74 Co 74/2021-94

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno], sídlem [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [obec a číslo], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvalý pobyt evidován na adrese [adresa], o zaplacení [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020, č. j. 49 C 152/2020-43, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úroku ve výši 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky [částka] za dobu od 19. 9, 2019 do zaplacení (I. výrok) a žalovanému nepřiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že dne [datum] právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], uzavřel s žalovaným Smlouvu o bankovních produktech. Dne [datum] pak podepsali Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, v nichž bylo sjednáno vedení běžného účtu a k němu tzv.„ Flexikredit“ s povoleným úvěrovým limitem [částka] ode dne [datum]. Výše čerpaných částek, stejně jako výše vrácených částek, zůstala dle soudu prvního stupně nejasná, neboť žalobce v tomto směru, i přes poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neuvedl žádná skutková tvrzení. Žalobce se stal věřitelem uplatněné pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdce žalobce před podpisem Dispozic ke smlouvě dne [datum] nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, neověřoval jeho příjmy a výdaje, když se zjevně pouze spolehl na tvrzení žalovaného. Přitom měl informace o tom, že finanční situace žalovaného je značně nepříznivá. V období, které bezprostředně předcházelo podpisu a za něž žalobce předložil výpisy z účtu, měl žalovaný v září a prosinci 2016 výdaje značně převyšující příjmy, v říjnu a listopadu sice příjmy převýšily výdaje, to však pouze nepatrně. Současně měl právní předchůdce žalobce informaci o tom, že žalovaný splácí předcházející úvěr, a že jeho platební morálka je špatná. Uzavřel, že v důsledku postupu právního předchůdce žalobce v rozporu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je úvěrová smlouva ze dne [datum] absolutně neplatná. Za dané situace se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda u žalovaného (s ohledem na čerpání úvěru) nedošlo k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), které by byl povinen žalobci vydat. Dospěl však k závěru, že žalobce neuvedl, přes poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v jaké výši žalovaný čerpal prostředky a v jaké výši je vrátil, nebylo tak možno učinit závěr o tom, jaká část případně zůstala nesplacena. Žalobu proto zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Plně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly a proto soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Má za to, že právní předchůdce žalobce postupoval při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Zrekapituloval, že se vycházelo z žádosti žalovaného o revolvingový úvěr [anonymizováno] ze dne [datum]. Tato byla hodnocena individuálně v souladu s principy obezřetného úvěrování. Právní předchůdce žalobce kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. Vycházel z žalovaným deklarovaného čistého měsíčního příjmu ve výši [částka] a čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši [částka]. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného byl porovnán příjem žalovaného s jeho výdaji a výpočtem byla získána částka disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobce od svého právního předchůdce výše uváděnou dokumentaci neobdržel. Žalobce však doložil soudu výpisy za období od 2015 do 2017, ze kterých je patrné, že žalovaný měl v období tří měsíců předcházejících poskytnutí úvěru dostatečný průměrný měsíční příjem [částka]. Výdaje žalovaného právní předchůdce žalobce vypočetl na základě výpočtu životních nákladů a nákladů na bydlení a domácnost. Tyto náklady odvodil z životního minima vyhlašovaného Ministerstvem práce a sociálních věcí v době podání žádosti. U nákladů na bydlení a domácnost pak vycházel ze statistiky rodinných rozpočtů poskytovaných Českým statistickým úřadem. Právní předchůdce žalobce ze svých interních zdrojů zjistil, že v době podání žádosti neměl žalovaný proti němu žádné závazky. Z externích zdrojů pak zjistil, že v době podání žádosti o úvěr měl žalovaný závazky s celkovou měsíční splátkou ve výši [částka]. Po důkladném vyhodnocení získaných údajů o žalovaném dospěl právní předchůdce k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a je možné úvěr ve formě možnosti přečerpání běžného účtu do povoleného limitu ve výši [částka] žalovanému poskytnout. Žalobce zdůraznil, že možnosti zjišťování majetkových poměrů klientů jsou obecně notně omezené. O pravdivosti informací uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru neměl jeho právní předchůdce důvod pochybovat. Má za to, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena v souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti zdůraznil, že výklad citovaného zákonného ustanovení nemůže vést k nereálným požadavkům na poskytovatele úvěrů, od kterých nelze očekávat systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech poskytnutých informací. Vytknul soudu prvního stupně, že mu nepřiznal žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti odkázal na doplnění žaloby ze dne [datum] a zdůraznil, že z předložených měsíčních výpisů, je zcela patrné, jaká plnění žalovaný čerpal, kolik uhradil a jaká je aktuální výše jistiny. Dále doplnil, že převedením dluhu ve výši [částka] na úvěrový účet byl tento dluh na běžném účtu fakticky vyrovnán a žalovaný je tak povinen uhradit právě tuto částku, kterou je třeba považovat za jistinu. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úrokem ve výši 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Tvrdil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce úvěr [číslo] ve formě možnosti přečerpání běžného účtu tzv. [anonymizováno] do výše [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil smluvní povinnosti (nevrácení nepovoleného debetu, nedodržení minimálního měsíčního kreditního příjmu a nedodržení kreditního zůstatku) právní předchůdce žalobce ke dni [datum] převedl debetní zůstatek z běžného účtu, který vznikl kombinací výběrů z účtu, zaúčtovaných poplatků a úroků, tak vkladů na účet, na nově otevřený úvěrový účet [číslo]. [anonymizováno] byl zesplatněn ke dni [datum]. Dlužná částka [částka] představuje dlužnou jistinu ve výši [částka] a kapitalizovaný úrok ve výši [částka]. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Usnesením ze dne 8. 9. 2020, č. j. 49 C 152/2020-16, soud prvního stupně mimo jiné vyzval žalobce, aby specifikoval, jakým způsobem žalovaný čerpal jistinu v celkové výši [částka]. K výzvě soudu žalobce doplnil podáním ze dne [datum], že částka [částka] vznikla součtem částek uvedených v jednotlivých měsíčních výpisech z běžného účtu. Přesně definoval poplatky a úroky, které byly k tíži uvěrového účtu zaúčtovány a v dalším odkázal na jím předložené jednotlivé měsíční výpisy. Současně doplnil svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Nad rámec toho, co bylo následně zopakováno v posuzovaném odvolání, uvedl, že žádost o revolvingový úvěr nemá žalobce k dispozici, neboť tuto listinu od svého právního předchůdce neobdržel. Dále kladl důraz na skutečnost, že žalovaný se zavázal právnímu předchůdci žalobce poskytnout úplné a pravdivé informace a žalobce tak neměl důvod pochybovat o pravdivosti jím poskytnutých údajů. U jednání dne [datum] soud prvního stupně opětovně žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby uvedl, jakým způsobem žalovaný čerpal požadovanou jistinu. Zástupce žalobce uvedl, že tyto informace nemá k dispozici, poté odkázal na doplňující podání ze dne [datum]. Po provedení dokazování listinnými důkazy včetně výpisů z účtu za období od 10/ 2016 – do 4/ 2017 (na které žalobce v rámci svých skutkových tvrzení odkazoval) soud prvního stupně vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

6. Předmětem odvolacího řízení bylo primárně posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nesplnění povinnosti právního předchůdce žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, a od toho odvislé posouzení, zda žalobci vznikly žalobou uplatněné smluvní nároky či zda případně vzniklo na straně žalovaného poskytnutím úvěru na podkladě absolutně neplatné úvěrové smlouvy bezdůvodné obohacení.

7. S ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy (prosinec 2016) je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala [datum].

8. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) [obec] jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

12. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

14. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

15. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ theburdenofproving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 16. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 17. Odvolací soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne [datum] ve věci C [číslo] rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

18. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

19. Pokud tedy soud prvního stupně z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, pak odvolací soud nemá proti jeho postupu s ohledem na výše citovanou judikaturu Soudního dvora námitky.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce (poskytovatel úvěru) nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (spotřebitele), a to již pouze na podkladě tvrzení samotného žalobce, který soudu vyjevil, že žádným způsobem nebyly ověřovány údaje o výdajích tvrzené žalovaným.

23. Nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima či jinými údaji Českého statistického úřadu odvolací neakceptuje. Právní předchůdce žalobce měl zcela jistě požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady.

24. Argumentace žalobce, že žalovaný se zavázal poskytnout úplné a pravdivé údaje o svých majetkových poměrech neobstojí. Smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (poskytovatelem úvěru - profesionálem) je mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Skutečností nadto zůstává, že žalobce ani soudu nepředložil onu žádost o poskytnutí úvěru, od které odvíjel zkoumání majetkových poměrů žalovaného. Důvod, pro který mu jeho právní předchůdce tuto listinu neposkytl je zcela bez významu a jde zcela k tíži žalobce.

26. Z uvedeného plyne, že právní předchůdce žalobce se dostatečným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezabýval jeho výdaji. Na tomto základě má odvolací soud za to, že nebyla řádně splněna povinnost k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl právní předchůdce žalobce povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a přesto poskytl žalovanému úvěr. Proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

27. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

28. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení.

29. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ničeho netvrdil ohledně výpočtu žalované částky. V podání ze dne [datum] žalobce popsal, jaké konkrétní platby (poplatky a úroky) zaúčtoval na vrub úvěrového účtu. Co do výběrů a úhrad pak odkázal akceptovatelným způsobem na jím (současně) předložené výpisy z účtu.

30. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisy z běžného účtu od [datum] do [datum] a oznámením o zesplatnění ze dne [datum] včetně příslušného podacího lístku.

31. Z výpisu z běžného účtu ze dne [datum] odvolací soud zjistil, že konečný zůstatek měsíčního výpisu za listopad 2016 činil částku [částka].

32. Z výpisu z [datum] plyne, že účet vykazoval konečný záporný zůstatek – [částka]. Žalovaný čerpal z účtu částku [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka]. Na vrub účtu byly zaúčtován úrok [částka] a poplatek [částka]. Žalovaný na účet vložil částku [částka], [částka], [částka] a [částka].

33. Z výpisu z [datum] bylo zjištěno, že účet vykazoval konečný záporný zůstatek - [částka]. Žalovaný čerpal [částka]. Na vrub účtu byl zaúčtován úrok - [částka].

34. Z výpisu z [datum] bylo zjištěno, že účet vykazoval konečný záporný zůstatek - [částka]. Na vrub účtu byl zaúčtován poplatek [částka], úrok [částka], poplatek [částka], poplatek [částka], poplatek [částka], poplatek [částka], poplatek [částka], poplatek [částka], úrok [částka], úrok [částka] a poplatek [částka].

35. Z výpisu z [datum] bylo zjištěno, že účet vykazoval konečný záporný zůstatek - [částka]. Na vrub účtu byl zaúčtován poplatek [částka], [částka] a [částka]. Žalovaný na účet vložil [částka].

36. Z výpisu ze dne [datum] pak bylo zjištěno, že na vrub účtu byl zaúčtován poplatek [částka], úrok [částka] a [částka], poplatek [částka] a [částka]. Dlužná částka [částka] byla dne [datum] převedena na úvěrový účet.

37. Z oznámení o zesplatnění ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky [částka] do deseti dnů od doručení výzvy. Z příslušného poštovního podacího archu plyne, že výzva byla žalovanému odeslána [datum].

38. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v období od listopadu 2016 do dubna 2017 z účtu vybral částku [částka] a na účet vložil pouze [částka]. Rozdíl těchto částek [částka] představuje bezdůvodné obohacení žalovaného.

39. V návaznosti na domněnku doby dojití zakotvenou v ustanovení § 573 o. z. byla výzva k úhradě dluhu doručena žalovanému [datum]. Dluh se stal splatný [datum].

40. Žalobce žalobou uplatnil částku [částka] představující jistinu ve výši [částka] a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši [částka] (úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] od [datum] do [datum]).

41. Žalobce dále požadoval úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úrok ve výši 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

42. Ze všeho výše uvedeného plyne, že z nároku uplatněného ve výši [částka] je důvodná pouze částka [částka]. Ve zbývajícím rozsahu [částka] žaloba důvodná není.

43. Nárok na kapitalizovaný úrok [částka] je důvodný pouze v části [částka] (úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] od [datum] do [datum]). Ve zbývajícím rozsahu [částka] důvodný není.

44. Pokud jde o pokračující zákonný úrok z prodlení, tento je důvodný pouze z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Nárok na smluvený úrok 29 % důvodný (pro neplatnost úvěrové smlouvy) není.

45. S ohledem na vše výše uvedené proto odvolací soud změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku [částka] ([částka] + [částka]) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. K úhradě odvolací soud stanovil lhůtu tří dnů, když ji shledal jako přiměřenou ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vzhledem ke splatnosti dluhu dne [datum] (II. výrok tohoto rozsudku). Ve zbylém rozsahu odvolací soud zamítavý I. výrok rozsudku soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

46. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. Při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení zohlednil i příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodování soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). [ulice] veličinou pro výpočet (ne) úspěchu žalobce je celková výše předmětu řízení vymezeného žalobou. Tímto předmětem byla celkem částka [částka] (žalobou uplatněná jistina [částka]; úrok z prodlení ve výši 8,05 % z jistiny kapitalizovaný za období [datum] do [datum] částkou [částka], úrok z prodlení ve výši 8,05 % z jistiny kapitalizovaný za období od [datum] do [datum] (vydání odvoláním napadeného rozsudku) částkou [částka] a úrok ve výši 29 % z jistiny kapitalizovaný za období od [datum] do [datum] částkou [částka]). Úspěch žalobce je pak představován částkou [částka] (jistina [částka], úrok z prodlení ve výši 8,05 % ze [částka] kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum] částkou [částka] a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ze [částka] kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum] částkou [částka]) představující pouze 44,29 % předmětu řízení, jeho neúspěch tak představuje 55,71 %. Žalovanému tak vznikl nárok na poměrnou část nákladů řízení. Žalovanému však žádné účelné náklady řízení nevznikly. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně (III. výrok tohoto rozsudku).

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve stejném rozsahu úspěšný i v odvolacím řízení. Žalovanému však ani v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, resp. výslovně žádné nepožadoval. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).

Poučení