47 C 175/2024 - 35

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 34 463,29 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jistinu úvěru ve výši 5 204,29 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 8 000,45 Kč z titulu jistiny úvěru, 8 258,55 Kč z titulu poplatků za poskytnutí a správu úvěru, 10 000 Kč z titulu smluvní pokuty, sankčních poplatků ve výši 3 000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 747,38 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 13 204,74 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 204,74 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 26. 6. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit jistinu 13 204,74 Kč, poplatek za poskytnutí a správu úvěru ve výši 8 258,55 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutu 10 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 747,38 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 204,74 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, sankční poplatky ve výši 3 000 Kč, úrok 11,75 % ročně z částky 13 204,74 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení; to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 11. 2018 č. [hodnota] (produkt [adresa] v hotovosti). Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z písemných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

3. Mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], IČ: [IČO] (dále jako „předchůdce žalobce“) a žalovaným byla dne 22. 11. 2018 uzavřena smlouva č. [hodnota] o zápůjčce. Na základě ní poskytl předchůdce žalobce žalovanému jako zápůjčku peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, v hotovosti v den uzavření smlouvy 22. 11. 2018 (což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy - důkaz: listina smlouvy z 22. 11. 2018).

4. Žalovaný se zavázal splácet úvěr částkou 2 015 Kč měsíčně, s úrokem 29 % ročně, v celkem [hodnota] splátkách. Žalovaný se zavázal zaplatit nejen jistinu úvěru, ale i smluvní poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 16 259 Kč (součet úroku 29 % ročně a částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení, administrativní činnost a komfort splácení). Cekem tak měl žalovaný dle smlouvy zaplatit předchůdci žalobce částku 36 259 Kč (důkaz: smlouva).

5. Smlouva obsahovala i ujednání o smluvní pokutě v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky, ohledně nichž je žalovaný v prodlení (čl. "Postup při prodlení zákazníka"). Tuto denní smluvní pokutu v sazbě 0,1 % žalobce kapitalizoval na částku ke dni 1. 2. 2022, ale využil svého dispozičního oprávnění a požadoval v řízení částku 10 000 Kč.

6. Předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou částku splácet podle písemné zákaznické karty vyplněné v přítomnosti žalovaného dne 22. 11. 2018. Předchůdce žalobce tak – na základě tvrzení žalovaného vtělených do Zákaznické karty – přijal následující závěry: a) žalovaný měl příjem jakožto OSVČ ve výši 11 662 Kč měsíčně; b) „další čisté příjmy domácnosti“ činí 23 000 Kč; c) žalovaný neměl úvěr z kreditní karty, ale měl zápůjčku u jiné společnosti v měsíční výši 3 000 Kč a splácel u předchůdce žalobce částku 2 015 Kč měsíčně; d) žalovaný měl „odhadované výdaje“ ve výši 10 900 Kč. Ze zákaznické karty soud zjistil, že předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalovaného jen živnostenským listem (viz kolonka „pracovní smlouva/ŽL“ s poznámkou „od 23. 4. 10, neurč.“). V zákaznické kartě žalovaný též uvedl, že je svobodný, bydlí jako nájemník, má učňovské vzdělání, nemá vyživovací povinnost a že má vedený bankovní účet na své jméno.

7. Žalobce v tomto řízení uvedl, že dotazem do NRKI/BRKI a SOLUS ze dne 22. 11. 2018 zjistil absenci negativního záznamu u žalovaného, že proti žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení v době uzavření smlouvy, předložený průkaz totožnosti nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů a trvalé bydliště žalovaného se nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu.

8. Žalovaný dosud zaplatil celkem částku 14 795,71 Kč (tvrzení žalobce a důkaz kartou plateb).

9. Co se týká kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, žalobce využil svého dispozičního oprávnění a požadoval toliko částku ve výši 747,38 Kč, která vznikla z důvodu prodlení žalovaného s hrazením jednotlivých splátek (viz výpočet k 1. 2. 2022, ze kterého je rovněž patrné, s jakým splátkami a jak dlouho byl žalovaný v prodlení), přičemž procentuální sazbu zákonného úroku z prodlení vzal vždy aktuální k datu prodlení. Sankční poplatky ve výši 3 000 Kč žalobce po žalovaném požaduje dle čl. 6 smlouvy označeného jako „Postup při prodlení zákazníka“, přičemž se jedná o poplatky za zahájení vymáhání dluhu Centrálním vymáháním pohledávek a poplatky za upomínky.

10. Dne 28. 1. 2022 uzavřel předchůdce žalobce jako postupitel se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, kterou mimo jiné postupitel žalobci postoupil pohledávku z titulu zažalované smlouvy. Pohledávka je identifikována v příloze postupní smlouvy pod číslem Smlouvy 542814033 (důkaz smlouvou o postoupení pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 (důkaz tímto Oznámením).

11. Žalobce žalovanému odeslal předžalobní výzvu ze dne 14. 4. 2023 dne 17. 4. 2023 (důkaz touto výzvou a poštovním potvrzením podání). Právní posouzení 12. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině, a to ještě v omezeném rozsahu.

13. Předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 22. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce, což je smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“) [srov. mj. § 2]. Na základě této smlouvy poskytl věřitel žalovanému dne 22. 11. 2018 úvěr v hotovosti 20 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli částku 20 000 Kč z titulu jistiny úvěru a dále částku 16 259 Kč jako „poplatek za zápůjčku“, tedy celkem částku 36 259 Kč, a to 18 měsíčními splátkami po 2 015 Kč.

14. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda žalobce v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

15. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

17. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

19. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 20. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

21. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli.

22. Předchůdce žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

23. Věřitel si stran shora uvedených informací o poměrech žalovaného v Zákaznické kartě ověřil jen informaci, že žalovaný je živnostník (důkaz Zákaznickou kartou, a to v části „Ověřené dokumenty“, kde je zatrženo jen políčko „ŽL“ a potvrzuje to i doplnění žaloby ze dne 8. 8. 2024 na č. l. 16, z jehož obsahu plyne, že si věřitel ověřil jen živnostenské podnikání žalovaného).

24. Tvrzení žalobce ze dne 8. 8. 2024 (č. l. 17 verte), že pravidelný měsíční příjem žalovaného předchůdce žalobce „ověřil“ pověřeným vázaným zástupcem právního předchůdce žalobce „z doloženého živnostenského listu“, je vyloučeno povahou věci a notorietou dle § 121 o. s. ř. Živnostenský list nikdy neuvádí příjem podnikatele (živnostníka), který je ostatně zásadně proměnlivý v čase.

25. Ze zákaznické karty (ve spojení s tvrzeními žalobce ze dne 8. 8. 2024, ve kterém žalobce – k výzvě soudu dle § 118a o. s. ř. před jednáním - uvedl taxativní výčet toho, co jeho předchůdce ověřoval stran úvěruschopnosti žalovaného) plyne argumentem a contrario, že jediné, co stran úvěruschopnosti předchůdce žalobce ověřil, byla existence podnikání žalovaného jako živnostníka v oboru zednictví.

26. Žalovaný tak neověřil nejen příjem žalovaného, ale ani jeho výdaje. To navzdory tomu, že žalovaný uvedl do Zákaznické karty, že disponuje bankovním účtem. Věřitel si tak mohl a měl vyžádat výpisy z účtu od žalovaného a provést jeho analýzu stran příjmu a výdajů žalovaného.

27. Existenci či původ „dalšího příjmu domácnosti“ žalovaného 23 000 Kč (viz tvrzení v Zákaznické kartě) předchůdce žalobce též neověřoval.

28. Předchůdce žalobce neověřil ani to, kolik činí výdaje žalovaného na nájemném a službách spojených s užíváním bytu a energiích, i když žalovaný uvedl do Zákaznické karty, že bydlí jako nájemce.

29. Dokonce je namístě i silnější závěr – tedy že předchůdce žalobce úvěr žalovanému poskytl, ačkoli měl k dispozici údaje, z nichž plynuly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitele úvěr splácet (viz § 86 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb.: „Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“). Totiž žalovaný uvedl do Zákaznické karty, že má jen jeden příjem, a to ve výši 11 662 Kč a že má „odhadované“ výdaje měsíční ve výši 10 900 Kč a nad to měsíční splátky zápůjček v celkové výši 5 015 Kč. Předchůdce žalobce tak musel vědět, že samotný žalovaný tvrdí své měsíční výdaje (10 900 + 5 015, tj. celkem 15 915 Kč) převyšující jím tvrzené měsíční příjmy (11 662 Kč), nadto o nezanedbatelnou částku 4 256 Kč. Přitom měsíční splátka nového úvěru činila částku 2 015 Kč.

30. Nadto žalovaný byl v době uzavření smlouvy v exekuci, a to od 22. 11. 2013 (důkaz: Seznam exekucí z Centrální evidence exekucí předložený samotným žalobcem; je tak vyvráceno tvrzení žalobce, že jeho předchůdce zjistil, že proti žalovanému nebyla v době uzavření smlouvy dne 22. 11. 2018 vedena exekuce).

31. Předchůdce žalobce nijak – tím méně řádně – neověřoval žalovaným tvrzené příjmy a výdaje. Předchůdce žalobce tak porušil § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytl žalovanému úvěr, ačkoli existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (mj. žalovaný byl v době uzavření smlouvy v exekuci).

32. Smlouva je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze žalobci přiznat právo na smluvní instituty, jako jsou smluvní poplatky, smluvní úroky či smluvní pokuta. Žalobce má jen právo na vrácení poskytnuté jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona. Žalobce tak má právo na vrácení jistiny úvěru ve výši 5 204,29 Kč (tj. 20 000 Kč mínus14 795,71 Kč) [viz výrok I.].

33. Ve zbytku jistiny úvěru (8 000,45 Kč), stejně jako co do požadavku na zaplacení smluvního úroku a dalších smluvních institutů (smlouva je absolutně neplatná, tj. od počátku, tedy právně neexistuje) soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (viz výrok II. – smluvní poplatek za poskytnutí a správu úvěru, smluvní pokuta, smluvní sankční poplatky a smluvní úrok). Úroky z prodlení 34. Rovněž je žaloba nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroků z prodlení. To již při aplikaci § 13 o. z. a mj. názorů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 35. Citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023, bod 56.; Nejvyšší soud se od něj neodchýlil ani v usnesení ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je zásadně respektován i v praxi nižších soudů, veřejnosti dostupné např. na https://rozhodnuti.justice.cz/soudnirozhodnuti (srov. např. následující rozsudky : Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11.; Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 25 Co 140/2023, bod 34.; Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. 34 Co 128/2024, bod 12. a 13; Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023 č. j. 49 C 229/2022-94, bod 16. a 17., a ze dne 3. 4. 2024 č. j. 48 C 28/2024-26; Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 3. 2023 č. j. 12 C 13/2023-71, bod 17., či ze dne 23. 10. 2023 č. j. 16 C 168/2023-74, bod 25. a 26; Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 8. 2023 č. j. 7 C 10/2023-23, bod 18.; Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 7 C 67/2024 – 44, bod 36., či ze dne 27. 6. 2024 č. j. 7 C 44/2024-67, bod 20; Okresního soud v Českých Budějovicích ze dne 24. 4 2024 č. j. 36 C 9/2024-38, ze dne 2. 7. 2024 č. j. 10 C 18/2024-76, bod 14., či ze dne 2. 7. 2024 č. j. 25 C 84/2024-89, bod 19.; Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 7. 2024 č. j. 12 C 87/2024-39, bod 11.; Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2024 č. j. 11 C 102/2024-96, bod 19.; Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 7. 2024 sp. zn. 19 C 142/2024; Okresního soudu v Jablonci and Nisou ze dne 2. 7. 2024 č. j. 5 C 102/2024-22, bod 18.; Okresního soudu v Rychnově and Kněžnou ze dne 1. 7. 2024 č. j. 3 C 106/2024-50, bod 5.; Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 6. 2024 č. j. 27 C 128/2024-26, bod 11. aj.).

36. Výklad § 87 odst. 1 věta poslední zákona, tj. „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“, přijatý v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, přitom odpovídá i ustálené judikatuře týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka, tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – přitom obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník i za účinnosti o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). „Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3315/2023-62).

37. Ustanovení § 87 zákona tak představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která tak má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. Nárok věřitele (zde žalobce) na úroky z prodlení před vydáním rozsudku nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná spotřebitelka dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona.

38. Žalovaný k žalobě nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Z těchto důvodů soud určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 3 dny od právní moci rozsudku, ostatně i v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11.).

39. Soud rozhodl – v souladu s § 115a o. s. ř. i s judikaturou - bez jednání. Například Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2368/22 vysvětlil, že „soud podle ust. § 115a o. s. ř. by zkrátil práva účastníka řízení na poučení soudu podle ust. § 118a o. s. ř. za situace, kdy by účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní a z těchto důvodů příslušný soud nemohl náležitě zjistit skutkový stav věci jen na základě účastníky předložených listin. Taková situace však nenastala. Stěžovatelka okresnímu soudu předložila k prokázání svých tvrzení řadu listinných důkazů, z nichž soud odpovídajícím způsobem zjistil skutkový stav.“. Obdobná situace nastala i v nyní souzené věci. Žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, z jakých konkrétních údajů ohledně úvěruschopnosti žalovaného předchůdce žalobce vycházel, a jaké konkrétní údaje ohledně úvěruschopnosti žalovaného předchůdce žalobce ověřoval a jaké naopak neověřoval (viz důkaz Zákaznickou kartou argumentací a contrario ve vztahu k části „Ověřené dokumenty“ a též doplnění žaloby v reakci na výzvu soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Rozhodnutí zdejšího soudu nespočívá na neunesení břemene tvrzení či důkazního na straně žalobce, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu (nejde tak o stav non liquet; ostatně obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2022 č. j. 47 Co 126/2021-157, zejména bod 12. a 15., dostupný např. na www.beck-online.cz či na https://rozhodnuti.justice.cz/soudnirozhodnuti).

40. Jak ostatně vysvětlil Ústavní soud i v nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2440/19, „K projednání věci samé tedy není třeba ve smyslu § 115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci.“. Ohledně adekvátní interpretace citovaného nálezu soud odkazuje již na shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 126/2021-157, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. 25 Cdo 979/2024 (zejména bod 7.), či na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2022 č. j. 11 Co 242/2022-73 (bod 7.). Náklady řízení a soudní poplatek 41. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, měl by proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému ovšem žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl ve výroku III. tohoto rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

42. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1 379 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán, neboť nároky žalobce bylo nutné blíže prozkoumat. Proto soud podle položky 2 bodu 2 Sazebníku k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích doměřil žalobci výrokem IV. rozsudku poplatek podle položky 1 [v nynějším případě jde o doplatek ve výši 345 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činil 1 724 Kč].

Poučení

Právní posouzení Úroky z prodlení Náklady řízení a soudní poplatek Poučení: