46 C 20/2022-157

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [anonymizováno] advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 444 383,56 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 62 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 161 282,28 Kč od 18. 2. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 381 883,56 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 381 883,56 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 56 115,30 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 548 176,48 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že proti žalobci bylo [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] vedeno trestní stíhání pro zločin poškozování věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, které bylo zahájeno usnesením ze dne 11. 11. 2017, doručeným soudu dne 5. 12. 2017, v řízení byl dne 11. 12. 2018 vydán odsuzující rozsudek, který byl k odvolání žalobce odvolacím soudem zrušen, následně byl žalobce rozsudkem ze dne 1. 12. 2020 zproštěn obžaloby. Žalobce se svou žalobou domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu byla trestním stíháním způsobena. Na náhradu nákladů obhajoby a vlastních cestovních výdajů žalobce požadoval částku 103 792,92 Kč. Z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním žalobce požadoval částku 400 000 Kč představující morální újmu žalobce, vyvolání pocitu zjevné nespravedlnosti, narušení soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce byl dotazován na trestní stíhání, známí jej považovali za podvodníka a nečestného člověka, čímž trpěla i jeho rodina. Namísto věnování se svým zájmům v důchodu byl vystaven tlaku okolí a pociťoval bezmoc a strach z toho, že je proti němu vedeno trestní řízení s vidinou až osmiletého nepodmíněného trestu. Přišel nejen o dobrou pověst, ale také o klidný spánek, vlivem několikaletého stresu způsobeného trestním stíháním. V důsledku stresu u žalobce došlo též ke změnám chování, podrážděnosti a celkové ztráty radosti ze života, což se negativně odrazilo na jeho rodinném životě a vztahu s blízkými. Žalobce byl podrážděný, uzavíral se před okolím a svými blízkými, trpěl nespavostí, což bylo zhoršeno i jeho fyzickým a psychickým stavem. Hrozba sankce 3-8 let pro něj byla velmi frustrující, zejména s přihlédnutím k jeho důchodovému věku a obav z toho, že podstatnou část svého stáří stráví ve výkonu trestu. Žalobce je invalidním důchodcem s četnými zdravotními problémy, na které mělo trestní stíhání nepříznivý vliv. Invalidní důchod pobírá z důvodu špatného fyzického a psychického stavu, trpí diabetem, rekurentní depresivní poruchou a polyneuropatií ve spojení s omezenou hybností chodidla, přišel o levou ruku od zápěstí a byl mu operován pravý ramenní kloub. V důsledku svých zdravotních potíží je žalobce nehybný, odkázán na každodenní péči své manželky a častou pomoc svého syna. Pro žalobce by proto odsouzení a následný trest odnětí svobody představoval enormní zásah do jeho života, neboť je závislý na pomoci blízkých. Vlivem trestního stíhání došlo ke zhoršení jeho psychického stavu a zhoršení vztahu s ostatními rodinnými příslušníky. Žalobce dále požadoval též zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, kterou vyčíslil částkou 44 383,56 Kč. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 17. 8. 2021, žalovaná však v zákonné lhůtě jeho nárok neprojednala.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. Potvrdila přijetí žádosti žalobce 17. 8. 2021. Po podání žaloby předběžné uplatnění nároku ukončila tak, že na náhradě nákladů obhajoby žalobci přiznala částku ve výši 98 513,62 Kč, vyhověl nároku na náhradu cestovních nákladů žalobce v částce 268,66 Kč. Stran nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nezákonným trestním stíháním, žalovaná konstatovala porušení práva žalobce a vyslovila žalobci omluvu. Nároku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu, který spočíval v nepřiměřené délce řízení, žalovaná nevyhověla, neboť shledala délku řízení přiměřenou.

3. S ohledem na doprojednání nároků ze strany žalované po podání žaloby vzal žalobce svou žalobu v celém nároku na náhradu nákladů obhajoby a cestovného ve výši 103 792,92 Kč, včetně požadovaného příslušenství z částky 5 010,64 Kč přesahující výši uplatněného a žalovanou vyplaceného plnění na majetkové nároky žalobce, dále však požadoval úrok z prodlení z částky 98 782,28 Kč a zadostiučinění za oba nemajetkové nároky.

4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, soud usnesením ze dne 26. 8. 2022, čj. 46 C 20/2022-126, řízení v rozsahu zpětvzetí dle § 96 odst. 2 o.s.ř. částečně zastavil.

5. Z provedených důkazu soud učinil následující skutková zjištění.

6. Z podání nazvaného uplatnění nároku na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za tzv. jinou újmu způsobenou nezákonně zahájeným a vedeným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb, ze dne 17. 8. 2021 soud zjistil, že se žalobce obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu škody způsobené trestním řízením vedeným [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], kdy požadoval náhradu nákladů obhajoby a cestovného ve výši 103 792,92 Kč, nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 400 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy na nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 44 383,56 Kč, celkem tedy požadoval částku 548 176,48 Kč.

7. Přípisem ze dne 18. 8. 2021 žalovaná potvrdila přijetí podání žalobce dne 17. 8. 2021.

8. Ze stanoviska žalované ze dne 14. 7. 2022 je zřejmé, že žalovaná uzavřela, že v naříkaném řízení došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Co do nároku na náhradu nákladů obhajoby bylo žalobci přiznáno 98 513,62 Kč a na cestovném 268,66 Kč. Co se týká náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, žalovaná konstatovala porušení práva v neprospěch žalobce a za nezákonné trestní stíhání vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] se žalobci omluvila. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, žalovaná považuje za nedůvodný, neboť délka naříkaného řízení byla přiměřená.

9. Z přehledu řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], který soud v rámci přípravy jednání pořídil studiem připojeného spisu naříkaného řízení soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: -) dne 22. 11. 2017 bylo vydáno usnesení dle § 160 odst. 1 trestního řádu, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin poškozování věřitele dle § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 5. 12. 2017 -) dne 7. 12. 2017 byla proti usnesení podána stížnost v blanketní podobě -) dne [anonymizována dvě slova] [rok] byla stížnost odůvodněna -) dne 29. 3. 2018 byla státním zástupcem stížnost žalobce zamítnuta jako nedůvodná -) dne 28. 5. 2018 byl žalobce vyslechnut jako obviněný -) v průběhu 11-12 2017 byly poučovány poškození v trestním řízení -) dne 9. 7. 2018 byl žalobce a 51 poškozených vyrozuměn o možnosti prostudovat spis. K prostudování byl žalobci stanoven termín 14. 8. 2018 -) v průběhu první půlky srpna 2018 probíhalo prostudování spisu -) dne 15. 8. 2018 byl [anonymizováno] podán státnímu zastupitelství návrh na podání obžaloby -) dne 22. 10. 2018 byla obžaloba předložena [název soudu] Touto byl žalobce obžalovaná za zločin poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku -) dne 22. 10. 2018 žalobce požádal o zaslání obžaloby nebo o nahlédnutí o spisu -) dne 30. 10. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na 11. 11. 2018 -) dne 11. 12. 2018 se konalo hlavní líčení, při kterém byla přednesena obžaloba, četly se přihlášky poškozených, byl vyslechnut obžalovaný žalobce, prováděny listinné důkazy, vyslechnuti 3 svědci a byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Rozsudek byl rozeslán účastníkům dne 20. 12. 2018 -) dne 27. 12. 2018 se žalobce proti rozsudku odvolal -) dne 12. 2. 2019 byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání -) dne 5. 4. 2019 odvolací soud v neveřejném zasedání napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesení bylo účastníkům rozesláno dne 24. 4. 2019 -) dne 24. 4. 2019 bylo požádáno o připojení dvou spisů, z nichž jeden se nacházel u [anonymizováno] soudu -) dne 18. 9. 2019 byly strany dotázány, zda s ohledem na změnu v obsazení senátu souhlasí se čtením protokolů z již konaných hlavních líčení, či zda žádají, aby hlavní líčení proběhla znovu včetně dokazování -) dne 23. 9. 2019 byl připojen požadovaný spis -) dne 27. 1. 2020 bylo nařízeno hlavní líčení na 3. 3. 2020 -) dne 1. 3. 2020 požádal žalobce o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti s ohledem na jeho stav -) dne 3. 3. 2020 se konalo hlavní líčení, při němž byl zopakován dosavadní průběh hlavního líčení, čteny listinné důkazy, připojení se k náhradě škody dalších poškozených, provedeny listiny z připojeného spisu, vyslechnut svědek a hlavní líčení bylo odročeno na 21. 5. 2020 -) dne 21. 5. 2020 se konalo hlavní líčení, při němž byli vyslýcháni svědci a bylo odročeno na 7. 8. 2020 -) dne 7. 8. 2020 se konalo hlavní líčení, z tohoto se žalobce omluvil, byly čteny listinné důkazy z připojeného spisu a další listinné důkazy a byla vyslechnuta svědkyně, hlavní líčení bylo odročeno na 2. 10. 2020 -) dne 2. 10. 2020 se konalo hlavní líčení, z něhož se žalobce omluvil, nedostavil se ani svědek, který měl být vyslechnut, hlavní líčení proto bylo odročeno na 26. 11. 2020 -) dne 26. 11. 2020 se konalo hlavní líčení, při kterém byl vyslechnut svědek, předneseny závěrečné řeči a hlavní líčení bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na 1. 12. 2020 dne 1. 12. 2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 2. 2021 10. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti.

11. Z usnesení [stát. instituce], [stát. instituce], ze dne [datum] je zřejmé, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu poškozování věřitele podle ustanovení § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel společnosti [právnická osoba], ačkoliv mu byla známa špatná ekonomická situace společnosti a bylo zřejmé, že společnost je v dlouhodobé platební neschopnosti a směřuje do insolvence, v úmyslu a s cílem vyvést z této společnosti majetek ve výši 14 625 782 Kč, uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 14 625 782,92 Kč, kdy si byl vědom závazků [právnická osoba] [anonymizováno] a stejně tak i skutečnosti, že by tyto závazky z nabytého finančního plnění uvedené pohledávky mohly být hrazeny, jednal tak ku škodě věřitelů [právnická osoba] [anonymizováno], kteří měli za touto společností splatné pohledávky z obchodních vztahů. Z doručenky je pak patrno, že toto usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum]. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 28. 5. 2018 je patrno, že žalobce byl v minulosti vyslýchán pro trestný čin poškození věřitele dvakrát a byl podmíněně odsouzen, byl mu uložen zákaz činnosti působení jako statutární zástupce ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech. Žalobce dále ke své osobě uvedl, že po zdravotní stránce se cítí schopen výslechu, má jinak [anonymizováno] od roku 2008, [anonymizováno 5 slov]. Asi 8 let má [anonymizováno 6 slov] a bere na to 15 druhů léků, špatně chodí, [anonymizována dvě slova], středně těžkou, a na toto dostal průkaz zdravotně postižené osoby. Dále uvedl, že je invalidní důchodce, pobírá invalidní důchod z důvodu psychického stavu, trpí asi 7 let těžkou [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] s omezenou hybností chodidel. Dále [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno 5 slov]. Od roku 2015 nikde nepracuje, nepodniká a nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost. Je nemajetný a je závislý na příjmu z invalidního důchodu a jiný příjem nemá. Není schopen se řádně obsloužit z důvodu, že mu neslouží ani jediná schopná ruka z přetížení a s tou jde 12. 8. 2018 na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Nemá žádné úspory, ani jiný majetek, o všechno přišel. Jeho měsíční náklady sotva pokryjí invalidní důchod, a to jídlo, léky, energie, diabetickou stravu a následnou péči na obslužnost a pohonné hmoty, protože automobil potřebuje z důvodu invalidity. Ujde zhruba 60-80 m. Zdravotní stav je špatný, toto trestní řízení jej psychicky zatěžuje a má negativní vliv na jeho celkový zdravotní stav. Z obžaloby podané k [název soudu] dne 22. 10. 2018 vyplývá, že měl žalobce jako jednatel společnosti [právnická osoba] v době, kdy mu byla známa špatná ekonomická situace společnosti, a bylo zřejmé, že společnost je v dlouhodobé platební neschopnosti a směřuje do insolvence, se záměrem vyvést z této společnosti majetek, uzavřel v [obec] dne 23. 6. 2010 se společností [právnická osoba] smlouvu o postoupení své pohledávky ve výši 14 625 782,92 Kč, přičemž sjednaná nákupní cena ve výši 7 000 000 Kč, nebyla společností [právnická osoba] ani z části uhrazena a žalobce v postavení jednatele společnosti [příjmení] [anonymizováno] [právnická osoba] neučinil opatření směřující k vymožení kupní ceny, ačkoliv část kupní ceny ve výši 3 000 000 Kč měla být uhrazena do 7 dnů od podpisu smlouvy a jen část kupní ceny ve výši 4 000 000 Kč byla vázána na úplné vymožení pohledávky, čímž věřitelům [právnická osoba] s.r.o., kteří měli za touto společností splatné pohledávky z obchodních vztahů, způsobil škodu 14 625 782,92 Kč, tedy zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zatajil část svého majetku a způsobil tak škodu velkého rozsahu, čímž spáchal přečin (patrně se má jednat o zločin) poškození věřitele podle ust. § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Z rozsudku [název soudu] ze dne 11. 12. 2018 č. j. [číslo jednací] vyplývá, že žalobce byl shledán vinným ze spáchání zločinu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) a d), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s tím, že se výkon trestu podmíněně odkládá na stanovenou zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl žalobci uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako statutární zástupce ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech na dobu 6 let. Z usnesení [název soudu] - [anonymizováno] [pobočka] ze dne 5. 4. 2019, č.j. [číslo jednací], plyne, že rozsudek soudu I. stupně byl dle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušen v celém rozsahu a dle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc zvrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. [anonymizována dvě slova] má za to, že rozsah dokazování nemohl obstát a postačovat pro závěr o zjištění skutkového stavu bezdůvodných pochybností a stejně tak neodpovídal ani rozsahu potřebnému pro rozhodnutí. Hodnotící úvahy okresního soudu jsou přinejmenším předčasné a neúplné a rozhodně z nich bezdůvodných pochybností nelze dovodit závěr o vině žalobce, jak byl popsán ve výroku napadeného rozsudku. Soudu I. stupně bylo dále vytčeno, že konkrétní skutková zjištění k projednávané trestné činnosti jsou velmi kusá, stručná, v podstatě nepřezkoumatelná a neodpovídají ust. § 125 odst. 1 trestního řádu [anonymizována dvě slova] dále okresnímu soudu vytknul, že se velmi obsáhle zabýval úvahami o pokračování v trestné činnosti, když ovšem výrazně větší pozornost věnoval opětovnému hodnocení skutečností týkajících se jednání, pro které již byl obžalovaný pravomocně odsouzen. Ač v případě těchto skutků byl již skutkovými zjištěními vázán a žádné dokazování v tomto ohledu ani neprováděl, než aby své hodnotící úvahy směřoval výlučně k hodnocení důkazní situace ve vztahu k trestné činnosti, která byla obžalovanému v tomto řízení kladena za vinu, a zabýval se tím, zda důkazní stav umožňuje dospět k závěru o vině obžalovaného. [anonymizována dvě slova] též vytknul okresnímu soudu, že se nezabýval tím, zda převedená pohledávka představovala reálný majetek, který svým jednáním měl obžalovaný z majetku [právnická osoba] [anonymizováno]. zcizit. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že okresní soud ve svých závěrech shledává primární důvod, pro který nebyly postoupením pohledávky získány žádné finanční prostředky, zejména v jednání svědka [jméno] [příjmení]. Současného jednatele společnosti [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]., dříve [právnická osoba], který uzavřel předmětný dodatek a tímto svým jednáním měl obejít zákon, ovšem jednání [jméno] [příjmení] v pozici jednatele nemůže být obžalovanému přičítáno k tíži. Ten neodpovídá za jednání pozdějšího jednatele, jak je logicky a důvodně argumentováno odvolatelem. Okresní soud ovšem nějak nehodnotí případné zavinění žalobce na tom, že převedením pohledávky nebyly získány žádné finanční prostředky, případně by byl o finanční prostředky z pohledávky ponížen majetek [právnická osoba] [anonymizováno]., když soud I. stupně jen konstatuje, že ze strany obžalovaného došlo k postoupení pohledávky. Toto ovšem nelze bez dalšího považovat za nezákonné jednání. Soudu I. stupně též vytčeno, že se nepopasoval se skutečností, zda postoupením pohledávky vůbec došlo k nějakému reálnému faktickému snížení hodnoty majetku [právnická osoba] [anonymizováno]. Nicméně konstatuje, že uvedená pohledávka je smyšlená a nejedná se o dostatečně doložený nárok. Okresní soud, tak tímto závěrem fakticky připouští, že předmětná pohledávka měla nulovou hodnotu a nepředstavovala žádný reálný majetek, a proto jejím postoupením by logicky nemohlo dojít ke skutečnému snížení majetku dlužníka, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Neúplnost a nejednoznačnost skutkových zjištění je pak patrná i v právních úvahách okresního soudu a vyslovené právní úvahy jsou nepřezkoumatelné. Odvolací soud shrnul, že provedené dokazování obsahuje celou řadu významných rozporů a nejasností, kterými se okresní soud žádným způsobem nezabýval, které výrazně zpochybňují závěr o spáchání trestné činnosti, neboť skutková zjištění okresního soudu nemají potřebnou oporu v provedených důkazech a ani neodpovídají provedeným důkazům. Zároveň soud nevěnoval ani dostatečnou pozornost právním otázkám spojeným s trestnou činností, která je obžalovanému kladena za vinu. Skutkové a právní závěry okresního soudu jsou natolik nepřezkoumatelné a nedostatečné, že zjištěné vady rozsudku jsou takového charakteru, že tyto není možné krajským soudem odstranit, kdy v podstatě se ukazuje nezbytným provést celé dokazování v průběhu hlavního líčení znovu, a to ve výrazně větším rozsahu, než vůbec bylo původně okresním soudem provedeno. Krajskému soudu tak nezbylo než rozsudek zrušit v celém rozsahu a vrátit věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z opisu z evidence Rejstříku trestu fyzických osob ze dne 2. 3. 2022 vyplývá, že žalobce byl dne 15. 8. 2014, s právní mocí k 1. 4. 2015, odsouzen dle § 222 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku pro úmyslný trestný čin ve stadiu pokusu a byl mu uložen podmíněný trest ve výměře 24 měsíců se zkušební dobou do 1. 4. 2018, tedy 36 měsíců a žalobce se dne 7. 8. 2018 osvědčil. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti působit jako statutární zástupce ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech ve výměře 36 měsíců a zákaz činnosti se týkal, který byl dne 1. 4. 2018 vykonán. Z rozsudku [název soudu] ze dne 1. 12. 2020 č. j. [číslo jednací] je patrno, že žalobce byl dle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek pro něj obžalovaný stíhán. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 8. 2020 plyne, že žalobce nesouhlasil se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka [jméno] [jméno] a následně bylo hlavní líčení odročeno za účelem opětovného předvolání svědka Toma.

12. Žalobce při svém výslechu vypověděl, že žalobce byl v minulosti trestně stíhán pro stejný trestný čin jako v naříkaném řízení a byl odsouzen k podmíněnému trestu (první trestní stíhání). Před prvním trestním stíháním byl zdravý, nicméně v souvislosti s prvním trestním stíháním se jeho zdravotní stav významně zhoršil, dostal cukrovku, v roce 2014 byl odsouzen, měl psychické problémy, ale do roku 2017 se jeho zdravotní stav ustálil a byl celkem dobrý. Naříkané trestní stíhání (druhé trestní stíhání) jej ovšem„ dorazilo“, přestal věřit orgánům činným v trestním řízení, byl nepravomocně odsouzen za něco, co zcela evidentně neudělal, zhoršil se jeho fyzický zdravotní stav i deprese, přestalo s ním mluvit jeho okolí, představa, že by šel do vězení na 8 let v jeho zdravotním stavu, pro něj byla nepředstavitelná. Před zahájením trestního stíhání byly jejich vztahy s manželkou a syny pohodové, poté si se syny přestal rozumět. První trestní stíhání a odsouzení do vztahů s okolím tak nezasáhlo, neboť k tomuto došlo v jeho snaze vyhovět městu a dokončit mateřskou školku a rodina to vzala. Až poté, co byl stíhán podruhé jej širší rodina a okolí začalo vnímat jako podvodníka, protože už jednou byl odsouzen a měli za to, že jim neřekl pravdu a trestnou činnost páchal, celé jeho okolí s ním přestalo mluvit. Těžko se mu to vysvětlilo a vztahy zůstaly narušené. Nicméně rodina jej podporovala, syn jej doprovázel na jednání soudu. Co se týká okolí, byl na trestní stíhání dotazován, vysvětloval ji svému okolí, ale má za to, že mu nikdo moc nevěřil, okolí se začalo vyhýbat kontaktu s žalobcem. Žalobce se dosud obává telefonování, osobního styku s lidmi, není s to komunikovat. Po druhém stíhání se jeho stav zhoršil, bere asi 15 druhů prášků na psychiku, píchá si inzulin, není s to si nic vyřídit na úřadě. Obavy z odsouzení se u něj projevovaly depresemi, neschopností vstát a neschopností cokoliv dělat. [anonymizováno] mu byla diagnostikována v roce 2011, léky neužíval celou dobu, nicméně od roku 2018 -2019 užívá medikaci setrvale. V době zahájení trestního stíhání tolik léků nebral, už neměl firmu, ale snažil se pracovat jako stavební dozor apod. Z výslechu žalobce je patrno, že jako nespravedlnost vnímal i to, že se jej nikdo nezastal v prvním trestním stíhání, kterým byl pravomocně odsouzen. Obdobně vnímal i nepravomocné odsouzení v druhém trestním stíhání.

13. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], manželky žalobce vyplynulo, že podmínku v prvním trestním stíhání přijal, rodina ho podporovala, žalobce se bál i případného přestupku, měl [anonymizováno], léčil se, celkově se jeho zdravotní stav zhoršil. Poté byl znovu vyšetřován a neunesl to, měl [anonymizováno], stávalo se, že 14 dní neřekl slovo, málem nevstal ani z postele a bylo to pro celou rodinu těžké. Ztratil kamarády, není schopný komunikovat, nemluví s nikým, ani se svými sourozenci, s rodiči manželky, stěží hovoří se syny, nezvedá telefon, nevyřizuje nic na úřadech, má obavy. Manželka mu pomáhá s hygienou, oblékáním apod. To trvá dosud. V době druhého trestního stíhání, když jezdili k soudu, vozila žalobce manželka a byl následně třeba 2 týdny rozhozený. První trestní stíhání, v němž byl odsouzen, jej mrzelo, ale trest přijal, ale při druhém trestním stíhání se cítil nevinný, semlelo jej to, má strašné [anonymizováno], nikam nechodí, ze strany okolí nějaká šuškanda probíhala, ostatně žijí v malé obci, nicméně svědkyně ohledně stíhání žalobce nikde nic nevypráví a nikdo jí s tím nekonfrontuje. Svědkyně a synové mu vždy věřili, ačkoliv se kvůli špatné psychice v době trestního stíhání zhoršily vztahy žalobce se syny. Žalobce se velmi obával odsouzení, protože potřebuje manželčinu dopomoc a péči. Širší rodina přerušila s žalobcem kontakt. Důvodem bylo, že se žalobce uzavřel do sebe, je pořád jen doma, chodí jen k lékaři. V době zahájení druhého trestního stíhání žalobce už neměl firmu, jezdil ale vykonávat stavební dozor.

14. Z výslechu [jméno] [celé jméno žalobce], syna žalobce, soud zjistil, že se s otcem poslední dva roky stýká zřídka, žije v [obec]. Po odsouzení v prvním trestním řízení se žalobci ulevilo, začal normálně fungovat. Druhé trestní stíhání ovšem žalobce dostalo do kolen, cítil nespravedlnost a nechápal jak je to možné a poměrně rychle došlo k zásadní devastaci jeho osobnosti, k zhoršení vztahů, nebaví se s celou rodinou, posledních 5 let se nestýká s příbuznými, i vztahy mezi svědkem a žalobcem nejsou ideální, s žalobcem se nedá o ničem bavit, [anonymizována dvě slova], bojí se chodit mezi lidi, sedí doma u počítače, čte si nesmysly na internetu. Dříve měl stavební firmu a zaměstnával spoustu lidí z [obec], v době zahájení druhého trestního stíhání, na něj koukali skrz prsty, žalobce se bál chodit i do obchodu nakupovat. Je jen doma a chodí jen k doktorovi. Má rozhozenou psychiku. Svědek jako advokát se pokoušel žalobci vysvětlit, že nic neudělal, ale žalobce v jeho znalosti a schopnosti neměl důvěru a urážel jej. Žalobce rozložila představa, že půjde na 8 let do vězení. Do doby druhého trestního stíhání se žalobce normálně stýkal s rodinou, poté se zhoršil jeho psychický stav natolik, že začal na ostatní útočit, nestýkal se s nikým, s nikým se nebavil, byl hysterický, popudlivý, se všemi se rozhádal, nikdo se s ním proto nebaví a o jeho společnost nestojí. Žalobce měl pocit, že mu všichni křivdí, ubližují, přišlo mu, že se na něj všichni koukají skrz prsty, protože ho zase trestně stíhají a měl pocit, že na něj okolí nazírá jako na starého kriminálníka. Jeho okolí jeho trestní stíhání ani tak nevnímalo, spíš byli uražení a nechápali, proč se žalobce tak chová. Stal se z něj prostě úplně jiný člověk, svědek má za to, že došlo k úplnému rozpadu osobnosti žalobce. Ještě v letech 2016 2017 byl žalobce v pořádku, normálně fungoval, následně došlo k propadu v době druhého trestního stíhání. Skončením trestního stíhání se žalobci patrně ulevilo, ale ke zlepšení jeho stavu nebo nápravě vztahů s okolím nedošlo.

15. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Listinné důkazy nebyly rozporovány. Co se týče účastnické výpovědi žalobce a svědeckých výpovědí manželky a syna žalobce vzal soud v potaz osobní zájem žalobce na výsledku řízení, i zájem rodinných příslušníků na příznivém rozhodnutí soudu ve prospěch žalobce. Toto však neznamená, že by k obsahu výslechů soud a proiri přistupoval tak, že bylo vypovídáno nepravdivě a že by tudíž byl důvod těmto osobám nevěřit. Soud však bral v potaz, že osobní zaiteresovanost může působit zkreslení. Výpověď žalobce byla spontánní, i přes subjektivní zabarvení neměl soud dojem by byla nepravdivá či rozporná, nicméně jeho dojmy z obou trestních řízení splývaly v jedno. Manželka žalobce taktéž nevypovídala nepravdivě či účelově, ovšem obsah její výpovědi byl lehce zkreslen tím, že nebyla s to některé skutečnosti časově zařadit, což je v případě dvou stíhání s rozdílným výsledkem vcelku podstatné. Naopak jako nejnosnější považuje soud výpověď syna žalobce, tato byla věcná, prosta rozporů či subjektivních zkreslení. Svědek se zaměřil na popis změn v chování žalobce vlivem naříkaného trestního stíhání bez drobných jednotlivostí a vcelku objektivně vystihl podstatu i důvody změn chování žalobce i rozkolísaných rodinných vztahů. Z provedeného dokazování tak vyplynulo, že žalobce trpěl depresemi již před zahájením naříkaného trestního řízení. Co se týká medikace, soud neuvěřil žalobci, že k tomto směru došlo ke změně. Již při svém prvním výslechu v naříkaném řízení u policejního orgánu vypověděl, jakými nemocemi trpí a že na psychiku bere 15 prášků denně, což se do dnešních dnů nezměnilo. Z výslechů všech osob ale vyplynulo, že bez ohledu na medikaci u žalobce došlo ke změnám v chování, které byly způsobeny vlivem stresu a velkých obav žalobce z odsouzení a uložení nepodmíněného trestu, které jsou s ohledem na žalobcův zdravotní stav a omezenou možnost sebeobsluhy o to vážnější. Zhoršením psychického stavu žalobce pak došlo u žalobce k uzavření se do sebe, neschopnosti komunikovat a udržovat vztahy se svým okolím. Trpí představou, že se na něj všichni koukají skrz prsty jako na kriminálníka a v důsledku tohoto vztahy s rodinou ochladly, s širší rodinou a přáteli úplně upadly. Žalobce bydlí na malé obci. I tato skutečnost vedla k širšímu povědomí o trestním stíhání žalobce. Co se týká nedůvěry v orgány činné v trestním řízení, soud dospěl k závěru, že tato nevznikla naříkaným řízení, neboť žalobce úkorně vnímal již své první trestní stíhání, které skončilo pravomocným odsouzením k podmíněnému trestu odnětí svobody a zákazu činnosti.

16. Na základě uvedených zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání, pro zločin poškozování věřitele 3 roky a 2 měsíce. Žalobce již byl za stejný trestný čin v minulosti odsouzen k podmíněnému trestu, žalobcův zdravotní stav nebyl dobrý, vyžadoval dopomoc při každodenních činnostech a žalobce se v důsledku nedostatečné sebeobsluhy velmi obával uložení nepodmíněného trestu. V době naříkaného trestního stíhání u žalobce došlo k významnému zhoršení jeho psychického stavu, uzavřel se do sebe, izoloval se od okolí a došlo k zhoršení či úplnému zpřetrhání vazeb s širší rodinou a okolím. Žalobce byl obžaloby pravomocně zproštěn, přičemž po skončení trestního stíhání uplatnil svůj nárok na náhradu újmy u žalované, která v zákonem stanovené lhůtě zadostiučinění neposkytla, následně však konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci se omluvila, k závěru, že by trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé žalovaná nedospěla.

17. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení právních předpisů Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. K nároku na poskytnutí nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím:

19. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usneseními o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

20. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný. Žalobce byl, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán pro zločin poškozování věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. s) trestního zákoníku a byl obžaloby pravomocně zproštěn.

21. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012 a dostupný jako ostatní zde uvedená rozhodnutí NS na stránkách www.nsoud.cz, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 22. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, je třeba vycházet z následujících kritérií významných z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním na: a) délku trestního stíhání b) povahu trestní věci c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

23. Trestní řízení žalobce trvalo od 5. 12. 2017, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 11. 2017 až do 23. 2. 2021, kdy nabyl zprošťující rozsudek právní moci. Celkem tak trestní řízení trvalo cca 3 roky a 2 měsíce.

24. Pokud jde o povahu trestní věci, že žalobce byl stíhán pro spáchání zločinu poškozování věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. s) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest 3 až 8 let. Vzhledem k tomu, že se jedná o trestný čin majetkový, je obecně spojen s běžnou mírou společenského a morálního odsouzení ve srovnání např. s násilnými trestnými činy.

25. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že omluva, jíž se žalobci od žalované dostalo, se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví jako dostačující. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce jistě nevelela, ve věci žalobce nejde. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to ani finančním zadostiučiněním ať už v jakékoliv částce.

26. Lze tedy shrnout, že trestní stíhání zasáhlo do rodinných vztahů žalobce, do jeho dobré pověsti, vyvolalo silné obavy z nepodmíněného odsouzení, které bylo pro žalobce velmi frustrující zejména pro jeho špatný zdravotní stav a sníženou míru sebeobsluhy, taktéž došlo k významnému zhoršení psychických problémů žalobce, díky kterému sekundárně došlo k uzavření žalobce do sebe, destrukci vztahů s širším okolím, pocitu, že na něj okolí nahlíží jako na kriminálníka, ztrátu přátel (blíže viz též odst. 16). Soud však nemá za to, že by trestní stíhání vedlo k nedůvěře žalobce v OČTŘ, neboť jak patrno z výslechu samotného žalobce, žalobce úkorně vnímal již své první trestní stíhání, které vedlo k pravomocnému odsouzení, nicméně co se týká změny v osobnosti žalobce vlivem druhého stíhání, které se projevily jak výše uvedeno, tyto soud považuje za nepochybné a související výhradně s druhým trestním stíháním.

