství daně), včleněnou do vnitrostátního právního řádu České republiky, a vzhledem k absenci tohoto institutu v právní úpravě Společenství lze vzhledem k výše uvedenému dotčený institut používat ode dne účinnosti daňového řádu v návaznosti na včlenění cla mezi ostatní daně samotným daňovým řádem (tzn. z vůle tuzemského zákonodárce). Pokud jde o aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, žalovaný k první podmínce uvedl, že podáním celního prohlášení vzniká v souladu s platnými předpisy odpovědnost deklaranta nebo jeho zástupce za správnost uvedených údajů a pravost přiložených dokladů. Při propuštění zboží celním úřadem je celní úřad oprávněn kontrolovat správnost sazebního zařazení zboží, nikoliv povinen. Celní úřad primárně rozhoduje o propuštění zboží do navrhovaného režimu, nikoliv o sazebním zařazení propuštěného zboží. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Afs 16/2006 - 120 ze dne 27. 9. 2006 odmítl, že by za správnost sazebního zařazení zboží nesl odpovědnost celní úřad, který zařazení pod položku celního sazebníku „schválil" v rámci svého rozhodování o propuštění zboží do určitého celního režimu. K nezjistitelnosti „chyby“ celních orgánů namítané žalobcem žalovaný uvedl, že pokud je v dané věci zásadní otázkou správnost sazebního zařazení předmětného zboží, mohl žalobce správný kód celní nomenklatury rozumným způsobem zjistit. Pokud chtěl mít právní jistotu sazebního zařazení zboží, slouží pro tyto účely institut závazné informace o sazebním zařazení zboží (ZISZ), který mohl k tomuto účelu využít. Institut ZISZ je pro obchodní veřejnost možností, jak se ujistit o správném sazebním zařazení v případě pochybností. ZISZ je dle čl. 12 odst. 2 celního kodexu závazná pro celní orgány pro účely sazebního zařazení pro zboží, u něhož byly splněny celní formality po dni vydání této závazné informace, a ve vztahu k osobě, které byla ZISZ vydána. U jednání soudu žalobci uvedli, že nesouhlasí se sazebním zařazením zboží, neboť inkoustové náplně s elektronickým čipem vykazují určité specifické vlastnosti, na základě kterých je třeba je odlišovat od jiných druhů inkoustových náplní, které čipem vybaveny nejsou. Proto je třeba je podřadit pod jinou položku sazebníku jako součást tiskárny. Nesouhlasí také s odkazem na rozsudek ESD ve věci Turbon, protože posuzované cartridge mají jiné vlastnosti než předmětné zboží. Zařazení cartridge s čipem ESD neposuzoval. Funkce zboží nebyla v řízení zkoumána. Dále uvedli, že nesouhlasí s vyměřením penále, neboť celní kodex neumožňuje ukládat další platby. Také poukázali na svou dobrou víru a uvedli, že nesouhlasí s tím, že žalovaný v jejich případě neaplikoval čl. 220 Evropského kodexu. Jejich dobrá víra byla založena rozhodnutím Celního úřadu Praha 1 v r. 2010, kdy celní úřad rozhodl opačně. Doměření celního dluhu považují za nezákonné také v situaci, kdy byl doměřen žalobci a) a ten celní dluh splácí. Navrhli proto zrušení 6ti rozhodnutí, která byla vydaná žalobci a) a rozhodnutí, která byla vydaná žalobci b) a c) a vrácení věci k dalšímu řízení. K rozhodnutí Celního ředitelství Praha o zařazení inkoustových cartridgí v r. 2011 žalobce a) uvedl, že informace obsažené v této závazné informaci k dispozici nemá. Žalovaný u jednání soudu uvedl, že se žalobami nesouhlasí. Žalobce a) má závazné informace o sazebním zařazení zboží ze dne 28. 4. 2011 a tyto informace soudu předložil. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 216/2016 a sp.zn. 1 Afs 195/2016, ve kterých soud posuzuje zákonnost sazebního zařazení zboží i penále a z rozsudků mimo jiné vyplývá, že celní úřad byl povinen penále vyměřit. Uvedl, že na r. 2017 byl vydán nový sazebník pro zařazení zboží, kde jsou inkoustové cartridge s elektronickými komponenty zařazeny do položky č. 3215. Dodal, že z prvoinstančního rozhodnutí celního úřadu v r. 2010 nemohou žalobci dovozovat svou dobrou víru. Navrhl, aby žaloby byly zamítnuty. Ze spisu Celního ředitelství Praha, oddělení závazných informací, číslo 20-0248-201, soud zjistil, že žalobce a) podal k Celnímu ředitelství Praha žádost dne 28. 1. 2010 o poskytnutí závazné informace, žádost byla označena razítkem žalobce a), jeho IČ a DIČ, podpis je nečitelný. Na výzvu celního ředitelství žalobce a) žádost doplnil. Závazné informace o zařazení zboží byly žalobci a) podle doručenky doručeny 2. 5. 2011. Ve spise celního úřadu je také založen úřední záznam o telefonickém hovoru dne 1. 3. 2010 s účastníkem jednání panem M. K. a panem T. k doplnění informace, v čem spočívá úloha čipu na inkoustové cartridgi. Celní ředitelství Praha vydalo žalobci a) závaznou informaci o sazebním zařazení zboží dne 28. 1. 2011, č. j. CZ 2466/2010 - 170100-30, platnou od 28. 4. 2011 po dobu šesti let ode dne počátku platnosti. V popisu zboží je uvedeno : dle údajů žadatele a předložené dokumentace se jedná o inkoustem naplněnou cartridge sestávající z plastového korpusu, molitanové houbičky, hliníkové folie, samolepicí etikety a elektronického čipu, určenou pro inkoustové tiskárny. Úloha čipu spočívá v indikaci množství inkoustu a k informaci o správném vložení cartridge. Výrobek neobsahuje tiskovou hlavu. Cartridge mohou být plněny inkoustem v barvě modré (cyan), pururové (magenta), žluté (yellow) a černé (black). Obchodní název zboží je Canon PGI-5. Zařazení zboží do celní nomenklatury je 32159000. V odůvodnění závazné informace je uvedeno, že navrhované sazební zařazení zboží do čísla 8443 HS není možné, neboť výrobek není vybaven tiskovou hlavou a nejedná se tedy o část, součást a příslušenství zboží čísla 8443 HS. Krajský soud v Praze přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů [s. ř. s.]). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl přitom k závěru, že žaloby jsou důvodné. Základní spornou otázkou mezi účastníky je sazební zařazení předmětných inkoustových kartuší, konkrétně to, zda mají být zařazeny jako „Tiskařské barvy, inkousty a tuše všech druhů, též koncentrované nebo tuhé: - Ostatní: - - Ostatní" se sazbou cla 6,5 % (jak učinil žalovaný), nebo jako „Tiskařské stroje a přístroje určené k tisku pomocí desek, válců a jiných tiskařských pomůcek čísla 8442; ostatní tiskárny, kopírovací stroje a telefaxové přístroje, též kombinované; jejich části, součásti a příslušenství — Části, součásti a příslušenství - Ostatní - - Ostatní" se sazbou cla 0,00 % (jak navrhují žalobci). Soud dospěl k závěru, že sazební zařazení provedené žalovaným je správné. Pro posouzení věci jsou rozhodné závěry ESD ve věci Turbon. Žalobci argumentují tím, že předmětné kartuše vybavené elektronickým čipem jsou součástí tiskárny i její ovládací elektroniky a tiskárna bez nich nefunguje ani mechanicky (není schopna tisku), ani elektronicky (není schopna reagovat na příkazy z počítače). Specifikem kartuší opatřených elektronickým čipem je stav, že jakmile elektronický čip signalizuje tiskárně, že inkoust v kartuši poklesl pod určitou míru (kartuše je „prázdná“), tisk se zastaví. V tomto spatřuje žalobce rozdíl oproti funkci kartuší posuzovaných ESD ve věci Turbon, neboť v daném případě tiskárna tiskla, ačkoliv v kartuších již nebyla žádná náplň (papír procházel tiskárnou, vycházel z ní však pochopitelně čistý). Správní orgány nikterak nezpochybnily funkci elektronického čipu, jímž jsou opatřeny posuzované kartuše. Ani soud nezpochybňuje tvrzení žalobců o významu kartuše opatřené elektronickým čipem pro chod tiskárny – teprve vložením takové kartuše do tiskárny lze uvést tiskárnu do chodu (mechanického), tiskárna začne reagovat na pokyny udílené prostřednictvím počítače (navázání elektronické obsluhy tiskárny), tiskárna a potažmo i připojený počítač získávají prostřednictvím elektronického čipu informace o tom, zda je kartuše správně vložena do tiskárny, zda jde o správnou barvu, jaký objem inkoustové náplně v kartuši zbývá, zda neexpirovala. V případě spotřebování inkoustu čip způsobí, že se tiskárna zastaví. Tyto skutečnosti potvrzuje i znalecký posudek Ing. Svobody předložený žalobci, jenž upřesnil, že informace o spotřebování inkoustu je prostřednictvím čipu signalizována zobrazením zprávy na počítači, přičemž k pokračování v tisku postačí stisknout tlačítko „pokračovat“. Čipy na kartuších pro tiskárny EPSON navíc brání v tom, aby po doplnění kartuše inkoustem bylo možno s touto kartuší dále tisknout, neboť zprovoznění tisku je možné až po vložení kartuše s novým čipem (tj. nové kartuše – obalu s čipem). Pokud jde o další informace o významu elektronického čipu, je důkazní hodnota znaleckého posudku nízká, neboť není zřejmé, jaké konkrétní kartuše znalec posuzoval. Posudek se spíše jeví jako obecné pojednání o technickém pokroku, jehož v oblasti tisku bylo dosaženo zavedením kartuší s elektronickým čipem. Posudek je pak nepřesvědčivý z toho důvodu, že co do funkčního významu považuje kartuše s integrovaným elektronickým čipem za rovnocenné s inkoustovými kartušemi s integrovanou tiskovou hlavou. Je to přitom právě tisková hlava, jež obsahuje tryskovou destičku a jejímž prostřednictvím je inkoust vtlačován na papír, čímž vzniká tiskový obraz. Elektronický čip tuto schopnost nemá, na tvorbě tiskového obrazu se nijak nepodílí. Kartuše opatřená elektronickým čipem, pokud v ní není integrována tisková hlava, není ekvivalentem (ani co do funkčnosti) kartuše s integrovanou tiskovou hlavou. Závěrem je třeba dodat, že posudek Ing. S. nelze označit za znalecký posudek, byť byl vypracován soudním znalcem, neboť znalec nebyl ustanoven k podání znaleckého posudku správním orgánem (§ 95 odst. 1 daňového řádu). Na posudek nelze nahlížet ani jako na tzv. soukromý znalecký posudek ve smyslu § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy jako na znalecký posudek zpracovaný soudním znalcem na žádost účastníka řízení, byť jsou obecně přípustné i v řízení před správními, tedy i celními orgány (viz rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 206/2014 – 48, srov. též rozsudek ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013 - 22), neboť neobsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Žalobci předložený „znalecký posudek“ je tedy obyčejným listinným důkazem. Soud neprovedl důkaz videozáznamy zachycujícími zkušební tisk, fotografiemi různých druhů kartuší ani výňatkem z uživatelské příručky tiskárny Canon a neshledal ani důvod k zadání zpracování nového znaleckého posudku, neboť provedení těchto důkazů je nadbytečné. Soud nikterak nerozporuje tvrzení žalobců o funkčním významu elektronických čipů umístěných na kartuši a při posuzování otázky celního zařazení z nich plně vychází. Přesto shledává argumentaci žalobců nedůvodnou. Argumentace žalobců je v podstatě obdobná stanovisku generální advokátky Kokott ve věci Turbon, ve kterém (v bodech 94 - 98, zvýraznění provedeno soudem) uvedla, že „Na základě dvojí funkce kartuše – totiž zároveň nádoba na inkoust a funkční jednotka tiskárny – nelze stanovit žádný podstatný charakter inkoustu, který by vyjadřoval celistvost inkoustové kartuše. Podle bodu VIII vysvětlivek k HS, který se týká všeobecného pravidla 3b), se faktor, který určuje podstatný charakter zboží, liší podle druhu zboží. Může například vycházet z vlastností základního materiálu nebo složek, z kterých sestává, jeho objemu, množství, váhy nebo hodnoty, nebo může vycházet z významu základního materiálu pro užití zboží. Podle druhu a vlastností obou složek inkoustových kartuší se jedná o kombinaci funkční jednotky tiskárny a spotřebního materiálu. Obě složky jsou stejnou měrou významné pro užití zboží: Použití inkoustu bez kartuší specielně přizpůsobených pro tiskárnu není možné. Kartuše sice mohou být použity bez inkoustu, prázdné však rovněž nebudou sloužit cílům tiskového procesu. Na základě této skutečnosti ustupují objem, množství, váha a hodnoty obou složek ve svém významu do pozadí. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je nutno konečně k vyjasnění otázky, zda složka zboží určuje podstatný rys tohoto zboží, přezkoumat, jestli by tomuto zboží zůstaly jeho charakteristické vlastnosti i bez jedné nebo druhé jeho složky. Podle konstatování předkládajícího soudu spočívá charakteristický rys inkoustových kartuší v tom, že na základě jejich konstrukce jako části systému tisku, kde jsou všechny prvky vzájemně sladěny, zásobuje tiskovou hlavu inkoustem, který je přizpůsoben potřebám systému. Jak bylo právě konstatováno, žádná z těchto dvou složek by však těmto vlastnostem bez druhé složky nedostála“. Vnitrostátní soudy členských států Evropské unie jsou vázány výkladem evropského práva provedeným ESD, který ve věci Turbon názor generální advokátky odmítl a naopak uvedl (v bodech 21 - 23 rozsudku, zvýraznění provedeno soudem), že „Na základě tohoto všeobecného pravidla je pro účely sazebního zařazení určitého výrobku nezbytné stanovit, který z materiálů, z nichž výrobek sestává, pro něj představuje podstatný charakter, což lze provést tak, že se ověří, zda by si výrobek bez jedné nebo druhé ze svých částí uchoval, či neuchoval své charakteristické vlastnosti (výše uvedený rozsudek Sportex, bod 8; viz v tomto smyslu také rozsudky ze dne 10. května 2001, VauDe Sport, C- 288/99, Recueil, s. I- 3683, bod 25, a výše uvedený rozsudek Turbon International, bod 26). Rovněž, jak uvádí bod VIII vysvětlivky k HS, která se týká všeobecného pravidla 3b), může faktor, který určuje podstatný charakter, vycházet podle druhu zboží například z povahy základního materiálu nebo složek, z kterých sestává, jeho objemu, množství, váhy nebo hodnoty, nebo může vycházet z významu základního materiálu pro užití zboží. Přitom, i když je taková inkoustová kartuše, jaká je předmětem původního řízení, takového charakteru, že bez ní tiskárna nefunguje, nic to nemění na tom, že inkoust obsažený v kartuši má pro používání předmětného zboží rozhodující význam. Inkoustová kartuše je totiž vkládána do tiskárny nikoli za účelem fungování tiskárny jako takové, nýbrž pro účely dodání inkoustu do tiskárny. Z toho plyne, že inkoust propůjčuje takové inkoustové kartuši, jaká je předmětem původního řízení, její podstatný charakter“. Soud konstatuje, že závěry ESD jsou naprosto jednoznačné a lze je plně vztáhnout i na projednávaný případ, byť si soud je vědom skutečnosti, na kterou žalobci setrvale poukazují, a sice že součástí nyní posuzovaných kartuší je integrovaný elektronický čip, a to na rozdíl od kartuší, jimiž se zabýval ESD ve věci Turbon. I pro nyní posuzované kartuše platí, že jsou vkládány do tiskárny „nikoli za účelem fungování tiskárny jako takové, nýbrž pro účely dodání inkoustu“. ESD byl ve věci Turbon konfrontován s případem, že posuzovaný výrobek (kartuše) byl složen ze dvou složek, a to obalu a náplně (inkoustu, viz bod 19 rozsudku ve věci Turbon). Pro zařazení výrobku pod položku kombinované nomenklatury je pak určující, která ze složek představuje podstatný charakter, což se určí tak, že se ověří, zda by si výrobek bez jedné nebo druhé ze svých částí uchoval své charakteristické vlastnosti (bod 21 rozsudku). V nyní posuzované věci se kartuše skládá ze tří složek, a to obalu, inkoustové náplně a elektronického čipu. Je zřejmé, že každá z těchto složek, pokud by se vyskytovala samostatně, by byla zatříděna pod jinou položku kombinované nomenklatury. Z tohoto důvodu je tedy zcela bez významu argument žalobců, že samostatné elektronické čipy se zařazují pod položku KN 854231 90 00 s celní sazbou 0 %. Je zcela pochopitelné, že samostatný čip (elektronický