46 C 112/2024 - 35

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], [Datum narození žalobkyně] [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] o zaplacení 206 250 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Konstatuje se, že v řízení vedeném soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], [adresa] došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

II. Žaloba o zaplacení částky 206 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 206 250 Kč od 12. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 12 200 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 16. 6. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 206 250 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Svou žalobu zdůvodnila tím, že byla v procesním postavení povinné účastníkem exekučního řízení pod sp. zn. [Anonymizováno] vedeného u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], [adresa] (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo na základě exekučního návrhu zahájeno, následně dne 1. 12. 2011 bylo vydáno usnesení [adresa], na základě kterého byla zahájena exekuce na majetek povinné (žalobkyně). Posuzované řízení bylo ukončeno usnesením soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [adresa]. Celková doba posuzovaného řízení přesáhla 12 let, resp. 144 měsíců. Žalobkyně dále uvedla, že mělo dojít k bezodkladnému zastavení exekuce z důvodu její nepřípustnosti. Žalobkyně má tak za to, že exekuční řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Žalobkyně základní částku ve výši 165 000 Kč navýšila o 25 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované přípisem ze dne 28. 12. 2023.

2. V podání ze dne 11. 9. 2024 žalobkyně uvedla, že dle rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu bylo zřejmé, že exekuční titul byl nezpůsobilý, avšak soudní exekutor ani exekuční soud z vlastní iniciativy nepřistoupili k zastavení exekučního řízení. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyně uvedla, že pokud je exekuční titul nezpůsobilý, dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není potřeba aktivita povinného. Exekuční soud, potažmo soudní exekutor, měl k zastavení řízení přistoupit z vlastní iniciativy. Dále žalobkyně uvedla, že splátky, které si povinný dohodne se soudním exekutorem nemají povahu dobrovolného plnění, neboť zde byla ingerence soudního exekutora. Žalobkyně uvedla, že dvanáct let čelila nepřiznivým důsledkům exekuce. K promlčení pohledávky došlo z důvodu na straněn oprávněné, která v rozporu se zákonnými požadavky podala návrh na nařízení exekuce a tento stav 12 let udržovala. Žalobkyni není zřejmé, jak zavdala příčinu ke vzniku škody, když žalovaná zcela rezignovala na realizaci povinností při výkonu soudní moci.

3. V podání ze dne 7. 10. 2024 žalobkyně uvedla, že otázka důvodu pro zastavení exekučního řízení má zásadní význam, který by neměl být pominut, ani v odškodňovacím řízení. Vedení exekučního řízení bylo nepřípustné od samého počátku.

4. Žalovaná se ve věci vyjádřila v podání ze dne 19. 7. 2024 tak že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná projednala nárok žalobkyně dne 11. 6. 2024 a uzavřela, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Žalovaná shrnula průběh exekučního řízení, přičemž zdůraznila, že při provádění místního šetření na adrese povinné vykonavatelem soudního exekutora dne 2. 4. 2013 byla povinná osobně zastižena a domluvila se na měsíčních splátkách vymáhané povinnosti ve výši 1 500 Kč. Od té doby žalobkyně pravidelně hradila. Celkem bylo vymoženo 138 463,39 Kč. Provedením exekuce bylo vymoženo pouze 31 163,39 Kč (přikázání pohledávky z účtu 28 853,39 Kč a srážky ze mzdy 2 310 Kč). Žalobkyně hradila splátky ve výši 1 500 Kč až do 11. 7. 2023. Dne 1. 11. 2023 žalobkyně požádala o vyčíslení nedoplatku a sdělení úhrad. Dne 6. 11. 2023 žalobkyně podala návrh na zastavení exekuce a odklad exekuce. Dne 13. 11. 2023 oprávněná souhlasila se zastavením exekuce. Následně bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno ke dni 21. 12. 2023. Žalobkyně byla po dobu posuzovaného řízení procesně pasivní. Naopak projevovala snahu uspokojit vymáhanou pohledávku dobrovolnými splátkami až do podání návrhu na zastavení exekuce. Soudní exekutor právo nenalézá, pouze ho provádí. Mnoho rozhodčích nálezů je vykonatelných i po přezkumu. Nelze tak obecně paušalizovat nevykonatelnost rozhodčích nálezů. Z exekučního spisu nevyplývá, že by byl exekuční titul zpochybněn. Soudní exekutor nemohl řízení zastavit bez souhlasu oprávněného. Soudní exekutor v průběhu řízení dodržel všechny zákonné lhůty k provedení úkonů a nedopustil se žádných průtahů. Žalovaná tak neshledala nesprávný úřední postup v činnosti soudního exekutora nebo exekučního soudu. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně naříkaný dluh nikdy nezpochybnila. Její argumentace se opírala čistě o neplatnost rozhodčí doložky. Délka trvání exekučního řízení byla pro povinnou příznivá, neboť v mezidobí došlo k promlčení práva oprávněné domáhat se nového exekučního titulu. Výsledná délka řízení jde k tíži žalobkyně a je důsledkem její pasivity. Exekuční řízení nemuselo být vůbec vedeno, pokud by žalobkyně uhradila své dluhy řádně a včas. Žalobkyně tak zavdala příčinu ke vzniku škody.

5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Z podání ze dne 28. 12. 2023 soud seznal, že žalobkyně se obrátila na žalovanou a požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, tj. exekučního řízení pod sp. zn. [Anonymizováno] [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], [adresa]. Žalobkyně náhradu újmy vyčíslila částkou 206 250 Kč (165 000 Kč navýšeno o 25 %), za řízení trvající přes 12 let, tedy 144 měsíců. Toto podání je uplatněním nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve smyslu § 31a zák. č. 82/1998 Sb.

7. Ze stanoviska žalované ze dne 11. 6. 2024 soud zjistil, že podáním doručeným žalované dne 29. 12. 2023 uplatnila žalobkyně svůj nárok. Žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Důvody pro odmítnutí žádosti žalobkyně jsou totožné jako ve vyjádření žalované k žalobě ze dne 19. 7. 2024.

8. Ze spisu soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [adresa]/11 soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: - dne 8. 11. 2011 podala oprávněná, tj. společnost [Anonymizováno]následně obchodní firma [právnická osoba] [právnická osoba]., dnes [právnická osoba]), IČO [IČO], sídlem [adresa], [adresa] (dále jen „oprávněná“) návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], a to dle rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], [právnická osoba], ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] (dále také „exekuční titul“). Přílohou tohoto návrhu byl exekuční titul s doložkou právní moci, záznam o právní moci exekučního titulu ze dne 12. 5. 2011, doklad o doručení exekučního titulu žalobkyni dne 26. 4. 2011, potvrzení o převzetí rozhodčího nálezu oprávněnou a přehled plateb a struktura pohledávky. V exekučním titulu je uvedeno, že rozhodkyně rozhodovala na základě určení [právnická osoba], IČO: [IČO]; - dne 16. 11. 2011 předložil soudní exekutor žádost o pověření k provedení exekuce; - dne 1. 12. 2011 [adresa] vydal usnesení, kterým nařídil exekuci na majetek žalobkyně (dále též „povinné“) dle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], [právnická osoba], ze dne [datum], sp. [Anonymizováno] k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši [částka] s příslušenstvím, pro náklady oprávněné v exekučním řízení a pro náklady exekuce. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO]; - dne 7. 12. 2011 rozeslal soudní exekutor součinnostní dotazy; - dne 9. 12. 2011 vydal soudní exekutor exekuční příkaz srážkami ze mzdy povinné pod č. j. [Anonymizováno]. Právní moc nastala dne 18. 1. 2012; - dne 10. 12. 2011 rozeslal soudní exekutor součinnostní dotazy; - dne 4. 1. 2012 vydal soudní exekutor výzvu ke splnění vymáhané pohledávky pod č. j. [Anonymizováno] všechny dokumenty žalobkyně v pozici povinné převzala dne 18. 1. 2012 do vlastních rukou; - dne 17. 1. 2012 zaměstnavatel povinné soudnímu exekutorovi sdělil, že pro nízkou mzdu povinné není možné srážet. Zároveň uvedl, že již provádí srážky pro jiná exekuční řízení; - dne 8. 11. 2012 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č.j. [Anonymizováno]; - dne 14. 3. 2013 byl vydán protokol o zjištění v rámci exekuční činnosti, ze kterého plyne, že žalobkyně uhradila 3 310 Kč, kdy od ledna 2013 splácí 500 Kč. Dále bylo zjištěno, že mzda je blokována, ale naříkaný dluh je v pořadí; - dne 2. 4. 2013 bylo provedeno místní šetření v místě bydliště povinné, kde byla žalobkyně zastižena. V rámci místního šetření bylo domluveno, že žalobkyně bude splácet 1 500 Kč.[Anonymizováno]Na protokolu je pouze podpis osoby, která provedla místní šetření; - dne 23. 8. 2013 rozeslal soudní exekutor součinnostní dotazy; - dne 30. 9. 2013 rozeslal soudní exekutor součinnostní dotazy; - v období od 26. 11. 2013 do 17. 2. 2015 byly činěny součinnostní dotazy u [Anonymizováno]; - dne 29. 4. 2015 vydal soudní exekutor doplňující příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č. j. [Anonymizováno]; - v období od 2. 9. 2015 do 11. 1. 2018 byly činěny součinnostní dotazy každého půl roku u [Anonymizováno], dále byly učiněny dotazy u [právnická osoba], [adresa] a povinná byla vyzvána dne 24. 3. 2016 ke splnění svého dluhu, přičemž jí byla sdělena částka, kterou zbývá uhradit; - dne 13. 2. 2018 bylo soudnímu exekutorovi sděleno, že žalobkyně byla sankčně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, ve které byla vedena od 18. 10. 2013[Anonymizováno]do 31. 10. 2017; - v období od 2. 3. 2018 do 11. 4. 2019 byly činěny součinnostní dotazy minimálně každého půl roku u [Anonymizováno] a povinná byla vyzvána dne 24. 3. 2016 ke splnění svého dluhu, přičemž jí byla sdělena částka, kterou zbývá uhradit; - dne 25. 6. 2019 byla žalobkyně vyzvána soudním exekutorem, aby řádně hradila dohodnuté splátky, přijetí nebylo žalobkyní potvrzeno; - dne 10. 7. 2019 byl učiněn součinností dotaz u [Anonymizováno]; - dne 11. 9. 2019 byla žalobkyně soudním exekutorem lustrována v Centrální evidenci exekucí, ze které vyplynulo, že kromě naříkané exekuce jsou proti žalobkyni vedeny další dvě exekuce, a to od 13. 3. 2007 pod sp. zn. [Anonymizováno] u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], a od [datum] pod sp. zn. [Anonymizováno] soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO]; - dne 3. 10. 2019 byl vyhotoven protokol o zjištění v rámci exekuce, na základě kterého žalobkyně splátky nehradí pravidelně, je třeba domluvit nový splátkový kalendář, přičemž žalobkyně uhradila zatím 84 110 Kč; - stejného dne byl vyhotoven exekuční příkaz na movité věci povinné pod č. j. [Anonymizováno], který byl žalobkyni doručen dne 22. 11. 2019 do vlastních rukou; - dne 22. 11. 2019 se uskutečnilo místní šetření v místě bydliště žalobkyně. Žalobkyně byla zastižena osobně, přičemž došlo k dohodnutí splátkového kalendáře ve výši 1 500 Kč měsíčně a uhrazení chybějících splátek do ledna 2020; - dne 14. 1. 2020 byl učiněn součinností dotaz u [Anonymizováno]; - dne 27. 1. 2020 byla žalobkyně vyzvána k řádnému splácení exekvovaného dluhu; - dne 3. 2. 2020 byl učiněn záznam o tom, že žalobkyně žádala telefonicky o schůzku. Naříkaného dne žalobkyně v 7 hodin dorazila k autu vykonavatele v místě jejího bydliště a uhradila exekučnímu vykonavateli částku ve výši 10 000 Kč se slibem, že další splátky bude hradit pravidelně v částce 1 500 Kč od března 2020; - v období od 7. 4. 