46 C 156/2020-371

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Kolbabovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalovaného a žalované] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného a žalované] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], jež je součástí pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], obec Praha, u [stát. instituce], [stát. instituce], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 89 104,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaných.

Odůvodnění

1. Žalobce podal u zdejšího soudu žalobu o určení vlastnického práva ke stavbě [adresa], která je součástí pozemku [parcelní číslo], v [katastrální uzemí], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], obec Praha, u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ [anonymizováno]“). Žalobu odůvodnil tak, že dnem 15. 6. 2002 uplynula lhůta 80 let trvání práva stavby zřízeného na základě [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] ze dne 26. 5. 1922, uzavřené mezi [příjmení] [anonymizována dvě slova] pro [obec] v [obec] a [anonymizováno] pro [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] (dále jen„ [anonymizováno]“). Předmětem [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] bylo zřízení práva [anonymizováno] na části pozemku tehdejšího [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] v [část obce] za účelem stavby [anonymizováno] s byty pro bytové potřeby členů družstva. Žalobce je vlastníkem pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (původně [anonymizováno] [číslo]), [anonymizováno] [část obce] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“), a to na základě zákona č. 172/1991 Sb. [anonymizováno] se stala dnem 1. 1. 2014 součástí předmětného [anonymizováno] [parcelní číslo]. Jako vlastníci jsou však dosud zapsáni žalovaní, neboť jim a jejich právním předchůdcům svědčilo právo stavby. Žalovaní jsou tak v rozporu se skutečným stavem v [anonymizováno] nemovitostí evidováni jako [anonymizováno] a [anonymizováno] od 16. 6. 2002 užívají bez právního důvodu. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce vidí v tom, že bez rozhodnutí soudu katastrální úřad nezapíše žalobce jako vlastníka [anonymizováno].

2. Žalovaní se k podané žalobě vyjádřili tak, že s ní nesouhlasí a navrhli její zamítnutí. Žalovaní namítají absenci aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na určení vlastnického práva ke [anonymizováno] [adresa]. Žalovaní mají za to, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z [anonymizováno] státu do [anonymizováno] žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., nejen podmínku, že šlo o majetek ve [anonymizována dvě slova], ale především podmínku hospodaření, jelikož žalobce s předmětnými pozemky fakticky nenakládal. Žalobce nevyžadoval po žalovaných hrazení stavebního pachtu, o pozemky se nikterak nestaral, k rozhodnému datu ve vztahu k pozemkům nevyvíjel žádnou právní či faktickou aktivitu. Žalovaní dále namítali vydržení předmětných nemovitostí, neboť po celou dobu měli předmětné pozemky i [anonymizováno] v oprávněné držbě. Nepochybovali o tom, že jsou vlastníky nemovitostí. Žalovaní z opatrnosti též navrhli, že by pozemky odkoupili za stanovených podmínek. Žalovaní dále vznesli námitku promlčení, s tím, že právo na určení vlastnictví a právo na převod stavby je promlčeno. Žalovaní dále namítli vydržení práva stavby.

3. Žalobce k aktivní legitimaci doplnil, že je právním nástupcem [příjmení] [anonymizována dvě slova]. Z [anonymizována dvě slova] [číslo] plyne, že vlastníkem předmětných [anonymizováno] byl před žalobcem„ [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec]“. Právo hospodaření ke dni 23. 11. 1990 náleželo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec a číslo], jenž byl podřízen [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec]. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec a číslo] [anonymizováno] hospodaření vykonával. K datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991, právo hospodaření vykonával žalobce. Právo hospodaření bylo po celou dobu vykonáváno v rozsahu zřízeného stavebního práva. Bylo vykonáváno tak, že nebylo rušeno užívání předmětných pozemků žalovanými, resp. jejich předchůdci. Žalobce tudíž nakládal s předmětnými pozemky způsobem naplňujícím právo hospodaření, když se jednalo o hospodaření především ve smyslu právním, zahrnujícím byť jen svěření do dočasného užívání. Právo stavby zaniklo uplynutím 80 leté lhůty, neboť ke smlouvě nebyla uzavřena žádná jiná smlouva, která by právo stavby ukončila dříve. Z toho důvodu žalobce mohl začít předmětné pozemky fakticky užívat až od 16. 6. 2002. K tomu odkázal na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], ve kterých bylo obdobným žalobám žalobce vyhověno. Žalobce dále uvedl, že právo stavby nemůže být vydrženo, když po jeho zániku se stavba převádí za náhradu vlastníkovi pozemku. Žalovaní též nevydrželi vlastnické právo. Žalovaní postrádali dobrou víru, neboť o právu stavby věděli. Nečinnost žalobce nemůže sama o sobě založit poctivou držbu žalovaných. Námitka promlčení je též nedůvodná, vlastnické právo je totiž právo nepromlčitelné.

4. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu č.j. [číslo jednací], ze dne 30. 11. 2021, který byl zrušen rozsudkem [název soudu] č.j. [číslo jednací], ze dne 25. 3. 2022 Odvolací soud soudu zdejšímu uložil povinnost zabývat se otázkou vydržení nejen vlastnictví stavby, ale také pozemků samotných a dokonce práva stavby, a také námitkou promlčení práva žalobce na určení vlastnictví i práva na přechod stavby. Právním názorem odvolacího soudu je soud zdejší vázán.

