47 C 64/2023 - 187

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně], [Anonymizováno] 00 [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta]: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 154 000 Kč s příslušenstvím – nájemné movitých věcí takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 154 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 2. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 5. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 6. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 7. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 8. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 2. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 4. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 5. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 6. 6. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 52 441,5 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení předmětu řízení

1. Žalobkyně požadovala v tomto řízení zaplacení částky 154 000 Kč, a to z důvodu nájemného za movité věci po 7 000 Kč měsíčně za měsíce září 2021 až červen 2023 z titulu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 1. 9. 2021.

2. Žalovaná navrhla žalobu zcela zamítnout zejména z následujících důvodů. Žalovaná před podpisem celý text nájemní smlouvy nečetla, a proto si nevšimla, že čl. 9 nájemní smlouvy obsahuje smlouvu o nájmu movitých věcí a že tak ve smlouvě je uvedena její povinnost hradit měsíčně žalobkyni i nájemné za movité věci (nad rámec nájemného nebytových prostor). Stran další obrany žalované soud odkazuje na body IV. až X. tohoto rozsudku (soud považuje za nadbytečné opakovat obranu žalované na více místech odůvodnění rozsudku).

II. Skutkový stav

3. Soud zjistil na podkladě dokazování provedeného při soudním jednání následující skutečnosti.

4. Žalobkyni dne [datum] zemřel manžel [tituly před jménem] [jméno FO], Ph.D., který provozoval veterinární ordinaci na [adresa] (dále jako „veterinární ordinace“) [důkaz: usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka]].

5. Dne 1. 3. 2022 bylo vydáno (i nabylo právní moci) usnesení Městského soudu v Brně č. j. [spisová značka], kterým soud schválil dohodu pozůstalé manželky (žalobkyně) s nezletilými dědici (se 2 dětmi žalobkyně a zůstavitele) o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů uzavřenou ve znění, že pozůstalé žalobkyni patří do jejího výlučného vlastnictví mimo jiné „závod vytvořený zůstavitelem… podnikajícím jako fyzická osoba – soukromý veterinární lékař… pod identifikačním číslem [hodnota], který sestává zejména, nikoliv však výlučně z: - …, - zařízení a zásob ordinace dle souhlasného prohlášení účastníků v hodnotě 45.000,00 Kč“. Obě nezletilé děti žalobkyně byly v pozůstalostním řízení zastoupeny tzv. zvláštním opatrovníkem. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu citovaným usnesením z 1. 3. 2022 (ve znění doručeném soudu žalobkyní, jehož autentičnost, pravost ostatně byla ověřena soudcem v elektronickém informačním systému ISAS pod sp. zn. [spisová značka]).

6. Žalobkyně (jakožto nepodnikající fyzická osoba a jako pronajímatelka) po úmrtí svého manžela pronajala veterinární ordinaci (po svém zemřelém manželovi) žalované (jako nájemkyni) -písemnou nájemní smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi (a nazvanou jako „Smlouva o nájmu prostor sloužících podnikání“) – ode dne 1. 9. 2021 za měsíční nájemné těchto nebytových prostor ve výši 27 000 Kč, a to za účelem provozu veterinární ordinace žalovanou. Dále v téže písemné smlouvě žalobkyně žalované ode dne 1. 9. 2021 pronajala - za měsíční nájemné ve výši 7 000 Kč - movité věci v podobě následujícího vybavení veterinární ordinace, které tvořilo přílohu této nájemní smlouvy (čl. 9 nájemní smlouvy), tedy konkrétně : 1) počítač HP s příslušenstvím; 2) tiskárna Canon; 3) mikroskop; 4) lednice; 5) mikrovlnná trouba; 6) holící strojek; 7) rádio Philips; 8) nábytek – vybavení ordinance; 9) váha. Citovaných 9 věcí - jakožto pronajaté vybavení veterinární ordinance - účastnice písemně zanesly do písemné přílohy smlouvy s tím, že ke dni 1. 9. 2021 byly předány žalované a tuto přílohu nájemní smlouvy obě podepsaly dne 8. 10. 2021. Všechny uvedené skutečnosti soud zjistil z důkazu nájemní smlouvou s datem 1. 9. 2021, Předávacím protokolem s datem 8. 10. 2021 a výpovědí žalobkyně i žalované.

7. Obojí nájemné (tj. jak nebytových prostor, tak movitých věcí) bylo podle citované nájemní smlouvy splatné předem do 5. dne příslušného kalendářního měsíce (důkaz: čl. 5.2. a čl. 9. nájemní smlouvy).

8. Stran (před)smluvního jednání účastnic soud zjistil následující skutečnosti.

9. Nejprve dne 1. 9. 2021 účastnice podepsaly - stran veterinární ordinace a movitých věcí - nájemní smlouvu s nepřípadným uvedením identifikačního sídla u označení žalobkyně jakožto smluvní strany, s uvedením špatného čísla účtu ohledně žalobkyně (bylo tam nepřípadně uvedeno číslo účtu již v té době zemřelého manžela žalobkyně), a s označením žalované (jako smluvní strany) ve formě jen vlastnoručního písma; v této první verzi nájemní smlouvy bylo sjednáno – nad rámec nájemného veterinární ordinace jakožto nebytových prostor – měsíční nájemné movitých věcí ve výši 27 000 Kč (důkaz touto první verzí nájemní smlouvy a výslechem účastnic). Tuto první verzi nájemní smlouvy – tj. v níž bylo sjednáno nájemné movitých věcí (ve výši 27 000 Kč) jakožto placené nad rámec nájemného nebytových prostor - žalobkyně před jejím podpisem poslala e-mailem žalované, a žalovaná tuto první verzi nájemní smlouvy před jejím podpisem četla celou, ale nevšimla si nájemného movitých věcí (ve výši 27 000 Kč) uvedeného v čl. 9 nájemní smlouvy (důkaz výslechem žalované). Článek o nájemném movitých věcí zněl v první verzi nájemní smlouvy následovně (včetně tučného zvýraznění a podtržení) : „9. Smlouva o nájmu věcí movitých 9.

1. Nebytové prostory, které jsou předmětem podnájmu, jsou vybaveny pro provoz veterinární ordinace inventářem ve vlastnictví pronajímatele, jehož soupis je uveden v příloze č. 2 této smlouvy. 9.

2. Pronajímatel dává tímto nájemci do nájmu veškeré v příl. č. 2 uvedené vybavení veterinární ordinace, a to za sjednané nájemné ve výši 27.000,- Kč měsíčně, které je splatné spolu s nájemným a uvedeným v čl. 5. této smlouvy.“.

10. Při podpisu první verze nájemní smlouvy dne 1. 9. 2021 se účastnice domluvily, že nájemní smlouvu sepíší a podepíší ještě jednou, aby tam příslušné údaje nebyly zanesené rukou (aby smlouva měla adekvátní formu, tj. aby byla celá v elektronické podobě - důkaz výslechem žalované). Proto po pár dnech po dni 1. 9. 2021 žalobkyně v pronajaté veterinární ordinaci předložila žalované k podpisu druhou verzi nájemní smlouvy, kterou téhož dne obě účastnice podepsaly rovněž k datu 1. 9. 2021, a jejíž obsah je předestřen v bodu 6. shora odůvodnění tohoto rozsudku; v této druhé verzi nájemní smlouvy – která je již celá v elektronické podobě -bylo vypuštěno identifikační číslo žalobkyně jako pronajímatelky, bylo tam změněno číslo účtu žalobkyně a rovněž bylo v čl. 9 sníženo nájemné movitých věcí (z původních 27 000 Kč) na 7 000 Kč měsíčně (důkaz touto druhou verzí nájemní smlouvy; dále důkaz účastnickým výslechem obou účastnic). Tuto druhou verzi nájemní smlouvy žalovaná před svým podpisem nečetla (důkaz výpovědí žalované).

11. O úhradu nájemného ve výši 7 000 Kč žalobkyně požádala žalovanou písemnou výzvou z 22. 8. 2022 a 1. 12. 2022 (důkaz výzvou z 22. 8. 2022, detailem zprávy o dodání této výzvy do datové schránky právní zástupkyně žalované ze dne 23. 8. 2022, výzvou z 1. 12. 2022 a detailem zprávy o dodání do datové schránky právní zástupkyně ze dne 1. 12. 2022). Rovněž mezi právními zástupci účastníků proběhla e-mailová komunikace ohledně zažalovaného měsíčního nájemného movitých věcí, a to dne 29. 7. 2022, 1. 8. 2022 a 9. 8. 2022 (důkaz touto e-mailovou komunikací). Výzva k úhradě dluhu z 22. 8. 2022 byla koncipována jako mj. předžalobní upomínka.

12. K ukončení nájemního vztahu mezi účastnicemi došlo ke dni 30. 6. 2023, a to na podkladě s čl. 4.2 nájemní smlouvy, podle kterého nájemní vztah trvá do 30. 6. 2022, ale prodlužuje se vždy na dobu 1 roku, pokud některá ze stran nesdělí 1 měsíc před skončením nájmu druhé straně, že na dalším trvání smluvního vztahu již nemá zájem (důkaz nájemní smlouvou). Dne 22. 5. 2023 žalobkyně žalované napsala (v souladu s čl. 4.2 nájemní smlouvy), že nájemní vztah nebude prodloužen, a proto skončí dne 30. 6. 2023 (důkaz dopisem advokáta žalobkyně z 22. 5. 2023 s detailem zprávy o dodání zprávy do datové schránky advokátky žalované dne 23. 5. 2023). Žalovaná napsala žalobkyni dne 26. 6. 2023, že předá pronajaté prostory i movité věci žalobkyni dne 30. 6. 2023 (důkaz dopisem z 26. 6. 2023). Dne 30. 6. 2023 došlo mezi účastnicemi k předání veterinární ordinace a pronajatých movitých věcí (důkaz předávacím protokolem z 30. 6. 2023).

13. Mezi účastnicemi je nesporné, že žalovaná žalobkyni žádné nájemné movitých věcí neuhradila.

14. Soud tak přijal následující závěr o skutkovém stavu: účastnice spolu uzavřely písemnou nájemní smlouvu o nájmu movitých věcí s měsíčním nájemným ve výši 7 000 Kč měsíčně pro dobu od 1. 9. 2021, nájemní vztah trval od 1. 9. 2021 do 30. 6. 2023, avšak žalovaná (jakožto nájemce) žalobkyni (pronajímateli) na nájemném movitých věcí nic nezaplatila.

III. Právní posouzení

15. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně.

16. Účastnice spolu uzavřely smlouvu o nájmu prostor sloužících podnikání ve smyslu § 2201 a násl. a § 2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Podle § 2201 o. z. : „Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.“. Podle § 2302 odst. 1 o. z.: „(1) Ustanovení tohoto pododdílu se vztahují na nájem prostoru nebo místnosti, je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v tomto prostoru nebo v této místnosti a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně podnikání, bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen (dále jen „prostor sloužící podnikání“). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu.“. Předmětem tohoto řízení však není nárok na nájemné prostor sloužících podnikání, nýbrž nárok na nájemné movitých věcí.

17. Žalobkyně s žalovanou rovněž (zároveň) uzavřela smlouvu o nájmu movitých věcí, která byla vtělena (viz čl. 9) do smlouvy nazvané účastnicemi jako „Smlouva o nájmu prostor sloužících podnikání“.

18. Vznikla otázka, zda čl. 9 nájemní smlouvy byl kvalifikovatelný jako smlouva o podnikatelském pronájmu věcí movitých ve smyslu § 2316 o. z. až § 2320 o z., a nebo jako obecný nájem ve smyslu § 2201 o. z. a násl. Rozhodující pro zodpovězení této otázky je § 2316 odst. 1 o. z.: „Nájemní smlouvou se pronajímatel, který je podnikatelem a jehož podnikání spočívá v pronajímání věcí, zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání movité věci a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.“.

19. Jak plyne i z tzv. komentářové literatury, aplikace zvláštních ustanovení o podnikatelském pronájmu věcí movitých zakotvených v § 2316 o. z. a násl. je vázána nikoli na účel užití předmětu nájmu (jako je tomu u zvláštních ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu či u zvláštních ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání), ale na osobu pronajímatele a povahu jím provozované podnikatelské činnosti. Zvláštními ustanoveními o podnikatelském pronájmu věcí movitých se tedy řídí ty nájemní smlouvy, kde na straně pronajímatele stojí podnikatel, předmětem jehož podnikání je pronájem věcí movitých, uzavírající nájemní smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti; bude-li movitá věc přenechávána úplatně do užívání třetí osoby pronajímatelem, který není podnikatelem, popř. je podnikatelem, jehož podnikatelská činnost nespočívá v pronájmu movitých věcí, popř. podnikatelem, jehož podnikání sice spočívá v pronajímání věcí, který však uzavírá konkrétní smlouvu mimo rámec svého podnikání, bude se jednat o nájem ujednaný podle obecných ustanovení o nájmu dle § 2201 o. z. a násl. [k tomu srov. Nájem a pacht v novém občanském zákoníku, 1. vydání, 2013, s. 416 - 419: H. Dejlová; dále obdobně např. komentář k § 2316 o. z. od Jana Bajury na ASPI, či Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace, 2023), C. H. Beck: V. Mlynář].

20. Soud dospěl k závěru, že účastnice spolu neuzavřely smlouvu o podnikatelském pronájmu věcí movitých ve smyslu § 2316 o. z. až § 2320 o z., a to z následujících důvodů.

21. Za prvé podnikání žalobkyně nespočívá v pronajímání věcí (srov. již např. tvrzení žalobkyně v podání z 25. 7. 2023, ve kterém na výzvu soudu v podstatě sdělila, že nemá živnostenské oprávnění, jehož předmětem je pronájem věcí movitých, a že movité věci pronajala z důvodu oprávnění svobodně nakládat s jejím vlastnictvím; koneckonců srov. i obsah živnostenského rejstříku ve vztahu k žalobkyni s jejím identifikačním číslem [hodnota] – viz i § 121 o. s. ř.).

22. Za druhé žalobkyně tuto smlouvu neuzavřela jako podnikatel, ale uzavřela ji jako nepodnikající fyzická osoba. To plyne nejen z tvrzení žalobkyně v podání z 25. 7. 2023, v předchozím bodě odůvodnění tohoto rozsudku již reprodukovaného. Plyne to i z obsahu předsmluvního a smluvního jednání mezi účastnicemi a účastnické výpovědi žalobkyně. Totiž nejprve v první verzi nájemní smlouvy bylo uvedeno identifikační číslo žalobkyně jako podnikající osoby, ale to bylo následně záměrně vyškrtnuto žalobkyní, a pak účastnice podepsaly druhou (konečnou) verzi nájemní smlouvy, v níž již žalobkyně nebyla identifikována prostřednictvím identifikačního čísla podnikající osoby.

23. Účastnice tak spolu – pokud jde o čl. 9 nájemní smlouvy – uzavřely obecnou nájemní smlouvu ve smyslu § 2201 a násl. o. z. Podle § 2217 odst. 1 o. z. : „Nájemné se platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek.“.

24. Účastnice si v písemné formě ujednaly měsíční nájemné movitých věcí ve výši 7 000 Kč, které bylo splatné předem do 5. dne příslušného kalendářního měsíce. Žalobkyně požadovala v tomto řízení zaplacení částky 154 000 Kč z titulu nájemného za movité věci po 7 000 Kč měsíčně za měsíce září 2021 až červen 2023, a za tuto dobu trvání nájemního vztahu žalovaná skutečně na nájemném movitých věcí nic žalobkyni nezaplatila. Z těchto důvodů je žaloba co do jistiny – tj. nájemného movitých věcí ve smyslu § 2201 o. z. a § 2217 odst. 1 o. z. za měsíce září 2021 až červen 2023 – zcela důvodná; proto soud žalobě na zaplacení částky 154 000 Kč zcela vyhověl (výrok I.).

25. Soud žalobě zcela vyhověl i co do plně důvodného požadavku na zákonný úrok z prodlení, a to podle § 1968 věta první o. z. a 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku). Totiž na splatnosti nájemného do 5. dne předem příslušného měsíce se účastnice písemně dohodly, a proto ode dne následujího (tj. od 6. dne v měsíci) se žalovaná ocitla v prodlení s hrazením (toho kterého) měsíčního nájemného movitých věcí.

26. Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal výjimečné důvody pro její prodloužení (které ostatně ani nebyly žalovanou tvrzeny).

27. K obraně žalované soud uvádí následující.

IV. K obraně žalované o absenci plného přečtení smlouvy před jejím podpisem

28. Žalovaná se v tomto řízení bránila tvrzením, že celý text nájemní smlouvy nečetla, a že si tak nevšimla nájemného movitých věci, které měla hradit nad rámec nájemného nebytových prostor. Tato obrana žalované je nedůvodná.

29. Podle § 583 o. z.: „Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.“.

30. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul; nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu. Uvedené teze plynou i z judikatury - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1830/2007 (uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002 sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 33 Odo 1472/2006, ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. 33 Odo 1560/2006, či ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 33 Cdo 942/2017. Uvedené judikatorní závěry se uplatní i ve vztahu k o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 3717/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. 24 Cdo 2178/2019).

31. Žalovaná měla dostatečnou možnost seznámit se s obsahem nájemní smlouvy, kterou podepisovala, případně měla možnost počkat s podpisem na vhodnější dobu.

32. Vždyť žalované byla doručena první verze nájemní smlouvy – v níž přitom již bylo zakotveno měsíční nájemné movitých věcí (dokonce v mnohonásobně vyšší částce 27 000 Kč než v druhé verzi nájemní smlouvy) – s předstihem, před jejím podpisem, konkrétně e-mailem. Až poté smlouvu účastnice podepsaly (ve veterinární ordinaci). Žalovaná při svém výslechu vypověděla, že celou tuto první verzi nájemní smlouvy četla, ale že si nevšimla měsíčního nájemného movitých věcí, a že si (jak výslovně vypověděla) smlouvu „špatně přečetla“. Již z výpovědi žalované tak plyne, že měla dostatek času přečíst si nájemní smlouvu před jejím podpisem, a že pokud nezaregistrovala nájemné movitých věcí, tak šlo o subjektivní důvody ležící výlučně na její straně (že smlouvu špatně přečetla).

33. Nad to i pokud jde o dobu před podpisem druhé verze nájemní smlouvy (zakotvující oproti první verzi nájemní smlouvy nižší nájemné movitých věcí ve výši 7 000 Kč), tak žalovaná sice tuto smlouvu před jejím podpisem nečetla (jak soud zjistil z jejího výslechu), ale měla možnost počkat s podpisem na vhodnější dobu, až by si smlouvu přečetla. Z výpovědi žalované vyplynulo, že žalobkyně druhou verzi smlouvy přinesla do ordinace za žalovanou, a že žalobkyně přišla se svým synem a říkala, že spěchá, že jde se synem k zubaři a špatně parkuje, načež v ordinaci účastnice tehdy druhou verzi nájemní smlouvy podepsaly. Avšak ani tyto skutečnosti (že žalobkyně pospíchala v den podpisu druhé verze smlouvy) žalované objektivně nebránily, aby žalobkyni řekla, že si chce nájemní smlouvu nejprve pečlivě přečíst před podpisem a že teprve pak ji podepíše. Koneckonců ani z výpovědi žalované neplyne, že by žalobkyně naléhala na žalovanou, že žalovaná musí druhou verzi smlouvy ihned podepsat bez jejího přečtení. Žalovaná např. mohla povědět žalobkyni, že si smlouvu přečte a pak ji podepsanou do dispozice žalobkyně tou kterou formou (včetně např. poštou či naskenovanou) doručí. Navíc již v té době existovala podepsaná první verze nájemní smlouvy, takže mezi účastnicemi již existoval nájemní vztah a žalovaná už mohla po právu v ordinaci pracovat. Koneckonců již v době podpisu druhé verze nájemní smlouvy žalovaná v ordinaci pracovala, jelikož vypověděla, že žalobkyně se dostavila do ordinace ve smyslu za žalovanou. Ostatně i sama žalovaná při své výpovědi v souvislosti s okolnostmi podpisu druhé verze nájemní smlouvy poukazovala na vlastní nepozornost (srov. „Díky své vlastně nepozornosti…“).

34. Soud tak dospěl k závěru, že případný omyl žalované ohledně obsahu nájemní smlouvy – tj. o tom, že se ve smlouvě zavazuje platit žalobkyni i nájemné movitých věcí ve výši 7 000 Kč (nad rámec nájemného nebytových prostor, tj. ordinace) - nelze považovat za tzv. (objektivně) omluvitelný. Nájemní smlouva tak z tohoto důvodu neplatná není ani v části nájemného movitých věcí.

35. Smlouva o nájmu movitých věcí není neplatná též z důvodu, že nebyla naplněna (kumulativní) hypotéza právní normy vedoucí k neplatnosti smlouvy pro omyl zakotvená v § 583 o. z. – tedy že by žalovaná byla uvedena v omyl žalobkyní (viz § 583 o. z.: „a byl-li v omyl uveden druhou stranou“).

V. K obraně žalované poukazem na nedostatky některých pronajatých movitých věcí

36. Žalovaná namítla, že některé z pronajatých movitých věcí (4 z celkových 9) měly nedostatky – in concreto pronajatá tiskárna neměla toner a lednice, holící strojek a váha byly nefunkční. Tato obrana je nedůvodná z níže uvedených více důvodů (které přitom obstojí samostatně).

37. Žalovaná nesplnila povinnost tvrzení a důkazní, tj. ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení a důkazní o tom (viz § 2214 o. z.), zda, kdy a jakou formou vadu té které movité věci žalovaná oznámila žalobkyni [srov. výzvu soudu ze dne 20. 4. 2024, bod 5), 6) na č. l. 19 i s poučením o následcích nesplnění výzvy ve smyslu § 118a o. s. ř.; na tuto výzvu soud odkázal i při jednání dne 14. 5. 2024 (viz str. 2 dole protokolu o jednání)].

38. Dále je tato obrana žalované nedůvodná z důvodu, že i kdyby žalovaná unesla břemeno tvrzení a důkazní, tak placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce (dříve srov. § 671 či § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jako „obč. zák.“; nyní obdobně srov. § 2201 a § 2217 odst. 1 o. z.). Též podle judikatury splnění povinnosti platit nájemné nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnosti zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním předmětu nájmu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. 33 Odo 668/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne z 25. 7. 2003 sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Této povinnosti tudíž není nájemce zbaven ani v případě, že pronajímatel neplní svoji povinnost odstranit kvalifikované vady bránící řádnému užívání pronajaté věci. Z toho vyplývá, že ani v případě event. nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady na pronajaté věci není nájemce oprávněn přestat platit nájemné (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 372/2008). Uvedená povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (dříve § 560 obč. zák., nyní § 1911 o. z.), a jejich plnění nelze proto vzájemně vázat. Občanský zákoník (o. z.) poskytuje nájemci právní prostředky k tomu, aby se domáhal plnění povinností pronajímatele. Je zde pro něj k dispozici režim upravený v § 2208 odst. 1 o. z. : „1) Oznámí-li nájemce řádně a včas pronajímateli vadu věci, kterou má pronajímatel odstranit, a neodstraní-li pronajímatel vadu bez zbytečného odkladu, takže nájemce může věc užívat jen s obtížemi, má nájemce právo na přiměřenou slevu z nájemného nebo může provést opravu také sám a požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů. Ztěžuje-li však vada zásadním způsobem užívání, nebo znemožňuje-li zcela užívání, má nájemce právo na prominutí nájemného nebo může nájem vypovědět bez výpovědní doby.“ (z judikatury srov. např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 10. 2021 č. j. 26 C 121/2020-177, bod 26., potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 21 Co 39/2022-210, bod 21. až 25., přičemž dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. 26 Cdo 3208/2022, a ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu sp. zn. ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 782/23, bod 8.). Uplatněním práva z vad předmětu nájmu není pouhá skutečnost, že nájemce přestane platit nájemné (tím méně, když žalovaná nájemné platit ani nikdy nezačala) [obdobně v tzv. komentářové literatuře srov. např. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014, s. 250 – 256, bod IV.: M. Hulmák; v soudní praxi srov. např. rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 2021 č. j. 125 C 16/2019-121, bod 27., či rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 25. 11. 2021 č. j. 18 C 124/2020-105, bod 24. (oba rozsudky jsou dostupné např. na rozhodnuti.justice.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008 sp. zn. 26 Cdo 2585/2006]. Nesplní-li nájemce povinnost vymezenou mu v § 2214 o. z., nevznikají mu práva dle § 2208 o. z., neboť pronajímatel není v prodlení s odstraněním vady [srov. např. v tzv. komentářové literatuře: Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace, 2023): M. Janoušková, komentář k § 2214 o. z.; komentář na ASPI k § 2214 o. z. od Jana Bajury].

39. Žalovaná ani netvrdila, že uplatnila po žalované např. slevu z nájemného. Ba co více, žalovaná tvrdila opačné, tedy že nikdy žalobkyni o slevu z nájemného nežádala (viz podání žalované ze dne 15. 11. 2023 - č. l. 124). Z výslechu žalované soud zjistil, že žalovaná žalobkyni o slevu z nájemného movitých věcí nežádala.

40. Dokonce pokud žalovaná namítla v rovině tvrzení, že pronajatá tiskárna neměla toner, a lednice, holící strojek a váha byla nefunkční, tak z výslechu žalované soud zjistil, že žalovaná ani žalobkyni o výměnu toneru nepožádala a ani tvrzenou vadu lednice žalovaná žalobkyni neoznámila. Z výpovědi žalované též soud zjistil, že neodpovídá plně reálnému stavu tvrzení žalované o nefunkčnosti lednice a váhy, jelikož sama žalovaná vypověděla, že „lednice fungovala“ (jen že těsnící guma byla „nějaká špatná“, „zteřelá“) a že rovněž váha v podstatě fungovala (s tím však, že nepříjemně pískala a žalovaná si zakoupila svoji váhu).

41. Nadto pokud žalovaná při svém výslechu uvedla, že sdělila žalobkyni, že mikrovlnnou troubu a rádio nevyužije, pak soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, uveřejněný pod č. 33/2008 časopisu Soudní judikatura) je ustálena v názoru, že okolnost, zda nájemce nevyužil svého práva předmět nájmu fakticky užívat (ačkoliv mu v tom nebylo pronajímatelem bráněno), není z hlediska nároku pronajímatele na zaplacení nájemného právně významná. Užívání předmětu nájmu lze obecně charakterizovat jako vůlí vedené chování (jednání) orientované na čerpání (konzumaci) užitných vlastností pronajaté věci. V souladu s judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) tak je už pojmově vyloučeno hovořit o tom, že pronajímatel bránil nájemci v užívání pronajaté věci (toto užívání mu znemožnil), lze-li s ohledem na to, co nájemce projevil navenek, usoudit, že v rozhodné době vůbec neměl vůli vykonávat obsah nájemního práva (užívat pronajatou věc).

VI. K obraně žalované, že částka smluvního nájemného movitých věcí 7 000 Kč je nemravná

42. Žalovaná dále namítla, že zažalovaná měsíční výše nájemného movitých věcí 7 000 Kč je nemravná (viz podání žalované z 11. 4. 2023). K výzvě soudu upřesnila, že tato částka je nemravná proto, že věci nemají žádnou hodnotu, nedají se používat a v podstatě jde o sběr starých předmětů (viz podání žalované z 10. 5. 2023).

43. Tato obrana žalované je nedůvodná již s odkazem na judikaturu. Nejvyšší soud už např. v rozsudku ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 26 Cdo 922/2005 (dále např. v rozhodnutích z 13. 5. 2009 sp. zn. 26 Cdo 899/2008, a z 24. 11. 2010 sp. zn. 26 Cdo 372/2008) dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., tj. nyní ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.). Jinak řečeno nemůže jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nejde-li výjimečně o případ, kdy mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch názoru, že o výkon práva v rozporu s dobrými mravy jde (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3790/2020).

44. Zdejší soud neshledal žádné takové mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch názoru, že by požadavek na zaplacení smluvní výše nájemného po 7 000 Kč měsíčně byl výkonem práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.

45. Pokud by snad žalovaná měla za to, že měsíční nájemné ve výši 7 000 Kč je nemravně vysoké, pak nájemní smlouvu s žalobkyní uzavírat nemusela. Zásada „pacta sunt servanda“, tedy že smlouvy mají být dodržovány, je jedním z klíčových principů právního státu vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to již proto, že odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (pilotně např. nález ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 201/96, dále nálezy ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05, ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 3292/09, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1653/17, ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18, ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19 či dokonce nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 5/19, bod 54. a 55.). Kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1653/17 (bod 36.) Ústavní soud shrnul, že dojde-li ke shodě projevené vůle dvou stran, která není zákonem zakázána (čl. 2 odst. 3 Listiny), a vznikne-li smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, jež garantuje, že smlouva a její právní důsledky budou ze strany veřejné moci respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností z ní plynoucích.

46. Nadto není v souladu s realitou písemné tvrzení žalované, že pronajaté movité věci nemají žádnou hodnotu, nedají se používat a v podstatě jde o sběr starých předmětů. O mikrovlnné troubě a rádiu žalovaná vypověděla, že je pouze nevyužila, a to z důvodu, že bydlí tři minuty od ordinace a v okolí je restaurace pro stravování (tedy že je nepotřebovala). O lednici žalovaná vypověděla, že byla funkční (jen se zteřelou těsnící gumou), a že tiskárna fungovala a žalovaná ji používala (po dokoupení toneru). O váze žalovaná vypověděla, že pískala (tedy nikoli, že by nevážila). Ohledně dalších 3 pronajatých movitých věcí – počítač, mikroskop a nábytek (vybavení ordinace) pak žalovaná jejich nefunkčnost ani nenamítala. VII. K obraně žalované námitkou neplatnosti nájemní smlouvy kvůli tomu, že žalobkyni k pronajímaným movitým věcem nesvědčilo žádné právo 47. Žalovaná namítla (viz např. podání žalované ze dne 15. 11. 2023 na č. l. 124), že žalobkyni nesvědčilo k pronajímaným movitým věcem žádné (vlastnické ani jiné) právo, a proto je článek 9 nájemní smlouvy neplatný (absolutně).

48. Tato obrana žalované je nedůvodná již s ohledem na § 1760 o. z. : „Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.“. Z judikatury soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4235/18, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 25 Cdo 455/2018, či ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. 26 Cdo 2814/2022.

49. Ostatně i podle nálezové judikatury platí, že „vždy je třeba upřednostnit výklad smlouvy či smluvního ujednání, který zachová jejich právní účinky, před výkladem, jenž jim je upírá“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3379/19 či ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1653/17, bod 33.).

50. Uvedená námitka neplatnosti uplatněná žalovanou je však neopodstatněná i kvůli § 586 o. z.: „(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. (2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.“. Pokud by měla být nájemní smlouva neplatná z důvodu, že pronajímatel poskytl do užívání nájemce věc, k níž by měla práva jen třetí osoba, tj. její vlastník, pak by šlo o neplatnost právního jednání stanovenou na ochranu zájmu právě poškozeného vlastníka. Pak by však námitku neplatnosti mohl vznést jen skutečný vlastník movitých věcí a nikoli žalovaná (viz § 586 odst. 1 o. z.). Ani žalovaná netvrdila – tím méně prokázala – že by konkrétní jiná osoba jakožto skutečný vlastník pronajatých věcí namítla neplatnost čl. 9 nájemní smlouvy. Pak se však uplatní právní norma vtělená do § 586 odst. 2 o. z., tedy článek 9 nájemní smlouvy se považuje za platný, i kdyby skutečně žalobkyně neměla k pronajímaným movitým věcem žádné právo.

51. Navíc tato námitka žalované je nedůvodná i proto, že žalobkyni naopak svědčilo vlastnické právo ke všem pronajímaným věcem. Žalobkyně v době před úmrtím jejího manžela měla k pronajímaným věcem spoluvlastnické právo z titulu společného jmění manželů; již z tohoto důvodu i po úmrtí svého manžela zůstávala vlastníkem závodu manžela, tedy včetně veškerého zařízení veterinární ordinace, které bylo tvořeno i pronajatými věcmi (byť byla spoluvlastníkem se svými dětmi, viz text níže). V této souvislosti soud odkazuje již § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a pravomocné usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka], které zahrnulo do společného jmění manželů i závod zesnulého manžela žalobkyně jakožto dříve podnikajícího veterináře, a to včetně právě zařízení ordinace (viz též účastnická výpověď žalobkyně a její reprodukci v bodě 57. odůvodnění tohoto rozsudku). Podle § 502 o. z.: „Obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“ (podle § 495 o. z.: „Souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů.“).

52. Žalovaná v podání z 20. 2. 2024 namítla ve vztahu k důkazu žalobkyní předloženému - v podobě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka] - že „zcela rozporuje pravost tohoto pofidérního důkazu. Sdělení v přípise soudu z 12. 2. 2024 o tom, že soud nahlédl do originálu usnesení o projednávání dědictví, nemůže odejmout účastníku řízení právo vidět ztěžejní usnesení celé a vyhodnotit ho.“ (v dalším řízení se pak žalovaná vyjadřovala o žalobkyní předloženém důkazu usnesením z 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka] jako mj. o „torzu“). Dokonce v podání z 17. 1. 2024 žalovaná uvedla, že žalobkyně dědické usnesení „v podstatě padělala“.

53. Nepřípadnost této námitky žalované plyne již z předcházejícího přípisu soudu ze dne 12. 2. 2024 (č. l. 157), ve kterém soud žalované vysvětlil, že „soud ověřil náhledem do celého znění dědického usnesení č. j. [spisová značka]/-153, že to, co je obsaženo v usnesení doručeném žalobkyní soudu, nebylo žalobkyní zfalšováno a skutečně se tam uvedené údaje nacházejí v usnesení č. j. [spisová značka] nacházejícím se v ISASu (informační systém soudu) pod sp. zn. [spisová značka].“.

54. Žalovaná nadto vychází z nepřiléhavé premisy o absolutním právu účastníka svým zrakem vidět každý prováděný důkaz. Vždyť je to soud (nikoli účastník), kdo řídí jednání a provádí dokazování (viz § 117 odst. 1 o. s. ř.) a rozhoduje o tom, jakým způsobem provede dokazování (§ 129 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 129 odst. 1 o. s. ř.: „Důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-lito postačující.“. Již z citovaného doslovného znění zákona plyne, že pokud soud provede důkaz listinou tak, že ji přečte nebo sdělí její obsah, tak pojmově zásadně nedochází k předložení listiny k nahlédnutí, a proto ani účastník u těchto dvou způsobů provádění dokazování listinu ani zásadně nevidí.

55. Nadto soud vyhověl prosbě žalované z 14. 2. 2024 (č. l. 159) a do datové schránky její advokátky doručil (dne 19. 2. 2024) – už před provedením dokazování - důkaz usnesením zdejšího soudu z 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka] ve znění přiloženém žalobkyní. Tento důkaz pak byl proveden (v souladu s § 129 odst. 1 o. s. ř.) formou předložení účastníkům k nahlédnutí při jednání dne 14. 5. 2024 (viz č. l. 180 verte).

56. Žalovaná nesouhlasí s tím, že důkaz citovaným dědickým usnesením zdejšího soudu z 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka] byl proveden ve znění předloženém žalobkyní, která v něm anonymizovala, resp. zakryla ty části dědického usnesení, které se netýkaly předmětu nynějšího řízení a sporu mezi účastnicemi. Přístup zvolený žalobkyní (která důsledně vzato usilovala o minimalizaci zásahu do soukromí svého a soukromí svých dvou nezletilých dětí) však právní předpisy nezakazují (srov. ostatně např. § 125 o. s. ř. a § 132 o. s. ř.). Ba co více, žalovaná se domáhá vidět na vlastní oči něco, co se jí netýká. Žalovaná totiž požaduje vidět dědické usnesení - vydané ve věci úmrtí manžela žalobkyně v pozůstalostním řízení za účasti nezletilých dětí žalobkyně – v celém jeho znění. Pokud by soud žalované vyhověl, pak by např. žalovaná mohla vidět, jaký konkrétní majetek a závazky měl zesnulý manžel žalobkyně, a co z toho konkrétně nabyla žalobkyně a její dvě nezletilé věci. Na seznámení se s těmito soukromými údaji žalobkyně a jejích dvou nezletilých dětí žalovaná nemá právo, jde o výlučně soukromou sféru žalobkyně a jejích nezletilých dětí. Soudce je povinen provádět dokazování způsobem, kterým vyloučí (či minimalizuje) zásah do právní sféry osob, který není nezbytně nutný ke spravedlivému, věcně správnému, právně souladnému rozhodnutí. Dokazování je nezbytné provádět tak, aby byla šetřena právní sféra účastníků i třetích osob, a to tím spíše, když nesouvisí s předmětem řízení. Dokazovaní je soud povinen provádět s respektem k požadavku na proporcionalitu dokazování; ve vztahu k námitce žalované je tak třeba proporcionálně respektovat procesní omezení daná kolidujícím právem žalobkyně a jejích nezletilých dětí na ochranu soukromí a jejich informační sebeurčení dle § 81 o. z. a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (koneckonců přiměřeně srov. v soudní praxi např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2021 č. j. 70 Co 5/2021-547, bod 26. až 38.). Přiměřeně soud odkazuje i na § 124 o. s. ř. : „Dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem.“.

57. Pokud žalovaná navrhla k důkazu připojit dědický spis [spisová značka], pak jde o důkaz nadbytečný. Žalovaná jej navrhla ohledně tvrzení, že z dědického spisu „by mělo být patrné, kdy byla do dědictví zahrnována jednotlivá aktiva a v torzu usnesení dědického soudu, předloženém žalobkyní nejsou patrné konkrétní zařízení veterinární ordinace a ocenění, respektive je tam uvedena jen výsledná hodnota“ (viz protokol o jednání z 14. 5. 2024, str. 2). Avšak již z výslechu žalobkyně soud zjistil, že v dědickém řízení nebylo prováděno žádné písemné zachycení toho, co konkrétně tvoří vybavení veterinární ordinace. Z výslechu žalobkyně soud zjistil, že došlo k zahrnutí vybavení ordinace do aktiv zesnulého manžela žalobkyně notářkou tak, že žalobkyně notářce ústně vyjmenovala to, co všechno v ordinaci je (včetně movitých věcí, za které je požadováno v tomto soudním řízení nájemné), a s notářkou dospěly k závěru o výsledné souhrnné částce 45 000 Kč (nadto je nadbytečná z hlediska předmětu nynějšího řízení skutečnost, zda vybavení veterinární ordinace mělo či nemělo hodnotu 45 000 Kč). Nadbytečnost připojení dědického spisu tak je nabíledni a plyne i z účastnického výslechu žalobkyně.

58. Soud pro nadbytečnost neprovedl ani důkaz výslechem [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], kterého žalovaná navrhla kvůli tomu, že „byl s poměry ordinace seznámen a rovněž o hodnotě věcí … znal zařízení v ordinaci, jeho kvalitu a komu patří a mohl by pro znalce popsat tato zařízení k ordinaci“ (č. l. 181). „Poměry ordinace“ (v takto obecném smyslu) nebyly pro rozhodnutí nynějšího sporu mezi účastnicemi právně významné. Rovněž pro rozhodnutí věci nebyl právně významný případný názor [tituly před jménem] [jméno FO] Bernardyho o hodnotě pronajatých movitých věcí, a to tím méně, když nájemní smlouva byla platná a mezi účastnicemi byla platně sjednána konkrétní výše měsíčního nájemného, takže nebylo namístě se zabývat tzv. obvyklou cenou nájmu eventuálně neplatně pronajatých movitých věcí či věcí srovnatelných ve smyslu závazku z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Z téhož důvodu - tj. pro nadbytečnost - soud zamítl i návrh důkazu ze strany žalované na zpracování znaleckého posudku o obvyklé hodnotě nájmu pronajatých věcí (a též výslech [tituly před jménem] [jméno FO] Bernardyho k tomu, aby popsal zařízení v ordinaci znalci pro znalcovo ocenění). Ostatně takto žalovaná patrně reagovala na probrání věci ze strany soudu s účastníky ve smyslu § 99 odst. 1 o. s. ř., v rámci kterého soud poukázal na to, že „i kdyby hypoteticky byla smlouva neplatná, tak by bylo nezbytné věc posuzovat podle zásad bezdůvodného obohacení, a to mj. podle § 2993 obč. zák. a případně nelze vyloučit riziko, že by bylo nezbytné ustanovit soudního znalce ke zjištění obvyklé ceny plněné (tedy za jakou obvyklou cenu bývaly v době trvání nájmu pronajímány srovnatelné věci)…“ (srov. str. 1 až 2 protokolu o jednání z 26. 1. 2024). Avšak soud dospěl k závěru o platnosti nájemní smlouvy, což vyloučilo právní posouzení skutku jako závazku z titulu bezdůvodného obohacení; proto byla právně bezvýznamnou i případná znalcem zjištěná obvyklá cena nájmu movitých věcí. VIII. K námitce žalované o neplatnosti nájemní smlouvy kvůli tomu, že dědické usnesení bylo vydáno až po uzavření nájemní smlouvy a žalobkyni tak k pronajímaným věcem v době uzavření nájemní smlouvy nesvědčilo žádné právo 59. Žalovaná dále namítla neplatnost čl. 9 nájemní smlouvy kvůli tomu, že dědické usnesení bylo vydáno až půl roku po uzavření nájemní smlouvy žalobkyní, a proto žalobkyni k pronajímaným věcem v době uzavření nájemní smlouvy nesvědčilo žádné právo (viz podání žalované ze dne 17. 1. 2024, č. l. 144).

60. Tato námitka je nedůvodná jednak z důvodu shora uvedeného § 1760 o. z. a § 586 o. z., jednak z důvodu, že zákon, judikatura i tzv. komentářová literatura jsou zajedno v tom, že dědictví (pozůstalost) se nabývá již smrtí zůstavitele (tj. s účinností je dni smrti zůstavitele), tedy nikoli až vydáním usnesení pozůstalostního soudu (dříve § 460 obč. zák.), který nabytí dědictví „jen“ potvrzuje (viz § 1670 o. z.). Již za účinnosti obč. zák. (tj. do 31. 12. 2013) bylo ustáleně judikováno, že zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí, pohledávek a jiných majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Totožná koncepce dědění se uplatní i za účinnosti o. z. Z judikatury soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1976/2016 a 24 Cdo 972/2019, či na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4148/2019 a 28 Cdo 2243/2023. IX. K obraně žalované proti dědickému usnesení soudu poukazem na to, že dohodu o vypořádání pozůstalosti s nezletilým dědicem musí schválit opatrovnický soud 61. Žalovaná rozporovala usnesení zdejšího dědického soudu ze dne 1. 3. 2022 č. j. [spisová značka] v tom smyslu, že v případě dohody o vypořádání pozůstalosti s nezletilým dědicem musí ze zákona schválit takovou dohodu opatrovnický soud. Žalovaná konstruovala myšlenku, že „Bez schválení dohody o vypořádání dědictví mezi stranami, z nichž minimálně jedna je nezletilá, opatrovnickým soudem, nemůže dohoda nabýt právní moci“ (viz podání žalované z 20. 2. 2024, č. l. 164).

62. Touto námitkou žalovaná (dle svého obsahu) brojila proti tomu, že žalobkyně dědickým usnesením prokazovala své vlastnické právo k pronajímaným movitým věcem.

63. Tato námitka žalované je neopodstatněná již z důvodu shora uvedené aplikovatelnosti § 1760 o. z. a § 586 o. z. I kdyby tedy skutečně došlo k pochybení dědického soudu v tom, že by vyřízení pozůstalosti (v řízení o pozůstalosti) nepřecházelo schválení dohody uzavřené nezletilými dědici opatrovnickým soudem, pak by to nemohlo činit nájemní smlouvu neplatnou jen k námitce žalované.

64. Navíc žalovaná důsledně nerozlišuje, že i hypotetické pochybení dědického soudu schválením dohody dědiců bez předcházejícího rozhodnutí opatrovnického by nemohlo mít vliv na právní moc usnesení ze dne 1. 3. 2022 č. j. 59 D 1256/2021-153. Doručení rozhodnutí, které již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci (viz např. § 159 o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř.). Tedy právní moc usnesení není odvislá od toho, zda došlo či nedošlo před jeho vydáním k pochybení soudu. Právní moc usnesení není ani závislá na tom, zda bylo či nebylo předtím schváleno právní jednání uzavírané nezletilým. Smyslem je ostatně i právní jistota (aby nikdo nemohl po neomezený čas v budoucnu namítat, že rozhodnutí není v právní moci např. proto, že je nezákonné apod.).

65. Rovněž konstrukce žalované o tom, že dohoda o vypořádání dědictví nabývá právní moci (viz č. l. 164 verte), je nesprávná. Právní moci nabývá pouze rozhodnutí soudu, nikoli právní jednání (tedy ani dohoda dědiců), na které lze nahlížet jen právním kritériem platné či neplatné nebo (ne)zdánlivé (nikoli právní jednání „pravomocné“).

66. Nadto soudu je známo (viz § 121 o. s. ř. a ISAS), že ve skutečnosti opatrovnický soud rozsudkem zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2022 č. j. 128 Nc 408/2021-11 pravomocně udělil souhlas k mj. nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců (jejich zástupců) o pozůstalostním majetku, k uzavření dohody o vypořádání SJM nezletilými dětmi žalobkyně i k uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti (po manželovi žalobkyně a současně otci nezletilých dvou dětí žalobkyně), které v dědickém řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] učinili před notářem dne 29. 11. 2021 – za nezletilou [jméno FO] Bc. [jméno FO] jako její zvláštní opatrovnice, a za nezletilého [jméno FO] Mgr. [jméno FO] jako jeho zvláštní opatrovník. X. K obraně žalované námitkou neplatnosti nájemní smlouvy kvůli tomu, že smlouvu žalobkyně uzavřela, ačkoli v té době byli podílovými spoluvlastníky pronajímaných věcí i její dvě nezletilé děti a uzavření nájemní smlouvy nepředcházelo schválení nájemní smlouvy opatrovnickým soudem 67. Žalovaná namítla neplatnost nájemní smlouvy kvůli tomu, že dědické usnesení (na základě kterého se stala žalobkyně výlučnou vlastnicí zařízení veterinární ordinace) bylo vydáno až po uzavření nájemní smlouvy, v době uzavření nájemní smlouvy byly podílovými spoluvlastníky movitých věcí i dvě nezletilé děti žalobkyně a nebylo vydáno rozhodnutí opatrovnického soudu schvalující uzavření nájemní smlouvy za nezletilé. Podle žalované tak uzavřením nájemní smlouvy jen žalobkyní (jakožto jen jedním ze tří spoluvlastníků) došlo „hrubým zásahem do jejich majetkových práv“ (myšleno do majetkových práv dvou dětí žalobkyně) a smlouvou, „kde absentují nezl. děti účastníků“, je tak činěno „materiální příkoří“, pročež je (dle žalované) neplatná (viz např. podání žalované z 20. 2. 2024, na č. l. 164 verte).

68. Rovněž tato námitka žalované je neopodstatněná, a to z více důvodů.

69. Především patrně žalovaná vychází z nepřiléhavé premisy, že ke každému právnímu jednání týkajícímu se jmění dítěte je nezbytné schválení opatrovnického soudu. Není tomu tak a příslušnou problematiku reguluje zejména § 898 o. z. Podle § 898 o. z. (ve znění od 1. 7. 2021): „(1) K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty. (2) Souhlasu soudu je vždy třeba k právnímu jednání, kterým dítě a) nabývá, zcizuje nebo zatěžuje nemovitou věc nebo podíl na ní, b) zcizuje nebo zatěžuje majetek jako celek, ledaže jeho hodnota nepřevyšuje částku odpovídající dvacetinásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu, nebo nabývá, zcizuje nebo zatěžuje majetek v hodnotě převyšující částku odpovídající stonásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu, c) uzavírá dohodu dědiců o výši dědických podílů nebo rozdělení pozůstalosti, odmítá dědictví nebo prohlašuje, že nechce odkaz, nebo d) uzavírá smlouvu 1. zavazující k trvajícímu nebo opětovnému plnění nebo smlouvu týkající se jeho bydlení na dobu delší než tři roky nebo na dobu trvající i po nabytí zletilosti dítětem, nebo 2. úvěrovou nebo obdobnou. (3) Je-li to v zájmu dítěte, může soud zúžit okruh právních jednání, která podléhají souhlasu soudu. (4) Jednal-li rodič za dítě bez souhlasu soudu, lze právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li dítěti újmu.“.

70. Z citovaného § 898 o. z. plyne, že žalovaná nepotřebovala k uzavření předmětné nájemní smlouvy o movitých věcech souhlas opatrovnického soudu.

71. To mimo jiné z důvodu, že šlo o běžnou záležitost ve smyslu § 898 odst. 1 o. z. Za zásadní okolnost pro rozhodnutí, zda je ke konkrétnímu úkonu třeba schválení opatrovnickým soudem, je nutné považovat zejména skutečnost (nebo i pouhou možnost), že se právní úkon učiněný zástupcem projeví negativně v majetkové sféře zastoupeného: Nicméně podstatou nájemní smlouvy bylo naopak rozmnožení majetku též nezletilých dětí, neboť smlouvou bylo umožněno přijímat nájemné za movité věci, které nikdo z vlastníků nepotřeboval (vybavení veterinární ordinace). Nadto nájemní smlouva byla sjednána jen na dobu určitou (do 30. 6. 2022, byť se prodlužovala vždy na dobu 1 roku v případě absence sdělení, že smluvní strana nemá zájem na dalším trvání nájemního vztahu), a bylo ji možno vypovědět s tříměsíční lhůtou (viz čl. 4 nájemní smlouvy).

72. Ostatně i podle ustálené judikatury a odborné literatury se běžnou záležitostí myslí mj. vyřizování obvyklých, zpravidla v určitém časovém horizontu se opakujících záležitostí, jako jsou např. pravidelné příjmy ze jmění, jako je např. přijímání výtěžku z majetku jako jsou právě (mj.) nájemné (apod.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1506/2006 (publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS jakožto C 6357), ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 26 Cdo 591/2018, či ze dne 18. 7. 2018 sp. zn. 26 Cdo 4262/2017; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, čj. 6 As 272/2015-53, bod 21., či ze dne 8. 10. 2021 sp. zn. 5 As 189/2020, bod 41. až 43. (publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 4262/2021); v odborné literatuře srov. obdobně např. Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace, 2023): A. Lomozová, Z. Spáčilová, komentář k § 898 o. z.].

73. Navíc i kdyby hypoteticky bylo nezbytné (což ale nebylo nezbytné) schválení nájemní smlouvy opatrovnickým soudem, pak přesto by nebyla neplatná, jelikož by nepůsobila dětem žalobkyně újmu. Tu soud odkazuje na novelu § 898 odst. 4 o. z.: „Jednal-li rodič za dítě bez souhlasu soudu, lze právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li dítěti újmu.“.

74. Navíc minimálně podle části odborné literatury je neplatnost ve smyslu § 898 odst. 4 o. z. jen relativní, jelikož jde o ochranu, kterou zákon adresuje (jen) určité osobě (viz § 586 o. z. a v odborné literatuře např. Zuklínová, M. : Právní jednání rodiče při správě jmění dítěte aneb jak otočit podstatu a účel zákona o 180 stupňů, AUC Juridica, 2022, č. [hodnota], str. 88, či komentář stejné autorky k § 898 o. z. na ASPI). Ustanovení § 898 o. z. je koncipováno jako ochrana zájmů nezletilých dětí ve sféře jejich jmění před možnými nepříznivými důsledky neuvážených, riskantních, zbytečných či jinak nepředložených právních jednání rodičů jako zákonných zástupců [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. 7 Tdo 96/2023, bod 29. (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2023), či ze dne sp. zn. 11 Tdo 8/2024, bod 32.].

75. Navíc žalovaná nájemní smlouvu uzavřela v době po úmrtí jejího manžela a před rozhodnutím soudu o pozůstalosti. Šlo tak právní jednání v rámci správy pozůstalosti, pročež žalobkyně byla oprávněna pozůstalost spravovat. Podle § 1677 odst. 1 in fine o. z. totiž spravují pozůstalost všichni dědicové. Zároveň šlo o prostou správu pozůstalosti ve smyslu § 1678 odst. 1 o. z. („Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu.“), která nevyžadovala souhlas ostatních dědiců, tj. ani dvou nezletilých dětí žalobkyně (viz již § 1679 odst. 2 o. z. a contrario). Ostatně žalobkyně byla v době uzavření nájemní smlouvy jedinou zákonnou zástupkyní dvou zbývajících nezletilých dědiců, přičemž stran uzavření nájemní smlouvy nemohlo dojít ke střetu zájmů mezi ní a jejími dětmi ve smyslu § 892 odst. 3 o. z.

XI. Náhrada nákladů řízení

76. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, a má proto na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

77. Žalovaná namítla, že by při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud měl přihlédnout k tomu, že v části nebyla připuštěna změna žaloby žalobkyně. Tato námitka žalované je neopodstatněná. Pokud nebylo (avšak jen částečně) návrhu žalobkyně na připuštění změny žaloby vyhověno (viz bod II. usnesení soudu ze dne 30. 11. 2023 č. j. 47 C 64/2023-131), pak se taková změna žaloby nikdy nestala předmětem řízení. Již z tohoto důvodu nelze stran takového (nepřipuštěného) procesního návrhu (žalobkyně) uvažovat a rozhodovat ve smyslu nákladů řízení poměrem úspěchu/neúspěchu dle § 142 či procesního zavinění dle § 146 o. s. ř., jelikož tato hlediska se váží k rozhodnutí v meritu věci či o zastavení řízení. Koneckonců k tomuto (později nepřipuštěnému) návrhu žalobkyně na připuštění změny žaloby se žalovaná v zásadě nevyjadřovala, tedy jí ani nevznikly náklady (srov. jen lakonické dvě věty v bodě 2/ podání z 15. 11. 2023, která nadto žalovaná umístila do podání, v němž se vyjadřovala v meritu věci).

78. Žalovaná namítla, že by při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud měl přihlédnout k tomu, že žalobkyně v části vzala žalobu zpět. Ani této námitce žalované soud nepřisvědčil. Sice žalobkyně vzala žalobu v části zpět podáním z 2. 1. 2024, a to ohledně požadavku na vydání tří movitých věcí, a v této části procesně zavinila zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (jelikož žalovaná předmětné 3 věci žalobkyni nevydala). Nicméně toto částečné zpětvzetí žaloby žalobkyně učinila už přibližně za jeden měsíc poté, co ohledně tohoto jejího požadavku byla pravomocně připuštěna změna žaloby [viz výrok I. b) usnesení soudu ze dne 30. 11 2023 č. j. 47 C 64/2023-131 s právní mocí dne 5. 12. 2023]. Tento návrh na připuštění změny žaloby žalobkyně nadto učinila až v průběhu řízení, tj. 25. 7. 2023 (žaloba byla podána 15. 12. 2022). Soud již usnesením ze dne 8. 1. 2024 č. j. 47 C 64/2023-142 (s právní mocí dne 26. 1. 2024) v této části řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby. Z toho plyne, že ohledně nároku na vydání tří movitých věcí probíhalo řízení jen přibližně měsíc a půl, tedy náklady řízení o této části předmětu řízení vynaložené byly zjevně bagatelní ve srovnání se zbývajícím předmětem řízení, v němž byla žalobkyně zcela úspěšná. Též ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu platí, že „I procesní úspěch a neúspěch ve věci v souvislosti s částečným zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení je třeba posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti. Při nalézání práva nelze postupovat ryze formalistickým způsobem, ale je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná extrémní nespravedlnost, která znamená vždy porušení základního práva na spravedlivý (řádný) proces.“ (viz např. nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17; obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 645/20, bod 19.). Ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu je třeba posuzovat v rámci rozhodování o nákladech řízení, co je ve věci hlavní a doprovodné (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 či ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 607/04). Ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí, o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04, či ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05). Základem celého sporu byl nárok na zaplacení nájemného a v tomto hlavním předmětu sporu byla žalobkyně zcela úspěšná. Z těchto všech důvodů soud přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

79. Náklady řízení žalobkyně spočívají předně v nákladech právního zastoupení – jde o odměnu jejího advokáta (§ 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jako „a. t.“), paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za úkon právní služby (viz § 13 odst. 4 a. t.) a náhradu DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

80. Nejprve předmět řízení tvořila částka 112 000 Kč (což byla i tarifní hodnota dle a. t.), a to až do 4. 12. 2023, čemuž odpovídá odměna ve výši 5 580 Kč za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 a. t., resp. odměna ve výši 2 790 Kč za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 a. t. Jde o odměnu za následující úkony právní služby : 1) příprava a převzetí zastoupení – 5 580 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.), 2) jednoduchá výzva k plnění – 2 790 Kč (§ 11 odst. 2 písm. h) a. t., tj. bez právního rozboru), 3) sepis žaloby – 5 580 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.), 4) podání ve věci samé z 25. 7. 2023 (mj. vyjádření k obraně žalované a návrh na připuštění změny žaloby) – 5 580 Kč.

81. Následně (tj. od 5. 12. 2023 do konce řízení) předmět řízení tvořila částka 154 000 Kč, čemuž odpovídá odměna ve výši 7 260 Kč za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 a. t., resp. odměna ve výši 3 630 Kč za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 a. t. Jde o odměnu za následující úkony právní služby : 5) poloviční odměna, tj. ve výši 3 630 Kč, a to za účast na soudním jednání dne 26. 1. 2024, při kterém nedošlo k zahájení jednání ve věci samé (přesněji vyjádřeno jde o náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 2 a. t., který se i podle judikatury „aplikuje v případech, ve kterých došlo v rámci civilního řízení k odročení jednání bez projednání věci samé – předmětu řízení.“ - srov. např. 3. 2024 k námitce podjatosti vznesené žalovanou – 3 630 Kč (viz § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 a. t. per analogiam, když nešlo o podání ve věci samé); 7) účast při soudním jednání dne 14. 5. 2024 (od 8:30 do 10:19) – 7 260 Kč.

82. Celkem tak má žalobkyně právo na odměnu jejího advokáta ve výši 34 050 Kč a na celkovou paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 100 Kč dle § 13 ods.t 4 a. t. (7 x 2 100 Kč). K tmu náleží náhrada DPH ve výši 21 % z uvedených částek (tj. z 36 150 Kč), tedy ve výši 7 591,5 Kč. Žalobkyně tak má právo na účelně vynaložené náklady právního zastoupení v celkové výši 43 741,5 Kč.

83. Konečně má žalobkyně právo i na náhradu zaplaceného soudního poplatku. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 4 480 Kč a 5 220 Kč, tj. celkem 9 700 Kč. Z poplatku 5 220 Kč však činil poplatek za nárok na vydání movitých věcí částku 2 000 Kč a ohledně tohoto nároku žalobkyně vzala žalobu zpět a řízení v této části bylo zastaveno ještě před prvním jednáním. Proto má žalobkyně (v souladu s § 10 odst. 3, resp. odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) nárok (směřujícím vůči soudu) na poměrné vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. O tomto vrácení části soudního poplatku soud rozhodne samostatným usnesením, a proto soud vycházel při rozhodnutí o náhradě nákladů v rozsudku z toho, že žalobkyně vynaložila náklady na zaplacení soudního poplatku ve výši 8 700 Kč.

84. Celkem tak je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 52 441,5 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobkyně (viz § 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz § 160 odst. 1 o. s. ř.).

85. Soud za podání ze dne 16. 8. 2023 žalobkyni nic nepřiznal, jelikož žalobkyně tímto podáním reagovala na výzvu soudu ze dne 27. 7. 2023 a v podání z 16. 8. 2023 uvedené mohlo a mělo být obsaženo již v podání žalobkyně z 25. 7. 2023. Soud žalobkyni nepřiznal ničeho ani za podání z 24. 11. 2023, pro neúčelnost ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož tam obsažené se týkalo následně nepřipuštěné změny žaloby. Soud žalobkyni nepřiznal ani ničeho za podání z 2. 1. 2024, pro neúčelnost ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož šlo o částečně zpětvzetí žaloby, které nebylo učiněno pro splnění žalované, ale z pragmatických důvodů, že žalobkyně „nehodlá soud zatěžovat projednáváním vydání obou modelů a sterilizátoru… po zralé úvaze ve snaze ušetřit stres sobě a nadbytečnou práci soudu“ (tuto úvahu z 2. 1. 2024 si žalobkyně mohla položit již dne 25. 7. 2023, než podala návrh na připuštění změny žaloby z téhož dne). Soud žalobkyni nic nepřiznal ani za podání z 23. 1. 2024, pro neúčelnost (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož toto podání doručila soudu až dne 25. 1. 2024, tj. jeden den před jednáním, pročež tam uvedené mohla sdělit na soudním jednání dne 26. 1. 2024.

Poučení

I. Vymezení předmětu řízení II. Skutkový stav III. Právní posouzení 15. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně. IV. K obraně žalované o absenci plného přečtení smlouvy před jejím podpisem V. K obraně žalované poukazem na nedostatky některých pronajatých movitých věcí VI. K obraně žalované, že částka smluvního nájemného movitých věcí 7 000 Kč je nemravná VII. K obraně žalované námitkou neplatnosti nájemní smlouvy kvůli tomu, že žalobkyni k pronajímaným movitým věcem nesvědčilo žádné právo VIII. K námitce žalované o neplatnosti nájemní smlouvy kvůli tomu, že dědické usnesení bylo vydáno až po uzavření nájemní smlouvy a žalobkyni tak k pronajímaným věcem v době uzavření nájemní smlouvy nesvědčilo žádné právo IX. K obraně žalované proti dědickému usnesení soudu poukazem na to, že dohodu o vypořádání pozůstalosti s nezletilým dědicem musí schválit opatrovnický soud X. K obraně žalované námitkou neplatnosti nájemní smlouvy kvůli tomu, že smlouvu žalobkyně uzavřela, ačkoli v té době byli podílovými spoluvlastníky pronajímaných věcí i její dvě nezletilé děti a uzavření nájemní smlouvy nepředcházelo schválení nájemní smlouvy opatrovnickým soudem XI. Náhrada nákladů řízení Poučení: