47 CO 107/2021 - 146

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] korespondenční adresa [adresa], [země] o zaplacení částky 274 375,66 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. února 2021, č. j. 6 C 98/2020-155, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. výroku mění tak, že žaloba o zaplacení částky 256 387,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 15 756,16 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 17 988,42 Kč, úroku ve výši 22 107,05 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 703,82 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 221 375,66 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 988,42 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 21,9 % z částky 53 000 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení (I. výrok), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 256 387,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení (II. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 30 312 Kč (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] (dále jen„ Společnost R“), a žalovaným byla dne 1. 10. 2012 uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb, ve které se [anonymizována dvě slova] zavázala vést pro žalovaného běžný účet a umožnit mu využívat služby přímého bankovnictví; žalovaný se zavázal za tyto služby hradit poplatky. Dne 31. 5. 2018 [anonymizována dvě slova] a žalovaný uzavřeli smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu žalovaného ve výši 53 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejdéle do 1 roku. Žalovaný dne 1. 6. 2019 debet zcela vyčerpal. Společnost R a žalovaný dále uzavřeli dne 6. 2. 2017 smlouvu o půjčce na kliknutí [číslo] (dále jen„ Smlouva o půjčce“), na jejímž základě [anonymizována dvě slova] poskytla žalovanému částku 245 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet ve sto dvaceti měsíčních splátkách po 4 088,82 Kč (první splátka činila 3 949,01 Kč), splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 3. 2017. Soud konstatoval, že [anonymizována dvě slova] je právnickou osobou se sídlem na území České republiky a žalovaný měl v době uzavření smluv bydliště na území Slovenské republiky, kde také převzal žalobu; proto dovodil, že v době zahájení řízení měl žalovaný bydliště na území Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že služby vyplývající ze smlouvy o půjčce i smlouvy o povoleném debetu byly poskytnuty na pobočce [anonymizována dvě slova] v [obec], je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost Okresního soudu v Hodoníně, ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen„ Nařízení Brusel I bis“). Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že částku 245 000 Kč (z titulu Smlouvy o půjčce) zaslala [anonymizována dvě slova] na účet žalovaného dne 6. 2. 2017 a žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil 41 612,76 Kč. Dopisem ze dne 11. 10. 2019 [anonymizována dvě slova] oznámila žalovanému, že z důvodu prodlení s úhradou splatných závazků přistoupila v souladu s produktovými podmínkami k „ zesplatnění“ úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek č. 2018 [anonymizována dvě slova] postoupila pohledávky z titulu obou smluv na [právnická osoba], a. s., která dne 7. 12. 2019 postoupila pohledávky na žalobce. O postoupení pohledávek byl žalovaný vyrozuměn dopisy ze dne 20. 12. 2019 a 28. 1. 2020. K úhradě pohledávek žalobce vyzval žalovaného předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2020, odeslanou žalovanému téhož dne. Při právním hodnocení věci posoudil soud smlouvu o běžném účtu jako platně uzavřenou smlouvu ve smyslu § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), a Smlouvu o půjčce jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že [anonymizována dvě slova] před uzavřením Smlouvy o půjčce řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, neboť žalobce soudu nesdělil žádné informace o tom, jak byla úvěruschopnost žalovaného prověřována, když pouze uvedl, že banka schopnost žalovaného splácet úvěr přiměřeně prověřila. Soud uvedl, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ směrnice“) a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Princip nadřazenosti evropského práva konstatoval Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen„ SDEU“) v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64); Ústavní soud České republiky v usnesení (pléna) ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva. Rozpor § 87 zákona o spotřebitelském úvěru s označenou směrnicí konstatoval Soudní dvůr Evropské Unie v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18), a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Na tomto základě soud konstatoval, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci (pouze) relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem; proto se rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Smlouvu o půjčce pak posoudil jako absolutně neplatnou pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 256 387,24 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.), neboť žalovaný z poskytnutých 298 000 Kč vrátil 41 612,76 Kč. Soud přiznal žalobci také zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný k plnění vyzván (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalovanému byla výzva k úhradě dlužné částky odeslána na adresu v jiném státě dne 11. 10. 2019 a dle zákonné fikce převzal zásilku 15. pracovního dne po odeslání (dne 25. 10. 2019), takže pohledávka žalobce se stala splatnou dne 26. 10. 2019. Proto soud uložil žalovanému zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 256 387,24 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení. Ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou.