27. S přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, se soud zabýval i případy odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce. Zde soud provedl srovnání s rozhodnutími zdejšího soudu ve věcech sp. zn. 10 C 18/2020 a 12 C 72/2017.

28. V prvém případě byl poškozený stíhán cca 7 let pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku formou pomoci dle § 24 odst. 2, § 220 odst., 1,2 písm. b) a sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky při veřejné soutěži o veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku, za což hrozil trest odnětí svobody 2 až 8 let. Trestním stíháním došlo u poškozeného k poškození jeho cti, dobré pověsti, poškozený byl zastupitelem, k trestnímu stíhání došlo v důsledku jeho činnosti v zastupitelstvu a kauza byla medializována. Výše odškodnění činila 50 000 Kč. V případě poškozeného, podobně jako v případě žalobce šlo o trestní stíhání pro majetkový trestný čin spáchaný v souvislosti s jejich povoláním, došlo k poškození cti a dobrého jména. U žalobce však navíc došlo ke zhoršení psychiky a zásahu do rodinných vztahů a vztahů s okolím, nicméně trestní stíhání bylo oproti srovnávanému případu třikrát kratší a jeho kauza nebyla medializována.

29. Ve druhém případě byl poškozený stíhán necelé tři roky (1 003 dnů) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Byl ohrožen trestem 2 až 8 let. Poškozený se nemohl soustředit, obchodní partner měl pochybnosti o jeho možnosti dalšího pracovního fungování, bylo zasaženo do jeho rodinných vztahů, kdy lidé v okolí jeho manželky věděli o trestním stíhání a toto se odrazilo též v manželském soužití, poškozený měl problémy se spánkem, byl nucen užívat léky na uklidnění, měl panické záchvaty, poruchy soustředění, řízení bylo medializováno a poškozený žil na malé obci. Obdobně jako u žalobce se tak jednalo o stíhání pro majetkový delikt s obdobnou délkou trestního stíhání. Stíhání v obou případech zasáhlo do rodinných vztahů, odrazilo se na klidném spaní, psychice poškozených, ve srovnávaném případě též v pracovní rovině. Oba poškození také žili na malé obci. Na rozdíl od žalobce bylo trestní stíhání ve srovnávaném případě medializováno. Výše zadostiučinění činila 50 000 Kč.

30. Žalobce v odstavci 42 své žaloby pro srovnání uvádí případ projednávaný Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, kde žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy za to, že jeho soused zřídil stavbu na svém pozemku bez stavebního povolení a v rozporu se zákazem stavebního úřadu, čímž úmyslně porušil svou právní povinnost. Soud potvrdil jako přiměřenou náhradu nemajetkové újmy částku 500 000 Kč, která se skládala z částky 200 000 Kč za zásah do soukromí žalobce a částky 300 000 Kč za dlouhodobě vyvolaný stres žalobce a pocity frustrace a osobního neštěstí z neefektivity postupu orgánů veřejné moci. Dle názoru soudu je však takovéto srovnání nepřiléhavé. Při stanovení výše finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu za pochybení na straně státu dle zákona č. 82/1998 Sb., je obecně třeba vycházet z povahy poskytovaného odškodnění, které nemá sankční charakter, jako je tomu ve sporech dvou soukromoprávních subjektů, u nichž je přiznáváno finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu výrazně vyšší, neboť tyto svou snahou upokojit vlastní subjektivní zájmy neváhají zasáhnout od do osobnostní sféry poškozených osob. V případě odškodnění za vydání nezákonného rozhodnutí však jde o nápravu pochybení státu, které však nebylo vedeno snahou po dosažení soukromých zájmů, ale tím, že příslušné orgány vykonávaly činnosti a funkce, které jsou jim zákonem svěřeny, a v rámci těchto bohužel došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Rovněž je na místě v této situaci připomenout, že Nejvyšším soudem přijatý závěr, že samotné usnesení o zahájení trestního stíhání je vůbec nezákonným rozhodnutím, je značně rozšiřujícím výkladem ustanovení odškodňovacího zákona, neboť toto se z tohoto zákona, co do formálních požadavků na nezákonné rozhodnutí, bezprostředně nepodává a toto bylo dovozeno až judikatorně. Je zde totiž zcela evidentní rozdíl mezi podmínkami pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 tr. řádu, kdy trestní stíhání má být zahajováno policií za situace, kdy nasvědčují prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a okamžikem, kdy je o vině a trestu rozhodováno trestním soudem, kdy tento naopak musí vycházet z toho, zda provedenými důkazy byly zjištěny a prokázány okolnosti svědčící bez pochyb o spáchání trestného činu. Z tohoto porovnání se tak podává, že podmínky pro rozhodnutí policie při zahájení trestního stíhání a podmínky pro rozhodnutí trestního soudu na konci trestního řízení jsou založeny na jiných předpokladech - pokud tedy za těchto okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i tak lze zprošťující rozsudek považovat za odklizující rozhodnutí ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání, pak je třeba výší finančního zadostiučinění, která je příp. přiznávána za takovýto odpovědností titul ve formě nezákonného rozhodnutí, reflektovat i to, že se jedná právě o výklad rozšiřující, v němž z rozdílné povahy zmiňovaných institutů nutně musí docházet k situacím, kdy trestní stíhání, která byla řádně zahájena, nakonec po provedení komplexního dokazování povedou k závěru o zproštění obžaloby. Pokud by za této situace mělo být všem poškozeným poskytováno odškodnění na úrovni sankčního odškodnění, nikoliv odškodnění reparačního, pak by toto ve svém posledku limitovalo nebo až paralyzovalo činnost státních orgánů, což je nutno eliminovat.

31. S přihlédnutím k případům odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce soud dospěl k závěru, že adekvátní částkou představující zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání je 30 000 Kč, zde soud vzal v potaz i skutečnost, že žalobce nebyl prvostíhaným. Tuto částku považuje soud za odpovídající prokázaným zásahům do osobní sféry žalobce a nijak nevybočuje z přiznávaného odškodnění ve srovnatelných případech. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání:

32. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

33. Soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení došlo k protrahování řízení poté, co bylo první rozhodnutí soudu ve věci zrušeno a vráceno k novému projednání a rozhodnutí, kdy v řízení v podstatě 10 měsíců nebyl učiněn úkon, který by směřoval k vyřízení věci.

34. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

35. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

36. Předmětné řízení vůči žalobci trvalo od 5. 12. 2017 do 23. 2. 2021 Celkem tedy řízení 3 roky a 2 měsíce. Kritéria vymezená v ust. § 31a odst. 3 zákona, soud aplikoval i na zjištění přiměřenosti délky posuzovaného řízení.

37. Naříkané řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, soud prvního stupně rozhodoval dvakrát, odvolací soud jednou. Trestní řízení bylo co do složitosti standardní, procesní složitost však byla zvýšena vlivem velkého množství poškozených.

38. Žalobce se na délce řízení nepodílel.

39. Stran činnosti orgánů činných v trestním řízení lze vytknout, že v řízení byla prvotní část trestního řízení vedena poměrně ledabyle a vedla k vydání odsuzujícího rozsudku, který byl následně jako nepřezkoumatelný a rozporný zrušen odvolacím soudem. Soudu I. stupně lze dále vytknout, že poté, co byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí trvalo soudu celkem 10 měsíců (více než třetinu celé délky řízení) nařídit ve věci hlavní líčení a v mezidobí žádný úkon směřující k vyřízení věci nebyl proveden. Pokud se jedná o námitku žaloby, že se na délce řízení podílel též státní zástupce, který nesouhlasil se čtením úředního záznamu z přípravného řízení a trval na výslechu svědka, tomuto nelze ničeho vyčíst, jedná se o právo strany sporu a jeho využití nelze klást státnímu zástupce, potažmo státu k tíži.

40. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u věcí trestních, péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcí osobního stavu aj. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním), za které mu již byla poskytnuta náhrada, soud dále zadostiučinění za význam řízení pro žalobce nezvyšoval.

41. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní (viz rozsudek NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

42. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou ESLP ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá podle vývoje průměrné měsíční hrubé mzdy, a není proto namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 3 roky a 2 měsíce částku 23 500 Kč. Základní částku je pak třeba s ohledem na procesní složitost a stupně řízení snížit o 10 % a zvýšit za postup soudu spočívající ve vydání nepřezkoumatelného rozsudku o 10 %. Žalobci tak náleží zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání v celkové výši 32 500 Kč.

43. Celkově tak soud nad rámec náhrady poskytnuté samotnou žalovanou přiznal z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání částku 32 500Kč (30 000+32 500).

44. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 17. 8. 2021, lhůta 6 měsíců tak uplynula dne 17. 2. 2022, žalovaná žalobci přiznala na náhradu škody z titulu nákladů obhajoby a cestovného ve výši 98 782,28 Kč po podání žaloby. Žalovaná se tak dostala do prodlení od 18. 2. 2022. Od tohoto dne žalobci náleží úrok z prodlení z částky 161 282,28 Kč (tj. ze součtu přisouzené částky 62 500 Kč a částky vyplacené žalované v rámci předběžného projednání po podání žaloby 98 728,28 Kč) a od data 18. 2. 2022. Ve zbytku byla žaloba žalobce výrokem II. zamítnuta.

45. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

46. O nákladech řízení proto soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci neúspěch v poměrně nepatrné části, soud přizná plnou náhradu nákladů řízení. Žalobce byl v řízení neúspěšný pouze v částce 5 010,64 Kč, představující rozdíl mezi uplatněným a vyplaceným plněním z majetkových nároků, které nebyly žalobci uhrazeny a byly přes to vzaty žalobcem zpět. Neúspěch je natolik marginální, že soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

47. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 6 000 Kč a odměnou advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Účelně vynaložené náklady spočívají v 5,5 úkonech právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí, dvojí odměna za účast při jednání soudu dne [datum] přesahující 2 hodiny, poloviční odměna za účast při vyhlášení rozsudku dne 31. 1. 2023) a 6 paušálních náhradách hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a DPH z uvedených částek. Nárok z nemajetkové újmy se na náklady právního zastoupení započítávají tarifní hodnotou sporu 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Žalobce se domáhal dvou nemajetkových nároků (2x 50 000 Kč) a jednoho majetkového, v němž byl úspěšný co do částky 98 782,28 Kč. Výše základní částky Výše tarifní hodnoty sporu u prvních 3 úkonů činí 198 782,28 Kč, u zbylých 2,5 úkonu činí 100 000 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby tak činí 9 060 Kč resp. 5 100 Kč Celkem náklady žalobce činily 56 115,30 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna žalobci zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Za výzvu k plnění (uplatnění nároku) odměna dle § 31 odst. 4 zákona.

Poučení