47 C 11/2025 - 38

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému:[Jméno žalovaného A], narozený dne [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného B] o 130 224,06 Kč s příslušenstvím - úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 75 166 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny ve výši 52 284,06 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 451,72 Kč, smluvního úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 127 450,06 Kč od 27. 12. 2023 do 26. 3. 2024, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 127 450,06 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 127 450,06 Kč od 6. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na jistině úvěru částku 1 771,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 15 555,5 Kč od 27. 12. 2023 do 21. 2. 2024, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 14 571,5 Kč od 22. 2. 2024 do 13. 3. 2024, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 11 371,5 Kč od 14. 3. 2024 do 26. 3. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 11 371,5 Kč od 27. 3. 2024 do 11. 4. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 8 171,5 Kč od 12. 4. 2024 do 19. 5. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 4 971,5 Kč od 20. 5. 2024 do 19. 6. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 1 771,5 Kč od 20. 6. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 555,5 Kč od 6. 1. 2024 do 21. 2. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 571,5 Kč od 22. 2. 2024 do 13. 3. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 371,5 Kč od 14. 3. 2024 do 11. 4. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 171,5 Kč od 12. 4. 2024 do 19. 5. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 971,5 Kč od 20. 5. 2024 do 19. 6. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 771,5 Kč od 20. 6. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 225,71 Kč.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nepovoleném debetu částku 1 002,5 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částek uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru č. [IBAN] zavřené mezi účastníky dne 19. 8. 2021, na základě kterého žalobce poskytl žalovanému téhož dne úvěr ve výši 143 551 Kč. Dále se žalobce domáhal zaplacení částek uvedených ve výroku III. a IV. tohoto rozsudku z titulu smlouvy uzavřené mezi účastníky o poskytnutí kontokorentním úvěru ve výši 20 000 Kč dne 3. 1. 2021. Konečně se žalobce domáhal zaplacení částky uvedené ve výroku V. tohoto rozsudku z titulu nepovoleného debetu ve výši 1 002,50 Kč na účtu žalovaného č. [č. účtu], který žalobce užíval u žalovaného na základě smlouvy o zřízení běžného účtu ze dne 7. 8. 2019. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

2. Soud z písemných důkazů zjistil následující skutečnosti.

3. Žalobce dne 7. 8. 2019 uzavřel s žalovaným Rámcovou smlouvu, jejímž podpisem žalovaný požádal o zřízení běžného účtu č. [č. účtu] (důkaz: Rámcová smlouva č. [hodnota]). Na základě této Rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu] a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Smluvními stranami bylo mj. sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku (důkaz: Obchodní podmínky - článek Přijetí a provedení platebního příkazu). Dále se žalovaný zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván (důkaz: viz Obchodní podmínky - článek Přijetí a provedení platebního příkazu). Účet se dle smlouvy tedy neměl nikdy dostat do debetu (tj. záporného zůstatku). Žalovaný se na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 1 002,50 Kč (důkaz: Výpis z běžného účtu za dobu od 13. 8. 2023 do 8. 10. 2024).

4. Žalobce žalovanému poskytl kontokorentní úvěr ve výši 20 000 Kč na základě smlouvy ze dne 3. 1. 2021, způsob čerpání byl sjednán jako přečerpání běžného účtu č. [č. účtu] (důkaz touto smlouvou a Přehledem čerpání a splácení kontokorentu). Žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, kolik z tohoto úvěru žalobci vrátil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 29 ICdo 50/2017: „Ve sporu o zaplacení dluhu z úvěru má úvěrující subjekt (věřitel) břemeno tvrzení, že se žalovaným (dlužníkem) uzavřel smlouvu o úvěru, že na základě této smlouvy dlužníku poskytl finanční prostředky a že dlužník dluh řádně a včas nezaplatil. Z tohoto břemene tvrzení pro věřitele vyplývá břemeno důkazní, avšak jen potud, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na základě této smlouvy věřitel dlužníku poskytl finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se dlužník úspěšně ubránit, musí tvrdit, že zaplatil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy.“).

5. Žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 143 551 Kč dne 19. 8. 2021 na účet žalovaného č. [č. účtu] na základě smlouvy o úvěru č. [IBAN], a tento úvěr měl žalovaný splácet měsíčními splátkami po 3 675 Kč po dobu 58 měsíců (důkaz touto smlouvou, splátkovým kalendářem a dokladem o načerpání úvěru z 7. 10. 2024). Žalovaný celkem žalobci zaplatil částku 68 385 Kč (důkaz: Přehled plateb).

6. Žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením shora uvedených dvou úvěrových smluv následovně.

7. Žalobce vyšel z Potvrzení o výši příjmu ze dne 2. 12. 2020, ze kterého zjistil, že žalovaný je zaměstnán u zaměstnavatele [právnická osoba]. na dobu neurčitou, není ve zkušební lhůtě ani výpovědní lhůtě a měl čistý příjem za poslední 3 měsíce ve výši 23 324 Kč (důkaz Potvrzením o výši příjmu).

8. Dále již žalobce vyšel jen z tvrzení žalovaného, které žalovaný poskytl žalobci před uzavřením smlouvy a které žalobce – s výjimkou tvrzení o splátkách - neověřoval.

9. Pokud jde o první smlouvu z 3. 1. 2021, tak žalobce vyšel z tvrzení žalovaného, že žalovaný žije v nájmu, má splátky měsíčně 4 100 Kč, výdaje na bydlení 13 000 Kč, výdaje na léky jídlo a dopravu ve výši 4 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč (důkaz: Přehled žádostí o úvěr – aplikační data).

10. Žalobce měl před uzavřením 1. smlouvy v dispozici úvěrovou zprávu ze dne 11. 12. 2020, z níž zjistil, že žalovaný má měsíčně splátky ve výši 4 098 Kč (důkaz touto úvěrovou zprávou).

11. Co se týče 2. úvěrové smlouvy, tj. z 19. 8. 2021, žalovaný žalobce před jejím uzavření uvedl, že bydlí v nájmu, má měsíční splátky ve výši 4 100 Kč, výdaje na bydlení ve výši 13 000 Kč a na léky, jídlo a dopravu ve výši 4 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč (důkaz: Přehled žádostí o úvěr – aplikační data).

12. Žalobce měl před uzavřením 2. smlouvy v dispozici úvěrovou zprávu ze dne 19. 8. 2021, z níž zjistil, že žalovaný má měsíčně splátky ve výši 4 139 Kč (důkaz touto úvěrovou zprávou).

13. Žalobce měl před uzavřením 2. úvěrové smlouvy v dispozici též výpis z běžného účtu č. [hodnota] za dobu od 1. 5. 2021 do 31. 7. 2021. Z něj vyplývají následující skutečnosti. Počáteční zůstatek činil mínus 8 033,05 Kč a konečný zůstatek mínus 19 202,47 Kč. Dne 10. 5. 2021 žalovaný obdržel od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno], a. s. částku 25 252 Kč, dne 8. 6. 2021 od téhož subjektu částku 15 234 Kč a dne 12. 7. 2021 částku 19 209 Kč. Dne 15. 5. 2021 zaplatil žalovaný žalobci částku 1 003 Kč jako „Půjčka 1“, totéž dne 15. 6. 2021. Dne 26. 5. 2021 žalovaný zaplatil částku 852 Kč jako „splátku“ (viz detail platby). Dne 8. 6. 2021 zaplatil částku 500 Kč sazce.cz. Dne 23. 6. 2021 zaplatil žalobce částku 50 000 Kč identifikovanou jako „Splátka“ a jako „splátku“ zaplatil i dne 25. 6. 2021 částku 2 867 Kč. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu výpisem z běžného účtu č. [hodnota] za dobu od 1. 5. 2021 do 31. 7. 2021.

14. I z tvrzení žalobce (ze dne 27. 1. 2025 – č. l. 21 až 22) plyne, že žalobce před uzavřením úvěrových smluv s žalovaným neprováděl analýzu výpisu z účtu žalovaného, ale výdaje stanovil jen dle tvrzení poskytnutých žalovaným žalobci a ze své expertní analýzy (v níž zohledňuje především informace o spotřebním koši od [právnická osoba] a výdaje uvedené v žádostech o úvěr od ostatních klientů).

15. Žalobce uznal své dluhy dle obou smluv o úvěru i nepovolený debet ve výši 1 002,50 Kč vůči žalobce písemně dne 9. 1. 2024 a tyto se zavázal zaplatit, ale neuvedl, v jaké lhůtě (důkaz tímto uznáním). Právní posouzení zjištěného skutkového stavu 16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.

17. Žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

18. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda žalovaný v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

19. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

21. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

22. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

23. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.

24. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

25. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 1125/2021, ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1017/2024 či ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 33 Cdo 656/2024).

26. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli, - bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

27. Již z tvrzení žalobce plyne, že žalobce ověřoval v zásadě jen mzdu žalovaného od zaměstnavatele a výši splátek a jinak neověřoval žádné skutečnosti ohledně úvěruschopnosti žalované a spolehl se jen na tvrzení žalovaného.

