47 C 65/2023 - 78

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobkyně:[Jméno zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému:[IČO zainteresované společnosti 0/0] organizace resortu [Anonymizováno] 2 jednající prostřednictvím [Adresa zainteresované společnosti 0/0] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o zaplacení 151 029 Kč s příslušenstvím - náhrada nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 312 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 312 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do částky ve výši 37 917 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 229 Kč od 28. 4. 2023 do 29. 6. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 917 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení.

III. Zamítá se žaloba co do požadavku na zaplacení částky 96 800 Kč.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 672 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou 20. 3. 2023 domáhala po žalovaném náhrady za nepřiměřenou délku řízení v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 72 C 83/2014 (dále jako „posuzované řízení“) peněžité náhrady ve výši 146 667 Kč, a to zejména s tvrzeními, že byla po nepřiměřeně dlouhou dobu „v nejistotě ohledně výsledku řízení, v tom, zda bude moci ona a její rodina nadále užívat nemovitosti, jichž je spoluvlastnicí, a které jako celek nabyla její matka v roce 1982, jejichž malou část v důsledku digitalizace katastrálního aparátu následně s úmyslem obohatit se nátlakem na žalobkyni, nabyl žalovaný v předmětném řízení, či zda se bude muset podvolit nátlaku žalovaného a nemovitost, o které si vždy myslela, že je majetkem její rodiny, si od něj za přemrštěnou cenu odkoupit za účelem zachování rodinného domova, za opětovné nabytí svého spoluvlastnického práva; dokonce snad vydat bezdůvodné obohacení, za dobu, kdy pozemek pod domem byl ve vlastnictví žalovaného, jak to žalovaný rovněž uplatňoval.“.

2. Žalovaný uvedl ve vyjádření k žalobě zejména následující. Řízení trvalo 8 let a 3 měsíce a byl v něm průtah 11 měsíců a nekoncentrovaný postup soudu I. stupně. Ve věci rozhodoval jedenkrát odvolací soud. Řízení bylo po stránce skutkové i právní do určité míry složité, byly provedeny listinné důkazy a výslechy svědků. Význam řízení byl pro žalobkyni běžný (žalobkyně se domáhaly po žalovaném uzavření kupní smlouvy v podobě náhrady projevu vůle žalovaného o prodeji a koupi pozemku o velikosti 68 m2, na který neměl žalovaný přístup). Žalobkyně byla jednou ze dvou žalobkyň a došlo ke sdílené újmě na straně žalobkyň. Žalovaný uznal, že odpovídající výše zadostiučinění v penězích činí 92 438 Kč (když základní částku odškodnění 108 750 Kč žalovaný ponížil o 10 % z důvodu složitosti řízení a o 5 % z důvodu sdílení újmy na straně žalobkyň, když druhá žalobkyně v posuzovaném řízení byla matka nynější žalobkyně).

3. Žalobkyně doručila dne 29. 12. 2022 ministerstvu spravedlnosti výzvu k úhradě částky 146 667 Kč za nepřiměřenou dobu posuzovaného řízení, přičemž v této výzvě uplatnila skutečnosti jako v žalobě a též žádala : a) za 1. rok 10 000 Kč, b) za 2. rok 10 000 Kč, c) za 3. až 8. rok po 20 000 Kč za rok, tj. celkem 120 000 Kč a d) za 4 měsíce 9. roku částku 6 667 Kč (důkaz detailem zprávy z 29. 12. 2022 na č. l. 5 a Uplatněním nároku z 29. 12. 2022 na č. l. 4).

4. Ministerstvo spravedlnosti doručilo žalobkyni (její právní zástupkyni) stanovisko z 26. 4. 2023 (o uznání nároku ve výši 92 438 Kč a o poskytnutí této částky žalobkyni) dne 2. 5. 2023, neboť až dne 2. 5. 2023 se právní zástupkyně žalobkyně přihlásila do své datové schránky (nesporné mezi účastníky - viz protokol o jednání z 30. 6. 2023, str. 2 na č. l. 71 verte). Soud nepřisvědčuje názoru žalovaného, že stanovisko žalovaného bylo doručeno zástupkyni žalobkyně již 26. 4. 2023 kvůli tomu, že tohoto dne bylo dodáno do datové schránky právní zástupkyně žalobce, tj. dáno do sféry její dispozice. Žalovaný vychází z mylného názoru o aplikovatelnosti obecného ustanovení § 570 odst. 1 o. z. i na doručování do datových schránek (viz názor žalovaného v podání z 15. 6. 2023 na č. l. 64 verte a při jednání 30. 6. 2023 na č. l. 71 verte). Ve skutečnosti ale platí zvláštní právní úprava zakotvená v zákoně č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu; nepřihlásí-li se ale do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty (srov. § 17 odst. 3 a 4 a § 18a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 300/2008 Sb.; v soudní praxi obdobně srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 5. 10. 2022 sp. zn. 21 Co 179/2022- 81, bod 14., dostupný např. na ASPI). Předběžné projednání je skončeno dnem doručení vyjádření stanoviska úřadu, z něhož je patrno, že jde o stanovisko konečné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1728/2011), tudíž v souzené věci bylo skončeno dnem 2. 5. 2023.

5. Po podání žaloby – konkrétně 27. 4. 2023 – žalovaný žalobkyni poskytl peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 92 438 Kč (důkaz položkou bankovních výpisů na č. l. 44 a likvidační doložkou na č. l. 45). V návaznosti na toto částečné plnění žalovaného po podání žaloby žalobkyně vzala žalobu zpět po podání žaloby co do částky 92 438 Kč a v této části soud řízení zastavil usnesením z 12. 6. 2023 č. j. 47 C 65/2023-56.

6. Nicméně současně s částečným zpětvzetím žaloby žalobkyně - v podání doručeném soudu 2. 6. 2023 - rozšířila žalobu o částku 96 800 Kč, což nad to opřela o nové tvrzení (ve srovnání s uplatněním nároku z 29. 12. 2022 a s žalobou), že došlo k navýšení růstu životní úrovně a průměrné mzdy o 66 %, a proto jsou základní částky náhrady stanovené Nejvyšším soudem v roce 2011 nepoužitelné, pročež podle žalobkyně je přiměřené odškodnění ve výši 243 467 Kč, což po odečtení plnění poskytnutého žalovaným činí nárok žalobkyně ve výši 151 029 Kč. Soud usnesením z 22. 6. 2023 č. j. 47 C 65/2023-67 připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření o částku 96 800 Kč, pročež činil předmět řízení částku 151 029 Kč s úrokem z prodlení.

7. Soud důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

8. Ze spisu z posuzovaného řízení soud zjistil následující skutečnosti.

9. Nynější žalobkyně se svojí matkou ([jméno FO]) podaly 15. 4. 2014 na soud žalobu, kterou se domáhaly nahrazení projevu vůle, že žalovaný ze svého pozemku p. č. [Anonymizováno], prodává podíl o velikosti id. za kupní cenu 22 500 Kč kupující [jméno FO] a dále podíl o velikosti id na za kupní cenu ve výši 7 500 Kč nynější žalobkyni. V žalobě uvedly, že bylo porušeno předkupní právo žalobkyň k pozemku, na kterém mají stavbu, dle § 3056 odst. 1 o. z. Žalovaný zaslal matce žalobkyně nabídku prodeje pozemku za 120 000 Kč, přičemž právní předchůdce tehdejšího žalovaného dne 30. 1. 2014 prodal sporný pozemek tehdejšímu žalovanému za 30 000 Kč a z této ceny vycházely i žalobkyně v petitu žaloby. Výměra sporného pozemku činila jen 68 m2.

10. Dne 18. 4. 2014 soud nařídil k návrhu žalobkyň předběžné opatření, že žalovaný je povinen zdržet se jakéhokoliv nakládání, které by bylo na újmu žalobkyň s touto nemovitostí a katastrálnímu úřadu uložil zapsat poznámku o předběžném opatření do listu vlastnictví k pozemku.

11. Dne 28. 4. 2014 žalovaný doručil soudu své vyjádření k žalobě, v němž uvedl mj., že je sporné, komu svědčí vlastnické právo ke stavbě č. p. [Anonymizováno], které není z veřejného seznamu známé. Žalovaný uvedl, že i nadále nabízí žalobkyni pozemek k prodeji a žalobkyně má zájem jej koupit, pročež rozpor v kupní ceně lze vyřešit např. dohodou.

12. Dne 29. 4. 2014 (č. l. 46 verte) dala soudkyně pokyn doručit vyjádření žalovaného právní zástupkyni žalobkyň (k doručení došlo 5. 5. 2014) a dala kalendář na 30. 6. 2014. Dne 30. 6. 2014 (č. l. 47 verte) soudkyně dala kalendář na 30. 8. 2014.

13. Dne 12. 9. 2014 (č. l. 50 verte) bylo nařízeno jednání na 2. 12. 2014. Ve spise (č. l. 50 verte) je úřední záznam z 2. 12. 2014 o telefonickém odvolání jednání z důvodu nepřítomnosti soudkyně (kalamita). Dne 3. 12. 2014 (č. l. 53 verte) dala soudkyně pokyn k nařízení jednání na 10. 3. 2015.

14. Dne 10. 3. 2015 se konalo 1. jednání. Nynější žalobkyně byla omluvena, přítomna byla její matka. V rámci pokusu o smír žalovaný požadoval za pozemek 100 000 Kč, žalobkyně byly ochotny zaplatit žalovanému 50 000 Kč, ke smíru nedošlo. Proběhl výslech matky žalobkyně, v němž mj. uvedla, že žalovaný nemá přístup na svůj pozemek, je uprostřed domu žalobkyně, a proběhl i výslech žalovaného. Žalobkyně navrhla provést výslech svědků [jméno FO], [jméno FO], a žalovaný navrhl výslech [jméno FO]. Jednání bylo odročeno na neurčito.

15. Dne 10. 3. 2015 učinila soudkyně referát „V. K. Kal. 10. 5. 2015“ (č. l. 56 verte).

16. Posléze žalobkyně doručily písemné důkazy a navrhly výslech 4 svědků (č. l. 61). Dne 24. 6. 2015 bylo jednání nařízeno na 22. 9. 2015 a voláni 4 svědci.

17. Ve spise je dále úřední záznam z 21. 9. 2015 (č. l. 63 verte) o tom, že účastníci byli informování o nekonání jednání, které bylo nařízeno na dne 22. 9. 2015. Dále je ve spise až pokyn z 18. 10. 2016 o nařízení jednání na 10. 1. 2017 (voláni i 4 stejní svědci). Svědkyni [Anonymizováno] se však nezdařilo předvolat na 10. 1. 2017 (obálka se vrátila – č. l. 66) a z jednání se omluvil i svědek [jméno FO] (č. l. 67).

18. Dne 10. 1. 2017 proběhlo 2. jednání, při kterém nebyla osobně přítomna nynější žalobkyně, na kterém proběhl výslech svědka [jméno FO]. Matka žalobkyně opět projevila ochotu zaplatit žalovanému 50 000 Kč, ale žalovaný trval na 100 000 Kč, neboť odhad pozemku dle něj zněl 150 000 až 160 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se nedostavila svědkyně Michálková a za účelem předložení vyjádření žalobkyň ohledně jejich zjištění z katastru nemovitostí, popř. za účelem ustanovení znalce bylo jednání odročeno na neurčito (č. l. 71). Téhož dne (tj. 16. 1. 2017) soudkyně dala kalendář na 28. 2. 2017 (č. l. 73 verte).

19. Dne 9. (a 10.) 2. 2017 žalobkyně doručily soudu listy vlastnictví a snímek pozemkové mapy, ze kterého byl zřejmý aktuální stav předmětných nemovitostí (č. l. 76). Dne 1. 3. 2017 (č. l. 79 verte) dala soudkyně pokyn k doručení podání žalobkyň žalovanému a dala kalendář na 15. 5. 2017. Dále je ve spise poznámka o kalendáři ze dne 22. 5. 2017 na 30. 8. 2017 (č. l. 81 verte) a následuje úřední záznam z 30. 10. 2017 o tom, že spis převzala 1. 8. 2017 jiná soudkyně (č. l. 82.)

20. Ve spise je referát z 24. 1. 2018 na aktualizaci CEO, CEV žalovaného, výpis z ins. rejstříku pro žalovaného, i CEO, CEV, ins. rejstřík pro žalobkyni a kalendář na lustraci (č. l. 86). Lustrace byla provedena 19. 2. 2018 a následuje referát z 6. 4. 2018 (č. l. 96) znějící na výzvu ke sdělení účastníky, zda nedošlo ke změnám, ke smírnému vyřešení sporu (č. l. 96). Dne 19. 4. 2018 soudu doručil žalovaný podání s dotazem, kdy bude nařízeno jednání a že čekat na rozhodnutí více jak čtyři roky žalovanému připadne neúměrně dlouhá doba (č. l. 97). Soud reaguje 20. 4. 2018 přípisem že termín jednání bude stanoven tak, aby jednání proběhlo co nejdříve (č. l. 99). Dne 11. 5. 2018 žalobkyně sdělují, že neproběhla a neprobíhají mimosoudní jednání (č. l. 105).

21. Dne 20. 8. 2018 bylo nařízeno jednání na 13. 11. 2018 (č. l. 112) a 6. 9. 2018 bylo účastníkům nařízeno první setkání se zapsaným mediátorem a řízení bylo přerušeno na 2 měsíce (č. l. 119). Dne 7. 11. 2018 žalovaný sdělil, že během dalšího týdne bude sdělen termín 1. mediace a žalovaný požádal o odročení jednání (č. l. 131). Jednání bylo odročeno na 22. 1. 2019 kvůli realizaci setkání s mediátorem (č. l. 133), ale toto neproběhlo a bylo odročeno na 4. 4. 2019 kvůli tomu, že mediace mezi účastníky pokračovala i 22. 1. 2019 (č. l. 146 až 149). Jednání dne 4. 4. 2019 neproběhlo a bylo odročeno na 4. 6. 2019, a to z důvodu, že proběhlo místní šetření znalce mimo soudní řízení u sporné nemovitosti a měl být hotov znalecký posudek do 31. 5. 2019, přičemž žalobkyně soudu napsaly, že by po vyhotovení znaleckého posudku uvítaly nařízení soudního jednání (č. l. 160 až 164). Mezi účastníky se však nezdařilo dosáhnout smíru ani za pomoci mediátora (a vyhotoveného znaleckého posudku mimo soudní řízení) [viz např. č. l. 191].

22. Dne 7. 6. 2019 proběhlo soudní jednání (č. l. 193) a ani tehdy nebyla přítomna nynější žalobkyně a žalovaný uvedl v rámci pokusu o smír, že požaduje po žalobkyních již částku 150 000 Kč, avšak žalobkyně nabízely 50 000 Kč. Žalobkyně navrhly výslech svědka [jméno FO] staršího (což relativizovaly vzápětí tím, že tento svědek je již nemohoucí, takže by přicházely v úvahu jen výslechy účastnic) a dále setrvaly na návrhu na výslech svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Žalovaný setrval na výslechu paní [Anonymizováno] a [jméno FO]. Soud vyzval účastníky, aby do 15 dnů označili svědky způsobem umožňujícím jejich předvolání, poučil je o koncentraci řízení a odročil jednání na 26. 9. 2019 za účelem provedení dalšího dokazování.

23. Dne 26. 9. 2019 (č. l. 219) proběhlo další jednání (v nepřítomnosti nynější žalobkyně) a bylo odročeno na 9. 1. 2020 za účelem provedení dalšího dokazování. Zástupkyně žalobkyň však 5. 12. 2019 požádala o odročení jednání kvůli kolizi (č. l. 224), a proto jednání bylo odročeno na 10. 1. 2020 (č. l. 227). Dne 10. 1. 2020 (v nepřítomnosti nynější žalobkyně) proběhlo jednání, byly provedeny listinné důkazy, mj. podstatným obsahem dědického spisu a jednání bylo odročeno na 18. 2. 2020 za účelem provedení dalšího dokazování v podobě výslechů (č. l. 233). Na jednání se ale omluvil předvolaný svědek RNDr. [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [jméno FO], a proto bylo jednání odročeno na 20. 3. 2020 kvůli omluvě obou svědků (č. l. 241 až 249). Dne 17. 3. 2020 bylo jednání odročeno na 30. 4. 2020 kvůli nouzovému stavu týkajícího se koronaviru (č. l. 263) a dne 14. 4. 2020 bylo jednání odročeno na 28. 5. 2020 rovněž kvůli nouzovému stavu (č. l. 269). Dne 28. 5. 2020 proběhlo jednání (v nepřítomnosti nynější žalobkyně) a byl proveden výslech [tituly před jménem] [Anonymizováno]. [jméno FO] mladšího ([Anonymizováno]. [jméno FO] starší v mezidobí zemřel) a jednání bylo odročeno na 2. 7. 2020 za účelem předvolání dalších navržených svědků (č. l. 279). Dne 2. 7. 2020 (v nepřítomnosti nynější žalobkyně) byl při jednání vyslechnut svědek pan [jméno FO] (č. l. 294), dne 28. 8. 2020 byl (v nepřítomnosti nynější žalobkyně) při jednání vyslechnut znalec [tituly před jménem] [jméno FO] ke svému písemnému posudku (zpracovanému během mediace), dne 8. 10. 2020 při jednání (v nepřítomnosti nynější žalobkyně) byla vyslechnuta svědkyně paní [Anonymizováno] a jednání bylo odročeno na 26. 11. 2020 za účelem doplnění dokazování (č. l. 325). Dne 23. 11. 2020 bylo odročeno jednání na 18. 12. 2020 kvůli žádosti zástupkyně žalobkyň kvůli kolizi s více soudními jednáními (č. l. 340) a doporučení ministerstva spravedlnosti a epidemiologické situaci (COVID-19) [č. l. 348]. Dne 18. 12. 2020 (v nepřítomnosti nynější žalobkyně) proběhlo jednání (ř. l. 355) a bylo odročeno na 7. 1. 2021 za účelem přednesu závěrečných návrhů. Dne 7. 1. 2021 byl vyhlášen rozsudek (č. l. 360), který byl odeslán 1. 4. 2021 (č. l. 365). Žalobkyně podaly 14. 4. 2021 návrh na doplnění rozsudku (č. l. 376), který byl usnesením z 28. 5. 2021 zamítnut (č. l. 380). Proti rozsudku podal 21. 4. 2021 odvolání žalovaný (č. l. 378), v němž uvedl, že bližší odůvodnění odvolání zašle soudu do jednoho týdne, což nesplnil. Dne 30. 8. 2021 byl žalovaný vyzván k odstranění vad odvolání (č. l. 385) a vady odvolání odstranil 15. 9. 2021 (č. l. 386). Dne 13. 10. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání (č. l. 390, 391), tento byl zaplacen 15. 10. 2021, žalobkyním bylo doručeno odvolání k vyjádření dne 11. 11. 2021 (č. l. 394) a spis byl doručen odvolacímu soudu dne 3. 2. 2022 (č. l. 395). Již dne 31. 5. 2022 proběhlo jednání před Krajským soudem v Brně (č. l. 397), bylo odročeno na 19. 7. 2022, avšak dne 8. 7. 2022 došlo ke zpětvzetí odvolání žalovaným kvůli tomu, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání dne 8. 7. 2022 v tom smyslu, že žalobkyně kupují pozemek žalovaného za cenu 100 000 Kč a že nynější žalobkyně nabývá (č. l. 402). Dne 18. 7. 2022 bylo vydáno usnesení o zastavení odvolacího řízení z 18. 7. 2022 a nabylo právní moci 2. 8. 2022 (č. l. 412).

24. Shora zjištěný skutkový stav soud právně kvalifikoval následovně.

25. Žalobkyně se domáhala peněžité náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, podle § 13 odst. 1 věta třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jako „zákon“].

26. Řízení trvalo 8 let a 4 měsíce. Je-li určena celková délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé.

27. Hledisko postupu soudu v posuzovaném řízení nabývalo v nynější věci na významu, jelikož na straně soudu prvního stupně bylo možné shledat více následujících delších průtahů v řízení. O existenci průtahů ostatně byli účastníci ve shodě. Samotný žalovaný uznal že v řízení došlo k průtahu v délce 11 měsíců a nekoncentrovanému postupu soudu 1. stupně. Podle názoru soudu však došlo na straně soudu 1. stupně k výrazně delší době nečinnosti než uznal žalovaný.

28. Kupříkladu, dne 29. 4. 2014 soudkyně dala pokyn k doručení vyjádření žalovaného žalobkyním a další úkon ze strany soudu (směrem k projednání ve věci samé) je až z 12. 9. 2014 (k nařízení jednání na 2. 12. 2014). Tudíž zde lze usuzovat na nečinnost soudu v délce čtyři a půl měsíce.

29. Dne 10. 3. 2015 se konalo 1. jednání, ale bylo odročeno na neurčito a po něm byl učiněn úkon směřující k projednání věci samé až 26. 6. 2015 (kdy bylo nařízeno jednání na 22. 9. 2015), což lze hodnotit jako nečinnost (ve smyslu absence úkonů směřujících k projednání věci samé) v délce tři a půl měsíce.

30. Jednání nařízené na 22. 9. 2015 se nekonalo, přičemž ze spisu neplyne důvod jeho nekonání, šlo tedy o skutečnosti výlučně na straně soudu a dále již následuje až pokyn z 18. 10. 2016 (kdy bylo nařízeno jednání na 10. 1. 2017). Tudíž v tomto smyslu jde o nečinnost (ve smyslu absence úkonů směřujících k projednání věci samé) v délce od 22. 9. 2015 do 18. 10. 2016, tj. v délce 13 měsíců.

31. Dne 10. 1. 2017 se konalo 2. jednání a bylo odročeno na neurčito a následně byl učiněn úkon soudu 1. stupně směřující k projednání věci samé až 20. 8. 2018, kdy byl dán pokyn k předvolání účastníků k jednání na 13. 11. 2018. V tomto smyslu tak šlo o nečinnost (ve smyslu absence úkonů směřujícímu k projednání věci samé) od 11. 1. 2017 do 20. 8. 2018, tedy v délce 19 měsíců.

32. Celkem tak lze shledat období nečinnosti na straně soudu (ve smyslu absence úkonů směřujícímu k projednání věci samé) v délce 40 měsíců, což tvoří 40 % celkové délky řízení.

33. Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, tedy k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jak ostatně „doznal“ i žalovaný, a proto poskytl žalobkyni mimosoudně peněžité zadostiučinění v nemalé výši.

34. Soud vyšel ze základní částky ve výši 15 000 Kč ročně, a to při krácení prvních dvou let posuzovaného řízení o jednu polovinu.

35. Výchozí částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění by se totiž měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost. Posuzované řízení sice bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak nikoliv extrémně. Nadto dokonce ani v případě extrémní délky řízení, která by (podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely i okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) zákona], které nelze přičítat k tíži státu, jak tomu bylo i v posuzovaném řízení (srov. i text níže). Soud neshledal důvody pro užití jiné výchozí částky než 15 000 Kč. Ostatně vyšší délka posuzovaného řízení se projevila v samotné výši přiznaného odškodnění a právě z důvodu výraznější délky posuzovaného řízení soud navýšil základní částku o 40 %. V tomto smyslu soud odkazuje i na ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1606/2019, 30 Cdo 3799/2016, 30 Cdo 5522/2017, 30 Cdo 3643/2022 či 30 Cdo 2398/2022.

36. V souladu s judikaturou soud první dva roky řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší, tedy za první rok řízení částku 7 500 Kč a za druhý rok řízení rovněž částku 7 500 Kč.

37. Základní částka odškodnění tak činí celkem 110 000 Kč (2 x 7 500 + 6 x 15 000 + 4 x 1 250 Kč).

38. Při stanovení výše a formy zadostiučinění soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a dbal na kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 zákona, jimiž jsou zejména: a/ celková délka řízení, b/ složitost řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postup orgánů veřejné moci během řízení, e/ význam předmětu řízení pro poškozeného.

39. Pokud jde o kritérium procesní složitosti řízení, z důvodu nezbytnosti projednávat věc ve více stupních soustavy se řízení prodlužuje a navyšuje tím jeho složitost; proto soud ponížil základní částku o 10 % kvůli existenci odvolacího řízení (odvolací řízení trvalo 15 měsíců), tj. o 11 000 Kč (metodologicky obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn, 30 Cdo 669/2013).

