47 C 219/2022-76

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 405 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 167 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatil žalobci 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 167 000 Kč od [datum] do [datum] a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 198 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 36 670 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalované částky 405 000 Kč s příslušenstvím, představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím (nezákonným trestním stíháním žalobce) a omezením na svobodě v důsledku vazby s odůvodněním, že usnesením policejního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Žalobce byl obviněn ze spáchání zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen„ TZ“), přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) TZ, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 TZ a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) TZ, za což mu hrozil trest odnětí svobody až na deset let. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byl žalobce vzat do vazby, a to s účinky ode dne [datum] v 23:55 hodin, z níž byl propuštěn na základě usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], byl žalobce následně zproštěn obžaloby v plném rozsahu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Žalobce požadoval finanční zadostiučinění v částce 1 500 Kč za každý den nezákonného omezení na svobodě nuceným pobytem ve vazbě, tj. celkem za 170 dnů a v částce 500 Kč za každý další den nezákonného trestního stíhání, tj. celkem za 300 dnů. Pokud jde o výši požadované částky vycházel žalobce z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, podle něhož je adekvátním odškodněním částka 500 Kč až 1 500, Kč za jeden den trvání vazby. Žalobce se domáhal odškodnění při samé horní hranici daného rozpětí, když ve vazbě strávil vzhledem k povaze obvinění zcela nepřiměřenou dlouhou dobu v délce téměř půl roku a uvalení vazby, jakož i nezákonné trestní stíhání mělo zcela nepochybně negativní dopady do společenské pověsti a cti žalobce. Žalobce uplatnil u žalované svůj nárok dne [datum], avšak ten nebyl ze strany žalované v šestiměsíční lhůtě od jeho uplatnění ani z části uspokojen, a proto se žalobce domáhal v souladu s ust. § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk“), náhrady škody u soudu.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] učinila nesporným, že u ní žalobce podáním doručeným dne [datum] uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ve výši 255 000 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání, a to vše v souvislosti s řízením vedeným u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání posoudila tak, že přiměřeným zadostiučiněním shledala konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci byla poskytnuta omluva. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné vazební stíhání vyhověla co do částky 167 000 Kč, což žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne [datum], ve zbylém rozsahu nebyla žádost žalobce shledána důvodnou. Žalovaná zrekapitulovala obsah soudního spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] a k nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání se vyjádřila tak, že konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutím omluvy žalobci považuje za dostatečnou satisfakci, když skutečný vznik nemajetkové újmy v souvislosti s trestním stíháním nebyl ze strany žalobce dostatečně tvrzen ani prokázán. Délku trestního stíhání jeden rok a tři měsíce žalovaná nehodnotila jako nepřiměřenou. K nemajetkové újmě za nezákonné rozhodnutí o vazbě žalovaná uvedla, že žalobci vzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012 přiznala žalobci náhradu ve výši 1 000 Kč za 1 den vazby. Žalovaná dále uvedla, že žalobce byl vazebně stíhán od [datum] do [datum], což činí celkem 167 dní, nikoliv tedy 170 dní, jak žalobce v žádosti uvedl. Pro zbývající část žalovaného nároku žalovaná neshledala podmínky odpovědnosti státu dle OdpŠk, neboť mimosoudně poskytnuté zadostiučinění považuje za dostatečné.

3. Žalobce svým podáním ze dne [datum] vzal svou žalobu z důvodu plnění žalovanou částečně zpět co do dobrovolně vyplacené částky ve výši 167 000 Kč a současně uvedl, že ve zbývajícím rozsahu na podané žalobě trvá. Se zřetelem na částečné zpětvzetí žaloby učiněné žalobcem, jak uvedeno pod bodem 3. výše, soud řízení ve smyslu § 96 odst. 1 o. s. ř. výrokem I. částečně zastavil.

4. Dne [datum] podal žalobce repliku k vyjádření žalované, ve které uvedl, že pokud jde o povahu trestního stíhání trestný čin znásilnění je považován za jeden z nejvážnějších trestných činů obsažených v trestním zákoníku a pojí se s ním veřejné odsouzení a stigmatizace a žalobce tak oprávněně vnímá trestní stíhání ve zde projednávané věci jako zvláště negativní. K následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce uvedl, že trestní stíhání podstatným způsobem zasáhlo do jeho lidské důstojnosti a zvlášť závažným způsobem narušilo jeho život v soukromé i rodinné sféře, neboť jej poškodilo v očích jeho přátel i příbuzných. Žalobce dále uvedl, že nadále požaduje uhrazení částky ve výši 88 000 Kč za nezákonné rozhodnutí o vazbě. Částka 1 000 Kč denně, zvolená žalovanou, se žalobci nejeví jako dostatečná, když ve vazbě strávil téměř půl roku, což představuje závažný zásah do jeho práv a soukromého života. Nadto žalobce uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012 je již jedenáct let starý a od jeho vynesení se podstatným způsobem změnila cenová hladina i životní úroveň v České republice a domnívá se, že částka 1 000 Kč by v současnosti měla představovat minimální hodnotu adekvátního odškodnění.

5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce u žalované nároky předběžně uplatnil, a to dne [datum] a dále nebylo pochyb stran průběhu trestního stíhání žalobce. Řízení bylo vůči žalobci zahájeno usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie [obec] I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce ze spáchání přečinů nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nebezpečné pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) a písm. d) tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum]. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] zamítnuta, neboť byla nedůvodná. Usnesením [název soudu] ze dne [datum] byl vzat žalobce do vazby s tím, že se vazba započítává ode dne [datum]. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost, která byla usnesením [název soudu] ze dne [datum] zamítnuta. Dne [datum] podalo Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy] na ponechání žalobce ve vazbě. Dne [datum] se konalo vazební zasedání u [název soudu], na němž bylo rozhodnuto o ponechání žalobce ve vazbě, neboť vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu trvá i nadále. Dne [datum] byla podána u [název soudu] na žalobce obžaloba. Dne [datum] usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] byl žalobce propuštěn na svobodu za současného nahrazení důvodu vazby podle § 67 písm c) tr. řádu uložením předběžného opatření podle § 73 odst. 1 písm. d), § 88d tr. řádu, spočívajícího v zákazu jakéhokoliv osobního, písemného, elektronického či telefonického styku s poškozenou [jméno] [příjmení]. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žadatel stíhán. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum] a tímto bylo řízení pravomocně skončeno.

7. Z opisu z evidence rejstříku trestů žalobce soud zjistil, že žalobce byl v průběhu let [rok] [rok] několikrát pravomocně odsouzen (11x) a opakovaně mu byl uložen nepodmíněný trest svobody, kdy i přestože docházelo k podmíněnému propuštění žalobce, ve vězení strávil cca 10 let. V případě odsouzení žalobce se jednalo především o majetkovou trestnou činnost (např. podvod).

8. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že do doby vzetí do vazby žalobce pracoval jako kondiční trenér ve fitness centru [název], ve kterém většinou trénoval ženy. Skutek, ze kterého byl stíhán v současně projednávané věci, je úplně jiného charakteru, než žalobcova předchozí trestná činnost majetkového charakteru. Komunitou se povědomí o trestním stíhání žalobce rychle rozneslo, a i když byl zhruba po půl roce propuštěn z vazby, ženy s ním o tréninky již neměly zájem, proto se nyní již práci trenéra nevěnuje. K dotazu soudu vypověděl, že příjem si nyní zajišťuje prostřednictvím brigád jako řidič nebo ochranka na různých akcích. Kvůli trestnímu stíhání se musel přestěhovat z [obec] do [obec], teď se stěhuje do [obec]. Žalobce dále vypověděl, že doufá, že se bude moci vrátit k práci kondičního trenéra, avšak pořád se necítí komfortně, když do nějakého fitness centra přijde, má pocit, že se na něj koukají skrz prsty. Trestní stíhání negativně ovlivnilo i jeho rodinné vztahy, s rodinou (bratranci, strýcové, bratr) nyní moc v kontaktu není, jediný bratr se mu jako jediný omluvil, neboť na počátku trestního stíhání mu ani rodina nevěřila, že je nevinný. Jako příklad pokřivených vztahů uvedl, že když se nyní chystá jet na chatu, musí např. tchánovi předem oznámit, že tam jede, protože tchán se ho nechce potkat. Vzhledem k jeho trestní minulosti, nebylo pochyb, že mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Kamarádi, kteří ho znali dlouho, ho podporovali a věřili mu, že se znásilnění nedopustil.

9. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] jakožto bývalé klientky žalobce vzal soud za zjištěné, že s žalobcem po dobu asi 3-4 měsíců pravidelně trénovala. Poté se jí přestal ozývat, od známých posléze zjistila, že byl ve vazbě z důvodu znásilnění. Když žalobce z vazby pustili, opětovně ji kontaktoval s tím, zda chce pokračovat v tréninku, což samozřejmě odmítla. Sport dělá na profesionální úrovni a není v jejím zájmu mít v okolí lidi, kteří by ji negativně ovlivňovali špatnou pověstí. Na uvedeném ničeho nemění, že věděla, že žalobce později zprostili, nyní má již jiného trenéra. O kauze žalobce ve fitness centru/komunitě těchto sportovců mluvil skoro každý a přestože byl žalobce zproštěn, pořád si to stigma nese a svědkyně si nemůže dovolit spolupráci s lidmi se špatnou pověstí. K dotazu soudu, zda ji nevadilo, že byl žalobce již v minulosti trestaný, vypověděla, že žalobce byl sice trestaný, ale„ nebylo to ohledně dívek“. Věděla, že je takový„ průserář“, ale vnímala to jako běžné průsery, které má skoro každý. Uvedla, že i její kamarádky [jméno], [jméno], [jméno] s žalobcem po vzetí do vazby přerušily kontakt a o hodiny s ním již pak neměly nikdy zájem… 10. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil. Jak výslech žalobce, tak výslech svědkyně soud hodnotí jako spontánní a věrohodné.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobkyně nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

17. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhána pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200). Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

18. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/ 2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 19. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

20. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobkyně došlo.

21. Žalobce se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 150 000 Kč.

22. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum], kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do [datum], kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek, tedy zhruba 1 rok a 3 měsíce. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobkyně. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako věci zcela přiměřenou.

23. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

24. Žalobce byl stíhán z přečinů nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nebezpečné pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) a písm. d) tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud připouští, že se jednalo o trestnou činnost, jež má nepochybně způsobilost vyvolat zvýšení společenského odsouzení, zvláště pak s ohledem na dřívější povolání žalobce jakožto kondičního trenéra spolupracujícího především s ženami. Dále dle soudu nemajetkovou újmu významně zvyšuje okolnost, že žalobce byl stíhán z úmyslných trestných činů a že mu hrozil trest odnětí svobody až 10 let. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

25. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

26. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

27. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého a pracovního života, zdraví, na zachování osobní cti a dobré pověsti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že žalobce musel skončit s povoláním kondičního trenéra, jenž se předtím zaměřoval především na trénink žen, jež povahu skutku, ze kterého byl žalobce posledně stíhán, vnímaly velmi negativně a další spolupráce s žalobcem se obávaly. V řízení bylo prokázáno, že uvedeným trestním stíháním byla poškozena i pověst žalobce, když k návratu klientely nedošlo ani po jeho pravomocném zproštění a svědkyně [příjmení] vypověděla, že negativní vnímání žalobce se mezi komunitou sportovců nenapravilo. Žalobce se zejména s ohledem na svoji trestní minulost obával nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud má dále za zjištěné, že žalobce v důsledku trestního stíhání byl do určité míry zasažen i jeho rodinný život, když rodina z počátku nevěřila, že je nevinný a tchán se dodnes kontaktu s žalobcem vyhýbá. Na druhou stranu nutno uvést, že trestní řízení žalobce nebylo medializováno a že žalobce je již osobou, která má zkušenost s trestním stíháním, v této souvislosti soud tedy zohlednil skutečnost, že žalobce nebyl již osobou bezúhonnou a dokonce opakovaně vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody.

28. Soud ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení.

29. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 40 000 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud předně zohlednil, že žalobce byl stíhán pro vícero trestných činů, jichž se měl dopustit úmyslně, s čímž úzce souvisí, že žalobce se s ohledem na trestní sazbu až 10 let ve spojení se svojí trestní minulostí dle názoru zdejšího soudu zcela důvodně obával uložení nepodmíněného trestu. Konkrétní výši částky odůvodňuje výše uvedená povaha trestní věci s trestní sazbou 2 až 10 let a zejména pak shora popsaný zásah do soukromého života žalobce, zejména v pracovní a rodinné sféře a zásah do jeho pověsti, kdy se zřetelem na povahu skutku byl vnímán okolím žalobce velmi negativně, a to ačkoliv se nejednalo, jak uvedeno výše, o osobu bezúhonnou. Výstižně se v tomto ohledu vyjádřila svědkyně [příjmení], jež uvedla, že předtím brala osobu žalobce vzhledem k jeho odsouzení za majetkovou trestnou činnost jako„ průseráře“, ale nikdy nešlo„ o dívky“. Soud tak hodnotil povahu skutku jako výrazně více dehonestující, než tomu bylo u předchozí trestné činnosti žalobce. Naopak vzhledem ke skutečnosti, že věc nebyla medializována, žalobce je osobou s trestní minulostí, jsou okolnosti, jež nemajetkovou újmu žalobce snižují. Nadto soud zohlednil, že žalobce uvedl, že měl podporu kamarádů, kteří jej dlouho znali a ti věřili, že skutek nespáchal. Jiné zásahy žalobce netvrdil. Pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění.

30. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ 31. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 42 C 232/2015 (u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 68 Co 198/2017), kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 60 000 Kč. V tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 2, 3 písm. b) trestního zákoníku, tj. hrozila mu trestní sazba až 12 let. Povaha trestného činu tak byla obdobná, akorát poškozený v porovnávaném případě s ohledem na stíhání podle odstavce byl ohrožen vyšší sazbou než zdejší žalobce. Stejně jako zdejší žalobce byl poškozený osobou, která již měla zkušenost s trestním stíháním. Trestní stíhání pak trvalo 7 měsíců, tedy obdobně jako ve zde projednávané věci a stejně jako ve zde sozené věci byla poškozena pověst poškozeného. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven tlaku trestního stíhání, žil v nejistotě, jak trestní stíhání dopadne. Oproti případu žalobce však soud shledal mnohem významnější dopady trestního stíhání do života poškozeného, když v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl ovlivněn ze znásilnění nezletilé dcery, opakovaně se musel podrobovat sexuologickým vyšetřením. Došlo k významnému narušení rodinného života, zejména v podobě manželského soužití, byl narušen jejich intimní život. Poškozený přišel o kamarády, kteří se s ním přestali stýkat, nespal, hubnul. Poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 60 000 Kč. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá k závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobci je částka nižší než v porovnávaném případě, a to konkrétně částka 40 000 Kč, jež dle soudu je odůvodněna především mírnějšími dopady trestního stíhání do života žalobce, neboť ačkoliv byl žalobce zasažen v pracovním životě a nepochybně byla zasažena jeho pověst, dopady trestního stíhání v porovnávané věci soud shledal jako mnohem závažnější. Nadto v porovnávané věci byl poškozený odsouzen dříve jenom jedenkrát a nebyl ve výkonu nepodmíněného trestu, kdežto zdejší žalobce byl již 11x shledán pravomocně vinným a více jak 10 let strávil ve vězení. V rozsahu 40 000 Kč tedy soud žalobě vyhověl a co do částky 110 000 Kč proto žalobu zamítl.

32. Žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl.

33. Jde-li o druhý nárok žalobce, náhradu nemajetkové újmy způsobené mu v důsledku výkonu nezákonné vazby ve výši 88 000 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby) od [datum] do [datum]. Zdejší soud se zaměřil na zkoumání kritérií vytyčených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 111. 2012, spzn. 30Cdo 2357/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/ 2012, tedy na a) povahu trestní věci, b) celkovou délku vazby, c) následky v osobní sféře žalobce. V R 52/2012 Nejvyšší soud uvedl, že adekvátním, avšak orientačním odškodněním nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za den trvání vazby. K povaze trestní věci odkazuje zdejší soud na bod 24 rozsudku. Omezen na osobní svobodě byl žalobce 167 dnů. Vazba byla odůvodněna ust. § 67 písm. c) trestního řádu, šlo tedy o tzv. předstižnou vazbu. Žalobce při účastnické výpovědi, které zdejší soud uvěřil, uvedl, že doba vazby se mu zdála vzhledem k okolnostem věci jako nepřiměřená, jako kondiční trenér ztratil svoji ženskou klientelu, když po propuštění z vazby s ním již nechtěly spolupracovat. Ačkoliv byl pravomocně zproštěn, poškodilo to jeho pověst a dobré jméno. Omezením na svobodě tak byl významně zasažen jeho soukromý život a pracovní život, když nyní se pro nedostatek klientely živí jako řidič nebo ochranka Připustil však, že ve vězení strávil již za předchozí majetkovou trestnou činnost více jak 10 let a netvrdil žádné negativní chování ze strany vězeňské služby, ani netvrdil jiné negativní dopady, jako je typicky odloučení od osob žijících ve společné domácnosti. Pokud jde o srovnávací judikaturu (jakkoli si je zdejší soud vědom, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, se vztahuje k náhradě nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání), v rozsudku zdejšího soudu č.j. 42 C 223/2015 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. 18 Co 50/2018, zdejší soud konstatoval, že žalobci nedůvodně stíhanému za spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3c trestního zákoníku, který byl ve vazbě 398 dnů, přičemž nikdy před tím ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobod nebyl, náleží zadostiučinění ve výši 750 Kč za den, kdy soudy zohlednily, že v případě tohoto poškozeného šlo o osobu opakovaně trestně stíhanou, která již v předchozím období vykonala vazbu o délce 20ti měsíců. Jakkoli zdejší soud nebagatelizuje újmu, kterou žalobce ve vazbě utrpěl, domnívá se, že dostatečným zadostiučiněním je poskytnutí částky 1 000 Kč za den, a to jednak ke skutečnosti, že oproti srovnávanému případu byl žalobce dokonce opakovaně pravomocně odsouzen (nejen opakovaně trestně stíhán), ale jak sám připustil, ve vězení strávil doposavad zhruba 10 let, což je skutečnost, jež velmi intenzivně snižuje nemajetkovou újmu žalobce, která byla v posuzovaném případě způsobena výkonem vazby, neboť poškozenému, který vykonává vazbu poprvé a nebyl nikdy předtím ani trestně stíhán, vzniká výkonem nezákonné vazby nepochybně významně vyšší nemajetková újma, než osobě, která již má zkušenost s výkonem vazby a dokonce i výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nadto oproti srovnávanému případu žalobce netvrdil žádný zásah do rodinného života, když pro úplnost soud uvádí, že ve srovnávaném případě, bylo poškozenému v důsledku pobytu ve vazbě znemožněno vychovávat nezletilého syna jeho manželky. Přiměřeným zadostiučiněním nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu tak zdejší soud shledal částku 167 000 Kč, jež byla však již žalovanou dne [datum] žalobci vyplacena, proto žalobu ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 88 000 Kč zamítl.

34. Stran vlivu inflace/ekonomického růstu na odškodnění ve finanční podobě, Nejvyšší soud konstatoval, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Zdejší soud tedy nenachází důvod, pro který by bylo namístě předmětnou právní otázku posoudit nyní jinak.

35. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od [datum] do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) s tím, že v části, v níž bylo řízení zastaveno pro plnění žalované po podání žaloby, soud přiznal úrok z prodlení do dne zaplacení částky žalovanou, tj. do [datum].

36. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 3; § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Při rozhodování soud vyházel z toho, že žalobce byl plně úspěšný ohledně obou nároků na náhradu nemajetkové újmy (usnesení NS ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013), přičemž tarifní hodnota u těchto nároků činí 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) cit. vyhlášky č. 177/1996 (dále jen „AT“) Sb. (usnesení NS ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a že je nezbytné vyjít ze součtu tarifních hodnot dle § 12 odst. 3 zmíněné vyhlášky. Tarifní hodnotu tak představuje částka 100 000 Kč (50 000 Kč 50 000 Kč). Žalobce byl plně úspěšný ohledně obou nároků na náhradu nemajetkové újmy (tarifní hodnota 100 000 Kč), neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo i jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. již výše zmíněný rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 - což platí i za situace, kdy je po podání žaloby dobrovolně plněno a soud řízení o jinak důvodně uplatněném nároku zastaví, pročež mu soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

38. Žalobci vznikly náklady řízení, které sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč -) odměny za 5x účelně vynaložený úkon právní služby po 5 100 Kč bez DPH a 1x 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, částečné zpětvzetí žaloby z [datum], 2x účast u ÚJ dne [datum] a dne [datum]) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a); § 11/1 a), d), g) AT -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 5 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč -) právní zástupce žalobkyně je plátce DPH Tedy celkem činí náklady řízení 36 670 Kč s DPH. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu a dále soud neshledal účelné vyjádření žalobce ze dne [datum], když k takovému vyjádření nebyl soudem vyzván a veškerou uvedenou argumentaci mohl uplatnit již v podání ze dne [datum], za něž mu náhrada byla přiznána, případně u nařízeného jednání.

Poučení