15 Co 234/2024 - 178

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za níž jedná [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení částky 75 800 Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 6. 2024, č. j. 23 C 48/2023-125, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění následovně: Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 12 500 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů řízení částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu ohledně částky 63 300 Kč (výrok I.), dále zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 12 500 Kč (výrok II.) a naposledy zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady řízení v částce 40 558,50 Kč (výrok III.). Okresní soud rozhodoval o žalobě žalobce, kterou se po žalované domáhal zaplacení částky 75 800 Kč představující náhradu nemajetkové újmy. Svou žalobu odůvodnil tím, že usnesením Policie ČR ze dne 27. 1. 2021 bylo zahájeno jeho trestní stíhání, v němž byl viněn ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“) a přečinu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 TZ, přičemž následně došlo v srpnu 2021 k překvalifikaci jednání žalobce na přečin nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 TZ a přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 TZ. Dne 16. 11. 2021 byla ve věci podána obžaloba a usnesením Okresního soudu v Karviné[Anonymizováno]ze dne 27. 1. 2022 byla trestní věc žalobce postoupena [Anonymizováno] k projednání a rozhodnutí s tím, že jednání žalobce nebylo možno kvalifikovat jako vytýkané přečiny, ale mohlo by se jednat o přestupky. Dle ustálené soudní praxe přitom stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Žalobce s ohledem na postoupení trestní věci podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „TŘ“), k projednání v přestupkovém řízení považuje usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní stíhání za nezákonné, a proto u žalované uplatnil podáním ze dne 3. 8. 2022 právo na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná pak ve svém stanovisku ze dne 17. 1. 2023 konstatovala, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), za jeho vydání se žalobci omluvila a přiznala mu náhradu nákladů vynaložených na právní služby obhájce ve výši 40 499,91 Kč. Žalobce pak v tomto řízení nárokuje částku 75 800 Kč jako nemajetkovou újmu, a to jako denní odškodnění ve výši 200 Kč za celkem 379 dnů trestního řízení. Pokud se týče následků způsobených žalobci trestním řízením v jeho osobnostní sféře, pak žalobce uváděl, že trestní řízení mělo vliv na jeho psychiku, nesl jej špatně, nespal kvůli němu a zhubl. Zejména pak na něj měla vliv skutečnost, že měl v celé věci figurovat jako poškozený, a nikoliv jako obviněný. Negativní následky mělo trestní stíhání i na jeho vztahy se sestrou a manželkou. O jeho stíhání se pak dozvěděli i členové výboru společenství vlastníků bytových jednotek v domě, v němž žalobce bydlí, a jehož je předsedou a rozneslo se to i mezi sousedy. Žalobce to vnímal jako ztrátu autority a tak, že se na něj sousedé dívají, jako by byl vinen. Navíc žalobce musel svému nadřízenému v zaměstnání vysvětlovat, z jakého důvodu si na něj Policie ČR vyžádala pracovní posudek. Žalobce také poukazoval na skutečnost, že se mu jako poškozenému nepodařilo v rámci trestního řízení domoci právního titulu k náhradě škody na zdraví v adhezním řízení, a to právě s ohledem na okolnost, že byl v postavení obviněného a nemohl se tak se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení přihlásit. Žalobce se tak musel svého nároku domáhat až následně v civilním řízení a kvůli insolvenci tamního žalovaného následně svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, kde však byl odmítnut a musel se poté domáhat svého nároku v rámci civilního řízení.

2. Žalovaná v prvostupňovém řízení navrhovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že nebyly splněny podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžní formě, přičemž konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou považovala za dostatečnou satisfakci. Žalobcem uváděné skutečnosti totiž nebyly natolik intenzivním zásahem do jeho práv, který by finanční odškodnění odůvodňoval. Žalovaná pak v rámci komparace s dalšími obdobnými případy poukázala na celou řadu předchozích rozhodnutí soudů, která v obdobných případech nárok na přiznání finančního odškodnění nepřiznala.

3. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že žalobce má vůči žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy, neboť usnesení o zahájení jeho trestního stíhání je nutno v tomto případě považovat za nezákonné. Trestní řízení totiž skončilo postoupením věci do přestupkového řízení. Okresní soud uvedl, že trestní stíhání zasáhlo žalobce po stránce psychické, neboť jej nesl špatně, byl nervózní a vlivem stresu zhubl. Současně však připomněl, že každé trestní stíhání zasáhne negativně osobnostní sféru poškozené osoby, přičemž míru tohoto zásahu nelze přeceňovat do míry subjektivně pociťované žalobcem. V tomto konkrétním případě okresní soud zohlednil, že u žalobce nebyl prokázán dopad trestního stíhání do sféry profesní (ztráta zaměstnání nebyla tvrzena ani prokázána), do sféry rodinné (rozpad rodinných vztahů nebo manželství žalobce nebyl tvrzen ani prokázán) ani do sféry společenské (povědomost o trestním stíhání žalobce členy orgánu společenství vlastníků jednotek považoval okresní soud za marginální a společenská izolace žalobce nebyla tvrzena ani prokázána). Rovněž pak nebyla tvrzena ani prokázána medializace trestního stíhání, které trvalo zhruba 12,5 měsíce a žalobci hrozila trestní sazba nejprve do tří let, posléze do dvou let odnětí svobody. Okresní soud následně provedl komparaci těchto skutečností s jinými případy řešenými soudy. V prvé řadě s věcí vedenou u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 98/2018, v níž nebylo poškozenému přiznáno žádné finanční odškodnění. Souzená věc se s tamní věcí částečně shodovala v právní kvalifikaci trestného činu (výtržnictví) a v ohrožení trestní sazbou (trest odnětí svobody až dva roky). Věci se neshodovaly v délce trestního stíhání, neboť ve věci Okresního soudu v Ostravě to byly 3 měsíce, a také v následcích, neboť v tamní věci poškozený trpěl poruchami spánku, trestní stíhání mělo negativní dopad do jeho zaměstnání, musel čelit různým dotazům ze strany vedoucích zaměstnanců, došlo ke zhoršení mezilidských vztahů, čelil ztrátě pověsti v místě bydliště. Okresní soud dále provedl srovnání s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 53/2022, v níž byla rovněž poskytnuta pouze omluva. V obou věcech byla částečná shoda v právní kvalifikaci trestného činu (výtržnictví) a v ohrožení trestní sazbou (trest odnětí svobody až dva roky). Případy se neshodovaly v délce trestního stíhání, která byla v tamní věci nižší v délce 5 měsíců, a také v rámci způsobených následků, neboť tamní poškozený trpěl psychickými problémy a musel vyhledat odbornou pomoc a trestní stíhání mělo negativní dopad do jeho rodinného života. Pokud se týče věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 72/2021, pak v této věci bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. Jednalo se o částečnou shodu v právní kvalifikaci trestného činu (výtržnictví), nicméně současně byl poškozený ohrožen vyšší trestní sazbou za další trestný čin (těžké ublížení na zdraví ve stádiu pokusu), a to v délce tři až deset let. Rozdíly pak byly také v délce trestního stíhání, která byla 1,5 roku, navíc trestní stíhání mělo negativní dopad do rodinného života poškozeného, měl konflikty s těhotnou partnerkou, a také dopad do společenského života, jelikož došlo ke zhoršení mezilidských vztahů s přáteli, přestal chodit na kulturní a společenské akce v obci, na omezenou dobu mu byly zabaveny zbraně, zbrojní průkaz a nesměl chodit na akce mysliveckého spolku ani hasičského sboru. Porovnáním souzené věci s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 618/2014, pak okresní soud zjistil, že se tyto věci částečně shodují v právní kvalifikaci trestného činu (výtržnictví) a v ohrožení trestní sazbou (trest odnětí svobody až dva roky) a neshodují se v délce trestního stíhání, která byla jeden rok. Případ se odlišoval v rámci následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře poškozené, neboť mělo negativní dopad do jejího rodinného života, došlo ke zhoršení vztahu s otcem, a také dopad do společenského života, jelikož došlo ke zhoršení mezilidských vztahů a morálnímu odsouzení ze strany spolužáků. V tomto případě nebylo poškozené přiznáno žádné odškodnění, pouze konstatování, že nezákonným trestním stíháním bylo porušeno její právo na soukromý a rodinný život. Okresní soud dále provedl porovnání s případem souzeným Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 219/2022, přičemž s touto věcí se souzená věc neshodovala v právní kvalifikaci trestného činu (poškozený byl sice stíhán pro nebezpečné vyhrožování, ale současně i pro znásilnění) a v ohrožení trestní sazbou (odnětí svobody až deset let) a neshodovala se ani délka trestního stíhání, která byla v tamní věci v délce jednoho roku a tří měsíců. Poškozený pak byl i vazebně zadržen po dobu 5 měsíců. Trestní stíhání mělo negativní dopad do jeho rodinného života, došlo ke zhoršení vztahů s tchánem a musel se přestěhovat do jiného města, a také dopad do jeho pracovního života, ztratil klienty a musel změnit zaměstnání. V tamní věci byl poškozenému přiznán nárok na odškodnění v částce 40 000 Kč. Okresní soud pak neprovedl komparaci s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 358/2009, neboť tento případ nepovažoval za vhodný ke komparaci. Okresní soud pak nijak nezohlednil námitku žalobce, že nemohl v rámci trestního řízení uplatnil nárok na náhradu škody, neboť v trestním řízení se poškození běžně odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud pak po zhodnocení všech těchto skutečnostní dovodil, že u žalobce nelze pokládat za dostatečné zadostiučinění pouhé konstatování porušení práva a omluvu. Za přiměřenou okolnostem pak okresní soud považoval částku 12 500 Kč, která odpovídá částce 1 000 Kč za jeden měsíc trvání trestního řízení.

4. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům II. a III., podala odvolání žalovaná, která navrhovala změnu rozsudku okresního soudu v jeho meritorním výroku II. a zamítnutí žaloby i co do částky 12 500 Kč. Především namítala, že žalobce v řízení netvrdil a ani neprokázal tak závažný zásah v jeho osobnostní sféře, který by odůvodňoval finanční náhradu. Okresní soud neměl za prokázaný dopad trestního stíhání do profesní, rodinné ani společenské sféry žalobce. Jednalo se o rodinný spor, u něhož je velice složitá otázka dokazování, neboť zde bývají dvě strany svědků s protichůdným vnímáním situace a je pak složité zjistit a objektivně posoudit, kdo vzájemný konflikt začal, jak probíhal a jak vznikly případně následky. Jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 151/2021-332, i z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 151/2021-328, dospěl v trestním řízení soud k závěru, že je evidentní, že na vzniku samotného konfliktu nese svůj díl viny také samotný žalobce, když začal nadávat svému budoucímu švagrovi, a tak vyprovokoval rvačku. Přihlédnout je nutno také k tomu, že žalobce nebyl stíhán vazebně a případ nebyl medializován. Žalobce byl umístěn do protialkoholní stanice, neboť byl v době spáchání skutku pod docela silným vlivem alkoholu (dle odborného měření na alkohol 1,5 promile a z výsledkové zprávy k toxikologickému vyšetření 1,75 promile). Tento pobyt si tak žalobce přivodil sám. Žalobci pak ani nehrozil trest odnětí svobody, jelikož státní zástupce navrhoval pouze peněžitý trest. Špatný vztah s bývalou manželkou měl žalobce ještě před trestním stíháním, neboť manželství bylo rozvedeno již v roce 2019 a z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 1. 2019, sp. zn. 22 C 334/2017, vyplývá, že manželka žalobce v rámci účastnického výslechu před soudem uvedla, že ji žalobce často sprostě nadával, měl problémy s alkoholem, byl i fyzicky agresivní a špatně se choval i k jejich dětem. Se sestrou [jméno FO] žalobce již dříve neměl dobré rodinné vztahy, přičemž neshody začaly ještě před předmětným trestním stíháním a zhoršily se po vzájemné fyzické potyčce mezi žalobcem a přítelem sestry. Ta v rámci podaného vysvětlení na Policii ČR dne 20. 5. 2020 uvedla k osobě žalobce, že se jedná o prudkou povahu, v minulosti vyhrožoval své bývalé manželce a často to opakoval na zahradě před svou dcerou. To byl také důvod, proč se sestra se žalobcem často hádala, jelikož jeho bývalou ženu bránila. O žalobci tvrdila, že ví, že často popíjí alkohol, přičemž jeho starší dcera od něj odešla a chodila k psychologovi, jelikož se z něj sesypala. Obdobně sestra žalobce vypovídala jako svědek v trestním řízení dne 21. 6. 2021, kdy uvedla, že špatné vztahy mezi ní a žalobcem byly především kvůli společné zahradě, a to již před zahájením trestního stíhání. Jejich vztah pak zhoršil předmětný incident (rvačka žalobce s jejím přítelem), nikoliv samotné trestní stíhání. Pokud se týče společenské sféry žalobce, pak žalobce zcela evidentně neměl ani před trestním stíháním ve městě zrovna dobrou pověst, o čemž svědčí tři řešení jeho osoby pro přestupek proti občanskému soužití. Z toho dvě přestupková řízení byla odložena a jedno nebylo do podání obžaloby skončeno. Z usnesení Okresního státního zastupitelství ze dne 10. 3. 2020, č. j. [Anonymizováno], dále vyplývá, že se žalobce dopustil přečinu násilí proti úřední osobě tím, že po předchozím požití značného množství alkoholických nápojů nejprve vulgárními výrazy a poté úderem ruky do obličeje napadnul jednoho strážníka a úderem rukou do brady a kopáním do hrudníku napadnul i dalšího strážníka. Předmětné trestní stíhání tak nemohlo již nijak výrazně zhoršit pověst žalobce.

5. Pokud se týče komparace této věci s jinými rozhodnutími soudu v obdobných věcech (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), pak žalovaná poukázala na rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 85 C 98/2018, v němž nebyl poškozenému přiznán nárok na peněžní satisfakci. Tamní trestní řízení sice trvalo kratší dobu, ale poškozený v něm utrpěl výraznější zásah do své osobnostní sféry (negativní dopad v zaměstnání, došlo ke zhoršení mezilidských vztahů, ztráta pověsti v místě bydliště). Obdobně tomu bylo ve věci rozhodované Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 53/2022, neboť v tamní věci mělo trestní stíhání na poškozeného rovněž větší dopad (psychické problémy v jejichž důsledku musel poškozený vyhledat odbornou pomoc a negativní dopad do rodinného života poškozeného) a přesto také nebyl přiznán nárok na peněžité zadostiučinění. Analogicky pak rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 31 C 618/2014, kde poškozená oproti žalobci utrpěla výrazný zásah do své osobnostní sféry (zhoršení jejího vztahu s otcem, zhoršení mezilidských vztahů a morálnímu odsouzení ze strany spolužáků). Není tedy jasné, proč okresní soud přiznal žalobci nárok na peněžité zadostiučinění, když v obdobných případech (navíc s horším dopadem do sféry poškozeného) nebylo peněžité zadostiučinění přiznáno. Pokud pak již byl soudy přiznán nárok na peněžité zadostiučinění (jako ve věcech Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 72/2021 a sp. zn. 47 C 219/2022), pak se jednalo o trestní stíhání v nichž poškozenému hrozily mnohem větší tresty (až 10 let), poškozený byl v jedné věci zadržen vazebně po dobu 5 měsíců a došlo k mnohem zásadnějšímu zásahu do osobnostní sféry poškozeného. Žalovaná dále poukázala na nesprávné rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení, neboť předběžné projednání žádosti o náhradu škody není oficiálním řízením a jedná se pouze o neformální projednání žádosti o odškodnění. Dle § 31 odst. 4 OdpŠk pak nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním nároku u příslušného úřadu. I přesto však okresní soud přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů spojených s tímto předběžným řízením.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhoval potvrzení odvoláním napadeného meritorního výroku rozsudku okresního soudu. Uvedl, že je skeptický k soudem prováděné komparaci obdobných případů, neboť z ničeho není možné dovodit, že komparovaná soudní rozhodnutí jsou správná. Poukázal na to, že jeho trestní kauza byla ojedinělá v tom, že měl již v celém trestním řízení vystupovat jako osoba poškozená, na což již od počátku řízení poukazoval. To však orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly, přičemž sám okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že při posouzení odškodnění je nutno přihlížet také k postupu orgánů činných v trestním řízení. Nic obdobného se pak nevyskytovalo ani v žádném ze srovnávaných rozsudků. Poukázal rovněž na nesprávné vyhodnocení jeho námitky, že mu bylo upřeno postavení osoby poškozené v trestním řízení a nemohl tak v rámci tohoto řízení uplatnit nárok na náhradu škody. Žalobce se doposud svého nároku domáhá v rámci občanskoprávního řízení s tím, že v rámci insolvenčního řízení byl se svým nárokem odmítnut. Rovněž nelze souhlasit s okresním soudem v tom, že se poškození se svými nároky na náhradu škody běžně odkazují na civilní řízení, neboť se tak děje pouze v případě, kdy nárok poškozeného není v trestním řízení řádně prokázán, což však nebyl tento případ. Částka přiznaná okresním soudem je pouze symbolická, nicméně i tak by měla být žalobci přiznána.

