47 C 208/2024 - 37

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce:[Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] [Anonymizováno] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 14 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení částky 500 Kč z titulu jistiny, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 636,57 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 087,9 Kč, úroku z prodlení z částky 14 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 14 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 180 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 6. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: - jistinu ve výši 14 000 Kč, - kapitalizované úroky ve výši 2 087,90 Kč, - kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 636,57 Kč, - úroky v sazbě 21,39 % ročně z dlužné jistiny 14 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, - úroky z prodlení v zákonné sazbě 11,75 % ročně z dlužné jistiny 14 000 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 10. 2021, č. [hodnota].

2. Žalovaná se během řízení nevyjádřila.

3. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], a žalovanou došlo dne 21. 10. 2021 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 21. 10. 2021, č. [hodnota]).

5. Právní předchůdce žalobce, jakožto poskytovatel úvěru, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou částku splácet dle zákaznické karty ze dne 20. 10. 2021. Věřitel přijal závěr, že žalovaná má příjem ze státní podpory ve výši 10 500 Kč, že další čisté příjmy domácnosti žalované činí 40 000 Kč, což činí celkem částku 50 500 Kč, a že žalovaná nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, tudíž je dána schopnost žalované splácet nynější úvěr (důkaz: Zákaznická karta ze dne 20. 10. 2021). Právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy o úvěru č. [hodnota] majetkovou situaci žalované z jen výměru sociální podpory za měsíc červenec roku 2021 a vyšel z tvrzení žalované, že její odhadované měsíční výdaje činí 3 820 Kč (důkaz: Zákaznická karta).

6. Žalovaná se zavázala v citované smlouvě splácet úvěr částkou 381 Kč týdně, s úrokem 21,39 % ročně, v celkem [hodnota] splátkách, poslední splátka dne 19. 1. 2023 (důkaz citovanou smlouvou). Žalovaná zaplatila toliko částku 1 500 Kč (viz již tvrzení žalobce v žalobě a důkaz Tabulkou umoření).

7. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 žalobci jako novému věřiteli, (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. [hodnota] Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. [hodnota] ze Seznamu postoupených pohledávek; dále oznámení o postoupení pohledávky původního věřitele ze dne 29. 9. 2023 odeslané žalované). Právní posouzení 8. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.

9. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, se splatností do 19. 1. 2023, s úrokem ve výši 21,39 % ročně.

10. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

11. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

13. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

15. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“.

16. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

17. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry: A) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit, B) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva apod. bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

18. Věřitel v řešené věci těmto požadavkům na zkoumání úvěruschopnosti nedostál.

19. Pokud jde o zkoumání příjmů žalované ze strany věřitele před uzavřením smlouvy, žalobce vyšel z nesprávného závěru o celkovém příjmu domácnosti žalované 50 500 Kč (srov. např. tvrzení žalobce v podání z 8. 9. 2024 na č. l. 18 verte). Doložený příjem žalované však činil jen 10 500 Kč, a to ještě ze sociálního systému státu (tzv. mateřská, resp. rodičovská). Ve zbylém rozsahu 40 000 Kč měsíčně tak nebylo původnímu věřiteli doloženo ničeho. Ostatně žalovaná v Zákaznické kartě uvedla, že počet zdrojů příjmu je „1“. Ze Zákaznické karty plyne, že ve skutečnosti v částce 40 000 Kč nemělo jít o příjem žalované, ale o příjem jiného člena její domácnosti (srov. „další čisté příjmy domácnosti“ versus „čistý příjem žadatele“). I kdyby byl relevantní příjem jiného člena domácnosti (který ale nebyl smluvně zavázán právnímu předchůdci žalobce splácet úvěr), tak tento nebyl ověřen původním věřitelem (srov. důkaz Zákaznickou kartou ve smyslu argumentu a contrario – ze Zákaznické karty plyne, že byl ověřen jen příjem žalované ve výši 10 500 Kč jakožto „mateřská, rodičovská“ výměrem za červenec 2021).

20. Co se týká výdajů žalované, původní věřitel vyšel jen z částky 3 820 Kč měsíčně, a to výhradně na základě tvrzení žalované, nadto jen výdajů explicitně žalovanou „odhadovaných“. Z toho vyplývá, že výdaje žalované ani na základní životní potřeby nebyly stanoveny dle skutečnosti.

21. Původní věřitel nijak neověřoval výdaje žalované.

22. Přitom žalovaná v Zákaznické kartě z 20. 10. 2021 uvedla, že vyživuje další jednu osobu. Částka 3[Anonymizováno]820 Kč měsíčně na živobytí pro dvě osoby, byť by jedna z nich byla malé dítě, je nereálná, resp. je podhodnocená. Taková částka nemůže pokrýt výdaje na bydlení, energie a služby spojené s bydlením, stravu a ošacení, nemluvě o další potřebné péči.

23. Věřitel neověřil ani to, zda žalovaná skutečně bydlí s rodiči (jak uvedla v Zákaznické kartě), od čehož se odvíjí potenciální výše nákladů na živobytí.

24. Mimo zkoumání věřitele zůstaly i výdaje žalované a jejich skladba na výživu dítěte žalované.

25. Věřitel v této právní věci porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a poskytl žalované úvěr, ačkoli existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Smlouva je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze žalobci přiznat právo na smluvní instituty, jako jsou smluvní poplatky či smluvní úrok. Žalobce má jen právo na vrácení poskytnuté jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona. Ve zbytku soud musel žalobu zamítnout.

27. Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru ve výši 13 500 Kč (výrok I.) a ve zbytku zažalované jistiny úvěru (žalobce požadoval jistinu úvěru ve výši 14 000), tj. 500 Kč, je žaloba nedůvodná (výrok II.), stejně jako je nedůvodná co do požadavku na zaplacení smluvního úroku (výrok II.). Úroky z prodlení 28. Rovněž je žaloba nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení (výrok II.). To již při aplikaci § 13 o. z. a mj. názorů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“.

29. Citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023, bod 56.; Nejvyšší soud se od něj neodchýlil ani v usnesení ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je zásadně respektován i v praxi nižších soudů, veřejnosti dostupné např. na https://rozhodnuti.justice.cz/soudnirozhodnuti (srov. např. následující rozsudky : Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11.; Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 25 Co 140/2023, bod 34.; Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. 34 Co 128/2024, bod 12. a 13; Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023 č. j. 49 C 229/2022-94, bod 16. a 17., a ze dne 3. 4. 2024 č. j. 48 C 28/2024-26; Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 3. 2023 č. j. 12 C 13/2023-71, bod 17., či ze dne 23. 10. 2023 č. j. 16 C 168/2023-74, bod 25. a 26; Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 8. 2023 č. j. 7 C 10/2023-23, bod 18.; Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 7 C 67/2024 – 44, bod 36., či ze dne 27. 6. 2024 č. j. 7 C 44/2024-67, bod 20; Okresního soud v Českých Budějovicích ze dne 24. 4 2024 č. j. 36 C 9/2024-38, ze dne 2. 7. 2024 č. j. 10 C 18/2024-76, bod 14., či ze dne 2. 7. 2024 č. j. 25 C 84/2024-89, bod 19.; Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 7. 2024 č. j. 12 C 87/2024-39, bod 11.; Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2024 č. j. 11 C 102/2024-96, bod 19.; Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 7. 2024 sp. zn. 19 C 142/2024; Okresního soudu v Jablonci and Nisou ze dne 2. 7. 2024 č. j. 5 C 102/2024-22, bod 18.; Okresního soudu v Rychnově and Kněžnou ze dne 1. 7. 2024 č. j. 3 C 106/2024-50, bod 5.; Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 6. 2024 č. j. 27 C 128/2024-26, bod 11. aj.).

30. Výklad § 87 odst. 1 věta poslední zákona, tj. „Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“, přijatý v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, přitom odpovídá i ustálené judikatuře týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka, tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – přitom obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník i za účinnosti o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). „Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3315/2023-62).

31. Z citovaného plyne, že ustanovení § 87 zákona představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která tak má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy. Nárok věřitele (zde žalobce) na úroky z prodlení před vydáním rozsudku nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná spotřebitelka dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona.

32. Žalovaná k žalobě nevyjádřila. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti (např. ve splátkách). Žalovaná nadto byla vyzvána přípisem soudu ze dne 11. 9. 2024 (viz č. l. 24) k osvětlení jejích poměrů stran schopnosti a možnosti splatit jistinu úvěru (a to i s poučením o následcích nesplnění výzvy), ale zůstala pasivní, což spravedlivě jde k její tíži (jde o skutečnosti v její prospěch a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce, který tu je v informačním deficitu). Již z těchto důvodů soud určil žalované lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 3 dny od právní moci rozsudku (obdobně v soudní praxi srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2024 č. j. 8 Co 145/2024-119, bod 10. až 11. ve spojení s § 13 o. z.). Náklady řízení 33. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch ve věci částečný (viz výrok I. a II.) Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení.

34. Úspěch žalobce lze kvantifikovat částkou 13 500 Kč. Žalovaná měla v řízení následující úspěch částkami: 500 Kč na jistině, 2 087,90 Kč (kapitalizovaných úroky), 2 636,57 Kč (kapitalizované zákonné úroky z prodlení), úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 28. 9. 2023 kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku do 25. 10. 2024, tj. 2 262,15 Kč, a úrok ve výši 21,39 % ročně z částky 14 000 Kč kapitalizovaný od 28. 9. 2023 ke dni vyhlášení rozsudku, tj. 3 225,82 Kč. Celkem tak žalovaná měla v řízení úspěch v částce 11 712,44 Kč. Procentuálně vyjádřeno žalobce byl úspěšný v rozsahu 54 %, neúspěšný v rozsahu 46 %, tedy má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 8 %.

35. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, odměny advokáta po 300 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) předžalobní výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

36. Za úkon podání ze dne 8. 9. 2024 soud náhradu odměny nepřiznal, neboť neshledal úkon za účelný ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., resp. za takový, aby jej bylo možno honorovat odměnou dle advokátního tarifu. Jednalo se totiž o doplňování skutečností, které měly a mohly být uvedeny již v samotné žalobě. Proto soud žalované nemůže uložit povinnost nahrazovat takové úkony. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. předpokládá účelnost úkonů.

37. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu.

38. Náhrada za DPH v sazbě 21 %, jejímž plátcem právní zástupce žalobce je (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), činí 252 Kč.

39. Z celkové částky 2 252 Kč představuje podíl 8 % náhradu nákladů řízení ve výši 180 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce. Lhůta tří dnů k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.