obvod) nemůže být podřazen pod položku vyhrazenou pro tiskařské barvy a inkousty. V dané věci je třeba určit, pod jakou položku lze podřadit kartuši, která integruje všechny tři uvedené složky v jednom výrobku. K tomu je třeba přistoupit dle pravidla vymezeného ESD v rozsudku Turbon (bod 21). ESD v uvedeném rozsudku uvedl, že ve vztahu mezi obalem a inkoustovou náplní je rozhodující složkou právě inkoustová náplň (viz bod 23 rozsudku), neboť právě ta propůjčuje zboží podstatný charakter. Zbývá tedy posoudit vztah mezi elektronickým čipem a inkoustovou náplní z toho pohledu, která z těchto složek propůjčuje danému zboží charakteristické vlastnosti. Pokud jde o jednotlivé funkční vlastnosti čipu, na něž žalobce poukázal, je třeba uvést, že již ve věci Turbon ESD dovodil, že znak spočívající v tom, že bez vložení kartuše nelze tiskárnu uvést do mechanického provozu ani navázat mezi ní a počítačem elektronické spojení (tiskárna nereaguje na příkazy vysílané z počítače), nesvědčí o tom, že by obal měl převahu nad jeho obsahem (bod 23 rozsudku). To stejné platí i ve vztahu k této funkci čipu, tedy skutečnost, že teprve čip uvádí tiskárnu do mechanického provozu a zajišťuje elektronické spojení mezi tiskárnou a počítačem (tj. reakce na příkazy vysílané z počítače), nemá za následek, že by dominoval nad obsahem kartuše (inkoustovou náplní). Funkce spočívající v tom, že čip ověřuje, zda je kartuše správně vložena do zásobníku kartuší a zda jde o správnou barvu, odpovídá výše uvedené funkci, tj. že teprve korektním usazením kartuše se uvede tiskárna do provozu. Funkcí čipu dále je sledovat datum expirace inkoustové náplně a její množství s tím, že v případě spotřebování náplně čip způsobí, že se tisk zastaví. Tato funkce nikterak nesouvisí se samotným tiskem, jde pouze o plnění sekundární ochranné, resp. hospodárné funkce čipu. Jejím smyslem totiž je zamezit tomu, aby tiskárna pokračovala v tisku v případě, že inkoustová náplň expirovala či byla spotřebována. To má jednak sloužit k ochraně tiskárny a jejích jednotlivých součástí před poškozením, jednak jde o opatření ekonomické, neboť s tím je spojena potřeba vyměnit kartuši, byť v ní je určité zbytkové množství náplně (k hospodárnému motivu výrobců inkoustových náplní pro zavádění elektronických čipů do kartuší viz posudek Ing. Svobody). Jde o jakousi servisní, ochrannou funkci čipu. Byť lze tedy připustit, že čip zajišťuje komunikaci mezi kartuší a tiskárnou v tom smyslu, že teprve po správném vložení kartuše je tiskárna uvedena do provozu (mechanicky se pohybují její součásti, je navázáno elektronické spojení v podobě reakce na příkazy z počítače) a že po spotřebování inkoustové náplně či její expiraci brání dalšímu tisku (slouží k ochraně tiskárny), čímž se částečně odlišuje od funkce kartuše bez elektronického čipu, nejde o významný rozdíl, pokud jde o to, která ze součástí kartuše má určující funkci. Žalobci netvrdili, že by čip zajišťoval jinou komunikaci mezi kartuší a tiskárnou, než je výše rozebráno. Zmínili sice, že se čip podílí na tiskovém procesu, ovšem toto obecné tvrzení nijak nekonkretizovali, blíže neupřesnili, v čem konkrétně spočívá funkce čipu při vlastním tisku. Že čip plní funkci elektroniky, uvedli jen v souvislosti s tím, že v případě spotřebování inkoustové náplně tisk zastaví (k tomu však výše). Je zřejmé, že kartuše s elektronickým čipem není součástí tiskové hlavy, neprovádí vlastní přenos inkoustové náplně přímo na papír. Tuto funkci nadále plní tisková hlava, která není integrována do inkoustové kartuše, nýbrž je nedílnou součástí tiskárny. Ačkoliv tedy čip do určité míry racionalizuje nakládání s inkoustovou náplní v kartuši, nelze ho považovat za součást tiskárny v tom smyslu, že by byl nezbytný pro přenos inkoustu na papír. I nadále tak je nejdůležitější součástí kartuše inkoustová náplň, nikoliv obal či elektronický čip. Primární funkcí kartuše zůstává dodání inkoustu do tiskové hlavy, v níž dochází k přenosu barvy na papír a vytvoření tiskového obrazu. Tisková hlava je na kartuši nezávislá (oddělená), je součástí tiskárny. Kartuši s integrovaným elektronickým čipem nelze považovat za technickou součástku tiskárny, neboť její podíl na tisku spočívá výlučně v dodání barvy, nikoliv ve spolupůsobení na vzniku tiskového obrazu prostřednictvím tryskové destičky. Kartuše s elektronickým čipem tedy není součástí vlastního tiskového zařízení (mechanismu), nýbrž jen zásobníkem barvy. Kartuši obsahující elektronický čip nelze z tohoto důvodu klást na roveň kartuši s integrovanou tiskovou hlavou, nýbrž naopak na úroveň kartuše obyčejné, bez integrované tiskové hlavy. Z toho důvodu pak soud shrnuje, že žalovaný postupoval správně, pokud předmětné kartuše zařadil jako „Tiskařské barvy, inkousty a tuše všech druhů, též koncentrované nebo tuhé: - Ostatní: - - Ostatní" se sazbou cla 6,5 %. Pro úplnost soud dodává, že nepokládal za nezbytné položit ESD předběžnou otázku (jak žalobci rovněž navrhovali), jelikož vzhledem k výše uvedenému spadá výklad celního sazebníku do kategorie acte éclairé. Pro úplnost soud dodává, že statistiky a grafy, které dle žalobců pochází z United Nations Commodity Trade Statistics Database (UN Comtrade), nic nevypovídají o tom, jak je zboží posuzované v této věci posuzováno v jiných členských státech Evropské unie. Jde pouze o statistiky týkající se vývoje celkového objemu dovozu zboží zařaditelného do jednotlivých kapitol kombinované nomenklatury. Takové údaje však samy o sobě nejsou s to doložit rozdílný přístup jiných členských států EU při zařazování totožného konkrétního výrobku. Soud proto jimi důkaz neprovedl. Žalobci rovněž zpochybnili průběh dokazování před správcem daně. Ani tato námitka není důvodná. Je sice pravda, že správce daně přistoupil k celé věci poměrně mechanicky, když se zabýval pouze tím, zda v předmětné věci jde, či nejde o inkoustové kartuše s integrovanou tiskovou hlavou, nicméně tento postup je s ohledem na judikaturu ESD, zejména rozsudek Turbon, v zásadě akceptovatelný. Navíc žalobci nebyli tímto postupem nijak poškozeni, jelikož s ohledem na výše řečené, bylo sazební zařazení předmětných kartuší provedeno správně. Žalobci dále namítli nezákonnost vyměření penále, jelikož pokud má být současně se clem vyměřena a vybrána další platba, pak to musí celní kodex výslovně stanovit. Tato námitka není důvodná. Soud souhlasí se žalobci v tom, že celní kodex obsahuje v čl. 232 vlastní úpravu úroků z prodlení a že žádnou další platbu spojenou s doměřením cla neobsahuje. Úrok z prodlení přitom není sankcí za to, že clo je vyměřeno ve správné výši až s časovým odstupem, nikoliv v okamžiku vzniku celního dluhu, nýbrž za prodlení s placením celního dluhu (nárok na úrok z prodlení vzniká za podmínky, že dlužník neuhradí doměřené clo ve stanovené lhůtě splatnosti). Tato skutečnost ovšem podle názoru soudu nijak nebrání tomu, aby byl žalobcům za jejich jednání uložen trest stanovený vnitrostátním právem. Takovým trestem může být jak peněžitý trest uložený v trestním řízení soudním (např. za trestný čin krácení daně), tak pokuta za správní delikt uložená v trestním řízení správním (např. dle žalobci zmiňovaného § 294 celního zákona), tak i daňové penále uložené v řízení daňovém (tedy i řízení celním, které je „daňovým řízením“ ve smyslu daňového řádu), které rovněž má charakter trestu ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 - 57 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Nykänen proti Finsku nebo Kiiveri proti Finsku). Soud tedy shrnuje, že celní kodex nebrání ustanovením vnitrostátního práva, která ukládají trest za porušení povinností v celním kodexu stanovených. V této souvislosti lze doplnit, že roztříštěnost jednotlivých sankčních systémů aplikovaných v jednotlivých členských státech Evropské unie za účelem vymáhání povinností souvisejících s řádnou aplikací celního kodexu vedla Evropskou komisi ke zpracování návrhu směrnice o právním rámci Unie, které se týká porušení celních předpisů a sankcí [viz dokument Evropské komise ze dne 13. 12. 2013, čj. COM(2013) 884 final, 2013/0432 (COD)]. Komise v tomto dokumentu potvrzuje, že akty členských států, jimiž se stanoví sankce za porušení celních předpisů, jsou přijímány na základě čl. 4 odst. 3 pododstavce prvního Smlouvy o Evropské unii, který upravuje závazek členských států učinit veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie (původně čl. 10 Smlouvy o založení Evropského společenství). Podle návrhu směrnice mají být sankce ukládané členskými státy za porušení celních předpisů sjednoceny tak, že budou mít podobu peněžitých sankcí za delikt. V případě podání celního prohlášení s nesprávnými údaji by byla za delikt odpovědná osoba podávající celní prohlášení, a to bez ohledu na zavinění [čl. 3 písm. a) návrhu směrnice], které by bylo možno uložit pokutu ve výši 1 – 5 % hodnoty dovezeného zboží (čl. 9 návrhu směrnice). Žalobci rovněž argumentují porušením zásady ne bis in idem. Porušení této zásady spatřují v tom, že za poskytnutí nesprávných údajů jim bylo uloženo daňové penále, nicméně lze uložit rovněž pokutu podle ustanovení § 294 odst. 1 písm. e) celního zákona, podle kterého „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poskytne celnímu orgánu nesprávný údaj nebo doklad důležitý pro jeho rozhodnutí nebo pro jiné použití celních předpisů v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie v oblasti celnictví“. Soud však s argumentací žalobců nesouhlasí. Sama skutečnost, že za určité jednání umožňuje právní řád uložení více trestů, neznamená porušení zásady ne bis in idem. K porušení této zásady by teoreticky mohlo dojít až v okamžiku, kdy by se žalobci (kterým již byl trest ve formě daňového penále pravomocně uložen), bylo zahájeno nové řízení za porušení téže povinnosti (srovnej rozsudky ESLP ve věcech Nykänen proti Finsku nebo Sergey Zolotukhin proti Rusku). V projednávané věci nebylo zjištěno (a žalobci to ani sami netvrdí), že by s nimi bylo jiné trestní řízení zahájeno (např. řízení podle § 294 celního zákona) a soud tak shrnuje, že v projednávané věci k porušení zásady ne bis in idem dojít nemohlo. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že výše řečené nelze vykládat v tom smyslu, že by žalobcům nemohla být uložena pokuta podle ustanovení § 294 odst. 1 písm. e) celního zákona, jelikož uložené penále by bylo překážkou takového řízení pouze tehdy, pokud by bylo vedeno pro ten samý skutek (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kiiveri proti Finsku, body 34- 35). Žalobci také namítli, že uložení daňového penále brání celní zákon, který ve svém § 264 hovoří pouze o doměření cla či daně a nikoliv penále. Tato námitka je důvodná, ale z jiných důvodů, než žalobci namítli. Povinnost uhradit penále v případě, že dlužník uvedením nesprávných údajů v celní deklaraci způsobil, že clo bylo původně vyměřeno v nižší částce, než kolik by mělo správně činit, nevyplývá z unijního práva. Žalovaný poukazuje na to, že v souladu s čl. 10 Smlouvy o založení Evropského společenství je povinností členských států zajistit provádění právních předpisů Evropského společenství na svém území. Povinnost platit penále má dle žalovaného výlučně vnitrostátní ukotvení, a to v § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Soud připouští, že argumentace žalovaného ohledně vzniku penále v případě, že celní orgán doměří dlužníkovi clo, má svoji formální logiku. Celní zákon neupravuje otázku penále, a to ani pozitivním způsobem (tedy že vzniká povinnost penále uhradit), ani negativním způsobem (tj. že tato povinnost nevzniká). Clo je daní ve smyslu daňového řádu [§ 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu], přičemž penále je příslušenstvím daně (§ 2 odst. 5 daňového řádu). Podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši 20 %, je-li daň zvyšována. Dle důvodové zprávy k daňovému řádu je penále následkem za nesplnění povinnosti tvrzení, která stíhá daňový subjekt. Penále má povahu sankce za platební delikt. Dle § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona platí pro řízení před celními orgány obecné předpisy o správě daní a poplatků, resp. s účinností od 1. 1. 2011 daňový řád. Do 30. 6. 2002 bylo vyloučeno uplatňovat penále v souvislosti s doměřením cla ve vyšší částce, než bylo clo vyměřeno na základě celního prohlášení, neboť celní zákon takovou úpravu neobsahoval a úprava obsažená v § 63 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků byla z aplikace v celním řízení vyloučena § 320 písm. b) celního zákona (viz rozsudek NSS ze dne 4. 10. 2007, čj. 9 Afs 114/2007 – 111). Posléze byla povinnost hradit penále upravena přímo v celním zákoně, a to od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004. Ustanovení § 267 odst. 4 celního zákona, ve znění účinném v uvedeném časovém rozmezí, stanovilo, že pokud je clo dodatečně vyměřováno proto, že původní částka cla byla vyměřena na základě pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů, uloží celní úřad z rozdílu částky původně vyměřené a nově stanovené penále ve výši 20 %. Zákonem č. 187/2004 Sb. byla tato úprava zrušena s tím, že dle důvodové zprávy je tato problematika upravena nařízením Rady s přímou vnitrostátní účinností (došlo ke zrušení § 264 až § 269 celního zákona, které primárně upravovaly evidenci cla, splatnost cla, prekluzi – tyto instituty jsou na rozdíl od penále vskutku upraveny celním kodexem). V době od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2010 byly společně účinné celní zákon a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Celní zákon vznik penále neupravoval vůbec, v řízení před celními orgány se však postupovalo při doměřování cla dle zákona o správě daní a poplatků. V době do 31. 12. 2006 bylo penále vymezeno jako příslušenství daně, které se odvíjí od původní splatnosti daně do dne platby daně, přičemž základem pro výpočet penále byla výše nedoplatku. Pakliže byla správná výše daně doměřena na základě dodatečného daňového přiznání, byla sazba penále poloviční (§ 63 zákona o správě daní a poplatků). Od 1. 1. 2007 bylo penále upraveno jako příslušenství daně, které vzniká tím, že daňovému subjektu byla dodatečně doměřena daň vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti, přičemž výše penále byla nezávislá na lhůtě, která uplynula od vzniku daňové povinnosti do dodatečného vyměření daně (§ 37b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2007, čj. 8 Afs 84/2005 – 75 vyložil, že z § 320 celního zákona nelze dovodit, že by bylo možné v celním řízení aplikovat hmotněprávní instituty upravené pouze zákonem o správě daní a poplatků, nikoliv celním zákonem. Zmíněné ustanovení celního zákona ukládá postupovat v celním řízení dle zákona o správě daní a poplatků, z čehož lze dovodit užití jen procesních norem zákona o správě daní a poplatků, nikoliv však hmotněprávních ustanovení. Ta ustanovení zákona o správě daní a poplatků, která upravují jednotlivé druhy příslušenství daně, jsou přitom hmotněprávního charakteru, nejedná se o normy procesní. Z toho tedy plyne, že vznik nároku na penále (ve smyslu úroku z prodlení) ve vztahu k celnímu dluhu nelze dovozovat ze zákona o správě daní a poplatků (shodně též rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2009, čj. 9 Afs 25/2009 – 61). Tento závěr je třeba nepochybně vztáhnout i na penále ve smyslu § 37b zákona o správě daní a poplatků, neboť jde rovněž o příslušenství daně, stejně jako penále ve smyslu úroku z prodlení (§ 63 zákona o správě daní a poplatků). V době od 1. 1. 2011 do 28. 7. 2016 (od 29. 7. 2016 nabyl účinnosti nový celní zákon) došlo ke změně právní úpravy spočívající v přijetí nového daňového řádu, jež výslovně podřadil clo pojmu daň. I nadále platilo, že celní zákon vůbec neupravoval otázku penále, tento institut byl upraven výlučně v daňovém řádu (§ 251), a to jak v rovině hmotněprávní, tak v rovině procesní. Právě v tomto časovém období vznikl celní dluh žalobců. Soud přesto považuje za nezbytné poukázat i na následující legislativní vývoj. Dne 29. 7. 2016 vstoupil v účinnost nový celní zákon (zákon č. 242/2016 Sb.), jenž v § 22 stanoví, že z částky doměřeného cla nevzniká penále. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu je důvodem pro vyloučení vzniku penále při doměření cla skutečnost, že penále je sankcí za nesprávné tvrzení daně (nikoliv za její neuhrazení), nelze je proto aplikovat na situace, kdy ve vztahu ke clu není vůbec využíván institut daňového tvrzení. Z výše uvedeného tedy plyne, že není v právní tradici českého a posléze evropského celního práva, uplatňovaného českou celní správou, že by spolu s doměřením cla byla uložena povinnost uhradit penále. Naopak judikatura NSS ve vztahu k několika z výše uvedených časových období dovodila, že v případě cla nevzniká penále (jako důsledek uvedení nesprávných údajů v celním prohlášení). Z důvodové zprávy k daňovému řádu jednoznačně plyne, že penále dle § 251 daňového řádu je pojímáno jako peněžitá sankce za platební kvazidelikt. Tento kvazidelikt spočívá v tom, že osoba povinná k dani v řádném daňovém tvrzení, jehož nedílnou součástí je uvedení předepsaných údajů a vyčíslení daně (§ 135 odst. 2 daňového řádu, metoda autoaplikace daňových předpisů), neuvedla správné údaje, zejména pak vyčíslila daň v nesprávné výši. Ke správnému stanovení daně tak došlo až s časovým odstupem (zpravidla doměřením daně na základě provedené daňové kontroly), takže splatnost doplatku na dani (tzv. náhradní lhůta splatnosti dle § 143 odst. 5 daňového řádu) nastala později, než se stala splatnou daň jako taková (§ 135 odst. 3 daňového řádu). Penále je tak majetkovou sankcí za to, že po dobu mezi splatností daně a náhradní lhůtou splatnosti nemohl stát disponovat daní ve správné výši (tj. ve výši doměřené daně). Penále má svojí výší jednak nahradit státu vzniklou finanční ztrátu, jednak má daňové subjekty odradit od toho, aby v řádném daňovém tvrzení uvedli nesprávné údaje a nesprávnou výši daně. Pojem penále je tedy nerozlučně spjat s pojmem daňové tvrzení (řádné a dodatečné), který je definován v § 1 odst. 3 daňového řádu jako legislativní zkratka zahrnující daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování (řádné daňové tvrzení) a dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování (dodatečné daňové tvrzení). O tom, že penále je institutem nerozlučně spjatým s daňovým tvrzením, svědčí přechodné ustanovení § 264 odst. 13 daňového řádu, podle něhož uplynula-li lhůta pro podání řádného daňového tvrzení do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní se penále podle dosavadních právních předpisů. Komentářová literatura dospěla ve vztahu k aplikaci pojmu daňové tvrzení v jednotlivých zvláštních procesních režimech k závěru, že pokud speciální zákon neoznačuje v něm předvídané úkony a pojmy jako daňové přiznání, hlášení či vyúčtování, nelze dospět k závěru, že řízení v něm je založeno na principu daňového tvrzení. Absentuje-li ve speciálním zákoně pojem „daňové tvrzení“, pak nelze aplikovat pravidla daňového řádu, která se k tomuto pojmu pojí (viz Kaniová, L. in kolektiv autorů. Daňový řád. Komentář. Wolters Kluver, Praha: 2011, komentář k § 135). Celní řízení není založeno na principu autoaplikace a neužije se v něm institut daňového tvrzení. Celní řízení se zahajuje podáním celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do celního režimu. Podstatou celního prohlášení je projev vůle, aby bylo zboží propuštěno do určitého režimu (čl. 4 odst. 17 celního kodexu), kdežto podstatou daňového tvrzení je přiznání daňové povinnosti metodou autoaplikace. V celním řízení se tak rozhoduje o tom, zda zboží bude propuštěno do navrženého celního režimu a dále o výši cla (viz k tomu § 104 odst. 1 a 2 celního zákona, jenž upravuje náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do celního režimu). Clo se vypočte, zavede do elektronické evidence a jeho výše se sdělí dlužníkovi. Byť je tedy deklarant povinen uvést v celním prohlášení údaje významné pro stanovení cla (zejména množství zboží, jeho hodnotu a jeho zařazení pod položku kombinované nomenklatury a další), neuplatní se v případě celního řízení metoda autoaplikace, deklarant není povinen v celním prohlášení spočítat a přiznat výši cla. O výši cla vždy aktivně rozhodují celní orgány, a to po prověření (dokladovém, případně i materiálovém) údajů poskytnutých deklarantem, nebo bez prověření jen na základě údajů uvedených v celním prohlášení (čl. 71 celního kodexu). Deklarant odpovídá dle čl. 199 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 za správnost údajů uvedených v celním prohlášení. Celní řízení tedy není založeno na principu daňového tvrzení. Jedním z výrazných projevů daňového řízení založeného na principu daňového tvrzení je, že pokud se vyměřená daň neodchyluje od daně tvrzené, není třeba oznamovat výsledek vyměření platebním výměrem (§ 140 odst. 1 daňového řádu). Výši cla je naproti tomu třeba dlužníkovi vždy sdělit, ostatně nemůže ani nastat situace, že by clo vyměřené odpovídalo výši cla tvrzeného, neboť „clo tvrzené“ neexistuje, v celním prohlášení se neuvádí. Soud tedy uzavírá, že byť formálně vzato lze i při doměření cla postupovat dle § 251 daňového řádu a spolu s doměřeným clem uložit dlužníkovi i povinnost uhradit penále, ve skutečnosti tomu tak není. V případě celního řízení, jak je upraveno celním kodexem a celním zákonem, se neuplatní institut řádného daňového tvrzení ani dodatečného daňového tvrzení. Vznik penále je přitom vázán právě na porušení povinnosti související s podáním řádného daňového tvrzení, a nemůže se tak uplatnit na případ celního řízení. Obecně není vyloučeno, aby se i ve věcech cla aplikoval institut obecně označovaný jako penále, jak tomu ostatně v minulosti bylo v období od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004. Ostatně v minulosti byl institut penále uplatňovaný ve vztahu ke clu formulován mírně odlišně, a sice že penále vznikalo v případě, kdy původní částka cla byla vyměřena na základě pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Co do podmínek vzniku penále byl tedy tento institut formulován úžeji, než jako tomu je v současnosti v § 251 odst. 1 daňového řádu, neboť zvolená konstrukce reflektovala právě specifika celního řízení, v němž se neuplatní princip autoaplikace ani daňového tvrzení. Správnosti výkladu, který zastává soud, nasvědčuje, že nový celní zákon výslovně vyloučil v § 22 vznik penále v případě doměření cla. Z důvodové zprávy plyne, že zakotvení tohoto pravidla není výsledkem změny postoje zákonodárce ve vztahu k prostředkům vymáhání evropského práva, nýbrž pouze reflexí odlišnosti povahy cla a principů, na nichž je založeno celní řízení (absence daňového tvrzení), od klasického daňového řízení založeného na principu daňového tvrzení. Význam § 22 nového celního zákona tedy spočívá ve vyjasnění, že v celním řízení se § 251 daňového řádu nepoužije. V souvislosti s přijetím nového celního zákona přitom nedošlo ke změně daňového řádu. Má-li tedy zákonodárce zato, že ve věci cla principielně nevzniká penále dle daňového řádu, pak je zřejmé, že stejně je třeba vykládat tuto otázku ve vztahu k témuž daňovému řádu i za dobu před účinností nového celního zákona. V neposlední řadě pak je třeba uvést, že tzv. platební kvazidelikt, jenž je podstatou vzniku povinnosti uhradit penále dle § 251 daňového řádu, zakládá v režimu celního zákona skutkovou podstatu tzv. jiného správního deliktu dle § 294 odst. 1 písm. c) a písm. e) celního zákona, za nějž lze uložit pokutu až do výše 4.000.000 Kč. Správněprávní odpovědnost za porušení povinnosti upravené v čl. 199 odst. 1 nařízení Komise č. 2454/93 (povinnost uvést v celním prohlášení správné údaje a přiložit pravé doklady) je přitom v členských státech Evropské unie nejfrekventovanějším nástrojem vynucování pravidel obsažených v celním kodexu, který Evropská komise navrhla zavést jako společný nástroj ve všech členských státech (viz výše citovaný dokument Evropské komise). Uložení pokuty za správněprávní delikt je nepochybně trestní sankcí ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako uložení penále dle § 251 daňového řádu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 4 Afs 210/2014 – 57). Podstatou vzniku penále dle § 251 daňového řádu v celních věcech by bylo, že deklarant uvedl nesprávné údaje o dováženém zboží (typicky je nesprávně zařadil pod položku kombinované nomenklatury), a tím způsobil, že clo nebylo předepsáno při propuštění zboží do celního režimu ve správné výši. Stejné protiprávní jednání zakládá skutkovou podstatu celního deliktu. Kumulace celního deliktu a platebního kvazideliktu za totožné protiprávní jednání pak není logicky odůvodněna (taková kumulace přitom nenastává v případě nesprávnosti řádného daňového tvrzení, neboť to vytváří předpoklad pro doměření daně, včetně penále, nikoliv však pro postih v režimu správněprávní odpovědnosti za delikt). Lze tedy uzavřít, že právní úprava celního deliktu za uvedení nesprávných údajů v celním prohlášení s možností uložení peněžité sankce vylučuje aplikovatelnost § 251 daňového řádu v souvislosti s doměřením cla. Soud tedy dospěl k závěru, že v souvislosti s doměřením cla nelze žalobcům uložit penále dle § 251 daňového řádu. Z tohoto důvodu jsou všechna žalobou napadená rozhodnutí žalovaného nezákonná, neboť vychází z nesprávného právního posouzení věci. Žalobci dále namítli, že v případě, že by soud došel k závěru, že celní úřad nepochybil, pokud předmětné zboží podřadil pod položku 3215 900090 kombinované nomenklatury, mělo být v daném případě aplikováno ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, které stanoví případy, kdy se dodatečné zaúčtování neprovede, a to tehdy, pokud částka cla dlužného na základě právních předpisů (i) nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou (ii) nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a (iii) pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkajících se celního prohlášení, a uvedli, že všechny tři podmínky splnili. Argumentaci žalobců týkající se legitimního očekávání neshledal soud důvodnou. První podmínkou aplikace ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je skutečnost, že částka dlužného cla nebyla zaúčtována následkem chyby celních orgánů. Tato podmínka musí být splněna osobou povinnou zaplatit clo. Z rozsudku NSS sp. zn. 2 Afs 124/2016 vyplývá, že ustanovení čl. 220 odst. 1 písm. b) celního kodexu poskytuje podpůrnou ochranu těm subjektům, které postupovaly na základě dobré víry v činnost celních orgánů, kterou ovšem nelze považovat za závaznou informaci o sazebním zařazení zboží. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání celních orgánů. Taková chyba celního orgánu však v řízení nebyla zjištěna. Chybu celních orgánů nelze shledat v tom, že rozhodly o propuštění dováženého zboží do volného oběhu na základě údajů uvedených v celních prohlášeních, neboť jejich správnost neprověřovaly a ani k tomu nebyly povinny (viz čl. 71 odst. 2 celního kodexu). Celní úřad Praha 1 sice vydal dne 4. 2. 2010 rozhodnutí, na základě kterého měla být provedena oprava rozhodnutí vydaného v celním řízení dne 7. 10. 2009 v odst. 33 zbožový kód z původního 3215908090 na 8443999000, ale rozhodnutí vydal na základě zcela neurčitého označení zboží, a to jako „inkoustové kazety Epson, dle popisu elektrické cartridge, určené jako náplně do inkoustových tiskáren“. Skutečnost, že došlo k propuštění předmětných kartuší s nesprávným sazebním zařazením, nelze pokládat za chybu celních orgánů, neboť v rámci rozhodování o propuštění zboží do určitého režimu neschválily celní zařazení zboží. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají tedy pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů (viz rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 3/2014 – 40, bod 67 a v něm citovanou judikaturu ESD). Chybu celních orgánů nelze shledat v tom, že rozhodly o propuštění dováženého zboží do volného oběhu na základě údajů uvedených v celních prohlášeních, neboť jejich správnost neprověřovaly a ani k tomu nebyly povinny (viz čl. 71 odst. 2 celního kodexu). Lze odkázat na rozsudek ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006 - 120, v němž NSS uvedl (zvýraznění provedeno soudem): „Korektní není ani závěr krajského soudu, podle něhož za správnost zařazení zboží nese odpovědnost celní úřad, který zařazení pod položku celního sazebníku "schválil". Předmětem rozhodování celního úřadu o propuštění zboží do určitého režimu není schvalování celního zařazení zboží; to ostatně potvrzuje i usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 68/01 („Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecného soudu na právní povahu jednotné celní deklarace, která je sice v celním řízení rozhodnutím, po věcné stránce se však rozhoduje o propouštění zboží do příslušného režimu. Pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpoložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Takové rozhodnutí se vydává podle § 46 celního zákona. Pro správce daně je závazné pouze rozhodnutí ve věci, kterým je závazná informace podle § 46 celního zákona."). V souzené věci propustil celní úřad zboží do volného oběhu dne 6. 12. 2001. Předmětem jeho rozhodování nebylo schválení zařazení zboží do položky celního sazebníku tak, jak je provedl žalobce, ale právě otázka, zda jsou splněny předpoklady pro propuštění zboží do režimu volného oběhu. Pokud tedy při následné kontrole dospěje celní úřad k závěru, že celní zařazení zboží je nesprávné, a doměří z tohoto důvodu clo a daň z přidané hodnoty, nelze tvrdit, že opakovaně - a nadto opačně - posuzuje právní otázku, kterou se již jednou zabýval“. NSS rovněž v citovaném rozsudku vysvětlil, že při rozhodování o propuštění zboží do určitého režimu „celní orgány nemohou v případě každého jednotlivého dovozu vždy důkladně přezkoumávat správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku ještě předtím, než rozhodnou o propuštění do navrhovaného celního režimu. Takový přístup by zcela jistě vedl k zahlcení celních orgánů a tím i ke značnému a zcela nepřijatelnému prodloužení doby čekání na propuštění zboží do příslušného režimu; sotva lze usuzovat, že by tato výrazná překážka obchodování s dováženým zbožím mohla být v zájmu dovozců, a že by tedy mohla být vyvážena jistotou, že otázkou celního zařazení zboží se již celní orgány v budoucnu zabývat nebudou. Spravedlivou rovnováhu lze naopak vidět v tom, že celní orgány relativně rychle propustí zboží do navrhovaného režimu, aniž by přitom rozhodly o zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a aniž by se tím zbavovaly možnosti správnost tohoto zařazení následně zkontrolovat postupem podle § 127 celního zákona“. K výše uvedenému soud ještě dodává, že v řízení o propuštění zboží rozhodují celní orgány na základě celního prohlášení samotných deklarantů, aniž by (z důvodů uvedených NSS) kontrolovaly úplnost či správnost těchto prohlášení. Soud tak shrnuje, že skutečnost, že došlo k propuštění předmětných kartuší s nesprávným sazebním zařazením nelze pokládat za chybu celních orgánů, neboť v rámci rozhodování o propuštění zboží do určitého režimu neschválily celní zařazení zboží. Akceptace celního prohlášení nepředstavuje aktivní jednání celních orgánů, ty se v těchto situacích pouze jednání zdržují. Zařazení nelze pokládat za chybu celních orgánů, neboť v rámci rozhodování o propuštění zboží do určitého režimu neschválily celní zařazení zboží. Žalobci svoji argumentaci týkající se splnění první podmínky vyplývající z čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu opírají o skutečnost, že Celní úřad Praha 1 rozhodnutím ze dne 4. 2. 2010, č. j. 20199/2009-176100-02J, rozhodl ve vztahu k žalobci a), že inkoustové kazety Epson D78/S20/R360 color-black, které jsou dle uvedeného popisu elektrickými cartridgemi určenými jako náplně do inkoustových tiskáren, a proto se jedná o části/součásti určené výhradně nebo hlavně k tiskárnám, tzn. strojům čísla 8443 HS, je třeba správně zařadit pod položku 8443 99 90 00 kombinované nomenklatury. Žalobci dodali, že uvedené inkoustové náplně jsou vybaveny elektronickým čipem stejným způsobem jako nyní posuzované zboží. Toto rozhodnutí založilo žalobci a) legitimní očekávání, jde o pokyn, jak zboží správně sazebně zařadit. Z výše uvedeného rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 vyplývá, že jím bylo vyhověno odvolání žalobce a) proti jeho rozhodnutí ze dne 7. 10. 2009 a na základě toho bude provedena oprava tohoto rozhodnutí v odst. 33 (zbožový kód) tak, že původní kód 3215908090 byl opraven na správný 8443999000. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že „rozhodnutím ze dne 7. 10. 2009 propustil Celní úřad Praha 1 zboží. Rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávných údajů. Deklarant uvedl chybné sazební zařazení v odstavci č. 33, kde má být správně uvedeno 8443999000 sazba cla 0 %, namísto 3215908080 sazba cla 6,5 %. Jedná se o inkoustové kazety – Epson D78/S20/R360 color-black a dle uvedeného popisu zboží jde o elektrické cartridge určené jako náplně do inkoustových tiskáren. Vzhledem k této charakteristice se tedy jedná o části/součásti určené výhradně nebo hlavně k tiskárnám, tzn. strojům čísla 8443 HS. Změna sazebního zařazení je náležitě odůvodněná, neboť k předmětnému druhu zboží bylo na základě žádosti celního úřadu zpracováno Celním ředitelstvím Praha stanovisko k sazebnímu zařazení zboží, které navrhované sazební zařazení potvrzuje. Změna sazebního zařazení je v tomto případě zřejmá rovněž z dokladů, které byly k žádosti o změnu přiloženy.“ Celní úřad však vydal rozhodnutí na základě zcela neurčitého označení zboží, a to jako inkoustové kazety Epson, dle popisu elektrické cartridge, určené jako náplně do inkoustových tiskáren. Z tohoto popisu nelze dovodit žádnou podobnost se zbožím, které je předmětem tohoto řízení a především, u těchto inkoustových kazet nebyla inzerován žádný elektronický čip. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů (viz rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 Afs 3/2014 – 40, bod 67 a v něm citovanou judikaturu ESD). Z rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 ze dne 4. 2. 2010 ani ze stanoviska k sazebnímu zařazení zboží vydaného Celním ředitelstvím Praha dne 20. 11. 2009, nelze dovodit právo legitimního očekávání pro sazební zařazení zboží v této věci, neboť jak bylo uvedeno výše, pro účely celního řízení vedeného v r. 2009 nebylo zboží, k jehož sazebnímu zařazení se celní orgány vyjadřovaly, dostatečně podrobně popsáno, tedy tak, aby bylo možné nalézt potřebnou podobnost mezi ním a zbožím, které je předmětem řízení v projednávané věci a dále vzhledem k Upozornění, které je součástí Stanoviska Celního ředitelství Praha ze dne 20. 11. 2009, ve kterém je uvedeno, že „toto stanovisko není závaznou informací o sazebním zařazení zboží ve smyslu čl. 12 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, v platném znění“. Druhá podmínka obsažená v čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu se týká toho, zda chyba (částka cla nebyla zaúčtována), které se celní orgány při učinění daného úkonu dopustily, mohla být osobou povinnou zaplatit clo rozumným způsobem zjištěna. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k zaúčtování cla následkem chyby celních orgánů, nelze ani prokazovat, zda chyba byla zjistitelná osobou povinnou zaplatit clo. Přesto soud na okraj dodává, že osoba zabývající se dlouhodobě dovozem zboží je povinna v případě pochybností o správném sazebním zařazení se informovat a opatřit si všechna možná vysvětlení, zejména požádat o závaznou informaci [viz rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 Afs 27/2008 – 96, část VI/2, b), bod 2, a tam citovanou judikaturu ESD]. V dané věci je nepochybné, že žalobkyně a) se dlouhodobě zaměřuje na dovoz inkoustových kartuší, o čemž nejlépe svědčí, že předložila rozhodnutí celního úřadu týkající se dovozu kartuší z roku 2010 a nyní posuzované dovozy zboží byly realizovány v roce 2013. Žalobce a) byl navíc v celním řízení zastoupen deklarantem, tedy profesionálem v tomto oboru. Soud ale především dospěl k závěru, že žalobci nesplnili podmínku třetí ustanovení čl. 220 odst. 1 písm. b) celního kodexu, a to že jednali v dobré víře a dodrželi všechna ustanovení platných předpisů týkajících se celního prohlášení. Při vyplnění celního prohlášení žalobci rozhodně nepostupovali v souladu s platnými předpisy a platnou judikaturou. Ve vztahu ke třetí podmínce je třeba poukázat na rozsudek ESD ve věci C-378/87, Top Hit Holzvertrieb GmbH, v němž uvedl, že je povinností deklaranta uvést veškeré užitečné údaje o dováženém zboží, zejména o charakteristických znacích a způsobu užití zboží, pokud pro správné sazební zařazení není postačující její pojmenování nebo vzhled. Jinými slovy řečeno, deklarant je povinen v celním prohlášení popsat zboží takovými údaji, aby nezavdávaly příčinu k pochybnostem o celním zařazení. Této povinnosti je třeba dostát tím spíše, pokud s různými v úvahu přicházejícími způsoby zařazení zboží je spojena odlišná sazba cla. V nyní posuzované věci bylo zboží deklarováno jako „ink. cartridge s el.hlavou 8443999000“, „tiskařské příslušenství – inkoustové zásobníky 8443991000“, „součástí pro tiskárny – cartridge s el.hlavou, kryty 8443991000“, „části, součásti a příslušenství tiskáren, kopírovacích strojů a telefaxových přístrojů 8443999000“, „inkoustové zásobníky do tiskáren 8443999000“, „příslušenství tiskáren – tonery 8443999000“, „elektronické sestavy tiskáren 8443991000“, „elektronické sestavy tiskáren – ink. cartridge s el.hlavou 8443991000“. (vypsáno jen z celních prohlášení ve spisech 46 Af 61/2014 a 45 Af 61/2014, nikoliv z dalších připojených spisů).((Vypsáno jen z celních prohlášení ve spisech 46 Af 61/2014 a 45 Af 61/2014, nikoliv z dalších připojených spisů.) Označení „ink. cartridge s el. hlavou“, „součásti pro tiskárny – cartridge s el. hlavou, kryty“, „elektronické sestavy tiskáren“ a „elektronické sestavy tiskáren – ink. cartridge s el. hlavou“ jsou zavádějí, nesprávné. Kartuše totiž nebyly vybaveny žádnou elektrickou hlavou, která má patrně představovat jiné označení tiskové hlavy, nýbrž pouze elektronickým čipem. Podřazení takto označeného zboží pod položku 8443999000 nebo 8443991000 je odpovídající vzhledem ke slovnímu popisu zboží. Označení „tiskařské příslušenství – inkoustové zásobníky“, „části, součásti a příslušenství tiskáren, kopírovacích strojů a telefaxových přístrojů“, „inkoustové zásobníky do tiskáren“ a „příslušenství tiskáren – tonery“ je sice korektní, tedy nikoliv nesprávné či zavádějící, na druhou stranu však není dostatečně určité, aby již jen na základě takového označení bylo možné jednoznačně zboží podřadit pod některou z položek kombinované nomenklatury. Zásadní pro zatřídění kartuše do jedné ze dvou v úvahu přicházejících položek je určující, zda je kartuše vybavena tiskovou hlavou. Takový údaj však v označení zboží chybí. Nelze ho dovodit ani z faktur přiložených k celním prohlášením, neboť ty obsahují jen kódové označení kartuší užívané výrobcem, zboží v nich není popsáno znaky určujícími pro zařazení zboží pod konkrétní položku. Nebylo nicméně povinností celních orgánů vyzvat deklaranta k upřesnění údajů v celním prohlášení. V situaci, kdy celní orgány neověřují celní prohlášení, což není ani jejich povinností, se vychází z údajů uvedených v celním prohlášení, tedy z uvedené položky kombinované nomenklatury. Povinnost uvést veškeré údaje o dováženém zboží musí osoba povinná splnit tím spíše, pokud v úvahu přichází různé způsoby zařazení zboží a s různým zařazením je spojena odlišná sazba cla. Této povinnosti žalobci nedostáli. Protože tedy žalobci nesplnili první a třetí podmínku stanovenou čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, nemohou se aplikace tohoto článku na svůj případ dovolávat. Konečně žalobci b) a c) namítli, že jim jakožto spoludlužníkům žalobce a) byl nezákonně vyměřen celní dluh, jelikož tentýž dluh již byl pravomocně vyměřen žalobci a). Tato námitka není důvodná. Podle čl. 201 odst. 3 celního kodexu „Dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastoupení je dlužníkem také osoba, jejímž jménem se celní prohlášení činí“. Podle čl. 213 celního kodexu „Je-li za splnění celního dluhu odpovědno několik osob, považují se za společné a nerozdílné dlužníky“. V prvé řadě je třeba poukázat na nesprávnost jazykového překladu, pokud jde o české znění čl. 201 odst. 3 celního kodexu (podrobně viz rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2014, č.j. 5 Afs 3/2014 – 40, bod 54). V kontextu vnitřní logiky tohoto ustanovení a ve světle jiných jazykových mutací textu obsaženého v tomto ustanovení je třeba dovodit, že v případě nepřímého zastoupení je vedle deklaranta dlužníkem také osoba, na jejíž účet se celní prohlášení činí (tedy zastoupený). Mezi deklarantem [jakožto zástupcem – žalobci b) a c)] a osobou, na jejíž účet byla celní prohlášení učiněna [tedy zastoupeným – žalobce a)], je vztah dlužnické solidarity, jak plyne přímo z celního kodexu. Vzhledem k tomu, že celní kodex nijak neupravuje otázku jak postupovat v případě vyměřování celního dluhu solidárním dlužníkům, je třeba hledat odpověď ve vnitrostátním právu a nelze přisvědčit argumentaci žalobců b) a c), že pro absenci regulace nelze vyměřit celní dluh současně více solidárním dlužníkům. Ze skutečnosti, že celní kodex se této otázce nevěnuje, totiž nelze dovodit, že by takovou praxi (tj. vyměření celního dluhu současně více solidárním dlužníkům) a priori zakázal. Z toho, že evropský zákonodárce použil institut dlužnické solidarity, společný právu všech členských států, aniž by jeho obsah jakkoliv sám definoval, lze naopak dovodit, že jeho přesný obsah a s ním spojené hmotněprávní i procesněprávní důsledky ponechává na vnitrostátních úpravách jednotlivých členských států. Solidarita dlužníků vzniká ex lege okamžikem vzniku celního dluhu, nikoliv vyměřením či doměřením cla rozhodnutím celního orgánu a není vázána na splnění dalších podmínek. Pasivní solidarita je českému celnímu právu známým institutem (viz např. § 238 odst. 3 celního zákona, ve znění účinném do 30. 4. 2004). Jejím smyslem je usnadnit celní správě rychlé a úplné vybrání cla, je přitom výlučně na celním orgánu, aby vybral, zda celní dluh doměří jen některému ze spoludlužníků (a případně kterému z nich), nebo zda ho doměří vůči všem spoludlužníkům. Celní orgán by měl vážit naplnění zásady ekonomie řízení, ovšem v zájmu co nejrychlejšího a nejefektivnějšího naplnění účelu správy cla (viz rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2005, čj. 1 Afs 46/2004 – 61). Česká vnitrostátní obecná úprava solidárního dlužnictví se v době podání celního prohlášení nacházela v ustanovení § 511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého „Jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich“. Obdobnou úpravu zachovala i nová právní úprava, účinná od 1. 1. 2014, konkrétně ustanovení § 1872 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého „Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků“. K otázce, zda lze i po pravomocném rozhodnutí vůči jednomu ze solidárních dlužníků i nadále vymáhat dluh po ostatních solidárních dlužnících se vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ve kterém uvedl, že „Pravomocným rozhodnutím, které ukládá jednomu z dlužníků povinnost plnit, závazek nezaniká. Proto dokud závazek trvá (nezanikl), může věřitel vést soudní, popř. exekuční řízení proti dalším solidárně zavázaným dlužníkům. Rozsudek na plnění vydaný proti jednomu ze solidárních dlužníků netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení proti ostatním spoludlužníkům“. Z výše uvedeného plyne, že dokonce ani pravomocný rozsudek soudu vůči jednomu ze solidárních dlužníků nebrání věřiteli v tom, aby nadále vymáhal dluh i vůči ostatním. Výše uvedené závěry, byť byly formulovány ve vztahu k soukromoprávním vztahům a uplatňování práv z nich vyplývajících v občanském soudním řízení, lze plně akceptovat i ve vztahu k celnímu (daňovému) řízení, neboť jde o obecný princip uplatňování práv vůči solidárním dlužníkům. Vzhledem k tomu, že žalobce a) existující celní dluh neuhradil, nic nebránilo žalovanému, aby celní dluh vyměřil a následně jej vymáhal i vůči žalobcům b) a c). Soudu přitom nepřísluší posuzovat účelnost a hospodárnost takového postupu, pouze konstatuje, že se nejedná o postup svévolný či diskriminační, ale naopak o postup racionální, vedený snahou žalovaného získat dlužnou částku, k čemuž nepochybně může přispět její vymáhání nejen vůči dovozci, ale i vůči deklarantovi. Soud připomíná, že vznik pasivní solidarity ani možnost uplatňování práv proti jednotlivým spoludlužníkům nejsou vázány na splnění žádné další podmínky. Tvrdí-li tedy žalobci b) a c), že celní správa povolila žalobci a) uhradit celní dluh ve splátkách, které žalobce a) řádně hradí, nejde o skutečnost, která by bránila doměření celního dluhu žalobci b) a c). Žalobci b) a c) nejsou ve vztahu k žalobci a) subsidiárními dlužníky, jak tomu bývá např. u ručitele, nýbrž všichni tři jsou společnými hlavními dlužníky, z nichž každý je bez jakýchkoliv podmínek povinen uhradit v plné výši celní dluh, za který odpovídá. Vzájemné vypořádání žalobců v souvislosti s úhradou celního dluhu je záležitostí jejich vnitřního vztahu. Vzhledem k tomu, že všechna žalobou napadená rozhodnutí žalovaného, jak bylo již uvedeno výše, jsou nezákonná z důvodu nezákonně vyměřeného penále dle § 251 daňového řádu, soud napadená rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci měli ve věci úspěch, proto jim náleží náhrada nákladů řízení a to náhrada soudních poplatků v celkové výši 24.000 Kč a náhrada odměny za poskytnutou právní službu advokátem sestávající ze šesti úkonů po 2.480 Kč u třech žalobců snížených o 20% [převzetí věci a sepsání žaloby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], jeden úkon 7.440 Kč za účast u jednoho společného jednání pro všechny tři žalobce u soudu za zastupování všech tří žalobců snížený o 20% podle § 11 odst. 1 písm. g) a § 12 odst. 4 stejné vyhlášky a ze 7 paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, celkem za poskytnutou právní službu 28.459 Kč včetně 21% DPH. Na náhradě nákladů řízení náleží žalobcům celkem 52.459 Kč.

Poučení