14 Co 291/2024 - 178

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] zastoupený advokátem [jméno zástupce orgánu veřejné moci] sídlem [adresa zástupce ogránu veřejné moci] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] 2. [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] oba zastoupeni advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 378 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. května 2024, č. j. 14 C 101/2021 – 146, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 38 749 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 378 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 378 500 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení, výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 160 770,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po provedeném zpětvzetí na žalovaných domáhal zaplacení částky 378 500 Kč s příslušenstvím na základě skutkových tvrzení, že žalovaní po uplynutí lhůty 80 let, na kterou bylo Smlouvou o stavebním právu ze dne [datum] zřízeno právo stavby, tj. po 16. 6. 2002 bez právního důvodu užívali v období od 3. 12. 2019 do 2. 4. 2021 pozemky č. parc. [hodnota] a č. parc. [hodnota] v k.ú. [adresa], obec [adresa] (dále jen „předmětné pozemky“), jejichž vlastníkem je žalobce, na něhož přešlo vlastnické právo k nim na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Žalobce tvrdil, pokud jde o faktické hospodaření s předmětnými pozemky, že s nimi hospodařil prostřednictvím oprávněných z práva stavby, tj. žalovaných a jejich právních předchůdců.

3. Žalovaní namítali nedostatek aktivní legitimace žalobce s tím, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. V rozhodné době nešlo o majetek ve vlastnictví České republiky, předmětné pozemky byly vyškrnuty z lisu vlastnictví č. [hodnota], žalobci nepříslušelo právo hospodaření k pozemkům, žalobce s nimi ani sám nehospodařil. Namítali dále, že pozemky užívají na základě vydržení práv ze smlouvy o stavebním právu, že výše uplatněného nároku je neoprávněná, dovolávali se vydržení pozemků, uplatnili námitku promlčení.

4. Soud I. stupně vycházel z následujících skutkových zjištění.

5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2022, č. j. 46 C 156/2020-371, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023, č. j. 70 C 9/2023-405, byla zamítnuta žalobce zde žalobce, kterou se vůči zde žalovaným domáhal určení svého vlastnického práva ke stavbě č.p. [hodnota] jako součásti pozemku č. parc. [hodnota] v k.ú. [adresa], obec [adresa]. Soudy shledaly, že žalobce je aktivně legitimován, k vydržení vlastnictví žalobcem nedošlo, neboť byl pouze knihovním držitelem, zde žalovaní vydrželi vlastnické právo ke stavbě č.p. [hodnota] v obecné desetileté lhůtě počínající běžet od 19.10.1990, vlastnictví pozemku žalovaní nenabyli, neboť si celou dobu byli vědomi vlastnictví pozemku státem. O dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dosud nebylo rozhodnuto.

6. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. října 2023, č. j. 9 C 52/2020-271, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2024, č. j. 23 Co 4/2024-342, byla zamítnuta žaloba zde žalobce, kterou se na žalovaných domáhal zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků za období od 3. 2. 2017 do 2. 12. 2019. Soudy dospěly k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť nebyly splněny předpoklady přechodu vlastnického práva na žalobce, který s předmětnými pozemky fakticky nehospodařil.

7. Dne [datum] byla mezi [Orgán veřejné moci] a [Orgán veřejné moci] (dále jen „Družstvo“) uzavřena Smlouva o stavebním právu (dále jen „Smlouva“), jímž Družstvu bylo na dobu 80 let ode dne doručení žádosti na vklad práva stavby zřízeno právo stavby na části pozemku tehdejšího zemského statku č. [hodnota] v [adresa], obec [adresa]. Družstvo se zavázalo počínaje dnem 1. 5. 1922 platit pachtovné (činži stavební) v částce 1 200 Kč čtvrtletně a [Orgán veřejné moci] si vyhradil právo počínaje 1. 2. 1930 stavební činži zvyšovat o 10 % každých 10 let. Dále bylo sjednáno, že po zániku práva stavby přestanou být budovy s byty součástí práva stavby a stanou se součástí předmětného pozemku a jejich vlastníkem se stane [Orgán veřejné moci] či jeho právní nástupce.

8. Žalovaní dopisem ze dne 5. 2. 2020 žalobci sdělili, že provedli úhradu pachtovného za roky 2018 a 2019 v celkové výši 14 838,72 Kč.

9. Žalobce byl v katastru nemovitostí na LV [hodnota] k [datum] zapsán jako vlastník předmětných pozemků, jako nabývací titul je uveden vznik vlastnického práva ze zákona č. 172/1991 Sb., v části C je zapsáno k předmětným pozemkům právo stavby na období 15. 6. 1922 do 15. 6. 2002. Rozhodnutím [Orgán veřejné moci], ze dne 1. 4. 2020 byl zamítnut návrh žalobce na vklad zrušení práva stavby, vzdání se předkupního práva spoluvlastníka, změny způsobu využití.

10. List vlastnictví č. [hodnota] pro obec [adresa], je ručně vedeným listem vlastnictví [Orgán veřejné moci], v oddíle tohoto listu s nadpisem „[podezřelý výraz]“ jsou předmětné pozemky zapsány, nicméně jsou přeškrtnuty. Tento list vlastnictví byl založen [spisová značka], zapisovat se do něj začalo v roce 1964 a zápis byl ukončen v roce 2001.

11. Žalobce předpisem náhrady za faktické užívání pozemku č. parc. [hodnota], včetně stavby č.p. [hodnota], a č. parc. [hodnota] ze dne 12. 4. 2021 žalované, jimž byl doručen 22. 4. 2021 a 27. 4.2021, vyzval k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání těchto nemovitostí za období od 3.12.2019 do 2.4.2021 ve výši 400 000 Kč, resp. každého ze žalovaných ve výši 200 000 Kč. Následně byla žalovaným 11.5.2021 doručena předžalobní výzva k plnění. Žalovaní reagovali vyjádřeními ze dne 21.4.2021 a 15.5.2021 tak, že nesouhlasí s názorem, že žalobce je vlastníkem daných nemovitostí, a že nárok na vydání bezdůvodného obohacení neuznávají.

12. Knihovní vložka č. [hodnota], k.ú. [adresa] byla vedena pro pozemek parc. č. [hodnota] role – zahrada. V části „A. Zápis“ se dne 22. 7. 1922 podle polohopisného plánu poznamenalo rozdělení pozemku na pozemky parc. č. [hodnota] až [hodnota]. V části „B. Vklad“ byl zaznamenán vklad dne 30. 4. 1926 s tím, že podle žádosti [Orgán veřejné moci] ze dne 21. 4. 1926 je vložena změna jména, právo vlastnické je vloženo pro [Orgán veřejné moci], zastoupenou [Orgán veřejné moci]. Vkladem ke dni 24. 6. 1950 bylo vloženo vlastnické právo pro [Orgán veřejné moci]. V části „C. vklad“ bylo podle smlouvy o stavebním právu ze dne 26/27. 5. 1922 vloženo stavební právo ve prospěch Družstva. Pro stavební právo byla zřízena vložka č. [hodnota] pozemkové knihy.

13. V knihovní vložce č. [hodnota] bylo zapsáno stavební právo na dobu do 15. 6. 2002 ve vložce čís. [hodnota] poz. knihy kat. obce [adresa]. V části B. je uvedeno, že dne 22. 11. 1926 bylo dle smlouvy ze dne 27. 9. 1926 vloženo stavební právo ve prospěch [jméno FO] a [jméno FO], dne 25. 8. 1938 byla vložena stavebního práva na [jméno FO], dne 24. 2. 1939 bylo podle smlouvy trhové ze dne 2. 1. 1939 vloženo stavební právo ve prospěch [jméno FO] a [jméno FO], každému . Podle odevzdací listiny došlo dne 6. 12. 1941 ke vkladu stavebního práva ve prospěch [jméno FO] a následně dne 11. 10. 1950 byla vložena stavebního práva ve prospěch [jméno FO]. Dne 16. 4. 1954 došlo ke vkladu stavebního práva dle smlouvy darovací ze dne 12. 9. 1953 na [jméno FO].

14. Rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v dědické věci zůstavitelky [jméno FO] byla schválena dohoda, dle níž ideální domu č.p. [hodnota] postavené na pozemku československého státu parc. č. [hodnota] s právem stavby o výměře 269 m2 zapsaných v [Orgán veřejné moci] na LV č. [hodnota] k.ú. [adresa] v hodnotě [hodnota] Kčs nabyl závětní dědic [Jméno zainteresované osoby 1/0] a závětní dědička [Jméno zainteresované osoby 0/0] s tím, že každý nabyl ideální podíl . Žalovaní jsou na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa] vedeném [Orgán veřejné moci] zapsáni jako vlastníci domu č.p. [hodnota] na pozemku č. parc. [hodnota].

15. Znaleckým posudkem č. [spisová značka] ze dne 21. 4. 2023 bylo obvyklé roční nájemné předmětných pozemků za dobu od 3. 12. 2019 do 2. 4. 2021 oceněno částkou 378 500 Kč.

16. Soud I. stupně za relevantní pro rozhodnutí věci nepovažoval otázku, zda a proč byly předmětné pozemky vyškrtnuty z listu vlastnictví č. [hodnota].

17. Na projednávanou věc soud I. stupně aplikoval § 1 odst. 1, § 8 zákona č. 172/1991 Sb. a posouzením podmínek vymezených pro přechod majetku do vlastnictví obcí dle prvního z uvedených ustanovení, které musejí být splněny kumulativně, dospěl k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť na něj vlastnické právo nepřešlo, protože s předmětnými pozemky fakticky nehospodařil.

18. Soud I. stupně poukázal stran výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb. na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3118/2018) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 600/11, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. III. ÚS 1399/11 a sp. zn. IV. ÚS 2566/14) a vysvětlil, že bylo na žalobci, aby ve smyslu poučení, kterého se mu dostalo při jednání konaném 2. 11. 2023, tvrdil a prokázal, že k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991, s předmětnými pozemky hospodařil.

19. V rozhodné době byly předmětné pozemky fakticky užívány žalovanými a jejich právními předchůdci v rámci práva stavby, žalovaní pozemky užívali a jejich správu vykonávali pro sebe na základě Smlouvy a následně i bez existence této Smlouvy. Žalobce tedy nemohl s pozemky fakticky hospodařit, a to ani prostřednictvím žalovaných, žalobce ani netvrdil, ani neprokázal, že by pozemky využíval k plnění svých úkolů. Žalobce s pozemky aktivně a s péčí řádného hospodáře nehospodařil. Smlouva byla sjednána jako úplatná, žalobce byl oprávněn vybírat stavební činži (pachtovné) a tuto každých 10 let o 10 % zvyšovat. Povinnost hradit stavební činži je významná, neboť jejím nesplněním po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Žalobce však stavební činži nevybíral, nezvyšoval, neprojevil ani vůli nabýt následně vlastnické právo ke stavbě umístěné na pozemku v souladu se Smlouvou. Ponechání věci do nájmu pak nemůže být chápáno jako faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění. Pro závěr o hospodaření pak není ani dostačující to, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1573/2010). Žalobce se o předmětné pozemky prakticky vůbec nezajímal, žalované v souvislosti s užíváním předmětných nemovitostí žalobce oslovil až výzvou z 19. 7. 2019. Žalobce sice předmětné pozemky jako své vlastnictví evidoval, neprokázal však, že by vykonal jakékoliv úkony, které by bylo možné podřadit pod pojem hospodaření s pozemky tak, jak jej vykládá soudem I. stupně odkazovaná judikatura.

20. K argumentaci žalobce rozhodnutími Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 55/2022-316, č. j. 36 Co 241/2021-188 a č. j. 36 Co 249/2021-238 soud I. stupně uvedl, že tato rozhodnutí představují menšinový názor odvolacího soudu. Většinová praxe odvolacího soudu a sjednocená praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věcech projednávaných pod sp. zn. 28 Cdo 889/2022, 28 Cdo 2599/2022, 22 Cdo 1061/2022) zastává právní názor vyjádřený soudem I. stupně shora. K nerelevanci argumentace nejednotnou praxí soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3843/2022.

21. S ohledem na zásadu legitimního očekávaní zakotvenou v § 13 o.z. soud I. stupně rozhodl dle rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, zejména pak dle rozsudku sp. zn. 23 Co 4/2024 ve věci totožných účastníků za předcházející období, a rozsudků ve věcech projednávaných pod sp. zn. 72 Co 342/2023, 13 Co 320/2022, 55 Co 174/2023, 16 Co 68/2023, a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. ve věcech projednávaných pod sp. zn. 28 Cdo 1052/2020, 28 Cdo 3843/2022, 28 Cdo 889/2022, 28 Cdo 204/2023, 28 Cdo 1110/2023 i 28 Cdo 2599/2022, a Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 185/96, I. ÚS 2049/22.

22. Na uvedeném základě uzavřel, že faktické hospodaření žalobce s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nebylo prokázáno. Nebyla tak splněna třetí z podmínek upravených v § 1 odst. 1 citovaného zákona, které musí být splněny kumulativně. K přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce tedy nedošlo a žalobce není ve věci aktivně legitimován. Soud I. stupně proto žalobu zamítl.

23. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 160 770,28 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 130 168 Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2 700 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21% náhrady za daň z přidané hodnoty.

24. O lhůtě k plnění a platebním místu náhrady nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 149 odst. 1 o.s.ř.

25. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Závěr soudu I. stupně, že není ve sporu aktivně legitimován, označil za nesprávný a upozornil na to, že otázka jeho aktivní věcné legitimace spočívající v přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům již byla kladně vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 156/2020 (a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 70 Co 55/2022 a 70 Co 9/2023) o určení vlastnického práva ke stavbě umístěné na pozemku č. parc. [hodnota] v k.ú. [adresa]. Městský soud v Praze dospěl k rozdílným závěrům ohledně aktivní legitimace žalobce – např. v rozsudcích sp. zn. 36 Co 249/2021 či 36 Co 241/2021 nebo v usnesení sp. zn. 70 Co 55/2022. Soud I. stupně se s uvedenými rozsudky a jejich závěry náležitě nevypořádal. Žalobce setrval na svých tvrzeních, že s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991 hospodařil ve vlastním slova smyslu prostřednictvím žalovaných. Nezbývalo mu totiž nic jiného, než s pozemky hospodařit prostřednictvím žalovaných v kontextu zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby, tj. oprávněné ze stavebního práva nerušit při výkonu jejich výlučného užívacího a požívacího práva k pozemkům dle Smlouvy do 15.6.2002. Akcesorické vybírání pachtovného v symbolické výši nepředstavovalo k datu 24. 5. 1991 jakoukoli adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k pozemkům ze strany žalovaných a jejich právních předchůdců. Otázka splnění podmínky faktického hospodaření s pozemky žalobcem tak byla vyřešena nesprávně, odlišně od řešení přijatého v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2022, č. j. 70 Co 55/2022-316. Dále žalobce upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 2762/22, v němž tento konstatoval, že Městský soud shledal, že do vlastnictví žalobce přešly pozemky č. parc. [hodnota] a [hodnota] v k.ú. [adresa] zatížené shodným právem stavby. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I změnil tak, že žalobě vyhoví, event. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

26. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Měli za to, že rozhodnutími ve věcech projednávaných u soudu I. stupně pod sp. zn. 46 C 156/2020 a sp. zn. 9 C 77/2020 bylo na jisto postaveno (§ 135 o.s.ř. ve spojení s § 13 o.z.), že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť není vlastníkem žádné z nemovitostí – stavby č.p. [hodnota], pozemku č. parc. [hodnota] a č. parc. [hodnota] v k.ú. [adresa]. Shrnuli svoji dosavadní argumentaci uplatněnou v řízení (tj. že žalovaní předmětné pozemky vydrželi, že předmětné pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky - § 2 odst. 1 písm. b), § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 2040/22, že ke dni 23. 11. 1990 nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům České republice, že žalobce netvrdí ani neprokázal právo hospodaření mu svědčící k předmětným pozemkům ke dni 23. 11. 1990 ani faktické hospodaření s nimi ke dni 24. 5. 1991, že žalobce nikdy s předmětnými pozemky nehospodařil prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců). S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 18 Co 361/2023, dovozovali, že bylo na žalobci tvrdit a prokázat, že nevybírání stavební činže, resp. její nezvyšování bylo výsledkem jeho vědomého rozhodnutí v době před nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. K odkazu žalobce na rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech sp. zn. 36 Co 241/2021, sp. zn. 36 Co 249/2021, sp. zn. 70 Co 55/2022, uvedli, že i v těchto věcech bylo po skutkové stránce zjištěno, že žalobce s pozemky nehospodařil (nevybíral pachtovné). Tato rozhodnutí shledali v absolutním rozporu s platným právem a závaznou judikaturou, k čemuž poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2599/2022, 28 Cdo 3843/2022 a 28 Cdo 204/2023, a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 882/23. Žalobce katastrálnímu úřadu ohlásil až 10.1.2002, že se ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. stal vlastníkem předmětných pozemků – od roku 1991 do 10. 1. 2002 nečinil nic, z čeho by bylo možné dovodit jeho hospodaření s pozemky či uchopení se držby. Žalobce nedostál důvěře dané mu zákonodárcem, že změnu vlastníka dle zákona č. 172/1991 Sb. ohlásí pouze v případě naplnění litery zákona. Katastrální úřad přitom nebyl oprávněn přezkoumávat naplnění podmínek pro přechod majetku ze státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2262/2020). Dle § 2 a § 6 o.z. nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má moc (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17). Žalobce, resp. Česká republika dosud nesplnila usnesení Země České a žalovaným neprodala parcely související s jejich domem. Žalovaní poukázali na konstantní rozhodovací praxi Ústavního a Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.

27. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), dokazování částečně zopakoval (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) a z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

28. Ve smlouvě o stavebním právu bylo dále sjednáno, že stavební právo zanikne, nezaplatí-li Družstvo nejméně po 2 po sobě jdoucí roky pachtovného a prohlásí-li zemský správní výbor, že tohoto práva použije (§ 4 zákona o stavebním právu – zákona č. 86/1912 ř.z.). Družstvo svolilo, aby ve prospěch zemského správního výboru bylo vloženo ve vložce stavebního práva věcné břemeno záležející v závazku placení ročního pachtovného ve výši 1 200 Kč s 5 % úroky z prodlení. Dále bylo dohodnuto, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby 80 let ode dne, kdy příslušnému soudu dojde žádost za vklad stavebního práva, spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který zaplatí za budovy odškodné ve výši plné jejich hodnoty v době převodu. (smlouva o stavebním právu)

29. Rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 19. září 1990, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci 19. 9. 1990, byla v dědické věci po [jméno FO] schválena dohoda, dle níž veškerý majetek po zůstavitelce nabyli závětní dědicové – a to [Jméno zainteresované osoby 1/0] a [Jméno zainteresované osoby 0/0], a to každý id. domu č.p. [hodnota], postaveného na pozemku čs. Státu, parc. č. [hodnota] s právem stavby o výměře 269 m2 zapsaném v [Orgán veřejné moci] na LV č. [hodnota] v k.ú. [adresa]. (rozhodnutí [Orgán veřejné moci])

30. Žalobce je na LV [hodnota] vedeném pro k.ú. [adresa], obec [adresa], zapsán jako vlastník pozemků č. parc. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] ,[hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota]. V části C listu vlastnictví je mj. zapsáno právo stavby a předkupní právo se vznikem práva stavby 15. 6. 1992 do 15. 6. 2002, oprávnění pro stavbu [adresa], č.p. [hodnota], povinnost k parcelám [hodnota] a [hodnota], na základě listiny – pozemková kniha knihovní vložka č. [hodnota]. V části E listu vlastnictví, pokud jde o nabývací tituly a jiné podklady k zápisu, jsou jako listiny označeny „vznik práva ze zákona zákon č. 172/1991“, „vznik práva ze zákona zákon č. 172/1991 a prohlášení ze dne [datum]“, „souhlasné prohlášení o nabytí do vlastnictví (zákon č. 172/1991 Sb.) ze dne [datum]“, „souhlasné prohlášení o nabytí do vlastnictví (zákon č. 172/1991 Sb.) ze dne [datum]“, „souhlasné prohlášení o nabytí do vlastnictví (zákon č. 172/1991 Sb.) ze dne [datum]“. (výpis z katastru nemovitostí)

31. Účastníci dále učinili nesporným, že žalobce se poprvé na žalované obrátil s výzvou o zahájení jednání vypořádání stavu po zániku práva stavby výzvou ze dne 19. 7. 2019, když dopisem ze dne 11. 6. 2019 je informoval o zániku práva stavby.

32. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

33. Soud I. stupně učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění, z nichž proto odvolací soud, stejně jako ze svých skutkových zjištění vyložených shora, vychází. Na podkladě těchto skutkových zjištění dospěl soud I. stupně ke správnému závěru o skutkovém stavu věci, který následně správně posoudil i po právní stránce.

34. Žalobce vůči žalovaným uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě peněžitého plnění (§ 2991 o.z.), které mělo žalovaným vzniknout tím, že v období od 3. 12. 2019 do 2. 4. 2021, poté, co dne 15. 6. 2002 došlo k zániku práva stavby k pozemkům č. parc. [hodnota] a [hodnota] v k.ú. [adresa], obec [adresa], tyto nadále užívali.

35. Soud I. stupně za této situace správně zaměřil svou pozornost na posouzení otázky, zda žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, tj. zda na něj, jak tvrdil, přešlo vlastnické právo k nim na základě zákona č. 172/1991 Sb.

36. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 24. 5. 1991 – poznámka odvolacího soudu) přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v [Orgán veřejné moci] též na městské části, pokud obce a v [Orgán veřejné moci] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

37. Soud I. stupně v souladu s konstantní judikaturou vyložil, že pro přechod některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí musely být splněny kumulativně všechny 3 podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. muselo jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke dni 23. 11. 1990 měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce – národní výbor a s tímto majetkem obce ke dni 24. 5. 1991 hospodařily.

38. Správně též v této souvislosti vyložil pojem „hospodaření“, a to v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na niž přiléhavě odkázal.

39. Odvolací soud pak jen doplňuje, že např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2599/2022, bylo poukázáno na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž „je ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srovnej § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu z 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).“ 40. V uvedeném rozhodnutí proto Nejvyšší soud akcentoval zjištění odvolacího soudu (tj. Městského soudu v Praze), že v rozhodné době (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991) dovolatel (žalující obec – [Orgán veřejné moci]) s předmětným zastavěným pozemkem (pozemkem č. parc. [hodnota] v k.ú. [adresa], k němuž je též na LV [hodnota] zapsán jako vlastník zde žalobce – poznámka odvolacího soudu) ve vlastnictví státu (k němuž byl ke dni 23. 11. 1990 formálně nadán právem hospodaření [Orgán veřejné moci]) fakticky nikterak nehospodařil – nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne 26. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo). Nejvyšší soud zohlednil, že v posuzovaném případě zároveň nebyly tvrzeny (natož prokázány) okolnosti rozhodné pro závěr, že příslušný národní výbor nebo (po obnovení obecní samosprávy) žalobce činil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni 24. 5. 1991) jakékoli právní kroky, jež by mohly svědčit o hospodaření s předmětným pozemkem ze strany žalující. Ostatně zápis vlastnického práva obce k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí byl realizován na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb. podaného katastrálnímu úřadu až dne 10. 1. 2002. Nejvyšší soud shledal polemiku žalující obce o nemožnosti jakkoli fakticky hospodařit s předmětným pozemkem z její strany, jestliže sporný pozemek byl smlouvou o zřízení práva stavby ze dne [datum] přenechán do užívání osobám oprávněným z práva stavby, jakož i o možnostech a významu výběru stavební činže ke dni 24. 5. 1991, za nepřípadné marginalizování významu faktické podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětnému pozemku však splnění faktické podmínky absentuje.

41. V rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020, pak Nejvyšší soud připomněl, že ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je interpretováno shodně též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek č. 139/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany.

42. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně správně dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalobce vyzval k doplnění tvrzení stran nabytí vlastnictví předmětných pozemků, zejména s ohledem na podmínku faktického hospodaření s nimi, a k označení důkazů k prokázání těchto tvrzení, a poučil ho o následcích spočívajících v nevyhovění této výzvě. Soud I. stupně tímto postupem respektoval závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, dle nichž „Každá procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává. V kontextu přechodu majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., pak z této generálně platné zásady vyplývá, že ve sporu o určení trvajícího vlastnického práva státu k věci, jako jejíž vlastník je v katastru nemovitostí zapsána obec, je to právě řečená knihovní vlastnice, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutečností předvídaných v hypotéze právní normy obsažené v posledně citovaném předpisu, od níž odvíjí svůj vlastnický status. Jinými slovy, nezdaří-li se obci podat důkaz o tom, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu nedošlo.“ 43. Žalobce po uvedeném poučení setrval na svých tvrzeních, že s pozemky fakticky hospodařil prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců, odkázal na judikaturu, dle níž pokud faktickému výkonu práva hospodaření ke dni 24. 5. 1991 bránil právní titul, na jehož základě s věcí fakticky hospodařil jiný subjekt, je třeba takový stav považovat za hospodaření s věcí ze strany obce ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1922/2008), s tím, že v nepožadování pachtovného v marginální výši v rozhodném období nelze shledat absenci splnění podmínky hospodaření (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2022, č. j. 70 Co 55/2022-316).

44. Soud I. stupně v projednávané věci vycházel ze shodných tvrzení účastníků, že žalovaní stále předmětné pozemky užívají v rozsahu práva stavby sjednaného Smlouvou, a z tvrzení žalovaných, že s výjimkou let 2018 a 2019 žádné pachtovné ani nájemné žalobci neplatili (z čehož ostatně vychází i žalobní tvrzení).

45. Správně pak uzavřel, že v rozhodném období (tj. jak k 23. 11. 1990, tak i 24. 5. 1991) žalovaní předmětné pozemky užívali na základě práva stavby zřízeného Smlouvou. Toto právo vzniklo dle zákona č. 86/1912 ř.z. dne 15. 6. 1922 a jednalo se o právo věcné, zcizitelné a děditelné, které trvalo až do 15. 6. 2002.

46. Nejedná se tedy o situaci, kdy by [Orgán veřejné moci], resp. obec, s předmětnými pozemky hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu. Užívací právo žalovaných k předmětným pozemkům nebylo založeno žádným jednáním žalobce či národního výboru při výkonu jeho práva hospodaření.

47. Nelze tedy přisvědčit názoru žalobce, že s pozemky hospodařil prostřednictvím žalovaných (v kontextu zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby), když se sám, resp. [Orgán veřejné moci], v rozhodném období ani jako účastník smluvního vztahu založeného Smlouvou neprojevoval, nevyužíval práv, která mu s ohledem na právní povahu práva stavby a obsah smluvních ujednání jako tvrzenému vlastníkovi pozemku zatíženého právem stavby náležela (nevymáhal pachtovné, neuplatnil možnost jeho zvýšení, neprojevil zájem o nabytí vlastnického práva ke stavbě v průběhu smluvního vztahu z důvodu nehrazení pachtovného). Samotná výše (podle žalobce symbolická) pachtovného, resp. nehospodárnost jeho vybírání, není pro závěr o prokázání faktické realizace hospodaření s pozemky rozhodná. V posuzovaném případě se tak nejedná o judikaturou aprobovanou situaci, kdy obec realizovala práva a povinnosti plynoucí z práva hospodaření (příslušejícího národnímu výboru) jinými zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími kupř. i držbu věci či jeho dočasné přenechání jiné osobě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 204/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1110/2023).

48. Je tedy správný závěr soudu I. stupně, že žalobce s předmětnými pozemky k rozhodnému dni fakticky nehospodařil. Žalobce ani netvrdil, natož prokazoval, že by pozemky využíval k plnění svých úkolů, že by o ně pečoval. Žalobce se však ani neprojevoval jako účastník právního poměru založeného Smlouvu (nevymáhal pachtovné, nezvyšoval ho, neuplatnil právo prohlásit zánik stavebního práva pro neplacení pachtovného).

49. Žalobce naopak vykazoval dlouhodobou pasivitu nejen po tvrzeném přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, když listiny, na jejichž základě byl proveden zápis do katastru nemovitostí jsou datovány dny 11.9.2000, 17.9.2001, 7.11.2001 a 17.6.2002, ale i po zániku práva stavby dne 15. 6. 2002, když žalované poprvé kontaktoval ve věci vypořádání nároků s tím spojených až 19. 7. 2019.

50. Z výše uvedeného pak rezultuje správnost závěru soudu I. stupně, že nedošlo ke splnění třetí z podmínek pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na žalobce dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a žalobce se dle citovaného ustanovení vlastníkem předmětných pozemků nestal, pročež ve věci není aktivně věcně legitimován.

51. Odvolací soud nemůže přisvědčit ani námitkám žalobce, že soud I. stupně dospěl k nesprávným závěrům stran přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce s tím, že tato otázka již byla vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 156/2020, a že se dostatečně nevypořádal se závěry vyslovenými Městským soudem v Praze v rozhodnutích sp. zn. 70 Co 55/2022, 36 Co 249/2021 či 36 Co 241/2021.

52. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se účinek závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. vztahuje pouze na právní následek vyslovený v jeho výroku [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2276/2019, Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 665–666]. Pro soud je tedy závazné posouzení otázky v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, jež byly v tomto smyslu pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani prejudiciálně (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, a ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2775/2021, nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016, a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 986/2022).

53. Naproti tomu řešení otázky, která v jiném řízení nebyla přímo předmětem sporu, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, účinků závaznosti nenabývá (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015, nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 553/2020, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 915/2022). Předběžnou (prejudiciální) otázkou je otázka, která sice není přímo předmětem řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o věci samé. Vyřešení předběžné otázky se neprojeví ve výroku rozhodnutí soudu, ale jen v důvodech rozhodnutí, a proto předběžně vyřešená otázka nemůže nabýt právní moci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1339/2003, ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, či ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3247/2021).

54. Pokud tedy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 156/2020 byla pravomocně zamítnuta žaloba zde žalobce na určení, že je vlastníkem stavby č.p. [hodnota], jež je součástí pozemku č. parc. [hodnota] v k.ú. [adresa], pak tímto rozhodnutím byla ve vztahu mezi účastníky závazně vyřešena otázka vlastnického práva k uvedené stavbě, nikoli otázka vlastnického práva k pozemku č. parc. [hodnota], který byl toliko předmětem úvah předestřených v odůvodnění rozhodnutí. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1707/2023). Pozemku č. parc. [hodnota] se pak uvedené řízení nijak netýkalo.

55. S argumentací vyjádřenou v rozsudcích Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 249/2021 (tj. ve věci, v níž rozhodoval později Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 2762/22) a sp. zn. 36 Co 241/2021 a ve zrušujícím usnesení téhož soudu sp. zn. 70 Co 55/2022 (v souvisejících věcech o určení vlastnictví žalobce ke stavbám) se soud I. stupně vypořádal nejen v bodě 46 odůvodnění svého rozhodnutí, ale též v jeho ostatních částech v rámci posouzení naplnění podmínek pro přechod vlastnického práva dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

56. Vzhledem k tomu, že ve všech skutkově obdobných věcech o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků vzniklých rozdělením původního pozemku č. kat. [hodnota] v [adresa], k němuž bylo Družstvu sjednáno právo stavby Smlouvou, za období po uplynutí doby, na níž bylo právo stavby sjednáno, které byly rozhodovány Městským soudem v Praze (k tomu srov. již soudem I. stupně citovaná rozhodnutí ve věci sp. zn. 72 Co 342/2023, 13 Co 320/2022, 55 Co 174/2023, 16 Co 68/2023 a další např. 15 Co 99/2024, 18 Co 361/2023, 68 Co 87/2023, 14 Co 333/2024, 28 Co 88/2023) byl na otázku vzniku vlastnického práva žalobce k pozemkům dle zákona č. 172/1991 Sb. vyjádřen shodný (negativní) názor, je zaujetí výše rozvedeného názoru soudem I. stupně v napadeném rozsudku plně v souladu se zásadou, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (§ 13 o.z.). Ani odvolací soud nenalezl žádný pádný důvod pro jiné posouzení stejných skutkových okolností, zvláště bylo-li již shodně (negativně) pravomocně rozhodnuto o žalobě žalobce proti zde žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků v období od 3. 12. 2016 do[Anonymizováno]2. 12. 2019 (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. října 2023, č. j. 9 C 52/2020-271, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2024, č. j. 23 Co 4/2024-342)

57. Uvedené závěry jsou pak v souladu s konstantní a jednotnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu aprobující řešení shodné s nyní přezkoumávaným závěrem soudu I. stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně pro nesplnění podmínky faktického hospodaření, přičemž toto řešení obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 889/2022, usnesení ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2598/2022, usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3843/2022, či usnesení ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1110/2023).

58. K polemice žalobce stran posouzení otázky faktického hospodaření žalobce s předmětnými pozemky jako otázce skutkové, nikoli právní, je možno odkázat na závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2064/23.

59. Odvolací soud proto z vyložených důvodů napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku.

60. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení zcela úspěšným žalovaným přiznal právo na jejich náhradu vůči neúspěšnému žalobci. Výše těchto nákladů činí částku 38 749 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 15 712 Kč za každý z následujících úkonů právní služby: vyjádření k odvolání a účast na jednání dne 24. 9. 2024 (§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 12 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu), tj. 31 424 Kč, náhrady hotových výdajů na uvedené 2 úkony právní služby po 300 Kč (§ 2, § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), tj. 600 Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad dle advokátního tarifu ve výši 6 725 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř., § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).

61. O lhůtě k plnění a platebním místu náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.