2020 do 11. 8. 2022 byly činěny součinnostní dotazy každého půl roku u [Anonymizováno], dále byl učiněn dotaz na finanční úřad a úřad práce. Dále byla žalobkyně vyzývána k úhradě dlužné částky; - dne 11. 11. 2022 byly vydány exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžitého ústavu pod č. j. 124 [Anonymizováno]; - dne 28. 11. 2022 zažádala e-mailem žalobkyně o uvolnění konta, neboť se jedná o firemní prostředky (vedené na ní jako podnikající fyzickou osobu). Žalobkyně uvedla, že dál bude dlužnou částku splácet za svoji osobu; - dne 1. 12. 2022 bylo žalobkyni sděleno, že účty nelze odblokovat, dokud nebude dlužná částka uhrazena, neboť nebylo prokázáno, že by na účty docházely nezabavitelné příjmy, přičemž v exekuci není rozhodné, zda soudní exekutor postihne příjmy fyzické nebo podnikající fyzické osoby; - dne 19. 1. 2023 byl vyhotoven protokol o místním šetření, z něhož vyplývá, že ke dni 2. 12. 2022 žalobkyně uhradila 105 110 Kč. Žalobkyně nebyla zastižena osobně. Žalobkyni bylo telefonováno, přičemž byly dohodnuty splátky nově na částku 2 000 Kč měsíčně, a to od ledna 2023. Na prověřované adrese je penzion, kde se žalobkyně má zdržovat; - dne 9. 2. 2023 soudní exekutor zjistil, že žalobkyně vlastní motorové vozidlo; - v období od 10. 2. 2023 do 25. 5. 2023 byly činěny součinnostní dotazy a urgence žalobkyni k uhrazení dluhu; - dne 10. 7. 2023 byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce; - dne 9. 8. 2023 byl učiněn součinnostní dotaz k [Anonymizováno]; - dne 1. 11. 2023 požádal právní zástupce žalobkyně o sdělení výše vymáhaného dluhu a vyčíslení částky, kterou žalobkyně zatím uhradila; - dne 6. 11. 2023 podala žalobkyně návrh na zastavení exekuce a návrh na odklad exekuce, neboť exekuční titul byl vydán na základě částečně neplatné rozhodčí doložky, když byl rozhodce určen odkazem na seznam rozhodců; - dne 7. 11. 2023 byly právnímu zástupci žalobkyně požadované údaje sděleny, přičemž z průběžného rozúčtování vyplývá, že žalobkyně uhradila celkem 138 463,39 Kč; - dne 9. 11. 2023 byla oprávněná vyzvána, aby se k návrhu žalobkyně na zastavení řízení vyjádřila. Stejného dne byla věc předložena exekučnímu soudu s návrhem na odklad exekuce; - dne 13. 11. 2023 oprávněná sdělila, že souhlasí se zastavením exekučního řízení, avšak nesouhlasí, aby jí byla uložena povinnost hradit náklady exekuce; - dne 22. 11. 2023 [adresa] rozhodl o odkladu exekuce do doby nabytí právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 6. 11. 2023. V odůvodnění exekuční soud uvedl, že je na místě exekuci odložit pro případný nedostatek pravomoci rozhodce k rozhodování sporu účastníků, přičemž vše se bude odvíjet od zjištění ze spisu rozhodce; - dne 22. 11. 2023 soudní exekutor rozhodl, že se exekuce zastavuje, přičemž nikdo nemá nárok na náhradu nákladu řízení a soudní exekutor nemá nárok na náhradu nákladů exekuce. Exekuce byla zastavena, neboť s tím oprávněná souhlasila. Soudní exekutor, nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, neboť exekuční řízení bylo zahájeno pro nesplácení žalobkyně, která svůj závazek vůči oprávněné nijak nezpochybnila. Právní moc nastala dne 21.12.2023.

9. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěnými popsanými výše, zejm. pokud jde o průběh exekučního řízení, které soud blíže shrnuje níže v rámci právního posouzení. Ve stručnosti lze uvést, že exekuční řízení vedené v naříkané věci trvalo vůči žalobkyni od 18. 1. 2012 (doručení výzvy k dobrovolnému splnění a dalších dokumentů) do 21. 12. 2023 (právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce), tedy 11 let a 11 měsíců. Exekuční řízení vůči žalobkyni bylo vedeno na základě exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], [právnická osoba], ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]. Rozhodovací pravomoc měla [právnická osoba], která následně určila samorozhodce ze svého seznamu. Žalobkyně sjednala v průběhu exekuce splátkový kalendář. Co se týká návrhů na odklad či zastavení exekuce, tento podala až 6. 11. 2023. Žalobkyně na svůj exekvovaný dluh více méně pravidelně splácela, přičemž uhradila celkem 138 463,39 Kč. Exekuční řízení bylo následně zastaveno, neboť oprávněná se zastavení exekuce souhlasila. Žalobkyně u žalované dne 29. 12. 2023 uplatnila nárok, který je předmětem tohoto řízení. Žalovaná vydala zamítavé stanovisko dne 11. 6. 2024.

10. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 269 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu. Podle § 55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e.ř.“) o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5. Podle odst. 5 cit. ustanovení o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [R 92/2013] (dále jen „rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013“) byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) e. ř., podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

11. Pro úspěšnost žaloby o náhradu škody proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody na straně žalobce.

12. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

13. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci (tj. v našem případě soudního exekutora či soudu), nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

14. K posuzování délky vykonávacího řízení se blíže vyjádřil Nejvyšší soud ČR, a to v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 10/2012, v němž vyjádřil právní názor, že exekuční řízení je řízením sui generis, jehož délku je nutné posuzovat nejen s ohledem na kritéria § 31a odst. 3 zákona, ale také s ohledem na chování účastníků řízení. Délka je ovlivněna zejména majetkovou situací a chováním povinného a předpoklad vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nemusí být naplňován jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné.

15. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, tak nelze dojít k závěru, že by posuzované řízení bylo vedeno neúčelně, když na exekuovaný dluh bylo ze strany žalobkyně pravidelně plněno po ingerencích soudního exekutora, přičemž postupně docházelo k umořování dluhu. Z tohoto pohledu tak nelze dojít k závěru, že by posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.

16. Soud se tak dále zabýval argumentem žalobkyně, že nepřiměřená délka řízení vznikla nekonáním soudního exekutora, popřípadě exekučního soudu, kteří měli řízení zastavit z úřední povinnosti pro nedostatek pravomoci rozhodce vydat exekuční titul. Soud má za to, že na základě tohoto argumentu je existence nesprávného úředního postupu dána, když došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