7. Proti rozsudku okresního soudu si podal včasné (avšak blanketní) odvolání také žalobce, a protože jej nijak nedoplnil ani na výzvu soudu, bylo jeho odvolání usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 11. 2024, č. j. 15 Co 234/2024-164, odmítnuto.

8. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu přezkoumal pouze ve výrocích napadených odvoláním žalované, tedy ve výrocích II. a III., a to včetně řízení jejich vydání předcházejícího. Odvolací soud postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované je zcela důvodné.

9. Všechna skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů považuje odvolací soud za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění v plném rozsahu odkazuje. Ostatně žádný z účastníků řízení v rámci odvolacího řízení ani nijak skutkové závěry okresního soudu nezpochybňoval. Odvolací soud pak v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování provedené dříve okresním soudem, a to o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2010, č. j. 18 C 358/2009-25. Tento důkaz byl v odvolacím řízení přípustný, neboť byl žalovanou označen před nastolením účinků koncentrace řízení, pouze jej okresní soud neprovedl, neboť jej nepovažoval vhodný ke komparaci. Zjištění učiněná z tohoto důkazu pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže v rámci právního hodnocení věci.

10. Odvolací soud pak v zásadě souhlasí i s právním posouzením věci okresním soudem, tedy až na závěr, že na základě posouzení celé věci není možné žalobci přiznat nárok na peněžní zadostiučinění. Žalobce se přitom v řízení domáhal po žalované náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za které označil usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru [adresa], 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 27. 1. 2021, č. j. [Anonymizováno], jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 TZ a pro přečin ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 TZ. Následně byl žalobce upozorněním Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru [adresa], 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 24. 8. 2021, č. j. [Anonymizováno], vyrozuměn o tom, že jeho jednání bylo rekvalifikováno na přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 TZ a na přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 TZ.

11. Okresní soud dospěl ke správnému, nadto účastníky nijak nezpochybněnému závěru, že shora označené rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk. Trestní stíhání žalobce totiž neskončilo jeho odsouzením, nýbrž soudem bylo ke dni 15. 2. 2022 pravomocně rozhodnuto (usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 151/2021-332) o postoupení věci [Anonymizováno] k projednání jako přestupku. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání úspěšně uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015). V návaznosti na uvedené pak Nejvyšší soud v posledně jmenovaném rozhodnutí konstatoval, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci, a to mimo i dle § 222 odst. 2 TŘ. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále zmínil, že otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání a tím na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle OdpŠk, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního řízení. S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud souhlasí se soudem okresním v tom, že postoupení věci do přestupkového řízení zakládá nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání.

12. Bylo tedy dále namístě zabývat se ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk tím, zda v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí došlo u žalobce k takovému zásahu do jeho osobnostní sféry, která by odůvodňovala přiznání zadostiučinění v peněžní formě. Podle výše zmíněného ustanovení se totiž finanční satisfakce poskytne pouze tehdy, pokud nebylo možno nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Přitom se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Výše zmíněné ustanovení je přitom normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jak vyplývá z ustálené judikatury vyšších soudů, soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a především z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Přitom forma zadostiučinění či její výše (pokud je zadostiučinění poskytnuto v penězích) nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Přiznání finančního zadostiučinění je pak nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2001, či ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018). Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pak musí obecné soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily, a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě. Přitom musí vzít v potaz zejména délku trestního řízení, povahu trestní věci a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž je možné vycházet i ze srovnání s podobnými případy, již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání však musí být provedeno důkladně a přezkoumatelně tak, aby z něj bylo patrno, které konkrétní okolnosti srovnatelných případů jsou podobné a ve kterých naopak shledává odlišnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015).

14. Obecně lze přitom konstatovat, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Nicméně v této souzené věci bylo po provedeném dokazování zjištěno, že jediným dopadem trestního řízení do osobnostní sféry žalobce bylo to, že musel na probíhající trestní řízení myslet, špatně spal a zhubnul. V souladu s okresním soudem má odvolací soud za to, že nebyl prokázán žádný zásadní dopad trestního řízení (které trvalo zhruba 1 rok a v němž hrozil žalobci trest odnětí svobody až na dva roky) do rodinné, pracovní či společenské sféry žalobce. Jak totiž vyplynulo z dokazování, vztahy žalobce a jeho bývalé manželky a sestry totiž byly narušeny již před zahájením trestního řízení, přičemž k jejich zhoršení nedošlo v důsledku probíhajícího trestního[Anonymizováno]řízení, ale v důsledku samotného incidentu, který k zahájení trestního řízení vedl. Pokud se týče pracovních vztahů, pak v této rovině nebyl prokázán jakýkoliv dopad probíhajícího trestního řízení. Dopad probíhajícího trestního řízení na sousedské vztahy a na postavení žalobce jako předsedy společenství vlastníků bytových jednotek hodnotí odvolací soud jako marginální, a to zejména s ohledem na subjektivní vnímání celé situace ze strany žalobce.

15. Stejně tak nemá odvolací soud ve shodě se soudem okresním za to, že by bylo možno dovodit zahájení trestního stíhání žalobce orgány činnými v trestním řízení zjevně bezdůvodně či snad s cílem jej poškodit. Nelze pak přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, přičemž povinností orgánů činných v trestním řízení je vyšetřovat a stíhat trestnou činnost. Jak pak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 151/2021-332, dospěl soud v tamním řízení k závěru, že jednání žalobce nenaplnilo potřebný stupeň společenské škodlivosti, neboť zásah do právem chráněných zájmů vyvolaný jeho jednáním nebyl natolik intenzivní, aby na něj bylo nutno reagovat postihem v trestním řízení. Dle trestního soudu bylo v trestním řízení prokázáno, že žalobce si se spoluobžalovaným [jméno FO] vzájemně nadávali a uráželi se, žalobce však také urážel svědkyni [jméno FO], která to vnímala velmi intenzivně. Rovněž bylo prokázáno, že žalobce hrozil [jméno FO] a [jméno FO] zabitím. Toto vyhrožování, nadávky a urážky však dle trestního soudu nenaplnilo znaky přečinu a rovněž intenzita použitých výhružek nebyla natolik vysoká, aby tyto výhružky vzbudily důvodnou obavu u jejich adresátů. Jednání žalobce spočívající ve vyvolání slovního konfliktu, urážkách, verbálních provokacích a užitých výhružkách, zejména ve vztahu k [jméno FO] a [jméno FO], by tak mohlo být dle trestního soudu posouzeno jako spáchání přestupku. Dle odvolacího soudu je tedy možno uzavřít, že teprve na základě dokazování provedeného v průběhu trestního řízení dospěl trestní soud k závěru, že není namístě jednání, jehož se žalobce skutečně dopustil, posoudit jako přečin, ale pouze jako přestupek. Není tak možno dovodit, že by na straně orgánů činných v trestním řízení bylo možno shledat jakékoliv pochybení, které by bylo zohlednitelné v rámci tohoto řízení při posouzení typu a rozsahu přiznaného zadostiučinění. Výše zmíněné závěry však na druhou stranu nezbavují stát odpovědnosti za postup orgánů činných v trestním řízení, pokud se posléze ukáže jejich postup jako mylný a zasahující do základních práv žalobce, jako tomu bylo v tomto případě.

16. Za důvodnou pak odvolací soud nepovažuje ani námitku žalobce, že mu skutečnost, že byl trestního řízení účasten jako obviněný (obalovaný) a nikoliv jako poškozený, znemožnila řádné uplatnění jeho nároku na náhradu škody vůči spoluobviněnému [jméno FO]. Odvolací soud sice souhlasí se žalobcem v tom, že nelze považovat za případnou argumentaci okresního soudu, že je zcela běžné, pokud není nárok na náhradu škody poškozeného vyřešen v rámci trestního řízení a poškozený je s ním odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Nicméně i kdyby bylo možno připustit, že by se žalobce svého nároku na náhradu škody vůči [jméno FO] kvůli probíhajícímu trestnímu řízení a následnému insolvenčnímu řízení [jméno FO] nedomohl buď vůbec či domohl později, jednalo by se vždy o nárok žalobce na náhradu majetkové újmy v podobě nedobytnosti (či pozdější dobytnosti) jeho pohledávky. Žalobce by se totiž dle svých tvrzení jejího uspokojení nedomohl (či domohl později) právě v důsledku vedeného trestního řízení. Takovou náhradu majetkové újmy je pak případně nutno uplatnit jako samostatný nárok a nelze jej tak jakkoliv zohlednit v rámci řízení o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy.

17. Již na základě těchto skutečností tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci sice v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla nemajetková újma, avšak pouze v zanedbatelném rozsahu, k jejímuž odčinění zcela postačuje konstatování porušení jeho práv a omluva. Zadostiučinění v tomto rozsahu pak již bylo žalobci žalovanou poskytnuto, a to v rámci jejího stanoviska ze dne 17. 1. 2023, které bylo téhož dne doručeno žalobci.

18. Nad rámec výše uvedených skutečností je pak nutno rovněž zohlednit, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění v peněžní formě by nebylo možno dovodit ani při porovnání této věci s obdobnými případy rozhodovanými soudy v předchozím období ve smyslu shora zmíněné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rovněž v obdobných případech totiž nebyl soudy přiznán nárok na zadostiučinění v penězích s tím, že postačila omluva a konstatování porušení práva ze strany žalované. Odvolací soud pouze pro dokreslení shrnuje, že porovnávaná řízení zmíněná v rozsudku okresního soudu (u nichž nedošlo k finančnímu odškodnění), která se týkala trestné činnosti trestané shodnou trestní sazbou jako tomu bylo u žalobce, sice trvala kratší dobu, nicméně dopady do osobnostní roviny poškozených tam byla závažnější a intenzivnější než v této souzené věci. V rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 85 C 98/2018 zmíněné trestní řízení trvalo 3 měsíce, ale byl zjištěn negativní dopad trestního řízení v zaměstnání poškozeného a také došlo ke zhoršení mezilidských vztahů a ke ztrátě pověsti v místě bydliště. Obdobně tomu bylo ve věci rozhodované Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 53/2022, v němž zkoumané trestní řízení trvalo 5 měsíců, ale mělo na poškozeného větší dopad v podobě vzniku psychických problémů, kvůli nimž musel vyhledat odbornou pomoc a také tím, že se nemohl věnovat své těhotné partnerce. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 31 C 618/2014 se týkalo trestního řízení vedeného po dobu 1 roku, přičemž poškozená v souvislosti s ním utrpěla výrazný zásah do své osobnostní sféry v podobě psychických problémů, zhoršení jejího vztahu s otcem a morálnímu odsouzení ze strany spolužáků.

19. V této souvislosti pak považuje odvolací soud za nutné doplnit, že na rozdíl od okresního soudu považoval za vhodnou k porovnání rovněž věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 358/2009. Je sice pravdou, že se nejednalo o trestnou činnost obdobného charakteru, pro kterou byl stíhán žalobce (výtržnictví a nebezpečné vyhrožování), nicméně se jednalo o trestnou činnost s obdobnou trestní sazbou (6 měsíců až 3 roky). Odvolací soud tak považoval i tuto věc za vhodnou k provedené komparaci. Poškozený v ní byl podroben trestnímu řízení po dobu 2,5 roku, přičemž v průběhu trestního řízení došlo ke zhoršení jeho psychických problémů, kvůli nimž již předtím navštěvoval psychiatra a toto zhoršení tak nebylo vyhodnoceno jako výrazné.

20. Odvolací soud tak shrnuje, že v obdobných případech, v nichž sice ve většině případů trvalo trestní řízení kratší dobu, avšak dopady trestního řízení do osobnostní sféry poškozených byly závažnější než v této souzené věci, nebyl soudy poškozeným přiznán nárok na zadostiučinění v penězích. Za dostačující byla vždy považována omluva a konstatování porušení práv poškozených. Pokud pak byly v tomto řízení porovnávány případy, v nichž bylo peněžní zadostiučinění přiznáno (věci vedené u Obvodního soudu pro[Anonymizováno]Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 72/2021 a pod sp. zn. 47 C 219/2022), jednalo se zcela zjevně o[Anonymizováno]trestní řízení, v nichž poškozeným hrozila podstatně vyšší trestní sazba (až 10 let odnětí svobody), přičemž v jednom případě byl poškozený zadržen vazebně po dobu 5 měsíců. V obou případech pak navíc došlo k dalším mnohem zásadnějším zásahům do osobnostní sféry poškozených (v první shora uvedené věci konflikty s partnerkou, nepříjemné poznámky a otázky v obci, kde bydlel, v důsledku čehož přestal poškozený navštěvovat společenské akce, akce mysliveckého spolku a hasičského sboru, a ve druhé shora uvedené věci zhoršení vztahů s tchánem, nutnost přestěhovat se do jiného města, zhoršení mezilidských vztahů a ztráta klientů v práci), než tomu bylo v této souzené věci. V obou případech pak byl poškozenému přiznán nárok na finanční satisfakci ve výši 40 000 Kč.

21. Lze tedy shrnout, že ani při porovnání tohoto případu s jinými obdobnými souzenými případy v minulosti (v souladu s výše zmíněnými judikatorními závěry soudů vyšších stupňů) není možno dovodit, že by žalobce měl v tomto konkrétním případě nárok na zadostiučinění v peněžní formě. V této konkrétní věci tak odvolací soud považuje poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy žalovanou za nikoliv rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, a tedy za zcela dostačující. Proto pokud okresní soud přiznal výrokem II. svého rozsudku žalobci nárok na zadostiučinění v částce 12 500 Kč, nelze jeho rozhodnutí považovat za věcně správné. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto rozsudku změnil v souladu s § 220 písm. b) o. s. ř. výrok II. rozsudku okresního soudu a žalobu zamítl i co do částky 12 500 Kč.

22. Odvolací soud pak s ohledem na změnu meritorní části rozsudku okresního soudu rozhodoval v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. A protože byla v prvostupňovém řízení žalovaná plně procesně úspěšná (neboť žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta), má vůči žalobci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Žalované pak náleží ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada ve výši 300 Kč za každý z následujících 10 úkonů: sepis podání ze dne 7. 3. 2023 a 17. 10. 2023, příprava účasti na jednáních okresního soudu konaného ve dnech 19. 9. 2023, 27. 3. 2024 a 4. 6. 2024, účasti na jednáních před okresním soudem za každé dvě započaté hodiny ve dnech 19. 9. 2023 (dva úkony, neboť jednání přesáhlo dvě hodiny), 27. 3. 2024 (dva úkony, neboť jednání přesáhlo dvě hodiny) a 4. 6. 2024. Celkem se tedy jedná o částku 3 000 Kč. K jejímu zaplacení žalované zavázal odvolací soud žalobce výrokem II. tohoto rozsudku.

23. Obdobně pak odvolací soud považoval za plně procesně úspěšnou žalovanou i v rámci odvolacího řízení. Ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. pak odvolací soud dovodil, že žalovaná má vůči žalobci nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalované za tuto fázi řízení jsou pak tvořeny ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušálními náhradami po 300 Kč za každý z následujících 3 úkonů: sepis odvolání, příprava účasti na jednání odvolacího soudu konaného dne 13. 3. 2025 a účast na tomto jednání před odvolacím soudem. Celkem se tedy jedná o částku 900 Kč. K jejímu zaplacení žalované zavázal odvolací soud žalobce výrokem III. tohoto rozsudku.

24. Lhůty k plnění stanovil odvolací soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal jakéhokoliv důvodu.