3. Soud dále konstatoval, že vzal na vědomí usnesení o prohlášení konkursu na majetek žalovaného, s ohledem na zrušení konkursu však v řízení pokračoval.

4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), a přiznal žalobci, který byl v řízení částečně úspěšný, náklady řízení v rozsahu 70 % Náklady žalobce sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 719 Kč, odměny advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu po 9 402 Kč a jeden úkon dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu ve výši 4 710 Kč, paušálních náhrad hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 450 Kč ve výši 5 135 Kč.

5. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítal, že na něj byl ve Slovenské republice dne 14. 2. 2019 prohlášen konkurs, který byl ukončen 28. 9. 2020.

6. V podání doručeném soudu 5. 5. 2021 žalovaný doplnil, že odvolání směřuje pouze proti výroku, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku 274 375,66 Kč s příslušenstvím. Namítal, že byl oddlužen, přičemž předmětná pohledávka vznikla před oddlužením, takže není vymahatelná.

7. Ve vyjádření k odvolání žalobce navrhoval, aby odvolací soud potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí jako věcně správné. Uvedl, že o insolvenci žalovaného nemá žádné informace a ani po kontrole provedené v insolvenčním rejstříku nezjistil o žalovaném žádné záznamy.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 15. 4. 2020, se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 274 375,66 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jeho právní předchůdce ([anonymizována dvě slova]) uzavřel s žalovaným smlouvu o běžném účtu, na jejímž základě poskytl žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 53 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem do 1 roku od čerpání úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil smluvní povinnosti, vyzvala ho [anonymizována dvě slova] dopisem ze dne 11. 10. 2019 k okamžitému zaplacení dlužné částky, kterou žalovaný neuhradil. Společnost R a žalovaný uzavřeli také Smlouvu o půjčce, na jejímž základě [anonymizována dvě slova] poskytla žalovanému úvěr ve výši 245 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v (120) pravidelných měsíčních splátkách po 4 088,82 Kč spolu s úrokem a poplatky. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto [anonymizována dvě slova] v souladu se smluvními podmínkami dne 11. 10. 2019 vyvolala splatnost úvěru. Na předžalobní výzvu žalobce žalovaný nereagoval. Žalovaný v přípise doručeném soudu dne 2. 11. 2020 uvedl, že na jeho majetek byl dne 14. 2. 2020 prohlášen konkurs, který skončil dne 28. 9. 2020. Dne 18. 2. 2021 soud vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

10. Odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně s odkazem na Nařízení Brusel I bis správně posoudil svoji mezinárodní pravomoc (příslušnost) i místní příslušnost, neboť je na místě použít úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v článku 7 Nařízení Brusel I bis, konkrétně v odstavci 1 písm. b), odrážce 2, upravující poskytování služeb. Podle judikatury Soudního dvora Evropské Unie službou ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b/ (zrušeného) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I), jemuž podle srovnávací tabulky obsažené v Příloze III Nařízení Brusel I bis odpovídá článek 7 Nařízení Brusel I bis, se rozumí činnost vykonávaná ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu (rozsudek SDEU (čtvrtého senátu) ze dne 23. 4. 2009, ve věci C -533/07, [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] proti [jméno] [příjmení], bod 35). Službou v uvedeném smyslu je též poskytnutí úvěru (Rozsudek SDEU (druhého senátu) ze dne 9. 7. 1997, ve věci C [číslo], Société civile immobiliere [příjmení] proti Banque H. [jméno] de [příjmení] et Cie), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011).

11. Judikatura je v režimu Nařízení Brusel I dále ustálena (na základě rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie i Nejvyššího soudu) v tom, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 tohoto nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 Nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, uveřejněného pod číslem 17/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že článku 24 Nařízení Brusel I odpovídá článek 26 Nařízení Brusel I bis a článku 22 Nařízení Brusel I článek 24 Nařízení Brusel I bis (jemuž daná věc přiřaditelná není, takže výjimka z působnosti článku 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis se neuplatní), platí předmětné závěry i pro aplikaci Nařízení Brusel I bis. V posuzovaném případě žalovaný v žádném z vyjádření nevznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu, příslušnost procesního soudu tak byla založena také postupem podle článku 26 Nařízení Brusel I bis.

12. Odvolací soud na jednání konaném dne 14. 9. 2022 podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a dospěl k závěru, že pro právní posouzení věci jsou rozhodná i následující skutková zjištění:

13. Usnesením ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. [anonymizováno] [číslo], které nabylo právní moci dne 15. 2. 2020, Okresný súd Bratislava I (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek žalovaného (bod I. výroku) a oddlužil žalovaného tak, že jej zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v konkursu (§ 166a zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov (dále též jen„ ZKR“)), v rozsahu, v němž nebudou uspokojeny v konkursu (bod V. výroku).

14. Ze slovenského Registra úpadcov ([webová adresa]) odvolací soud dále zjistil, že podle zprávy správkyně podstaty žalovaného z 28. 9. 2020 byl konkurs na majetek žalovaného zrušen dle § 167v odst. 1 ZKR proto, že konkursní podstata nepokryla náklady konkursu.

15. Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie Odvolací soud tudíž po doplnění dokazování vycházel z přímo aplikovatelného předpisu Evropské Unie, jímž je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, ze dne 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení (dále jen„ Nařízení o insolvenčním řízení“).

16. Článek 2 bod 4) Nařízení o insolvenčním řízení určuje, že pro účely tohoto nařízení se rozumí:„ insolvenčním řízením“ kterékoli z řízení uvedených v příloze A.

17. Podle článku 3 odst. 1 Nařízení o insolvenčním řízení soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení („ hlavní insolvenční řízení“). Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami. (…) V případě osoby samostatně výdělečně činné se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje hlavní místo jejího podnikání, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu hlavního místa podnikání této fyzické osoby do jiného členského státu. V případě ostatních fyzických osob se za místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, považuje jejich obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu.

18. Z článku 7 odst. 2 Nařízení o insolvenčním řízení se podává, že právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení.

19. Podle článku 19 odst. 1 Nařízení o insolvenčním řízení rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinnosti ve státě, který řízení zahájil.

20. Článek 32 odst. 1 Nařízení o insolvenčním řízení pak určuje, že rozhodnutí, která se týkají průběhu a skončení insolvenčního řízení a jsou vynesena soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle článku 19, a vyrovnání tímto soudem schválená se rovněž uznávají bez dalších formalit. Tato rozhodnutí se vykonávají v souladu s články 39 až 44 a články 47 až 57 nařízení (EU) č. 1215/2012.

21. Dle článku 33 Nařízení o insolvenčním řízení kterýkoli členský stát může odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce.

22. Podle článku 91 Nařízení o insolvenčním řízení odkazy na zrušené nařízení (rozuměj nařízení o úpadkovém řízení) se považují za odkazy na toto nařízení v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze D tohoto nařízení.

23. Příloha A Nařízení o insolvenčním řízení pak jako insolvenční řízení uvedená v článku 2 bodě 4 identifikuje pro Slovensko„ konkurzné konanie, reštrukturalizačné konanie a Oddlženie“.

24. Ze srovnávací tabulky obsažené v Příloze D Nařízení o insolvenčním řízení se podává, že výše citovaným článkům nařízení o insolvenčním řízení odpovídá ve srovnání s nařízením Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen„ Nařízení o úpadkovém řízení“), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004, článek 3 Nařízení o úpadkovém řízení v poměru k článku 3 Nařízení o insolvenčním řízení, článek 4 Nařízení o úpadkovém řízení v poměru k článku 7 Nařízení o insolvenčním řízení, článek 16 Nařízení o úpadkovém řízení v poměru k článku 19 Nařízení o insolvenčním řízení, článek 25 Nařízení o úpadkovém řízení v poměru k článku 32 Nařízení o insolvenčním řízení, a článek 26 Nařízení o úpadkovém řízení v poměru k článku 33 Nařízení o insolvenčním řízení.

25. Výkladem článků 3 odst. 1, 4 odst. 1, 16 odst. 1, 25 odst. 1 a 26 Nařízení o úpadkovém řízení se ve vazbě na českou úpravu úpadkového práva zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo (též) v usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 767/2017. V obou označených rozhodnutích (na která odvolací soud v podrobnostech odkazuje) měl Nejvyšší soud závěry, jež formuloval v oněch věcech podle označených článků nařízení o úpadkovém řízení, na základě tam označené judikatury Soudního dvora Evropské Unie za acte éclairé.

26. Dle § 166c ZKR oddlžením sú nedotknuté tieto pohľadávky: a) pohľadávka veriteľa – fyzickej osoby, ktorú nenadobudol postúpením, prevodom alebo prechodom s výnimkou dedenia, ak takáto pohľadávka nebola prihlásená v konkurze z dôvodu, že veriteľ nebol správcom písomne upovedomený, že bol vyhlásený konkurz; ustanovenie § 166b ods. 1 písm. a) a b) tým nie je dotknuté, b) pohľadávka z právnej pomoci poskytnutej dlžníkovi Centrom právnej pomoci v súvislosti s konaním o oddlžení, c) zabezpečená pohľadávka v rozsahu, v ktorom je krytá hodnotou predmetu zabezpečovacieho práva; ustanovenie § 166b ods. 1 písm. a) a b) tým nie je dotknuté, d) pohľadávka zo zodpovednosti za škodu spôsobenú na zdraví alebo spôsobenú úmyselným konaním vrátane príslušenstva takejto pohľadávky, e) pohľadávka dieťaťa na výživné vrátane príslušenstva takejto pohľadávky, f) pracovnoprávne nároky voči dlžníkovi, g) peňažný trest podľa Trestného zákona, h) nepeňažná pohľadávka (odst. 1). Ak sa zabezpečená pohľadávka v konkurze neprihlási, zabezpečený veriteľ je oprávnený domáhať sa uspokojenia zabezpečenej pohľadávky iba z predmetu zabezpečovacieho práva, ibaže bolo oddlženie zrušené pre nepoctivý zámer dlžníka (odst. 2). Oddlžením nedotknuté pohľadávky možno v konkurze uplatniť prihláškou (odst. 3).

27. Podle § 166e ZKR o oddlžení rozhodne súd v uznesení o vyhlásení konkurzu alebo v uznesení o určení splátkového kalendára tak, že dlžníka zbavuje všetkých dlhov, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide (odst. 1). Oddlžením sa pohľadávky, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to, či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd zbavil dlhov (odst. 2).

28. Dle § 167v odst. 1 ZKR správca bez zbytočného odkladu, po splnení rozvrhu výťažku alebo po tom, čo zistí, že konkurzná podstata nepokryje náklady konkurzu, oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí. Takéto oznámenie však správca neuskutoční skôr, ako uplynie základná prihlasovacia lehota, a ak niektorý z veriteľov uhradil zálohu na trovy šetrení podľa § 166i ods. 2, nie skôr, ako takéto šetrenia uskutočnil. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje.

29. V posuzovaném případě byl konkurs na žalovaného prohlášen dne 4. 2. 2020 s účinky osvobození (s následkem nevymahatelnosti) od placení zbytku těch dluhů, které mohly být uspokojeny pouze v konkursu (§ 166a a § 166e ZKR), bez zřetele k tomu, zda je věřitel přihlásil. Dne 28. 9. 2020 (před vydáním odvoláním napadeného rozsudku) byl oznámením správce konkurzní podstaty podle § 167v odst. 1 ZKR konkurs zrušen proto, že konkursní podstata nepokryla náklady konkursu. Pohledávka uplatněná žalobcem v tomto řízení pak není pohledávkou nedotčenou oddlužením (srov. § 166c ZKR).

30. Ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 767/2017 Nejvyšší soud na základě článků 3 odst. 1, 4 odst. 1, 16 odst. 1, 25 odst. 1 a 26 Nařízení o úpadkovém řízení uzavřel, že rozhodnutí německého soudu o zproštění dlužníka od zbývajícího dluhu musí být uznáno českými soudy a je účinné vůči všem věřitelům dlužníka. Jelikož označené články odpovídají článkům 3 odst. 1, 7 odst. 2, 19 odst. 1, 32 odst. 1 a 33 Nařízení o insolvenčním řízení (uplatnitelného v této věci ve vazbě na článek 2 bod 4 a Přílohu A Nařízení o úpadkovém řízení), má odvolací soud (též v návaznosti na článek 91 Nařízení o insolvenčním řízení a srovnávací tabulku obsaženou v Příloze D Nařízení o insolvenčním řízení) výklad označených článků Nařízení o insolvenčním řízení rovněž za acte éclairé.

31. Shodně s tím, co v obdobné situaci dovodil Nejvyšší soud (v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 767/2017) ve vztahu k rozhodnutí, jímž dlužníka zprostil zbývajícího dluhu německý (insolvenční) soud, odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí, jímž slovenský soud podle § 166e odst. 1 ZKR v usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodl o oddlužení dlužníka tak, že jej zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v konkursu (§ 166a, § 166c ZKR) v rozsahu, v němž v konkursu uspokojeny nebudou, musí být uznáno českými soudy a je účinné vůči všem věřitelům dlužníka. Pohledávka žalobce je proto nadále nevymahatelná (§ 166e odst. 2 ZKR).

32. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. odvoláním napadený druhý výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobu o zaplacení částky 256 387,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2019 do zaplacení, zamítl (I. výrok tohoto rozsudku).

33. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl před soudem prvního stupně plně úspěšný, vzhledem k tomu, že mu však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok tohoto rozsudku).

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl rovněž v odvolacím řízení plně úspěšný, proto mu odvolací soud přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů spočívajících v zaplaceném soudním poplatku za podané odvolání ve výši 12 820 Kč, náhradě doložených cestovních výdajů vynaložených na cestu k jednání nařízenému na den 17. 8. 2022 z Bratislavy do Brna a zpět vlakem ve výši 467 Kč a k jednání konanému dne 14. 9. 2022 osobním automobilem Toyota Yaris [registrační značka] o průměrné spotřebě 5 l pohonných hmot Natural 95 na 100 km, ujeté vzdálenosti 260 km, doložené ceně za 1 l pohonných hmot ve výši 1,67 EUR (40,96 Kč) a základní sazbě náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,70 Kč dle vyhlášky č. 116/2022 Sb., ve výši 1 753,70 Kč, náhradě poštovného ve výši 420 Kč, náhradě nákladů na koupi poštovní obálky ve výši 15,92 Kč a náhradě nákladů na kopírování listin ve výši 279,54 Kč. Další vyúčtované výdaje (jízdné na vlak z Bratislavy do Brna a zpět dne 14. 9. 2022) nepovažoval odvolací soud za účelně vynaložené. Celkem proto odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 756,16 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).

Poučení