47 C 31/2021-111

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [údaje o žalované] [anonymizováno 5 slov] [adresa] pro zaplacení 139 434 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 25 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 78 981 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 25 957 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 8. 2. 2021 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením z 3. 4. 2019 Policií ČR, Městské ředitelství policie Brno, 7. Oddělení obecné kriminality, č. j.: KRPB [číslo] obviněn ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ust. § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Pro citovaný trestný čin byla podána u Městského soudu v Brně na žalobce obžaloba (dále jen„ městský soud“). Žalobce byl následně rozsudkem z 3. 2. 2020 č.j.: 89 T 73/2019-286 zproštěn obžaloby s tím, že v žalobě uvedený skutek není trestným činem. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 2. 2020. Žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu škody ve výši 39 434 Kč představující náklady na odměnu advokáta a jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Jde-li o nemajetkovou újmu, žalobce uvedl, že trestní řízení mělo velký a významný dopad na jeho psychiku, došlo k podstatnému zásahu do jeho osobnostních práv. Trpěl úzkostmi, žil v nejistotě, jak trestní řízení dopadne. Trestní stíhání žalobce trvalo bezmála jeden rok, zejména se obával uložení náhrady škody v řádech statisíců představující náklady léčení poškozeného. Uvedené riziko pro něj představovalo existenční otázku. Vedle toho žalobce zažíval další stres z důvodu hrozby trestu odnětí svobody, když v době předmětného trestního stíhání běžela žalobci zkušební doba na podkladě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 12 T 16/2017 z 21. 6. 2017, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 21. 6. 2019. Žalobce se tak obával možné přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný pro neosvědčení se. Se zřetelem na výše uvedené má žalobce za to, že pouhé konstatování porušení práva by v tomto případě nebylo dostačujícím prostředkem nápravy a má za to, že vzniklou nemajetkovou újmu nelze nahradit jinak než formou peněžité kompenzace.

2. Žalovaná v podání z 29. 3. 2021 navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobce u ní dne 8. 7. 2020 uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 73/2019 (dále jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku na náhradu nákladů trestního řízení vyhověla žalovaná co do částky 35 453 Kč s tím, že nepřiznala náhradu za úkon z 15. 4. 2019 označený jako porada s klientem, když v ten samý den byl uskutečněn úkon převzetí a příprava právního zastoupení a dále nebyla přiznána náhrada cestovného za jízdy vlakem, když ve věci nebyly doloženy jízdenky prokazující vznik a výši těchto nákladů. Žalobci však byla poskytnuta náhrada za promeškaný čas na cestách. Ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za uvedené se žalobci zároveň omluvila. Nárok žalobce v podobě peněžní satisfakce měla za neopodstatněný. Učinila nesporným průběh a výsledek posuzovaného řízení a tím, že co se týká povahy trestní věci, žalobce byl trestně stíhán pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za něž teoreticky hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 4 roky. Nicméně již trestním příkazem městského soudu z 27. 6. 2019 byl žalobce odsouzen toliko k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na dobu 44 měsíců. Trestní řízení žalobce trvalo necelých 11 měsíců, což je délka přiměřená. Má za to, že orgány činné v trestním řízení konaly po celou dobu jednotlivé úkony plynule a v přiměřených lhůtách. S ohledem na skutečnost, že obavy z přeměny podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný je dána příčinná souvislost primárně s předchozím odsuzujícím rozsudkem a nikoli s posuzovaným řízením, nelze v uvedeném spatřovat okolnost umocňující nemajetkovou újmu žalobce z naříkaného řízení. Se zřetelem na shora uvedené nebyly dle žalované splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě.

3. V podání z 8. 4. 2021 žalobce vzal žalobu zpět stran požadavku na zaplacení částky 35 453 Kč z titulu náhrady škody (obhajného). Soud proto usnesením z 12. 4. 2021 řízení ohledně této částky zastavil. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 4. 2021. Předmětem řízení tudíž zůstal nárok žalobce na náhradu škody ve výši 3 981 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Z nesporných tvrzení účastníků a z listinných důkazů soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 29. 3. 2021 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody z 8. 7. 2020; stanoviska žalované z 26. 3. 2021).

