47 C 12/2025 - 51

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 93 040,31 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 34 644,11 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení jistiny úvěru ve výši 46 193,35 Kč, poplatku ve výši 1 496,95 Kč, úroku ve výši 10 705,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 248,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 523,7 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 82 334,41 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 24,81 % ročně z částky 80 837,46 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 29. 11. 2024 domáhal zaplacení: dlužné jistiny ve výši 80 837,46 Kč, dlužného poplatku ve výši 1 496,95 Kč, dlužného úroku z jistiny do zesplatnění 28. 11. 2023 ve výši 10 705,90 Kč, kapitalizovaných úroků od 29. 11. 2023 do 29. 4. 2024 ve výši 8 523,70 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení od 29. 11. 2023 do 29. 4. 2024 ve výši 5 248,82 Kč, úroků ve výši 24,81 % p. a. z dlužné jistiny 80 837,46 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky ve výši 82 334,41 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 80 837,46 Kč a dlužného poplatku ve výši 1 496,95 Kč, od 30. 4. 2024 do zaplacení - to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 3. 2022 č. [hodnota] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce korporací [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Při soudním jednání na výzvu soudu žalobce dotvrdil, že žalovanému poskytl celkem úvěr ve výši 194 186,57 Kč.

2. Žalovaný na svou obranu uvedl, že : a) žalobce mu ani na opakované žádosti nedoložil jednoznačně průkazné listiny, z kterých by vyplývalo, že žalobce nabyl pohledávku za žalovaným; b) nebyla mu doručena řádná předžalobní výzva; c) roční úrok 42 % a RPSN 52 % jsou nepřiměřeně vysoké; d) věřitel nezkoumal řádně úvěrovatelnost žalovaného.

3. Z (při soudním jednání) provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], se sídlem [adresa], a žalovaným došlo dne 10. 3. 2022 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěrový rámec 90 000 Kč (důkaz: listina Osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s datem 10. 3. 2022; fotokopie občanského průkazu žalovaného; ostatně uzavření této smlouvy o spotřebitelském úvěru není mezi účastníky sporné).

5. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného věřitelem před uzavřením smlouvy žalobce uvedl k výzvě soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ze dne 10. 2. 2025 (č. l. 16), že věřitel vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací). Dále žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupnění náhledu do bankovního účtu. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce zkoumal a vyhodnocoval transakce na běžném účtu a v daňovém přiznání žalovaného. K prokázání těchto tvrzení však žalobce označil (a předložil) jen důkaz přiznáním žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021, ačkoli byl soudem vyzván (ve výzvě z 10. 2. 2025) i k označení a předložení všech důkazů k prokázání tvrzení žalobce o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy a byl i soudem poučen o následcích nesplnění výzvy.

6. Soud proto vyšel z premisy, že právní předchůdce žalobce zkoumal a ověřoval příjmy žalovaného před uzavřením smlouvy s žalovaným jen z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021 a výdaje nezkoumal vůbec, přičemž dokonce neměl ani v rovině tvrzení od žalovaného k dispozici před uzavřením smlouvy o úvěru informace o aktuálních příjmech a výdajích žalovaného.

7. Z přiznání žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021 soud zjistil, že žalovaný měl příjem od zaměstnavatele ve výši 465 000 Kč a příjmy ze samostatné činnosti (tj. dle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu) ve výši 164 775 Kč (důkaz: Přiznání žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021).

