47 C 129/2021 - 117

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [celé jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa žalované] o zaplacení 32 012,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 23 680,96 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 23 680,96 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se - v části požadavku na zaplacení částky ve výši 8 331,32 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 331,32 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 30 664,28 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 3 759,29 Kč – zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 17. 8. 2020 se domáhá žalobce po žalované zaplacení částky 32 012,28 Kč, úroků ve výši 3 759,29 Kč, 18,9% úroků z částky 30 664,28 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení a 9 % (zákonných) úroků z prodlení z částky 32 012,28 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení. Uvedl, že dne 16. 5. 2016 uzavřel se žalovanou prostřednictvím elektronického bankovnictví smlouvu o povoleném přečerpání č. [anonymizováno] [číslo]. Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve formě povoleného přečerpání, k okamžitému čerpání kdykoliv po dobu trvání smlouvy až do výše 30 000 Kč, a to na běžném účtu žalované vedeném žalobcem na základě smlouvy o vedení účtu. Uvedl, že před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalované. Posuzoval výši pravidelného příjmu oproti výši úvěrové splátky, a to s pozitivním výsledkem. Dále kontroloval bankovní registr dlužníků, nebankovní registr dlužníků SOLUS, evidenci exekucí a insolvenční rejstřík, to vše s negativním výsledkem. Žalobce vyhodnotil schopnost žalované plnit řádně splátky na úvěr z povoleného přečerpání ve výši 30 000 Kč jako dostatečnou. Ve smlouvě byly sjednány úroky z povoleného přečerpání ve výši 18,9 % ročně. Pro případ překročení povoleného přečerpání bylo dohodnuto přirůstání úroků k jistině a její další úročení, jakož i možnost ukončení smluvního vztahu, resp. možnost žalobce odstoupit od smlouvy a prohlásit celý úvěr za splatný. Žalovaná připisovala ve prospěch svého běžného účtu určenou částku v průměrné výši 1/4 z povoleného limitu přečerpání až do měsíce května 2018. Protože následně nereagovala na opakované upomínky k obnovení plateb, žalobce od smlouvy odstoupil s účinky ke dni 14. 12. 2018. K tomuto dni žalovaná dlužila jistinu ve výši 30 664,28 Kč, částku 1 348 Kč za pojištění a poplatky (pojištění za dobu od června 2018 do listopadu 2018 ve výši 1 098 Kč a částku 250 Kč za upomínky - první a druhá výzva po 50 Kč a odstoupení od smlouvy 150 Kč) a úroky ve výši 3 759,29 Kč za dobu od 16. 5. 2016 do 14. 12. 2018 (viz výpis z účtu – zúčtování úroků ke dni odstoupení). Po odstoupení žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila.

3. Zdejší soud rozsudkem z 25. 3. 2022 č. j. 47 C 129/2021-46 (dále jako„ první rozsudek“) žalobu v plném rozsahu zamítl, když vyšel mj. z názoru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná, neboť žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

4. Proti prvnímu rozsudku si podal žalobce odvolání a uvedl v něm nové tvrzení a předložil nové důkazy, i když už před vydáním prvního rozsudku byl žalobce písemně vyzván a poučen v souladu s § 118a o. s. ř. (usnesením z 8. 7. 2021 na č. l. 13) ve smyslu povinnosti a břemeni tvrzení a důkazním ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované a včetně poučení o následcích nesplnění výzvy (podle judikatury poučení dle § 118a o.s.ř. lze poskytnout i mimo jednání – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 21 Cdo 2576/2021 či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. 9. 2021 č. j. 15 C 491/2015- 881, bod 55., dostupný na ASPI pod č. JUD653109CZ; v odborné literatuře srov. např. Šabata, K.: Poučovací povinnost soudu a moment, kdy nastává koncentrace řízení, Soukromé právo, 3/ 2020, Wolters Kluwer, str. 28, na ASPI pod č. LIT276936CZ).

5. Žalobce tehdy na výzvu soudu - obsaženou v usnesení z 8. 7. 2021 - reagoval podáním z 20. 7. 2021 (č. l. 15), v němž doplnil svoje tvrzení o tom, jak zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Žalobce uvedl, že„ 2) Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že má průměrný měsíční čistý příjem 120.000 Kč. Jde o měsíční příjem zjevně vysoce nadprůměrný, svědčící o vynikající platební schopnosti spotřebitele. Žalovaná také uvedla své další závazky, kdy splátky těchto závazků vyčíslila na částku 39.230 Kč měsíčně. Z toho vyplynulo, že čistý měsíční příjem žalované po odečtení splátek dalších závazků činí částku 80.770 Kč. Žalobkyně vyhodnotila, že splácení povoleného přečerpání do částky 30.000 Kč bude zcela v možnostech žalované. 3) K osobním poměrům žalovaná uvedla, že je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost k dítěti ani jiné osobě. Obligatorní součástí výše zmíněné žádosti o úvěr je i čestné prohlášení, kde žalovaná stvrdila, že jí uváděné údaje v žádosti o úvěr jsou pravdivé. Důkaz: Žádost o úvěr 4) Žalovaná mimo jiné byl před uzavřením Smlouvy už ode dne 12.5.2009 klientem žalobce, u kterého měl zřízen běžný bankovní účet, přičemž na tento účet přicházely žalovanému pravidelné měsíční výplaty mzdy. Žalobce před schválením žádosti o úvěr zkoumal obrat na bankovním účtu žalovaného a průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce před podáním žádosti, z čehož žalobce taktéž jednoznačně dovodil úvěruschopnost žalovaného. Důkaz: Smlouva o vedení účtu ze dne 2.3.2016, Transakční historie účtu za období od 2016 -03-09 do 2020 -01-03“.

6. Soud v prvním rozsudku vyšel z tehdejších tvrzení žalobce. Z tehdejších tvrzení žalobce vyplynulo, že žalobce (s jedinou výjimkou, viz text níže) neověřoval tvrzení žalované uvedené v žádosti o úvěr. Jediné, co žalobce před vydáním prvního rozsudku tvrdil, že ověřoval před uzavřením smlouvy, bylo, že žalovaná měla účet u žalobce a že tak žalobce„ zkoumal obrat na bankovním účtu žalovaného a průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce před podáním žádosti“. Toto poslední tvrzení žalobce soud podrobil v prvním rozsudku hodnocení a na základě hodnocení důkazů (konkrétně výpisu z účtu za období od 9. 3. 2016, který žalobce předložil právě k prokázání svého tvrzení) soud přijal skutkové zjištění, že toto tvrzení žalobce neodpovídá pravdě (tj. skutkové zjištění o opaku tvrzení žalobce), když (viz bod 23. prvního rozsudku)„ …z výpisu z tohoto účtu před uzavřením smlouvy o úvěru plyne, že žalovaná neměla žádný příjem (tj. od 9. 3. 2016 do 16. 5. 2016).“.

7. Soud před vyhlášením prvního rozsudku nenařizoval jednání, přičemž vycházel z názoru o splnění podmínek dle § 115a o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu z 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2368/22:„ …postup soudu podle ust. § 115a o. s. ř. by zkrátil práva účastníka řízení na poučení soudu podle ust. § 118a o. s. ř. za situace, kdy by účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní a z těchto důvodů příslušný soud nemohl náležitě zjistit skutkový stav věci jen na základě účastníky předložených listin. Taková situace však nenastala. Stěžovatelka okresnímu soudu předložila k prokázání svých tvrzení řadu listinných důkazů, z nichž soud odpovídajícím způsobem zjistil skutkový stav“; srov. i např. nález Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2440/19, bod 12.).

8. Následně žalobce předložil v odvolacím řízení nová tvrzení o tom, že ve skutečnosti zkoumal úvěruschopnost žalované i z jiných dokumentů (než uvedl před vydáním prvního rozsudku) a označil k prokázání těchto nových tvrzení nové důkazy.

9. Krajský soud v Brně usnesením z 11. 5. 2023 č. j. 27 Co 107/2022-87 první rozsudek zdejšího soudu zrušil s odůvodněním, že první rozsudek byl založen na neunesení břemene důkazním na straně žalobce (tom, že žalobce splnil svoji povinnost prověřit úvěruschopnost žalované) a že bez nařízení jednání soud svoji poučovací povinnost nemůže splnit. Krajský soud uvedl, že zdejší soud nařídí jednání a“ v dalším řízení soud prvního stupně znovu řádně posoudí, zda žalobce splnil svoji povinnost vyplývající z § 9 odst. 1 ZSÚ-II a v případě kladného závěru se bude dále zabývat tvrzením žalobce o uzavření smlouvy prostřednictvím elektronického bankovnictví; tedy posouzením, zda si účastníci tuto možnost sjednali a zda smlouva o povoleném přečerpání č. [anonymizováno] [číslo] platně uzavřena. V případě nutnosti soud vyzve žalobce k doplnění tvrzení a důkazů v tomto směru. Pro případ, že soud prvního stupně znovu dospěje k závěru, že žalobce svoji povinnost dle § 9 odst. 1 ZSÚ-II nesplnil a smlouva o povoleném přečerpání je z tohoto důvodu (popř. z jiného důvodu) neplatná, neopomene při posuzování výše žalobou uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení skutečnost, že žalované nebyl poskytnut jednorázový úvěr, ale povoleno přečerpání na běžném účtu do výše 30 000 Kč“.

10. Soud postupoval v souladu s uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně, nařídil na 25. 7. 2023 jednání, na kterém mj. odkázal na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. obsaženou již v usnesení z 8. 7. 2021 č. j. 47 C 129/2021-13, včetně tam uvedeného poučení o riziku zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení a důkazního (viz protokol o jednání, str. 4).

11. Soud provedl všechny žalobcem označené důkazy, a to i nové důkazy označené až po prvním rozsudku a rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu (tj. nikoli pro neunesení břemene tvrzení či důkazního, tedy ve věci nejde o stav skutkové nejistoty (stav non liquet), který by bylo třeba řešit dle pravidel o důkazním břemeni). Soud na základě písemných důkazů zjistil následující skutkový stav.

12. Z dokumentu„ smlouva o vedení účtu u [anonymizováno]“ soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou došlo dne 2. 3. 2016 k uzavření smlouvy o vedení účtu u žalobce, na základě které žalobce jakožto banka zřídil a vedl pro žalovanou účet. Dne 9. 3. 2016 žalobce zřídil žalované účet [anonymizována tři slova] č. [bankovní účet] (důkaz: transakční historie účtu s datem 14. 7. 2021).

13. Žalobce požádal žalovaného o poskytnutí hotovostního úvěru [anonymizováno] plus [anonymizováno] ve výši 600 000 Kč, přičemž v písemné žádosti uvedla, že je svobodná, vlastní byt, v němž bydlí, má vzdělání středoškolské s maturitou, nemá žádné osoby, vůči kterým by měla mít vyživovací povinnost, jejím zdrojem příjmu je podnikání OSVČ, a že od 27. 3. 2013 a má čistý měsíční příjem 120 000 Kč Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu citovanou žádostí žalované.

14. Žalobce žádosti žalované o poskytnutí úvěru ve výši 600 000 Kč vyhověl a převedl ji na účet částku 600 000 Kč dne 21. 3. 2016, přičemž tento úvěr byl ve výpise z účtu označován jako„ [anonymizováno] [bankovní účet]“ (důkaz: transakční historie účtu s datem 14. 7. 2021). Pohledávka žalobce z tohoto úvěru není předmětem tohoto řízení, ale byla předmětem řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 C 150/2019 (soudu známo z úřední činnosti – viz § 121 o. s. ř.), šlo tedy o jiný úvěr žalované u žalobce.

15. Z dokumentu„ smlouva o povoleném přečerpání č. [anonymizováno] [bankovní účet]“ (a listinou označenou žalobcem jako„ Akceptace smlouvy“) soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření další smlouvy, na základě které se žalobce zavázal na žádost žalované poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč formou povoleného přečerpání na již shora uvedeném účtu žalované č. [bankovní účet] (na který předtím žalobce poskytl žalované úvěru ve výši 600 000 Kč). Touto smlouvou byly sjednány úroky 18,90 % p. a. Ostatní práva a povinnosti se řídily ustanovením„ Podmínek pro povolené přečerpání (kontokorent) pro fyzické osoby“ platné a účinné od 1. 1. 2014. Dle jejich bodu 2.4 byla žalovaná oprávněna splácet úvěr kdykoliv. Povinnost splácet úvěr byla plněna tím způsobem, že žalovaná měla zajistit na svém [anonymizováno] ke konci zúčtovacího cyklu dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické úhradě měsíčních splátek úroků úvěru z povoleného přečerpání včetně případných úroků z prodlení. Z výpisu z účtu žalované vedeného u žalobce - i z důkazu listinou označenou žalobcem jako„ Akceptace smlouvy“ - soud zjistil, že smlouvu o povoleném přečerpání účastnici uzavřeli 17. 5. 2016, kdy totiž žalobce žalované zřídil účet s kreditním limitem 30 000 Kč Smlouva byla uzavřena přes internetové bankovnictví (viz důkaz„ analýzou výše příjmu a výdajů pro úvěryschopnost“ a důkaz listinou označenou žalobcem jako„ Akceptace smlouvy“ o uzavření smlouvy dne 17. 5. 2016 v 20:08).