28. Především žalobce neověřoval výdaje žalovaného. Žalobce neprovedl identifikaci a analýzu jednotlivých příchozích a odchozích plateb na účet žalovaného tak, aby mohla být stanovena výše měsíčních výdajů klienta a jejich pokrytí zjištěnými příjmy (obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023 č. j. 28 Co 167/2022-89, bod 16. odůvodnění). Přitom s penězi žalovaný zjevně nevycházel, když mj. byl tzv. v mínusu a měl vícero splátek (srov. text shora). Žalobce vyšel v zásadě jen z výdajů žalovaného „dle expertní analýzy“, což nebyla analýza skutečných výdajů žalovaného.

29. Žalobce nezjišťoval, s kým žalovaný žije ve společné domácnosti, čí jsou příjmy ve výši 15 000 Kč, o kterých uvedl žalovaný, že jsou to „příjmy ostat. členů domácnosti“ a ani jejich existenci neověřoval. Dále nezjišťoval výdaje osob žijících s žalovaným ve společné domácnosti (k tomu srov. obdobně např. shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018, 33 Cdo 1125/2021, 33 Cdo 2981/2022, 33 Cdo 1017/2024 a 33 Cdo 656/2024).

30. Navíc žalobce se před poskytnutím druhého, tj. dominantního úvěru (143 551 Kč oproti 1. úvěru ve výši 20 000 Kč) už neověřoval aktuálnost potvrzení o výši mzdy ze dne 2. 12. 2020, které tak bylo již 9 měsíců staré (2. smlouva o úvěru byla uzavřena dne 19. 8. 2021). Přitom z výpisu z účtu žalovaného vyplynulo, že mzda žalovaného se nemálo snížila – ze mzdy 23 324 Kč na částku 15 234 Kč (v červnu 2021) a 19 209 Kč (v červenci 2021).

31. Žalobce tudíž nijak (s výjimkou splátek) – tím méně řádně – neověřoval žalovaným tvrzené výdaje a nezjišťoval výdaje osob žijících s žalovaným ve společné domácnosti. Navíc před druhým (pro běžného spotřebitele) relativně vysokým úvěrem (143 551 Kč) již neověřoval ani aktuální mzdu žalovaného u zaměstnavatele a zda žalovaný není ve výpovědní lhůtě či zda s (ne)měl ukončený pracovní poměr dohodou, když se spokojil s již zjevně neaktuálním potvrzením od zaměstnavatele, které bylo staré více než 9 měsíců (2. 12. 2020 versus uzavření druhé úvěrové smlouvy z 19. 8. 2021). Již proto žalobce porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

32. Smlouva je už pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci výlučně smluvní institut, jako je smluvní úrok, tj.: - kapitalizovaného úroku ve výši 451,72 Kč, smluvního úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 127 450,06 Kč od 27. 12. 2023 do 26. 3. 2024, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 127 450,06 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení (výrok II.) a - úrok specifikovaný ve výroku IV. tohoto rozsudku.

33. Žalobce má ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru, tj.: - částky 75 116 Kč (výpočet = 143 551 mínus 68 385 Kč dosud žalovaným vrácených – viz výrok I. týkající se smlouvy o úvěru č. HU01031780) a - částky 1 771,5 Kč (kontokorentní úvěr – výrok III. a k tomu též bod 4. odůvodnění tohoto rozsudku).

34. Soud žalobě vyhověl i co do částky 1 002,5 Kč a lhůtu k plnění stanovil na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta přes středníkem o. s. ř. To z titulu smlouvy o běžném účtu č. [č. účtu] ve smyslu § 2662 a násl. o. z. [dle § 2662 o. z.: „Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.“]. Žalovaný se dostal do nepovoleného záporného zůstatku na svém účtu. Úroky z prodlení 35. Nedůvodný je ale i nárok žalobce na úrok z prodlení (viz výrok II. a IV.). To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“.

36. Přitom analogicky (či minimálně přiměřeně) lze odkázat i na judikaturu týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka - tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (dle obč. zák. i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění, nikoli např. výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 k (právě) § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad).”.

37. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru určí (až) soud svým rozhodnutím [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, mj. bod 17.: „…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené)…“]. Už z logiky věci (až) soudem určená splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a dlužník tak nemůže být v prodlení dříve, než splatnost určil soud svým rozhodnutím. Ostatně i z povahy věci dlužník nemůže znát budoucnost - tj. jakou splatnost mu soud určí (teprve) v budoucnu; proto v sázce je i právní zásada v podobě právní jistoty. Přitom úroky z prodlení jsou (svým charakterem) sankcí za porušení povinnosti v podobě nedodržení doby splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42 bod 25.); již proto nelze spravedlivě dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za něco, co neporušil - tedy za nevrácení jistiny úvěru v době splatnosti, kterou ani nezná před rozhodnutím soudu. Neplatí tedy kupříkladu, že pokud žalovaný v řízení netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (a neoznačí důkazy), nárok na vrácení jistiny úvěru se stane splatným ještě před soudním rozhodnutím a že se odvíjí např. od výzvy poskytovatele úvěru, na základě které se žalovaný ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení už před vydáním rozsudku. V tomto smyslu soud odkazuje ze soudní praxe (viz mj. § 13 o. z. a princip právní jistoty i účastníků řízení) na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95, bod 7. odůvodnění: „Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1917 o. z. (logický výklad).“.

38. Tomu výkladu odpovídají i např. následující rozsudky krajských soudů: 1) Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023 č. j. 17 Co 189/2022-125 (bod 18.), ze dne 6. 12. 2022 č. j. 47 Co 3/2021-101 (bod 17.), či ze dne 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157 (bod 19.), 2) Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (bod 26. až 28.), ze dne 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (bod 26.), ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), ze dne 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (bod 25.), ze dne 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (bod 29. a 30.), či ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), 3) Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání zdejšího žalobce bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025 – viz bod 41. níže), ze dne 4. 9. 2024 č. j. 8 Co 127/2024-66 (bod 12.), ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119 (bod 10. a 11.), ze dne 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 12. a 13.), dne 16. 12. 2024 č. j. 8 Co 211/2024-76 (bod 7. a 8.), ze dne 10. 12. 2024 č. j. 8 Co 188/224-52 (bod 9.), či ze dne 22. 1. 2025 č. j. 8 Co 215/2024-95 (bod 7.), 4) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (bod 9.), ze dne 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (bod 11.), či ze dne 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (bod 13. a 14.)

39. Tudíž jestliže dohodou smluvních stran nebyla určena splatnost zbytku spotřebitelského úvěru, pak tuto splatnost stanoví soud v řízení o vrácení jistiny úvěru, a to (již z povahy věci) až do budoucna (pro futuro), tedy nikoli zpětně (v rozporu se smyslem § 87 odst. 1 věta poslední zákona, smyslem institutu úroku z prodlení a principem právní jistoty – viz shora).

40. Žalovaný k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost ve prospěch žalovaného a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud k tíži procesně pasivní žalovaného za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 75 166 Kč a 1 771,50 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku, koneckonců i v hmotněprávní lhůtě analogicky odvozené od procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam). Soud tak neumožnil žalovanému např. splácet jistinu úvěru ve splátkách či nestanovil delší lhůtu k jejímu vrácení (viz výrok I. a III.). Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

41. Žalobce se v jednací síni soudci vyjádřil v tom smyslu, že běží dovolací řízení u Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025 o dovolání nynějšího žalobce stran otázky vzniku práva věřitele na poskytnutí úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Žalobce dal najevo, že nesouhlasí s názorem soudu ve smyslu bodu 35. až 40. odůvodnění tohoto rozsudku a že mu vzniklo právo na úrok z prodlení z nevrácené jistiny úvěru, a že právě proto podal i dovolání vedené ve věci sp. zn. 33 Cdo 87/2025 v jiné věci. Soud však z www.infosoud.justice.cz zjistil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2025 odmítl žalobcovo dovolání v řízení sp. zn. 33 Cdo 87/2025. Šlo o dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-43, který je dostupný např. na www.rozhodnuti.justice.cz či www.beck-online.cz. Krajský soud v Ostravě tehdy schválil názor Okresního soudu v Karviné (ze dne 20. 3. 2024 č. j. 24 C 325/2023-36), který je obdobný jako názor Městského soudu v Brně vyjádřený v bodě 35. až 40. odůvodnění tohoto rozsudku. Z toho plyne, že žalobce patrně neuspěl ani u Nejvyššího soudu se svým názorem a interpretací rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Patrně tak usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87/2025 potvrdilo správnost výkladu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 provedeného zdejším soudem mj. v tomto rozsudku (i v řadě dalších rozsudků zdejšího soudu vydaných pod 47 C, včetně o žalobách nynějšího žalobce). Zatím ale ještě není usnesení sp. zn. 33 Cdo 87/2025 zveřejněno. Náklady řízení 42. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení úspěšnější (počítáno včetně zamítnutého nároku na zaplacení smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení jakožto příslušenství pohledávky – viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022 č. j. 74 Co 74/2021-94, bod 46.). Nicméně žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto soudu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok VI.).

Poučení