40. Soud rovněž snížil základní částku odškodnění o dalších 5 % - tj. o částku 5 500 Kč - kvůli procesní složitosti ve smyslu zejména nutnosti opakovaně odročovat jednání v následujícím smyslu. 1) Odročování z důvodu nedostavení se svědků (jednání uskutečněné dne 10. 1. 2017 odročeno mj. kvůli úspěšnému nedoručení předvolání svědkyni [Anonymizováno] na adresu sdělenou účastníkem a na stejné jednání se omluvil předvolaný svědek [jméno FO]; jednání odročené na 18. 2. 2020 bylo odročeno na 20. 3. 2020 kvůli omluvě dvou předvolaných svědků); 2) odročení kvůli pandemii koronaviru (jednání odročené na 20. 3. 2020 bylo odročeno na 30. 4. 2020 kvůli nouzovému stavu; jednání odročené na 30. 4. 2020 bylo odročeno na 28. 5. 2020 kvůli nouzovému stavu; jednání odročené na 26. 11. 2020 bylo odročeno na 18. 12. 2020 kvůli epidemiologické situaci Covid – 19 a ostatně i z důvodů žádosti žalobkyň o odročení jednání.

41. Soud snížil základní částku odškodnění o dalších 10 % - tj. o 11 000 Kč - kvůli procesní složitosti v tom smyslu, že v průběhu řízení od 6. 9. 2018 do 7. 6. 2019, tedy v průběhu 9 měsíců, bylo řízení fakticky přerušeno v tom smyslu, že účastníci se pokoušeli dosáhnout smíru mj. před mediátorem, sami si zajistili v průběhu této doby obhlídku nemovitosti znalcem a vyhotovení znaleckého posudku a z objektivních důvodů (nepřičitatelných státu) tak neprobíhala jednání.

42. Soud taktéž snížil základní částku o 10 % - tj. o 11 000 Kč - z důvodu i jisté nadstandardní složitosti posuzovaného řízení rovněž v dalších aspektech, a to zejména co do jisté nadstandardnosti skutkové. Zde soud poukazuje - mimo jiné - na zejména v počáteční fázi řízení jistou skutkovou nepřehlednost ohledně nesprávných zápisů v katastru nemovitostí stran otázky, zda skutečně to byl právě dům žalobkyň, který se nacházel v malém rozsahu (68 m2) na pozemku žalovaného, když žalovaný namítal, že jde o jinou nemovitost a předkládal výpis z katastru nemovitostí, v němž bylo uvedeno neurčitě, že na pozemku žalovaného leží stavba bez čísla popisného a evidenčního, ačkoli stavba žalobkyň měla konkrétní číslo popisné. V posuzovaném řízení bylo provedeno nemalé množství í listinných důkazů (včetně dokazování dědickým spisem či komplikovanějšími nákresy staveb z dob minulých), ale byly provedeny i důkazy výslechy (účastnické výslechy, výslechy svědků), včetně výslechu znalce (a provedení a hodnocení důkazu znaleckým posudkem s doložkou dle § 127a o. s. ř.). V řízení vznikla otázka zjišťování majetkoprávních vztahů týkajících se nemovitých věcí jdoucích i do dávnější minulosti.

43. Soud dále ponížil základní odškodnění o 5 % - tj. o 5 500 Kč - kvůli sdílené újmě, jelikož žalobkyně stála na stejné procesní straně jako její matka [žalobkyně a)], obě uplatňovaly v řízení stejná stanoviska, postupovaly jakožto rodinní příslušníci v zájmovém souladu. Tím soud reaguje na skutečnost, že vzniklá morální újma byla v určité intenzitě mírnější, pokud ji žalobkyně sdílela se svojí matkou, než pokud by ji nesla pouze sama. Rovněž ustálená judikatura uvádí, že snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení újmy je důvodné zejména v těch případech, kde účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v zájmovém souladu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1782/2018, ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 30 Cdo 2547/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, bod 32. a 33. odůvodnění). Pokud jde o snížení základního odškodnění právě o 5 %, tak ze soudní praxe soud odkazuje např. obdobně na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 397/23 (bod 5., 9., 12. a 14. odůvodnění), které aprobovalo z ústavněprávních hledisek usnesení Nejvyššího soudu z 22. 11. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2190/2022 vydané v řízení, kde bylo základní odškodnění sníženo právě o 5 % ve vztahům k obdobně blízkým rodinným vztahům jako v souzené věci (ve srovnávané věci šlo o manžele, nyní jde o matku a dceru). Koncept sdílené újmy, která je důvodem ke snížení peněžité náhrady, je založen na úvaze, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře (srov. analogicky např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2422/2019).

44. Kvůli opakovaným a delším průtahům na straně soudu 1. stupně však soud navýšil základní částku odškodnění o 40 % - tj. o 44 000 Kč - dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. (metodologicky obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 141/2019-118, bod 16. odůvodnění). V souladu s judikaturou by zásadně mělo platit, že se na závěru o výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až d) zákona ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Shora soud vysvětlil, že celkem lze shledat období nečinnosti na straně soudu (ve smyslu absence úkonů směřujícímu k projednání věci samé) v délce 40 měsíců, a to z celkové délky řízení 100 měsíců (8 let a 4 měsíce), což činí právě 40 % z celkové délky řízení jdoucí spravedlivě k tíži státu.

45. Na straně žalobkyně v posuzovaném řízení soud neshledal jednání, které by přispělo k průtahům v posuzovaném řízení (viz hledisko dle § 31a odst. 3 písm. c) zákona).

46. Pokud jde o hledisko předmětu řízení, soud neshledal zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni a tento v zásadě považoval za význam standardní. Pokud se týče významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona], Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že u řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje [srov. Stanovisko, část IV, písm. d)]. Nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení neprokáže něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

47. Žalobkyně namítla, že byla v nejistotě, zda bude moci ona a její rodina nadále užívat nemovitosti, jichž je spoluvlastnicí a které jako celek nabyla její matka v roce 1982, jejichž jen malou část nabyl žalovaný. Tato teze žalobkyně přesná není. Žalobkyním nehrozilo vystěhování, zbavení vlastnického práva k nemovitosti apod. Samotný žalovaný jak před zahájením posuzovaného řízení, tak i v jeho průběhu opakovaně deklaroval svůj zájem své vlastnické právo ke spornému pozemku (o vskutku malé výměře 68 m2) na žalobkyně převést a účastníci posuzovaného řízení se neshodovali „jen“ na kupní ceně – žalobkyně navrhovaly 50 000 Kč a žalovaný před zahájením posuzovaného řízení nabízel 120 000 Kč, poté převážnou dobu posuzovaného řízení nabízel 100 000 Kč (a pak 7. 6. 2019 přišel s nabídkou 150 000 Kč), což našlo koneckonců svůj odraz i v pozdějším mimosoudním smíru znějícím na kupní cenu právě 100 000 Kč. Ostatně samotný žalovaný sporný pozemek zakoupil za cenu jen 30 000 Kč a právě na tuto kupní cenu zněl petit žaloby v posuzovaném řízení. Navíc z obsahu spisu z posuzovaného řízení plyne, že žalobkyně v předmětné nemovitosti již nebydlela (bydlela v ní jen její matka) [srov. např. uvedení jiné adresy pobytu u žalobkyně v žalobě z 14. 4. 2014]. Nad to soud v posuzovaném řízení hned vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření, a proto žalobkyně měly téměř hned od počátku posuzovaného řízení jistotu, že žalovaný právně účinně (platně) se spornou nemovitost nenaloží k újmě žalobkyň. Koneckonců lze poukázat i na fakt, že nynější žalobkyně se nezúčastnila ani jednoho z mnoha jednání v posuzovaném řízení, to na rozdíl od její matky, což přiléhavě vypovídá i o intenzitě jejího zájmu o předmět posuzovaného řízení i z jejího subjektivního pohledu (když ostatně byla jen menšinovým spoluvlastníkem o velikosti podílu 1/4). Pokud žalobkyně namítala, že byla v nejistotě o vydání bezdůvodného obohacení žalovanému za dobu, kdy pozemek pod domem byl ve vlastnictví žalovaného, „jak to žalovaný rovněž uplatňoval“, pak žalovaný se obrátil s výzvou na úhradu bezdůvodného obohacení měsíčně po 1 255 Kč výlučně na její matku (viz žalobní tvrzení v posuzovaném řízení na č. l. 8 spisu a předžalobní upomínka adresovaná výlučně matce žalobkyni ze dne 1. 4. 2014 na č. l. 26 spisu 72 C 83/2014) a ostatně to ani nebylo předmětem posuzovaného řízení (žalovaný např. nepodal vzájemnou žalobu).

48. Žalobkyně argumentovala v rovině své nejistoty ohledně výsledku též v tom smyslu, zda se bude muset podvolit nátlaku žalovaného, že požadoval nemovitost odkoupit za „přemrštěnou cenu“. Avšak rozdíl v náhledu mezi účastníky na cenu sporné nemovitosti činil „jen“ 50 000 Kč a žalobkyně by na splacení žalovaným požadované kupní ceny byly dvě, přičemž nynější žalobkyně byla jen spoluvlastnicí (čemuž by odpovídal i jen její podíl na kupní ceně). Ostatně právě za žalobkyní tvrzenou „přemrštěnou“ cenu 100 000 Kč si žalobkyně nakonec spornou nemovitost společně od tehdejšího žalovaného koupily (viz dohoda o narovnání).

49. Pokud jde o poslední měsíc posuzovaného řízení, význam předmětu řízení byl pro žalobkyni objektivně nulový, jelikož uzavřela již 8. 7. 2022 dohodu o narovnání, a proto již od 8. 7. 2022 do 2. 8. 2022 (kdy nabylo usnesení Krajského soudu v Brně právní moci) již nemohla být v nejistotě ohledně výsledku sporu. Za poslední měsíc posuzovaného řízení tak soud žalobkyni nic nepřiznal, tj. od základní částky odškodnění odečetl 1 250 Kč (metodologicky obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 141/2019-118, bod 18. odůvodnění).

50. Žalobkyni tak náleží peněžitá náhrada v celkové výši 108 750 Kč a pokud žalovaný zaplatil žalobkyni částku 92 438 Kč, je povinen žalobkyni zaplatit ještě částku ve výši 16 312 Kč, a to s úrokem z prodlení (v souladu s § 1970 o. z.) od 30. 6. 2023, když teprve 29. 6. 2023 uplynula šestiměsíční speciální lhůta splatnosti ve smyslu § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (výrok I.).

51. Podle žalobkyně této vzniklo právo na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 243 467 Kč. S ohledem na to, co bylo v posuzovaném řízení v sázce pro žalobkyni, jde o nepřiměřenou, nespravedlivě vysokou výši zadostiučinění. Soud odkazuje na shora uvedené (zejména bod 47. a 48.). Tedy zejména, že žalobkyně konzistentně navrhovaly, že spor v posuzovaném řízení uzavřou smírem, v němž by se zavázaly zaplatit žalovanému částku 50 000 Kč a žalovaný (drtivou většinu doby řízení) navrhoval částku 100 000 Kč (pak 150 000 Kč). V kupní smlouvě, kterou žalobkyně shledávaly za porušující jejich tvrzení předkupní právo, byla obsažena kupní cena za předmětnou malou část pozemku v řádu desítek metrů čtvereční (68 m2) jen ve výši 30 000 Kč, kterou žalobkyně převzaly do petitu žaloby. Přitom žalobkyně byla jen spoluvlastnicí, a proto v žalobě žalobkyně navrhovala, že by zaplatila tehdejšímu žalovanému za předmětnou část pozemku jen 7 500 Kč. Tyto částky jsou podstatně nižší než žalobkyní chtěné zadostiučinění ve výši 243 467 Kč. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3171/2018 zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy. Soud odkazuje přiměřeně i na ustálenou judikaturu, dle níž výše zadostiučinění musí především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného a není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích přesahovalo částku, o kterou se vedl spor v původním řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1953/15, bod 22.).

52. Žalobkyně plédovala pro zvýšení základní částky odškodnění kvůli změně ekonomických poměrů ve společnosti (kvůli vyšší průměrné mzdě z roku 2011 ve výši 24 319 Kč na 40 353 Kč v roce 2022). Soud tomuto požadavku žalobkyně nevyhověl. Judikatura obecně nastavení rozpětí tzv. základní částky považuje za přiměřené a odpovídající životní úrovni v České republice i v současné době (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2064/22, bod 3. a 4. odůvodnění či usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3.2023 sp. zn. 30 Cdo 432/2023).

53. Zástupkyně žalobkyně až po vyhlášení tohoto rozsudku uvedla, že tuto věc rozhodující soudce (tj. JUDr. [jméno FO]) „to nezažil“, že krajský soud v posuzovaném řízení řekl žalovanému, ať to (patrně myšleno odvolání) vezme zpět, že je to tak nemorální, a že to tak žalovaný vzal zpět (viz závěr zvukového záznamu z vyhlášení rozsudku v souzené věci). Šlo o tvrzení až po vyhlášení rozsudku, proto k němu nelze přihlížet. Jako obiter dictum však lze uvést následující [ke vhodnosti tzv. utvrzujícího obiter dicta v některých případech, kdy soud návrh odmítne z jednoho „nosného“ důvodu a nad tento rámec však sdělí, že i kdyby tak neučinil, stejně by mu nemohl vyhovět, srov. např. Šimíček, V.: Obiter dictum v praxi českých soudů: kdy ho psát a kdy se mu raději vyhnout, Právník, 8/2023, s. 708, písm. g)]. Není zřejmé, v jakém smyslu by mohlo jít o právně relevantní skutečnost stran výše peněžitého zadostiučinění. Nad to ze zvukového záznamu z jednání u Krajského soudu v Brně v posuzovaném řízení plyne, že zástupkyní žalobkyně uvedené po vyhlášení rozsudku se nejeví být plně v souladu s realitou. Krajský soud v Brně totiž při jednání vyjevil předběžný právní názor (v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování), že na věc v posuzovaném řízení dopadá § 3059 o. z. a vyzval účastníky, aby zvážili, co to pro ně znamená a zda by spor nevyřešili mimosoudní dohodou. Tudíž krajský soud nevyzval tehdejšího žalovaného ke zpětvzetí odvolání (tím méně snad kvůli tomu, že by „to bylo tak nemorální“). Žalovaný vzal odvolání zpět kvůli uzavření mimosoudní dohody s nynější žalobkyní a její tehdejší spolu žalobkyní.

54. Ve výroku II. proto soud rozhodl, že se zamítá se žaloba co do částky ve výši 37 917 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 229 Kč od 28. 4. 2023 do 29. 6. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 917 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení.

55. Pokud jde o rozšíření žalob, tj. požadavek na zaplacení částky 96 800 Kč, v této části je žaloba nedůvodná nejen ze shora uvedených důvodů, ale rovněž ze samostatného důvodu v podobě promlčení této části nároku (viz § 32 odst. 3 zákona: „Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“). Šestiměsíční promlčecí doba začala plynout od právní moci usnesení krajského soudu vydaného v posuzovaném řízení, tj. od 2. 8. 2022. Proto uplynula promlčecí doba ohledně části nároku ve výši 96 800 Kč již dne 2. 2. 2023 a pokud žalobkyně část nároku ve výši 96 800 Kč uplatnila u soudu až 2. 6. 2023, učinila tak zjevně po promlčení této části nároku. Ohledně této nové části předmětu řízení (této části nároku ve výši 96 800 Kč) se nestavěla (od 29. 12. 2022) promlčecí lhůta ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. („Promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.“), neboť tuto část nároku žalobkyně v žádosti z 29. 12. 2022 u Ministerstva spravedlnosti neuplatnila. Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. 6. 2017 sp. zn. [spisová značka]) se změnou návrhu rozumí změna spočívající mj. v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu, když jde o tzv. rozšíření návrhu (zde co do nové částky 96 800 Kč). Obdobně lze odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž účinek spojovaný s podáním žaloby soudu (zde obdobně účinek spojený s uplatněním nároku o ministerstva spravedlnosti ve smyslu § 35 odst. 1 zákona), to jest stavění běhu promlčecí lhůty, lze spojovat jen s podáním takové žaloby, o které je v konečném důsledku soudem věcně rozhodováno s tím, že pokud v průběhu řízení žalobce žalobu ve smyslu § 95 o. s. ř. změní, hmotněprávní účinky změněné žaloby (tímto způsobem nově uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až dnem, kdy soudu změna žaloby došla; pro stanovení promlčecí doby, popř. počátku jejího běhu, tak nemá právní význam okamžik zahájení původního řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 7. 11. 2002 sp. zn. 29 Odo 664/2002, 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2614/2011, 29. 4. 2020 sp. zn. 23 Cdo 3902/2019).

56. Nad to ode dne doručení této změny (rozšíření) žaloby žalovanému (ministerstvu spravedlnosti – viz č. l. 39) soudem (tj. od 7. 6. 2023) ani ještě neuplynula speciální lhůta splatnosti dle § 15 zákona v délce 6 měsíců stanovená zákonem žalovanému k zaplacení - „(1) Přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. (2) Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.“. Závěr, že jde o speciální lhůtu splatnosti (tj. neaplikuje se obecný § 1958 odst. 2 o. z.) plyne i z ustálené judikatury (srov. i k obdobnému ustanovení § 10 zákona č. 58/1969 Sb. např. již rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 33/1996, a nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2328/2004; k § 15 zákona srov. např. usnesení Ústavního soudu z 15. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3178/11, nález Ústavního soudu z 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09; obdobně i srov. např. důvodovou zprávu k § 15 zákona: „Úprava obsažená v odstavci 1 bude zakládat odchylný režim ve vztahu k § 563 občanského zákoníku, podle nějž v případě, kdy není doba plnění ani dohodnuta, ani stanovena právním předpisem, ani určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Z § 517 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. V návaznosti na specifický režim uplatnění nároku a v souladu s judikaturou se navrhuje odložit okamžik splatnosti závazku z náhrady škody o šest měsíců ode dne uplatnění nároku.“). Jak přiléhavě dovodila i tzv. komentářová literatura, „možnost uplatnění nároku na náhradu škody u soudu nastává marným uplynutím šestiměsíční lhůty běžící od uplatnění nároku poškozeným u ústředního orgánu – poznámka soudu: zde analogicky od doručení rozšířené žaloby ministerstvu spravedlnosti dne 7. 6. 2023 (doručenka na č. l. 39) - a to i v případě, že ústřední orgán již dříve sdělil poškozenému své negativní stanovisko k uplatněnému nároku“ (viz Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, C. H. Beck, s 184 – 199: Petr Vojtek). Šestiměsíční lhůta k projednání nároku je zákonnou lhůtou splatnosti a v důsledku toho byla žaloba (v části rozšířené žaloby o 96 800 Kč) podána předčasně, pročež též z tohoto důvodu je nedůvodná. Právo se stává nárokem teprve splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, přičemž splatnost může být určena i právním předpisem, zde ustanovením § 15 zákona (v judikatuře srov. obdobné vysvětlení pojmu splatnosti např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4353/2016). Je třeba rozlišovat vznik práva na zaplacení a splatnost tohoto práva (nárok) [obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 11. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2076/2007 či z 27. 11. 2018 sp. zn. 32 Cdo 4443/2017]. Jak přiléhavě vysvětlil např. Nejvyšší soud v rozsudku z 15. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2328/2004, zákon „…stanoví šestiměsíční lhůtu počítanou od uplatnění nároku poškozeným, v níž je ústřední orgán povinen věc projednat a rozhodnout o tom, zda škodu nahradí; teprve po uplynutí této doby je poškozený oprávněn uplatnit nárok u soudu.“. Též dle judikatury platí, že neexistuje-li nárok v době rozhodování soudu o uplatněném právu (není dosud splatné), je nárok uplatněn předčasně a má to za následek zamítnutí žaloby tzv. “pro tentokrát“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3533/2011). Žaloba na náhradu újmy může uspět jen potud, pokud – ke dni rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) – právo na náhradu již vzniklo a stalo se splatným, tj. je-li actio nata (v principu obdobně srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 6. 2013 sp. zn. [spisová značka]).

57. Tudíž v této části rozšířené žaloby, tj. co do částky 96 800 Kč nešlo jen o to, že výše nároku závisela na úvaze soudu, ale žalobkyně měla neúspěch již v základu nároku (promlčení a absence splatnosti práva).

58. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, řízení bylo zastaveno (usnesením z 12. 6. 2023) co do částky 92 438 Kč s úrokem z prodlení pro zaplacení této částky žalovaným po podání žaloby. Nicméně žalovaný tuto částku zaplatil v zákonné šestiměsíční lhůtě splatnosti (žalobkyně výzvu k úhradě doručila ministerstvu 29. 12. 2022 a žalovaný žalobkyni uhradil 92 438 Kč 27. 4. 2023) a žaloba byla v tomto smyslu podána předčasně (viz § 15). Proto žalobkyně zavinila v této části zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Vyčkala-li by žalobkyně marného uplynutí lhůty splatnosti, žalobu by v této části vůbec podávat nemusela a řízení by tak nebylo zastaveno. V této části tak šlo o obdobu úspěchu žalovaného. K obdobnému závěru ostatně dospěla i tzv. komentářová literatura (srov. např. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejní moci, 4. vydání, 2017, s. 404 – 406: „…nelze vyloučit, že dřívější podání žaloby může mít vliv na rozhodnutí soudu o nákladech řízení, poskytne-li úřad plnění v souladu s § 15, a z tohoto důvodu dojde ke zpětvzetí žaloby.“; obdobně srov. např. Mates, P., Severa, J.: Odpovědnost státu za výkon veřejné moci. Praha: Leges, 2014, s. 147 : „…pokud příslušný ústřední správní úřad po mimosoudním projednání v zákonné lhůtě nárok zcela uspokojí, přitom bude třeba vycházet z toho, že zastavení řízení procesně zavinila, způsobila svým předčasným žalobním návrhem strana žalující a v návaznosti na tento závěr rozhodnout o nákladech řízení.“).

59. Co do zbytku původní žalobní částky, tj. co do částky 54 229 Kč (součet částek ve výroku I. a II.) soud aplikoval § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož sice žalobkyně nebyla v této části předmětu řízení zcela úspěšná, ale výše plnění závisela na úvaze soudu, a proto soud vyšel z toho, že ohledně této části předmětu řízení má žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení.

60. Nicméně ve vztahu k rozšíření žaloby o částku 96 800 Kč soud aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. a nikoli § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož neúspěch žalobkyně v této části plynul nejen z důvodu, že výše plnění závisela na úvaze soudu, nýbrž i ze samostatného důvodu zamítnutí žaloby v podobě promlčení a že uplatněné právo žalobkyně se ohledně této částky ještě nestalo splatným kvůli neuplynutí šestiměsíční lhůty splatnosti od uplatnění práva u žalovaného, tj. od doručení změny žaloby žalovanému (předčasnost části nároku uplatněného v rozšíření žaloby). Tudíž ohledně rozšířené části žaloby měl žalovaný plný úspěch a právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Rovněž dle ustálené judikatury § 142 odst. 3 o. s. ř. může být aplikován v případě, kdy je účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci či soudu jinak odhadl výši plnění, nikoliv však v případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že nárok byl nedůvodný již v základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2013/2015 či 28 Cdo 1280/2014; v komentářové literatuře srov. např. Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, s. 973 – 982: M. Putna). Též judikatura rozlišuje mezi posouzením týkajícím se základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. není) a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu dle § 136 o. s. ř. je. Nad to na užití § 142 odst. 3 o. s. zásadně není nárok, jde o postup „jen“ možný, zásadně nikoli povinný (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1235/17 či usnesení Nejvyššího soudu z 19. 12. 2017 sp. zn. 25 Cdo 4566/2017, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 3/2019).

61. Celý předmět řízení (včetně původního) činil 243 467 Kč, od úspěchu žalovaného ve výši 96 800 Kč a 92 438 Kč (obdoba úspěchu – viz procesní zavinění žalobkyně na částečném zastavení řízení) soud odečetl úspěch žalobkyně ve smyslu částky 54 229 Kč (viz § 142 odst. 3 o. s. ř., tj. 16 312 Kč + 37 917 Kč – výrok I. a II. rozsudku). Žalobkyně tak měla úspěch v 22 % (54 229 Kč) a žalovaný měl úspěch v řízení v 78 % (96 800 Kč + 92 438 Kč). Od úspěchu žalovaného soud odečetl úspěch žalobkyně a výsledek je, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 56 % jeho nákladů řízení z celkových nákladů ve výši 1 200 Kč (viz vyhláška č. 254/2015 Sb. – vyjádření k žalobě, vyjádření k rozšíření žaloby, příprava účasti na jednání a účast na jednání), tj. 672 Kč. Lhůta plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.