47 C 226/2023 - 239

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 2 336 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 201 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 2 134 500 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 5 500 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze 17. 10. 2023 domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti se svým trestním stíháním, jenž byl usnesením z 29. 11. 2013 Policií ČR, č. j.: [Anonymizováno] obviněn ze spáchání přečinu lichvy dle § 218 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Pro úplnost uvedl, že již dne 8. 7. 2013 bylo vydáno policejním orgánem ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu usnesení o zahájení trestního stíhání č.j. [Anonymizováno] a to pro přečin lichvy dle § 218 odst. 1 trestního zákoníku a přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, když ke stížnosti žalobce bylo toto usnesení s odkazem na chybějící odůvodnění a nicotnost usnesení ve světle ustálené judikatury státním zástupcem zrušeno. Pro shora uvedené trestné činy byla dne 4. 9. 2015 podána u Okresního soudu v Jihlavě na žalobce obžaloba (dále jen „okresní soud“). Okresní soud v Jihlavě rozhodl usnesením č.j. [Anonymizováno] dne 6. 5. 2020 o částečném zastavení trestního stíhání žalobce, a to z důvodu promlčení trestní odpovědnosti pro přečin lichvy, ačkoliv trestní odpovědnost za uvedený čin zanikla uplynutím promlčecí doby tři léta, tedy již dne 8. 9. 2013. Posléze byl žalobce stíhán toliko pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za který mu hrozilo odnětí svobody až na 5 let. Žalobce byl následně rozsudkem ze 7. 6. 2022 č. j.: [Anonymizováno] zproštěn obžaloby s tím, že v žalobě uvedený skutek nespáchal žalobce. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 11. 2022. Byť vyzněl rozsudek pro žalobce příznivě, zdůraznil, že kromě zproštění z přečinu lichvy (sic u jiného obžalovaného došlo ke zproštění z důvodu, že tento trestný čin nebyl trestným činem, tj. dle § 226 písm. b) tr. řádu), namítal, že ve shora uvedeném rozsudku pod výrokem B) 12) podle § 226 písm. c) trestního řádu jej okresní soud zprostil obžaloby i pro skutek pod bodem 6) a) obžaloby sp. zn. ZT 165/2013, kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího přečinu lichvy dle § 218 odst. 1 alinea 1 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ačkoliv nikdy pro tento daný skutek nebyl řádně obviněn ani obžalován! (z odůvodnění rozsudku se podává, že soud tak učinil v zájmu jistoty, neboť obžaloba nebyla srozumitelná). Všechny tyto skutečnosti velmi negativně zasáhly do života žalobce. Žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč z nezákonného trestního stíhání a jednak nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení ve výši 336 000 Kč. Jde-li o nemajetkovou újmu z nezákonného trestního stíhání, žalobce uvedl, že bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho osobnostních práv (např. provedením domovní prohlídky) a dále tím, že ze strany orgánů činných v trestním řízení docházelo od počátku k ignorování všech jeho stížností. V žalobě dále uvedl, že vše začalo již dne 9. 12. 2011, kdy na příkaz Okresního soudu v Jihlavě byla provedena na adrese provozovny [právnická osoba], IČO: [IČO] domovní prohlídka, a to v souvislosti s trestní věcí vedenou pod sp. zn. : [Anonymizováno] která však nikdy nebyla jako trestní stíhání konkrétních pachatelů ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. zákoníku zahájena. V předmětnou dobu byl žalobce jediným jednatelem společnosti [právnická osoba] (dále jen „[Anonymizováno]“). Kromě zásahu do jeho osobnostních práv jako jednatele společnosti, byla poškozena i pověst společnosti [Anonymizováno] S ohledem na tehdy platnou právní úpravu měl za to, že příkaz byl vydán v rozporu se zákonem a nebyl dostatečně odůvodněn. V důsledku trestního stíhání došlo k neoprávněnému zásahu do osobních, rodinných a společenských vztahů, když v roce 2014 se s ním rozešla přítelkyně, [jméno FO]. Posléze několik let po dobu vedení trestního stíhání neměl mentální sílu navázat nový partnerský vztah. Dále měl problém si najít zaměstnání v oblasti bankovnictví a pojišťovnictví, neboť neskončené trestní stíhání bránilo jeho přijmutí. Obrovskou měrou se na negativních dopadech trestního stíhání podepsala i jeho medializace, protože v novinových článcích byla opakovaně zobrazována i jeho podobizna. S ohledem na uvedené žalobce přestal navštěvovat veřejné akce, rodina se od něj odvrátila (dnes již zesnulý děda mu zakázal jej navštěvovat). Trpěl depresemi a špatně spal. Trestní stíhání trvalo více jak 107 měsíců. Při jednání soudu dne 6. 6. 2024 žalobce doplnil, že před zahájením tretsního stíhání rád chodil na zábavy, měl rád rock, běžně navštěvoval hospody. Po zahájení trestního stíhání toto zcela omezil. V podání ze dne 20. 6. 2024 žalobce navrhl stran výše přiměřeného zadostiučinění srovnání s případem druhého obžalovaného, [jméno FO]. Pokud jde o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, žalobce vycházel ze základní částky 20 000 Kč/rok, když délku trestního řízení považoval za extrémní, přičemž s ohledem na postup orgánů veřejné moci při banálnosti případu, zvýšenému významu a projednání věci na jednom stupni navýšil částku o 110 % na 336 000 Kč.

2. Žalovaná v podání z [datum] doplněném podáním z [datum] a z [datum] navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobce u ní dne [datum] uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 13 T 193/2015 (dále jen „posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním učinila nesporným průběh a výsledek posuzovaného řízení, avšak namítala, že veškeré úkony učiněné před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání dne [datum] nejsou v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobce (viz zejména domovní prohlídka). Stran tvrzení o rozchodu s přítelkyní či osvědčení příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a neúspěchem žalobce při pohovorech dle žalované žalobce neunáší důkazní břemeno. Oba uplatněné nároky žalovaná považuje za nepřiměřené vysoké.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil své nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 15. 4. 2023. Při jednání soudu dne 6. 6: 2024 žalobce zdůraznil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy z trestního stíhání uplatňuje v příčinné souvislosti s usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 11. 2023.

5. Z článku s názvem „Soud v Jihlavě začal řešit lichvu, poškození chtějí miliony korun“ na č.l. 167 vzal soud za zjištěné, že je v něm podobizna žalobce, v článku je uvedeno, že jde výjimečnou kauzu, kdy obžalovaní využívali finanční tísně a nezkušenosti poškozených a opakovaně s nimi uzavírali nevýhodné půjčky.

6. Z článku na č.l. 149 „Soud v Jihlavě začal řešit lichvu, poškození chtějí miliony korun“ z 13. 10. 2017 má soud za zjištěné, že je zde opětovně vyobrazena podobizna žalobce včetně jeho jména, věcně je obsah článku totožný jako článku pod bodem 5. rozsudku.

7. Z článku z 13. 3. 2018 na č.l. 148 s názvem „Klientka údajných lichvářů: Tenkrát bych se upsala ďáblu“ se podává, že žalobce spolu s dalšími obžalovanými měl nesmyslnými uvěrovými smlouvami připravit klienty o statisíce, když krajně nevýhodné smlouvy byly vždy zajištěné nemovitostmi mnohdy s vědomím, že poškození nebudou moci závazkům dostát. Opětovně je vedle článku fotografie žalobce včetně jeho plného jména.

8. Z článku ze 7. 6. 2022 na č.l. 145 „V lichvářské kauze z Jihlavy padl první verdikt, lidé v ní přišli o statisíce“ vyplývá, že žalobce byl zproštěn (2 ze 4 obžalovaných byli zproštěni). Opětovně je v článku rozvedeno skutkový dej jako v článku pod 5. a 7. rozsudku.

9. Z e-mailu na č.l. 95 ze 13. 3. 2017 a e-mailu na č.l. 131 z 31. 3. 2017 soud zjistil, že žalobce se ucházel o pracovní pozice v Equa bank a. s. a Moneta bank a. s., avšak v obou případech bylo žalobci sděleno, že do dalšího kola pohovorů byli vybráni jiní uchazeči.

10. Z čestného prohlášení bratra žalobce, [jméno FO], na č.l. 33 vzal soud za zjištěné, že po zahájení trestního stíhání rodina s žalobcem omezila nebo zcela přerušila kontakt. V podstatě mu zůstal jen bratr, po vydání článků v novinách se o kauze dozvědělo širší okolí. Vztahy s kamarády se tak omezili na setkávání s [Jméno zmocněnce] a [jméno FO], dalšími spoluobviněnými v předmětné kauze. Žalobce si mu opakovaně stěžoval, že se mu nedaří v oblasti financí zaměstnat, že přišel o mnoho klientů v rámci finančního poradenství. Situace došla tak daleko, že mu musel opakovaně půjčovat i na jídlo. Kombinace výše uvedeného se podepsala na jeho psychice, byl zoufalý, cítil se osamocený. Bratr žalobce byl dne 5. 9. 2024 vyslechnut před soudem, když ve své výpovědi odkázal na citované čestné prohlášení, dále vypověděl, že s bratrem byl v době trestního stíhání v pravidelném kontaktu, na počátku stíhání měl ještě přítelkyni, [jméno FO]. K dotazu soudu stran důvodu jejich rozchodu uvedl, že jednak měla zájem o administrativní práci u policie a bála se, že kvůli žalobci by ta práce neklapla, zároveň připustil, že žalobce byl v té době zdeptaný, nebyla s ním moc zábava a neměl peníze, zatímco ona si chtěla užívat. Před zahájením trestního stíhání chodil na plesy, do hospody, na festivaly, večeře. Později už na to neměl ani peníze. Práci měl nárazově, což žalobci umožňovalo často docházet za bratrem a pomáhat mu s hlídáním dětí, přestavbou bytu a chaty. I když mu to do jisté míry vyhovovalo, tlačili na něj, ať si najde „pořádnou práci“. Občas se ho někdo zeptal: „Co ten tvůj brácha, co provedl, kde má ukryté milióny?“, bral to tak, že se mu do určité míry vysmívali. Byli zvyklí jezdit k rodičům každý týden, ale otec se s žalobcem v podstatě přestal bavit, jen ho pozdravil a matka mu dávala neustále jen kázání, takže nakonec tam žalobce skoro přestal jezdit. Dnes už se vztahy urovnaly. Děda se sním přestal bavit úplně, bral ho jako „mafiána“, jeho osvobození se nedožil. Dle svědka měla žalobce dny, kdy ho nic nebavilo, neměl chuť do života, nevěděl, jestli má smysl si pořizovat vlastní bydlení, přítelkyni. Bratr ho celou dobu podporoval, osvobozující rozsudek byl pro žalobce velká úleva, neboť se skutečně obával, že by mohl jít do vězení, bylo to období hrozné nejistoty. Po zproštění si našel novou přítelkyni, novou práci v technickém oboru (má strojní průmyslovku), zdá se mu spokojený.

11. Ze stanoviska č.j.: MSP-155/2023-ODSK-ODSK/17 ze dne 8. 2. 2024 na čl. 219 se podává, že spoluobžalovanému [jméno FO] žalovaná v rámci předběžného projednání nároku poskytla za nepřiměřeně dlouhé řízení zadostiučinění ve výši 83 125 Kč a za nezákonné trestní stíhání 110 000 Kč, když vyšla z toho, že trestní stíhání poškozeného [jméno FO] trvalo 8 let a 11 měsíců, věc byla složitější, 5 obviněných bylo stíháno pro 15 skutků, došlo ke spojení věcí ke společnému projednání. Celý trestní spis čítá 3 500 stran. Poškozený nebyl zadržen, nebyl stíhán vazebně, trestní řízení snášel špatně psychicky i fyzicky (nevolnost, nechutenství). Rodina a přátelé ho přestali navštěvovat, zavrhli ho. Věc byla medializována, byť ve vztahu k poškozenému, zanedbatelně. Konečně poškozený tvrdil, že bylo zasaženo do jeho majetkové sféry, přišel o prosperující společnost (poskytující finanční poradenství).

12. Dále byl mezi účastníky nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. [Anonymizováno] s tím, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení z 29. 11. 2013 Policií ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Oddělení hospodářské kriminality, č. j.: [Anonymizováno] obviněn ze spáchání přečinu lichvy dle § 218 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku.

13. Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh řízení.