5. Účastníci řízení učinili nespornými následující skutečnosti: a) uzavření smlouvy o stavebním právu ze dne 26. 5. 1922, uzavřené mezi [příjmení] správním výborem a [anonymizováno].

6. Soud z provedených důkazů učinil následující zjištění.

7. Ze smlouvy o stavebním právu uzavřené podle zákona ze dne 26. 4. 1912 čís. 86 ř. z. a z výpisů z katastru [anonymizováno] k datu 14. 2. 2020 a k datu 2. 3. 2020 ohledně předmětných [anonymizováno] soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 27. 5. 1922 mezi [příjmení] správním výborem v [obec] jménem [anonymizována čtyři slova] jako majitele [anonymizována dvě slova] v [část obce], zapsaného ve [anonymizováno] čís. [číslo] [anonymizována dvě slova] o [anonymizováno] úřadu [anonymizována dvě slova] (dále již jen jako„ [příjmení] [anonymizována dvě slova]“), s [anonymizováno]. [příjmení] správní výbor zřídil [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] stavby na části pozemku [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] v [část obce], zapsaného ve [anonymizováno] čís. [číslo] [anonymizována dvě slova], za účelem zastavení nemovitosti [anonymizováno] s malými [anonymizováno] dle podmínek [anonymizováno] [ulice] právo bylo zřízeno na 80 let, kdy tato doba počíná dnem, kdy dojde příslušnému soudu žádost za vklad stavebního práva. V [anonymizována dvě slova] je zaznamenáno právo [anonymizováno] na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002. Družstvo se zavázalo platit počínaje dnem 1. 5. 1922 [anonymizováno] ([anonymizována dvě slova]) v částce 1 200 Kč, a to čtvrtletně. [příjmení] správní výbor si vyhradil právo počínaje 1. únorem 1930 zvyšovat [anonymizována dvě slova] o 10 % každých 10 let. Strany si dále sjednaly, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví [anonymizována dvě slova]. [příjmení] fond pak měl zaplatit odškodné ve výši plné jich hodnoty v době přechodu s tím, že odškodnění nesmí být větší, než činí skutečně vynaložené náklady za provedení staveb, schválených dle této Smlouvy [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Jako vlastník předmětných pozemků je zapsán žalobce.

8. Z [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] ze dne 5. 9. 1928, I. [anonymizováno], a z [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] ze dne 18. 9. 1928 soud zjistil, že [příjmení] [anonymizována dvě slova] vyslovil ochotu zrušit [anonymizována dvě slova] vložené na [anonymizována dvě slova] č. k. [číslo] v [část obce] (rozděleného na [anonymizováno] [číslo] – [anonymizováno]) a odprodat jednotlivé [anonymizováno] přímo [anonymizováno] anebo [anonymizováno] za cenu 80 Kč za 1 čtv. sáh., a to za souhlasu vlády, což bylo sděleno [anonymizováno] dopisem.

9. Z [anonymizováno] vložky [číslo] z [anonymizována dvě slova] č. [spisová značka], [spisová značka] sepsaného JUDr. [jméno] [příjmení], z vložky [anonymizována dvě slova] ze dne 11. 10. 1950, z [anonymizována dvě slova] [číslo jednací], sepsaného JUDr. [jméno] [příjmení] a ze [anonymizována dvě slova] ze dne 2. 1. 1939 soud zjistil, že stavební právo je na dobu do 15. 6. 2002 ve [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova] a v písmeně [anonymizováno] se podává, že dle smlouvy o [anonymizováno] právu ze dne 26./ 27. 5. 1922 se vkládá stavební právo ve prospěch [anonymizováno]. Ze zápisu ze dne 22. 11. 1926 se podává, že dle kupní smlouvy se vkládá právo stavebního práva na [jméno] a [jméno] [příjmení] (každý ideální ). Katastrální [číslo] je stavební parcela a dům [adresa], jimž náleží stavební [číslo] k číslu katastrálnímu [číslo] náleží role zahrada, a je vedeno stavební právo pod [číslo] [ulice] právo [jméno] [příjmení] bylo převedeno na [jméno] [příjmení], provdanou [příjmení], která dne 29. 8. 1938 získala i druhou polovinu stavebního práva. Dne 24. 2. 1939 bylo stavební právo prodáno [jméno] a [jméno] [příjmení] (každý ideální ). Na základě darovací smlouvy ze dne 12. 9. 1954 bylo stavební právo převedeno na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

10. Z [list vlastnictví] [územní celek], okres [obec a číslo], a ze sdělení k založení [list vlastnictví] [územní celek] [anonymizována dvě slova] [obec] soud zjistil, že se jedná o ručně vedený list vlastnictví [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], [územní celek], okres [obec a číslo]. Na straně [číslo] jsou zapsány předmětné pozemky v oddíle s nadpisem„ [anonymizována dvě slova]“. Do tohoto listu vlastnictví se zapisovalo od roku 1964 do roku 2001. Přičemž pozemky byly z tohoto listu vyškrtnuty bez uvedení data.

11. Z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] pro [část Prahy] d [číslo], ze dne 19. 9. 1990 soud zjistil, že [jméno] [příjmení] dne 29. 4. 1990 zemřela a jejím právním nástupcem se stali každý s podílem [celé jméno žalovaného] [celé jméno žalované]. Žalovaní zdědili i každý domku [adresa] a stavebního práva.

12. Z žádosti o provedení změn v listu vlastnictví ze dne 5. 9. 1995 soud zjistil, že žalovaní požádali [anonymizována dvě slova] [obec] o provedení změn, a to o zapsání sebe jako vlastníků předmětných pozemků, když jejich právní předchůdci je vydrželi.

13. Z prohlášení žalobce ze dne 7. 11. 2001 soud zjistil, že žalobce prohlásil, že nabyl vlastnické právo k pozemku mimo jiné [anonymizováno] [číslo] [číslo] to dle zákona č. 172/1991 Sb., nemovitosti byly ve vlastnictví [země] a ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušeno právo [anonymizována čtyři slova] [obec].

14. Z výpisu z katastru nemovitostí k [list vlastnictví], provedenému k datu 15. 10. 2019 soud zjistil, že žalovaní jsou zapsáni jako spoluvlastníci domu [adresa], stojícím na pozemku [parcelní číslo] k. ú. [část obce] („ [anonymizováno]“) s tím, že [celé jméno žalovaného] vlastní podíl o velikosti 1/2 a [celé jméno žalované] vlastní 1/2 budovy. V [anonymizována dvě slova] je zapsáno právo stavby na dobu od 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002 k [anonymizováno] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] [anonymizováno] [část obce].

15. Z dopisu žalovaných ze dne 12. 6. 2002 soud zjistil, že žalovaní se obrátili na [stát. instituce], žalobce a [anonymizována tři slova] [obec], kdy žádali odstranění rozporu ve vlastnictví předmětných pozemků, když jako vlastník byl zapsán žalobce a nikoliv oni.

16. Z předpisu náhrady za faktické užívání [anonymizováno] parc. [číslo] parc. [číslo] ze dne 2. 12. 2019 soud zjistil, že žalobce, resp. odbor hospodaření s majetkem, vyzval žalované k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 v celkové částce 900 000 Kč.

17. Z dopisu žalobce ze dne 19. 7. 2019 soud zjistil, že žalobce vyzýval žalované k vypořádání nároků ze zaniklého práva stavby.

18. Z dopisů žalovaných z dní 30. 7. 2019 a 10. 12. 2019 se podává, že žalovaní reagovali na dopis žalobce s tím, že nesouhlasí s žalobcem, že on je vlastníkem jejich nemovitostí, a současně žalovaní nesouhlasili, že žalobce je aktivně legitimován, a že žalovaní předmětné pozemky vydrželi.

19. Z dopisu [anonymizováno 6 slov] adresovanému žalobci ze dne 13. 2. 2020, odpovědi žalobce ze dne 19. 2. 2020 a rozhodnutí [anonymizována dvě slova] pro [anonymizována dvě slova]. [část Prahy], ze dne 1. 4. 2020, soud zjistil, že [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [obec] vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro rozhodnutí s tím, že uvedl, že uspořádání vzájemných vztahů a zánik práva stavby lze osvědčit pouze dvoustranným právním jednáním, příp. rozhodnutím soudu. Z dopisu plyne, že návrh na vklad vlastnického práva ke [anonymizováno] byl žalobcem podán dne 16. 1. 2020. Žalobce s názorem [anonymizováno 6 slov] nesouhlasil. [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] m. [obec] návrh žalobce na vklad zamítl svým usnesením [číslo jednací], ze dne 1. 4. 2020.

20. Ze seznamu [anonymizováno] na [list vlastnictví], [anonymizováno] [část obce], ze dne 31. 5. 2021, z informací o [anonymizována dvě slova] [číslo] [anonymizováno] [část obce], [územní celek], ze seznamu nemovitostí na [list vlastnictví], [anonymizováno] [část obce], a z informací o [anonymizováno] parc. [číslo] k.ú. [část obce], [územní celek] soud zjistil, že jako vlastníci pozemků v totožné lokalitě, a to pozemků parc. [číslo] na základě totožného právního stavu byly zapsáni manželé [příjmení] a manželé [příjmení].

21. Z usnesení [název soudu] č.j. [číslo jednací], ze dne 17. 8. 2021, soud zjistil, že vyhovující rozsudek v totožné věci vydaný v řízení vedeném zdejším soudem pod sp.zn. [číslo jednací], ze dne 17. 8. 2021, byl odvolacím soudem zrušen.

22. Z dalších za řízení provedených listinných důkazů ([anonymizováno] žalobce [číslo] ze dne 23. 7. 2002, doplnění k výzvě [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 19. 6. 1996, [anonymizováno] list [jméno] [příjmení], [anonymizováno] o [anonymizováno] chyb v [anonymizována dvě slova] žalobce ze dne 21. 9. 2000) nezjistil soud žádná pro rozhodnutí věci podstatná skutková zjištění.

23. Na základě provedeného dokazování, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr: Ke vzniku stavebního práva: 24. [příjmení] [anonymizována dvě slova] na základě dohody označené jako [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova], která byla uzavřena dne 27. 5. 1922, zřídil [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] na části pozemku [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] v [část obce], zapsaného ve [anonymizováno] čís. [číslo] [anonymizována dvě slova], za účelem zastavení [anonymizována dvě slova] s malými [anonymizováno] dle podmínek [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] [ulice] právo bylo zřízeno na 80 let, s tím, že tato doba počíná dnem, kdy dojde příslušnému soudu žádost za vklad stavebního práva. Strany si dále sjednaly povinnost [anonymizováno] čtvrtletně platit [příjmení] správnímu výboru [anonymizováno] ([anonymizována dvě slova]) v částce 1 200 Kč počínaje dnem 1. 5. 1922. [příjmení] správní výbor si vyhradil právo počínaje 1. únorem 1930 zvyšovat [anonymizována dvě slova] o 10 % každých 10 let. Strany si dále sjednaly, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby do vlastnictví zemského fondu. Předmětné stavební právo mělo uplynout dnem 15. 6. 2002. Ke změně v číslování předmětných pozemků: 25. [anonymizováno] č. k. [anonymizováno] byl rozdělen, kdy do jeho původní výměry podle nového číslování pak v minulosti náleželi i pozemek parc. [číslo] s domem [adresa] a i zahrada parc. [číslo] v k. ú. [část obce]. Ke stavu v katastru nemovitostí:

26. Žalovaní jsou zapsáni jako spoluvlastníci každý jedné poloviny [anonymizováno]. Žalobce je zapsán jako vlastník předmětných pozemků. V [anonymizována dvě slova] je u obou listů vlastnictví účastníků řízení ([list vlastnictví] a [list vlastnictví]) v části [anonymizováno] zapsáno předmětné právo stavby, a to na období 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002. K historii vlastnictví předmětných pozemků:

27. Předmětné pozemky se vyskytují [list vlastnictví] [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] z neznámého data s tím, že z tohoto listu byly vyškrtnuty, a to neznámého data. K právním předchůdcům žalovaných a k žalovaným:

28. Na základě kupní smlouvy [anonymizováno] právo nabyli [jméno] a [jméno] [příjmení] dne 22. 11. 1926. Posléze bylo stavební právo [jméno] [příjmení] převedeno na [jméno] [příjmení], následně provdanou [příjmení]. Ke dni 29. 8. 1938 na ni byla převedena i zbývající polovina. Dne 24. 2. 1939 bylo stavební právo prodáno [jméno] a [jméno] [příjmení]. Na základě darovací smlouvy pak bylo právo převedeno na [jméno] a [jméno] [příjmení]. [jméno] [příjmení] dne 19. 4. 1990 zemřela jako absolutní vlastník stavby [adresa] a stavebního práva, které po ní zdědili žalovaní, každý z . Ke vzájemné komunikaci:

29. Žalovaní požádali [anonymizována dvě slova] [obec] dne 5. 9. 1995 o provedení změny v [list vlastnictví] [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] z důvodu vydržení nemovitosti. Žalovaní dále zaslali dopis [stát. instituce], žalobci i [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] dne 12. 6. 2002, ve kterém nesouhlasili s tím, že by žalobce nabyl nemovitosti dle zákona č. 172/91 Sb., s tím, že tvrdili, že oni jsou vlastníci předmětných nemovitostí. Žalobce poté vyzval dne 2. 12. 2019 žalované k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků za období od 3. 12. 2016 do 2. 12. 2019 ve výši 900 000 Kč. Žalovaní nesouhlasili s tím, že žalobce není aktivně legitimován a žalovaní předmětné pozemky vydrželi. Následně probíhala další komunikace mezi účastníky řízení s tím, že žalovaní opakovaně namítali vydržení vlastnického práva a příp. žádali odkoupení pozemků. Žalobce podal návrh na vklad vlastnického práva ke [anonymizováno] dne 16. 1. 2020. Katastrální úřad hl. m. [obec] návrh žalobce na vklad zamítl dne 30. 3. 2020 s tím, že uspořádání vzájemných vztahů a zánik práva stavby lze osvědčit pouze dvoustranným právním jednáním, příp. rozhodnutím soudu.

30. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud po právní stránce následovně.

31. Soud se na úvod zabýval aktivní legitimací žalobce v řízení, když námitku promlčení práva žalobce na určení vlastnického práva soud posoudil jako nedůvodnou, neboť právo vlastnické se podle § 614 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku nepromlčuje. Nepromlčitelnost vlastnického práva znamená, že vlastník věci se může domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu kdykoliv bez ohledu na promlčecí lhůtu. Podmínkou je, aby vlastnické právo vlastníka k věci trvalo.

32. Žalobce dovozuje vlastnictví předmětných pozemků na základě přechodu z vlastnictví [země] dle zákona č. 172/1991 Sb. Skutečnost, že žalobce byl na základě uvedeného zákona zapsán jako vlastník předmětných pozemků, plyne i z [list vlastnictví] k. ú. [část obce]. Žalovaní namítají, že na žalobce vlastnictví nepřešlo, neboť nebyly splněny zákonné podmínky.

33. Kontinuita vlastnictví předmětných [anonymizováno], dříve vedených pod [anonymizována dvě slova], zemí [anonymizováno] a jejími nástupci vyplývá mj. z ust. § 9 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] v republice [anonymizováno] (pozemek byl převeden do vlastnictví státu), § 9 zákona č. 125/1927 Sb., o organisaci politické správy (pozemek převeden do vlastnictví okresu), § 3 vládního nařízení č. 4/1945 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů (pravomoc okresů převzaly okresní národní výbory), § 149 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. (komunální vlastnictví se stalo součástí národního majetku) a § 29 a § 30 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, po přijetí kterého (tj. od 1. 1. 1950) již obce nemohly nabývat majetek do soukromého vlastnictví a veškerý obsah majetkových fondů, který jim byl svěřen k hospodaření, připadl jako národní majetek státu.

34. Změnu v tomto ohledu přinesl až ústavní zákon č. 294/1990 Sb. ve spojení se zákony č. 367/1990 Sb., o obcích a [číslo] Sb., o hlavním městě [obec] a zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Účinnost zákona č. 172/1991 Sb. je ke dni 24. 05. 1991 35. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

36. Dle § 8 zákona č. 172/1991 Sb. pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.

37. Pro přechod některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí musely být splněny kumulativně všechny výše uvedené podmínky. Nesplnění byť jedné z podmínek pak znamená neúspěch v řízení. V tomto řízení muselo být mimo jiné prokázáno, že ke stanovenému dni měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce a s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil. [příjmení] by být též prokázáno, že obec s těmito pozemky též hospodařila ke dni účinnosti cit. zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996 ve věci [anonymizováno] [číslo]).

38. K otázce výkladu pojmu„ [anonymizováno]“ ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi, v níž je ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na [anonymizováno] (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]).

39. Zákonodárce vyjádřil vůli převést do [anonymizována dvě slova] podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. [spisová značka]). Shodně je ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretováno též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého„ právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále„ zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce [číslo] Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek [číslo] Sb. a [číslo] Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem„ správa“. Proto i pojem„ hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem„ hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že„ právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco„ hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. [ústavní nález], nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. [ústavní nález], usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. [ústavní nález] nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. [ústavní nález]). Zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014).

40. Otázku faktického výkonu práva hospodaření bylo nutné posoudit ve vazbě na existující stavební právo. Bylo tak nutné posoudit, kdy stavební právo zaniklo.

41. Na posouzení stavebního práva soud aplikoval [anonymizováno] zákoník občanský, vyhlášený [anonymizována dvě slova] z [anonymizováno] [číslo], [číslo] Sb. z. s., který byl v době vybudování stavby [adresa] platný a účinný, a pojednával o právu vlastnickém v hlavě druhé - [ustanovení pr. předpisu] občanském (stavba nebyla samostatnou věcí, stavba byla součástí pozemku a vlastníkem stavby byl tedy vlastník pozemku), neplatila však bezvýjimečně. Pokud stavebník stavěl na cizím pozemku, musel mít k tomuto pozemku věcné právo, a to tzv. právo stavby. Tímto zákonem byl zvláštní předpis, a to zákon [číslo] ř. z., který byl nahrazen zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby (zákon č. 88/1947 Sb. je stále součástí českého právního řádu; nebyl zrušen). Podle zákona ze dne 26. 4. 1912, [číslo] ř. z., o právu stavby, mohl být pozemek zatížen věcným zcizitelným a děditelným právem mít stavbu na povrchu nebo pod povrchem půdy, a toto právo mohlo být založeno pouze na určitých pozemcích (§ 2) a vzniklo, jakmile bylo knihovně zapsáno jako břemeno pozemku (§ 5). Právo stavby nemohlo být zřízeno na méně než 30 let a ne více než na 80 let (§ 3). Právo stavby bylo věcí nemovitou, stavba na základě stavebního práva nabytá nebo zřízená byla příslušenstvím stavebního práva, stavebnímu oprávněnci příslušela ke stavbě práva vlastníka a co do pozemku, pokud nebylo ve smlouvě o právu stavebním ustanoveno něco jiného, práva poživatelova (§ 6). Zaniklo-li právo stavby, připadla stavba vlastníku pozemku (§ 9). Výmaz stavebního práva mohl být povolen před uplynutím času, na které bylo zřízeno s tím omezením, že právní účinek vzhledem k zástavním a jiným věcným právům nastával teprve po jejich výmazu (§ 8).

42. S ohledem na výše uvedené Smlouva o stavebním právu zanikla uplynutím sjednané doby 80 trvání stavebního práva, tj. dnem 15. 6. 2002. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by [anonymizováno] o [anonymizována tři slova] na základě pozdějšího ujednání stran.

43. Ten, kdo stavbu postavil, byl pouze oprávněným ke stavbě a příslušela mu„ práva vlastníka“ na dobu vymezenou ve smlouvě a po uplynutí doby práva stavby se stavba stávala vlastnictvím vlastníka pozemku (připadla vlastníku pozemku). Předmětný pozemek byl tak fakticky užíván žalovanými a jejich právními předchůdci na základě platné Smlouvy o stavebním právu. Je tedy zřejmé, že hospodaření ve smyslu užívání věci žalobce vykonávat nemohl. Uvedenou smlouvou bylo zajištěno výhradní užívání těchto pozemků ke dni účinnosti cit. zákona žalovanými, aniž by žalobce či jeho právní předchůdce měl možnost do tohoto užívání jakkoliv zasáhnout, přičemž ze skutečnosti, že žalobce nemohl v důsledku smluvních ujednání reálně hospodařit na uvedených pozemcích, nelze dovozovat knihovní držbu, což je zcela jiný právní institut. Zápis vlastnického práva předmětných pozemků na [anonymizována dvě slova] (stát) totiž zcela korespondoval faktické situaci k zákonem stanovenému datu 23. 11. 1990 i ke dni účinnosti cit. zákona. Díky uvedené smlouvě sice užívali předmětné pozemky žalovaní, nicméně nikdo nesporoval, že se jedná o užívání pozemků v majetku státu, tedy stát zapsaný jako vlastník realizoval to, na čem se právní předchůdce České republiky a právní předchůdci žalovaných dohodli ohledně využití majetku státu, čímž byla naopak na rozdíl od knihovní držby podmínka skutečného, faktického ovládání věci v rozhodné době naplněna.

44. Co se týká namítaného nevybírání pachtovného, soud dospěl pod tíhou právně závazného názoru odvolacího soudu k závěru, že sjednané pachtovné v dané spíše symbolické výši nepředstavovalo v podstatě žádnou výhodu zřízeného stavebního práva pro žalobce v době, kdy jen nájemné za užívání pozemků by dosahovalo podstatně vyšších částek. Podle smlouvy o stavebním právu a podle věcného břemene zřízeného za účelem úhrady pachtovného mělo být hrazeno původně ze strany družstva roční pachtovné ve výši 1 200 Kč, které byl stát oprávněn zvyšovat od roku 1930 vždy jednou za 10 let o 10 %. Pokud by opravdu k navyšování pachtovného docházelo, což nebylo v řízení prokázáno, činila by ke dni přechodu vlastnického práva ze státu na žalobce částka pachtovného cca 2 500 Kč, která by se ale musela (pravděpodobně podle rozsahu užívání původního pozemku č. kat. 646) rozdělit mezi větší množství povinných k úhradě. Vzhledem k tomu, že nejsou doloženy žádné doklady o tom, že by taková částka byla minimálně od přechodu vlastnictví práva stavby na žalované ze strany státu určena a na žalovaných požadována, lze se důvodně domnívat, že uvedená částka nebyla v minulosti ani zvyšována. Vybírání této marginální částky po částech od všech povinných osob by si dle názoru odvolacího soudu pravděpodobně vyžádalo vyšší náklady, než by činila úhrada samotná. Navíc je třeba souhlasit s tím, že se jednalo o oprávnění ze strany státu a na jeho vůli bylo, zda bude či nebude pachtovné vymáhat. V nepožadování pachtovného v takovéto marginální výši v rozhodném období nelze podle názoru odvolacího soudu shledat absenci splnění podmínky hospodaření, která by bránila přechodu vlastnictví na žalobce. V uvedené době navíc byla hodně rozšířena praxe, že pozemky, na kterých se nacházela stavba ve vlastnictví fyzické osoby, byly dávány k dispozici těmto osobám v rámci režimu tzv. trvalého bezplatného užívání pozemků podle § 70 zák. č. 109/1964 Sb., či do osobního užívání dle § 198 obč. zák. ve znění zák. č. 40/1964 Sb., tedy i z této praxe lze pochopit, proč žalobce a jeho právní předchůdce nevybíral pachtovné. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce měl fakticky zajištěno reálné hospodaření s předmětnými pozemky, a to prostřednictvím žalovaných jako detentorů, čímž splnil onu třetí zákonnou podmínku k přechodu vlastnického práva.

45. Lze zcela odmítnout námitku žalovaných, že předmětné pozemky, jichž se dotýkalo sjednané stavební právo, měly být posuzovány v rámci režimu zákona č. 172/1991 Sb. nikoliv podle § 1 odst. 1 tohoto zákona, ale podle § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) cit. zákona, neboť v rozhodné době nesplňovaly podmínky v těchto ustanoveních uvedené. Podle § 2 odst. 1 písm. a) a b) cit. zák. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob. Podle § 4 odst. 1 písm. a) cit. zák. do vlastnictví obcí nepřecházejí tyto věci z vlastnictví [země]: a) pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny. Právo osobního užívání však nelze klást naroveň právu stavby. Na rozdíl od práva stavby totiž bylo právo osobního užívání takových pozemků ve smyslu § 198 obč. zák. ve znění tehdy platného zák. č. 40/1964 Sb. časově neomezené a přecházelo na dědice. Nelze přehlédnout, že v dané době byl a je dosud platný zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby. Pokud by tedy zákonodárce měl v úmyslu, aby do vlastnictví obcí nepřecházely ani pozemky dotčené právem stavby, jistě by to výslovně uvedl. Je třeba také upozornit, že režim pozemků dotčených právem stavby se rozhodně typově více blíží nájemní smlouvě, než právu osobního užívání pozemků, přičemž o pozemcích v nájmu se § 4 odst. 1 cit. zák. také nijak nezmiňuje. Nelze tak přijmout tezi žalovaných o úmyslu zákonodárce zachovat vlastnictví státu k pozemkům zastavěným rodinnými domky fyzických osob, která představuje pouze účelovou právní konstrukci svědčící zájmům žalovaných.

46. S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že žalobce je v řízení aktivně legitimován.

47. Soud si je zcela vědom odlišné rozhodovací praxe [název soudu] v jiných senátech tohoto soudu (vyjádřený v rozhodnutích např. [číslo jednací], ze dne 25. 11. 2021, [číslo jednací], ze dne 20. 10. 2021, [číslo jednací], ze dne 2. 8. 2022) a též odlišného stanoviska [název soudu] v usnesení č.j. [číslo jednací], ze dne 24. 5. 2022, avšak je vázán závazným právním názorem odvolacího soudu 48. Soud se dále zabýval námitkou vydržení učiněnou ze strany žalobce.

49. Institut vydržení byl upraven v ust. § 134 odst. 1, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák“) s účinností od 1. 1. 1992. Podle tohoto ustanovení se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle § 129 odst. 1, 2 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Předpoklady pro vydržení tak lze hodnotit i za dobu před 1. 1. 1992 s tím, že k vydržení mohlo dojít nejdříve k tomuto datu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2007 ve věci sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Zákon [číslo] Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“) upravuje vydržení v ust. § 1089 a násl. o.z. s tím, že v ust. § 1095 o.z. je zakotven institut mimořádného vydržení. Dle § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Dle § 3066 o.z. do doby stanovené v § 1095 o.z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

50. Vydržení vlastnického práva je jeho nabytí v důsledku oprávněné držby věci vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus [anonymizováno] - [anonymizována dvě slova]) a faktické ovládání věci - panství nad věcí ([anonymizována dvě slova] - prvek [anonymizováno]). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. [anonymizována dvě slova] nad [anonymizováno] (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako [anonymizována dvě slova] nad [anonymizováno]). Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. [anonymizováno]). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (nejčastěji např. jako jeho nájemce). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby. Jestliže držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - [anonymizováno] - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. [anonymizována dvě slova]) a pro něj (tzv. [anonymizováno] vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se [anonymizováno] choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod. (srov. např. rozsudek [název soudu] ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. [spisová značka], a usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. [spisová značka]).

51. Zjištění okamžiku, kdy obec podala [anonymizována dvě slova] návrh na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] k [anonymizována dvě slova] do [anonymizována dvě slova] s odkazem na § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., není pro posouzení okamžiku nabytí držby pozemku rozhodující. Nepřestavuje totiž akt uchopení se držby tohoto pozemku, přičemž samotný následný zápis v katastru nemovitostí není skutečnou [anonymizováno] ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák., nýbrž jen držbou knihovní. V tomto ohledu Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, podle nějž„ je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] není skutečnou držbou a nepožívá ochrany, není totiž naplněna podmínka skutečného, faktického ovládání věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, rozsudek ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020, usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020 a rozhodnutí tam uvedená). Ze stejných důvodů též není rozhodný okamžik podání žaloby na určení vlastnického práva.

52. Soud se proto zabýval tím, zda a kdy na straně žalobce, případně jeho právního předchůdce, došlo k aktu, který lze považovat za uchopení se držby ve výše popsaném smyslu. Soud dospěl k závěru, že k uchopení držby reálně nikdy nedošlo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že po celou dobu se jednalo pouze o držbu knihovní, která, jak bylo již výše uvedeno, skutečnou držbou není. Jelikož k uchopení držby nikdy nedošlo, nemohlo dojít ani vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům.

53. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že ohledně pozemku parc. [číslo] [anonymizováno] [část obce], jehož součástí je [anonymizováno] [adresa] zřízená na základě [anonymizováno] o [anonymizována dvě slova] podle zákona [číslo] z.ř., která je ve [anonymizováno] [role v řízení], a ohledně [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] [část obce], který byl svěřen právním předchůdcům do užívání, je nutné vyložit § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. tak, že pozemek nebyl způsobilý k přechodu z vlastnictví [země] podle citovaného zákona (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 279/2021-205, ze dne 20. 10. 2021).

54. Dále se soud zabýval otázkou vydržení vlastnictví stavby a pozemků samotných žalovanými. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se žalovaní chopili držby předmětného domu a současně, že se jejich držba zakládala na omluvitelném omylu. Žalovaní se tak na základě vydržení vlastnického práva podle § 134 obč. zák., ve znění účinném ke dni 1. 1. 1992, stali vlastníky předmětné stavby.

55. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalovaní se stali vlastníky domu na základě rozhodnutí [anonymizována dvě slova] pro [část Prahy] [číslo jednací], ze dne 19. 9. 1990, a v tomto domě také bydleli. O dědictví po právní předchůdkyni žalovaných po [jméno] [příjmení] bylo rozhodnuto rozhodnutím [anonymizováno] v němž je výslovně uvedeno, že žalovaní nabývají do spoluvlastnictví [anonymizováno] dům [adresa] v k. ú. [část obce], který je postaven právem stavby na pozemcích [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo]. Žalovaní se dle výše uvedené dikce [anonymizováno] rozhodnutí mohli oprávněně domnívat, že jsou vlastníky předmětné stavby, když její vlastnictví jim bylo přiznáno aktem státní moci.

56. Je zřejmé, že žalovaným bylo známo, že dům, který nabyli, je postaven na cizím pozemku. V té době se však nejednalo o nikterak výjimečnou situaci, neboť pozemky v tzv. [anonymizována dvě slova] zásadně nebylo možné nabývat. Pozemek nemohl být předmětem [anonymizována dvě slova] (§ 127 obč. zák.) ani bezpodílovém [anonymizováno] [role v řízení] (§ 143 obč. zák.), mohl být pouze v osobním užívání (§ 198 obč. zák.) nebo v určitých případech v tzv. soukromém vlastnictví (§ 489 a násl. obč. zák.) se sníženou ochranou. Zmínka o tom, že se jedná o dům postavený na cizím pozemku právem stavby, tak podle názoru soudu bez dalšího ke ztrátě dobré víry ohledně vlastnictví domu nepostačovala. Naopak nabyvatele utvrdila v tom, že se nejednalo o neoprávněnou stavbu ve smyslu ust. § 221 obč. zák., v tehdy účinném znění. Nelze rovněž pominout, že převod práva byl realizován v období, které následovalo po rozsáhlých změnách v právu po opuštění tradičních právních zásad týkajících se pozemků a staveb, kdy institut stavebního práva představoval relikt původní právní koncepce. Přitom i podle komentářové literatury bylo na právní omyly z 50. letech minulého století možné vztáhnout mírnější měřítko (viz [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a kolektiv [anonymizováno] zákoník I, II, 2. vydání, [obec a číslo], komentář k ust. § 130). [jméno] víru, způsobilou být předpokladem pro vydržení, pak nevylučuje samotná okolnost, že nahlédnutím do pozemkových knih bylo možné zjistit, že jsou nemovitosti označeny nepřesně (obdobně viz rozsudek [název soudu] ze dne 16. června 2003, sp. zn. [spisová značka]).

57. Na základě těchto okolností soud právní omyl žalovaných spočívající v neznalosti institutu stavebního práva, případně nesprávného posouzení z něj plynoucích právních důsledků, posoudil jako omluvitelný. Tento omyl zjevně zapříčinilo nepřesné označení předmětu občanskoprávního vztahu orgánem státu - státním notářstvím, které namísto práva stavby (které podle § 13 zákona č. 88/1947 Sb. mělo na dědice správně přejít) potvrdilo nabytí vlastnického práva k domu s poznámkou, že dům je postaven na pozemku čs. státu a právem stavby, a převod tohoto práva dále aprobovalo. Zvláště za situace, kdy putativním titulem, o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví (rozsudek [název soudu] ze dne 27. října 2011, sp. zn. [spisová značka]).

58. Vydržecí doba tak podle názoru soudu počala v souladu s ust. § 134 odst. 3 obč. zák. (podle kterého se do vydržecí doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce) běžet již dnem pravomocného rozhodnutí [anonymizována dvě slova] pro [část Prahy] dne 19. 9. 1990, tedy dnem 19. 10. 1990. K vydržení vlastnického práva k předmětnému domu tak došlo dnem 19. 10. 2000. 59. [obec] víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz např. [anonymizováno] [název soudu] ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 5. 2002, č. j. [spisová značka] nebo ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. [spisová značka]). O případné ztrátě dobré víry žalované po uplynutí vydržecí doby (tj. po 19. 10. 2000) nemá význam uvažovat, neboť již nastala právní skutečnost mající za následek vznik vlastnického práva. Pokud jde o dobu předcházející, v projednávané věci nevyšlo najevo, že by žalovaní o institutu stavebního práva, resp. o právních důsledcích, které má pro nabytí vlastnické práva ke stavbě, věděli, resp. vědět měli.

60. Pro úplnost soud uvádí, že skutečný ani [anonymizováno] titul pro převod vlastnického práva nemůže zakládat [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] ze dne 5. 9. 1928, jak se domníval žalobce, neboť se jedná pouze o rozhodnutí o zamýšleném majetkoprávním úkonu příslušným orgánem státu a je jím toliko utvářena jeho vůle jako subjektu právního vztahu, určitý právní úkon provést. Od rozhodnutí o majetkoprávním úkonu příslušným orgánem státu je třeba odlišit učinění tohoto právního úkonu, tedy jeho projevení navenek (viz obdobně rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 05.01.1921 uveřejněné v [anonymizováno] sbírce pod [číslo]).

61. Z výše uvedeného naopak vyplývá, že žalovaní si po celou dobu byli vědomi vlastnictví pozemků socialistickým státem, posléze státem, a tyto tedy dle § 134 obč. zák. účinného k datu vydržení vlastnictví stavby, vydržet nemohli.

62. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalovaní vydrželi vlastnictví stavby. Z tohoto důvodu se soud dále nezabýval dalšími námitkami v řízení uplatněnými (vydržení práva stavby).

63. Soud proto rozhodl tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], jež je součástí pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], obec Praha u [stát. instituce], [stát. instituce], zamítl v plném rozsahu.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 89 104,40 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 4 960 Kč (2 x 2 480 Kč) za každý z 14 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření z dní 6. 6. 2020, 19. 3. 2021, 12. 9. 2021, 11. 10. 2021, 14. 11. 2021 a 26. 6. 2022, vyjádření k odvolání ze dne 3. 2. 2022, závěrečný návrh v písemné podobě ze dnů 14. 11. 2021 a 4. 10. 2022, účast na jednání soudu ve dnech 1. 6. 2021, 21. 10. 2021, 30. 11. 2021, 4. 10. 2022 a 25. 10. 2012) právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. v částce celkem 69 440 Kč s tím, že odměna byla snížena z původní částky 6 200 Kč podle § 12 odst. 4 a. t., včetně 14 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč v částce celkem 4 200 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 73 640 Kč ve výši 15 464,40 Kč. Žalovanými požadovaná odměna za úkony vyjádření z dní 18. 10. 2020, 17. 2. 2021, 30. 5. 2021 a 14. 11. 2021 nebyla soudem přiznána, když jimi byly odstraňovány vady předchozích podání (vyjádření z dní 18. 10. 2020 a 17. 2. 2021), nebo když takovéto vyjádření ve spise není (vyjádření ze dne 30. 5. 2021) anebo když se jedná o přípravu na jednání (úkon ze dne 3. 10. 2022).

Poučení