8. Žalovaný čerpal úvěr opakovaně, konkrétně 10. 3. 2022 částku 90 000 Kč, 4. 8. 2022 částku 8 130,20 Kč, 14. 10. 2022 částku 90 000 Kč, 1. 12. 2022 částku 1 901,64 Kč, 13. 12. 2022 částku 2 044,20 Kč. a 13. 1. 2023 částku 2 110,53 Kč. Celkem tedy žalovaný čerpal úvěr od právního předchůdce žalobce ve výši 194 186,57 Kč (důkaz: výpisy z účtu – potvrzení banky o provedení transakcí: potvrzení o provedení transakce ohledně částky 1 901,64 Kč s datem 1. 12. 2022, potvrzení o provedení transakce ohledně částky 8 130,20 Kč s datem 4. 8. 2022, potvrzení o provedení transakce ohledně částky 90 000 Kč s datem 10. 3. 2022, potvrzení o provedení transakce ohledně částky 2 110,53 Kč s datem 13. 1. 2023, potvrzení o provedení transakce ohledně částky 2 044,20 Kč s datem 13. 12. 2022, potvrzení o provedení transakce ohledně částky 90 000 Kč s datem 14. 10. 2022; denní historie úvěru).

9. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal hradit ve prospěch právního předchůdce žalobce minimální měsíční platby; informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb, které byl žalovaný povinen hradit, byly žalovanému sděleny každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb, který byl žalovanému dostupný online na účtu Creditea www.creditea.cz, o vystavení rozpisu plateb byl žalovaný vyrozuměn e-mailem (důkaz: Osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru).

10. Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal hradit právnímu předchůdci žalobce smluvní úrok ve výši 42 % ročně a v souladu se Smlouvou a čl.

8. Smluvních podmínek byl žalovaný povinen hradit také poplatky a náklady (důkaz: Osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru).

11. Věřitel vyzval žalovaného k úhradě dluhu pro řádné a včasné nesplácení dopisem ze dne 13. 11. 2023 (důkaz touto výzvou).

12. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 4. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem postupitele (tj. původního věřitele) zaslaným žalovanému dne 30. 5. 2024 poštou na adresu [adresa] (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek s datem 29. 4. 2024 i s Přílohou č. [hodnota] - str. 1, 5 a 6, kde se na řádku 388 nachází identifikace žalovaného a jeho úvěrové smlouvy; oznámení o postoupení pohledávky s datem 29. 4. 2024 s podacím lístkem; potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky s datem 30. 4. 2024; k důvodu, proč bylo oznámení o postoupení pohledávky zasláno žalovanému na adresu [adresa], srov. bod 15. a 34. odůvodnění tohoto rozsudku).

13. Žalovaný od uzavření Smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 159 542,46 Kč (důkaz Denní historií úvěru; ostatně žalovaný žalobnímu tvrzení - že žalovaný vrátil věřiteli právě částku 159 542,46 Kč - neoponoval).

14. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva poštou dne 29. 7. 2024 na adresu [adresa] (důkaz: výzva k plnění s datem 29. 7. 2024; podací lístek s datem 29. 7. 2024). Předžalobní výzva obsahovala mj. informaci o postoupení pohledávky.

15. Z výzvy ze dne 30. 8. 2024 soud zjistil, že žalovaný v této své výzvě požadoval od zástupce žalobce předložení plné moci, z které by vyplývalo, že je oprávněn jednat jménem nového věřitele (žalobce). Žalovaný v této žádosti uvedl jako svou adresu [adresa].

16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení jistiny úvěru.

17. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

18. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

19. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

21. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

22. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

23. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 24. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

25. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 1125/2021, ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1017/2024 či ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 33 Cdo 656/2024).

26. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury - přitom všech vrcholných soudních orgánů (tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) - plynou zejména následující právní závěry: - při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, - zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli, - bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.

27. Věřitel v souzené věci těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

28. Právní předchůdce žalobce vyšel jen z daňového přiznání žalovaného za rok předcházející, ale nezabýval se aktuálními příjmy žalovaného, tj. v roce 2022 (smlouva byla uzavřena dne 10. 3. 2022, daňové přiznání se týkalo jen roku 2021). Původní věřitel se nezabýval prognózou příjmů žalovaného, nezkoumal, z jakých zdrojů má žalovaný aktuální příjem, např. zda je (i nadále) zaměstnán, na jak dlouho (zda např. neběží výpovědní lhůta či zda nebyl pracovní poměr rozvázán dohodou) atd. Dokonce právní předchůdce žalobce ani nevedl žalovaného, aby své aktuální příjmy vyjevil alespoň v rovině tvrzení.

29. Právní předchůdce žalobce ani nevedl žalovaného, aby vyjevil i své výdaje alespoň v rovině tvrzení a vůbec se jimi nezabýval a neověřoval výdaje žalovaného. Právní předchůdce žalobce ani nezkoumal bytové výdaje žalovaného, zda něco hradí např. na nájmu a za služby spojené s užíváním bytu, za energie apod. Právní předchůdce žalobce ani nezjišťoval, zda žalovaný bydlí sám či s někým, zda a jaké jsou výdaje ostatních členů domácnosti.

30. Právní předchůdce žalobce neprováděl analýzu bankovní účtu žalovaného, ačkoli věděl, že žalovaný má bankovní účet vedený na své jméno, jelikož mu na něj poskytoval opakovaně částky úvěru.

31. Věřitel porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Smlouva je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Žalobce má jen právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Skutečnost, že žalobce je oprávněným nabyvatele pohledávky za žalovaným, je prokázaná (viz bod 12. odůvodnění tohoto rozsudku).

32. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému postupně spotřebitelský úvěr ve výši 194 186,57 Kč na účet na základě písemné smlouvy o úvěru. Žalovaný vrátil na jistině úvěru celkem částku 159 542,46 Kč. Proto je žaloba důvodná jen co do částky 34 644,11 z titulu nevrácené jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. - viz výrok I. tohoto rozsudku.

33. Ve zbytku (výrok II.) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jednak jde o již vrácenou jistinu úvěru ve výši 46 193,55 Kč, tak i smluvní instituty jako je smluvní poplatek (1 496,95 Kč) i smluvní úrok (včetně v kapitalizované výši. Pokud totiž je žaloba absolutně neplatná, tak de iure (tj. po právu) nikdy neexistovala, a proto ani nikdy neexistovaly (po právu) výlučně smluvní instituty.

34. Argumenty žalovaného [viz písm. a), c) a d) shora v bodě 2. odůvodnění tohoto rozsudku] jsou tímto vypořádány. Argument žalovaného [sub b) shora] o nedoručení řádné předžalobní výzvy je nepřiléhavý. Jednak je zaslání (tj. nikoli doručení) předžalobní právně relevantní jen ve smyslu § 142a o. s. ř. - tedy že by žalobce případně při nezaslání předžalobní výzvy neměl soudem přiznanou náhradu nákladů řízení. Zde však ani žalobci nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení (viz text níže). Druhak žalobce žalovanému adekvátní výzvu k plnění před podáním žaloby zaslal, poštou na adresu uváděnou samotným žalovaným v dopise žalovaného adresovaném žalobci – jak v dopise ze dne 30. 8. 2024, tak i v dopise žalovaného adresovaného původnímu věřiteli (viz bod 14. a 15. odůvodnění tohoto rozsudku). Účastníci soukromoprávních vztahů nejsou povinni si posílat předžalobní výzvy do datové schránky (ostatně ani nemají povinnost vědět – a ni to fakticky nemusejí vědět - vědět, zda druhá smluvní strana disponuje datovou schránkou). Úroky z prodlení 35. Nedůvodný je i nárok žalobce na úrok z prodlení (viz výrok II.) To již při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. K důsledně vzato implicitní interpretaci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v další rozhodovací praxi, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025.

36. Přitom analogicky (či minimálně přiměřeně) lze odkázat i na judikaturu týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka - tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (dle obč. zák. i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění, nikoli např. výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 k (právě) § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad).” 37. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru určí (až) soud svým rozhodnutím [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, mj. bod 17.: „…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené)…“]. Už z logiky věci (až) soudem určená splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a dlužník tak nemůže být v prodlení dříve, než splatnost určil soud svým rozhodnutím. Ostatně i z povahy věci dlužník nemůže znát budoucnost - tj. jakou splatnost mu soud určí (teprve) v budoucnu; proto v sázce je i právní zásada v podobě právní jistoty. Přitom úroky z prodlení jsou (svým charakterem) sankcí za porušení povinnosti v podobě nedodržení doby splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42 bod 25.); již proto spravedlivě nelze dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za něco, co neporušil - tedy za nevrácení jistiny úvěru v době splatnosti, kterou ani nezná před rozhodnutím soudu. Neplatí tedy kupříkladu, že pokud žalovaný v řízení netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (a neoznačí důkazy), nárok na vrácení jistiny úvěru se stane splatným ještě před soudním rozhodnutím a že se odvíjí např. od výzvy poskytovatele úvěru, na základě které se žalovaný ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení už před vydáním rozsudku.

38. Tomuto výkladu odpovídají např. i následující rozsudky krajských soudů: 1) Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023 č. j. 17 Co 189/2022-125 (bod 18.), ze dne 6. 12. 2022 č. j. 47 Co 3/2021-101 (bod 17.), či ze dne 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157 (bod 19.), 2) Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024 č. j. 12 Co 225/2024-40 (bod 26. až 28.), ze dne 27. 8. 2024 č. j. 12 Co 176/2024-74 (bod 26.), ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), ze dne 1. 6. 2023 sp. zn. 25 Co 119/2023 (bod 25.), ze dne 2. 3. 2023 sp. zn. 18 Co 34/2023 (bod 29. a 30.), či ze dne 25. 9. 2024 č. j. 18 Co 250/2024-126 (bod 11.), 3) Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024 č. j. 8 Co 146/2024-46 (dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 3. 2023 sp. zn. 33 Cdo 87/2025), ze dne 4. 9. 2024 č. j. 8 Co 127/2024-66 (bod 12.), ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119 (bod 10. a 11.), ze dne 12. 9. 2024 č. j. 75 Co 188/2024-366 (bod 12. a 13.), dne 16. 12. 2024 č. j. 8 Co 211/2024-76 (bod 7. a 8.), či ze dne 10. 12. 2024 č. j. 8 Co 188/224-52 (bod 9.), 4) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (bod 9.), ze dne 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (bod 11.), či ze dne 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (bod 13. a 14.)

39. Jestliže dohodou smluvních stran nebyla určena splatnost zbytku spotřebitelského úvěru, pak tuto splatnost stanoví soud v řízení o vrácení jistiny úvěru, a to (již z povahy věci) až do budoucna (pro futuro), tedy nikoli zpětně (v rozporu se smyslem § 87 odst. 1 věta poslední zákona, smyslem institutu úroku z prodlení a principem právní jistoty – viz text shora).

40. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil v tom smyslu, jakou částku a v jakém časovém horizontu může splatit, resp. splácet. K jednání soudu se žalovaný bez důvodné (nadto i včasné) omluvy nedostavil. Z obsahu spisu rovněž nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud za to, že žalovaný je schopen - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 34 644,11 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Koneckonců i v hmotněprávní lhůtě lze analogicky postupovat dle procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam) - viz výrok I. Obdobně v soudní praxi srov. např. výše citované rozsudky krajských soudů (za všechny kupř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11., či ze dne 24. 10. 2024 č. j. 8 Co 199/2024-74, bod 2 a 7. až 10. - to vše ve spojení s principem právní jistoty a § 13 o. z.). Jde o hmotněprávní lhůtu ve smyslu výsledku aplikace ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

41. Pokud jde o náhradu nákladů řízení (výrok III.), podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že převážně úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu nákladů řízení alespoň v poměrné části. Žalovanému však náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

42. Nad rámec soud dodává, že žádost žalovaného o odročení jednání byla nedůvodná a nadto i opožděná.

43. Podle soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 68/2015 – 27) platí, že „Aby šlo o náležitou omluvu, musí v ní být dostatečně konkrétním způsobem předestřen důležitý důvod, pro který není možná účast na ústním jednání. Řádné doložení důvodů omluvy je na tom, kdo se z jednání omlouvá. Současně je nutné u omluvy splnit požadavek na to, aby byla … orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky, která v účasti na jednání brání. K bezodkladnosti omluvy jako součásti požadavků na náležitou omluvu… vykládá požadavek bezodkladnosti omluvy jako požadavek na to, aby byla omluva …orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky účasti na jednání…“. Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 911/2000: „… má-li být jednání odročeno z důvodu týkajícího se některého z účastníků, musí být tento důvod nejen soudu sdělen a v žádosti o odročení dostatečně konkretizován, ale musí být doložena i jeho existence, aby soud mohl posoudit jeho závažnost.“.

44. Jednání se konalo dne 25. 3. 2025 v 8:

30. Žalovaný dne 24. 3. 2025 v 10:36 doručil soudu ze své datové schránky (do datové schránky soudu) žádost o odročení jednání, v níž uvedl, že „relevantní dokumenty, které zdůvodňují moji neúčast pošlu dodatečně“. Žalobce tak před konáním jednání netvrdil: a) zda existuje – a jaký konkrétní – důležitý důvod pro odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., a b) odkdy existuje takový důležitý důvod odročení bránící žalovanému v účasti při jednání (aby soud mohl prozkoumat i hledisko včasnosti žádosti o odročení). Žalovaný až dne 28. 3. 2025 (tj. po skončení jednání) soudu doručil lékařskou zprávu ze dne 25. 3. 2025, v níž bylo uvedeno, že zdravotní stav žalovaného vyžaduje domácí léčení a „stav odpovídá vystavení DPN“. Již z těchto žádost o odročení jednání byla nedůvodná, nadto i opožděná (pro neuvedení v žádosti o odročení jednání údaje, odkdy na straně žalovaného trvá překážka v účasti u jednání, a zda tedy soud požádal o odročení jednání vskutku bezodkladně po vzniku překážky na jeho straně).

45. Nadto žalovaný požádal o odročení jednání v dopoledních hodinách v pondělí dne 24. 3. 2025 a dne 25. 3. 2025 byl u lékaře se závěrem lékaře o nutnosti domácího léčení. Z toho plyne, že minimálně již dne 24. 3. 2025 jeho zdravotní stav vyžadoval domácí léčení, pročež už v pondělí 24. 3. 2025 žalovaný mohl jít k lékaři a ještě před jednáním soudu doručit datovou schránkou naskenovanou lékařskou zprávu, a tak důvod své žádosti o odročení vůči soudu i osvědčit (jak tak nakonec žalovaný učinil, leč až 28. 3. 2025).

46. Lze dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe nemá obecný soud povinnost o svém odmítavém stanovisku k žádosti o odročení jednání žadatele uvědomovat (viz za všechny nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 68/97 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. 28 Cdo 3733/2023, bod 18.). Povinnost informovat žadatele o osudu jeho žádosti o odročení platí tím méně, když žadatel (jako tak učinil i žalovaný) svoji žádost o odročení soudu odešle (datovou schránkou) v době menší než 24 hodin před konáním jednání, čímž výrazně soudu ztíží prostor pro informování žadatele ještě před jednáním o osudu jeho žádosti (vyžaduje si přirozeně nějaký čas zpracování žádosti o odročení - nejprve podatelnou soudu, tj. vložení žádosti do informačního systému ISAS ze systému datových schránek, dále předání žádosti podatelnou, resp. kanceláří do dispozice soudce, posléze je potřebný prostor pro zvážení žádosti soudcem, pak pro učinění soudcova pokynu kanceláři k informování žadatele o odročení a konečně pro realizaci takového pokynu kanceláří, tj. odeslání vyrozumění žadatele o osudu jeho žádosti o odročení).