14. Svazek 1 - Založeny toliko listinné důkazy a úkony policejního orgánu z doby před zahájením trestního stíhání žalobce. Svazek č. 2- Obsahuje toliko listinné důkazy a úřední záznamy. Svazek č. 3 - Obsahuje toliko listinné důkazy a úřední záznamy. Svazek č. 4- Obsahuje toliko listinné důkazy a úřední záznamy orgánu veřejné moci. Svazek č. 5- Obsahuje toliko listinné důkazy a úřední záznamy. Svazek č. 6- Obsahuje toliko listinné důkazy a úřední záznamy. Svazek č. 7 -Založeny toliko úřední záznamy a listinné důkazy. Svazek č. 8- Usnesení o zahájení trestního stíhání zdejšího žalobce a dalších čtyř spoluobviněných. V případě zdejšího žalobce pro přečin lichvy a přečin podvodu. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 6. 8. 2013. Dne 12. 8. 2013 si podal stížnost obviněný [jméno FO], tento ji odůvodnil dne 9. 10. 2013. Stížnost zdejšího žalobce došla dne 12. 8. 2013, rovněž jako stížnost obviněného [jméno FO]. Odůvodnění stížnosti [jméno FO] je ze dne 4. 9. 2013. Stížnosti byly předloženy v rozmezí 12. - 18. srpna Okresnímu státnímu zastupitelství s tím, že obviněný [jméno FO] si podal stížnost dne 16. 8. 2013, obviněný [Anonymizováno] dne 19. 8. 2013. Tyto byly předloženy dne 28. 8. 2013. Stížnost obviněného [Anonymizováno] došla dne 28. 8. 2013 a tato byla předložena dne 4. 9. 2013. Usnesením z 30. 10. 2013 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání zdejšího žalobce i jeho spoluobviněných. Usnesením ze dne 29. 11. 2013 bylo opětovně zahájeno trestní stíhání zdejšího žalobce a dalších čtyř spoluobviněných. V případě zdejšího žalobce pro přečin lichvy a přečin podvodu. Toto mu bylo doručeno dne 18. 1. 2014. Svazek č. 9 - Dne 13. 1. 2014 byly předloženy stížnosti všech obviněných okresnímu státnímu zastupitelství a 10. 3. 2014 byly předloženy odůvodnění těchto stížností. Usnesením Okresního státního zástupce v Jihlavě byly stížnosti všech obviněných, včetně zdejšího žalobce, z[Anonymizováno]9. 4. 2014 jako nedůvodné zamítnuty. Ve spise jsou založeny úřední záznamy o tom, že obviněný [Anonymizováno], [jméno FO], [Anonymizováno] žádají o změnu termínu nařízených výslechů svědků. Svazek č. 10 - Usnesením z 24. 10. 2014 byl poškozenému [Anonymizováno] ustanoven zmocněnec. Dne 28. 8. 2014 byl proveden výslech svědka [Anonymizováno]. Dne 29. 7. 2014 byl proveden výslech svědka [Anonymizováno]. Dne 18. 6. 2014 byl proveden výslech svědkyně [Anonymizováno], téhož dne byl proveden výslech svědkyně [Anonymizováno]. Dne 13. 6. 2014 podala vysvětlení [Anonymizováno]. Dne 31. 7. 2014 byl vyslechnut svědek [Anonymizováno]. Dne 28. 7. 2014 byl vyslechnut svědek [Anonymizováno], téhož dne byla vyslechnuta svědkyně [Anonymizováno]. Svazek č. 11 - Dne 5. 8. 2014 byla vyslechnuta svědkyně [Anonymizováno], téhož dne byla vyslechnuta svědkyně [Anonymizováno]. Dne 11. 8. 2014 výslech svědkyně [Anonymizováno]. Dne 11. 8. 2014 výslech svědkyně [jméno FO]. Dne 23. 7. 2014 výslech svědkyně [Anonymizováno]. Dne 30. 9. 2014 výslech svědkyně [Anonymizováno]. Svazek č. 12 - Dne 24. 7. 2014 výslech svědkyně [Anonymizováno]. Dne 24. 7. 2014 výslech svědka [Anonymizováno]. Dne 19. 9. 2014 výslech svědkyně [Anonymizováno]. Dne 30. 7. 2014 výslech svědkyně Frýbortové. Dne 25. 7. 2014 výslech svědkyně [Anonymizováno]. Dne 13. 8. 2014 výslech svědkyně [Anonymizováno]. Dne 30. 1. 2015 výslech obviněného [jméno FO]. Dne 13. 1. 2015 výslech obviněného [jméno FO]. Dne 8. 12. 2014 výslech svědka [jméno FO]. Dne 13. 1. 2015 výslech obviněného [jméno FO]. Dne 8. 12. 2014 výslech obviněného [Anonymizováno], pokračováno dne 30. 1. 2015. V květnu 2015 byla rozeslána obviněným vyrozumění o možnosti prostudovat spis, a to v červnu 2015, v červenci 2015. Návrh na podání obžaloby byl doručen Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě dne 13. 7. 2015. Svazek č.14 - Dne 4. 9. 2015 došla Okresnímu soudu v Jihlavě obžaloba na zdejšího žalobce a další čtyři spoluobviněné: Podáním ze dne 9. 10. 2015 obžalovaný [jméno FO] žádal o předběžné projednání obžaloby, resp. zastavení trestního stíhání. Stejný návrh došel dne 19. 10. 2015 od zdejšího žalobce. Dne 23. 10. 2015 byl doručen návrh na předběžné projednání obžaloby obžalovaným [jméno FO]. Podáním došlým dne 3. 2. 2016 žádal obžalovaný [Anonymizováno] o bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu. Výzvou z 12. 9. 2016 byl obviněný [Anonymizováno] vyzván ke sdělení, zda jsou mu vypláceny nějaké dávky státní sociální podpory. Na to reaguje obviněný [Anonymizováno] podáním ze dne 19. 9. 2016. Usnesením z 5. 10. 2016 Okresní soud v Jihlavě rozhodl, že obviněný [Anonymizováno] má nárok na bezplatnou obhajobu. V neveřejném zasedání dne 17. 10. 2016 bylo rozhodnuto, že se ke společnému projednání a rozhodnutí spojují trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. [Anonymizováno] Zdejší žalobce vznesl dne 28. 7. 2016 námitku promlčení trestného činu. K výzvě soudu z 15. 11. 2016 státní zástupce zasílá přípis dne 24. 2. 2017. Na základě referátu soudu ze dne 23. 3. 2017 byli obžalovaní vyzváni k předložení návrhu na provedení dalších důkazů. Sdělení obviněného [Anonymizováno] ze dne 3. 4. 2017. Dne 11. 4. 2017 obžalovaný [jméno FO] zasílá návrh na provedení dokazování a návrh na předběžné projednání obžaloby. Podáním ze dne 13. 4. 2017 obžalovaný [jméno FO] opětovně urguje předběžné projednání obžaloby. Podáním ze dne 8. 6. 2017 zdejší žalobce zasílá návrh na důkazy a svědky. Na základě referátu soudu ze dne 20. 6. 2017 bylo nařízeno hlavní líčení na 10. 10. 2017 a 7. 11. 2017. Podáním ze dne 14. 7. 2017 obžalovaný [jméno FO] zasílá návrh na jednání o dohodě o vině a trestu. Dne 5. 10. 2017 došel návrh poškozených na uložení povinnosti obžalovanému na náhradu škody. Dne 10. 10. 2017 proběhlo hlavní líčení. Dne 7. 11. 2017 bylo pokračováno v hlavním líčení. Na základě referátu soudu ze dne 31. 1. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na dny 12. a 14. 3. 2018. Usnesením z 22. 2. 2018 bylo zrušeno zajištění bytové jednotky k žádosti poškozené. Dne 8. 3. 2018 došel návrh na uložení povinnosti k náhradě škody jedné z poškozených. Dne 12. 3. 2018 proběhlo hlavní líčení, vyslechnuti tři svědci. Dne 13. 3. 2018 proběhlo další hlavní líčení, došlo k výslechu čtyř svědků. Dne 14. 3. 2018 pokračováno v hlavním líčením, provedeny další svědecké výslechy. Poté, co obžalovaní sdělili termíny pro možné nařízení jednání, bylo na základě referátu soudu ze dne 15. 5. 2018 nařízeno hlavní líčení v termínu 20 – 21. 6. 2018. Dne 20. 6. 2018 proběhlo další hlavní líčení, rovněž jako dne 21. 6. 2018 byli opětovně slyšeni svědci. Na základě referátu soudu ze dne 13. 8. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na 22. 10. 2018. Podáním došlým dne 27. 9. 2018 obžalovaný [jméno FO] žádá o bezplatnou obhajobu. Usnesením z 2. 10. 2018 bylo rozhodnuto, že obžalovaný [jméno FO] nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Dne 22. 10. 2018 se konalo další hlavní líčení. Na základě referátu soudu ze dne 22. 1. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení na 25. - 27. 2. 2019. Dále jsou připojeny svazky ze spojené věci [Anonymizováno] které obsahují listinné důkazy (Výslech obviněného [jméno FO] proveden dne 8. 3. 2016, stejně jako výslech obviněného [jméno FO], dne 9. 3. 2016 výslech obviněného [jméno FO], dne 2. 5. 2016 výslech obviněného [jméno FO], dne 28. 4. 2016 byly stížnosti obviněných opětovně všech pěti stíhaných zamítnuty jako nedůvodné proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Obžaloba byla podána k Okresnímu soudu v Jihlavě dne 22. 6. 2016). Svazek č. 15 - Dne 25. 2. 2019 proběhlo hlavní líčení, slyšeni svědci. Usnesením z 25. 2. 2019 byla svědkyni uložena pořádková pokuta. Svědkyně si podala dne 18. 3. 2019 stížnost. Na základě referátu soudu ze dne 3. 4. 2019 bylo nařízeno hlavní líčení na 3. 6. 2019. Na základě referátu soudu ze dne 9. 4. 2019 bylo hlavní líčení přeloženo na 27. 5. 2019. Dne 27. 5. 2019 proběhlo hlavní líčení, slyšena svědkyně. Na základě referátu soudu ze dne 12. 9. bylo nařízeno hlavní líčení na 7. 10. 2019. Dne 7. 10. 2019 proběhlo hlavní líčení, odročeno na 16. 12. 2019. Dne 16. 12. 2019 proběhlo další hlavní líčení. Usnesením z 8. 4. 2020 bylo rozhodnuto o odměně ustanoveného obhájce. Proti předmětnému usnesení si podal obžalovaný [jméno FO] dne 9. 4. 2020 stížnost. Na základě referátu soudu ze dne 4. 5. 2020 bylo nařízeno hlavní líčení na 25. 5. 2020. Dne 6. 5. 2020 bylo vyhlášeno usnesení, kterým se zastavilo trestního stíhání zdejšího žalobce, obžalovaného [jméno FO] a obžalovaného [Anonymizováno], neboť jejich trestní stíhání bylo co do určité části promlčeno. Usnesením z 11. 5. 2020 bylo rozhodnuto o svědečném. Usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci 19. 5. 2020. Dne 25. 5. 2020 se konalo další hlavní líčení, vyslechnuti svědci. Usnesením z 27. 5. 2020 bylo rozhodnuto o uložení pořádkové pokuty svědkovi [Anonymizováno]. Na základě referátu soudu ze dne 27. 5. 2020 bylo nařízeno hlavní líčení na 8. 6. 2020. Dne 8. 6. 2020 proběhlo hlavní líčení, slyšeni svědci, provedeny listinné důkazy v řádu zhruba 300 listin. Opatřením ze dne 22. 6. 2020 byla přibrána tlumočnice. Tato si podala dne 7. 7. 2020 žádost o zproštění výkonu z důvodu pracovního vytížení. Usnesením z 16. 7. 2020 bylo rozhodnuto o zproštění tlumočnice. Dne 29. 7. 2020 byla přibrána opatřením jiná tlumočnice. Usnesením z 1. 9. 2020 bylo rozhodnuto o obhajném ustanoveného obhájce. Dne 10. 9. 2020 proběhlo neveřejné zasedání, při kterém bylo vyhlášeno usnesení, jímž byl opraven protokol o hlavním líčení ze dne 10. 10. 2017. Další námitky obžalovaného [jméno FO] byly zamítnuty. Na základě referátu soudu ze dne 18. 9. 2020 bylo nařízeno hlavní líčení na 7. 10. 2020. Dále na základě referátu ze dne 12. 1. 2021 bylo nařízeno hlavní líčení na 1. - 3. 3. 2021. Dne 1. 3. 2021 proběhlo hlavní líčení. Na základě referátu soudu ze dne 31. 3. 2021 bylo nařízeno hlavní líčení na 14. a 16. 6. 2021. Na základě referátu soudu ze dne 19. 7. 2021 bylo nařízeno hlavní líčení dále na 15. 11. a 22. 11. 2021. Dne 15. 11. 2021 proběhlo další hlavní líčení. Na základě referátu soudu ze dne 16. 11. 2021 bylo nařízeno hlavní líčení na 7. 2. 2022. Dne 7. 2. 2022 proběhlo hlavní líčení, toto bylo odročeno na 28. 3. 2022. Na základě referátu soudu ze dne 14. 2. 2022 toto bylo přeloženo na 8. 3. 2022. Svazek č. 16- Dne 28. 3. 2022 se konalo hlavní líčení, předneseny závěrečné řeči, odročeno na 14. 4. 2022. Na základě referátu soudu ze dne 28. 3. odročeno 21. 4. 2022. Dne 14. 4. 2022 se konalo hlavní líčení, pokračováno v přednesu závěrečných řečí, odročeno na 7. a 9. června 2022. Dne 7. 6. 2022 konáno hlavní líčení, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým byli obžalovaní [jméno FO], [Anonymizováno], [jméno FO] a [jméno FO] vinni a v části bylo trestní stíhání obžalovaného [jméno FO] zastaveno. Dále byli v části obžaloby zproštěni. Hlavní líčení pokračovalo dále dne 9. 6. 2022, kde bylo pokračováno v odůvodnění rozsudku a poučení o odvolání. Žádostí z 16. 6. 2022 předseda senátu žádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí s ohledem na skutkovou a právní složitost věci. Tato lhůta byla prodloužena do 31. 10. 2022. Usnesení o zastavení trestního stíhání obžalovaného [jméno FO] v části skutku nabylo právní moci 11. 6. 2022. Rozsudek založen na čísle listu 3529. Ve vztahu ke zdejšímu žalobci nabyl právní moci 9. 11. 2022. Rozsudek má 69 stran. Obžalovaný [jméno FO] byl zcela zproštěn. Dne 27. 10. 2022 si podal odvolání státní zástupce, ale v neprospěch obžalovaného [jméno FO] a [jméno FO]. Výzvou z 13. 12. 2022 byl obžalovaný [jméno FO] vyzván, že v části, v nichž bylo jeho trestní stíhání zastaveno, má právo v trestním stíhání pokračovat, prohlásí-li do tří dnů, že na projednání věci trvá. Obžalovaný [Anonymizováno] uvedl, že na projednání věci trvá. Obžalovaný [jméno FO] dne 26. 12. 2022 uvedl, že ve věci [jméno FO] na projednání věci netrvá. Trvá na projednání věci ve věci poškozené [Anonymizováno]. Obžalovaný [Anonymizováno] 28. 12. 2022 uvedl, že na projednání věci trvá. 12. 1. 2023 byli obžalovaní vyzváni k odstranění vad odvolání. Usnesením z 24. 1. 2023 bylo obžalovanému [jméno FO] ustanoven obhájce pro odvolací řízení. Dne 21. 3. 2023 došlo odůvodnění odvolání obžalovaného [jméno FO]. Odvolání spolu s odůvodněním bylo k případnému vyjádření zaslány státnímu zástupci. Na základě předkládací zprávy ze dne 2. 2. 2023 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně 7. 2. 2023. Obžalovaný Beránek si podával stížnost i proti usnesení o ustanovení obhájce. Dne 13. 9. 2023 proběhlo veřejné zasedání před Krajským soudem v Brně, odročeno na 20. 9. 2023. Odvolání státního zástupce i obou žalovaných byla zamítnuta s ohledem na rozsáhlost a složitost věci 3500 stran, když i samotná odvolání měla 40, 30 stran, bylo žádáno o prodloužení lhůty za účelem vyhotovení rozhodnutí. Spis byl vrácen Okresnímu soudu v Jihlavě dne 17. 10. 2023. Dne 11. 10. 2023 proběhlo neveřejné zasedání, kde bylo vyhlášeno usnesení, že se usnesení o ustanovení obhájce zrušuje. Na základě referátu soudu ze dne 29. 11. 2023 bylo nařízeno hlavní líčení na 19. 12. 2023. Dne 9. 1. 2024 se konalo hlavní líčení, byl vyhlášen zprošťující rozsudek. Dále usnesením z 9. 1. 2024 se České obchodní inspekci, inspektorát pro Jihočeský kraj a Vysočinu postupuje trestní věc obžalovaných, mimo jiné zdejšího žalobce. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci 14. 2. 2024. Rozsudek byl jen ve vztahu k obžalovanému [Anonymizováno]. Dále ve věci byla podána dovolání.

15. Výše uvedené je pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněném nároku plně postačující. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Co se týká listinných důkazů pravost a správnost nebyla namítána, soud proto neměl důvod z těchto listin při svém rozhodování nevycházet ani jim v rámci hodnocení důkazů přisuzovat nižší hodnotu.

16. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

17. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

20. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

23. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o. z.").

25. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

26. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 8. 9. 2022, což bylo mezi účastníky nesporným.

27. Nárok A – náhrada zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 2 000 000 Kč 28. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně) „ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, tj. činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona „nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

29. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin. Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

30. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha, že „sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 31. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v již zmíněném rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

32. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka, kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 18. 1. 2014, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do ledna 2024, kdy bylo v poslední části, trestní stíhání žalobce prostoupeno toliko České obchodní inspekci a žalobce již tak nebyl ohrožen trestím projednáním věci, tedy téměř 10 let (byť soud zohlednil, že pro trestný čin lichvy bylo trestní stíhání žalobce pravomocně zastaveno v květnu 2020, k 9. 11. 2022 byl žalobce pravomocně zproštěn zbytku obžaloby a následně se již domáhá projednání jen v té části, ve které, jak sám uvedl, se cítí být nevinen a věc je postoupena na správní orgán). Kritérium formulované délky řízení zohledňuje „pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, str. 163). I přestože soud dospěl k závěru, že trestní řízení bylo po skutkové, hmotněprávní i procesní stránce složité, zejména s ohledem na počet obžalovaných, jakož potřebu znaleckého zkoumání a potřebu dožádání, nelze dle soudu označit řízení jako přiměřeně dlouhé, a to ani při zohlednění jeho složitosti.

33. Pokud jde o povahu trestní věci, nutno konstatovat, že žalobce byl stíhán pro spáchání ze spáchání přečinu lichvy dle § 218 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byl tak ohrožen sazbou odnětí svobody až 5 let. V případě žalobce šlo tedy o majetkovou trestnou činnost, šlo o trestné činy úmyslné. Nicméně povaha trestných činů, pro které byl žalobce trestně stíhán, zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení oproti trestnímu stíhání např. pro trestný čin proti životu a zdraví nebo proti rodině a dětem, se kterými převážně bývá spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených.

34. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

35. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

36. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého, pracovního a rodinného života, na zachování osobní cti a dobrého jména. Ve spojení s povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že žalobce měl problémy se spaním, měl deprese, neměl „chuť žít“, trpěl pocity nejistoty ohledně výsledku trestního řízení, pročež se bál pořídit vlastní bydlení či vstupovat do důvěrného partnerského vztahu, bál se, že by mu byla spolu s ostatními spoluobviněnými uložena náhrada škody, jež byla v napadeném řízení vyčíslena v řádu statisíců českých korun. Dále soud dospěl k závěru, že došlo k zásahu i do jeho soukromého a rodinného života, když v důsledku trestního stíhání byl zejména narušen jeho vztah s dědou, který ho úplně zapudil, dokonce ho i přestal zdravit a který se žel ani nedočkal skončení trestního stíhání. Dále vzal soud za prokázané, že i rodiče významně omezili kontakt s žalobcem (otec ho jen zdravil a více s ním nekomunikoval) a vztah s matkou byl narušen opakovanými „kázáními“. Byť se žalobci nepodařilo prokázat, že výlučným důvodem pro rozchod s přítelkyní [jméno FO] a odmítnutí ze strany zaměstnavatelů, bylo zahájení trestního stíhání žalobce, soud má za to, že v obou případech je naprosto uvěřitelné, že se jednalo o převažující důvod, proč ho zaměstnavatelé nechtěli zaměstnat, když jim žalobce při pohovorech sdělil, že je trestně stíhán pro lichvu a podvod, zvlášť v oblasti bankovnictví, a že přítelkyně, která se ucházela o práci u policie (kde byla nato skutečně několik let zaměstnána, jak vypověděl bratr žalobce), se obávala své pověsti a skutečnosti, že by mohla přijít o práci, pokud by zůstala ve vztahu s žalobcem. V souvislosti s tím je naprosto uvěřitelné, že žalobce v uvedeném období neměl náladu ( a finance) chodit za zábavou, což bylo dle bratra žalobce dalším důvodem pro rozchod s přítelkyní [jméno FO]. Na druhou stranu soud vzal do úvahy, že bratr žalobce ho vždy nejen psychicky, ale i finančně podporoval a že žalobce je nyní zaměstnán v technickém oboru (žalobce má vystudovanou střední průmyslovou školu) a že kdyby se pokoušel o zaměstnání tzv. blíže ke svému oboru, trestní stíhání by nemuselo být až tak velkou překážkou. Konečně nutno uzavřít, že žalobce nebyl stíhán vazebně.

37. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím „smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že „forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi „završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 80 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu, tj. 1 920 000 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předně uvést, že v této souvislosti nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud zohlednil, že žalobce byl stíhán pro majetkové trestné činy spáchané úmyslně, když konkrétní výši částky odůvodňuje zejména výše popsaná povaha trestní věci s trestní sazbou až 5, dále hrozba uložení náhrady škody v řádech statisíců (a to i při zohlednění většího počtu obviněných), jež by pro žalobce bezpochyby znamenala významný finanční zásah a dále shora popsaný zásah do rodinného a soukromého života žalobce, který se vzdal společenského života, přestal chodit na zábavy, do hospod, na festivaly. Dále soud vyšel z toho, že v důsledku trestního stíhání byl zcela zpřetrhán jeho vztah s dědou, který ho úplně zapudil, rodiče významně omezili kontakt s žalobcem. Dále jak uvedeno výše, má soud za to, že trestní stíhání žalobce představovalo převažující důvod, proč ho zaměstnavatelé v oblasti bankovnictví nechtěli zaměstnat, když jim žalobce při pohovorech sdělil, že je trestně stíhán pro lichvu a podvod, a že přítelkyně, která se ucházela o práci u policie (kde byla nato skutečně několik let zaměstnána), se obávala své pověsti a skutečnosti, že by mohla přijít o práci, pokud by zůstala ve vztahu s žalobcem. Na druhou stranu soud vzal do úvahy, že bratr žalobce ho vždy nejen psychicky, ale i finančně podporoval a že žalobce je nyní zaměstnán v technickém oboru (žalobce má vystudovanou střední průmyslovou školu) a že kdyby se pokoušel o zaměstnání tzv. blíže ke svému oboru, trestní stíhání by nemuselo být až tak velkou překážkou. Žalobce nebyl stíhán vazebně, nebyl stíhán pro trestné činy proti životu a zdraví ani pro zvlášť závažné zločiny, tedy v obecné rovině lze říci, že se nejednalo o trestné činy, jež by měly výrazně dehonestující zásah a že by žalobce s ohledem na svoji dosavadní bezúhonnost byl ohrožen trestem odnětí svobody. V této souvislosti soud dále uzavírá, že ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce nepřihlédl ke skutečnosti, že byla již dne 9. 12. 2011 učiněna domovní prohlídka v sídle společnosti BRIO, když jednak se jedná o zcela odlišný („poškozený“) subjekt, jednak domovní prohlídku uskutečněnou v roce 2011 nelze klást do příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce zahájeném o dva roky později. Pokud jde o medializaci věci, z provedeného dokazování se nepodává, že by orgány činné v trestním řízení porušily zásadu presumpce neviny a přestože soud nechce případ žalobce nijak bagatelizovat, jednalo se zpravidla o regionální medializace (Jihlavský deník) a případ žalobce nebyl znám celostátně.

38. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 26/2020, kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 100 000 Kč. V tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonaného a z části ve stádiu pokusu, když mu hrozil trest odnětí až 10 let. Trestní stíhání trvalo kratší dobu, necelé 4 roky (leč poškozený neuplatnil nárok na zadostiučinění z nepřiměřené délky řízení jako zdejší žalobce). Tedy poškozený byl obviněn ze stejného trestného činu jako žalobce, avšak hrozil mu dvojnásobný trest – až 10 let, neboť byl stíhán v pátém odstavci. Shodně jako zdejší žalobce byl vystaven hrozbě vysoké náhrady škody. Konečně poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, měl psychické problémy, stres, úzkost. Shodně jako zdejší žalobce si bul nucen půjčovat peníze v rodině. Oproti zdejšímu žalobci byl poškozený veřejně známou osobou – na krajské úrovni, byl předsedou spolku, vlastníkem tvrze, ve Zlínském kraji byl nominován na osobnost roku, na určitou dobu mu byla odebrána bezpečnostní prověrka. Porovnáním s tímto případem, soud dospěl k závěru, že částka 80 000 Kč je částkou zcela odpovídající a dostatečnou, když soud zohlednil především skutečnost, že trestní stíhání žalobce trvalo sice delší dobu, ale zdejší žalobce byl za délku trestního stíhání odškodněn samostatně, poškozený ve srovnávané věci byl vystaven dvojnásobně vyšší trestní sazbě a s ohledem na skutečnost, že šlo o veřejného činitele ve zlínském kraji, došlo k významnějšímu zásahu do jeho pověsti a zásahu do jeho dobrého jména.

39. Žalobce poukazoval na případ zproštěného [jméno FO], kdy tento soud do určité míry použil ke srovnání, byť se jednalo toliko o stanovisko žalované v rámci předběžného projednání věci, a nikoliv závazné soudní rozhodnutí. Poškozenému [jméno FO] byla přiznána žalovanou částka 110 000 Kč, když žalovaná uvedla, že v důsledku trestního stíhání poškozený přišel o prosperující společnost a tímto bylo podstatně zasaženo do jeho majetkových práv a pracovního života. Soud neznaje bližší okolnosti případu, vycházeje jen ze stanoviska, věc srovnal i s případem poškozeného [jméno FO] a má za to, že pokud shledal jako přiměřené zadostiučinění částku 80 000 Kč, nijak se s ohledem na výraznější zásah do pracovní a ekonomické sféry poškozeného [jméno FO], nevymyká se přiznané zadostiučinění skutkovým okolnostem věci.

40. Nárok B – zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 336 000 Kč 41. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

42. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

43. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 18. 1. 2014, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Řízení ve vztahu k žalobci trvalo do 9. 1. 2024, kdy došlo k postoupení věci zdejšího žalobce k České obchodní inspekci (v části trestního řízení, ve které žalobce trval přes zastavení na jeho projednání a od této doby mohl mít obavu toliko jen v rovině přestupku, nikoli trestního projednání), tj. téměř 10 let. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci byly shledány opakované prodlevy a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud shledal v řízení průtah v období od 4. 9. 2015 do 17. 10. 2016, od 17. 10. 2016 do 10. 10. 2017, od 16. 12. 2019 do 6. 5. 2020, od 7. 10. 2020 do 1. 3. 2021, od 16. 6. 2021 do 15. 11. 2021, když obecně doba mezi jednotlivými hlavními líčeními nezahrnuté pod průtahy činila zhruba 4 měsíce a soud se až v roce 2022 dotázal žalobce, zda v části, v níž bylo jeho trestní stíhání zastaveno, trvá na projednání věci. S přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, která činí téměř 10 let a s ohledem na typ řízení, s nímž je v obecné rovině spojen vyšší význam pro poškozeného, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

44. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

45. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání téměř 10 let, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 135 000 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat. Horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, jak jej požadoval žalobce, zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími proto nelze dospět k závěru, že by řízení o délce necelých 10 let (při zohlednění snižujícího významu pro žalobce, když v roce 2020 bylo jeho řízení v části zastaveno, v roce 2022 byl zproštěn a následně trval na projednání té části jeho trestní věci, kde jak sám uvedl „si byl jistý, že je nevinný“) mělo být odškodňováno částkou vyšší než při spodní hranici 15 000 Kč.

46. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově, právně i procesně složitější (– minus 25 %). Jednak byla dána složitost věci již větším počtem obviněných (5) stíhaných celkově pro 15 skutků (obvinění byli stíháni pro trestný čin podvodu a lichvy). V řízení bylo prováděno rozsáhlejší dokazování, a to jak listinnými důkazy, tak svědeckými výslechy, zejména ze stany poškozených, když o rozsáhlosti spisu vypovídá i samotný trestní spis. Věc dále souvisela s trestním řízení vedeným pod sp. zn. 13 T 97/2016, když později byly věci sloučeny ke společnému projednání. Pro skutkovou a právní složitost bylo vyhověno žádosti o prodloužení lhůty k vypracován písemného rozhodnutí. Posuzované řízení vykazovalo i složitost procesní, když obvinění podávali opakovaně podání s průběžnými návrhy na dokazování, návrhy na předběžné projednání obžaloby, na zastavení trestního stíhání, ve věci musel okresní soud dále rozhodovat o bezplatné obhajobě, o odměně obhájců, o spojení věci, opakovaně o uložení pořádkové pokuty, o zproštění tlumočnice, o zajištění. Řízení probíhalo ve vztahu k žalobci na jednom stupni soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval jedenkrát, což s ohledem na délku namítaného řízení a na okolnost, že k prodloužení řízení nedošlo z důvodu využití mimořádných opravných prostředků, soud shledal četnost rozhodování jako věci přiměřenou a uvedené hledisko se v zadostiučinění nepromítlo.

47. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel, proto se uvedené kritérium v základní částce zadostiučinění nijak neodrazilo.

48. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, soud shledal v řízení průtah v období od 4. 9. 2015 od podání obžaloby, do 17. 10. 2016, kdy bylo okresním soudem rozhodnuto o spojení věci s trestní věcí vedenou pod sp. zn. 13 T 97/2016, od 17. 10. 2016, kdy bylo rozhodnuto o spojení věcí, do 10. 10. 2017, kdy proběhlo prvé hlavní líčení ve věci, od 16. 12. 2019 do 6. 5. 2020, od 7. 10. 2020 do 1. 3. 2021, od 16. 6. 2021 do 15. 11. 2021 (období mezi jednotlivými hlavními líčeními), když obecně doba mezi jednotlivými hlavními líčeními nezahrnutými pod průtahy činila zhruba 4 měsíce a soud se až v roce 2022 (!) dotázal žalobce, zda v části, v níž bylo jeho trestní stíhání zastaveno (trestní stíhání žalobce bylo v části zastaveno s právní mocí k 19. 5. 2020), trvá na projednání věci. Z uvedených důvodů soud přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 15 %, kdy dle názoru soudu uvedené průtahy nelze odůvodnit ani složitostí věci, když i poté, co žalobce dne 26. 12. 2022 sdělil, že trvá na projednání věci, došlo až dne 9. 1. 2024 k vydání usnesení, že se v této části postupuje trestní věc žalobce České obchodní inspekci.

49. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud sice uvážil, že obecně podle judikatury ESPL se poskytuje poškozenému zvýšený význam řízení právě v řízeních typu trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005)). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Nicméně soud došel k závěru, že je v případě zdejšího žalobce na místě hodnotit význam řízení jako standardní, neboť se žalobce současně domáhal zadostiučinění i za nezákonnost trestního stíhání (rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 2800/2009). Soud proto zadostiučinění pro význam nijak neupravoval. Konečně nemajetkovou újmu snižuje i skutečnost, že vůči žalobci bylo v květnu 2020 jeho trestní stíhání v části zastaveno, v roce 2022 byl zproštěn zbytku obžaloby a následně trval na projednání té části jeho trestní věci, kde, jak sám uvedl „si byl jistý, že je nevinný“ a jež byla usnesením z 9. 1. 2024 postoupena k projednání toliko České obchodní inspekci.

50. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky, snížil o 10 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 121 500 Kč. Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky. Soud proto zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu, tj. 214 500 Kč.

51. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 15. 4. 2023. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 16. 10. 2023 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 15. 4. 2023, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 15. 10. 2023, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 16. 10. 2023 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 500 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 500 Kč představující 300 Kč za každý z pěti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (podání žaloby, účast u jednání dne 6. 6. 2024, 5. 9. 2024 a dne 31. 10. 2024, vyjádření ze dne 20. 6. 2024).

53. Lhůtu k plnění nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.

Poučení