91 Co 106/2025 - 62

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň JUDr. Zuzany Šmídové a Mgr. Markéty Jiráskové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 206 250 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. prosince 2024, č. j. 46 C 112/2024-35, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 500 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem konstatoval soud I. stupně, že v řízení vedeném soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 206 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 206 250 Kč od 12. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 200 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalobkyně (výrok III.)

2. Rozhodl tak o nároku žalobkyně (došlém soudu dne 16. 6. 2024) na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 206 250 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobkyni způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná nárok žalobkyně neuznávala a navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.

3. Soud I. stupně podrobně popsal průběh předmětného exekučního řízení vedeného u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], který shrnul v bodě 8. odůvodnění svého rozhodnutí. Vyšel zejména ze zjištění, že dne 8. 11. 2011 podala oprávněná, tj. společnost [právnická osoba]. (následně obchodní firma [právnická osoba]., dnes [právnická osoba] – dále jen „oprávněná“), návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], a to dle rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], [právnická osoba], ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. [spisová značka] (dále i jen „exekuční titul“). V exekučním titulu je uvedeno, že rozhodkyně rozhodovala na základě určení [právnická osoba], IČO [IČO]. Žalobkyně v pozici povinné převzala usnesení o nařízení exekuce na majetek žalobkyně, výzvu soudního exekutora ke splnění vymáhané pohledávky, jakož i další dokumenty dne 18. 1. 2012 do vlastních rukou. Dne 9. 12. 2011 vydal soudní exekutor exekuční příkaz srážkami ze mzdy povinné pod č. j. [spisová značka]. Právní moc nastala dne 18. 1. 2012. Dne 17. 1. 2012 zaměstnavatel povinné soudnímu exekutorovi sdělil, že pro nízkou mzdu povinné není možné srážet. Zároveň uvedl, že již provádí srážky pro jiná exekuční řízení. Dne 3. 10. 2019 byl vyhotoven exekuční příkaz na movité věci povinné pod č. j. [spisová značka], který byl žalobkyni doručen dne 22. 11. 2019 do vlastních rukou. Dne 11. 11. 2022 byly vydány exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu pod č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka]. Dne 19. 1. 2023 byl vyhotoven protokol o místním šetření, z něhož vyplývá, že ke dni 2. 12. 2022 žalobkyně uhradila 105 110 Kč. Žalobkyně nebyla zastižena osobně. Se žalobkyní byly telefonicky dohodnuty splátky nově na částku 2 000 Kč měsíčně, a to od ledna 2023. Na prověřované adrese se nachází penzion, kde se žalobkyně má zdržovat. Dne 9. 2. 2023 soudní exekutor zjistil, že žalobkyně vlastní motorové vozidlo. Dne 6. 11. 2023 podala žalobkyně návrh na zastavení exekuce a návrh na odklad exekuce, neboť exekuční titul byl vydán na základě částečně neplatné rozhodčí doložky, když byl rozhodce určen odkazem na seznam rozhodců. Dne 7. 11. 2023 bylo právnímu zástupci žalobkyně k jeho dotazu sděleno, žalobkyně dle průběžného rozúčtování uhradila celkem 138 463,39 Kč. Dne 13. 11. 2023 oprávněná sdělila, že souhlasí se zastavením exekučního řízení, avšak nesouhlasí, aby jí byla uložena povinnost hradit náklady exekuce. Dne 22. 11. 2023 rozhodl Okresní soud v [adresa] – pobočka v [adresa] o odkladu exekuce do doby nabytí právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 6. 11. 2023. Dne 22. 11. 2023 soudní exekutor dále rozhodl, že se exekuce zastavuje, přičemž nikdo nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Exekuce byla zastavena, neboť s tím oprávněná souhlasila.

4. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobkyně uplatnila mimosoudně tento svůj nárok na zadostiučinění u žalované dne 29. 12. 2023, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne 11. 6. 2024 nárok žalobkyně odmítla s tím, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.

5. Na podkladě těchto skutkových zjištění, s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), dále s odkazem na § 269 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a § 55 odst. 4 a 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e. ř.“), a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a další rozhodnutí, která v odůvodnění napadeného rozsudku citoval) soud I. stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora, který – ač činil úkony v přiměřených lhůtách a tyto směřovaly k naplnění účelu exekučního řízení – se svou pasivitou dopustil nesprávného úředního postupu.

6. Soud I. stupně vysvětlil, že v řízení došlo k prodlevě v činnosti soudního exekutora stran kroků vedoucích k zastavení posuzovaného řízení z úřední povinnosti. Z exekučního titulu se totiž jasně podává, že byl vydán na základě zmocnění pro [právnická osoba], která následně sama určila jediného rozhodce. Podle soudem I. stupně citovaných závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) e. ř., podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

7. Soud I. stupně uzavřel, že soudní exekutor měl (za této situace) podle § 55 odst. 4 e. ř. sám vyzvat oprávněnou k vyjádření, zda souhlasí se zastavením exekučního řízení i bez návrhu povinné. V případě, že by souhlas nebyl dán, měl soudní exekutor dát podnět exekučnímu soudu k zastavení exekučního řízení pro nedostatek pravomoci rozhodce s ohledem na závěry shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013. Dle soudu I. stupně nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení v souvislosti s výše uvedenou pasivitou soudního exekutora, který k přezkoumání nezpůsobilosti exekučního titulu mohl přistoupit kdykoliv po červenci 2013 (tj. po sjednocení judikatury k problematice určení rozhodce na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky a s tím souvisejícího nezpůsobilého exekučního titulu).

8. Soud I. stupně dále uzavřel, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo 11 let a 11 měsíců – konkrétně od doručení výzvy k dobrovolnému plnění a dalších dokumentů žalobkyni dne 18. 1. 2012 do 21. 12. 2023, kdy rozhodnutí o zastavení exekuce nabylo právní moci. Posuzované řízení bylo standardním exekučním řízením o vymožení peněžité pohledávky po fyzické osobě. Soud I. stupně rovněž neshledal podíl účastníků na délce tohoto řízení. Současně však shledal (již shora uvedenou) nečinnost soudního exekutora v postupu vedoucím k zastavení exekučního řízení.

9. Ohledně hodnocení významu předmětného exekučního řízení pro poškozenou (žalobkyni) soud I. stupně uzavřel, že předmětné řízení není spojeno s vyšším typovým významem pro účastníka. Naopak shledal význam řízení pro žalobkyni jako marginální, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3490/2019, uzavřel, že význam řízení je třeba zkoumat i s ohledem na rozsah majetku postiženého exekucí. S odkazem na sdělení zaměstnavatele povinné ze dne 17. 1. 2012 a lustraci v Centrální evidenci exekucí konstatoval, že majetek povinné byl postižen i jinými dříve zahájenými exekucemi. Ve vztahu ke konkrétním vydaným exekučním příkazům soud I. stupně uvedl, že soudní exekutor navíc nepřistoupil k soupisu, zabavení a dražbě movitých věcí či k zabavení motorového vozidla, které žalobkyně vlastnila. Nedá se tak říci, že by soudní exekutor postihl všechen zjištěný majetek žalobkyně. Současně soud I. stupně přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně se do 6. 11. 2023 nijak proti exekučnímu řízení nebránila, naopak opakovaně svůj dluh uznávala a splácela jej.

10. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně výrokem I. konstatoval, že v řízení vedeném soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a výrokem II. žalobu na poskytnutí peněžitého zadostiučinění v plném rozsahu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013, příp. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10, když vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně. Konkrétně přiznal žalobkyni náklady řízení v částce 12 200 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů právního zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a replika ze dne 11. 9. 2024) podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) a 3x paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT.

12. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním. Vyjádřila nesouhlas s tím, že by konstatování porušení práva mělo být odpovídající formou zadostiučinění s ohledem na význam posuzovaného řízení pro žalobkyni. Ve vztahu k majetku postiženému exekucí namítla, že tento nebyl v nezanedbatelné hodnotě, kdy vedle mzdy a pohledávky z účtu byly postiženy taktéž movité věci žalobkyně včetně jejího motorového vozidla. Uvedla, že byla účastníkem dalších dvou exekučních řízení v postavení povinné, k čemuž došlo v důsledku její nepříznivé životní situace. Snažila se však svoji situaci v rámci svých možností proaktivně řešit. Na vymáhanou povinnost pravidelně platila splátky z toho, co vydělala, a to až do celkové částky přesahující 138 000 Kč. Za situace, kdy činila po dobu několika let kroky k tomu, aby svoji nepříznivou životní situaci vyřešila tím, že vymáhané povinnosti postupně splní, nelze dle žalobkyně akceptovat závěr soudu I. stupně, že posuzované řízení pro ni nebylo až tak zásadní s odůvodněním, že na její majetek byla vedena exekuce i v rámci jiných řízení. Dle žalobkyně by tak význam posuzovaného řízení měl v jejím případě být hodnocen minimálně jako standardní, spíše až zvýšený. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 akcentovala, že za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení má být v zásadě poskytováno zadostiučinění v penězích, když jiná – nepeněžitá forma zadostiučinění přichází v úvahu jen za zcela výjimečných okolností. Rovněž namítla, že i dle odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně mělo posuzované řízení svým významem na žalobkyni větší dopad než jen nepatrný a konečně ani žalovaná v rámci své obrany nepatrný význam řízení pro žalobkyni netvrdila.

13. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že uloží žalované zaplatit žalobkyni částku 206 250 Kč s příslušenstvím a přizná žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Žalovaná ve vyjádření k odvolání dovodila, že soud I. stupně učinil dostatečná a správná skutková zjištění a vyvodil z nich přiléhavé právní závěry. Dle jejího názoru žalobkyně v odvolání neuvádí takové skutečnosti, které by mohly mít za následek změnu napadeného rozsudku. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náklady řízení v podobě hotových výdajů v paušální výši.

15. Odvolací jednání bylo nařízeno na den 11. 6. 2025. Žalovaná, která byla k jednání řádně předvolána dne 24. 4. 2025, se omluvila. Odvolací soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., za použití § 211 o. s. ř., a spornou věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované. Rozsudek soudu I. stupně přezkoumal odvolací soud včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí l přiměřené lhůtě.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 tohoto zákonného ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 tohoto zákonného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění (o průběhu řízení vedeného u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] a o předběžném uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované). Soud I. stupně rovněž správně zjištěný skutkový stav posoudil přiléhavým způsobem i po stránce právní.

19. Soud I. stupně žalobní nárok správně posoudil jako nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou předmětného exekučního řízení. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně i v tom, že v předmětném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, jakož i v tom, že konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě je dostačujícím prostředkem nápravy s ohledem na celkové okolnosti případu.

20. Soud I. stupně rovněž správně stanovil délku exekučního řízení ve vztahu k žalobkyni (tj. 11 let a 11 měsíců), správně toto řízení hodnotil dle konkrétních okolností případu - tedy dle jednotlivých kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk.

21. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavřel, že z hlediska složitosti posuzovaného řízení se jednalo o standardní exekuční řízení o vymožení peněžité pohledávky po fyzické osobě, a že žalobkyně se na jeho délce nijak nepodílela.

22. Pokud jde o kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení, odvolací soud rovněž sdílí přiléhavé odůvodnění soudu I. stupně týkající k hodnocení nečinnosti soudního exekutora ve vztahu k nezpůsobilému exekučnímu titulu (viz bod 6. a 7. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

23. Odvolací soud konečně sdílí závěr soudu I. stupně o nepatrném (marginálním) významu předmětného řízení pro žalobkyni. Při hodnocení jednotlivých kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk je kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro poškozeného v sázce, přitom nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – část IV. písm. d) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).

24. V posuzované věci byla exekuce vedena pro pohledávku oprávněné ve výši 78 615,18 Kč s příslušenstvím, náklady oprávněné a náklady exekuce, kdy exekutor vyčíslil celkovou výši ke dni vydání exekučního příkazu ze dne 9. 12. 2011 o provedení exekuce srážkou ze mzdy povinné v částce 131 787,18 Kč. Nejednalo se tedy o částku bagatelní. Nejvyšší soud přitom ve svém rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka ve vztahu k výši vymáhané částky, pro níž byla exekuce vedena, uvedl, že není podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah majetku (výše hodnoty majetku) exekucí postiženého. Odvolací soud ve vztahu k rozsahu majetku žalobkyně postiženého exekucí i nepatrnému významu posuzovaného řízení pro žalobkyni odkazuje na správné závěry soudu I. stupně v bodě 25. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

25. Odvolací soud na podporu závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobkyni současně dodává následující: Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí povinné pod č. j. [spisová značka], byl soudním exekutorem vydán až dne 3. 10. 2019. Výrokem II. citovaného exekučního příkazu bylo povinné zakázáno, aby nakládala s věcmi pojatými do soupisu, a aby movité věci označené při soupisu převedla na někoho jiného nebo je zatížila a jakkoliv jinak s nimi nakládala. Ve vztahu k posledně uvedenému však soud I. stupně na základě obsahu spisu správně uzavřel, že k soupisu movitých věcí povinné nebylo v průběhu předmětného exekučního řízení přistoupeno (povinná vymáhanou částku dobrovolně splácela), tedy fakticky k omezení dispozice povinné s jejími movitými věcmi nikdy nedošlo. Stejně tak dle obsahu spisu soudní exekutor nikdy nepřistoupil k soupisu ani k zabavení zjištěného motorového vozidla ve vlastnictví žalobkyně. Exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu pak byly vydány až v závěru exekučního řízení – dne 11. 11. 2022. Soud I. stupně ve vztahu k nepatrnému významu řízení pro žalobkyni učinil správné zjištění z předmětného exekučního spisu rovněž v tom, že majetek povinné byl již postižen dvěma dříve zahájenými exekucemi, když konkrétně z výsledků vyhledávání v centrální evidenci exekucí se podává, že dne 13. 3. 2007 byla nařízena exekuce – sp. zn. [spisová značka], soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], a dne 1. 7. 2011 nařízena exekuce – sp. zn. [spisová značka], soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO].

26. Odvolací soud tak má za správný závěr soudu I. stupně, že v případě žalobkyně je namístě poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť význam předmětu řízení pro žalobkyni byl nepatrný a celkově tak lze ke všem shora uvedeným skutečnostem uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně.

27. Odkázala-li žalobkyně v rámci odvolací argumentace na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3515/2017, odvolací soud nepovažuje toto rozhodnutí za srovnatelné s posuzovanou věcí žalobkyně, neboť nevychází ze skutkového stavu, ve kterém by bylo možno nalézt podobnost s nyní projednávanou věcí. V žalobkyní označené věci byla požadována náhrada nemajetkové újmy způsobená nepřiměřenou délkou exekučního řízení trvajícího ve vztahu k tamnímu žalobci od července 2011 do ledna 2013, kde předmětem řízení bylo vymožení peněžité pohledávky ve výši 1 000 Kč.

28. K odvolací námitce žalobkyně, že sama žalovaná v rámci své obrany ani netvrdila, že by význam posuzovaného řízení pro žalobkyni byl nepatrný, odvolací soud uvádí, že žalovaná dle svého vyjádření nárok žalobkyně jako takový sporovala s tím, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk vůbec nedošlo. Soud I. stupně za situace, kdy měl za prokázaný shora uvedený nesprávný úřední postup soudního exekutora, pak své závěry pro stanovení konkrétní formy (příp. výše) zadostiučinění čerpal z obsahu spisu exekutora, který byl žalobkyní navržen k důkazu, přičemž se současně (správně) zabýval též posouzením jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

29. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

30. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalobkyni tak přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 5 500 Kč, která je představována náklady právního zastoupení. Konkrétně se jedná dva úkony právní služby po 2 300 Kč (odvolání ze dne 3. 2. 2025 a účast na odvolacím jednání dne 11. 6. 2025) podle § 9a odst. 4 písm. b) a § 7 bod 5. AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a dále 2x paušální náhrada hotových výdajů advokáta po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, když právní zástupce žalobkyně není plátcem DPH.

31. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám advokáta žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.