17. Z § 55 odst. 4, odst. 5 e.ř., § 269 odst. 1 o.s.ř. plyne, že je povinností soudu (popřípadě soudního exekutora) po dobu vykonávacího řízení posuzovat, zda není dán některý z důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí, činí tak ovšem pouze na základě obsahu spisu či skutečností, které není třeba dokazovat. Není tedy jeho povinností z vlastní iniciativy pátrat po možných důvodech zastavení. Zjistí-li však soud, že důvody jsou dány, výkon rozhodnutí zastaví, byť by to nenavrhl žádný z účastníků řízení [k tomu srov. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář, Kniha V. § 251-376 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019 122 str.]. Toto odráží i závěry rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013. Ze spisu soudního exekutora poté plyne, že exekuční soud nařídil exekuci a pověřil soudního exekutora dne 1. 12. 2011, kdy ještě nebyla sjednocena judikatura k naříkané problematice. Zlomové rozhodnutí bylo vydáno až dne 10. 7. 2013, tedy až po nařízení exekuce. Exekuční soud tak neměl možnost řízení zastavit, když exekuční spis vede především soudní exekutor, přičemž exekuční soud funguje jako kvazi odvolací instance. Na druhou stranu soudní exekutor měl dle § 55 odst. 4 e.ř. vyzvat oprávněnou k vyjádření, zda souhlasí se zastavením exekučního řízení i bez návrhu povinné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011), neboť z exekučního titulu se jasně podává, že byl vydán na základě zmocnění pro [právnická osoba], která následně sama určila jediného rozhodce. V případě, že by souhlas nebyl dán, měl soudní exekutor postupovat tak, že dá podnět exekučnímu soudu k zastavení exekučního řízení pro nedostatek pravomoci rozhodce s ohledem na závěry rozhodnutí ze dne 10. 7. 2013. Soudní exekutor se svou pasivitou v tomto směru dopustil nesprávného úředního postupu, ač úkony činil v přiměřených lhůtách a tyto směřovaly k naplnění účelu exekučního řízení, tj. vymožení exekvované pohledávky spolu s náklady exekučního řízení vzniklých oprávněné a náklady exekuce.

18. Na tomto místě je však třeba uvést, že zákon nestanovuje lhůtu orgánům veřejné moci, ve které by měly přistoupit k zastavení exekučního řízení z úřední povinnosti, ani v jakém rozsahu a jak často by měly přezkoumávat nezpůsobilost exekučních titulů s ohledem na rozhodovací praxi. Tento nedostatek však nebrání závěru učiněnému shora. Zdejší soud se tak domnívá, že k přezkoumání mohl soudní exekutor přistoupit kdykoliv po červenci 2013, přičemž k přistoupení k tomuto kroku měl bezmála deset let.

19. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě tak spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, kdy v řízení došlo k prodlevě v činnosti soudního exekutora stran kroků vedoucích k zastavení posuzovaného řízení z úřední povinnosti. Nicméně nelze přehlédnout, že povinná se sama svých práv aktivně nedomáhala, a to jak v nalézacím (rozhodčím) řízení, tak následně v posuzovaném řízení, přičemž po celou dobu posuzovaného řízení na exekuovaný dluh aktivně splácela. Žalobkyně tak nejednala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. I toto opomenutí žalobkyně negativně ovlivnilo délku posuzovaného řízení, když z dikce právních předpisů plyne, že soudní exekutor i exekuční soud primárně rozhodují na základě návrhů účastníků řízení.

20. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup s ohledem na chování žalobkyně nedosahuje takové intenzity, aby bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení se proto jeví jako dostačující prostředek nápravy.

21. Předmětné řízení trvalo vůči žalobkyni od 18. 1. 2012, kdy byly žalobkyni doručeny písemnosti spolu s výzvou k dobrovolnému splnění, do 21. 12. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení exekuce. Celkem tedy řízení ve vztahu k žalobkyni činilo 11 let a 11 měsíců.

22. Naříkané řízení bylo standardním exekučním řízením, které probíhalo na základě nařízení exekuce a pověření soudního exekutora soudem. V řízení bylo vydáno několik exekučních příkazů a rozhodnutí o nákladech exekuce. Dále bylo jednou rozhodováno o odkladu exekuce a o zastavení exekuce z podnětu žalobkyně. Jednalo se tak o standardní exekuční řízení o vymožení peněžité pohledávky po fyzické osobě.

23. Podíl účastníků na délce řízení soud neshledal.

24. Stran činnosti soudního exekutora lze vytknout nečinnost v postupu vedoucím k zastavení exekučního řízení pro nedostatek pravomoci rozhodce vydat exekuční titul (viz bod 17 tohoto rozsudku), přičemž tento nedostatek je seznatelný již ze samotného exekučního titulu a nebylo potřeba, aby soudní exekutor takovéto skutečnosti dokazoval, nebo po nedostatku pravomoci více pátral. Nelze tak souhlasit s žalovanou, že by neměl soudní exekutor povinnost přezkoumávat případnou nepřípustnost plynoucí z vad nalézacího řízení. Jiné úkony činil soudní exekutor řádně tak, aby došlo k naplnění smyslu a účelu exekučního řízení.

25. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Soud naopak shledal význam řízení pro žalobkyni marginální, přičemž význam řízení je třeba zkoumat i s ohledem na rozsah majetku postiženého exekucí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2021, sp. zn. 30 Cdo 3490/2019). Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že ze strany soudního exekutora byl postižen majetek žalobkyně, a to dne 9. 12. 2011 exekučním příkazem srážkami ze mzdy povinné pod č.j. [Anonymizováno], dne 3. 10. 2019 exekučním příkazem na movité věci povinné pod č.j. [Anonymizováno] dne 11. 11. 2022 exekučním příkazem k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžitého ústavu pod č.j. [Anonymizováno]. Co se týká rozsahu majetku postiženého exekucí, soud uvádí, že majetek povinné byl postižen i jinými dříve zahájenými exekucemi, jak plyne ze sdělení zaměstnavatele ze dne 17. 1. 2012 a z lustrace v Centrální evidenci exekucí ze dne 11. 9. 2019. Z toho vyplývá, že i kdyby bylo posuzované řízení zastaveno z moci úřední, tak by byl stejně majetek žalobkyně postižen dalšími dvěma exekucemi. Nelze pak říct, že by žalobkyně touto exekucí strádala více než dalšími dvěmi, přičemž nemohla mít ani pocit nespravedlnosti, když na exekuci sama řádně hradila, ač po ingerenci soudního exekutora, přičemž se vůči posuzovanému exekučnímu řízení nijak nevymezovala. Soudní exekutor navíc nepřistoupil k soupisu, zabavení a dražbě movitých věci či k zabavení motorového vozidla, které žalobkyně vlastnila. Nedá se tak říci, že by soudní exekutor postihl všechen zjištěný majetek žalobkyně. Soud přihlédl ke skutečnost, že se žalobkyně do 6. 11. 2023 nijak proti exekučnímu řízení nebránila a nenamítala, že by zahájené exekuční řízení bylo nezákonné. Naopak žalobkyně opakovaně svůj dluh uznávala a splácela jej. Zdejší soud tak uzavírá, že žalobkyně netrpěla větší nejistotou z posuzovaného řízení, ani pro ni nebyl význam větší z důvodu zajištěného majetku, neboť jak soud již uvedl tento byl zajištěn i na základě dvou dalších exekučních řízení, které byly zahájeny dříve.

26. Na základě popsaných hledisek, která lze či nelze přičítat státu, dospěl soud k závěru, že celkovou dobu řízení v délce 11 let a 11 měsíců již nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona.

27. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobkyně nemajetkovou újmu. Vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byla žalobkyně v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uvedena, a v níž byla udržována, se předpokládá (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).

28. Soud pak má za to, že za předmětnou nemajetkovou újmu není namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když konstatování porušení práva se s ohledem na zjištěné okolnosti průběhu posuzovaného řízení jeví jako přiměřené a dostačující. Přestože celkovou dobu řízení soud vzhledem k okolnostem považuje za nepřiměřenou a řízení bylo zatíženo obdobím nečinnosti soudního exekutora, význam řízení (to, co bylo pro žalobkyni v sázce) nebyl pro žalobkyni natolik zásadní, že by bylo namístě újmu kompenzovat v peněuzích. Soud tak přistoupil k morálnímu zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), které považuje za dostatečné. Požadavek na přiznání finančního zadostiučinění proto jako nedůvodný výrokem II. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011. Žalobkyně má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 3 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby a replice ze dne 11. 9. 2024) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky), dále 3x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Náhrada nákladů řízení tedy celkem činí částku 12 200 Kč (výrok III.), kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř., v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

30. Pro úplnost soud dodává, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za podání ze dne 7. 10. 2024, neboť toto vyjádření mohla žalobkyně učinit již v podání ze dne 11. 9. 2024.

Poučení