16. Nad to skutečnost, že účastníci uzavřeli smlouvu o povoleném přečerpání dne 17. 5. 2016, plyne i ze skutečnosti soudu známé z úřední činnosti (viz § 121 o. s. ř.), když totiž žalovaná podala insolvenčnímu soudu návrh na povolení oddlužení (který posléze vzala zpět a insolvenční řízení tak bylo zastaveno) a do seznamu svých věřitelů („ Závazků, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění – nevykonatelné“) zahrnula právě i žalobce z titulu„ smlouvy o povoleném přečerpání č. [anonymizováno] [bankovní účet]“ (viz návrh na povolení oddlužení zveřejněný v insolvenčním rejstříku dne 15. 5. 2019), kterou dokonce insolvenčnímu soudu zároveň zaslala (viz str. 14 příloh zveřejněných v insolvenčním rejstříku dne 15. 5. 2019).

17. Při právním posouzení soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Jedná se především o ust. § 2395 a násl. o. z. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také ZSÚ, neboť rozhodné skutečnosti nastaly dne 17. 5. 2016. Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat předchozí právní úpravu.

18. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. Z citovaného právní předpisu vyplývá, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek a v neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, pročež jde i o zjevný rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Soud se tak z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná vystupovala coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované spotřebitelky na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Již z tvrzení žalobce – i z dokazování (z důkazu„ analýza výše příjmu a výdajů pro úvěryschopnost“) – plyne, že žalobce nejen že nijak neověřoval výdaje žalované, ale dokonce ani nevedl žalovanou k tomu, aby své výdaje žalobci uvedla (byť i jen ve formě tvrzení, tj. bez doložení). Na výdaje žalované nahlížel jen tak, že vyšel ze svého interního ekonomického modelu - stanovil„ životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 3 410 Kč“ (viz tvrzení na č. l. 59 verte a důkaz„ analýza výše příjmu a výdajů pro úvěryschopnost“).

22. Nejvyšší soud se k otázce výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

23. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl:„ Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) … Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen " Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady) …“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna z 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

24. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti – poznámka zdejšího soudu: tím spíše (a fortiori) bez údajů o výdajích samotného žadatele o úvěr - si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

25. Žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalované nepostupoval s odbornou péčí, která předpokládá, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru žadatele o úvěr vedl k tomu, aby žadatel o úvěr uvedl mj. své výdaje, a která předpokládá údaje, které žadatel o úvěr věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V souzené věci porušení povinnosti žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalované je dáno již tím, že si údaje o výdajích uvedené žalovanou žalobce nijak neověřil, dokonce ani nevedl žalovanou k vyjevení jejích výdajů a spoléhal pouze na statistické údaje, tj. aniž by zohlednil konkrétní poměry žadatelky o úvěr.

26. Nad to pokud stanovil žalobce všechny výdaje žalované (včetně na bydlení) na částku 3 410 Kč (jak plyne z důkazu„ analýzou výše příjmu a výdajů pro úvěryschopnost“), jeví se to být až excesivní; mínil tím snad žalobce, že před uzavřením smlouvy s žalovanou byl žalobce v dobré víře, že žalované stačí na živobytí – včetně na bydlení – částka 3 410 Kč ?

27. Žalobce argumentoval (v závěrečném návrhu při jednání u zdejšího soudu), že pokud jde o výdaje, to bylo složitější, jelikož žalovaná neuvedla žádné výdaje v žádosti o úvěr, a proto musel žalobce vycházet z modelů žalobce (viz protokol o jednání). Tato argumentace ve skutečnosti vyznívá v neprospěch žalobce. Pokud žalovaná neuvedla žádné své výdaje, tak měl žalobce více možností. Mohl žalovanou vést k tomu, aby své výdaje uvedla a aby poskytla doklady o svých výdajích a žalobce je měl ověřovat. A nebo jí neměl úvěr poskytnout, jelikož bez uvedení výdajů žadatelem o úvěr a bez jejich ověření poskytovatelem úvěru nelze mít zkoumání úvěruschopnosti za řádné. Není to tedy tak, že by žalobci nic jiného nezbývalo než vycházet z jeho modelů.

28. Neuvedení výdajů žalovanou před uzavřením smlouvy a jejich neověření ze strany žalobce však není jediný důvod, pro který soud uzavřel, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti žalované.

29. Pokud jde o příjem, žalobce tvrdil, že žalobkyně v žádosti o (druhý) úvěr uvedla příjem ve výši 100 000 Kč, což žalobce zkontroloval a vyšel z ověřeného příjmu žalované ve výši 75 459 Kč (tvrzení na viz č. l. 59 verte a důkaz„ analýza výše příjmu a výdajů pro úvěryschopnost“). K dotazu soudu při jednání žalobce uvedl, že žalobce v tomto vycházel z příjmu ověřeného z výpisu z [anonymizována dvě slova] z ledna až února 2016 a z daňového přiznání žalované za rok 2015 (viz č. l. 101).

30. Z důkazu výpisu z účtu žalované vedeného u [anonymizována dvě slova] za dobu od 12. 1. 2016 do 9. 2. 2016 soud zjistil, že na počátku (tj. 12. 1. 2016) měla žalobkyně na účtu zůstatek ve výši 35 104,75 Kč a dne 9. 2. 2016 činil konečný zůstatek 201 180,15 Kč. Na účet jí bylo připsáno 14. 1. 2016 od [právnická osoba] částka 22 550 Kč, dne 19. 1. 2016 částka 42 000 Kč od [právnická osoba], dne 19. 1. 2016 částka 21 000 Kč od [právnická osoba], dne 19. 1. 2016 částka 19 000 Kč od [právnická osoba], dne 19. 1. 2016 částka 15 000 Kč od [anonymizováno] – [právnická osoba], dne 1. 2. 2016 částka 21 500 Kč od [příjmení] [jméno], dne 2. 2. 2016 částka 29 000 Kč od [právnická osoba] a dne 5. 2. 2016 částka 22 500 Kč od [právnická osoba] - tedy celkem částka ve výši 192 550 Kč.

31. K uvedenému výpisu z účtu soud uvádí, že šlo o nedostatečný zdroj pro zkoumání úvěruschopnosti žalované. Již proto, že smlouvu o povoleném přečerpání účastnici uzavřeli až 17. 5. 2016 a žalobce tak neměl zdokumentován aktuální příjem žalované; totiž mezi obdobím od 9. 2. 2016, kdy končil výpis z účtu, a datem 17. 5. 2016, uběhly více než 3 měsíce a příjem žalobkyně se tak mohl citelně zhoršit. Nedostatečnost tohoto informačního zdroje plyne ale i z důvodu, že zjevně nešlo o mzdu (plat), když šlo o příjem od 6 subjektů práva; z tohoto výpisu z účtu (za toliko tři týdny) tedy neplynula prognóza, zda jde o příjem opakovaný, tj. zda jím bude žalovaná oplývat i v době budoucí, tj. i po 9. 2. 2016, resp. i po uzavření smlouvy.

32. Pokud jde o tvrzení žalobce, že vycházel i z daňového přiznání k příjmů fyzických osob za rok 2015, tak z tohoto důkazu se podává, že toto daňové přiznání žalovaná vyplnila 29. 2. 2016 a uvedla do něj, že měla v roce 2015 příjmy jako podnikající fyzická osoba v celkové výši 1 876 525 Kč, výdaje související s příjmy ve smyslu § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů – tj. výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů – ve výši 750 610 Kč, základ daně tak činil 1 125 915 Kč (rozdíl mezi příjmy a výdaji), a že žalované vznikla povinnost zaplatit daň ve výši 174 896 Kč (toto přiznání k dani žalobkyně odeslala finančnímu úřadu dne 1. 3. 2016 – důkaz Odeslanou zprávou – Detailem zprávy). Tyto údaje však byly nedostatečným pro zkoumání zdroje o příjmu žalované již proto, že byly neaktuální v tom smyslu, že se týkaly příjmu žalované toliko v roce 2015, avšak od té doby uběhlo dalších 4,5 měsíců a žalobce neměl nijak ověřeno, zda se žalované daří obdobně i v roce 2016.

33. Žalobce též uvedl, že vycházel při ověřování úvěruschopnosti i z Potvrzení o neexistenci daňových nedoplatků ze dne 17. 3. 2016. Z důkazu Potvrzení z 17. 3. 2016 vystaveného Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj soud zjistil, že žalovaná (jakožto podnikatelka, [IČO]) ke dni 7. 3. 2016 neměla daňové nedoplatky vůči orgánům Finanční správy České republiky. Toto zjištění zapadá do kontextu důkazu výpisem z účtu žalované z 7. 3. 2016 vedeného u [anonymizována dvě slova] [číslo] ze kterého soud zjistil, že žalovaná poukázala dne 7. 3. 2016 ze svého účtu částku 174 896 Kč, tj. stejnou částku jako uvedla v daňovém přiznání, zjevně tedy na účet finančního orgánu (č. [bankovní účet]). Z tohoto důkazu však jen vyplynulo, že žalovaná si v březnu 2016 splnila své daňové povinnosti ve smyslu zaplacení daně z příjmů. Ba co více, tento důkaz lze vyložit spíše v neprospěch žalobce, jelikož z něj plyne, že se výrazně (o 174 896 Kč) snížila částka, která byla do té doby v dispozici žalované (mj. oproti částce nacházející se na účtu žalované u [anonymizována dvě slova], ze kterého vycházel žalobce ve smyslu výpisu z účtu za dobu od 12. 1. 2016 do 9. 2. 2016, když ke dni 9. 2. 2016 tam měla žalovaná zůstatek ve výši 201 180,15 Kč). Tudíž uvedená úhrada daně měla žalobce o to více vést k tomu, aby si aktualizoval přehled o příjmech žalované, což však neučinil.

34. Koneckonců fakt, že žalobce byl při zkoumání úvěruschopnosti převážně pasivní, plyne i z důkazu„ Akceptací smlouvy“ ve spojení s tvrzením žalobce při soudním jednání, při kterém žalobce vyjevil, že dne 16. 5. 2016 v 12:35 žalovaná přes internet požádala o schválení úvěru a že již téhož dne v 20:08 byl úvěr schválen a předtím probíhala verifikace žalované ve smyslu ověření její identity („ [anonymizováno]“), jak vysvětlil žalobce při jednání soudu (viz č. l. 101).

35. Žalobce uvedl před vydáním prvního rozsudku, že vycházel i z výpisu z účtu žalované vedeného u žalobce a k prokázání tohoto tvrzení předložil důkaz Transakční historií účtu za období od 9. 3. 2016 do 3. 1. 2020 (viz č. l. 16). Nicméně i toto tvrzení a důkaz svědčí spíše v neprospěch žalobce a ve prospěch závěru, že žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované. To již z důvodu, že žalovaná měla zřízený účet u žalobce až na základě smlouvy o vedení účtu mBank z 2. 3. 2016 (důkaz touto smlouvou), in concreto až od 9. 3. 2016 (důkaz Transakční historií účtu za období od 9. 3. 2016) a z výpisu z tohoto účtu před uzavřením smlouvy o úvěru z 17. 5. 2016 plyne, že na tomuto účtu vedeném u žalobce žalovaná neměla žádný příjem (tj. od 9. 3. 2016 do 16. 5. 2016; byl jí jen poukázán úvěr ve výši 600 000 Kč od žalobce).

36. Žalobce v odvolání uvedl, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že její splátky (mimo splátky u žalobce) činí 6 000 Kč, ale že tento údaj si žalobce ověřil dotazem do CCB/CBCB a vlastního systému, přičemž zjistil, že žalovaná měla v době úvěrové žádosti úvěry se splátkovým zatížením ve výši 52 228,9 Kč (důkaz„ analýzou výše příjmu a výdajů pro úvěryschopnost“). Opět jde o důkaz svědčící spíše v neprospěch žalobce.

37. Za prvé, pokud žalovaná měla větší počet úvěrových závazků, již z toho bylo možné dovodit zvýšené riziko, že žalovaná u žalobce se snaží vytloukat tzv. klín klínem. V této souvislosti soud odkazuje na zjištění uvedené již v prvním rozsudku, tj. že z žádosti žalované o poskytnutí hotovostního úvěru ve výši 600 000 Kč adresované žalobci (důkaz touto žádostí) plyne, že žalovaná tam uvedla větší počet úvěrových závazků – a) u [anonymizováno] hypoteční úvěr 125 000 Kč, měsíční splátka 3 800 Kč, zbývalo 100 splátek; b) u [anonymizováno] spotřebitelský úvěr 1 000 000 Kč s měsíční splátkou 16 000 Kč, zbývalo 108 splátek ze 120; c) u [anonymizováno] spotřebitelský úvěr 201 00 Kč, s měsíční splátkou 4 000 Kč, zbývalo 56 splátek z 60; d) u [anonymizována dvě slova] spotřebitelský úvěr 274 000 Kč, měsíční splátka 5 500 Kč, zbývalo 56 z 60; e) u [právnická osoba] kreditní kartu s poskytnutou částkou 87 000 Kč. Lapidárně řečeno, pokud by žalovaná vycházela s penězi, pak by si nemusela brát na sebe opakovaně řadu úvěrů a nemusela by si - ani ne 2 měsíce po tom, co jí žalobce poskytl nemalý úvěr ve výši 600 000 Kč - brát na sebe další úvěr u žalobce (17. 5. 2016).

38. Za druhé žalobce tvrdí, že žalovaná mu před uzavřením smlouvy uvedla, že má splátky mimo žalobce ve výši 6 000 Kč a že žalobce svými cestami zjistil splátky v celkové výši 52 228,90 Kč (srov. též důkaz„ analýzou výše příjmů a výdajů pro úvěryschopnost“); tím však samotný žalobce uvádí, že shledal tvrzení žalované před uzavřením smlouvy (o výši splátek u jiných věřitelů) za nepravdivé. Pokud by tedy skutečně žalovaná sdělovala nepravdivé údaje stran její úvěruschopnosti (jak tvrdí důsledně vzato žalobce), pak to byl objektivně o to větší důvod zabývat se o to více jejími majetkovými poměry, tedy včetně jejími aktuálními příjmy a výdaji a tyto dále ověřovat.

39. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalobce porušil v § 9 odst. 1 ZSÚ stanovenou povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost žalované spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr, pročež je za použití § 588 o. z. smlouva o přečerpání z 17. 5. 2016 absolutně neplatná (dané porušení povinnosti žalobce odporuje zákonu a současně - zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti - zjevně narušuje veřejný pořádek).

40. Žalobce v závěrečném návrhu při jednání argumentoval, že je třeba vycházet a nahlížet na souzenou věc optikou judikatury, která byla dostupná v době uzavření smlouvy. Nicméně již v době uzavření smlouvy již dávno existoval např. shora reprodukovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, jehož aplikací žalobce mohl a měl dovodit závěry, které soud uvedl v textu shora tohoto rozsudku. Ve skutečnosti k žádné změně judikatury ve věci zkoumání úvěruschopnosti nedošlo. Nad to, i kdyby hypoteticky došlo ke změně judikatury (což nedošlo), pak při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1884/2022).

41. Podle ust. § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

42. Podle § 2993 o. z.:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“.

43. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy. Pokud žalobce poskytl žalované příslušné částky, jednalo se na straně žalované o plnění, které přijala z neplatného právního důvodu. Proto je žalovaná povinna vrátit právě tuto částku, tj. jistinu úvěru, z titulu bezdůvodného obohacení a není povinna zaplatit žalobci výlučně smluvní nároky jako je smluvní úrok či smluvní pojištění a smluvní poplatky.

44. Z tohoto důvodu soud zamítl (viz výrok II.) požadavek žalobce na zaplacení smluvního úroku (ve výši 18,9 % ročně z částky 30 664,28 Kč od 15. 12. 2018 do zaplacení a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 759,29 Kč), jelikož právo na smluvní úrok žalobci nikdy nevzniklo kvůli absolutní neplatnosti smlouvy.

45. Z důvodu absolutně neplatné smlouvy soud zamítl (viz výrok II.) i žalobu v části požadavku na zaplacení dalších výlučně smluvních nároků v celkové výši 1 348 Kč – tj. smluvních poplatků v celkové výši 250 Kč (vyčíslení na č. l. 17 – smluvní poplatek za první a druhou výzvu k zaplacení po 50 Kč a smluvní poplatek za výzvu/odstoupení od smlouvy po 150 Kč) a smluvního pojištění ve výši 1 098 Kč (vyčíslení viz na č. l. 17).

46. Z transakční historie účtu žalované vedeného u žalobce soud zjistil, že žalobce ukončil účet žalované u něj dne 10. 7. 2018 s konečným zůstatkem mínus 30 664,28 Kč (žalobcovo vyčíslení na č. l. 26 verte a 27 spisu je mimoběžné, protože si v něm žalobce tehdy neuvědomil, že tam uvedené úhrady žalované jsou ve skutečnosti úhradou jiného úvěru, a to úvěru o jistině ve výši 600 000 Kč). Na první pohled by bylo možné z důkazu výpisem z účtu žalované dovodit, že žalovaná vyčerpala u žalobce na úvěru právě částku v celkové výši 30 664,28 Kč, jelikož jde o mínusový zůstatek na jejím účtu, na kterém jí bylo povoleno přečerpání až do výše 30 000 Kč. Leč jen na první pohled.

47. Totiž z tohoto výpisu z účtu plyne, že žalobce z účtu žalované - k tíži žalované - strhával i smluvní úrok, na který ale neměl nikdy právo kvůli absolutní neplatnosti smlouvy. Je proto třeba od částky 30 664,28 Kč odečíst ty částky, které žalobce protiprávně strhával z účtu žalované na smluvním úroku.

48. Žalobce nejprve k dotazu soudu při jednání uvedl, že žalobce si nezapočítával, tj. nestrhával žádné úroky k tíži žalované týkající se smlouvy o povoleném přečerpání (viz č. l. 101). Po argumentaci ze strany soudce žalobce při jednání uznal, že ve skutečnosti žalované odečítal nějaké úroky z titulu smlouvy o povoleném přečerpání a měnil svoji verzi podle toho, co mu při jednání bylo předestřeno. Když soud předestřel výslovnou terminologii uvedenou ve výpise z účtu poukazující právě na debet („ úroky připsání na vrub. zúčt. úroč. debet“) - a úroky s označením„ úroky připsání na vrub zúčt. zápor. úroč.“ - tak žalobce částečné uvedl, že„ ony vyšší položky označené ve smyslu„ úroky připsání na vrub zúčt. zápor. úroč.“ byly odečítány v rámci smluvního vztahu z prvního úvěru z března 2016 znějícího na poskytnutí jistiny ve výši 600 000 Kč žalované a pokud jde o označení úroku ve smyslu debetu, tak žalobce mění tvrzení dnes na jednání a uvádí, že právě onen úrok debet, tak jde o úrok ze smluvního vztahu, který tvoří předmět nynějšího řízení, tedy ze smlouvy o povoleném přečerpání.“ (viz č. l. 101). Následně vždy po té, co soud žalobci to či ono stran úroků předestřel, tak žalobce posouval (měnil) své verze podle toho, co vyšlo najevo, ale vždy tak, že ze dvou možností výkladu si vždy vybral tu, která pro žalobce byla výhodnější. Tedy pokud např. ve výpise z účtu bylo uvedeno strhávání částek žalobcem z účtu žalované na úrok, tak žalobce předestíral verze o tom, že vždy ta menší částka úroku (mnohdy až miniaturní, třeba i haléřová či korunové) byla strhávána z titulu smlouvy o povoleném přečerpání a ty vyšší částky že údajně byly strhávané na úvěr jiný (ve výši 600 000 Kč); ve výsledku to mělo být žalobci ku prospěchu v tom směru, že by o částky strhávané z titulu smlouvy o úvěru ve výši 600 000 Kč zdejší soud nemohl snížit jistinu úvěru, kterou je žalovaná povinna zaplatit (vrátit) žalobci. Soud odkazuje v podrobnostech na protokol o jednání z 25. 7. 2023:„ Dále k dotazu soudu uvádí zástupce žalobce, že žalobce si nezapočítával, tedy nestrhával z účtu žádné úroky k tíži žalované týkající se smlouvy o povoleném přečerpání. Po předestření ze strany soudu, že z výpisu z účtu [anonymizováno] z 14. 7. 2021 plyne, že jsou tam odečítány úroky k tíži žalované, a to označené jako„ úroky připsání na vrub zúčt. úroč. debet“, a to v položce 160, 212, 221 a 230, a dále tam jsou uváděny položky a odečítány z účtu ve smyslu„ úroky připsání na vrub zúčt. zápor. úroč.“, např. položka 231, tak uvádí zástupce žalobce, že ony vyšší položky označené ve smyslu„ úroky připsání na vrub zúčt. zápor. úroč.“ byly odečítány v rámci smluvního vztahu z prvního úvěru z března 2016 znějícího na poskytnutí jistiny ve výši 600 000 Kč žalované a pokud jde o označení úroku ve smyslu debetu, tak žalobce mění tvrzení dnes na jednání a uvádí, že právě onen úrok debet, tak jde o úrok ze smluvního vztahu, který tvoří předmět nynějšího řízení, tedy ze smlouvy o povoleném přečerpání. Po poukazu ze strany soudu, že např. ve výpisu z účtu z 14. 7. 2021 jsou uvedeny položky jako zúčtování úroků, a to např. první položka 33 zúčtování úroků ve výši - 27,08 Kč, tak uvádí zástupce, že se toto zúčtování úroků týká právě smlouvy o povoleném přečerpání, která tvoří předmět nynějšího řízení. Dále po poukazu ze strany soudu, že ve výpise z účtu se objevuje celkem 72x položka„ zúčtování úroků“ ve smyslu odečtení od částky obsaženém na účtu žalované, tak uvádí zástupce žalobce, že toto zúčtování úroků bývá uvedeno ve výpise z účtu a je uvedeno vždy ve dvojici ke stejnému dni a že zúčtování úroků v nižší částce se týká smlouvy, která tvoří předmět nynějšího řízení, tedy smlouvy o povoleném přečerpání a zúčtování úroků týkající se vyšší částky, se týká smlouvy o prvním úvěru ve výši 600 000 Kč. Po poukazu ze strany soudu, že ne vždy se výpisu z účtu objevují položky„ zúčtování úroků“ ve dvojici, tak konkrétně k dotazu soudu uvádí zástupce žalobce, že pokud jde o položku 33 zúčtování úroku - 27,08 Kč, tak šlo o úrok odečtený z titulu smlouvy o povoleném přečerpání, úrok na položce 40 - 353,55 Kč, tak šlo o úrok odečtený z titulu první smlouvy o úvěru ve výši 600 000 Kč, položka 68 ve výši úrok - 193,77 Kč a položka 74 - 361,88 Kč, tak se týká výlučně první smlouvy o úvěru z března 2016. Pokud jde o zúčtování úroku na položce 114 - 3,54 Kč, tak se to týká smlouvy o povoleném přečerpání a položky úroky na čísle 133 ve výši 75,39 Kč, 142 ve výši 313,82 Kč a 468, tak se to týká výlučně první smlouvy o úvěru ve výši 600 000 Kč.“.

49. Soud vyšel z výpisu z účtu, tento hodnotil i ve spojení s dalšími důkazy a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním o strhávání té které částky z účtu žalované na úrok z titulu smlouvy o povoleném přečerpání (nejde o stav skutkové nejistoty, tj. nejde o stav non liquet, ale jde o rozsudek založený na zjištěném skutkovém stavu).

50. Z důkazu Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob soud zjistil, že v případě vzniku debetního zůstatku na [anonymizováno] žalobce účtuje klientovi úroky podle úrokové sazby (čl. 2 [číslo]).

51. Z důkazu Podmínkami pro povolené přečerpání (kontokorent) pro fyzické osoby soud zjistil následující skutečnosti. Smlouva o povoleném přečerpání umožňovala žalobcem žalované přečerpat disponibilní zůstatek na jeho kontu formou zvláštního úvěru („ povolené přečerpání“) (čl. 2 1. 1.). Žalobce poskytl žalované peněžní prostředky tak, že jí umožnil provádět platební transakce na vrub mKonta v rozsahu povoleného přečerpání do výše limitu schváleného žalobcem (čl. 2 .1.3). Čerpání úvěru se uskutečňovalo tím, že žalovaná nakládala s peněžními prostředky na mKontu nad rámec disponibilního zůstatku (čl. 2 .2.2). Žalovaná se zavázala uhradit řádně a včas dlužnou jistinu úvěru a úroky z povoleného přečerpání a k úhradě těchto svých splatných dluhů žalovaná poskytla žalobci souhlas s inkasem dlužných částek (čl. 2 2.5.). Úvěr čerpaný v rámci povoleného přečerpání byl úročen ([číslo]). Splácení úvěru z povoleného přečerpání se uskutečňovalo převodem peněžních prostředků na [anonymizováno] (čl. 2 .4.1). Úrok z peněžních prostředků čerpaných v rámci povoleného přečerpání byl splatný měsíčně, a to v jednotlivých na sebe bezprostředně navazujících měsíčních zúčtovacích cyklech, přičemž každý zúčtovací cyklus končí k tomu dni v měsíci, který se svým číselným označením shoduje se dnem, v němž bylo povolené přečerpání poskytnuto (čl. 2 [číslo]). Žalovaná byla povinna zajistit na svém mKontu ke konci zúčtovacího cyklu dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické úhradě měsíčních splátek úroků úvěru z povoleného přečerpání včetně případných úroků z prodlení (2.4.3). Žalobce byl oprávněn inkasovat z mKonta úhradu úroků z povoleného přečerpání vždy k poslednímu dni daného zúčtovacího cyklu (čl. 2 .4.5). Pokud výše čerpané jistiny úvěru přesáhla limit povoleného přečerpání, stávala se takováto částka nepovoleným debetním zůstatkem, který byl povinen klient splatit ihned a nepovolený debetní zůstatek byl úročen zvláštním úrokem (čl. 2 .4.5).

52. Podle smlouvy o povoleném přečerpání z 17. 5. 2016 (čl. IV.), pokud klient překročí úvěrový limit stává se takováto částka nepovoleným debetním zůstatkem, který je klient povinen splatit ihned a z částky nepovoleného debetního zůstatku může žalobce požadovat vedle smluvního úroku podle čl. II – tj. vedle smluvního úroku z povoleného přečerpání ve výši 18,9 % ročně – též úrok z prodlení ve výši stanovené právními předpisy.

53. Již z uvedeného plyne, že pokud výpis z účtu zahrnoval inkaso vícero úroků, pak nešlo o inkaso úroků ze dvou smluvních vztahů (jak žalobce tvrdil při jednání), ale šlo o inkaso úroku z titulu právě smlouvy o povoleném přečerpání, která předvídala inkasa více úroků (k tomu srov. dále).

54. Na výpis z účtu zahrnující jednotlivé inkasa úroku k tíži žalované tak je třeba nahlížet právě v souvislosti s citovanými ustanoveními smluvních dokumentů. První úrok je inkasován dne 17. 8. 2016 (položka 33) ve výši 27,08 Kč. Přitom na položce předcházející je ve výpisu z účtu uvedeno, že žalovaná se poprvé dostala do tzv. mínusu, tj. poprvé úvěr čerpala, tedy nakládala s částkou 6 537,44 Kč nad rámec disponibilního (tj. kladného) zůstatku, dne 9. 8. 2016. Z toho plyne, že šlo o inkaso úroku z titulu smlouvy o přečerpání, in concreto úroku z povoleného čerpání, a to právě k 17. 8. 2016, jelikož právě 17. dne v měsíci (konkrétně 17. 5. 2016) bylo žalované poskytnuto povolené přečerpání (viz položka 10. ve výpise z účtu ve spojení s čl. 2 .4.

2. Podmínek pro povolené přečerpání (kontokorent) pro fyzické osoby – dále jako„ Podmínky“). Šlo o položku (33) označenou ve výpise z účtu jako„ Zúčtování úroků“. Dále žalobce provedl inkaso úroku z titulu smlouvy o povoleném přečerpání dne 17. 9. 2016 ve výši 353,55 Kč - položka 40, označená též jako„ zúčtování úroků“. Nejen stejný název jako u dřívější položky 27,08 Kč, ale i datum (17. den v měsíci – srov. čl. 2 .4.

2. Podmínek) nasvědčuje tomu, že nešlo o inkaso úroku z titulu smlouvy o úvěru ve výši 600 000 Kč, ale z titulu smlouvy o povoleném přečerpání. Na podporu tohoto zjištění soud odkazuje i na čl. 2 .4.2 Podmínek, které zakotvují splatnost úroku v bezprostředně navazujících„ zúčtovacích cyklech“ (srov. termín ve výpise z účtu„ zúčtování úroků“). Tudíž verzi žalobce vyjevenou při jednání - že právě např. úrok 353,55 Kč je úrokem z titulu jiné smlouvy, tj. smlouvy o úvěru ve výši 600 000 Kč - soud shledal za nesprávnou.

55. Z výpisu z účtu dále soud zjistil, že dne 19. 9. 2016 byla žalovaná poprvé v tzv. nepovoleném debetu, kdy nad povolený úvěrový rámec (30 000 Kč) čerpala 446,84 Kč, tedy zůstatek měla mínus 30 446,84 Kč. Z tohoto si žalobce inkasoval (dne 14. 10. 2016) dva úroky ve výši 0,66 Kč a 424,83 Kč, přičemž logika dvojího úroku je vysvětlitelná tím, že k původnímu (předchozímu)„ běžnému“ úroku (z čerpání z povoleného debetu – čl. 2 .4.

2. Podmínek) se přidal„ nový“ úrok z nepovoleného debetu, tzv. zvláštní úrok (viz čl. 2 .4.

5. Podmínek). Proto verze žalobce prezentovaná při jednání – tj. že ve dvojici dvou zúčtovaných úroků je vždy ten menší účtován z titulu smlouvy o přečerpání a ten vyšší vždy ze smlouvy o úvěru ve výši 600 000 Kč – neodpovídá reálnému stavu. Žalovaná byla opět v nepovoleném debetu dne 17. 10. 2016 (mínus 30 446,84 Kč), čemuž odpovídá opět následné inkaso dvou úroků (dne 17. 11. 2016), tj. ve výši 0,33 Kč a 419,61 Kč (označení shodně jako„ Zúčtování úroků“). Posléze žalovaná nebyla v nepovoleném debetu, pročež jí byl žalobcem inkasován úrok z povoleného debetu dne 16. 12. 2016 ve výši 193,77 Kč, dne 16. 1. 2017 ve výši 361,88 Kč. Opět následuje nepovolený debet (17. 1. 2017: mínus 30 446,84 Kč), což ústí do inkasa dvojího úroku, tj. z povoleného i nepovoleného debetu (16. 2. 2017) ve výši 0,66 Kč a 400,02 Kč (obě položky„ zúčtování úroků“). Při nepovoleném debetu žalobce inkasuje 16. 3. 2017 a 17. 3. 2017 dva úroky ve výši 1,02 Kč a 59,30 Kč („ zúčtování úroků“), dne 14. 4. 2017 úroky 1,32 Kč a 371,03 Kč. Následně žalobce inkasuje úrok z povoleného debetu dne 16. 5. 2017 ve výši 3,54 Kč, 16. 6. 2017 ve výši 12,49 Kč, 16. 8. 2016 ve výši 33,82 Kč, 17. 9. 2017 ve výši 468 Kč. Dne 18. 9. 2017 žalovaná čerpá nepovolený debet a následuje inkaso dvojího úroku dne 19. 10. 2017 ve výši 4,62 Kč (označeno jako„ Úroky – připsání na vrub zúčt. Úroč. Debetu 16-10-2017“) a 465,88 Kč (označeno jako„ Úroky – připsání na vrub zúčt. Zápor. Úroč. 16-10-2017“). Po nepovoleném debetu z 17. 10. 2017 následuje inkaso dvojího úroku ve výši 0,66 Kč a 189,17 Kč (dne 16. 11. 2017) a následuje opětovně inkaso úroku z titulu smlouvy o povoleném přečerpání ve výši 292,10 Kč (dne 21. 11. 2017), tj.„ úroky – připsání na vrub zúčt. zápor. úroč. 16-11-2017“. Po nepovoleném debetu z 21. 11. 2017 následuje inkaso dvojího úroku ve výši 1,30 Kč a 354,75 Kč (15. 12. 2017). Po nepovoleném debetu z 18. 12. 2017 následuje inkaso dvojího úroku ve výši 0,66 Kč a 171,50 Kč (dne 16. 1. 2018). Žalovaná byla v nepovoleném debetu i 17. 1. 2018 a následuje inkaso úroku ve výši 304,56 Kč (dne 19. 1. 2018), tj. ve výpise z účtu„ úroky – připsání na vrub zúčt. zápor. úroč. 16-01 2018“. Po dalším nepovoleném debetu následují další inkaso úroku z titulu smlouvy o přečerpání, tj. dne 6. 3. 2018 ve výši 0,67 Kč„ Úroky – připsání na vrub zúčt. úroč. Debetu 16-02 2018“ a ve výši 481,56 Kč„ úroky – připsání na vrub zúčt. zápor. úroč. 16-02 2018“ a po dalším nepovoleném debetu si žalobce inkasuje (19. 3. 2018) další úrok ve výši 5,16 Kč („ Úroky – připsání na vrub zúčt. úroč. Debetu 16-03 2018“) a 434,96 Kč („ úroky – připsání na vrub zúčt. zápor. úroč. 16-03 2018“). Poslední úroky si žalobce inkasoval z účtu žalované dne 4. 5. 2018, a to ve výši 6,04 Kč („ Úroky – připsání na vrub zúčt. úroč. Debetu 16-04 2018“) a 481,56 Kč („ úroky – připsání na vrub zúčt. zápor. úroč. 16-04 2018“).

56. Nad to k verzi žalobce předkládané při jednání soudu, že ten který úrok inkasovaný ve výpise z účtu, označený jako„ zúčtování úroků“, se týká jiné smlouvy o úvěru (úvěru ve výši 600 000 Kč), soud odkazuje i na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 C 150/2019 a na žalobní tvrzení stejného žalobce (jako je žalobce nyní) v uvedeném řízení a smlouvu o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ č. [anonymizováno]. Tento jiný smluvní vztah (ze smlouvy o úvěru ve výši 600 000 Kč) počítala s platbou úroků (a inkasem úroku) v rámci splátek, tj. nikoli ve smyslu zvláštního„ zúčtování úroků“ jako samostatných položek, čemuž odpovídají i žalobní tvrzení v řízení sp. zn. 43 C 150/2019 Tyto skutečnosti jsou soudu známy z úřední činnosti (viz § 121 o. s. ř.) a jsou samozřejmě známy i stejnému žalobci, jelikož ve věci 43 C 150/2019 činil podání jako žalobce, včetně doplnění žaloby. Inkasa těchto úroků z uvedené jiné smlouvy o úvěry (o úvěru ve výši 600 000 Kč) jsou zahrnuty právě ve splátkách ve výpise z účtu, který byl proveden k důkazu v nyní souzené věci, přičemž výpis z účtu nerozlišuje explicitně splátku jistiny a úroku, ale hovoří vždy o splátkách, tj.„ úvěr – úhrada splátky [anonymizováno] [bankovní účet]“. K tomu srov. též tvrzení žalobce z 17. 9. 2021 o jednotlivých splátkách na č. l. 25 verte až 27, když ve skutečnosti šlo o splátky právě úvěru ve výši 600 000 Kč, které zahrnovaly i úrok (inkaso úroku).

57. Celkem si tak žalobce strhnul z účtu žalované úrok ve výši 6 983,32 Kč z titulu úroku ze smlouvy o povoleném přečerpání, ačkoli na to neměl nárok, jelikož právo na úrok zakotvovala jen smlouva o povoleném přečerpání, která ale je absolutně neplatná. Z tohoto důvodu soud od konečného zůstatku na účtu žalované ve výši 30 664,28 Kč odečetl neprávem žalobcem inkasovaný smluvní úrok ve výši 6 983,32 Kč a výsledkem je částka 23 680,96 Kč, na kterou má žalobce právo z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z. jakožto částku, kterou žalobce žalované poskytl a tuto částku žalovaná žalobci dosud nevrátila. Z těchto důvodů v této části soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky v souladu s § 1970 o. z. od 15. 12. 2018, tj. ve výši 9 % ročně z částky 23 680,96 Kč (výrok I.). Totiž žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky již výzvou z 17. 7. 2018 a poskytl jí lhůtu 7 dnů k zaplacení ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (důkaz touto výzvou). Tato výzva byla žalované doručena 19. 7. 2018 poštou (kdy výzva byla uložena na poště k vyzvednutí žalovanou), jak soud zjistil z důkazu dodejkou. Pokud tedy žalobce požaduje úrok z prodlení (až) od 15. 12. 2018, je takový požadavek po právu, když v té době již žalovaná byla v prodlení.

58. Pokud jde o náklady řízení, soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobce měl úspěch co do jistiny ve výši 23 680,96 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku, tj. 9 885,67 Kč, tedy celkem měl úspěch v částce 33 566,63 Kč (výrok I.). Žalovaná měla úspěch co do částky 8 331,32 Kč, dále co do kapitalizovaného úroku z prodlení z této částky ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 3 477,93 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 759,29 Kč a smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ve výši 26 881,82 Kč Celkem tak měla žalovaná úspěch ve výši 42 450,36 Kč, tedy byla v řízení úspěšnější a měla by právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady řízení ji nevznikly.

Poučení