47 C 267/2021-89

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 87 188 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 4. 12. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 122 812 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 20 275 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 1. 12. 2021 domáhal odškodnění ve výši 210 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) pod sp. zn.: 42 Cm 20/1996 (dále jen„ posuzované řízení“) s tím, že řízení bylo zahájeno dne 19. 2. 1966 a doposavad nebylo skončeno. Žalobce však relutární náhradu uplatňoval toliko za dobu, kdy byl osobně účastníkem řízení, tj. za dobu od roku 2010 do 2020. Za 10,5 roku trvající řízení požadoval zaplatit částku 210 000 Kč. Předmětem řízení bylo majetkové právo, když nelze odhlédnout, že v důsledku více jak 24 let trvajícího sporu byli navrhovatelé v nejistotě ohledně svého vlastnického práva k nemovitostem. Dále uvedl, že se na délce řízení negativně nepodílel a že svůj nárok uplatnil u žalované dne 3. 6. 2021.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 11. 1. 2022 uvedla, že u ní žalobce dne 3. 6. 2021 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 210 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 42 Cm 20/1996. Žádosti žalobce bylo částečně vyhověno, když žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky řízení, avšak nárok na finanční zadostiučinění neshledala důvodným. Spisovým šetřením bylo zjištěno, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo 8 let a 9 měsíců, řízení bylo po skutkové a právní stránce složité, ve věci byly provedeny listinné důkazy, vyslechnuti svědci. Soud I. stupně rozhodoval dvakrát. Význam řízení pro žalobce shledala nízkým, neboť původní žalobu podal Pozemkový fond České republiky, žalobce se svým vstupem do řízení souhlasil, avšak při jednání soudu dne 7. 9. 2017 zdejší žalobce uvedl, že ačkoliv je právo z katastru nemovitostí vymazáno, na podané žalobě trvá, pročež žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení, nadto žalobce nezaplatil v napadeném řízení poplatek z odvolání. Závěrem uvedla, že sám žalobce opakovaně v naříkaném řízení žádal o odročení jednání, což se negativně projevilo na délce řízení. S ohledem na uvedené navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

3. Žalobce ve své replice ze 14. 3. 2022 doplnil, že rodina žalobce v souvisejícím konkurzním řízení zaplatila do majetkové podstaty dlužníka částku 1 757 210 Kč, aby nedošlo k prodeji jejich nemovitosti. Zrušení zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí bylo podmínkou pro vrácení shora uvedené částky. Konstatoval, že přestože rodina žalobce plnila na základě rozhodnutí, jež bylo posléze zrušeno, vrácení zaplacené částky již není formálně možné, přičemž odkázala na řadu souvisejících řízení. Se zřetelem na uvedené nelze hovořit o sníženém významu napadeného řízení pro žalobce.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 3. 6. 2021.

6. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 Cm 20/96, se podává, že dne 13. 2. 1996 podal Pozemkový fond České republiky žalobu na určení neplatnosti zástavní smlouvy proti žalované 1) [anonymizována čtyři slova] [adresa žalobce], státní podnik, později JUDr. [příjmení] [jméno], správce konkursní podstaty, a žalované 2) [právnická osoba], s tím že se domáhal určení, že zástavní smlouva uzavřená mezi žalovanou č. 1 a žalovanou č. 2, jejímž předmětem jsou nemovitosti v k.ú. [obec], a to domky [příjmení] [adresa] stav. parc. [anonymizováno], [adresa], stav. parc. [anonymizováno] a budova líhní [adresa] stav. parc. [anonymizováno], je neplatná. Dne 17. 10. 1996 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku a žalovaným soud uložil vyjádřit se k žalobě. Dne 31. 10. 1996 byl soudní poplatek zaplacen a 7. 11. 1996 byla doručena žádost žalované č. 2. o prodloužení lhůty k vyjádření. Dne 26. 11. 1996 bylo doručeno vyjádření žalované č. 2 k žalobě. Dne 8. 1. 1997, 24. 9. 1999, 4. 10. 1999, 9. 3. 2000 byly soudu doručeny návrhy na přistoupení dalších účastníků, a to paní [jméno] [příjmení] a následně [jméno] [celé jméno žalobce] (na nějž bylo převedeno paní [příjmení] vlastnické právo k domku [adresa], st. parc. [číslo] k. ú. [obec]), [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], [titul]. [jméno] [příjmení], kteří se stali dle smlouvy o převodu nemovitostí vlastníky z dotčených nemovitostí napadených žalobou. Následuje dotaz soudu na žalobce, zda na žalobě trvá, když na majetek žalovaného byl dne 28. 2. 1997 prohlášen konkurz. Dne 11. 6. 2002 žalobkyně sdělila, že návrh zpět nebere, neboť podala návrh na vyloučení majetku z konkurzní podstaty, ale nebylo o něm dosud rozhodnuto. Přípisem ze 17. 6. 2002 soud zažádal o sdělení spisové značky, pod níž je věc vedena u konkursního soudu, žalobkyně se vyjádřila dne 8. 7. 2002 a sdělila sp. zn. 94 K 34/95. V mezidobí bylo rozhodováno o předběžném opatření ve věci 20 Cm 404/98 ohledně vyloučení majetku z konkursní podstaty. Poté spis dán na lhůtu z důvodu probíhajícího konkursního řízení. Dne 21. 9. 2005 soudu sděleno, že ve věci 20 Cm 404/96 bylo rozhodnuto rozsudkem tak, že věc byla z konkursní podstaty vyloučena k samostatnému projednání žaloby ve vztahu k objektu [adresa], st. p. [číslo] v k.ú. [obec] a ohledně objektů bydlení [adresa] a [adresa] byla zamítnuta. Objektu bydlení [adresa] se žaloba o vyloučení z konkursní podstaty netýkala. Současně žalobce navrhl změnu žalobního petitu, v němž uvedl, že ohledně výše uvedených nemovitostí požaduje rozhodnout tak, že zástavní právo na těchto nemovitostech nevázne. Správce konkursní podstaty proti uvedenému rozsudku podal dovolání. Následují úřední záznamy o trvání konkursu na žalovaného č. 1, referátem z 25. 10. 2005 připojen spis Městského soudu v Praze 20 Cm 404/96 na dobu 2 měsíců. Poté dán spis na lhůtu 3 měsíce. Následují urgence k vrácení zapůjčeného spisu Městskému soudu v Praze k 33 Cm 376/99 ze dne 5. 1. 2011 a 3. 3. 2011, dne 16. 3. 2011 bylo sděleno, že spis se nachází s odvoláním na Vrchním soudu. Na to zažádán Vrchní soud o vrácení spisu dne 17. 3. 2011. Spis byl vrácen dne 29. 3. 2011. Dne 30. 3. 2011 převzal spis nový soudce a vyzval žalobce ke sdělení, zda na žalobě a přistoupení účastníků nadále trvá. Na to reagováno žalobcem dne 21. 4. 2011, kdy bylo sděleno, že na žalobě i přistoupení účastníků trvá a byl navržen vstup správce konkursní podstaty do řízení na místo úpadce, žalované 1) a změna účastníka na straně žalované 2). Dne 28. 4. 2011 rozesláno vyjádření žalobkyně žalovaným. Dne 1. 7. 2011 doručeno vyjádření správce konkursní podstaty, založen výpis o stavu konkursního řízení a následuje referát z 6. 7. 2011, kterým je žalovaným doručena původní žaloba. Dne 20. 7. 2011 doručeno vyjádření správce konkursní podstaty, který uvedl, že Vrchní soud v Praze shledal zástavní smlouvu platnou a sdělil, že došlo k převodu práv z [obec] [anonymizováno] na právnickou osobu [anonymizováno]. Vyjádření správce konkursní podstaty rozesláno dne 22. 7. 2011 ostatním účastníkům. Dne 14. 9. 2011 soudem zaslán přípis, že není podloženo nástupnictví za žalovanou 2). Neboť se žalobci nepodařilo dohledat smlouvu o postoupení pohledávky, vzal svůj návrh na vstup [právnická osoba] podáním z 22. 9. 2011 zpět. Následuje výzva soudu na žalobce, zda trvá na přistoupení [jméno] [celé jméno žalobce], když bylo z katastru nemovitostí zjištěno, že vlastníky nemovitosti jsou manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobce]. Dne 7. 11. 2011 doručeno sdělení žalobce, že navrhuje přistoupení manželů [příjmení] do řízení. Usnesením z 15. 11. 2011 byli [celé jméno žalobce] [příjmení] [příjmení] vyzváni ke sdělení, zda souhlasí s přistoupením do řízení na stranu žalobců. Dne 7. 12. 2011 byl doručen souhlas [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení] se vstupem do řízení. Usnesením ze dne 11. 1. 2012 bylo rozhodnuto o připuštění dalších účastníků na stranu žalobce, a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení]. Právní moci nabylo dne 31. 3. 2012. Poté proveden výpis z konkursního řízení 94 K 34/95 proti žalované 1) a bylo zjištěno, že soud prodloužil lhůtu konkursnímu správci k předložení konečné zprávy do 31. 3. 2013, na to dáván spis opakovaně na lhůtu 3 měsíce a vždy ověřen stav konkursního řízení. Dne 5. 8. 2013 zaslán přípis soudu, kdy lze očekávat ukončení konkursního řízení, na to reagováno podáním z 13. 11. 2013, kdy bylo sděleno soudkyní, že konkursní řízení nedopadá na určovací žaloby. Soudkyně v tomto smyslu vyzvala žalobce ke sdělení, zda na žalobě za této situace trvá a nechť k věci zaujme stanovisko. Dne 30. 7. 2015 zaslána urgence. Žalobce zažádal o zaslání dosud doručených vyjádření ve věci, které soud odeslal dne 7. 8. 2015. Dne 1. 9. 2015 se žalobce k věci vyjádřil a uvedl, že na žalobě v tomto rozsahu trvá. Dne 18. 11. 2015 bylo vyjádření na základě referátu soudu rozesláno stranám a bylo nařízeno jednání na 7. 1. 2016. Dne 29. 12. 2015 bylo jednání z důvodu odchodu soudkyně na jinou agendu zrušeno. Dne 5. 1. 2016 byl opatřením místopředsedy soudu k věci přidělen nový soudce, který nařídil jednání na 13. 4. 2016. Dne 7. 4. 2016 doručena Českou spořitelnou smlouva o postoupení pohledávky na jiný subjekt. Dne 13. 4. 2016 se konalo jednání, kde bylo vyhlášeno usnesení o připuštění změny na straně žalovaného 2), a to společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Na to odročeno jednání na 7. 10. 2016 za účelem zjištění účastníků na straně žalované. Usnesením č.j. 42 Cm 20/1996-155 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení na straně žalované se [právnická osoba] (Luxembourg) No. 11 S.A. a dále došlo ke změně žalobce na základě zákona, kdy nadále vystupuje za žalobce Česká republika zastoupena Státním pozemkovým úřadem. Právní moci nabylo usnesení dne 28. 7. 2016. Usnesením z 27. 4. 2016 byla ustanovena tlumočnice k překladu usnesení z č.l.

155. Dne 17. 6. 2016 byl doručen překlad a vyúčtování. Usnesením z 27. 6. 2016 bylo přiznáno tlumočné. Dne 30. 9. 2016 se k věci vyjádřil [titul]. [jméno] [příjmení]. Dne 28. 7. 2016 bylo nařízeno jednání na 15. 2. 2017 a zaslána žaloba žalovanému č.

2. Dne 30. 6. 2016 ustanovena tlumočnice k překladu předvolání k jednání. Dne 10. 1. 2017 vydáno opravné usnesení. Dne 17. 1. 2017 spis přidělen dle změny rozvrhu práce nové soudkyni. Na to zrušeno jednání a usnesením ze dne 17. 1. 2017 uložen nový překlad usnesení o předvolání k jednání na 18. 5. 2017 a současně byli předvolání účastníci k jednání. Dne 27. 1. 2017 byl doručen vyhotovený překlad. Usnesením ze dne 6. 2. 2017 bylo přiznáno tlumočné a 8. 2. 2017 rozesláno přeložené předvolání žalovanému 2). Dne 18. 4. 2017 vyhotoven platební poukaz Následuje žádost žalovaného 1) o odročení jednání z důvodu předepsané lázeňské péče. Usnesením z 21. 4. 2017 byl uložen překlad odročení jednání na 7. 9. 2017 a účastníci byli informováni o odročení jednání. Dne 4. 5. 2017 doručen překlad a dne 9. 5. 2017 bylo rozhodnuto o tlumočném. Na to žalobce navrhl odročení jednání z důvodu kolize, dne 23. 5. 2017 soudkyní sděleno, že jednání nebude odročeno. Dne 25. 8. 2017 doručeno vyjádření žalobce d) [titul]. [příjmení], na to rozesláno žalovaným. Dne 6. 9. 2017 žalobce navrhl vstup nové žalované do řízení. Dne 7. 9. 2017 se konalo jednání, kde je upřesňován petit, kdy se žalobci domáhají určení, že na v žalobě uvedených nemovitostech zástavní právo nevázne. Závěrem jednání odročeno na neurčito za účelem rozhodnutí o právním nástupnictví na straně žalované. Usnesením ze 14. 7. 2017 bylo rozhodnuto, že na místo žalovaného 2) bude nadále pokračováno se [právnická osoba] a.s. Usnesením z 15. 9. 2017 bylo tlumočníkovi uloženo přeložit usnesení o nástupnictví. Usnesením vyzvána žalobkyně [jméno] [příjmení], zda s ohledem na zúžení SJM, kdy již není vlastníkem nemovitosti, na žalobě trvá. Dne 6. 10. 2017 doručen překlad usnesení a na to usnesením z 9. 10. 2017 přiznáno tlumočné. Následně doručena změna a převzetí zastoupení u několika účastníků. Dne 14. 4. 2018 soud nařídil jednání na 4. 6. 2018. Dne 23. 4. 2018 byla doručena žádost žalobce o odročení jednání, které bylo dne 27. 4. 2018 odročeno na 13. 8. 2018. Dne 13. 8. 2018 se konalo jednání, na němž byla vznesena námitka věcné a místní nepříslušnosti a závěrem bylo jednání odročeno na 22. 11. 2018 za účelem provádění dokazování. Dne 16. 8. 2018 se soudkyně vyjádřila k námitce ve věci příslušnosti soudu a vyzvala účastníky k vyjádření. Dne 11. 9. 2018 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl usnesením z 1. 11. 2018 tak, že k rozhodnutí jsou příslušné krajské soudy a věc vrátil Městskému soudu v Praze. Podáním z 10. 9. 2018 vzala žalobkyně [jméno] [příjmení] žalobu zpět. Dne 5. 11 2018 byla soudu doručena žádost žalobce a) o odročení jednání, které bylo na to odročeno na 22. 11. 2018. Referátem z 21. 11. 2018 rozesláno zpětvzetí žaloby účastníkům k vyjádření. Dne 30. 11. 2018 doručen souhlas žalovaného č. 2 se zpětvzetím žaloby a téhož dne doručeno vyjádření žalobců [příjmení]. [příjmení] a L. [celé jméno žalobce] k žalobě. Dne 5. 12. 2018 doručeno vyjádření žalovaného 1). Následuje souhlas žalovaného 2) se zpětvzetím žaloby a účtuje náklady, na to obratem dotaz soudu, jaké náklady jsou účtovány, když předmět řízení trvá, následuje žádost o prodloužení lhůty k vyjádření, která je soudem prodloužena do 16. 1. 2019. Dne 16. 1. 2019 doručeno vyjádření žalovaného 2) ke zpětvzetí žaloby a vyúčtování nákladů. Usnesením č.j. 42 Cm 20/1996-354 z 23. 1. 2019 bylo rozhodnuto o zastavení řízení mezi žalobkyní f) a žalovanými a žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení. Následně nařízeno jednání na 27. 5. 2019. Následuje žádost o odročení jednání žalovaného 1), na to odročeno na 19. 8. 2019. Dne 19. 8. 2019 se konalo jednání, jehož závěrem bylo řízení odročeno na 18. 11. 2019. Dne 27. 8. 2019 bylo usnesením opraveno záhlaví usnesení čl.

354. Usnesením z 27. 8. 2019 bylo řízení ohledně stavební parcely [číslo] stavba [adresa] a stavební parcely [číslo] vyloučeno k samostatnému řízení, neboť soud dospěl k závěru, že je již o žalobě ve vztahu k žalobcům b) až e) možné rozhodnout. Dne 12. 11. 2019 bylo doručeno vyjádření žalovaného 1). Dne 14. 11. 2019 bylo doručeno vyjádření žalobců d) a e). Dne 18. 11. 2019 byla doručena omluva zástupce žalobců d) a e) z jednání z důvodu komplikací na dálnici. Dne 18. 11. 2019 se konalo jednání, které bylo závěrem odročeno na 6. 1. 2020. Usnesením z 22. 11. 2019 byla připuštěna změna žaloby ve vztahu k žalobcům d) a e). Usnesením z téhož dne bylo rozhodnuto o připuštění 3. žalovaného do řízení, a to státního podniku [anonymizována čtyři slova] [obec]. Dne 6. 1. 2020 se konalo jednání, kde bylo zjištěno, že administrativním pochybením nebyl předvolán žalovaný 3), proto nebylo na jednání možné jednat a rozhodnout a závěrem bylo jednání odročeno na 20. 2. 2020. Dne 9. 1. 2020 byl předvolán 3. žalovaný k jednání. Dne 10. 2. 2020 bylo doručeno zpětvzetí žaloby žalobcem b) a c), [jméno] a [jméno] [příjmení], které bylo dne 11. 2. 2020 rozesláno účastníkům. Dne 16. 2. 2020 bylo doručeno vyjádření žalovaného 1) ke zpětvzetí žaloby, který zažádal o úhradu nákladů řízení. Dne 20. 2. 2020 se konalo jednání, kde byly provedeny důkazy a závěrem byl vyhlášen rozsudek č.j. 42 Cm 20/1996-419, v němž soud rozhodl, že se řízení ve vztahu k žalobcům b) a c) zastavuje a nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení, dále výrokem III. bylo rozhodnuto, že zástavní práva založená smlouvou s úpadcem [anonymizována čtyři slova] [obec] na nemovitostech [adresa] neváznou, výrokem IV a V byla žaloba žalobců d) a e) ([celé jméno žalobce]), zamítnuta. Dne 2. 4. 2020 podal žalovaný 2) odvolání, dne 6. 4. 2020 podali odvolání žalobci d) a e), dne 15. 4. 2020 podal odvolání žalovaný 1). Usnesením z 22. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k odstranění vad odvolání a téhož dne soud vyzval účastníky k zaplacení soudního poplatku za odvolání a k vyjádření k odvolání ostatních účastníků. Dne 28. 4. 2020 bylo doplněno odvolání prvního žalovaného, 29. 4. 2020 se k odvolání žalobců, vyjádřil žalovaný 1) a žalobci b) a c) se vyjádřili k odvolání žalovaného 2). Dne 17. 5. 2020 se vyjádřil žalovaný 2) k odvolání a téhož dne zástupce žalobců d) a e) zažádal o prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku z důvodu pandemických opatření a současně bylo doplněno odvolání žalobců d) a e) a dne 18. 5. 2020 byl zaplacen soudní poplatek. Referátem soudu z 22. 5. 2020 soud rozeslal vyjádření k odvolání a doplněná odvolání účastníkům. Usnesením z 25. 5. 2020, č.j. 42 Cm 20/1996-472, soud rozhodl o zamítnutí návrhu na prominutí lhůty z důvodu pandemických opatření a řízení o odvolání žalobce e) ([celé jméno žalobce]) zastavil. Dne 27. 5. 2020 bylo soudu doručeno vyjádření žalobců b) a c) k odvolání žalovaného 1). Dne 31. 5. 2020 bylo žalobcem e) podáno odvolání proti usnesení z 25. 5. 2020 a současně bylo podáno vyjádření k odvolání žalovaného 1). Dne 18. 6. 2020 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze (předkládací zpráva ze 4. 6. 2020). V mezidobí bylo doručeno vyjádření žalovaného 2) k odvolání. Usnesením z 30. 11. 2020 Vrchní soud v Praze pod č.j. 3 Cmo 103/2020-501 opravil záhlaví usnesení soudu prvního stupně a současně v opraveném znění potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o odvolání žalobce e) proti rozsudku Městského soudu v Praze. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 1. 2021. Spis byl vrácen Městskému soudu v Praze dne 29. 12. 2020. Dne 19. 1. 2021 byla věc opět předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V mezidobí byl vrácen žalobci e) zaplacený soudní poplatek. Usnesením z 1. 2. 2021 vyzval soud žalobce c) k odstranění vad odvolání a předvolal účastníky na jednání na den 22. 2. 2022. Dne 14. 2. 2022 bylo soudu doručeno opravené odvolání žalobce d), které bylo obratem zasláno účastníkům. Následně zjištěno, že dne 28. 2. 2021 zemřel žalobce c), [titul], [jméno] [příjmení]. Následuje přípis Okresnímu soudu v Kladně s žádostí o sdělení, zda již skončilo pozůstalostní řízení a z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na neurčito vyrozuměním soudu z 18. 2. 2022 Okresní soud v Kladně dne 21. 2. 2022 Vrchnímu soudu v Praze sdělil, že u něj řízení o pozůstalosti po žalobci c) neprobíhá. Usnesením z 23. 2., 2022 Vrchní soud rozhodl o procesním nástupnictví, kdy namísto žalobce c) bude vystupovat Mgr. [jméno] [příjmení]. Dne 17. 3. 2022 nařídil soud jednání na 30. 5. 2022 a předvolal účastníky. V mezidobí Obvodní soud pro Prahu 2 zažádal o zapůjčení spisu, který byl následně zapůjčen.

7. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 3. 6. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

16. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

17. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

18. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 31. 3. 2012, kdy nabylo právní moci usnesení o připuštění zdejšího žalobce do řízení. Řízení ve vztahu k žalobci trvalo do 5. 1. 2021, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení o odvolání žalobce, tj. 8 let a 9 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud shledal v řízení průtah v období od 11. 1. 2012 do 30. 7. 2015, v období od 9. 10. 2017 do 14. 4. 2018. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti a na do určité míry nekoncentrovaný postup městského soudu, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

19. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

20. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 8 let a 9 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 116 250 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

21. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i hmotněprávně složitější (– 25 %). Jednalo se o žalobu na určení neplatnosti zástavní smlouvy, jež byla podána již v roce 1996 Pozemkovým fondem České republiky proti 2 žalovaným, přičemž řízení stran dalších účastníků není doposavad skončeno. Po připuštění rozšíření žaloby byla předmětem projednání nejen skutečnost, že zástavní práva na nemovitostech žalobců neváznou, ale že tato práva ani nikdy nevznikla. Ve věci se řešila otázka platnosti uzavřené zástavní smlouvy, když v době podpisu zástavní smlouvy byly předmětné nemovitosti již ve vlastnictví státu. Stěžejním pak bylo vyřešení otázky, zda sporné nemovitosti spadají do režimu zákona o půdě a zda žalobci mají na žalobě naléhavý právní zájem. Jako spornou se ukázala být též otázka charakteru jednotlivých nemovitostí. Soud má za to, že posuzované řízení vykazovalo i složitost procesní (– 10 %). Účastníci podávali opakovaně podání s průběžnými návrhy na dokazování, věc byla složitější i pro větší počet účastníků řízení, a to jak na straně žalobců, tak žalovaných, jež se navíc v průběhu let pro převod nebo přechod pohledávek/ze zákona měnili, pročež soud musel rozhodovat o připuštění změn na straně účastníků. Dále soud rozhodoval o ustanovení tlumočníka, o jeho odměně, kdy samozřejmě s nutností překladu soudních písemností je spojena i určitá časová náročnost předmětných úkonů. Dále soud opakovaně rozhodoval o změně žaloby a částečném zastavení řízení. V řízení musel soud vyzývat všechny žalované, jak k placení soudních poplatků, tak k odstranění vad jejich podání.

22. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Odvolací soud rozhodoval toliko v procesních otázkách, když potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení o odvolání zdejšího žalobce, rovněž jako o odvolání do zamítnutí na prominutí návrhu na zmeškání lhůty, což s ohledem na délku namítaného řízení a na okolnost, že k prodloužení řízení nedošlo z důvodu využití mimořádných opravných prostředků, soud shledal četnost rozhodování jako věci přiměřenou a uvedené kritérium se v zadostiučinění nepromítlo.

23. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel, když toliko dne 23. 5. 2017 podal žádost o odročení jednání, avšak této žádosti nebylo ze strany soudu vyhověno.

24. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení průtah od 11. 1. 2012, kdy bylo vydáno usnesení o připuštění dalších účastníků na straně žalobce, do 30. 7. 2015, kdy soud urgoval vyjádření žalobce ve věci, a v období od 9. 10. 2017, kdy bylo rozhodnuto o odměně tlumočníka, do 14. 4. 2018, kdy bylo nařízeno jednání na 4. 6. 2018. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti a se zřetelem na do určité míry nekoncentrovaný postup městského soudu, jenž např. k jednání nařízenému na 6. 1. 2020 opomněl předvolat žalovaného 3), případně, kdy místo nařízení jednání ve věci se opakovaně dotazoval žalobce na to, zda na podané žalobě trvá, přičemž urgenci k jmenované výzvě zaslal až po dalších dvou letech své nečinnosti, tedy uvedený postup soudu nelze označit jako hospodárný a koncentrovaný, přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 10 %. Řízení bylo jinak plynulé a bez zbytečných průtahů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010).

25. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobce nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor o majetkové právo (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam, či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020-122 s předmětem posuzovaného řízení 2 500 000 Kč). Pro úplnost soud uvádí, že se neztotožnil s tvrzením žalované stran sníženého významu řízení pro žalobce, když v určité fázi řízení došlo k výmazu zástavního práva, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, i když se žalobcům dostalo potvrzení o zániku zástavního práva od žalované 1), návrhu na výmaz nebylo přesto ze strany katastrálního úřadu vyhověno a žalobci se po připuštění změny žaloby domáhali i určení, že zástavní právo nevzniklo, když od určení této skutečnosti odvíjeli svůj nárok na vrácení zaplacení částky více jak 1 700 000 Kč správci konkurzní podstaty. Stejně tak z obsahu přílohové spisu se podává, že žalobce sice nezaplatil soudní poplatek z odvolání, ale bránil se existencí protipandemických opatření a žádal o prominutí této lhůty, což svědčí o zájmu žalobce výsledek řízení zvrátit ve svůj prospěch.

26. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 25 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 87 188 Kč. Žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (122 812 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.) Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

27. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 3. 6. 2021. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 4. 12. 2021. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 3. 6. 2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 3. 12. 2021, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 4. 12. 2021 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byl plně úspěšný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 18 275 Kč (výrok III.) Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, replice žalobce k vyjádření žalované ze 14. 3. 2022 a účasti při soudním jednání dne 25. 5. 2022. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. K tomu cestovné vozidlem Dacia Duster, [registrační značka] vzdálenost [obec] – [obec] a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 88, se základní náhradou za 1 km 4,70 Kč při ceně PHM 44,50 Kč litr, při spotřebě 8 l [číslo] km = sazba za 1 km – celkem 8,26 Kč. Tedy 176 km x 8,26 Kč = 1 453,76 Kč (cestovné dne 25. 5. 2022) a 60 Kč za MHD po [obec] (doloženo 2x přestupní jízdenka). Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

29. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení