47 CO 132/2021 - 229

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení 281 930 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2021, č. j. 246 C 14/2019-184, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. a III. výroku, potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 23 522,40 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 630 Kč od 17. 5. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 100 Kč od 17. 5. 2016 do 30. 4. 2017 (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 278 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 54 450 Kč od 16. 11. 2015 do zaplacení, z částky 12 100 Kč od 16. 11. 2015 do zaplacení, z částky 54 450 Kč od 16. 12. 2015 do zaplacení, z částky 12 100 Kč od 16. 12. 2015 do zaplacení, z částky 54 450 Kč od 19. 1. 2016 do zaplacení, z částky 54 450 Kč od 16. 2. 2016 do zaplacení, z částky 24 200 Kč od 17. 5. 2016 do zaplacení a z částky 12 100 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení (II. výrok) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 59 048 Kč (III. výrok). Po skutkové stránce vzal zejména za prokázané, že dne 1. 11. 2015 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o nájmu prostor sloužících k podnikání, kterou žalobce přenechal žalovanému do dočasného užívání první nadzemní patro budovy [adresa] ve [obec] za účelem výkonu podnikatelské činnosti„ šicí dílna“. Nájem byl uzavřen na dobu neurčitou. Nájemné bylo ujednáno ve výši 45 000 Kč měsíčně bez DPH. Dále se žalovaný zavázal hradit zálohy na energie ve výši 10 000 Kč měsíčně. Nájemné a zálohu na energie měl nájemce hradit měsíčně na základě faktur se splatností do 14 dnů od jejich obdržení. Dodatkem ze dne 30. 12. 2015 byla cena nájemného od 1. 4. 2016 snížena na 23 000 Kč bez DPH. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně smlouvu jako nájem prostoru sloužícího podnikání podle ustanovení § 2302 o. z. Žalobou uplatněné nároky z faktur č. 2015 ve výši 54 450 Kč se splatností dne 15. 11. 2015 (nájemné za listopad 2015), č. 2015 ve výši 12 100 Kč se splatností dne 15. 11. 2015 (záloha na energie za listopad 2015), č. 2015 ve výši 54 450 Kč se splatností dne 15. 12. 2015 (nájemné za prosinec 2015), č. 2015 ve výši 12 100 Kč se splatností dne 15. 12. 2015 (záloha na energie za listopad 2015), [číslo] ve výši 54 450 Kč se splatností dne 18. 1. 2016 (nájemné za leden 2016) a [číslo] ve výši 54 450 Kč se splatností dne 15. 2. 2016 (nájemné za únor 2016) posoudil soud prvního stupně k námitce žalovaného jako promlčené, když byly uplatněny u soudu po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (§ 609, 610 a 629 o. z.), a žalobu v této části zamítl. K námitce žalobce, že došlo v období od 22. 1. 2018 do 24. 1. 2019 ke stavení promlčecí doby v důsledku předchozího pravomocně zastaveného řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 2/2018, soud prvního stupně dovodil, že k zastavení řízení došlo z důvodu výlučně na straně žalobce (nezaplacení soudního poplatku), žalobce v řízení řádně nepokračoval a nedošlo tedy ve smyslu § 648 občanského zákoníku ke stavení promlčecí lhůty. S námitkou žalobce, že je žalovaným uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se soud prvního stupně neztotožnil. Zdůraznil, že to byl žalobce, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí lhůty. Neshledal žádné významné okolnosti případu, který by odůvodňovaly tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Dodal současně, že se v projednávané věci jedná o závazkový vztah mezi podnikateli, tedy mezi profesionály, a žalobce si měl být vědom toho, že se jeho právo na zaplacení plnění z uzavřené smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání promlčí ve tříleté lhůtě. Pokud jde o pohledávku z faktury [číslo] na částku 27 830 Kč (nájemné 5/ 2016) soud prvního stupně shledal důvodnou kompenzační námitku, prostřednictvím které žalovaný uplatnil proti právě citované pohledávce svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 24 200 Kč, vzniklou opětovnou úhradou (8. 4. 2016) faktur [číslo] [číslo] (v celkové výši 24 200 Kč), které byly již dříve uhrazeny platbami [jméno] [příjmení] ze dne 16. 2. 2016. Žalobu proto ohledně částky 24 200 Kč s požadovaným úrokem z prodlení z důvodu zániku závazku započtením zamítl. Ohledně zbývající neuhrazené částky 3 630 Kč včetně zákonných úroků z prodlení žalobě vyhověl. Pokud jde o pohledávku z faktury [číslo] ve výši 12 100 Kč se splatností dne 16. 5. 2016 (záloha na energie za květen 2016) soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, a s odkazem na ustanovení § 2303 o. z., § 2247 odst. 3 o. z. a § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., dovodil, že žalobce měl povinnost provést vyúčtování za rok 2016 a doručit ho žalovanému nejpozději do 30. 4. 2017. Za situace, kdy žalobce vyúčtování záloh na služby za rok 2016 dosud neprovedl, nemůže domáhat zaplacení záloh na energie za květen 2016 po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování (tj. po 30. 4. 2017). Žalobu proto ohledně částky 12 100 Kč z faktury [číslo] zamítl a přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z dlužné zálohy do doby, kdy měl žalobce provést vyúčtování. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, který v řízení zaznamenal pouze nepatrný neúspěch, přiznal plnou náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastoupení advokátem za pět úkonů právní služby po 9 460 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 281 930 Kč, převzetí právního zastoupení, vyjádření ze dne 2. 10. 2019, účast na jednání 14. 7. 2020 a účast u jednání dne 14. 7. 2020 trvající déle než dvě hodiny), pěti náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč a náhrady DPH v sazbě 21 % DPH ve výši 10 248 Kč.

2. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce dne 6. 9. 2021 odvolání. Nesouhlasil se závěrem o promlčení pohledávky ve výši 242 000 Kč. Zrekapituloval, že žalovaného opakovaně vyzýval k úhradě dluhu. Žalovaný však vždy žádal o posečkání s úhradou, přičemž odkazoval na změnu účetní. U žalobce převážil zájem na zachování obchodních vztahů a i s ohledem na to, že řada zaměstnanců žalovaného byla v minulosti zaměstnanci žalobce, kdy logicky došlo k vytvoření přátelských vztahů, žalobce vždy s úhradou posečkal. Žalobce jednal v důvěře v tvrzení žalovaného, že dlužné částky uhradí. Zopakoval, že nárok uplatnil žalobou ze dne 22. 1. 2018, která byla vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 2/2018. Z důvodu administrativní chyby žalobce nebyla část soudního poplatku zaplacena a řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 26. 6. 2018, č. j. 2115 C 2/2018-38, které bylo (na podkladě odvolání žalobce) potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2019, č. j. 15 Co 218/2018-76. Posledně citované usnesení nabylo právní moci dne 24. 1. 2019. Byť v důsledku administrativního pochybení žalobce nezaplatil soudní poplatek v plné výši, vyvíjel v řízení [číslo] C 2/2018 procesní aktivitu a v řízení řádně pokračoval. Má za to, že mu nelze klást k tíži, že usnesení o zastavení řízení napadl odvoláním a následně musel vyčkat, než odvolací soud o jeho odvolání rozhodne. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého„ v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 112 občanského zákoníku) i ten účastník občanského soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončením rozhodnutím ve věci.“ S odkazem na ustanovení § 648 věta první o. z. konstatoval, že jsou dány podmínky pro stavení promlčecí lhůty. Má za to, že promlčecí lhůta od 22. 1. 2018 do 24. 1. 2019 (po dobu kdy bylo vedeno řízení sp. zn. [číslo] C 2/2018) neběžela. V této souvislosti také zdůraznil, že v rozhodné době došlo zákonem č. 296/2017 Sb. ke změně zákona o soudních poplatcích, přičemž bylo upuštěno od předchozí praxe, dle které bylo možné soudní poplatek uhradit i po lhůtě stanovené ve výzvě, a to dokonce i v odvolací lhůtě proti usnesení o zastavení řízení. Zamítl-li soud prvního stupně žalobu co do částky 242 000 Kč z důvodu jejího údajného promlčení, věc (dle žalobce) nesprávně posoudil. Dále označil námitku promlčení vznesenou ze strany žalovaného za rozpornou s dobrými mravy. Uvedl, že žalovaný používal tyto prostory ke svému podnikání, logicky za účelem zisku, naproti tomu za jejich užívání od počátku nehradil nájemné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. US 2216/09 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, se žalobce domnívá, že postup žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy, kdy na jedné straně opakovaně ujišťoval žalobce, že dlužné částky uhradí, prosil jej o posečkání, na druhé straně zjevně dlužné částky nikdy hradit nechtěl. Vznesenou námitku promlčení pak žalobce považuje za výraz zneužití práva. Namítal rovněž, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl dokazování účetnictvím žalovaného, listinami dokládajícími spotřebu energií a výslechem [jméno] [příjmení]. Žalobce má dále za to, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil úhradu faktur [číslo] provedenou ze strany třetí osoby – pana [jméno] [příjmení]. Vytkl soudu, že aplikoval § 1936 odst. 1 o. z., aniž by se vypořádal s tím, že žalovaný uvedl, že o platbě [jméno] [příjmení] nevěděl. Námitka započtení vznesená žalovaným tak nemůže obstát. V důsledku výše uvedené argumentace žalobce považuje za nesprávný i nákladový výrok. Zdůraznil, že i kdyby měla být žaloba zamítnuta, je třeba aplikovat s ohledem na vše uvedené ustanovení § 150 o. s. ř. V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu mechanicky, aniž by zhodnotil okolnosti konkrétního případu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. U jednání dne 14. 9. 2022 žalobce ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně o promlčení dodal, že dluh žalovaného byl uznán, a to buď platbou [jméno] [příjmení] ze dne 15. 2. 2016, případně platbou žalovaného ze dne 7. 4. 2016 nebo započtením ze strany žalovaného, které učinil v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, a ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019.

4. Žalovaný se v replice k odvolání žalovaného ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že k promlčení části uplatněných nároků došlo výlučně vinou žalobce, když řádně neuhradil soudní poplatek za předcházející žalobu. Žalobce se dle žalovaného snaží své pochybení a lehkovážný přístup při úhradě soudního poplatku zhojit vymlouváním se na„ administrativní pochybení“. Argumentace žalobce, že v předchozím řízení řádně pokračoval, dle žalovaného obstát objektivně nemůže. Nelze tak v žádném ohledu dospět k závěru, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Má za to, že vznesl námitku promlčení zcela po právu, v rámci své procesní obrany. Soud prvního stupně dle žalovaného dále řádně popsal, z jakých důvodů neprovedl dokazování některými z navržených důkazů. Žalovaný připomněl, že některé z nich žalobce předložil dokonce po koncentraci řízení. K námitkám vztahujícím se k úhradám provedeným [jméno] [příjmení], zdůraznil, že žalobce si platby ponechal. Souhlas žalovaného s platbami pak lze dovodit také z dohody o narovnání ze dne 22. 2. 2018, kterou uzavřel žalovaný s [jméno] [příjmení]. Závěr soudu prvního stupně, že ve věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému za zcela odpovídající. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 28. 3. 2019 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 281 930 Kč a souvisejícího úroku z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že jako pronajímatel uzavřel s žalovaným jako nájemcem dne 1. 11. 2015 smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Na základě smlouvy pak vyúčtoval v žalobě specifikované faktury (nájemné, služby), které zůstaly neuhrazeny. Ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 10. 2019 žalovaný namítl promlčení nároku na úhradu částky 242 000 Kč (faktury č. 2015, 2015, 2015, 2015, [číslo]). Ve vztahu k faktuře [číslo] vznesl kompenzační námitku co do částky 24 200 Kč. Ve vztahu k faktuře [číslo] pak namítl, že žalobce neprovedl vyúčtování služeb za rok 2016. Navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Z připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 2115 C 2/2018, plyne, že žalobce uplatnil totožný nárok již žalobou ze dne 22. 1. 2018. Usnesením ze dne 26. 6. 2018 bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. K odvolání žalobce ze dne 15. 7. 2018 Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil usnesením ze dne 7. 1. 2019, č. j. 15 Co 218/2018-76. Po provedení listinných důkazů vyhlásil soud prvního stupně rozsudek dne 22. 6. 2021.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3 630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 630 Kč od 17. 5. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 100 Kč od 17. 5. 2016 do 30. 4. 2017.

8. Odvolací soud považuje za skutková zjištění soudu prvního stupně za dostačující a správná. Pro stručnost na ně odvolací soud v plném rozsahu odkazuje, včetně pasáže, ve které soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem vysvětlil důvody, pro které neprovedl některé z navrhovaných důkazů. S jeho závěry se v tomto ohledu odvolací soud ztotožňuje.

9. Jako správná odvolací soud hodnotí i navazující právní závěry soudu prvního stupně.

10. Není pochyb o tom, že řízení Městského soudu v Brně 2115 C 2/2018, v rámci kterého žalobce neuhradil soudní poplatek splatný podáním žaloby, nestavělo promlčecí dobu ve smyslu ustanovení § 648 o. z.

11. V usnesení ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4585/2014, Nejvyšší soud uvedl:„ Namítá-li nakonec dovolatel, že uplatněním nároku v předchozích soudních řízeních došlo ke stavení běhu promlčecí doby, shledává nesprávné právní posouzení věci tam, kde odvolací soud uzavřel, že jestliže byla daná řízení zastavena z důvodu neuhrazení soudního poplatku, nebylo v nich ve smyslu § 112 obč. zák. řádně pokračováno. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 1. 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný pod č. 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3126/2010, publikované pod C 10301 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Není tedy důvodu, aby rozhodná právní otázka stavení promlčecí doby v závislosti na splnění poplatkové povinnosti byla posouzena jinak.

12. V usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 1680/21, pak Ústavní soud uvedl:„ Tím, že došlo k zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, účastník svým postupem znemožnil soudu rozhodnout ve věci samé a v řízení tedy nebylo řádně pokračováno.“ 13. Správné jsou i závěry soudu prvního stupně, neshledal-li námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Soud prvního stupně zcela správně zdůraznil, že uplynutí promlčecí doby zavinil výlučně žalobce. Uváděl-li žalobce, že jej žalovaný opakovaně žádal o posečkání s úhradami (či úhradu sliboval) jedná se okolnosti, které jsou v své podstatě vlastní každému sporu. Odvolací soud neobhajuje prodlení dlužníka s úhradou dluhu, tento stav je však důvodem pro včasné podání žaloby, nikoli pro následné namítání nemravnosti námitky promlčení. Zákonodárcem zvolená promlčecí lhůta v délce tří let je dostatečně dlouhá na to, aby věřitelé rozpoznali moment, kdy je třeba vstřícný postoj k dlužníkovi nahradit důrazným uplatněním svých práv soudní cestou. Soud prvního stupně v této souvislosti zcela správně žalobci připomněl, že jde o vztah dvou podnikatelů profesionálů.

14. Otázku úhrady faktur [číslo] [číslo] ze strany [jméno] [příjmení] dne 16. 2. 2016 soud prvního stupně zhodnotil rovněž zcela přiléhavě a v souladu s ustanovením § 1936 o. z. Podstatné je (jak správně uvedl soud prvního stupně), že žalovaný si tyto zcela nepochybným způsobem specifikované platby uhrazené z účtu [jméno] [příjmení] ponechal. Žalobce nevznesl v době úhrady vůči plnící osobě žádnou námitku či pochybnost ve vztahu k jeho oprávnění provést platbu. Nenamítal v tomto smyslu nic ani vůči žalovanému. Dlužno říci, že ani žalovaný nikdy platby na tyto faktury vůči žalobci nerozporoval. Naopak platbami ze dne 8. 4. 2016 de facto potvrzoval vůli žalovaného konkrétní faktury zaplatit. Předmětnými platbami ze dne 16. 2. 2016 tak došlo nepochybně k zániku závazku vyúčtovaného příslušnými fakturami. Opětovné platby žalovaného na tytéž faktury jsou, jak správně uzavřel soud prvního stupně, bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Způsob vyrovnání mezi žalovaným a [jméno] [příjmení] je pak výlučně věcí právě citovaných subjektů. Závěry soudu prvního stupně o důvodnosti kompenzační námitky jsou zcela správné a námitky žalobce zcela bezpředmětné.

15. Žalobce zpochybňoval závěry soudu prvního stupně o promlčení části pohledávky úvahou o uznání závazku kompenzační námitkou žalovaného. Současně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, které se zabývala otázkou, zda úkon započtení může v sobě implicitně zahrnovat úkon uznání dluhu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ve kterém se vypořádával mimo jiné i se závěry předchozího rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, však dospěl v podmínkách právní úpravy nového občanského zákoníku k závěru, že„ v písemném jednostranném kompenzačním projevu bez výhrad není bez dalšího zahrnuto uznání pohledávky ve smyslu § 2053 o. z.“ Navíc v daném případě žalovaný v podání ze dne 2. 10. 2019 namítl promlčení a současně svoji konkrétně specifikovanou pohledávku započítal na konkrétní nepromlčenou pohledávku uplatněnou žalobou. Nelze tak v žádném ohledu dovozovat, že by bylo úmyslem žalovaného kompenzační námitkou současně uznávat i závazek z předchozích jiných nehrazených promlčených faktur, jejíž promlčení současně namítal. Opačný závěr by nebyl logický. Žalobce dále ve své úvaze pominul, že podle § 2054 odst. 3 o. z., odstavec 1, 2 téhož ustanovení neplatí, je-li pohledávkan věřitele promlčena. Kompenzační námitka v daném případě tedy k uznání promlčených faktur vést z povahy věci objektivně nemohla. Pro úplnost odvolací soud dodává, že částka 3 630 Kč s příslušenstvím (faktura [číslo]), které nebyla pokryta zápočtem, byla žalovanému uložena k úhradě.

16. K uznání závazku nemohlo dojít ani platbami na faktury [číslo] (platby z 16. 2. 2016 a 8. 4. 2016). Těmito fakturami byly v úplnosti uhrazeny vyúčtované energie za leden a únor 2016. Nejednalo se o částečné plnění ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. Nelze vůbec uvažovat o tom, že by těmito platbami byla uznávána předchozí blíže neurčená množina dlužných faktur za energie či dokonce dlužných faktur za nájem.

17. Odvolací soud pak souhlasí i se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k pohledávce vyúčtované fakturou [číslo]. Žalobce tyto závěry ani nezpochybňoval.

18. Odvolací soud souhlasí rovněž se závěrem, že v daném případě nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř. Nelze souhlasit s výtkou žalobce, že by soud prvního stupně v této otázce postupoval mechanicky. Soud prvního stupně věnoval této otázce celý bod 66, ve kterém rozsáhle vysvětloval důvody, pro které nepřistoupil k aplikaci § 150, přičemž všechny tyto důvody logicky navazovaly na jeho předchozí závěry ve věci samé. Odvolací soud v tomto ohledu odkazuje na zcela odpovídající odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku.

19. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil ve II. zamítavém výroku i ve III. nákladovém výroku, kdy odvolací soud přiznanou náhradu prvostupňových nákladů řízení přepočítal a dospěl ke stejnému výsledku. (I. výrok tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalovanému proto náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení spočívající v : i) odměně za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 9 420 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 278 300 Kč; sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2022) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, ii) dvou náhradách hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč k úkonům ad i) dle § 13 advokátního tarifu, iii) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 4 082,40 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 23 522,40 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšným žalovaným. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (II. výrok tohoto rozsudku).

Poučení