6. Dále byl mezi účastníky nesporným průběh trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 73/2019 s tím, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 7. oddělení obecné kriminality z 3. 4. 2019, č.j.: KRPB [číslo], pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, usnesení si žalobce převzal dne 15. 4. 2019. Stížnost žalobce proti danému usnesení byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze 7. 5. 2019, č. j. 6 ZT 51/2019-8. Dne 11. 6. 2019 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby a dne 18. 6. 2019 podalo Městské státní zastupitelství v Brně obžalobu. Trestním příkazem Městského soudu v Brně z 27. 6. 2019, č.j. 89 T 73/2019-207, byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 44 měsíců. Trestní příkaz byl zrušen na základě odporu podaného žalobcem. Hlavní líčení bylo u Městského soudu v Brně konáno ve dnech 9. 10. 2019, 9. 12. 2019 a 3. 2. 2020, kdy byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 89 T 73/2019-286, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 2. 2020.

7. Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j.: 12 T 16/2017-88 z 21. 6. 2017 soud zjistil, že žalobce byl odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku ukončený ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále byl žalobci uložen trest propadnutí majetku. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 6. 2017.

8. Ze záznamu z jednání z 15. 4. 2019 má soud za prokázané, že toho dne v čase od 13:35 do 14:45 hod proběhla v advokátní kanceláři obhájce žalobce porada, při které byl žalobce seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu.

9. Z účastnické výpovědi žalobce má soud za prokázané, že potíže spojené s trestním stíháním žalobce s manželkou přestáli, po zprošťujícím rozsudku se situace podstatně zlepšila, ale náklady na obhajobu činily 90 000 Kč a má tak za to, že by alespoň tuto částku měl dostat od státu jako zadostiučinění. Trestní stíhání ho zasáhlo především pracovně, neboť do té doby se živil„ [zaměstnání]“ a z obavy, aby se situace stran trestního stíhání neopakovala, uvedené činnosti raději zanechal a ve svých [věk] letech si začíná budovat pracovní pozici od počátku. Obával se proměny podmínky z předchozího pravomocného odsouzení a uložení náhrada škody. Život by pro něj končil, neboť částka, jež mu hrozila k zaplacení, by byla jistě v řádech statisíců. Občas se stalo, že kvůli tomu nemohl usnout, nejedl či popíjel alkohol. První trestní stíhání bylo oprávněné, věděl, že udělal„ blbost“.

10. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že žalobce jakožto manžela podporovala, ikdyž to bylo pro ni extrémně náročné. Vypověděla, že se změnilo žalobcovo chování, byl nervózní, nepříjemný a někdy pil alkohol, přestal jezdit na velké stavby, kam jezdil třeba na dobu 7- 10 dní, po zahájení stíhání bral už jen menší zakázky jako [anonymizována dvě slova] apod. a proto měli méně peněz. Žili v obavě, jak to celé dopadne, jestli nebudou muset platit lékařské výlohy poškozeného v trestním řízení. Dále vypověděla, že syn žalobce o jeho trestním stíhání věděl, podporoval ho. Toho, že by šel žalobce do vězení, se opravdu báli, protože byl stále v dvouleté podmínce. Zdravotními potížemi netrpěl a ani nebral léky na spaní či antidepresiva.

11. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

13. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 8. 7. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným.

18. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011.

19. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin. Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

20. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod [číslo] dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 21. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v již zmíněném rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

22. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 15. 4. 2019, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 29. 2. 2020, kdy byl žalobce rozsudkem městského soudu z 3. 2. 2020 pravomocně zproštěn obžaloby, tedy necelých 11 měsíců. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, [obec a číslo], s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, má soud za to, že orgány veřejné moci postupovaly v řízení v přiměřených lhůtách, jednotlivé úkony byly konány plynule, navazovaly na sebe, proto hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako věci zcela přiměřenou.

23. Pokud jde o povahu trestní věci, nutno konstatovat, že žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ust. § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a byl tak ohrožen sazbou odnětí svobody 6 měsíců až 4 léta. Nicméně s ohledem na okolnosti případu, soud dospěl k závěru, že žalobci reálně odsouzení k trestu odnětí svobody nepodmíněně nehrozilo, což podstatným způsobem snižuje intenzitu nemajetkové újmy, která žalobci nezákonně vedeným trestním stíháním vznikla. To ostatně potvrdil i trestní příkaz, kterým byl žalobce dne 27. 6. 2019 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na dobu 44 měsíců. Také povaha trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o nedbalostní trestný čin, zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení.

24. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého, pracovního a rodinného života, na zachování osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že žalobce omezil svoji pracovní činnost v oblasti„ [zaměstnání]“, když se obával, že by se celá situace mohla opakovat a raději bral jen menší zakázky. V řízení bylo prokázáno, že žalobce měl problémy se spaním, trpěl pocity nejistoty ohledně výsledku trestního řízení, zejména se bál, že by mu byla uložena náhrada škody, jež by s ohledem na běžné náklady léčení těžkých úrazů jistě dosáhla řádu deseti až statisíců. Dále se obával, že by v důsledku neosvědčení se v předchozím trestním stíhání, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Uvedené potíže a obavy někdy řešil požitím alkoholu. V tomto směru byla výpověď žalobce souladná s výpovědí manželky a soud nemá důvod ji nevěřit. Jak uvedeno shora, soud nepochybuje, že žalobce trpěl pocity frustrace, stresu, nejistoty, jak celá kauza dopadne, nicméně nelze odhlédnout, že u obavy žalobce z přeměny podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný, uloženého žalobci Okresním soudem v Pardubicích, je dána příčinná souvislost především s tímto předchozím odsuzujícím rozsudkem, nikoli s naříkaným řízením, nadto podmínka z předchozího odsouzení žalobci skončila 2 měsíce po zahájení posuzovaného trestního řízení. Dále nemajetkovou újmu žalobce významně snižuje skutečnost, že žalobce již nebyl osobou bezúhonnou, když žalobce byl pravomocně odsouzen dokonce pro spáchání zvlášť závažného zločinu. Konečně není pochyb, že žalobce měl podporu manželky a syna, se kterými žil ve společné domácnosti.

25. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 25 000 Kč (výrok I.). Předně uvést, že v této souvislosti nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud zohlednil, že žalobce byl stíhán pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, když konkrétní výši částky odůvodňuje zejména výše popsaná povaha trestní věci s trestní sazbou 6 měsíců až 4 léta a zejména pak hrozba uložení náhrady škody v řádech tisíců (již z usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně jako z obžaloby vyplývá, že poškozený v trestním řízení utrpěl těžký úraz a soud, aniž by v tomto ohledu vedl dokazování, vzal jako věc obecně známou, že náklady léčení těžkého úrazu dosahují řádu desítek či stovek tisíců), jež by pro žalobce bezpochyby znamenala významný finanční zásah a dále shora popsaný zásah do rodinného, pracovního a soukromého života žalobce. Naopak s přihlédnutím ke skutečnosti, že se v případě žalobce nejednalo o již bezúhonnou osobu a že obavu z přeměny podmínky z předchozího odsouzení soud klade do příčinné souvislosti především s tímto předchozím odsouzením, pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění. Soud vzal též v potaz, že manželka žalobci poskytovala po dobu trestního stíhání podporu, věřila mu, podporovala ho, stejně jako jeho syn.

26. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 217/2014 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 15/2015), kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 10 000 Kč. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro přečin ublížení na zdraví v druhém odstavci, tj. hrozila mu stejná trestní sazba, přičemž však (stejně jako v této věci) nebylo nepodmíněné odsouzení reálné. Trestní stíhání pak trvalo po dobu 10 měsíců a 12 dnů, tj. téměř totožnou dobu. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, měl psychické problémy, stres, úzkost. Poškozený v dané věci pracoval jako řidič z povolání a zejména se obával uložení trestu zákazu činnosti. Porovnáním s tímto případem, tak soud dospěl k závěru, že částka 25 000 Kč je částkou zcela odpovídající a dostatečnou, když soud zohlednil především skutečnost, že zdejší žalobce oproti zmíněnému případu byl vystaven riziku uložení náhrady škody v řádech deseti až statisíců představující náhradu nákladů léčení poškozeného v trestním řízení.

27. Dále soud provedl s rovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 51/2014 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 452/2015), kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 40 000 Kč. V dané věci byl poškozený taktéž trestně stíhán pro přečin ublížení na zdraví v druhém odstavci, tj. hrozila mu stejná trestní sazba, přičemž však (stejně jako v této věci) nebylo nepodmíněné odsouzení reálné. Trestní stíhání pak trvalo naopak o něco déle, a to po dobu 1 roku a 5 měsíců. Stejně tak byl poškozený obdobně vystaven nejistotě, trpěl frustracemi z trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, měl psychické problémy, problémy s družkou, dokonce musel vyhledat psychologa. Poškozený byl však bezúhonný. [příjmení] 40 000 Kč by ale v případě žalobce byla již nepřiměřeně vysokým zadostiučiněním s ohledem na skutečnost, že v druhém srovnávacím případě trvalo stíhání žalobce o třetinu delší dobu a v době nezákonného odsouzení byl oproti zdejšímu žalobci bezúhonný.

28. Žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl.

29. Jde-li o druhý nárok žalobce, a to nárok na náhradu škody, jenž po částečném plnění žalovanou zůstal neuspokojen, co do výše 3 981 Kč představující náhradu za úkon z 15. 4. 2019 označený jako porada s klientem a náhradu cestovného za jízdy vlakem, soud došel k závěru, že nárok žalobce není opodstatněný. Náhrada za citovaný úkon byla uplatněna s tím, že dne 15. 4. 2019 se měly uskutečnit dvě porady s obhájcem, jedna před a jedna po výslechu žalobce u policie. Avšak jak vyplynulo z účastnického výslechu žalobce, před svým výslechem byl u svého obhájce podepsat toliko plnou moc a až po svém výslechu u policie, jehož byl již účasten též zvolený obhájce, proběhla porada s žalobcem. Jde-li o náhradu škody za cestovné, žalobce i přes výzvu ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vznik škody neprokázal.

30. Soud proto zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu, tj. 75 000 Kč stejně jako dosud neuspokojený nárok na náhradu škodu ve výši 3 981 Kč (výrok II. rozsudku).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 000 Kč a náklady za právní zastoupení. Tarifní hodnota sporu v době zahájení řízení byla 89 434 Kč - 50 000 Kč za jinou nemajetkovou způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a. t. (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a 39 434 Kč na náhradě škody, po částečném zpětvzetí žalobcem byla tarifní hodnota sporu 53 981 Kč. Do částečného zpětvzetí žaloby zástupce žalobce vykonal tři úkony – převzetí věci, návrh ve věci samé a částečné zpětvzetí. Žalobce vzal žalobu částečně zpět stran nároku na náhradu škody pro plnění žalované po podání žaloby a ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy byl úspěšný pouze částečně, ale výše plnění závisela na úvaze soudu. Dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal tři shora uvedené úkony právní služby á 4 700 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Nicméně žalobce byl úspěšný co do částky 85 448 Kč z celkové částky 89 434 Kč, proto soud rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 91 % (odečtení neúspěchu žalobce od neúspěchu žalované). Náhrada nákladů řízení tak činí 20 176 Kč. Po zpětvzetí žaloby zástupce žalobce učinil jeden úkon právní služby – účast na jednání dne 29. 6. 2021. Za uvedený úkon právní služby náleží dle a. t. odměna 3 260 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za tento úkon á 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t. K tomu cestovné vozidlem [anonymizováno], RZ [anonymizována dvě slova], vzdálenost [obec] – [obec] a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 120, se základní náhradou za 1 km 4,40 Kč při ceně PHM 27,20 Kč litr, při spotřebě 6,2 l /100 km = sazba za 1 km – celkem 6,09 Kč (4,40 + 1,69). Tedy 240 km x 6,09 Kč = 1 461 Kč (cestovné dne 29. 6. 2021). Dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas strávený cestou dle § 14 odst. 3 vyhlášky za 6 započatých půlhodin po 100 Kč za cestu tam a zpět, celkem 600 Kč. Rovněž byla přiznána náhrada 21 % DPH, jehož je zástupce žalobce plátcem. Nicméně žalobce byl úspěšný co do částky 50 000 Kč z celkové částky 53 986 Kč, proto soud rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 85 % (odečtení neúspěchu žalobce od neúspěchu žalované). Náhrada nákladů řízení tak činí 5 781 Kč Celkem tak náklady žalobce činí 25 957 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

32. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení